Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Nehledí-li se k hlavě VIII. (trestní právo a řízení), zahrnují hlavy I.-VII. jenom materielní právo, tím však není široký obor materie, který nutno v oboru přímých daní zákonem upraviti, daleko vyčerpán, neboť třeba ještě upraviti formální právo, zejména řízení a celou řadu právních institutů, bez kterých se nelze obejíti. Celou řadu těchto otázek nutno řešiti pro všechny daně přímé více méně společně.

Pokud jde o nejhlavnější problémy; jimiž se tu nutno zabývati buďtež aspoň uvedeny tyto: úřady a komise (jejich složení působnost a příslušnost), lhůty, úřední opatření, doručování, pojmy daňové povinnosti (dluhu), daňového nároku (daňové pohledávky, jejich vznik a zánik); způsobilost jednati a zastupovati, ručení, placení daní a úroky z prodlení, vrácení daně a nahrazovací úroky, příročí a zajištění, navrácení do předešlého stavu, přesouvání daní a poměr k cizině.

Převážnou část v tamto rámci zaujímá úprava formálního řízení, zejména pokud jde o vyměřování daní a otázka zákonné úpravy správní exekuce.

Dosavadní materie zákonná nikterak nevyhovuje, neboť rozptýlena jsouc v celé řadě zákonů, nařízení, instrukcí, dvorských dekretů atd. a sahajíc původem svým namnoze hluboko do minulého století, ba i ještě dále do minulosti, jest nepřehlednou, zastaralou a upírá se často ve velmi důležitých směrech o pouhá nařízení, ba i jen interní pokyny. Ta platí ve větší míře o právní materii, kterou převzal čsl. stát v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, neméně však; třeba menší měrou, i o právním stavu, který platí od převratu na Slovensku a Podkarpatské Rusi.

Společná ustanovení, která zabírají z celé osnovy zákona (§§ 404) takořka polovici (§§ 176) jsou prvním pokusem v přehledném celku soustavně soustřediti, zpracovati a upraviti pro obor všech přímých daní výše zmíněnou právní látku na moderních základech a poskytnouti tak pro budoucí kodifikaci všeobecné části čsl. finančního práva vůbec předběžný podklad.

V podrobnostech poukazuji na vysvětlení; která jsou přičiněna k jednotlivým paragrafům; obzvláště dlužno upozorniti na místa, která jednají o daňových komisích, o řízení a exekuci.

Vládní předloha podrobena byla v tomto velice důležitém oddílu pečlivému přezkoušení a ačkoliv zásady zde obsažené bylo možno v celku schváliti, byly přece ještě na osnově provedeny mnohé podstatné změny v zájmu stran, zejména k zabezpečení snažší obrany poplatníkovy proti případným přehmatům.

Tak na př. v sestavení komisí provedena byla důležitá změna v tom, že členové komise, navrhovaní příslušnými odborovými korporacemi, budou míti v komisi většinu, v řízení byly na mnohých místech formální předpisy k ochraně poplatníků pozměněny a zejména zmírněny následky kontumační, exekuční ustanovení uvedena byla pak do přesnější právní formy.

Tento paragraf vymezuje rozsah platnosti ustanovení hlavy IX.

§ 232 stanoví, které úřady jsou pověřeny správou přímých daní a určuje počet stolic. Správa přímých dání přikázána finančním úřadům bez zevrubnějšího označení jejich názvu, aby pokud možno nejméně bylo předbíháno budoucí organisaci. Vymezení oboru působnosti jednotlivých stolic ponecháno vládnímu nařízení.

Oproti vládní osnově provedena byla změna tím; že v odst. 2. vsunuto bylo před slovo "nařízením" slovo "vládním". Toto bližší určení vkládá se vzhledem k ustanovení § 89 ústavní listiny č. 121/20 Sb. z. a n. a k vůli přesnosti přímo do textu zákona.

Tento paragraf stanoví; že daň důchodovou a všeobecnou daň výdělkovou, až na některé výjimky (§ 40, § 64, odst. 4.; § 66, odst. 3. a § 67; odst. 1.) vyměřují daňové komise na rozdíl od ostatních daní, kde vyměření provede vyměřovací úřad. Vyměřování těchto dvou nejdůležitějších daní děje se tedy za spolupůsobení laiků, vybraných ze samotných poplatníků.

