Jedná o způsobu vyměření daní
výnosových, náleží-li výtěžek
několika osobám, a o povinnosti úřadu,
aby k žádosti sdělil, kolik z úhrnné
daně s přirážkami připadá
průměrně na jednotlivé účastníky.
Mluví a způsobilosti k jednání v daňových
věcech, o zastoupení a o povinnosti výkazu
plné moci. Jedná se tu zejména o osoby nezpůsobilé
k právním činům, o nezletilce, opatrovance,
dále o protokolované firmy; neodevzdané pozůstalosti
a právnické osoby.
Vyslovuje zásadu, že v daňových věcech
může za poplatníka jednati jeho zmocněnec,
pak mluví o tom, kdo může zmocněncem
býti a kdo je vyloučen. V dalším obsaženy
jsou předpisy o zmocněncích v jednotlivých
specielních případech.
Změna stylisace v odst. 1. znění vládního
návrhu má za cíl jasné vyřešení
zásady, že poplatník má právo
v daňových věcech jednati nejenom sám;
nýbrž i svým zmocněncem; leč
že by zákon nebo úřad žádal
něco jiného. Stylisace vládního návrhu
vzbuzovala v tamto směru jisté pochybnosti, ač
nebylo úmyslem od řečené zásady
se odchýliti. Není také závady, aby
se strana dostavila k jednání se svým zástupcem
(zmocněncem). Další úprava v odst. 1.
byla vyvolána úvahou, aby zmocněnci nemohli
býti cizinci, dále aby naopak zmocněnci mohli
býti osoby vojenské, které sice volebního
práva nepožívají, ale nejsou tohoto
práva "zbaveni" a konečně aby bylo
umožněno oboustranné zastupování
manželů bez ohledu na jejich státní
příslušnost.
Změna citace v odst. 2., posl. řádka plyne
ze změny - provedené u § 330. Samozřejmě
nelze sekretáře (úředníky)
odborových organisací zastupujících
členy považovati za pokoutníky.
Změna v odst. 5. je stylistického rázu.
V odst. 6. opravena byla tisková chyba v předposlední
řádce u citace § 260; kde správně
měl býti uveden odst. 1.
Vyskytl se námět, aby vzhledem k odchylným;
zejména teritoriálním poměrům
na Slovensku a v Podkarpatské Rusi bylo výslovně
povoleno, aby obecní a obvodní notáři
mohli zastupovati poplatníky v daňových věcech.
Takovéto všeobecné zákonné ustanovení
by ovšem nebylo v souhlasu s jinými platnými
zákonnými ustanoveními. Ale pokud obecní
neb obvodní notáři jsou řádnými
zmocněnci poplatníků, není závady,
aby za jednotlivé poplatníky jednali, předpokládajíc
ovšem, že jsou splnomocněni řádnou
plnou mocí ve smyslu odst. 1. a že takové úkony
nebudou v nijakém rozporu s jejich úředními
povinnostmi.
Bylo slíbeno vydati pokyn; aby v obsílce, jde-li
o osobní výslech, bylo vždy výslovně
uvedeno: "V tomto případě jest zastoupení
vyloučeno."
Nezaplatí-li poplatník dlužné daně
nebo neodvede-li osoba srážkou daně povinná
daně včas a řádně, musí
míti stát právní možnost, uplatniti
svou pohledávku; na to jest institut ručení,
jež záleží v tom, že subsidiárně,
t. j. teprve tehdy, když osoby nejprve zavázané
nedostojí své povinnosti, nakládá
se jiným osobám nésti daně
za ně.
Ručení jest osobní, uplatňuje-li se
přímo proti osobám, jež pak ručí
celým svým jměním; a věcné,
uplatňuje-li se přímo proti určitým
objektům a ovšem nepřímo proti jejich
majitelům, majíc tu pravidelně podobu zákonného,
ba dokonce i přednostního zákonného
práva.
Na těchto hlavních zásadách zakládá
se ručení upravené na různých
místech v zák. o os. daních (§§
7, 77, 96, odst. 1.; 135, 1.36, 150, 151, 157, odst. 6., 158,
odst. 2., 237, 263, 266 a v nov. ze dne 23. ledna 1914, č.
13 ř. z., čl. III); pokud jde o reální
daně, budiž poukázáno na nejv. rozhodnutí
ze dne 30. listopadu 1839 (dv. dekret ze dne 14. února
1840, č. 4645 pol. sb. z. a n. sv. 68, čís.
21) a zejména na dvorské dekrety ze dne 20. července
1841, č. 20.182 prov. sb. pro Dolní Rakousy 23,
díl, č. 130, a ze dne 6. října 1843,
č. 30.056.
