Úterý 25. listopadu 1930

Na konec mně dovolte několik slov o středním stavu, o kterém jsem se jen letmo zmínil. Na konferenci v Paříži bylo konstatováno, že vyučování o vědeckém řízení práce je na školách odborných téměř pomíjeno, že kvalitní export má budoucnost, že specialisaci se věnují střední a menší podniky, že pro obchod se málo děje ve vědeckém řízení práce, že malý výrobce podbízí ceny. Bylo konstatováno, že není organisován export, že obchodní komory pro obchod málo dělají, ba i že málo dělají v této věci obchodní organisace gremiální. Dovolte mi k této materii říci několik slov.

Deset let se tlučeme za zákonný podklad pro pokračovací a odborné školy, 10 let nejsme slyšeni, 10 let tato otázka není u nás řešena. Až když jiní lidé z cizích států na mezinárodní konferenci to řekli, teprve se uznává, že budoucnost patří specialisované práci, kvalitnímu exportu a že je nutno také vyučovati i malého a středního podnikatele vědeckému řízení práce. Když to cizina řekla, snad to bude pravda a snad konečně našemu volání po zodbornění pokračovacích škol a po náležitém vybudování odborového vyučování přece bude vyhověno.

Upozorňuji dále, že střední stavy potřebují docela jiné politiky, než jakou děláme nyní. Nechci útočiti na pana ministra obchodu, ale tolik řeknu, že ministerstvo obchodu dostalo se v politice středních stavů živnostensko-obchodních úplně do zajetí starých proudů cechovních a neví, jak z toho ven. Jistě každý jsme pro odborné vzdělání a tím i eo ipso i pro průkaz způsobilosti tam, kde je toho potřeba, kde toho vyžaduje jednak odborná zdatnost, jednak zájem veřejnosti a jednak i lidské zdraví, ale nemůžeme přece zůstati se svou živnostenskou politikou tam, kde jsme se zastavili. Do živnostenské politiky potřebujeme docela nového ducha, nové proudy. Jestliže světové kapacity konstatovaly, že specialisaci provádějí malí a střední podnikatelé, jsme povinni těmto malým a středním podnikatelům věnovati trochu pozornosti. Jak bych to nejnázorněji řekl? Vezměte si do ruky tužku, jděte do statistického úřadu a pátrejte, co vyvážíme do ciziny a kdo to vyváží. Kdo na př. vyváží jablonecky průmysl? Fabriky? Nikoli, nýbrž domácká práce, malí podnikatelé. Kdo vyváží do ciziny sklo? Nejen fabriky na sklo, svépomocné podniky, nýbrž i malí podnikatelé, malí brusiči. Kdo vyváží do ciziny na př. naše tahací harmoniky? Snad se tomu zasmějete, ale víte, zač se do ciziny prodává tahací harmonika? Za 3000 Kč. Dnes je celý svět má a kupuje. Víte, že máme u nás specielní výroby?

Prohlížel jsem exposice na veletrzích v cizině, prohlížel jsem výstavy a naše exposice v jednotlivých státech. Letos jsem se podíval do Antverp a Lutychu na naše exposice na tamních výstavách a musím říci, že silně pokulháváme, že mně bylo líto, když jsem viděl exposici naši a přirovnal ji k exposicím jiným, zejména k exposici sovětského Ruska. Musím říci, že máme i u nás některé ústavy a podniky, které se sice touto věcí zabývají, máme dokonce v paláci Pražských vzorkových veletrhů stálé stánky, ale kdo je v těchto stálých stáncích? Předně je to rozdrobeno, režie je úžasně drahá, takže by ji malý člověk neunesl, a za druhé v takovém stánku sedí slečinka, která neumí slova německého nebo francouzského, a přijde-li cizinec, nedohovoří se s ním. Je to tedy zbytečné mrhání časem a energií, není-li to organisováno. (Posl. Mikuláš: Kdo to organisuje? Ministerstvo obchodu?) Má to organisovati ministerstvo obchodu! Víte, jak jsou dnes cizí kupci zvyklí jezditi kupovati do ciziny, i do Československa? Jede-li k nám Angličan, telefonuje nebo telegrafuje: Pošlete mně tam nebo tam auto, a i kdyby měl podnik auto najmouti a zaplatiti, musí auto poslati. Nemluvíme-li s cizím kupcem jeho řečí, prostě s námi nemluví a jde jinam. Tímto způsobem ve světě nevyhrajeme a nezískáme určité vymoženosti pro 600.000 malých a středních podnikatelů. (Předsednictví převzal místopředseda Stivín.)

