Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Tento paragraf obsahuje normy o možnosti nahlédání do spisů a o oznamování daňových dat. Právo nahlédati do spisů jest důležitým právem poplatníkovým k obhajobě jeho zájmů; na druhé straně vyžaduji toho ohledy na spořádané úřadování vůbec; aby toto právo nebylo neobmezené a aby bylo zabráněno jeho zneužívání, uváží-li se, že i menší okresy vyměřovacích úřadů vykazují tisíce poplatníků.

Poplatník má podle ustanovení odst. 1. právo, nejsa obmezen ani časem ani určitým podnětem, nahlédati do svých přiznání a podání. Jest oprávněn nahlížeti i do cizích přiznání k dani činžovní, do oznámení o uprázdnění a o opětném pronájmu; aby to však nebylo službě na závadu, budou pro to stanoveny určité dny.

Další kontrolu veřejnosti stanoví odst. 2., který upravuje veřejné vykládání rejstříků daňových.

Bude vydán pokyn, že není námitek, aby si poplatník mohl poznamenati některá data, která potřebuje pro své porovnání.

Odst. 3. umožňuje konečně zástupcům samosprávných svazků, opatřiti si za příčinou vyměření autonomních dávek data z přiznání k daní činžovní.

Další oprávnění poplatníkovo k získání informací, pokud jde o materiál k případnému podání odvolání nebo ke stížnosti k nejvyššímu správnímu soudu, obsahuje § 331.

V odst. 1. a 3. byla vypuštěna slova "pokud to není službě na závadu". Obmezení toto bylo jako příliš daleko jdoucí škrtnuto v úvaze, že jest možno vyměřovacímu úřadu k tomuto účelu vyhraditi zvláštní dobu.

Tento paragraf zahrnuje všechny předpisy o opravných prostředcích proti vyměření daně, při čemž zná jen jediný opravný prostředek pro všechny daně, t. j. odvolání; nečině rozdílu mezi stížností, rekursem a odvoláním.

Z nejdůležitějších norem, zde obsažených, jest především, že odvolání dlužno podati písemně u úřada, cd něhož rozhodnutí vyšlo, a neumí-li strana psáti, i ústně do protokolu. Dále, že odvolání nemá odkládacího účinku. V dalším je z důvodu zjednodušení připuštěno, že v určitých případech může o odvolání rozhodnouti již úřad, od něhož rozhodnutí vyšlo, ovšem jen, je-li odvolání plně odůvodněno, takže není třeba odvolání předkládati vyšší instanci.

Z mezitimních opatření nelze se odvolati.

Ve znění vládní osnovy provedeny byly některé důležité změny.

Doplňkem v odst. 6. vyhovuje se předneseným přáním a dává se jím přímo do zákona možnost, aby bylo povolováno poshovění v případech, kde vyměření daně bylo zřejmě nesprávným. Poplatník musí ovšem o poshovění v tomto případě žádati, což se může státi i v odvolání samotném. V prováděcím nařízení budou vyměřovací úřady poukázány, že musí podaná odvolání neprodleně prohlédnouti a budou-li tato obsahovati žádost o poshovění, bude nutno o této žádosti ihned rozhodnouti.

Změny v odst. 7. a 9. (nyní 8.) jsou stylistického rázu.

Odst. 8. vládního návrhu zákona byl vypuštěn; jeho ustanovení vkládá se v jiné formě do §§ 271 a 297. Následující odstavce se pak přečíslují.

Vsuvka do odst. 11. (nyní 10.) vládní osnovy jest nutna k vůli úplnosti.

Znění návrhu zákona v odst. 12. (nyní 11.) nahražuje se přesnějším výrazem.

Ke konci přičiněn byl nový odst. (12.), který má zameziti jednak možnost kumulativních odvolání, jednak upravuje možnost odvolání do společných platebních rozkazů.