Na Slovensku a v Podk. Rusi jest tato látka upravena jednotněji
v zák. čl. XI/1909 ve znění zák.
čl. LIII/1912 v §§ 83, 84, 91 a 92 podstatně
podle obdobných zásad jako v Čechách,
na Moravě a ve Slezsku.
Návrh zákona obmezuje se na přehledné
zpracování norem dosud více méně
platných. Z podstatnějších novot a změn
budiž vytčeno ručení podle § 264.,
odst. 1., č. 6. a 7., jež vyplňuje mezeru v
praksi citelně pociťovanou, dále ustanovení
§ 265, odst. 1. a 2., podle něhož přednostní
právo zástavní na realitách trvati
má po 2 léta, a ustanovení § 266, podle
něhož každé ručení, tedy
i ručení podle § 264, odst. 1., č. 1.,
a podle § 265, musí - vyjímajíc případy
konkursního nebo vyrovnacího řízení
proti ručiteli a exekučního prodeje zavazeného
objektu - uplatněno býti platební výzvou
a teprve na základě této platební
výzvy, a to pravoplatné, lze vésti exekuci
na jmění osobně ručících
společníků, pokud se týče na
zavazené objekty. Ustanovení § 265; odst. 1.
a 2. jest jaksi střed z dosavadních 11/2-3 let (§
76, dv. dekret č. 4645 ex 1840 a § 83, odst. 1. zák.
čl. XI/1909 ve znění zák. čl.
LIII/1912).
Podle vládního návrhu (§ 264, odst.
1., č. 2.) měl za daň výdělkovou,
předepsanou pachtýři; ručiti také
propachtovatel provozovny s úplným nebo částečným
inventářem; ježto však propachtovatele
pouhé provozovny nelze stavěti na roveň propachtovateli
živnosti samé, bylo ustanovení o ručení
propachtovatele provozovny vypuštěno.
Ručení manžela za daně předepsané
druhému manželovi (odst. 1., č. 6, § 264)
bylo proti vládnímu návrhu obmezeno jednak
na daně za dobu, v níž žil s druhým
manželem ve společné domácnosti, jednak
(doplněním § 264, odst. 2.) na jmění,
kterého nabyl od druhého manžela, protože
ručení manžela přes tyto meze nebylo
by právně odůvodněno. Důkaz
o tom, že určitého jmění nenabyl
od druhého manžela, připadá manželovi.
Poněvadž účelem ručení
obdarovaných je ochrana státu před ztrátou
daní následkem darů učiněných
daní povinným, o ztrátě následkem
darů lze však mluviti jen, pokud jde o daně
dlužné za rok, ve kterém se darování
stalo, a za léta předcházející,
bylo ručení obdarovaných (§ 264, odst.
1., č. 7) proti vládnímu návrhu obmezeno
na daně za rok darování a léta předcházející.
Mimo ta byly dary k účelům všeužitečným
vyjmuty z darování zakládajících
povinnost ručební, ježto byly s několika
stran vysloveny odůvodněné obavy, že
ustanovení § 264, odst. 1., č. 7., skrývá
v sobě vážné nebezpečí
pro podniky všeobecně prospěšné,
které při plnění svého poslání
jsou z největšího dílu poukázány
na dary. Vzhledem k tomu pak, že více obdarovaných
ručí společně a nerozdílně,
bylo jim (dalším doplňkem § 264, odst.
2) přiznáno právo postihu.
Kromě toho byl vládní návrh pozměněn,
pokud se týče doplněn ještě v
těchto bodech:
Aby byla vyloučena každá pochybnost o tom,
že osoby v § 264, odst. 1., č. 1.-7. uvedené
ručí toliko podpůrně, byla první
věta § 264, odstavce 1., vládního návrhu
pozměněna v tom smyslu, že řečené
osoby ručí, nemohla-li daň s přirážkami
a příslušenstvím na osobě k tomu
povinné býti vymožena řízením
donucovacím. Z téhož důvodu byla dále
v § 26, odst. 1., č. 2. vládního návrhu
slova "společně a nerozdílně"
před slovy: "propachtovatel živnosti" škrtnuta
a ustanovení doplněno větou: "více
propachtovatelů ručí společně
a nerozdílně" a v § 264, odst. 1., č.
6., slova "společně a nerozdílně
manželé ve společné domácnosti
za daň... některému z nich předepsanou"
nahrazena slovy: "manžel za daň... předepsanou
druhému manželovi."
Pro uvarování se pochybností byl také
§ 264, odst. 1., č. 1. doplněn slovy "osobně
ručící".
V odst. 2. §u 264 mimo zmíněných již
změn opraveny tiskové chyby č. "3"
(2) a č. "8" (7).