Bohužel, můj čas již uplynul, nemohu uplatniti všechno, ale zmíním se přece ještě o dvou věcech. Vezměte do ruky plán o povznesení cizineckého ruchu, který si vytvořila na př. Jugoslavie, která je průmyslově přece daleko za námi. Plán ten byl napsán v "Hospodářském Přehledu". Vezměte do ruky tentýž časopis a čtěte tam, co dělá a zařizuje Italie pro dobytí světa, jak se zařizuje pro zápolení v budoucím hospodářském životě. Když čtete, že má dokonce desítky škol v jiných státech, když čtete, že se její mládež učí všemožným jazykům světovým, ale nejen světovým, nýbrž i jazykům určitých světových dominií, a když vidíte ten systém u nás, nemůžete býti s tím spokojeni! (Hlasy: Každý nemôže mať universitu!) Já také, pane kolego, ji nemám, mně stačí, co vím. Ale vím jen jednu věc, že chybujeme. Nekritisuji pro kritiku, nýbrž upozorňuji, a upozorňuji, že statistická data nám povídají, že se učíme cizím řečem už na našich národních školách mnohem méně, než se učí Němci řeči naší; dokazují, že na občanských školách se učí Němci více naší řeči než my německé; dokazují, že na středních školách bychom měli vymýtit nepotřebné věci, dáti tam znalost světa. My nejsme národem 300 milionovým jako Angličané, kteří by si mohli dupnouti. My jsme národem ve Střední Evropě a bude naším štěstím a naší předností, jestliže si osvojíme znalosti jazyků jiných a znalost světa. (Výborně!) Jsme středem Evropy a přes ten střed Evropy jdou kultury a hospodářský život a o to nám jde, chceme-li zápoliti v hospodářském životě, abychom byli náležitě vybaveni.

Chtěl bych zakončiti, vážené dámy a pánové, jen upozorněním, že o detailech středostavovské politiky, do které patří úvěr a jiné a jiné věci, a o některých speciálních věcech budou mluviti moji klubovní kolegové ve specielní debatě. Já jsem svou látku vyčerpal. Děkuji vám za pozornost a končím. (Potlesk.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Dále má slovo pan posl. Stříbrný.

Posl. Stříbrný: Slavná sněmovno! Žijeme v době hospodářské poruchy, kterou přivodila světová válka, a tato hospodářská porucha byla ještě zhoršena vyřazením 150mil. národa ruského z hospodářské pospolitosti. Bylo by nerozumné v této debatě, kterou zahajujeme o rozpočtu Československé republiky, kdybychom právě o těchto hospodářských otázkách nejednali a jim nevěnovali náležitou pozornost. Na celém světě se tím zabývají. Kolik receptů bylo zde navrhováno nejen u nás, nýbrž i za hranicemi, a vymýšleno na řešení stávající krise, ale dosud žádný se neosvědčil. Také zde se zákony přijímaly a nepovažujte to, pánové, za výtku jednostrannou - které se spíše podobaly resolučním návrhům než zákonům, takže jejich účinnost po této stránce musila selhati. Ale, bohužel, churavému zemědělství - a to nutno podškrtnouti - nebylo a dosud není pomoženo.

Situace na venku stává se kritickou. Pro nás nemůže zůstati lhostejno, jaká je situace v zemědělství, které tvoří polovinu národa, polovinu obyvatel tohoto státu; jestliže polovina obyvatel tohoto státu je vyřazena z konsumu, nastává nebezpečná, přímo katastrofální porucha, která se odráží také v ostatních stavech. Mně nezbývá času, abych se zabýval otázkou zemědělské krise, o které zde z povolanějších a odbornických úst bylo několikráte promluveno velmi přesvědčivě, ale já myslím, že stačí každému laikovi jen konstatování několika fakt.