Daňová komise musí býti pro všechny poplatníky dotyčného daňového obvodu jediná, aby bylo zaručeno stejnoměrné ukládání a aby bylo zabráněno neodůvodněným výhodám pro ty nebo ony skupiny.

Zákon ponechává zde určení počtu členů daňových komisí a jich náhradníků ministerstvu financí podle velikosti a poplatní síly daňového okresu.

K odstavci, navrženému vládní osnovou, přičleněn byl další odstavec,blíže určující úlohu náhradníků. Tato úloha plyne sice již z dalších ustanovení, t. j. z § 242, odst. 1. a 2., ale k vůli jasnosti je záhodno, aby již na tomto místě bylo vytýčeno, kdy náhradníci nastupují na místo členů.

Tento paragraf určuje, že předsedou daňové komise (jeho zástupcem) jest přednosta vyměřovacího úřadu (jeho zástupce).

Tento způsob vedení je jedině možný vzhledem k úkolům, které předsedovi komise jsou uloženy, zejména v § 241. Není proto možno, aby předsedu a jeho zástupce na př. volila si komise ze svého středu nebo aby jím byla jmenována některá osoba z řad poplatníků, jak bylo z některých stran navrhováno.

Zde je určen způsob sestavování daňových komisí.

Z důvodu zjednodušení budou sice všichni členové komise jmenováni finanční správou, větší část jich však na návrh odborných korporací.

Pokud jde o část členů, navrhovaných korporacemi, bylo by se stanoviska poplatníků celkem lhostejno, zdali korporace tuto část samy jmenují, volí; vysílají, anebo zdali si z navržených teren vybírá finanční správa, poněvadž osoby, požívající důvěry korporací, se do komise za všech okolností dostanou. Se stanoviska státně finančních zájmů jest však důležito, aby finanční správa mohla výběrem osoby relativně nejvhodnější zameziti, aby se do komise nedostaly osoby; nevhodné k tomuto úkolu, jichž volbu korporace z různých důvodů mnohdy nemohly odmítnouti. Byl proto volen systém výběru z navržených 3 osob.

Z některých stran bylo navrhováno, aby komise daňové byly obsazovány volbou podle principu poměrného zastoupení, ale tento princip je pro volby do daňových komisí nejen nepřijatelný, ale i neproveditelný; myslí-li se na zastoupení všech politických stran v komisi, jest to nemožné proto, poněvadž komise, nemají-li se státi příliš drahým a neohebným aparátem, s nímž nelze pracovati, musí býti obmezeni na poměrně malý počet členů.

Nelze konečně ani mlčením pominouti, že s pouze věcným úkolem ukládání daní podle čistě hospodářských momentů nelze srovnati momenty politického rázu, neboť daňová spravedlnost jest jenom jedna.

Má-li se na mysli, aby poměrného zastoupení došly všechny zájmové skupiny poplatníků, pak jest provedení této myšlenky vzhledem k četnosti těchto skupin ještě méně možné.

Vůbec nutno vytknouti, že volební princip se neosvědčil; nehledíc ani k tomu, že provádění voleb vyvolává mnoho neproduktivní a nákladné práce a citelnou ztrátu času, nezaručují volby ani spravedlivého ani stejnoměrného zastoupení, poněvadž numerické převahy jistých skupin poplatníků, na př. skupiny zemědělců v kraji převážně zemědělském anebo dělnictva v kraji př. vážně průmyslovém a pod. aneb převahu vlivů politických a národnostních nelze vůbec odstraniti, takže stesků na nestejnoměrnost zastoupení možností voleb spíše přibývá, než ubývá.

Rovněž zkušenosti v cizině, kde zajisté s velkou pečlivostí problém byl studován, mluví proti volbám; Amerika, Francie, Belgie a Anglie jich vůbec nemá; kde volby ještě do nedávna existovaly, na př. v dnešním Rakousku, tam byly odstraněny a nahrazeny jmenováním různými veřejnými korporacemi; totéž pozorovati lze v Německu a Polsku.

Oč vlastně jde? Zajisté jenom o to, aby pro důležitý úkol spolupůsobení poplatnictva při vyměřování daní poplatnictvu získávány byly, jak po stránce morální, tak i věcné, nejlepší síly, které by byly s to, aby vykonávaly důležitou funkci člena komise s přísnou nestranností na podkladě odborných znalostí poměrů v okrese jako zástupci všech nejdůležitějších skupin hospodářských.