Upravuje právo poplatníkovo na sdělení důvodů rozhodnutí a na nahlížení do spisů. Jde o důležité právo poplatníkovo, poněvadž jest třeba, má-li s úspěchem hájiti svoje zájmy, aby znal důvody rozhodnutí. Uvedené právo je obmezeno časově na lhůtu ku podání odvolání, po případě na lhůtu ku podání stížnosti k nejvyššímu správnímu soudu. Toto obmezení jest nutné v zájmu nerušeného chodu úřadování, lhůta je dostatečně dlouhá. Výslovně je zde stanoveno, že zprávy osob přezvědných a posudky znalců nejsou - vyjímajíc podpisy - z nahlédnutí vyloučeny.

Novou stylisací v odst. 1. a 3. rozšířeno bylo oproti znění návrhu zákona právo poplatníkovo ještě na řízení odvolací jakož i na případy, kdy nechce podati odvolání nebo stížnost k nejvyššímu správnímu soudu, ale přes to žádá za sdělení důvodů nebo za nahlédnutí jen pro svoji informaci. Tím přichází se vstříc vyslovenému přání.

Další změna ku konci odst. 1. a doplněk v předposlední řádce odst. 3. slovy "a svědků" má za účel přesnější stylisaci.

Obsahuje ustanovení k ochraně poplatníkově, že, podá-li vyměřovací úřad odvolání, mä. býti o tom poplatník zpraven.

Změnou, provedenou ve znění vládní osnovy; vychází se vstříc předneseným přáním, majícím za cíl, aby poplatník byl o celém obsahu odvolání úřadu správně uvědoměn a tak mu byl, umožněna účinná obrana.

Doplněk ku konci tohoto paragrafu má za cíl usnadnění obrany poplatníkovy.

Stanoví postup v řízení odvolacím. Ustanovení odst. 2. vyplývá z přirozeného požadavku, aby odvolací instanci byly předloženy spisy bez podstatných vad, aby tak nebyl ztrácen zbytečně čas pozdějším vracením spisů. Tím ovšem nemění se ničeho na povinnosti úřada, vyslovené v § 312, aby vytýkací řízení bylo provedeno před vyměřením daně; neboť jest možno na příklad, že komise rozhodne proti návrhu úřadu, ač její rozhodnutí není formálně dostatečně podloženo vytýkacím řízením.

Nově přičiněný odst. 3. ku znění vládní osnovy má za účel v případě odst. 2. umožniti další obranu poplatníkovi: tím se vyhovuje předneseným přáním.

Tento paragraf vymezuje práva a povinnosti odvolacích stolic a dále možnost tak zvané "reformatio in peius", to jest může-li nebo za jakých podmínek může na odvolání strany v odpor vzaté rozhodnutí býti v její neprospěch změněno. Zvláštní ustanovení v této příčině platí u daní komisí vyměřovaných (odst. 4.).

Tento paragraf vymezuje obor působnosti předsedy odvolací komise daňové. Nejvyšší vedení a dozor přísluší ministru financí.

Znění § 335 podle vládní osnovy bylo doplněno ustanovením v novém odst. 3. o nejvyšším vedení a dozoru ministra financí se zřetelem k agendě komisí. Tato ustanovení dalo by se sice dovoditi i z jiných míst zákona, ale k vůli úplnosti je záhodno, aby na tomto místě bylo do textu zákona pojato.

Ustanovuje, že proti dodatečným předpisům jest přípustno odvolání jako proti původním předpisům. Ustanovení toto má význam hlavně v případě předpisu dodatku podle § 334, odst. 4.

Pojednává o stížnosti k nejvyššímu právnímu soudu. Do rozhodnutí odvolací stolice má strana i stát (pokud jde o daň komisí ukládanou) právo stížností k nejvyššímu správnímu soudu.

Tento paragraf byl ve vládním návrhu zákona pojat do oddílu "Působnost a postup odvolacích stolic". Poněvadž nejvyšší správní soud není odvolací stolící, bylo třeba, aby byl vhodným nadpisem upraven tento oddíl.

Odst. 1., který mluví o možnosti poplatníkově podati stížnost k nejvyššímu správnímu soudu, jest vlastně nadbytečným a byly proti jeho znění vzneseny námitky, že nepatří vlastně do daňového zákona. Ale poněvadž jest důležito, aby ze zákona o přímých daních poplatník zvěděl o všech svých právech, bylo ustanovení o možnosti stížností poplatníkově k nejvyššímu správnímu soudu v osnově ponecháno v plném vědomí, že se jim nezamýšlí snad nějaká novelisace zákonů o nejvyšším správním soudě.