V § 265, odst. 1., škrtnuto slovo "ostätními",
neboť požívajíce přednostního
zákonného práva zástavního
i bez knihovního zápisu, nedoplatky, o něž
jde, mají přednost nikoliv jen přede všemi
ostatními knihovními pohledávkami, nýbrž
vůbec přede všemi knihovními
pohledávkami.
V § 265, odst. 4., slova "těchto daní"
nahrazena byla slovy: "daní uvedených v předchozích
odstavcích", ježto z označení "těchto
daní" nebylo by dost jasně patrno, že
jsou míněny daně v odstavci 1. až 3.
uvedené.
V § 266, odst. 1., byla výjimka z povinnosti, uplatniti
ručení platební výzvou jednak rozšířena
na případy vyrovnávacího řízení
proti ručiteli, ježto situace je tu obdobná
jako v řízení konkursním, jednak obmezena
na ručení podle § 264, odst. 1., č.
1. a podle § 265, poněvadž osoby ručící
podle § 264, odst. 1., č. 2. 7. neměly by bez
platební výzvy možnosti brániti se proti
uloženému ručení. V případech
§ 264, odst. 1., č. 1. a § 265 nepotřebuje
ručitel ke své obraně platební výzvy,
neboť soud sám jest s to, aby posoudil, jsou-li dány
všechny podmínky ručení.
Ustanovení o zániku daňového nároku,
pokud se týče daňového dluhu (§
268; odst. 1.), jsou pouhým korrelátem k ustanovení
§ 259; § 268, odst. 2.; rozlišuje změny",
které na př. na podkladě odvolání,
reasumace znamenají též zánik pohledávky
(dluhu) od pravého zániku takové pohledávky
(dluhu) podle odst. 3.
Návrh zákona rozeznává 5 způsobů
zániku daňové pohledávky, a to: placení
(§ 273), plnění místo placení
(§ 274), odpočet (§ 275), úřední
výrok (§ 276) a promlčení (§§
277-282) a opírá se tu o cit. zák. čís.
116/21, ústavní zmocnění vydávati
t. zv. pokladniční poukázky, obvyklé
formy odpočtu, změny pravidelně teprve v
pravoplatném předpisu daně a konečně
o zák. ze dne 18. března 1878, čís.
31 ř. z., pokud se týče § 284, odst.
3. a 4. zák. o os. daních; ustanovení platná
na Slovensku a v Podkarpatské Rusi jsou částečně
příliš obšírná (na př.
§§ 26 a další zák. čl. XI/1909
ve znění zák. čl. LIII/1912), částečně
zase příliš kusá (na př. o promlčení
§ 85 cit. zák. čl. XI/1909).
Proti vládnímu návrhu vypuštěna
byla v odst. 1.slova "v této a ostatních hlavách",
poněvadž také případné
budoucí zákony (o nových daních(mohou
stanovití, kdy zaniká daňová povinnost
a jaké právní následky z toho vznikají.
Ustanovení tohoto paragrafu převzata byla; ze zákona
z 16. března 1921, č. 116 Sb. z. a n. (§ 1,
odst. 1.; a § 2) a z vlád. nař. z 28. července
1921, č. 266 Sb. z. a n. (čl. 4, odst. 16.).
Výpočet okolností; které mají
v zápětí, že splatnost daně s
přirážkami nastává až příští
všední den, doplněn byl proti vládnímu
návrhu (odst. 2.) památným dnem, ježto
podle zákona z 3. dubna 1995, č. 65 Sb. z. a n.,
jsou památné dny postaveny na roveň nedělím
a státem uznaným svátkům.
Ustanovení o povinnosti platiti daně s přirážkami,
pro berní rok ještě nepředepsané,
podle posledního předpisu není nikterak novým;
bylo obsaženo již v zákoně z 9. března
1870, č. 3 ř. z., z něhož přešlo
do zákona ze cíne 16. března 1921., č.
316 Sb. z. a n. Ustanovení tomu vyvstalo v posledních
letech mnoho nepřátel následkem obtíží,
které v těchto letech konjunkturálních
převratů způsobilo poplatnictvu opožděné
předpisování daní; nicméně
musí býti i do nového zákona převzato,
a to vzhledem k změně provedené u všech
daní ročně vyměřovaných;
že totiž základem zdaňovacím jest
důchod (výtěžek) roku, na který
se daň vyměřuje, ovšem nikoliv v tomto
roce, nýbrž až v roce příštím.
Tato důležitá změna ve vyměřování
daní vyžaduje při značné fluktuaci
subjektů v životě hospodářském,
aby učiněna byla nezbytná preventivní
opatření (§ 270, odst. 2.), kteráž
svou povahou jsou pouze á conto platbou, nikoliv provisorním
předpisem daně, jako na př. dosud podle §
92, odst. 4., věta prvá zák. o os. daních.