Nejsou-li volby k tomu vhodným prostředkem, pak lze se uchýliti jen k zásadě jmenování všech členů komise, a to formou, jak zákon uvádí, neboť jen tímto způsobem lze dosáhnouti zjednodušení; zrychlení, a nač nejvíce nutno důraz klásti, kvalitativního zlepšení celého aparátu.

Zákon vychází tudíž ze zásady jmenování členů (náhradníků) komisí finanční správou, obmezuje však u prvé části jmenování na kruh osob určitými korporacemi hospodářskými navržený; stran druhé části zůstává jako dosud jmenovací právo finanční správy nedotčeno, čímž dojdou zastoupení i zaměstnanci za plat a mzdu.

V navrženém vládou znění provedeny byly některé důležité změny.

Členové, jmenovaní na návrh korporací; budou míti podle usnesení výboru většinu v komisi, tato většina však může býti jen mírná, má-li býti finanční správě umožněno, aby vykonávajíc volné právo jmenovací vyrovnávala případný nepoměr zastoupení, který by se jevil u členů, jmenovaných na návrh korporací, a docílila tak ve smyslu ustanovení odst. 4., č. 3. zastoupení hlavních pramenů důchodů a to i těch, kterým se na podkladě návrhů korporací zastoupení nedostane, na př. dělníků, gážistů.

Období jmenovací zkráceno na 3 leta v souvislosti se změnou, týkající se možnosti odvolání členů komise. Tím bylo i vyhověno přednesenému přání.

V Podkarpatské Rusi není dosud zemědělské rady, bylo proto nutno učiniti opatření pro navrhování členů, jež jinde je svěřeno zemědělským radám.

V návrhu zákona nebylo obsaženo bližší určení poměru členů, které obě korporace mají navrhovati, což vzbuzovalo domněnku, že obě korporace navrhují stejný počet členů. Je jasno, že tento poměr není možný. Na př. pro kraj převážně zemědělský; kde je nepatrný počet poplatníků daně výdělkové, by nemělo smyslu; aby obchodní a živnostenská komora navrhovala stejný počet členů; jako zemědělská rada a vice versa. Bylo proto do zákona pojato výslovné určení, jak se poměr má stanoviti.

Lhůta k podání návrhů (odst. 3.) prodloužena byla na 3 měsíce. Další změna v odst. 3. jest jen stylistické přizpůsobení změnám; provedeným v odst. 1.

V odst. 4., č. 1., doplněk "nebo obou daní" jest jen stylistického rázu k vůli jasnosti vzhledem k odst. 4., č. 3.

V odst. 4., č. 2., bylo nutno stylisací přizpůsobiti provedeným změnám v hlavě VIII (trestní ustanovení).

Ustanovení odst. 4., č. 3. a 4., vládní osnovy byla spojena v jedno a jednodušeji vyjádřena. Přečísluje se v důsledku toho č. 5. na č. 4.

Odvolatelnost členů (odst. 5.), pokud jde o členy, navržené korporacemi, byla obmezena jen na případy, ve změněném textu uvedené. V důsledku toho obmezení bylo ovšem --nutno připustiti zkrácení období jmenovacího (odst. 1.) ze 6 na 3 leta.

Další změna v tomto odstavci a v odst. 6. jest jen stylistického rázu.

Obsahuje ustanovení o přípustností odmítnutí jmenování členem komise. Příslušné trestní sankce obsahuje § 195, odst. 1.

Mluví o možnosti opětného jmenování členem komise po projití funkčního období, jakož i o tom, že člen komise podrží svoji funkci, dokud není nové jmenování provedeno.

Tento paragraf mluví o povinnostech předsedy a členů komise při jednání v komisi a o slibu, který členové komise skládají. Trestní sankce obsahuje § 195, odst. 2. a 3. a §199.

Oproti vládní osnově byla provedena změna tím, že v odst. 2., řádka 4.; a v odst. 3., řádka 1., 4. a 5., vypuštěna bylo slovo "přísežný", poněvadž členové skládají slib a ne přísahu.

Stanoví, že funkce člena komise je státoobčanskou povinností a tudíž bezplatnou; proto se povoluje pouze odškodnění za ušlý výdělek a náhrada vzešlých výloh.