Změna stylisace odst. 2. stala se jen k cíli přesnějšího vyjádření se.

Obsahuje normy o úhradě útrat v řízení vyměřovacím vzniklých, při čemž byly rozlišeny náklady, ke kterým dal podnět úřad a náklady, ke kterým dal podnět poplatník.

Oproti návrhu zákona podniknuty byly podstatné změny ku prospěchu poplatníka.

Tento paragraf stanoví, že řízení stanovené pro vyměření daně platí obdobně též pro ostatní věci přímých daní, vyjímajíc ustanovení § 312 (o vytýkacím řízení), §§ 320 až 323 (zvláštní ustanovení v oboru daně domovní) a § 330, odst. 7. (stran úspory jedné stolice odvolací), kteréžto výjimky plynou z povahy věci samotné.

Upravuje právní nárok strany na restitutio in integrum, t. j. na obnovu právoplatného konečného řízení.

Moderní řízení soudní i správní poskytuje stranám v tomto směru za určitých podmínek právní nárok:

1. prošla-li lhůta ve formálním řízení vyhrazená bez viny poplatníka, jehož pak stíhají nepříznivé důsledky promeškání, nebo

2. opírá-li se pravoplatné rozhodnutí o nesprávný skutkový podklad a nesprávnost vyplývá z toho, že dodatečně objeví se skutkové okolnosti pro stranu příznivé, avšak jak jí tak i úřadu dříve neznámé.

ad 1. Obnova řízení byla do zákona o os. daních pojata teprve novelou z r. 1914 (§ 286); jakýsi náběh v témže smyslu obsahuje § 15 zák. čl. XI/1909 na Slovensku a" v Podkarpatské Rusi.

Třeba že se tento institut pokládá - a ne neprávem - za nezbytnou součástku moderního práva daňového, přece nutno vytknouti, že v praxi cit. §u 286 zák. o os. d. jen velmi zřídka bylo používáno; důvod náleží v tom, že nárok nutno časově obmeziti; a že tam, kde nároku nebylo, odevždy liberálně užívané právo dozoru nadřízených úřadů finančních (§ 281 zák. o os. daních) odstraňovalo všechny příkrosti, ať vznikly dvojím zdaněním nebo zřejmě nesprávnými předpisy a pod.

Po této stránce nedochází k žádnému zhoršení; naopak § 23 výslovně dopouští možnost prominutí škodlivých následků projití lhůt; ustanovení § 286 zák. o os. d. přejímá se tudíž jen proto, aby co do právních nároků stran nedošlo formálně k zhoršení proti dosavadnímu stavu.

ad 2. Obnova řízení ob noviter reperta je v oboru přímých daní v celém území státu novotou až dosud neznámou.

Vládní návrh zákona zná pouze možnost obnovy v případech, uvedených nahoře pod č. 1. Ku prospěchu poplatníka provedena byla ve vládní osnově důležitá změna, kterou se mu poskytuje právní nárok na obnovu řízení v případu uvedeném pod č. 2, t. j. ob noviter reperta.

Tento velice důležitý paragraf obsahuje zákaz stran přesouvání daní.

Problém spravedlivého rozvržení daňového břemene nelze správně řešiti bez bedlivého zřetele k otázce t. zv. přesouvání daní.

Kdo daň platí a kdo placenou daň skutečně nese, není jedno a totéž; rozdíl je ve spojitosti z finančně-politického hlediska s důležitou otázkou, jaký účinek daň vyvolává.

Zákonodárce, vymezuje subjektivní. povinnost daňovou, musí si býti dobře vědom, kdo daň skutečně ponese, jinak by se mohlo státi, že plátce nenese daně jemu určené, anebo že daň, která má býti přesunuta, zůstane lpěti na plátci.