Rolník za 100 kg řípy těžko koupí a dostane 2 kg cukru. Rolník za 600 kg brambor sotva si pořídí 1 klobouk. Rolník za 1000 kg žita těžko si může dát ušíti více než jedny sporé a chatrné šaty. Tyto cifry nejlépe ilustrují situaci našeho zemědělství, jeho pokleslou schopnost konsumní. Nedivte se, jestliže s tímto zjevem počítáme v celém hospodářském životě. Dnes nejen u nás, nýbrž i za hranicemi přichází se k poznání, že jediným prostředkem proti tomuto světovému zjevu - nejde o nějaké lokální zjevy - jediným lékem je systematická práce pro zlevňování všech životních potřeb pracujícího lidu. Jen zlevňováním možno přenésti se přes tu nejkritičtější dobu do doby příznivější.

Lituji, že skoro bez povšimnutí zůstala velmi zajímavá slova - při našem stranickém rozvrstvení není to nic divného - o nebezpečí, které hrozí této lidské společnosti, slova, jež byla nedávno pronesena pražským arcibiskupem dr Kordačem. (Výkřiky komunistických poslanců.) Bývával mezi námi. To se nedá odbýti vtipem. Nalezl-li stařec na pokraji hrobu stojící, typický konservativec, tak vřelá slova pro sociální zájmy širokých vrstev, mělo by to býti mementem lidské společnosti, aby nehnala věc příliš daleko, aby obrátila, dokud je ještě čas.

Slavná sněmovno, nespokojenost roste, je větší, nežli zde vládní řečníci přiznávají. Je třeba rychle jednati v zájmu státu. Přechodné oběti musí zlevňovací akci přinésti každý. Já vím, proč se dnes velmi těžko o tom mluví: proto, že čím větší strana, tím více zájmů se dotýká. Ta věc je velmi nepopulární, odráží tu neb onu skupinu voličů. Ale nepomůže nic, musíme do věci říznouti, musíme o věci upřímně promluviti. Bez těch obětí se to neobejde. Musíme se starati o zlevnění průmyslové výroby, musíme se starati o zlevnění detailních cen všech životních potřeb. Především musí zlevniti svou administrativu stát a musí přikročiti ke zlevnění a snížení dávek veřejných. Jen zlevněním všech životních potřeb zachráníme konsumní schopnost všech vrstev našeho národa, ale při tom nezapomínejme, že byla by pochybná cesta, kdybychom následovali cizích vzorů a chtěli tuto zlevňovací akci začíti na účet gážistů, stát. zaměstnanců a na účet širokých vrstev dělnických. Životní úroveň našeho pracujícího lidu je příliš nízká, než aby snesla ještě nějaké snížení. To by znamenalo další ohrožení hospodářské soudružnosti a konsumní schopnosti těchto širokých mas, na nichž ostatní vrstvy závisí.

Slavná sněmovno, musíme tedy šetřiti na jiné straně. Přicházím k jednomu takovému problému, který vyvolá snad dosti zlé krve. Ale určil jsem si, že se nebudu vyhýbati žádným choulostivým otázkám. Velké peníze daly by se podle mého názoru při výrobním procesu ušetřiti na t. zv. sociálních úkolech státu. Zaměstnavatelé a zaměstnanci odvádějí v Československé republice tyto příspěvky do svých sociálních institucí: pro Úrazovou pojišťovnu ročně 201 mil. Kč, do okresních nemocenských pojišťoven 794 mil. Kč, do zemědělských nemocenských pokladen 51 mil. Kč, do Všeobecného pensijního ústavu 421 mil. Kč, do léčebného fondu veřejných zaměstnanců 80 mil. Kč, do Ústřední soc. pojišťovny 531 mil. Kč. Dohromady na všechny tyto druhy sociálního pojišťování odvádí dělník, zaměstnanec, zřízenec, úředník a zaměstnavatel celkem 2096 mil. Kč ročně. Ale to není všechno, k tomu nutno připočísti, co zde nebylo obsaženo, to je nemocenská pokladna čsl. stát. drah, pokladny společenstevní a závodní a pak příspěvky státu i dělnictva pro případ nezaměstnanosti, kterýžto problém jest rozřešen známým gentským systémem. Snad se nemýlím, řeknu-li, že všechny tyto druhy pojištění stojí na příspěvcích 2 a 1/2 miliardy Kč ročně.