Oproti vládní osnově byly provedeny tyto změny:

Osnova zákona doplněna tím, že členům komise se přiznává odškodnění také, vzejdou-li mu výlohy; odst. 2. a 3. byl proto spojen v nový odst. 2. Rovněž odst. 4. návrhu zákona byl jako zbytečný škrtnut, poněvadž plyne z platných ustanovení o náhradách, příslušejících zaměstnancům státním. Slovo "prokazatelně" se škrtá, poněvadž by někteří členové stěží mohli provésti průkaz, že jim výdělek ušel, ač tomu skutečně tak bylo.

Tento paragraf jedná o úkolech a povinnostech předsedy komise při jednání komisí.

Z textu zákona podle vládní osnovy vypuštěno bylo k přednesenému přání ustanovení o možnosti zřizování subkomisí. O vhodnosti ustanovení, týkajících se subkomisí se názory velmi rozcházely. Jedni shledávali výhodu v tom, že na návrh komise samotné mohou býti k důkladnějšímu přezkoumání subkomise utvořeny, druzí vyslovovali obavy před tím, aby tvoření těchto komisí nebylo vloženo též do rukou předsedy, poukazujíce na to, že by po případě daňové komise, spoléhajíce na propracování látky subkomisí, nevěnovaly již ukládání tak velikou péči. Většina přiklonila se k tomuto poslednějšímu názoru a rozhodla se pro škrtnutí těchto odstavců.

Ustanovuje, jakým způsobem se daňové komise svolávají a kdy jsou schopny usnášeti se. V pozvánkách bude uveden krátce předmět jednání, jest však z technických důvodů vyloučeno, uváděti tam výpočet všech poplatníků, o jejichž daňové věci se bude jednati, jak bylo s některých stran žádáno, neboť to by znamenalo značné zatížení vyměřovacích úřadů manipulační prací a mohlo by i ohroziti potřebnou míru nezaujatosti, se kterou mají členové komise přistoupiti k svému rozhodování.

V odst. 4. prodloužena byla oproti vládní osnově čekací doba z půl hodiny na hodinu, čímž se vyhovělo předneseným přáním.

Obsahuje ustanovení; jakým způsobem daňové komise rozhodují.

Pro vysvětlení ustanovení odstavce 2., který řeší postup usnášení se způsobem pro poplatníka co nejvýhodnějším, uvádí se tento příklad: V komisi o 7 členech objeví se následující názory o výši důchodu poplatníkově: člen A. navrhuje příjem 8000 Kč, B. 8100 Kč, C 8200 Kč, D. 8300 Kč, E. 8500 Kč, F. 8800 Kč a G 9000 Kč. Poněvadž nadpoloviční většina jsou 4 hlasy, připočítávají se hlasy členů E, až G., jichž návrh je nejnepříznivější, ku hlasu člena D., takže ocenění 8300 Kč tvoří usnesení komise, poněvadž se má za to, že pro ně hlasovali 4 členové.

Stanoví okruh případů podjatosti, při nichž se má dotyčný člen komise vzdáliti před poradou a usnesením komise.

Oproti vládní osnově provedeny byly dvě změny. Změnou v řádce druhé odst. 1. (stylistickou) přizpůsobuje se text znění zákona přijatému v § 5.

Doplňkem na konci odst. 1. rozšiřuje se okruh podjatosti dle vyslovených přání z kruhů poplatníků.

Obsahuje ustanovení, jakým způsobem se komise usnáší o jednotlivých poplatnicích. Tedy zpravidla o každém poplatníku zvláště; o poplatnících, u nichž se návrh vyměřovacího úřadu shoduje s přiznáním, možno hlasovati o více jich najednou, není-li námitek, a dále může daňová komise na předsedův podnět o řadě menších poplatníků rozhodovati jediným usnesením shodně s návrhy vyměřovacího úřadu. Tato ustanovení mají svůj důvod ve zjednodušení a urychlení řízení, nemohou ovšem býti na úkor správností vyměření u jednotlivých poplatníků, které vždy může se státi předmětem důkladnějšího přezkoušení se strany komise.

Důvod změny v odst. 3. jest jen stylistického rázu.

Jedná o formě protokolu, který se sepisuje o jednání a rozhodnutí daňové komise.