Přes obsáhlou pozornost, kteráž ve světové literatuře věnována byla problému přesouvání daní, ať již deduktivní nebo induktivní methodou, nedospěla věda - a asi vůbec nedospěje - k výsledku, jenž by zaručoval správný obraz, který z možných účinků daně a jakou měrou jako následek nové anebo zvýšené daně určitě se dostaví.

Účinků těchto jest, přihlíží-li se k širokému oboru všech daní, tedy i nepřímých, veliká řada; úspornější nebo rychlejší výroba bez zdražení výrobků, zmenšení množství, zhoršení jakosti, menší odbyt anebo zisk podnikatelů, zvýšení platů a mezd atd.

Úspěch přesunutí s plátce daně na její nositele závisí na řadě předpokladů povahy hospodářské, technické, osobní i právní; které sice lze klasifikovati či uváděti jako možné v jistý systém, kterých však nelze napřed předvídati nebo jako jistý následek určovati.

Je-li jisto, že skrytým formám přesouvání nelze s úspěchem čeliti, nemá-li hospodářský život býti vydán různým poruchám, pak možno snažiti se pouze o to, aby alespoň zjevné přesouvání daňového břemene bylo zamezeno, neboť není naprosto žádných, ani sociálních ani finančně-politických důvodů, aby jen pro některé třídy obyvatelstva bylo přesouvání daní přípustné, pro jiné však nikoliv a aby tak ex lege bylo dovoleno, dobrovolnými dohodami mařiti hlavní cíl daňového systému - stejnoměrné rozvržení daní - uváží-li se ještě, že nelze pomíjeti ani státně ethického momentu, že člen pospolitosti státní, maje práva, má i povinnosti ke státu, které on má nésti.

Uskutečnění této myšlenky jest právu platnému na Slovensku a v Podkarpatské Rusi cizí, za to jakýsi náběh k jejímu uskutečnění obsahuje dosavadní § 238 zák. o os. daních, jenž však zákaz přesouvání daní obmezuje pouze na důchodovou daň, ale v rámci jejím zase připouští přesouvání této daně u platů, mezd a pensí; nehledíc k této důležité výjimce jest přesouvání příčných daní v širokých mezích nejen možné, nýbrž i obvyklé, tak na př.: u důchodové daně podle úmluv mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, u pozemkové daně v pachtovních smlouvách, u rentové daně, kterouž nesou někdy peněžní ústavy za vkladatele, a u činžovní daně, kdež závazek, že nájemník béře na sebe daň, m. j. jest ještě pramenem různých potíží při zjišťování vyměřovacího základu.

Proti znění vládní osnovy vzneseny byly z různých stran přečetné námitky. Bylo však přece v zájmu spravedlivého rozvržení daňového břemene uznáno, že ustanovení toto nelze změniti. Naproti tomu bylo uznáno, že nenadálý přechod do nového právního stavu by způsobil k neprospěchu četných, hlavně sociálně slabších poplatníků mnohé tvrdosti; bylo proto v uváděcích ustanoveních zařazeno potřebné opatření pro přechodnou dobu (čl. XVI).

Obsahuje předpisy, jak má finanční správa postupovati v poměru k cizině, zejména tedy, jde-li o případy daňové, které byly upraveny mezinárodními smlouvami, jichž ustanovení derogují ustanovení tohoto zákona.

Změny v odst. 1, a 2. vládni osnovy jsou pouze stylistického rázu. V odst. 4. vypuštěna slova "pro úřady a příslušné orgány", která by mohla vzbuditi pochybnosti o tom, pro které úřady a orgány jest dotyčné prohlášení ministerstva zahraničních věcí závazné.

V tomto paragrafu přejímají se dosud platné normy (srov. § 30 výnosu býv. min. financí ve Vídni ze 4./12. 1858, č. 40.060, dále § 33 a 3 výnosu téhož ministerstva ze 4./3. 1878, č. 2702, doplněného výnosem z 11./4. 1891, č. 31.205 a § 74 zák. čl. XI/1909).

Vzhledem k značné míře, kterou se exekuce na nemovitosti dotýká hospodářské existence dlužníkovy, nutno volnost úvahy vymáhajícího úřadu při posuzování, jsou-li splněny předpoklady pro vedení exekuce na nemovitosti vnucenou správou nebo nucenou dražbou, pokud možno obmeziti. Z toho důvodu byla ve 2. odstavci slova vládního návrhu "je-li nepochybna aneb alespoň pravděpodobno" nahrazena slovy: "je-li patrno".

Osoba, na níž může býti daň vymáhána, není vždy totožnou s pavinným podle § 259, odst. 1. a 3., neboť může jí býti i jiná osoba, povinná zaplatiti daňový dluh buď podle daňových zákonů (na př. osoby v § 26 a 205 dotčeně), nebo také podle jiných zákonů, a to buď už podle předpisů zákona samého (na př. poživatel nemovitosti podle § 512, nájemce (pachtýř) podle § 1099 ob. zák. obč.) nebo na základě právního jednání (smlouvy.). Na osobách povinných podle 259, odst. 1. a 3., podle daňových. zákonů a podle jiných zákonů již ze zákona mohou býti dané s přirážkami a příslušenstvím vymáhány podle předpisů tohoto zákona, naproti tomu na osobách, které pouze na základě právního jednání jsou povinny daň zaplatiti, jen podle předpisů občanského práva.

V odstavcích 2.-6. zachovává se v podstatě dosavadní právo, platné jednak v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (srov. §§ 6 a 11 výnosu býv. rak, min. financi ze 4. prosince 1858, č. 46.000, a §§ 22 a 23 výnosu téhož ministerstva ze 4. března 1878; č. 2702, doplněného výnosem z 11. dubna 1891, č. 31.205), jednak na Slovensku a Podkarpatské Rusi (srov. §§ 45 a 46 zák. čl. XI/1909), s odchylkou potud, že upomínka nemá již býti, jako dosud, prvním stupněm exekuce, nýbrž opatřením mimoexekučním. Charakter exekučního opatření bere se upomínce, aby se zjednal soulad se soudním exekučním řádem, který exekuční upomínky nezná, a ježto dosavadní "exekuční" upomínka při vymáhání daní je jenom pozůstatkem po někdejší exekuci vojenské. Podle říšsko-německé Reichsabgabenordnung je upomínka rovněž pouze mimoexekučním opatřením.

Podle vládního návrhu měla lhůta mezi doručením upomínky a zahájením exekuce činiti pouze 8 dní; ježto však tato lhůta by zhusta; nestačila dlužníkovi, aby si opatřil platební prostředky, by předešel exekuci, byla tato lhůta prodloužena na 15 dní.

Finanční správa zamýšlí zmocnění daného v odst. 5. použíti jen v těch krajích republiky, kde je to poměry obyvatelstva odůvodněno a kde je toto obyvatelstvo na upomínaní vyhláškou nebo vybudováním zvyklé.

Změnou vládního návrhu v odst. 7. přizpůsobuje se dikce návrhu dikci exekučního řádu z r. 1896 (§§ 53 a 54).

Podle dosavadního právního stavu přísluší vymáhati daně s přirážkami a příslušenstvím v Čechách, na Moravě a ve Slezsku berním správám (srov. zákon z 20. března 1919, čís. 153 Sb. z. a n. a nařízeni vlády z 1. prosince 1921., čís. 438 Sb. z. a n. spolu s vyhláškami ministra financí ze 7. prosince 1921, čís. 439, z 2. prosince 1922, čís. 353 a ze 14. listopadu 1923, čís. 225 Sb. z. a n.) na Slovensku a v Podkarpatské Rusi naproti tomu berním úřadům a do úhrnné výše 1000 Kč ročního předpisu daní s přirážkami u jednotlivého poplatníka obcím (obecními orgánům), městským daňovým úřadům, obecním a obvodním notářům, pokud i těchto daní nevymáhá berní úřad sám (srov. § 42 zák. čl. XI/1909 a § 2, odst. r., zákona ze dne 27. ledna 1922, čís. 43 Sb. z. a n., čl. 2, č. 5 vl. nař. č. 131 Sb. z. a n. z r. 1922). V Čechách, na Moravě a ve Slezsku neobstarávají vymáhání daní s přirážkami berní správy samy, nýbrž prostřednictvím berních úřadů, které přitom postupují téměř úplně samostatně, takže ve skutečnosti jsou i zde berní úřady úřady daně vymáhajícími. Vzhledem k tomuto stavu věci a ježto se zamýšlí sloučiti berní úřady s vyměřovacími úřady (v hlavním městě Praze bylo již sloučení provedeno), navrhuje se, aby vymáhati daně příslušelo vyměřovacím úřadům a v případech, které stanoví na řízení, berním úřadům. Úmyslem jest svěřiti vymáhání daní berním úřadům všude, kde nebylo provedeno ještě jich sloučení s vyměřovacími úřady. Dosavadní vymáhání daní s přirážkami orgány obecními, městskými daňovými úřady, obecními a obvodními notáři na Slovensku a v Podkarpatské Rusi má jako neúčelné odpadnouti, a to tím spíše, že již nyní většinou se provádí orgány berních úřadů.

Podotknuto budiž, že "vymáháním" v tomto paragrafu rozumí se nikoli vykonáváni exekuce, nýbrž péče, aby byly daně s přirážkami a příslušenstvím dobyty. Vymáhající úřad zastupuje stát ve funkci vymáhajícího věřitele a jest, pokud jde o exekuci berní, zároveň úřadem exekuci povolujícím, pokud se týče navrhujícím.

O úřadech, které exekuci vykonávají, je řeč v § 346.

Dosavadní právo o exekuci berní jak v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, tak i na Slovensku a v Podk. Rusi zná jen exekuční úřady a nerozlišuje - jako soudní exekuční řád - úřady exekuci povolující, pokud se týče nařizující, a úřady exekuci vykonávající. Navrženým § 346 spolu s § 346 zřizuje se v té příčině shoda s exekučním řádem. Pokud jde o otázku, který úřad má býti úřadem exekučním, přimykají se ustanovení tohoto paragrafu dosavadnímu právu.

Má-li činnost exekučních úřadů býti úspěšnou, musí tyto míti možnost zjistiti platební schopnost dlužníkovu, t. j. jeho majetkové a výdělkové poměry, po případě zameziti, aby dlužník majetek před exekucí neukryl. Z té příčiny je nutno, aby exekuční úřady byly vůči dlužníkovi a osobám třetím vybaveny obdobnými právy, jaké mají vyměřovací úřady v řízení vyměřovacím (srov. § 298 říšsko-něm. Reichsabgabenordnung). V odst. 2. zvláště vytčené povinnosti obcí shodují se v podstatě s dosavadním právním, pokud se týče skutečným stavem (praxí) (srov. § § 15, 20, 22 a 29 výnosu býv. ministerstva financí ve Vídni ze 27. července 1902, čís. 49.249 [služební instrukce pro berní vykonavatele], pak § § 63, 64, 65, '70 a 108 zák. čl. XI, 1909).

Ustanovení tato odpovídají dosud platnému právu v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, jemuž je velmi podobno i dosavadní zákonodárství na Slovensku a v Podkarpatské Rusi.

Tyto paragrafy obsahují téměř doslovně ustanovení §§ 20-30, odst. 1. a 2., §§ 31, 32, 46 a 60 exekučního řádu ze 27. května 1896, čís. 79 ř. z., která podle výnosu býv. rak. ministerstva financí z 18. ledna 1898, č. 58.418 ex 1897, č. 1., odst. 3., také dosud byla v Čechách, na Moravě a ve Slezsku rozhodnými co do práv a povinnosti berních vykonavatelů. V § 350, odst. 1. (§ 26 odst. 1, ex. ř.) vsunuta byla slova "nebo jiné místnosti, náležející k jeho domácnosti, nebo určené provozování jeho živnosti nebo výdělečné činnosti" vzhledem k ustanovení § 6 ústavního zákona z 9. dubna 1920, čís. 293 Sb. z. a n., dle něhož ochrana svobody domovní vztahuje se nejen na byt, nýbrž i na jiné místnosti náležející k domácnosti nebo určené provozování živnosti nebo výdělečné činnosti.