Sloučením těchto pojišťoven, zjednodušením správy získala by se kontrola členstva, zlevnila by se správa celého toho ohromného aparátu, zmenšila by se režie a bylo by možno snížiti členské příspěvky jak zaměstnavatelské, tak i dělníků, aniž by se v nejmenším zkracovala práva pojištěnců. Kdyby i zachováním určité autonomie zaměstnanců zvýšil se dozor státu na správu takové pojišťovny, věci by se jen prospělo. Ještě by to bylo lepší a jistě by to bylo lepší než dnes, kdy do některé z těchto institucí 17 až 20 let nebyly žádné volby. Máme plná ústa demokracie, ale pomalu generace, která pamatuje ještě nějaké volby do nemocenských pokladen, již dávno vymřela. Nemocenské pojišťovny prodělávají dnes krisi. Reservní fondy jsou spotřebovány, někde pustili se do nákladných staveb velkých paláců. Za jediný rok 1929 a r. 1928 byl ještě nepříznivější - zadržely si nemocenské pojišťovny protizákonně 35˙5 mil. Kč na příspěvcích, patřících Ústřední soc. pojišťovně. Situace je tak zlá a katastrofální, že hrozí nebezpečí zvýšiti členské příspěvky. Bylo by za dnešních desolátních poměrů hospodářských šílenstvím sáhnouti ještě k zvyšování členských příspěvků nemocenských pojišťoven.

Dovolte, abych řekl několik slov o pojištění pro nezaměstnané. Náš systém pojištění nezaměstnaných je nedemokratický a je nesociální. Většina dělnictva, protože je neorganisována, je z tohoto pojištění vyloučena, jako by neorganisovaný člověk, neorganisovaný dělník neměl hladu. Ano, organisovaný - může se mi namítnouti - si na to připlácí. Ovšem, ale pouze jednu třetinu, ve většině - 2/3 připlácí stát z veřejných prostředků, na které platí také i dělníci neorganisovaní. Nechci tím nabádati dělnictvo k neorganisovanosti, ale když socialismus, tak socialismus, ne pouze pro ty, kteří jsou v odborové organisaci, nýbrž také pro ty, kteří z jakéhokoliv důvodu do odborové organisace nevstoupili nebo nemohli vstoupiti. Jen 10% úspora na 2 1/2 miliardových příspěvcích znamenala by ročně úsporu čtvrt miliardy Kč, a to, myslím, může býti jediná cesta a jediná oběť, kterou může dělnictvo a zaměstnanectvo přinésti této zlevňovací akci, protože na jejich mzdy sáhati bylo by za dnešních poměrů šílenství.

Slavná sněmovno, na druhé straně - bohužel i do této řeči musím s tím přijíti - jsou zde úkoly, na kterých šetřiti nelze. A já právě proto, že se musím omezovati na nejstručnější vyjádření, pokládám za povinnost podškrtnouti zde jeden z nejnaléhavějších úkolů: rychle postarati se o nebydlící. To nejde, bourati lidem nad hlavou dřevěné boudy v nouzových koloniích a těmto žebrákům pak nabízeti velkomyslně v obecních domech, postavených za státní garancie, za 4000 Kč byt o pokoji a kuchyni nebo dokonce o jedné světnici. To je problém nesmyslný. Člověk, který vydělá sotva 6000 Kč ročně, nemůže na činži platiti 4000 Kč. To je výsměch, to je ironie, se kterou se zde setkáváme.

Řekl jsem, abych pokračoval v té zlevňovací akci: sleviti musí každý, především průmysl, právě tak jako meziobchod. Dovolte mně několik příkladů. Jsme zemí cukru. 1/3 spotřebujeme, 2/3 vyvezeme za hranice. Odpočítáme-li spotřební daň z 1 q 184 Kč, obratovou daň 25 Kč, dopravní přirážku a rozdělovací přirážku 17 Kč, přicházíme k tomu, že cukrovarnický kartel prodává bílé zboží doma za 329 Kč, zatím co kostkový cukr prodává za hranice do ciziny za 160 Kč 1 q. Tedy při spotřebě 404.000 tun za r. 1929 zaplatili naši konsumenti jen za tu možnost, abychom vyváželi, na cukru vyšší poplatek o 750 mil. Kč ročně, kterážto cifra snad nutí k přemýšlení.