Podle vládního návrhu měl vyměřovací
úřad, požaduje splátky předem
(§ 270, odst. 2.), přihlížeti podle volného
uvážení ku výtěžku, důchodu,
požitku pro poplatníka pravděpodobně
očekávatelnému a k ostatním pro uložení
daně rozhodným poměrům. Aby však
byla zamezena libovůle vyměřovacích
úřadů při požadování
splátek a umožněna poplatníkovi účinná
obrana před nejvyšším správním
soudem, byla slova "podle volného uvážení"
vypuštěna.
Odstavec 4. vládního návrhu doplněn
byl slovy: "nebo kde ho nemohlo býti použito
poněvadž se na ně nevztahuje, dále v
případech § 37, odst. 1., § 181, odst.
3., a § 183, odst. 5.", ježto případy
ty nelze subsumovati ani pod případy, kde "nebylo
užito ustanovení odst. 2.", ani pod "dodatečné
předpisy daně".
Tento paragraf stanoví, do kdy musí splatné
(dospělé) daně s přirážkami
býti zapraveny, a následky nezapravení daní
s přirážkami v stanovené lhůtě.
Následky těmi jsou jednak povinnost platiti úroky
z prodlení, jednak vymáhání daní
s přirážkami řízením donucovacím.
Tyto následky nastávají také tehdy,
nebyly-li platby podle § 270, odst. 1. a 2., včas
vykonány; při výpočtu úroků
z prodlení postupuje se však v těchto případech
tak, jakoby byl poplatník již původně
povinen platiti jen tolik, kolik činí konečný
předpis. Byly-li v takových případech
již předepsány úroky z prodlení,
musejí býti z mocí úřední
opraveny, jestliže konečný předpis je
nižší, než byl předpis poslední
nebo než byly splátky uložené podle §
270, odst. 2. Odpadl-li konečný předpis zcela,
musí býti předepsané úroky
z prodlení úplně odepsány.
Proti vládnímu návrhu byly v tomto paragrafu
provedeny tyto změny:
V odst. 1. bylo slovo "jde" z důvodu lepší
jasnosti nahrazeno slovem "následuje".
Dále byla škrtnuta citace 270. ježto "dnem
splatnosti" míněny jsou jen dni splatnosti,
stanovené v § 269. odst. 1., platné ovšem
i v případech 270, odst. 1. a 2. Dle škrtnuto
v tomtéž odstavci 1. slovo "sedmiprocentní"
a přestylisován odstavec 2., poněvadž
je odůvodněno, aby výše úroků
z prodlení byla v každém čase a tedy
také při počátku účinnosti
zákona stanovena podle poměrů peněžního
trhu a stavu nedoplatků, což jest ovšem možno
jen vládním nařízením.
V odstavci 4. slovo "Následky" nahrazeno slovy:
"Povinnost platiti úroky z prodlení",
ježto o "vymáhání" jako následku
neodvedení srážek státní pokladně
ve stanovené lhůtě jedná § 266,
odst. 3.
Odst. 5. změněn a doplněn,
ježto ve znění vládního návrhu
nepřihlížel k tomu, že podle §§
273 až 275 lze daně zapraviti nejen placením
hotovými nebo dobropisem v odúčtovacím
řízení u poštovního úřadu
šekového, nýbrž též plněním
na místě placení a odpočtem.
Ve vládním návrhu bylo ustanovení
o instančním postupu ve věcech úroků
z prodlení pojato do § 330, odst. 8., systematicky
patří však toto ustanovení do §
271; proto byl odstavec 8. §u 330 škrtnut a § 271
doplněn novým odstavcem 6., v němž instanční
postup ve věcech úroků z prodlení
je upraven různě podle toho, jde-li o úroky
z prodlení z daní a přirážek
vybíraných berním úřadem nebo
o úroky z prodlení z obecních přirážek
vybíraných obcí.
Úroky z prodlení z daní a přirážek
vybíraných berními úřady připadají
státní pokladně; podělovati též
svazky samosprávné, setkává se se
značnými obtížemi technického
rázu a nemá - mají-li všechny svazky
býti poděleny - finančně žádného
významu (resoluce posl. sněmovny ze dne 14. února
1921). Kromě toho jsou úroky z prodlení z
přirážek jakousi náhradou státu
za vybírání a vymáhání,
přirážek.
Předmětem daňových pohledávek
jest určitá částka peněz, t.
j. věcí užívaných obecně
za měnidlo a míru hodnot, jež jsou nad to právem
uznány za prostředek k splnění právních
závazků. Vzhledem k tomu musí státi
se i slnění povinnosti berní, má-li
míti povahu placení, v penězích státu
domácího, na které také pohledávka
daňová povždy zní.
Stanoviti, jak a kde se daně s přirážkami
a příslušenstvím platí, vyhražuje
se vládnímu nařízení, ježto
toto lze lehčeji změniti, jestliže by se zvolená
úprava neosvědčila. Z téhož důvodu
vyhražuje s vládnímu nařízení,
aby určilo, kdy a jak bude poplatník uvědomen
o tom, mnoho-li měl na dani s přirážkami
a příslušenstvím zaplatiti a mnoho-li
skutečně zaplatil (§ 273, odst. 4).
Vzhledem k tomu, že různé druhy a ročníky
daní nepožívají v exekučním,
konkursním a vyrovnávacím řízení
jak podle zákonů o těchto řízeních,
tak i podle tohoto návrhu zákona samého stejných
práv, nelze přenechati poplatníkovi; aby
určil; na který druh (ročník) daně
má jeho platba býti súčtována,
nýbrž třeba stanoviti v zákoně,
v jakém pořadí mají platby býti
na daňové pohledávky súčtovány.
V prováděcím nařízení
k zákonu bude však vysloveno, že, platí-li
za poplatníka některá z osob, ručících
za daň s přirážkami podle §§
264 a 265, může tato určiti, na který
druh (ročník) daně má platba jeho
býti súčtována, a berní úřad
je povinen tímto určením se říditi.
Tento paragraf připouští za určitých
předpokladů pokladniční poukázky
jako prostředky ku zapravení daní, přirážek
a příslušenství. Ustanovení toto
je však pouze deklaratorním a nikoliv konstitutivním.
Nikoliv na základě tohoto ustanovení, nýbrž
jedině na základě ustanovení finančního
zákona lze pokladničních poukázek
užíti ku placení daní, přirážek
a příslušenství. Nikoliv v každém
případě lze pokladničních poukázek,
vydaných dle zmocnění finačního
zákona; použíti ku placení daní
atd., nýbrž jen tehdy, když finační
zákon také k tomuto použití zmocňuje.
Od daňové pohledávky mohou býti odpočteny
pouze veřejnoprávní pohledávky proti
státu a také tyto jen potud, pokud jsou splněny
podmínky odpočtu (kompensace) podle zásad
soukromého práva (§ 1438 a násl. ob.
z. obč.; na Slovensku a Podkarp. Rusi obdobné právo
zvykové).
V tomto paragrafu upravují se tak zv. mimořádné
odpisy a prominutí daní (přirážek,
příslušenství), t. j. odpisy a prominutí
daní pravoplatně předepsaných a odpisy
a prominutí daní včas neuložených.
Návrh připouští odpis (prominutí)
daně (přirážek; příslušenství)
pravoplatně předepsané z důvodu dvojího
předpisu, neodůvodněného předpisu
(odst. 1) a absolutní a relativní nedobytnosti (odst.
2 a 3), odpis (prominutí) daně včas neuložené
z důvodu absolutní a relativní nedobytnosti.
V celku srovnávají se ustanovení § 276
s dosavadní praxí platnou v Čechách,
na Moravě a ve Slezsku (vynesení min. financí
z 23. ledna 1923, č. j. 146.621/734/22).
Podle vládního návrhu neměla strana
míti v žádném případě
nárok na odpis, nýbrž bylo povolení
odpisu zůstaveno vždy volnému uvážení
úřadu. Naproti tomu měl odpis vždy býti
skutečným prominutím daně, t. j. zřeknutím
se daňové pohledávky. V některých
případech (dvojí předpis téže
daně, neodůvodněný předpis)
je však odůvodněno, aby byl poplatníkovi
přiznán nárok na odpis. V jiných případech
(absolutní a relativní nedobytnost) zase není
na místě přímé prominutí
daně, t. j, zřeknutí se daňové
pohledávky, nýbrž pouhé upuštění
od vybrání (vydobytí) daně; které
se nedotýká daňové pohledávky
a nevylučuje pozdější vybrání
daně. Byl tedy vládni návrh odstavce 1. §u
276 pozměněn tak, že byl rozdělen na
3 odstavce. Na první místo (odstavec 1.) položeny
byly případy; kde strana má míti nárok
na odpis; za nimi (odst. 2.) uvedeny případy (absolutní
a relativní nedobytnosti), kde odpis není prominutím
daně, nýbrž jen interním úředním
opatřením, pouhým upuštěním
od vybrání daně, které nevylučuje,
aby odepsaná daň byla později vzhledem k
změněným poměrům znovu předepsána
k vybrání, a na konec (odst. 3.) případy,
kde odpis je skutečným prominutím daně,
tedy zřeknutím se daňové pohledávky.