Dále v tomtéž §u 350, odst. 1., posl. věta, vypuštěna slova "mužského pohlaví" vzhledem k tomu, že jsou ženy připuštěny za svědky k solenním úkonům a činnosti mnohem důležitější.

Z důvodů jednoduchosti a přehlednosti předpisů o právních prostředcích ve věcech daňových upraven jest pořad instanční, určení místa, kde dlužno odvolání podati, a účinek odvoláni obdobně dle ustanovení § 330 o odvoláních v řízení vyměřovacím.

Odvolací lhůta stanoví se pouze 8 dny, ježto řízení exekuční nesnese velkých průtahů. Ostatně kryje se tato lhůta s ustanovením jak § 65, odst. 2. ex. ř. z r. 1896, tak také § 45, odst. 2. zák. čl. XI/1909.

Otázka právních prostředků v berním řízení exekučním byla dosud jen povrchně upravena (srov. § 1., posl. odst. výnosu býv. rak. min. financí ze 4./3. 1878, č. 270, doplněného výnosem z 11./4. 1891, čís. 31.205, a § 45, odst. 2. zák. čl. XI/1909).

Vůdčí myšlenkou úpravy navrhovaxaé v § 356 jest jednak přizpůsobiti se pokud možno nejvíce soudnímu exekučnímu řádu, jednak vyvarovati se zbytečného zatížení vyšších instanci, pokud se týče beznadějných soudních sporů.

Námitky ve smyslu tohoto paragrafu zastupují jak námitky podle §§ 35 a 36, tak i stížnosti podle §§ 65 a 68 ex. ř. z r. 1896.

Aby bylo jasno, že námitky jsou přípustny nejen proti výkonu berní exekuce v užším slova smyslu, nýbrž také proti opatřením, která nejsou přímo výkonem exekuce, ale s tímto výkonem souvisejí, byl vládní návrh pozměněn potud, že slova "nebo výkonu berní exekuce" jak v nadpisu k § 356, tak také v 1. odstavci tohoto paragrafu samého byla nahrazena slovy: "a opatřením při výkonu berní exekuce".

V důsledku této změny bylo pak nutno v odstavci 5. slova "exekuci nařídil nebo vykonal" nahraditi slovy: "opatření učinil".

Podle vládního návrhu (odst. 1.) měly proti nařízení berní exekuce námitky vůbec býti nepřípustny. S několika stran bylo žádáno, aby toto ustanovení bylo škrtnuto. Tomuto požadavku nebylo lze vyhověti, ježto nařízení berní exekuce má býti jenom interním úředním aktem, který se dlužníkovi nemá zvláště sdělovati; výbor však uznal, že by nebylo správno úplně vyloučiti námitky proti nařízení berní exekuce a proto pozměnil vládní návrh v tom smyslu, že proti nařízení berní exekuce nejsou samostatné námitky přípustny, čímž má býti řečeno, že námitky proti nařízení lze uplatniti námitkami proti jinému opatření při výkonu exekuce, na př. proti výkonu zabavení.

Vládní návrh stanovil v odstavci 2., že nutno jest uvésti najednou všechny námitky, které může dlužník uplatniti v čase, kdy námitky podává, a že opožděné námitky jsou vyloučeny. Výbor škrtl toto ustanovení, a to jednak proto, že námitky podle § 356, jak již nahoře řečeno, zastupují nejen námitky podle §§ 35 a 36 ex. ř. z r. 1896, pro něž taková maxima platí, nýbrž i rekursy podle § 65 a stížnosti podle § 68 ex. ř., pro něž ona maxima neplatí, jednak též z toho důvodu, že proti průtahům, které má dotčená maxima zameziti, čelí se ustanovením § 356, odst. 5., podle něhož dlužno námitky podati do 8 dnů po sdělení nebo provedení opatření.

Kromě toho doplněn vládní návrh postrádanými ustanoveními o tom, které skutečnosti lhůtu k podání námitek zakládají (odst. 5.) a co se má státi, bylo-li žalobě podle odst. 8., druhá věta, vyhověno (odst. 9.).