Tak, jako je to s cukrem, je tomu s ostatními produkty, zrovna tak jako je to se železem. Špatný příklad kazí dobré mravy. Máme nejdražší železo ve střední Evropě, ač máme nejlacinější mzdy, za hranice prodáváme železo o 1/3 levněji. A je zajímavo, na jakou politiku se tu staví státní správa. Rothschildovy závody se železem laciněji dodávají do svých konkurenčních závodů za hranicemi, snižují uměle prosperitu závodů v Československu, snižují svou poplatnost v Československé republice a s hotovými výrobky z našeho železa výrobnými nám potom konkurují.

Slavná sněmovno! To není pouze železo. Mohu vzpomenouti jenom letmo jiných předmětů, na př. papíru. Kartelová cena novinářského rotačního papíru je 3 Kč za 1 kg. A nemýlím-li se, je tomu 8 až 9 let, kdy byla tato cena stanovena v době, kdy dříví platily továrny na papír jeden pevný kubický metr za 120 až 130 Kč. Od té doby tato surovina, která je podstatnou součástkou výroby papírové, t. j. toto dříví kleslo ze 130 Kč na 60 Kč, někde na 55 Kč. Ale kartelová cena zůstala nezměněna stále 3 Kč! A tentýž papír... Posl. Krebs [německy]: Totéž jest s pivem!) Prosím.

Tentýž papír se vyváží za hranice o 1/3 levněji, nežli se prodává domácím konsumentům. Zde, jak račte viděti, neběží o ojedinělé zjevy, nýbrž jde zde o trochu více, o systém.

Slavná sněmovno! A tak bych mohl pokračovati u ostatních předmětů. Mohl bych se zmíniti o cementu, skle, o textiliích, uhlí, lihu atd. Náš průmysl zvykl si krýti schodky svého exportu udržováním vysokých cen v tuzemsku, doma, a to je politika, která je v úplném rozporu s nejprimitivnějšími pojmy národního hospodářství.

Chápu, že tento průmysl může ve vyjímečných případech pro přechodnou dobu, tu a tam, aby bylo možno zachovati si zahraniční trhy, zatížiti event. domácí konsum menší přirážkou, ale nesmí se to státi v míře tak horentní a nesmí býti z toho systém, protože najednou přicházíme k tomu, že vlastně platíme dnes cizině reparace dvojí: jedny oficielní a druhé neoficielní. Bohužel, že špatné příklady kazí dobré mravy a že se ostatní odvětví průmyslová stejným způsobem dovedou této věci přizpůsobiti. (Posl. Gottwald: Tak to není dumping!) Vážení pánové, dumping to není, protože tady to nejde na úkor dělnických mezd. (Posl. Gottwald: Kdo to platí dráž?) Domácí obyvatelstvo, ale tam ne. (Posl. Gottwald: No tak vida!) Já s tím nesouhlasím, jak jste viděl, ale dumping v pravém slova smyslu to není.

Slavná sněmovno! Ač ceny ve velkém od r. 1920 klesly o 3/4, ceny hotových výrobků v detailním obchodě jsou skoro nezměněny nebo jen o několik haléřů. Všimneme-li si na př. druhého veledůležitého předmětu denní spotřeby nejširších vrstev, kávy, tedy vidíme, že clo na kávu je dvakrát tak velké jako dnes její cena v Hamburku. Za poslední rok klesla káva o 50%, ale v detailu je prodávána stále za poměrně vysokou cenu. V září letošního roku stál 1 kg kávy ve velkém v Hamburku 4˙90 Kč, clo činí 9˙50 Kč. Protože jde o různé druhy, tedy abych nemusel tyto různé druhy kávy uváděti, dovolím si říci data podle státního úřadu statistického, který uvádí, že cena 1 kg pražené kávy stojí u nás v detailu 46 Kč. Tedy v Hamburku přijde 1 kg kávy za 4.90 Kč a u nás v detailu se prodává za 46 Kč. To je přece jen trochu horentní (Výkřiky posl. Krebse.) a nedivte se tedy, jestliže na podobné případy poukazuji.

