Příznivý vývoj tohoto největšího státního podniku je potěšitelným zjevem i pro zaměstnanectvo, neboť těžko snášelo všechny ty přímé i nepřímé a hlavně nesprávné a neodůvodněné útoky, jako by podnik byl proto pasivní, že osobní výdaje překročovaly meze únosnosti. Počet zaměstnanců definitivních či pomocných se v poslední době velmi snížil, takže se projevuje naprostý nedostatek sil. Bylo to vidno již v podzimní dopravě, v t. zv. řepné kampani, kdy státní správa železniční dokonce povolávala strojvůdce, kteří byli a jsou již několik let ve výslužbě. A protože doprava se podstatně zlepšila, jak je všeobecně prokázáno a konstatováno, dochází ke zřejmému porušování pracovní doby, přetěžování zaměstnanců, což tito odnášejí krácením doby odpočinku a ohrožením svého zdraví. A uvážíme-li, že zákon č. 91/1918 stanoví nejvyšší maximum pracovní doby 192 hodin za 4 neděle, prokazujeme-li, že v kategoriích zvláště exekutivní služby odpracují až 286 hodin (Slyšte!) za těchto 28 dnů, je tu více práce o 94 hodin. Správa státních drah kryje z části tento zjevný úbytek pracovních sil smluvními dělníky, jichž je dnes ve stavu čsl. státních drah 25.142. (Slyšte!)

Kdo to jsou smluvní síly na výpomoc nebo smluvní dělníci ČSD? Výnosem ministerstva železnic se stanoví, že pro obstarávání mimořádných služebních výkonů přechodné povahy, na něž normovaný stav nestačí, přijmou se pracovní síly na výpomoc. Tím bylo míněno, že při provádění velkých pokládek na tratích, při odstraňování sněhu a jiných nahodilých pracích mají se přijmouti dělníci na kolektivní smlouvu. Zatím ustálená prakse nás učí, že tyto smluvní síly jsou ve službách čsl. státních drah také 8 i více roků v nepřetržitém zaměstnání na odpovědných služebních místech s měsíčním příjmem ne vyšším než 450 Kč. Za tuto částku má živiti takový zaměstnanec několikačlennou rodinu, platiti značně vysoké nájemné, zvláště v průmyslových místech, a dokonce ještě má representovati podnik a stát, zvláště ve smíšeném a na pohraničním území. A tak si široká veřejnost ani neuvědomuje, že ten, kdo řídí ve stanici dopravu, je často pomocným zaměstnancem v kategorii staničních manipulantů s měsíčním příjmem 520 Kč. Tomuto dopravníku jsou svěřeny životy cestujících, jejich zdraví, jakož i miliardový majetek státu a národa. Věřte, paní a pánové, že se velmi často sami divíme trpělivosti zaměstnanců čsl. státních drah (Tak jest!), neboť jejich služební a platové poměry jsou prostě neudržitelné.

Provedení platového zákona č. 103 z r. 1926, vyjádřené vládaním nařízením č. 15 z 5. března r. 1927, jemuž - konstatuji - jsme my socialisté nestáli za kmotra, vyvolává zmatek na čsl. státních drahách. Je to ďábelsky vymyšlený plán na rozvrácení všech kategorií železničářů.

Ze smluvních sil stanou se po několikaletém nepřerušeném zeměstnání konečně pomocní zaměstnanci, ale smluvní doba se jim nezapočítává ani do celkové železniční služby, a přes to že se jich používá na odpovědných služebních místech, nemají naděje ani za 15 roků nebo ještě více státi se definitivně ustanovenými zaměstnanci. Nemají nároku na pensijní zajištění ani pro sebe ani pro své rodirmé příslušníky, i když platí příspěvky do pensijního fondu čsl. stát. drah, protože nejsou definitivní. (Hlasy: To je zajímavé!)

Jejich zdravotní stav je přímo zoufalý. Je to patrno z této statistiky: Z průměrného počtu 137.000 zaměstnanců bylo r. 1934 přes 70.000 nemocnění (Slyšte! Slyšte!) a asi 1000 případů úmrtí v důsledku velikých chorob. Je to přímo zarážející stav a je to důsledek těžké železniční služby a nedostatečného hodnocení i honorování této výkonné služby. Jsou to prostě zaměstnanci, kteří mají sice mnoho povinností, mnoho odpovědnosti, ale žádná práva a nároky.