Obsahuje důležité ustanovení dohlédací, že ministerstvo financí může přenésti v určitých případech oprávnění komise na vyměřovací úřad, t. j. protahuje-li komise úmyslně svoje jednání a neprovede svůj úkol do lhůty, které ministerstvo určí nebo neřídí-li se přes poučení předsedy zákonnými ustanoveními nebo odpírá-li výslovně svoji součinnost.

Jest samozřejmo, že takováto opatření budou jen výjimečná, ale je nezbytno zákonem pomýšleti na podobné případy také v zájmu poplatníků samotných.

Jak v odst. 1. tak i 2. byl návrh zákona zostřen, aby získány byly pevnější kautely pro ten případ, když by zcela výjimečně bylo nutno daňovou komisi vyřaditi.

Jedná o odvolacích komisích daňových. Platí o nich obdobná pravidla, jako o komisích daňových.

Vyskytl se námět, aby u nás po vzoru Německa zavedeny byly jako odvolací instance tříčlenné finanční soudy, skládající se z 1 finančního úředníka, 1 soudce a 1 laika. Po zralé úvaze byl tento námět odmítnut. Řízení před takovými soudy jest ústní; pravidelně veřejné a vyžadovalo by spousty nového úřednictva ku zpracování rozsáhlé agendy odvolací, neposkytujíc při tom poplatnictvu nijakých výhod. Tito jsou lépe a rychleji chráněni dosavadním systémem odvolacích komisí, v nichž zasedá řada zástupců poplatnictva; kteří mohou účinně kontrolovati správnost navrženého vyměření.

Jedná o místní příslušnosti vyměřovacích úřadů podle jednotlivých daní.

V odst. 1.; lit. b), druhý oddíl, vypuštěna byla slova "podle volného uvážení", aby se zamezily obavy, že rozhoduje úplná libovůle úřadu. Doplněk ku znění vládního návrhu u daně rentové v odst. 1., lit. e) má účel přesnější určení, poněvadž subjektem daně rentové může býti i osoba nefysická, která nemá bydliště, nýbrž sídlo.

Mluví o příslušnosti daňových komisí; která se řídí podle příslušnosti vyměřovacího úřadu, po případě, je-li v obvodu vyměřovacího úřadu daňových komisí několik, obvodem, pro nějž byla daňová komise zřízená:

Umožňuje delegaci jiného úřadu, než je úřad dle všeobecných ustanovení příslušný. Možnost tato je dána i pro daňové a odvolací komise a trestní senáty.

Znění návrhu zákona sice nevylučovalo tu nebo onu možnost delegace; ať šlo o podnět se strany poplatníka či od úřadu a také nebylo i úmyslem, aby se tak stalo. Ale k vůli jasnosti je záhodno, aby v zákoně bylo výslovně uvedeno, že delegace je možna z obou důvodů, což bylo důvodem provedené změny v odst. 1.

Upravuje pojem bydliště, který dosud v daňovém právu nebyl řešen; za to jsou definice tohoto důležitého pojmu, jenž vykládán byl dosud jen judikaturou, v mezinárodních smlouvách o urovnání tu- i cizozemského zdanění a zejména o zamezení dvojího zdanění. Pojem ten pojímá se nyní přímo do zákona se zřetelem k § 66 jur. normy.

Obsahuje přehledné sestavení o lhůtách, přihlížeje k ochraně poplatníků; zejména také o možnosti prodloužení a o nutnosti, aby v úředním sdělení bylo vždy výslovně uvedeno, jaké jsou následky, nedodrží-li se lhůta.

Navrženou změnou v odst. 1. dociluje se větší ochrana poplatníka před libovůlí.

Navrženou změnou v odst. 3. rozšiřuje se oproti návrhu zákona možnost prodloužen lhůt na všechny lhůty; v prov. nařízeni bude vydán pokyn, aby při prodlužování lhůt bylo postupováno liberálně.

Změna v odst. 4. stala se jen k vůli přesnosti; neboť je samozřejmo, že žádosti o prodloužení lhůty, podané teprve po jejím uplynutí, nemohlo by býti přiznáno, aby lhůtu stavěla; bylo by tím umožněno prodlužování do nekonečna.

Změna v odst. 5. vsuvkou "vládní nařízení" plyne z § 89 ústavní listiny.

Další změna v 3. řádce tohoto odstavce 5. vsuvkou "pokud má strana na ně nárok" je nutna, neboť jinak by byla umožněna stížnost i do stanoveni lhůt, které mohou určovati finanční úřady samy dle svého uvážení.

Obsahuje ustanovení o počítání lhůt, zejména kdy se počíná lhůta pro odvolání vyměřovacího úřadu a kdy lhůta končí, padne-li poslední den lhůty na neděli, svátek nebo den památný.

Dodatek rozšiřuje ustanovení návrhu zákona ve prospěch poplatníka.

Tento paragraf obsahuje pauze pravidlo vykládací při počítání času a umožňuje zjednodušení v zaokrouhlování vyměřovacího základu nebo daně.

Dodatek v odst. 2. zabezpečuje ochranu poplatníkovu.

Vyslovuje zásadu; že úřední opatření nabývají pro stranu účinnosti sdělením a stanoví dále, jakým způsobem se sdělení může státi. Vtělují se tu ve formu zákona samozřejmé zásady a upravena otázka; kteráž až dosud byla - alespoň pokud jde o území Čech, Moravy a Slezska - řešena praxí nejednotně a nedokonale.

§ 256 připouští v dalším, že chyby v počítání a psaní a jiné omyly a přehmaty, které nevybočují z mezí zřejmých nesprávností, může úřad, ad něhož vyšly, opraviti a o podaném odvolání s konečnou platností rozhodnouti.

Podle dalších odstavců mohou opatření ve věcech daňových odporující zákonu nebo založená na vadném řízení býti zrušena, jinými nahrazena nebo změněna do doby promlčecí. Opatření ta mohou býti učiněna i běží-li o usnesení komise daňové nebo trestního senátu; potřebnou změnu provádí pak předseda komise nebo senátu z uložení nadřízeného úřadu finančního.

Doplněk v odst. 5. znění vládního návrhu slovy "z úřední moci nebo na žádost poplatníka" stal se jen k vůli jasnosti; text návrhu zákona nevylučoval ani tu ani onu možnost podnětu a nebylo také úmyslem, aby se tak stalo.

Změna v předposlední řádce, kterou nahražena byla slova "ministerstvo financí" slovy "vládní nařízení", je důsledkem ustanovení § 89 ústavní listiny.

Obsahuje podrobné předpisy o doručování, přejímaje v celku dosavadní ustanovení zákona o osobních daních, která se osvědčila.

Doplněk v odst. 1. v 3. řádce a v odst. 3. v 8. a 11. řádce znění vládního návrhu do rukou "zákonného zástupce" - jest nutným k vůli přesnosti.

V 9. a 10. řádce odst. 1. byly vynechány u náhradních příjemců osoby "ve služebním poměru k poplatníkovi se nalézající", poněvadž se považovalo za nebezpečné vzhledem k případným kontumačním následkům, aby byla připuštěna možnost doručení také těmto osobám. Náhradní doručení jest ovšem vyloučeno tam, kde třeba, doručiti výslovně do vlastních rukou, jako na př. v § 213.

V 4. řádce odst. 1. od konce vsuvka "zmocněnci strany" stala se k vůli jasnosti.

V předposlední řádce téhož odstavce stal se důležitý doplněk slovem "oprávněnému", aby vzhledem k eventuelním kontumačním následkům bylo zamezeno doručování zřízencům advokátů nebo notářů, kteří nebývají zmocněni ku přijímání dopisů.

V odst. 3. v 6. řádce nahrazeno bylo místo uložení dopisu, které obsahoval návrh zákona, t. j. u obecního úřadu "místa předpisu daně" za vhodnější pro poplatníka u obecního úřadu "posledního známého bydliště".

V poslední řádce téhož odstavce byla škrtnuta slova za všech okolností jako celkem zbytečná.

Obsahuje předpisy o způsobu doručování adresátům v cizině. Tam mohou, není-li smlouvy o právní pomoci, doručovati naše zastupitelské úřady. Osobám exteritoriálním v cizině stejně jako v našem území doručuje ministerstvo zahraničních věcí.

Úprava v odst. 2. jest jen stylistického rázu.

Vyslovuje zásady, kdy vzniká daňová povinnost a daňový dluh u poplatníka a navzájem daňový nárok a daňová pohledávka u státu.

§ 259 vymezuje dále přesně a rozlišuje vše, co s daní jest spjato, t. j. přirážky a příslušenství.

Jedná o přechodu daňové povinnosti na dědice z fysické osoby a zabezpečuje vybírání daně při zániku subjektu podrobeného zvláštní dani výdělkové.