Pan kolega se zde zmínil svým výkřikem o pivě. Porovnejme tedy dvě léta, r. 1924 a r. 1930. R. 1924 stálo 50 kg chmele cca 5000 Kč, r. 1930 610 Kč. 1 kg ječmene stál r. 1924 200 Kč, r. 1930 stojí 122 Kč. Slad stál r. 1924 330 Kč, dnes 228 Kč. A tehdáž, když všecky tyto potřeby byly tak drahé, když chmel byl skoro devětkrát tak drahý jako dnes, stál 1 hl piva, bez daňového zatížení a bez obecních dávek, 147 Kč, a dnes, kdy je to tak laciné, stojí 176.70 Kč. A teď přicházejí k ceně piva ještě zvýšené dávky obecní; a tak přicházíme k tomu, že 1 litr piva v detailu, který v r. 1924 stál ještě 2.20 Kč, dnes se prodává za 2˙60 Kč. Jsem pevně přesvědčen, že při nejmenším tato silná vláda, která svou početností častokráte se honosí, musí zvýšiti přísný dozor nad řáděním našich hospodářských kartelů. Nechci se pouštěti do národohospodářských sporů o účelnosti kartelů a jejich úkolech přesně vymezených. Jsem pevně přesvědčen, že kartely u nás zdražují životní potřeby domácího obyvatelstva bez rozdílu. V kartelu není půdy pro zlevňovací akce. Vláda musí proto kartely donutiti, aby neopouštěly přípustnou mez toho, co je dovoleno, a srovnávaly se zájmem všeobecným. (Hlasy: Kartely, to jsou ty banky!) Ty jsou jedna ruka.

Slavná sněmovno! Vláda má možnost účinného zasáhnutí do tohoto boje s kartely. Může pohroziti snížením ochranných cel a ti pánové si to dobře rozmyslí, aby vyvolali lehkomyslný boj, a kdyby tento boj vyvolali, pak má vláda ještě další prostředky. Především, nebojte se tohoto slova, zestátnění, zespolečenstevnění největších podniků hutních a dolních. Beztoho ten náš socialismus zastavil se u těch šlechtických latifundií.

Slavná sněmovno! Za dnešních cenových poměrů stává se však také situace státních veřejných i soukromých zaměstnanců přímo zoufalou. Stát platí, a já to chci říci docela upřímně, třebaže by mně to vyneslo výtku nedostatečného pochopení pro zájmy té neb oné vrstvy - stát platí na zaměstnance veřejné i jiné a jejich pense činí ročně horentní částku 8 1/2 miliardy Kč. Bylo by lehkomyslným podváděním státně-zaměstnanecké veřejnosti, kdybychom chtěli státní zaměstnance utěšovati v domněnce, že v dohledné době bude se moci přikročiti k podstatnému zvýšení jejich platů. Nezbude než zlevňovací akcí životních potřeb postarati se o to, aby si státní zaměstnanec za těch jeho pár krejcarů něco opatřil. To je jediná cesta, která vede k nápravě.

Ale tím jsme zdaleka nevyčerpali prostředky, které bychom navrhovali ke zmírnění dnešní hospodářské krise. Mluvil jsem o dvou činitelích a nechal jsem si toho posledního na konec. Především dobrým příkladem musí přijíti zde stát a pánové ve státní správě si musí býti vědomi ohromné zodpovědnosti. (Výkřiky posl. Krebse.) V celém světě snižují se dnes daně a u nás nejen není o tom ani potuchy, ale ještě zavádíme nové dávky, jak bylo správně poznamenáno, u pošt, u dráhy atd. Nejtíživější daň, která doléhá na občanstvo a spotřebitele, je pověstná válečná daň obratová. Již dávno majorita této sněmovny měla přikročiti, a také v tom směru bylo učiněno loňského roku několik návrhů při projednávání rozpočtu i s naší strany, ke snížení této tíživé daně obratové, která není 2%, nýbrž 10%, 14% i více procentní.

Ale ve státní správě se musí také hodně šetřiti. Úhradu snížené daně obratové musí si stát najíti v položkách investičních a nákupních, restringovaných o určité procento.