Zároveň byly zevrubněji vypočteny
případy absolutní nedobytnosti (odst. 2.,
č. 1.) a jako důvod pro prominutí daně
(odst. 3.) stanovena kromě hospodářské
zkázy dlužníkovy také ohrožená
výživa jeho (jeho rodiny).
V důsledku uvedených změn přečíslovány
odstavce 2.-5. vládního návrhu na odstavce
4.-7. a v odstavci 2. (nyní 4.) slova "Z důvodů
zvláštního zřetele hodných"
nahrazena slovy: "Z těchže důvodů"
a odst. 5. (nyní 7.) doplněn jednou slovy "Odpis
nebo" a po druhé slovy nebo prominutí".
V odst. 4. (nyní 6.) nahrazena slova "ministerstvo
financí" slovy "vládní nařízení"
vzhledem k ústavnímu zákonu (§ 89).
Ustanovení §§ 277-282, jednající
o promlčení, t. j. o zániku práva
následkem jeho neuplatnění po určitou
dobu, kryjí se celkem s ustanoveními zákona
ze dne 18. března 1878, č. 31 ř. z., pokud
se týče § 284, odst. 3. a 4., zákona
o os. daních. Ustanovení platná v té
příčině dosud na Slovensku a v Podkarpatské
Rusí (§ 85 zák. čl. XI/1909) jsou příliš
kusá. Novým jest ustanovení § 277, odst.
5.
Zákon rozeznává promlčení práva
vyměřiti daň (práva vyměřovacího)
(§ 277, odst. 1.-4.), práva zrušiti, nahraditi
jiným nebo změniti úřední rozhodnutí
a opatření (§ 277, odst. 5) a práva
vymáhati daň (práva vymáhacího)
(§§ 281 a 282).
Úřady jsou povinny přihlížeti
k promlčení z moci úřední.
Promlčení práva vyměřovacího
jest dvojí: promlčení práva provésti
prvotní vyměření daně a promlčení
práva vyměřiti dodatek, t. j. opraviti prvotní
(původní) vyměření daně,
ježto se ukázalo nesprávným (příliš
nízkým). Právo státu prvotně
vyměřiti daň promlčuje se v 4 letech,
práv vyměřiti dodatek ve 2 letech, není-li
tu obmeškání strany, jinak rovněž
ve 4 letech: Obojí, t. j. jak právo vyměřiti
daň prvotně, tak i právo vyměřiti
dodatek, promlčuje se každým způsobem
v 10 letech (§§ 277 a 280).
Přetržení promlčení podle §
279 záleží v tom, že dosud uběhlá
lhůta promlčecí se nepočítá;
a promlčení musí počíti znovu.
Právo státu vymáhati splatné daně
s přirážkami a příslušenstvím
promlčuje se do 6 let po roce, ve kterém se tyto
dávky staly splatnými.
Vládní návrh byl v § 277, odst. 6.,
doplněn slovem "daně", aby bylo jasno;
že přirážky promlčují se
nikoliv samostatně, nýbrž s promlčením
daně.
V důsledku doplňků provedených v §
10, odst. 2., a v § 79, odst. 1., lit. f) vsunut byl do §
277 nový odstavec 7.
V § 280 provedená změna proti vládnímu
návrhu je důsledek nového odstavce 7. v §
277.
V § 282, odst. 1. a 2. vypuštěna slova "(výzvy)"
a výzva)", protože výzva není exekučním
opatřením.
Ustanoveními tohoto paragrafu čelí se příkrostem,
které mohou vzniknouti z provádění
ustanovení jednak § 271, odst. 1., jednak čl.
XII. a § 270, odst. 1. Vládní návrh
tohoto paragrafu měl na zřeteli pouze tvrdosti,
k nimž může vésti provádění
ustanovení § 271, odst. 1., a stanoví, že
zaplacení splatné daně s přirážkami
a příslušenstvím může býti
úřadem odsunuto, je-li její vybrání
pro poplatníka spojeno s vážnou újmou,
a není-li daň s přirážkami a
příslušenstvím posečkáním
ohrožena. Rozpočtový výbor shledal tento
návrh příliš úzkým, a
to jak vzhledem k podmínkám, na které váže
přípustnost příročí,
tak i vzhledem k tomu, že nepřihlíží
k příkrostem, plynoucím z ustanovení
čl. XII. a § 270, odst. 1. a konečně
také proto, že vůbec nepřipouští,
aby v případě povoleného příročí
mohly úroky z prodlení býti sníženy
nebo zcela prominuty.
Pokud jde o zajištění dosud nepředepsaných
nebo nesplatných daní, poskytují v Čechách,
na Moravě a ve Slezsku dv. dekr. ze dne 18. září
1786 č. 577 lit. c) Sb. j. z. a ze dne 24. října
1806 č. 789 Sb. j. z. rozsáhlou možnost zajištění
bez jakéhokoliv řízení; taková
úprava tak důležité materie nijak nevyhovuje,
nepřihlížejíc k nutné ochraně
stran. Za vzor. zvolena tudíž modernější
forma zajištění dávky z majetku podle
zákona ze dne 17. února 1920, čís.
134 Sb. z. a n.; právo platné na Slovensku a v Podkarpatské
Rusi má podrobnější ustanovení
o zajištění v § 38 zák. čl.
LIII/1912.
V § 284, odst. 1. stanoví se za kterých předpokladů
mže zajištění daně (s přirážkami)
dosud nepředepsané nebo nesplatné poplatníkovi
býti uloženo.
Zajištění daně (s přirážkami)
dosud nepředepsané nebo nesplatné může
býti žádána a vymáháno
jen výjimečně, jeví-li se pozdější
vybrání daně (s přirážkami)
patrně ohroženým; t. j. je-li patrné
nebezpečí; že by bez zajištění
bylo pozdější vybrání (dobytí)
daně (s přirážkami) zmařeno nebo
značně stíženo. Podmínkou jest
pouze objektivní nebezpečí zmaření
nebo značného stížení vybrání
(dobytí) daně, nikoliv také dolosní
jednání dlužníkovo.
Zajištění daně (s přirážkami)
dosud nepředepsané předpokládá
dále ještě; že daňová povinnost
už vznikla, t. j., že vznikly už skutečnosti,
které podle zákona daňovou povinnost zakládají
(§ 259, odst. 1.). Proto je přípustno pouze
zajištění daní za běžný
rok a za léta předcházející,
nikoliv však daní za příští
léta.
Aby byla zamezena libovůle vyměřovacích
úřadů při požadování
jistot a umožněna poplatníkům učinná
obrana, zejména před nejvyšším
správním soudem, bylo v odst. 1. § 284 slovo
"pravděpodobně" a v odst. 1. § 285
věta "Průkazu nebezpečí není
třeba" škrtnuta a odst. 1. § 284 zároveň
doplněn v tom smyslu, že vyměřovací
úřad je povinen v zajišťovacím
příkaze uvésti důvody, z nichž
pokládá vybrání daně za ohrožené.
Vyměřovací úřad není
tedy sice povinen osvědčiti nebezpečí,
je však povinen uvésti v zajišťovacím
příkaze důvody, z nichž pokládá
vybrání daně za ohrožené. Z téže
příčiny pozměněn byl také
§ 288 vládního návrhu.
V odst. 2. §u 284 vyslovuje se, že zajištěním,
daně s přirážkami nemění
se ničeho na povinnosti platiti ve stanovených lhůtách
zatímně podle toho, kolik bylo poplatníkovi
naposledy předepsáno ku přímému
placení na ročních daních a přirážkách
(čl. XII., § 270, odst. 1.); pokud se týče
- u poplatníků všeobecné daně
výdělkově daně důchodové;
rentové a zvláštní daně výdělkové,
kteří do povinnosti daňové nově
vstupují - podle vyzvání vyměřovacího
úřadu (§ 270, odst. 2.).
Vládní návrh tohoto odstavce 2. §u 284
byl doplněn citací "čl. XII.";
ježto tento článek má obdobné
ustanovení; jako § 270.
Ustanovení § 285, která jinak nepotřebují
vysvětlení, byla proti vládnímu návrhu
v odstavci 1. doplněna ustanovením o tom, kdy má
poplatník, který nese náklady zajišťovací
exekuce, nárok na jejich úplnou nebo částečnou
náhradu. Neboť nebylo by spravedlivo; aby poplatník
nesl útraty zajišťovací exekuce i tehdy,
když zajištění daně nebylo odůvodněno.
Ustanovení § 286 týká se pouze případů,
kde jde o zajištění daně dosud ještě
nepředepsané, neboť u daně již
předepsané a pouze dosud nesplatné je výše
již číselně stanovena a není
tudíž třeba, teprve ji zatímně
určovati.
Ustanovením § 289, odst. 2, chrání se
poplatník, jemuž se uložením zajištění
daně ukládá mnohdy velmi citelné břemeno;
před přílišným protahováním
odvolacího řízení ve věcech
zajištění daní. Vzhledem k předneseným
přáním byla 60denní lhůta podle
vládního návrhu zkrácena na 30 dní.
Pro větší jasnost a přesnost bylo pak
cit. ustanovení doplněno v tom smyslu že nedodržením
stanovené lhůty pozbývá platnosti
zajišťovací příkaz i jistota podle
něho poskytnutá nebo vymožená.
Ustanovením § 290 zamezuje se ztráta daní
pro, státní pokladnu následkem dobrovolného
zrušení subjektu podrobeného zvláštní
dani výdělkové nebo následkem přeměny
jeho v jinou právní formu.
Vládní návrh tohoto paragrafu byl pozměněn
potud, že z důvodů žádoucí
jednotnosti opravných prostředků v zákoně
byla "stížnost" jako opravný prostředek
proti odepření svolení k zrušení
nebo přeměně subjektu nahražena "odvoláním"
a že vzhledem k důležitosti, kterou svolení
má pro poplatný subjekt, byla lhůta pro rozhodnutí
o žádosti za svolení zkrácena se 6 měsíců
na 3 měsíce.
V §§ 291-297 stanoví zákon; jednak, kdy
má, strana nárok na vrácení daně,
přirážek, příslušenství,
pokut a útrat řízení; a jak se má
toto vrácení státi (§§ 291 a 292)
jednak kdy; pokud se týče za kterou dobu a v jaké
výši, má strana nárok na úroky
nahrazovací (§§ 293 až 295), kdy zaniká
nárok strany na úroky nahrazovací (§
296), na čí vrub jdou tyto úroky a které
úřady jsou příslušny ve věcech
vrácení daně, přirážek
atd. a poukazování úroků nahrazovacích
(§ 297). Užito bylo i zde dosavadních předpisů,
zejména cit. zákona č. 116/1921 Sb. z. a
n., se změnami a doplňky, které se ukázaly
v praksi nutnými. Nejdůležitější
změnou jest, že úroky nahrazovací přiznávají
se nejen z přeplatků vzniklých rozhodnutími
o odvolání, nýbrž též z
přeplatků vzniklých placením podle
tak zv. posledního předpisu, pokud se týče
podle vyzváni, vyměřovacího úřadu
ve smyslu čl. XII. a § 270 (§ 293).
Změnami a doplňky vládního návrhu
provedenými v § 291 přihlíží
se k tomu,
1. že také při útratách řízení
podle § § 223 a 338 mohou nastati případy
zaplacení neprávem,
2. že přeplatky mohou býti přeúčtovány
také na dlužné pokuty nebo útraty řízení,
3. že převody z jednoho účtu na druhý
označeny jsou na jiných místech zákona
jako "přeúčtování",
4. že označení "daňový"
dluh je vzhledem k tomu, že přeúčtování
děje se také na příslušenství,
pokuty a útraty řízení, příliš
úzkým a
5. že § 32, odst. 4. a § 35, odst. 1., upravují
samostatně vrácení přeplatků
vzniklých srážkami daně důchodové.
§ 292 doplněn se zřetelem jednak k tomu, že
přeplatky mohou vzniknouti i při útratách
řízení podle §§ 223 a 338, jednak
k tomu, že také čl. XII. uv. ustanovení
stanoví - pro přechodnou dobu - zatímné
placení daní s přirážkami.
Doplňky a změnami v § 293 přihlíží
se k tomu, že
1. placení podle posledního předpisu stanoví
- pro přechodnou dobu - také čl. XII. uv.
ustanovení,
2. úroky nahrazovací příslušejí
poplatníkovi nejen z přeplatků vzniklých
odpisem, nýbrž také z přeplatků
vzniklých menším konečným předpisem,
než byla povinnost podle § 270,
3. částky, které byly dobrovolně zaplaceny
před splatností daně, nejsou z výpočtu
úroků nahrazovacích úplně vyloučeny,
nýbrž jen za dobu od zaplacení až do dne
splatnosti daně a
4. správnějším jest říci:
"Částky, které byly dobrovolně
zaplaceny... nebo nad povinnost padle § 270" místo
"nad platbu podle § 270".
§ 295 pozměněn, ježto je spravedlivo,
aby úroky nahrazovací, které jsou náhradou
za ušlý užitek peněz státu neprávem
zaplacených, byly placeny za celou dobu, po kterou peněz
užívá stát.
Změny v § 296 provedené jsou odůvodněny
jednak tím, že co do přirážek samosprávných
svazků může jíti také o rozhodnutí
úřadů samosprávných; tedy nikoliv
pouze finančních, jednak tím, že soudní
nález byl vypuštěn také v předchozích
§ech 293 až 295.
Odstavec 2. § 297 změněn proto, že zvláštní
zájem stran při nároku na vrácení
daní a na úroky nahrazovací velí,
aby instanční postup v těchto věcech
byl stanoven již v zákoně samém.