Na čsl. státních drahách máme míti také dorost. Je to jasně vyjádřeno §em 25 zákona č. 103 z r. 1926, aby v podnicích státních a státem spravovaných byli ustanovováni zřízenečtí a podúředničtí čekatelé. Řekl jsem: dorost, ale promiňte mi laskavě, to je dorost, jemuž je už 40, 50 roků, to jsou už tátové dospělých dětí! Zkušenost nás také přesvědčuje, že vládní nařízení č. 15, které platí už 9 roků, dosud nevytvořilo dorostu a železné dráhy dosud neprovedly důsledky § 25 platového zákona a nemáme dodnes jediného podúřednického a zřízeneckého čekatele, ač je to jasně řečeno v zákoně.

Stejně je tomu s restitucí úřednické třídy III. a IV., ač je o tom výslovně mluveno v platovém zákoně; u všech resortů je III. a IV. třída úředníků, ale na železnicích není prostě tato otázka hotova, není ještě provedena, ač ji stále a stále urgujeme. Stále jsme odkazováni na dobu pozdější.

Máme také v podniku čsl. státních drah autobusovou dopravu. Zaměstnanci byli převzati od bývalé poštovní správy, t. zv. Spadu, ale marně dosud čekají, aby jejich unifikace a jejich definitivní převzetí do svazku čsl. zaměstnanců státních drah bylo provedeno.

Urguji s tohoto místa u vlády urychlené provedení unifikace těchto zaměstnanců. (Výborně!)

A teď bych chtěl poukázati, že s tím stavem personálu, jak se nám předkládá v rozpočtu, to není nějak v pořádku. Na záhlaví XIII vykazuje rozpočet na str. 95 potřebu celkem 19.904 zaměstnanců definitivních a pomocných, ve skutečnosti na této kapitole je 12.507 definitivních a pomocných zaměstnanců. To znamená, že nám na tomto záhlaví schází obsaditi definitivními a pomocnými zaměstnanci 7.397 sil. Ta však také znamená, že se většinou kryje tento nedostatek dělníky na výpomoc a že se - a to je hlavní - vědomě porušuje zákon o 8 hod. době pracovní, takže personál je nucen konati více práce, za které se mu nedostává žádné odměny ani náhradního volna. Je na čase, aby otázky služebmí a platové státních i veřejných zaměstnanců i zaměstnanců v podnicích státních všech tříd a kategorií byly jednou s uspokojením provedeny, aby mezi personálem, který opravdu trpí, nastal klid a hospodářská rovnováha v jejich rodinném životě. (Tak jest! Zcela správně!)

Doba podzimu vyvolává jako každým rokem rozechvění v řadách státně-zamětnaneckých. Stalo se tak i letošního podzimu; marně jsme volali k vládě, aby se uskutečnilo aspoň to, co vyjadřuje sám zákon, to je ona čtvrtá etapa našich odpočivatelů, jak o ní pojednává zákon č. 70 z r. 1930. Čeká tu, paní a pánové, 37.764 odpočivatelů, kteří měli právo podle zákona, aby po 1. lednu 1931 přišli také v úvahu při vyrovnání svých hospodářských nesrovnalostí. Stálé oddalování působí nepříznivě na mysl těchto odpočivatelů. Máme také na čsl. státních drahách t. zv. systemisaci služebních míst. Je již dávno prokázáno, že se tento způsob hodnocení služby a práce nehodí prostě pro podniky čsl. státních drah, je to také prokázáno těmi, kdož byli tvůrci toho nevýhodného personálního opatření. Právem zaměstnanectvo všech stavů, tříd i kategorií žádá, aby byl zaveden časový postup a povyšování. Již statistický úřad letošního roku prokázal, že je zde tendence a skutečnost zvyšování životních potřeb. Právem jsme volali, aby srážky zavedené zákonem č. 204 z r. 1932 anebo vládním nařízením č. 252 z r. 1933, opravené zákonem č. 275 z r. 1934, byly odbourávány. Konstatuji, že jenom u podniků čsl. státních drah dělají srážky s platů a mezd 200 mil. Kč za jeden rok. Uvážíme-li, že to bude čtvrtý nebo pátý rok, je tu skoro jedna miliarda, která se vzala z rodinného kruhu. O tolik klesla hospodářská úroveň zaměstnanců všech kategorií; tím vzniká přímo železná nutnost, aby vláda uvažovala, jak by se v krátké době otázka odbourávání zavedených srážek stala skutkem.

Vážený senáte! Máme velikou starost o náš dorost. Dorost je budoucnost státu. Máme v republice na 30.000 lidí, kteří mají vysokoškolské vzdělání. Máme na 60.000 těch, kdož prošli nižší školou odbornou, obchodní či průmyslovou. Máme velké starosti, poněvadž nás čekají chvíle, těžká doba k uspokojení tisíců lidí bez práce, kteří nezaviněně přišli o chleba a mají děti a ženy. To je velká starost. Vláda dobře činí, jestliže poskytla 1,300.000 Kč na vývoz a jestliže na produktivní péči o nezaměstnané dala 3.100 mil. Kč. Vidíme, že se průmysl pohybuje. Potřebujeme k tomu jen dostatek klidu, rozumu a rozvahy u všech, kdož jsou odpovědni za budoucnost.

Musíme si všímat také velkého technického pokroku. Promiňte, je těžko se bránit technice, ale mám dojem, že přece je nutno věnovat pozornost tomu, co je vyjadřováno racionalisací, velmi často přepjatou racionalisací, která nám vyhání pracující vrstvy na dlažbu. Člověk stává se robotem stroje, a tu nutno usměrňovati technickou racionalisaci s výrobou.

Chtěl bych, ještě říci několik slov a našem pohraničí, o českém severu. Pánové z Heimatfronty prohlašují a také v časopise píší, že jenom občanstvo národnosti německé trpí v této oblasti republiky Československé největší bídou a nouzí. Sám jsem projel celé pásmo od Podmokel až k Aši, po hranicích, v městech a vesnicích. Je tam hospadářská situace pro pracující vrstvy strašně špatná, kritická, ale pánové, ptejte se, kdo nese také část viny, že tam ty provozovny a továrny nemají dnes dostatek práce. V prvé řadě jsou to ti, kdož stojí s vámi v jednotné frontě, podnikatelé, továrníci a průmyslníci, kteří věřili více říšsko-německé marce nežli ustálené československé koruně. (Tak jest! - Výborně!) Kdo z těch nešťastníků, pokud jsou bez práce anebo jen z části zaměstnáni, nejvíce trpí, to jsou čeští a státotvorní občané na pohraničí a ve smíšeném území. Ti byli propuštěni z práce fabrikanty a jestliže se přijímá někde znovu, nejsou to tito lidé. To jsou vaši lidé, kteří jsou přijímáni jen na legitimace vašich organisací. (Tak jest!) Jsou podniky, které mají dodávky pro stát a dokonce i pro československou armádu, a konstatuji s tohoto místa, že nezaměstnávají ani jediného českého dělníka, ani jediného českého korespondenta. (Slyšte!) A v podnicích státem spravovaných? Pánové, snesl by kterýkoli stát, aby zaměstnanci na železnicích neovládali služební jazyk? Tyto poměry máme na našich železnicích po 17 letech a dokonce zaměstnanci národnosti německé dělají odborné zkoušky v jazyce německém. Děje se to na královehradeckém ředitelství a budeme mít ještě dosti příležitosti, abychom na tento nesprávný postup upozornili. (Sen. inž. Marušák: Olomoucké ředitelství je také pověstné! Je skandál, co dělá na Těšínsku!)

Ze mne nemluví šovinista, ale člověk, který je si vědom, že při znovuzrození československého státu a jeho zachování v historických hranicích převzali jsme také spoluobčany národnosti německé. Ti, kdož jsou loyální ke státu a snaživí, mají stejná práva a nároky a stejné povinnosti. (Tak jest!) Ti pak, kdož ani za 17 roků nenaučili se nebo nesnažili se naučiti natolik služebnímu jazyku, aby se mohli dohovořiti ve službě, promiňte, pánové, ti nepatří na odpovědná místa železniční služby, už z ohledů bezpečnastních, a také o vaši bezpečnost tu, pánové, jde. (Tak jest!) Vy, pánové z Heimatfronty, našli jste v posledních dnech zvrácený poměr v jednání o postupu při volbě hlavy státu. Nechcete však najít kladný poměr ke státu, s nímž je spjat také osud občanů národnosti německé, tedy i vašich členů. Věřím, že vás dělnictvo jednou opravdu bezohledně odsoudí (Sen. Sladký: Všechen německý lid!) a také s vámi se vypořádá.

Tolik jsem považoval za nutné v této chvíli slavnému senátu přednésti. Hlavní náš referent, sen. Plamímková, podrobně vylíčila stanovisko našeho klubu k státnímu rozpočtu pro r. 1936, a my budeme hlasovati pro tento rozpočet. (Potlesk.)

Místopředseda dr Heller (zvoní): Slovo má dále pan sen. Stellwag.

Sen. Stellwag (německy): Slavný senáte! Nalézáme se ve vánočním týdnu a měli bychom všechnu příčinu oživiti také vánoční náladu. Bohužel, jak jsme se mohli přesvědčiti, není zde mnoho znamenati z této vánoční nálady. Chtěl jsem zde dnes mluviti o nezaměstnanosti a především o podporách v nezaměstnanosti, chci však upustiti od toho, abych ještě jednou opakoval, co různí pánové tohoto slavného senátu již přednesli. (Předsednictví převzal místopředseda dr Bas.) Já ve svém srdci mám vánoční náladu od tohoto okamžiku, když jsem slyšel, že náš ministr financí dá k disposici obnos přes 5 miliard Kč pro péči o nezaměstnané. S tímto obnosem bylo by snad v dosahu možnosti, že krutou tuto zimu přece ještě jednou šťastně přežijeme.

Pánové! Dovolte, abych vás dnes upozornil na obor, o kterém se zde obyčejně nemluvívá. Kdo dnes nebo loňského roku a přede dvěma a třemi lety s cítícím srdcem a vidoucím okem projížděl našemi kdysi tak krásnými Čechy, musí konstatovati, že země vypadá namnoze jako poušť, kterou jsme vytvořili mezitím svou t. zv. kulturou. Kdo z pánů cestoval někdy územím Mostu, Duchcova, Žatce, Chomutova až do Prahy a Slaného až do Nymburka a pak dále až do Bohumína nebo Ostravy, bude věděti, že napravo a nalevo od dráhy po celé kilometry celé lány země jsou spáleny. Jde o území, které nám dá ještě mnoha práce. My sami máme vinu na tom, že se poměry našeho podnebí a naší půdy během doby odčerpáváním všech našich dolů tak zkazily. Tak se stalo, že naše spodní voda klesla nejen o 1 metr, nýbrž částečně o 5 metrů. Během let vznikla tak stále více suchého území, které v pravém slova smyslu se stává pouští. Zde musíme nasaditi páky, zde byla by práce pro statisíce nezaměstnaných tím, že napravíme to, čímž naši otcové a my sami jsme na přírodě zhřešili, že tyto pustiny oživíme zase trochu vegetací. K zalesnění jest ještě daleká cesta. Tato práce postupuje jen pomalu a stojí obrovské peníze. Podívejte se přece do Ameriky, co se tam vynaloží peněz, aby napraveny byly zase hříchy otců spáchané tím, že se kácely lesy, regulovaly řeky a zničila každé jezero a rybník a vše podrobeno jen průmyslu. Škoda tím vzniklá jde do miliard. U nás v Čechách jdou škody suchem posledních let rovněž do miliard korun. Zmiňuji se o tom všem jen proto, abych řekl, že u nás nepotřebujeme míti starosti o opatření práce do budoucna. Máme před sebou práci sotva zdolatelnou a dlužno jen nasaditi páky tam, kde suchem způsobeny byly tak nesmírné ztráty, které zase můžeme napraviti.

Ještě a jiné věci chtěl bych zde promluviti. Ztráty způsobené špatným hnojením a špatnou péčí o půdu činí v Československu každoročně 3 miliardy. S trochou srdce a peněz mohli bychom z tohoto obnosu během několika let naspořiti zase alespoň polovinu. Nemuseli bychom činiti nic jiného, nežli v každé obci ustanoviti jediného nezaměstnaného, který rozumí hnojení, a posílati ho denně od domu k domu, od hospodářství k hospodářství. Jen si nemyslete, že každý rozumí hnojení. Moje čtyřicetileté zkušenosti ukazují, že jsme my všichni neznali správné hnojení, a já jsem vlastně teprve v posledních letech vypozoroval, jak se to má dělati. Navrhuji tudíž, resp. prosím - agrárníci zde bohužel již nejsou - ministerstvo zemědělství a ministerstvo soc. péče a všechna ministerstva, která do toho trochu mají mluviti, aby nám povolen byl tento jeden ubohý nezaměstnaný na 2 až 3 měsíce, aby se naši sedláci konečně jednou naučili hnojařství. Naše zemědělské rady, české jak německé, snažily se po všechna ta léta a chtěly to prosaditi, byly však na to příliš slabé. Jen tehdy, bude-li se to prováděti všeobecně v celém státě, dosáhneme něčeho. Vzorem v této příčině byla Italie a Švýcarsko a v novější době také Rakousko a Jugoslavie. Jenom my zde v Československu a v Německé říši jsme toho dosud nesvedli a ztrácíme miliardové hodnoty, které bychom s několika statisíci korun denní mzdy mohli uspořiti.

Čas pokročil, měl bych ještě mnoho říci, ale neučiním tak. Ale kdyby mělo dojíti k hlasování, pak vás prosím, abyste nás v tomto smyslu podporovali. Nevychází to snad ze sudetskoněmecké strany, je to problém, který nás německé a české zemědělské rady zaměstnává již po desetiletí, který jsme však nikdy nemohli provésti. Nyní nastal okamžik, kdy potřebujeme práci pro statisíce a mohli bychom tyto ubožáky po 2 až 3 měsíce tak zaměstnávati, že by konali produktivní práci, která přináší požehnání pro všechen lid a pro celou zemi. (Potlesk.)

Místopředseda dr Bas (zvoní): K slovu je přihlášen pan sen. Földesi. Uděluji mu slovo.

Sen. Földesi (rusky): Slavný senáte! V těchto dnech jsme prožili historickou chvíli života našeho státu. Duše osvoboditelské práce, muž hrdinského boje o lepší budoucnost českého národa, T. G. Masaryk, pociťuje svůj věk, své tělesné a fysické nedostatky, složil svůj úřad. Národní shromáždění na jeho místa zvolilo jeho prvního spolupracovníka dr E. Beneše. Při této změně Podkarpatská Rus - lépe řečeno zástupcové Podkarpatské Rusi - stáli z 90% za osobou dr E. Beneše. To jest jasným důkazem, že zástupci Podkarpatské Rusi zase dokázali svou zralost a, jak lze říci, jednomyslně se postavili za ideu zesíliti stát a jeho demokratický ústroj. Opět jsme dokázali, že neběháme za žádnými pokusy, neblouzníme, nespekulujeme, nýbrž směle a otevřeně kráčíme cestou, kterou přijali a schválili nejlepší čeští vlastenci. Totéž jsme dělali i při připojení Podkarpatské Rusi k republice. Dobrovolně jsme se připojili ke společnému zlému nebo dobrému životu všech národů zde žijících. Ale bohužel musím konstatovati, že vládnoucí kruhy a zástupci státního aparátu nezacházeli s námi dosud jako s rovnoprávným státním živlem. Svým postupem při volbě presidenta republiky vzpomenuli jsme na zásluhy dr E. Beneše, vzpomenuli jsme na jeho návštěvu na Podkarpatské Rusi a jeho slova a chtěli jsme kladně demonstrovati, že jsme za jedno s jeho ideami a chceme býti zajedno i při užívání našich lidských, politických, kulturních a hospodářských práv, rovnoprávně s národem českým a slovenským. My jsme nepředložili účet, neboť věříme a doufáme, že podle slov T. G. Masaryka "idee, které utvořily stát" také zavládnou v tomto státě. S tímto citem v duši, s tímto citem v srdci vítám našeho nového presidenta a přeji si, aby jeho dílo vyvrcholilo ve společné tvůrčí práci všech národů naší republiky. Nechť mu všemohoucí Bůh dá vůli a sílu, aby v tomto směru pracoval mnohá a šťastná léta.

Slavný senáte! Uplynulo 16 let, co se Podkarpatská Rus dobrovolně připojila k republice. 16 let stačí, aby jeden národ poznal druhý, se kterým chce žíti pohromadě. Musím zde přiznati, že uplynulých 16 let neprohloubila vzájemnou solidaritu národa českého a podkarpatoruského, nýbrž naopak. Příčinou toho, slavný senáte, nejsme my Rusíni, nýbrž systém vládní politiky, která za 16 let neprovedla autonomní práva našeho lidu.

A tato politika, bohužel, nás dovedla k tomu, že, jak čtu z vládních novin, američtí Rusíni, kteří obětovali pro připojení krev a velké peníze, vystupují nyní proti republice. Pánové, sedící u kormidla státní lodi, to není šprým a to není žert. Čtu, že proti tomuto americkému proudu se zahájí silná propaganda. Prvním krokem této propagandy bylo vystoupení několika studentů, jehož vláda využila. Podle mého mínění se to začíná mylně. Především v cizině nikdo neuvěří, že karpatoruským studentům a karpataruské inteligenci není zapotřebí autonomie. Každý tedy vidí, že se zde využilo našich studentů proti jejich lepšímu přesvědčení; za druhé, titéž studenti před rokem právě společně s Fencikem pluli proudem úplně opačným. Nechť vláda zanechá těchto nevážných a nedůstojných činů. Dejte Podkarpatské Rusi autonomii, dejte Rusínům práci, obsaďte místa finančníků, četníků, úředníků našimi lidmi, rozdělte půdu velkostatků drobným zemědělcům a bezzemkům atd, a to bude nejlepší propaganda zde i v cizině. Uvidíte, jak budou Rusíni hájiti republiku proti všem útokům.

Před 16 lety jsem byl jeden z prvních, jenž jsem šel k P. O. Vološinovi a přednesl jsem mu ideu, aby se Podkarpatská Rus připojila k republice. Po příjezdu americké mise s G. Žatkovičem v čele stále jsem pracoval v tomto směru. Byl jsem členem delegace Centrální ruské národní rady, která i formálně provedla připojení. Když jsem se vrátil z Prahy, ústně i v novinách jsem prohlašoval: "Jděte do Prahy, tam uvidíte pravý slovanský duch, tam uvidíte lásku slovanského národa."

Uplynulo několik měsíců a nová slovanská éra mně odebrala trafiku, kterou mi dali Maďaři a kterou jsem měl již 18 let a byl jsem jediným trafikantem-Rusínem v Užhorodě. Kromě mne bylo ještě 13 židů trafikantů v Užhorodě, ale nikomu z nich ji neodňali. Nová slovanská éra mi uložila 25.000 Kč válečné daně, a když jsem byl v r. 1917 vojákem, uložila mi 45.000 Kč desátku; 20.000 Kč hotových peněz mi chtěli vyměniti jen 1 Kč za 10 K, zatím co v Čechách a na Moravě dali každému 1 Kč za 1 K. Náš lid má ještě nyní ukryté miliony nekolkovaných rakousko-uherských bankovek, neboť nechtěl přijímati za 10 K jednu kolkovanou korunu. Tím se ještě neukončily naše strasti. Aby nátlak byl ještě větší, otevřeli v Užhorodě státní tiskárnu, která, přijímala všechny soukromé práce a tím mne zničili. Tak jsem pochodil já, jenž jsem se činně účastnil připojení Podkarpatské Rusi ke státu. Pomyslete si, co dostal ruský lid a ti, kteří nemají takových zásluh jako já?

Slavný senát jistě neví, že na Podkarpatské Rusi jsou úředníci v 90% české národnosti. V Čechách a na Moravě jest více úředníků Němců než na Podkarpatské Rusi Rusínů. Na př. v Užhorodě v zemském úřadě jsou president, vicepresident a všichni přednostové oddělení Češi. V presidiu zemského úřadu není ani jediný Rusín. Z toho je jasně zřejmo, že nynější vládní systém otevřeně a neukrývaje svých úmyslů vystupuje proti ruskému úřednickému živlu, čeští úředníci úřadují ovšem nikoli rusky, nýbrž česky. Rusín musí uměti česky, chce-li se písemně nebo ústně stýkati s úřady na Podkarpatské Rusi.

Osvoboditel T. G. Masaryk před svým odstoupením prohlásil ve svém projevu: "Buďme vždy stejně spravedliví ke všem občanům republiky." A právě sama vláda, sama administrativní byrokracie a čeští úředníci neposlouchají a nedrží se příkazu největšího syna svého národa. Za 16 let se nemohli čeští úředníci naučiti rusky a zavésti do správy ruský úřední jazyk. Nikoliv, pánové, jak uznal i sám kol. sen. Klofáč, zde se přímo pracuje proti Rusínům a proti zájmům samé republiky. Když náš Rusín vidí rozdíl mezi sebou a Čechem, když konstatuje, že Čech jest prvotřídním občanem a skutečným pánem situace, hned se zahnízdí v jeho srdci nenávist a zahraniční agitace má velikou odezvu.

Podobný stav jest i ve školských poměrech. Od zřízení republiky nebyl v čele školního referátu ještě ruský pedagog nebo ruský politik. Proto také naše škola dnes tak vypadá. Co jest svět světem, nebyl ještě takový zmatek v našich školách, jako za české vlády. Pokud jde o vyučování, musím konstatovati, že ministerstvo školství a národní osvěty prostřednictvím státního nakladatelství tiskne školní učebnice nejen Čechům, nýbrž i Němcům, Maďarům Židům a Rumunům. Naše střední školy od zřízení republiky nedostaly od ministerstva ani jediné učebnice.

Přede dvěma lety rodičovský výbor u státního reálného gymnasia v Mukačevě se rozhodl, že bude na své útraty vydávati učebnice svým dětem a dal přeložiti učebnici prof. Bednáře (učebnici francouzského jazyka), pro Čechý již schválenou a tento překlad leží již dva roky v ministerstvu školství bez odpovědi. Pomyslete si, pánové, co to znamená pro ruské dítě studovati u nás na středních školách. Není učebnic a celý materiál musí žáci nejdříve překládati z češtiny do ruštiny. To zabere u každého úkolu nejméně polovinu a na samé vyučování zbývá sotva 20 až 25 minut. Nelze se diviti, není-li za takových poměrů úspěch takový jako v českých školách. K tomu musím dodati, že není všeobecně určeného jazykového směru. V našich školách učí profesoři Rusíni, velkoruští vystěhovalci, ukrajinští vystěhovalci, Slováci, Češi a Maďaři. Každý vyučuje podle svého. Tak jak chce, nebo jak dovede. Výsledek tohoto vyučování jest, že naše mladá generace podporuje již revolvery rozšiřování svých ideí (příklad Eugena Sabova v Užhorodě na sjezdu spol. Duchnoviče). Chtěla-li vláda takto konsolidavati Podkarpatskou Rus, výborně se to povedlo. Tato práce se hodí ke všemu, jenom nikoliv k duševnímu zajištění republiky.

U nás na Podkarpatské Rusi, kde před revolucí nebyl ani jediný Čech, je dnes 170 českých škol s 600 českých učitelů. Pro 700.000 Rusínů máme 3 učitelské ústavy a pro 30.000 Čechů 1 český učitelský ústav. Pro 700.000 Rusínů máme 4 gymnasia a pro 30.000 Čechů 3 gymnasia.

Slavný senáte! Je to spravedlnost? Měří se stejně nám i Čechům? Můžete se diviti, jsou-li Rusíni nespokojení? Na 10 židovských podpisů se zřizovala česká škola, kde český učitel vyučuje v nové moderní školní budově 6-10 židovských žáků. Žáci v českých školách dostávají ovšem bezplatně učebnice a jiné vyučovací prostředky, ba i šaty, zatím co pro 80-120 ruských dětí se vyučuje v místnostech předělaných ze chlévů s jedním stolem místo lavic. Od založení republiky bylo vystaveno 25 škol, zatím co jich jest zapotřebí 1000. To je, čeho jsme dosáhli ve školních věcech.

Slavný senát by se domníval, že jsme na tom tak zle jen v politických a kulturních poměrech a že se nám to nahradilo v hospodářství. Nikoliv! V hospodářských poměrech jsme na tom ještě hůře, u nás od převratu z koaličních stran na Podkarpatské Rusi má správní monopol agrární strana, jejíž exponenti a činovníci se ztotožňují sestátem. Četníci, finančníci, notářské úřady, okresní úřady, zemský úřad, všichni pracují pod ochranou a na příkazy agrární strany. Režim agrárníků dovedl Podkarpatskou Rus k tomu, že tam dnes jsou nejsilnější politickou stranou komunisté. A bude-li se pokračovati v agrárním režimu i dále, bude pomalu celá Podkarpatská Rus v táboře komunistů. Velkou ideu agrarismu zkompromitovala agrární strana na dlouhá léta. To netvrdím jenom já, nýbrž prosím, abyste se dotázali těch vyšších úředníků, kteří nedávno byli přeloženi do Prahy ze zemědělského oddělení užhorodského zemského úřadu. Na celé Podkarpatské Rusi bylo od převratu pozemkovou reformou rozděleno asi 40.000 kat. jiter půdy. Jen v berežské župě z majetku hraběte Schönborna má sama Latorica 120.000 kat. jiter půdy, nemluvě o marmarošských státních a soukromých statcích. Lesní a pozemková reforma zůstala dalším snem budoucnosti karpatoruského lidu. Ruský zemědělec musí čekati na nový duševní převrat pražské vlády, aby mohl získati půdu svých pradědů. Stejně jsme pochodili i s obilním monopolem. Hornatá část Podkarpatské Rusi, kde žije většina Rusínů, vždy kupovala chléb, kukuřici na chléb za 70 Kč, nyní kupuje za 100 Kč. Je to spravedlnost, humanita a sociální péče o obyvatelstvo?

Chci slavnému senátu pochopitelněji vysvětliti náš hospodářský stav. Obec Seredné měla v r. 1920 200.000 Kč dluhu. V roce 1935 má 3,600.000 Kč dluhů. V téže obci bylo v r. 1920 asi 700 kusů hovězího dobytka, nyní tam jest 400 kusů. V r. 1920 bylo tam 600 vepřů, nyní je tam 200 vepřů. Stejně jako Seredné jsou na tom všechny naše obce. Na každém městě, na každé obci, na každém zemědělci můžeme dokázati, kolik ztratil svého majetku. Hle, čeho jsme hospodářsky dosáhli!

Slavný senáte! Od Čechů, žijících společně s námi, slyšíme mnoho o tom, že byli 300 let pod rakouským jařmem. Já pravím, že to není pravda, neboť člověk, který žije 300 let pod jařmem a vyprostí se z něho, velice si to rozmyslí, aby na svého bratra nevložil toto jařmo, které pro něho bylo útiskem. Říkají ještě i to, že nás karpatské Rusíny vysvobodili z maďarského jařma. Já na to řeknu, že to není pravda. 1000 let jsme žili pohromadě s Maďary jako svobodný národ, rozvíjeli jsme svůj ruský ráz, podporovali národnost, já sám již 40 let tisknu ruskou osvětu, ruské knihy a brožury a my jako svobodný národ jsme se připojili k Československé republice.

Jak jsem řekl výše, celý správní aparát stojí ve službách agrární strany. Před volbami na př. ve velkoberezňanském okrese zavřeli 11 našich lidí jen proto, že se hlásili k Autonomnímu zemědělskému svazu. A když jsme protestovali proti tomuto nezákonitému postupu, okresní hejtman místo aby naše písemné odvolání předložil zemskému úřadu, telefonicky ohlásil odvolání bez dokladů, bez důkazů. My jsme proti tomu ihned telegraficky žádali pomoci od ministerstva vnitra, ale bohužel ani do dneška jsme nedostali odpovědi. Podobné případy se staly ve všech okresích. Ve Svalavě četníci v noci strhovali plakáty schválené censorem a policií a pouze na mé osobní zakročení toho zanechali. (Předsednictví se ujal předseda dr Soukup.)