Pan ministr financí nedávno prohlásil v rozpočtovém výboru, to že již nejde akceptovati, aplikovati na příští rok, poněvadž 3/4 výdajových položek jsou vázány uzavřenými smlouvami o dodávkách. To je pěkné přiznání. V červenci bylo již zkonsumováno něco, o čem se dnes docela vážně radíme. Mně se to nezdá býti dosti demokratické, a pan ministr mně promine, ale myslím, že by se našly prostředky. Přál bych si - a jsem velmi skromný, - abychom dali aspoň výzvu ministru financí, aby, když to nejde teď pro tento rozpočet, bylo to učiněno zásadou pro rozpočet příští, aby se potom nepřišlo a neřeklo, že jsou uzavřeny nové smlouvy, že to nejde. Stát musí především nutiti ke snížení všech cen veškeré své dodavatele.

Vláda roku 1924 již předvídala tuto situaci a proto z důvodů úsporných přišla s pověstným restrikčním zákonem, který vyvolal tolik zlé krve a snad někde i skutečné bolesti. Zákon nebyl špatný, ale provádění selhalo. Byli propouštěni lidé u nejnižších instancí, ale ministerstva při tom utěšeně rostla do šíře. Mohu to zde na několika případech dokázati. U nás 6 let, ne-li déle, mluví se o nutnosti změn ve složení ministerstev a o nutnosti, sloučiti některá ministerstva. Máme jich 16, snad nejvíce v celé Evropě, o 3 více než měla Rakousko-Uherská monarchie. I velmoci by nám po této stránce mohly v mnohém záviděti. Naše ministerstva jsou pravé kolosy. Dovolte mi, abych učinil zajímavá srovnání. Budu srovnávati ministerstva z rakouskouherské říše s ministerstvy v Československé republice. Nelze srovnávati všechna ministerstva, protože máme jednak jiné rozdělení ministerstev, některá ministerstva nová, přeházenou agendu, takže by to bylo těžké. Ukáži to na dvou příkladech. Nejdříve vezmu ministerstvo školství. V Rakousku mělo ministerstvo školství působnost pouze pro Cislajtanii, pro území s 28 miliony obyvatelů. Rakouské ministerstvo školství mělo 4 sekční šéfy. Československá republika se 14 miliony obyvatelů má 5 sekčních šéfů. Mělo 11 ministerských radů v ministerstvu, my jich máme 13. Mělo 13 sekčních radů, my jich máme 16. Mělo 14 ministerských sekretářů, my jich máme 21. Mělo 16 ministerských vicesekretářů, my jich máme 33. Mělo 7 ministerských koncipistů, my jich máme 10. Mělo 4 archiváře a knihovníky, my máme 3. V Rakousku bylo celkem 69 vysokoškoláků, u nás je 101 vysokoškolák v ministerstvu vyučování. K tomu přichází v Rakousku 21 účetní úředník, u nás 48. V Rakousku bylo 25 sluhů, u nás jich je 26. Celkem mělo Rakousko zaměstnanců, úředníků i těch sluhů 145, my jich máme v ministerstvu školství 292. Ale to není všechno. K tomu přijde ještě bratislavský referát, který má 21 vysokoškoláka, 33 účetní úředníky a síly, 48 kancelářských sil a 8 sluhů. K tomu přijde ještě užhorodský školský referát s 22 silami. Tedy v Rakousku zaměstnávalo ministerstvo školství 145 sil, v Československé republice, rozlohou poloviční, zaměstnává ministerstvo školství 424 síly. Cislajtanie měla, jak jsem řekl, 28 mil. obyvatel, my máme 14 mil. obyvatel. V Cislajtanii bylo 8 universit, my máme jen 4. Bylo tam 7 technik, my máme jen 4. V Cislajtanii bylo 11 zemských školních rad, u nás jsou pouze 3. Přidejte k tomu rakouský mnohobarevný kaleidoskop národnostní a dovedete si srovnati, jestli příliš splendidně u nás nevybavovaly se jednotlivé resorty.

Slavná sněmovno! Druhé ministerstvo, které jsem si vybral - ne snad z nějaké zvláštní záliby, jako proto, že zůstalo nezměněné ve svém rozsahu i kompetenci - jest ministerstvo zahraničních věcí. (Posl. inž. Nečas: Už jsem měl strach, že jste na ně zapomněl! - Veselost.) Račte býti bez starosti, že na ně nezapomenu, a bylo by škoda, kdybych na ně zapomněl. Sám to po mém výkladu uznáte ve své objektivitě, pane inženýre!

Data beru z r. 1914. Tuto dobu před válkou jsem považoval asi za tak nejnormálnější. (Posl. dr Winter: To se musí valorisovat!) Budeme valorisovat, ale síly se nevalorisují, jen peníze se valorisují, k tomu já také přijdu. (Potlesk.) Prosím, slavná sněmovno, v Rakousku bylo v ministerstvu zahraničí 186 vysokoškoláků, u nás jest jich v ministerstvu zahraničí 361. Rakouské ministerstvo zahraničí mělo 29 účetních úředníků, u nás jest jich 40. Kancelářských úředníků a zřízenců bylo tam 282, u nás jest jich 787. V rakouském ministerstvu zahraničí bylo tedy 447 sil, u nás jich je 1188. Slavná sněmovno, to je podle rozpočtu na r. 1931, který máme zde na stole a kde upozorňuji na jistý omyl, poněvadž v rozpočtu samém jsou vedeny ty síly pouze při ústřední správě omylem. Ono to patří, jak se později vysvětlilo, pro celé ministerstvo, tak jako já počítám také u rakouského ministerstva zahraničí. To jsou cifry podle dat rozpočtových na r. 1931, ale po resystemisaci, o níž jsme se dověděli z velice propracovaného referátu p. referenta dr Hnídka, tato cifra se ještě zvýšila. V ministerstvu zahraničí je dnes systemisováno a obsazeno 1219 míst, tedy proti počtu v rakouském ministerstvu zahraničí 447, u nás 1219. Pokládám jen za svou povinnost zde připomenouti jeden fakt. Pokud jsem mluvil o školství, mluvil jsem o ministerstvu, jehož působnost omezovala se na Cislajtanii, 28 mil. obyvatel, ale ministerstvo zahraničí bylo společně Cislajtanii, Translajtanii, Bosně, Chorvatsku a Slavonsku. To bylo ministerstvo v říši s 54 miliony obyvatel. Rakousko bylo velmocí, druhé rozlohou v Evropě a třetí počtem obyvatel. A toto Rakousko mělo na tuto velmocenskou politiku ministerstvo obsazené dostatečně 447 silami. Československá republika se 14 miliony obyvateli potřebuje jich 1219. Rakousko v r. 1914 mělo rozpočet na celé ministerstvo zahraničí - a mělo tam 2 miliony zvláštního disposičního fondu, valorisujte to, to něco znamenalo - 18 1/2 milionů a bylo čtyřikrát tak velké, jako my a bylo velmocí. Československá republika má letošního roku rozpočet ministerstva zahraničí 170 milionů Kč! Kdybych to propočítal, kolik by na nás poměrně k počtu obyvatel a při valorisování - zde by bylo valorisování na místě tehdejší měny připadlo, přišli bychom podle tehdejšího vzoru k číslici, s kterou bychom se musili spokojiti, 31 1/2 mil. Kč a ne 170 mil. Kč. Tak, pánové, když šetřit, šetřit na všech stranách. A pod svícnem bývá vždycky tma, tam se musí především rozsvítit! (Výkřiky.)

Přiznávám, že tento nepoměr není tak křiklavý a horentní u jiných ministerstev. Zavedou-li se ve státní správě nutné úspory ve vydáních - a mám na mysli výdaje věcné pak bude možno přikročiti ke snížení toho, co jsem již řekl, daní a dávek. Srovnávání ministerstev užil jsem proto, abych ukázal, jak u nás dopadá v některých resortech a centrálách provedení tak zvaného restrikčního zákona: (Čujme!) Kruté a bezohledné v nejnižších instancích, velmi splendidní a benevolentní v nejvyšších.

Politicky jsem tentokráte vůbec nehodlal mluvit přes to, že širokých vrstev našeho občanstva zmocňuje se neklid nejenom v otázkách hospodářských a poměrů z toho plynoucích, nýbrž také z důvodů národních, protože široké vrstvy obyvatelstva s velkou opatrností a nedůvěřivostí pohlížejí na dnešní směr oficielní čsl. politiky. Nemohu proto upustiti, abych aspoň o jedné věci se nezmínil, čímž přicházím ke konci svých vývodů.


Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP