Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Hlava I. vládního návrhu pojednává o dani důchodové. Takto totiž přezvána byla dosavadní daň z příjmu, poněvadž podle důvodové zprávy k vládnímu návrhu je tento název věcně správnější (důchod = souhrn veškerých příjmů) a jazykově přiléhavější. Pojmově, jmenovitě systematicky však nebylo na této dani mnoho měněno; ustanovení o této dani byla v podstatě přejata z dosavadního zákona o osobních daních z r. 1896. Jak ministerstvo financí ve svém odboru III., tak komise parlamentární sestavená z kruhů parlamentních a znaleckých ku předběžným poradám, uvažovala o tom, zda by se náš daňový systém neměl přizpůsobiti daňovému systému západoevropskému (Francie, Belgie), kde vyměřuje se důchodová daň z úhrnného důchodu progresivní sazbou, tak zv. l'impôt géneral sur le revenu a vedle toho z jednotlivých složek celkového důchodu, t. j. z důchodu z pozemků, budov a živností a kapitálu, vyměří se zvláštní přirážka pevným procentem, tak zv. l'impôt cédulaire, jako náhrada za zvláštní daně výnosové (pozemkovou, domovní, výdělkovou, rentovou). Ačkoliv vládní návrh projevuje tendenci vytvořiti z daně důchodové daň hlavní, přece nepřistoupil na tuto radikální změnu v celém našem daňovém systému a to proto, že naše poměry hospodářské a valutární nejsou ještě na pevném a trvalém základě a vedle toho nemáme řádné a spolehlivé statistiky, abychom mohli přesně vypočísti, co by daně podlé nového systému vynesly; následkem těchto překážek zásadní změna daňového systému žádala by velmi dlouhé přípravy. Poněvadž však všeobecně byla uznávána potřeba snížení daně jmenovitě odstraněním tak zv. válečných přirážek, a to v době co možno nejkratší a poněvadž vzhledem k poměrům na Slovensku a Podkarpatské Rusi a vzhledem k roztříštěnosti zákonodárství v přímých daních byla nutna unifikace a kodifikace, a to v době nejbližší, bylo upuštěno od každé zněny systému a proto i v důchodové dani vzat byl za základ systém zákona z r. 1896. Mohlo se to provésti tím spíše, že uvedená ustanovení téměř 30letým užíváním v Čechách, na Moravě a ve Slezsku se vžila u všech vrstev obyvatelstva. Poněvadž zákonem z 12. srpna 1921, č. 294 Sb. z. a n. byla na Slovensku a Podkarpatské Rusi zavedena stejná sazba a stejné daně prosté minimum, byla potřebná unifikace daně z příjmu na základě starého rak. zákona velmi usnadněna. Daň důchodová vychází z ryzího skutečného důchodu; zjišťovaného z hrubého důchodu po odpočtení všech k jeho dosažení, zabezpečení a udržení učiněných výdajů, a to na každý rok, ježto se daň musí přizpůsobiti všem změnám ať příznivým ať nepříznivým, jimž důchod rok od roku podléhá. Daň tato zastihuje hospodářský subjekt podle jeho celkové hospodářské situace, jak se ukazuje v důchodech, v závazcích a v ostatních osobních poměrech, působících na jeho hospodářskou sílu. Proto jedině při této dani, jež postihuje celkový důchod, lze stanoviti daněprosté minimum, t. j. hranici, do které důchod nesvědčící již o daňové nosnosti; se osvobozuje; jen při této dani lze provésti progresivní vybudování sazeb, jež ulehčuje malým a zatěžuje důchody větší; jen při této dani lze přihlížeti k úrokům z dluhů a jiným břemenům a pak k těm všem osobním individuelním zvláštnostem každého zdaňovaného subjektu (osoby samy o sobě stojící, rodina, počet dětí, výdělek členů rodiny atd.). Tyto přednosti daně důchodové přivodily, že rozpočtový výbor zůstal sice zásadně při staré konstrukci staré daně z příjmu - dnes důchodové, ale hledí zároveň daň tuto dále vybudovati, aby v budoucnosti opravdu mohla býti daň tato základen nového daňového systému.

Přes uvedené již přednosti nevykazuje tato daň těch výtěžků, jež by zasluhovala. Podle statistiky z Čech, Moravy a Slezska (na Slovensku a Podkarpatské Rusi nemáme bezpečných dat) bylo v těchto zemích poplatníků daně důchodové

v roce 1898 242.307, t. j. 2.64% obyv.,

v roce 1913 610.429, t. j. 5.99% obyv.,

v roce 1920 727.062, t, j. 7.26% obyv.,

Z předložené tabulky patrno, že vývoj daně důchodové nepostupuje úměrně při všech pramenech důchodových. Není přece možno, aby odvozený důchod ze služebních plátů podle stavu z r. 1911 (40.93%) rovnal se Percentuelně i absolutně celému důchodu ze samostatných podniků a kapitálového jmění dohromady (29.05% 12.19%). Kde jsou příčiny? Jistě v prvé řadě v komplikovanosti a různotvárnosti základu. Zachytiti důchod chalupníka, živnostníka, obchodníka, statkáře, továrníka, velkostatkáře k tomu je jistě potřebí tak různorodých znalostí našeho hospodářského života, že se zřídka jen sejdou tyto znalosti v jedné osobnosti. Vedle toho i řízení ve věcech daňových musí býti zdokonaleno. Nestačí ovšem zákon; administrativní státní aparát musí býti vyzbrojen takovými kvalifikovanými silami a takovými technickými prostředky, aby i bez zakročení trestního mohl se dopátrati materielní pravdy - jedním slovem, nutno vybudovat náležitě daňovou techniku.

Konečně naříkala si důvodová zpráva i na nesprávné a nízké přiznávání. Nechci tento zjev popírati, ale chci jej vysvětliti. Jestli sazba důchodové daně stálými válečnými přirážkami rostla nad skutečnou nosnost hospodářských subjektů, jestli vedle toho i daň výdělková přemáhala svou tíživostí platební schopnost naší výroby a obchodu, pak není sice úplně omluvitelnou, ale jistě vysvětlitelnou obrana ohrožené výroby v nižších přiznávkách.

Aby v těchto věcech mohla nastati náprava, žádali jsme, aby daň důchodová byla snížena ne o 40%, ale o 50%, tak, jak to činila v posledním stadiu studie předešlého ministra financí inž. Bečky. Nebylo nám vyhověno; ale slíbeno finanční správou, že při výdělkové dani za to půjde finanční správa se sazbami dolů. V té věcí opravdu sám bylo částečně vyhověno.

Proti celé předloze o daňové reformě, i proti usnesení rozpočtového výboru vznesena byla námitka nesociálnosti, ba reakčnosti. Tuto nespravedlivou kritiku nejlépe vy vrací právě konstrukce daně důchodové. Zásada, aby pokud možno každý platil daň, je vlastně důsledkem politické demokracie, je to rub občanských práv. Je-li daňové břemeno rozloženo pokud možno na nejširší vrstvy obyvatelstva; připoutávají se tyto vrstvy k veřejnému životu a zvláště k hospodářské jeho stránce. Vzroste tím ve veřejném našem životě potřebná hospodárnost. Zákon ovšem s náležitou pečlivostí mění nosnost každého daňového subjektu. Při důchodech mzdových do 23.550 Kč stanoví se sazba nízká, počínající toliko 1/8%, a způsob vybírání je také nejméně tíživý; je to způsob, kterého užívá odborová organisace při vybírání svých příspěvků. Toto srážení provádí se u všech gážistů, tedy nejen u dělníků, ale i u úředníků a zřízenců jak aktivních, tak pensionovaných.

Úprava nezdaněného minima je provedena opravdu spravedlivě tak, aby všechny individuelní, jmenovitě rodinné poměry daňového subjektu byly respektovány.

Sazby jsou sníženy průměrně o 40% a v nižších sazbách sleva dosahuje i 50%; z toho všeho je viděti, jak zákon dbá sociální spravedlnosti.

Při hrubém důchodu 7000 Kč platil dosud svobodný i ženatý neb ženatý s 1 dítětem 108 Kč, ženatý s 2 dětmi 96 Kč, dnes nebude platit při tomto důchodu nikdo.

Při důchodu 8200 Kč platil dosud ať svobodný, ať ženatý bez dětí nebo s 1 dítětem 162 Kč, podle osnovy bude platiti 106 Kč.

Při důchadu 9200 Kč platil dosud ať svobodný, ať ženatý bez dětí; nebo s jedním dítětem 195 Kč, podle nového zákona bude platiti svobodný a ženatý bezdětný 136 Kč; ženatý s jedním dítětem 122 Kč, s 2 dětmi 95 Kč.

Při hrubém důchodu 11.000 Kč platil dosud ať svobodný, ať ženatý bez dětí; nebo s jedním dítětem 283 Kč, podle nového zákona bude platiti svobodný a ženatý 1 dětný 190 Kč, ženatý a jedním dítětem 171 Kč, s 2 dětmi 133 Kč. Při hrubém důchodu 12.000 Kč platil dosud ať svobodný; ať ženatý bez dětí, nebo s jedním dítětem 324 Kč, podle nového zákona bude platiti svobodný a ženatý bezdětný 220 Kč, ženatý s jedním dítětem 198 Kč, ženatý s dvěma dětmi 154 Kč.

Při hrubém důchodu 16.000 Kč platil dosud ať svobodný, ať ženatý bezdětný, neb s jedním dítětem 594 Kč, podle nového zákona bude platiti svobodný a ženatý bezdětný 400 Kč, ženatý s 1 dítětem 360 Kč, ženatý s 2 dětmi 280 Kč.

Přikládám přehlednou tabulku sazeb daně důchodové při hrubém důchodu od 7000 Kč do 30.000 Kč, a to tak, že z tabulky je zřejmo, kolik poplatník platil na dani důchodové dosud a kolik bude platiti podle nového zákona.

Z uvedené tabulky je viděti, oč je zvýšeno daně prosté minimum a jak právě v nižších sazbách jsou značné slevy v dani důchodové, jež někde dosahují až 50%. Uváží-li se vedle toho, že při příjmech do 23.550 Kč bude se vybírati daň srážkou ve smyslu § 28 a násl., která bude činiti z hrubých požitků od 10.000 Kč až do 20.000 Kč pouze 1/8%, až asi 1% a při požitcích od 20.000 Kč do 23.550 Kč od 1% do okrouhle %; vysvitne z toho, že právě u těch nižších platů, jak dělnických, tak zaměstnaneckých a úřednických (pensisty v to čítaje) bude daň ještě nižší.

V důchodové dani, jako ve všech ostatních daních měl býti proveden důsledně zákaz přesunu přímé daně s jedné osoby na druhou. Toto ustanovení vyslovené všeobecně v §u 341; dotýká se v §u 17 důchodové daně citelně; jmenovitě soukromých úředníků, za které podle dosavadní praxe a padle kolektivních smluv platili daň zaměstnavatelé, takže ve výši vypláceného platu nebyla obsažena daň, ale správně vzato, měl vlastně úředník o to vyšší plat, co činila daň, kterou za něho zaměstnavatel platil; Kdyby nyní na ráz uloženo bylo úředníkovi, aby si sám daň platil, pak by se to nesrovnávalo s dnešními mzdovými poměry soukromého úřednictva, poněvadž při jich vyměřování bylo vždy počítáno s tím, že zaměstnavatel za úředníka daň zaplatí. Nelze, než souhlasit s tou zásadou, kterou vyslovil ministr financí, že každý poplatník má cítiti tíhu daně sám; poněvadž jen tím je hospodářsky spjat se státem a má zájem, aby ve státě se pokud možná šetřilo, poněvadž výdaje také na něho doléhají. Přecházíme-li však k těmto novým zásadám; pak nutno poskytnouti určitou lhůtu k tomu, aby se hospodářské, jmenovitě mzdové poměry těmto novým zásadám přizpůsobily. Proto bylo usneseno, že ustanovení tato (§ 341 a § 17, č. 6) nabudou účinnosti teprve za 5 let po vyhlášení tohoto zákona. Tím je dána dostatečná lhůta k tomu, aby mzdové a platové poměry buď v kolektivních smlouvách; nebo individuelními úmluvami upravily se tak; aby výška mzdy stanovena byl s ohledem na to, že zaměstnanec bude platiti daň ze svého. Lhůta 5 roků stačí k tomuto přizpůsobení se novým zákonodárným poměrům.

Tolik všeobecně k dani důchodové. K jednotlivým ustanovením této daně budou přičiněny poznámky a vysvětlení v části zvláštní.

§ 1 jedná všeobecně o povinnosti k dani důchodové. Dani důchodové jsou podrobeny zásadně jen fysické osoby. Jedinou výjimku činí neodevzdané pozůstalosti (§ 1, bod 4); tyto jsou totiž vlastně pokračováním daňové povinnosti zemřelého.

Zákon zásadně nečiní rozdílu mezi příslušníky čs. republiky a cizími státními občany, takže jsou všichni v témž rozsahu dani podrobeni, účelem ustanovení 2. věty bodu 1. jest zabrániti dvojímu zdanění s cizími státy, pokud tu není zvláštních úmluv o zamezení dvojího zdanění.

Výpočet teritoriálně na tuzemsku vázaných pramenů v bodu 2. lit. a) jest taxativní.

Tento paragraf obsahuje ustanovení o osvobození od daně důchodové.

Osvobozeni exteritoriálních osob se váže nyní správně na podmínku, že cizí státy v tomto směru uznávají reciprocitu ohledně československých funkcionářů. Osvobození to jest nyní rozšířeno i na příslušníky rodin jmenovaných osob.

Tato ustanovení odpovídají §u 1 zákona ze dne 9. listopadu 1922, č. 331 Sb. z. a n., o úpravě osvobození osob exteritoriálních od státních daní.

Bod 3. Osvobození osob vojenských a četnických v činné službě bylo stanoveno již ustanovením § 140, odst. 6. platového zákona ze dne 24. června 1926, č. 103 Sb. z. a n. Podle toho budou osvobozeny od daně důchodové z požitků z vojenské činné služby plynoucích jak osoby (mužstvo), konající presenční (§ 17 branného zákona ze dne 19. března 1920, č. 193 Sb. z. a n.) nebo další (§ 19 branného zákona) činnou službu a všechny osoby v záloze konající činnou službu podle §§ 22 a 27 bran. zák., tak i všechny kategorie důstojníků a rotmistrů, krátce všichni vojenští gažisté a pak gažisté četničtí; ovšem ale zůstane dani důchodové podroben u všech těchto osob celý jiný důchod, t. j. celý důchod kromě služebních pažitků z činné služby. Nejsou-li osoby uvedených kategorií v činné službě, jsou ovšem podrobeny dani důchodové i ze svého služebního příjmu.

Přídavky za zranění jsou již § 73 zákona ze dne 17. února 1922, č. 76 Sb. z. a n., od daní osvobozeny a přejímá se tedy toto osvobození do bodu 4. Přídavky za zranění jsou vždy osvobozeny, ať je dostávají osoby vojenské v činné službě anebo osoby z branné moci již propuštěné.

Naproti tomu jsou důchodové dani podrobeny příjmy válečných poškozenců podle zákona ze dne 20. února 1920, č. 142 Sb. z. a n. a ze dne 25, ledna 1922, č. 39 Sb. z. a n.

Ustanovení bodu 5 dáno do zákona proto, že jsou někteří státní zaměstnanci vyloučeni podle specielních zákonů z práva volebního do Národního shromáždění, a jest tedy spravedlivo, aby byly tyto osoby současně osvobozeny od povinnosti platiti důchodovou daň ze svých služebních požitků, jež jim státní pokladna vyplácí. Toho času jsou to župané a okresní náčelníci, kteří nemohou býti podle § 20, odst. 5. ústavní listiny členy Národního Shromáždění. županům a okresním náčelníkům jsou v tomto směru na roveň postaveni v zemích, kde dosud župní zřízení zavedeno není (v tak zv. historických zemích) přednostové politických úřadů prvé a druhé stalice, právě tak jako na Podkarpatské Rusi přednostové služnovských úřadů.

Pojem "daně prosté minimum" není a nikdy nebyl totožným s pojmem "existenční minimum", a jest nutno, aby tyto dva zcela rozdílné pojmy nebyly ztotožňovány, jak se v obyčejném životě zhusta děje. Daně prosté minimum naznačuje hranici, do které se menši a malé důchody od daně vůbec osvobozují, jednak, ježto se v těchto vrstvách důchodových nepředpokládá už daňová způsobilost, a jednak; ježto by tato způsobilost mohla býti vyjádřena - i kdyby zde byla - jen daňovými částkami tak malými, že by se jejich ukládání a vybírání setkávalo se značnými obtížemi technického rázu a nebylo by úměrným nákladům spojeným s jejich uložením a vybráním. Proto nutno předem odmítnouti všechny snahy, aby byla od daně osvobozena taková částka, jíž jest k uhájení životní existence potřebí.

Stát poskytuje svým občanům ochranu jejich osoby i majetku, poskytuje jim prostředky k výchově a vzdělání a nechává je participovati na všech veřejných zařízeních. Občan si musí býti na druhé straně vědom toho, že má ke státu, který jej chrání a jeho duševní i tělesný vývoj podporuje, určité poVinnosti. K těmto povinnostem náleží především, aby každý občan přispíval k hrazení nákladů; spojených s vykonáváním veřejné správy, podle své možnosti, což se děje v moderních státech odváděním daní. Placení daní nesmí býti občany pokládáno pouze za nepříjemné břímě, nýbrž musí býti pokládáno za první státoobčanskou povinnost. Placení daní má též ráz výchovný, připomínajíc občanům, že nemá vůči státu jenom práv, nýbrž že má k němu též povinnosti. Vědomí, že občan plní věrně své povinnosti ke státu, posiluje jeho sebedůvěru; staví jej na roveň ostatním daň platícím občanům a utužuje svazek mezi občanstvem a státem. Je-li každý povinen zaplatiti svůj dluh soukromému věřiteli, tím spíše jest povinen uspokojiti stát, který jest jeho nejpřednějším věřitelem. Jest zřejmo, že mají míti občané, požívající stejných práv, též stejné povinnosti. Z tohoto hlediska vzato, nemělo by býti občana, který by se vzpíral plniti své povinnosti ke státu, a měl by tudíž každý občan platiti určitou daň. Nežádá-li se pouze z technických důvodů od nejmenších poplatníků daně, nesmí se této okolnosti využívati k tomu, aby okruh poplatníků byl co nejvíce zúžen.

Daně prosté minimum činilo původně 1200 K a bylo v roce 1914 zvýšeno na 100 K. Mimořádné poměry zaviněné válkou, hlavně ohromný pokles ceny peněz a z toho vyplývající snížení životní úrovně způsobily, že muselo býti přikročeno k dalšímu zvýšení daně prostého minima na 4800 Kč v roce 1920 (zákon č. 313/20 Sb. z. a n.) a na 6000 Kč v roce 1921 (zákon č. 336/21). Od té doby se ovšem drahotní poměry trvale zlepšily a bylo by tedy zajisté oprávněno, kdyby daně prosté minimum bylo přiměřeně sníženo. Zvyšuje-li osnova přes to daně prosté minimum na 7000 Kč a u poplatníků s četnějším počtem příslušníků rodiny na částky ještě vyšší; činí tím dotčeným poplatníkům velmi značný ústupek, jdoucí až na nejzazší hraníce možnosti. Pro toto osvobození jest rozhodným i při důchodech, jež netrvaly celý rok; důchod v tomto roce skutečně docíleny, a tedy ne, jako dosud, důchod přepočítávaný na částku celoroční. Tato poslední změna souvisí se zrušením pramenové teorie dosud platné (§ 4).

Dále třeba zdůrazniti; že ustanovení § 3 nelze co do otázky daňového zatížení posuzovati samo o sobě, nýbrž v těsné souvislosti s §§ 5, 20, 21, po případě pokud jde a vrstvy poplatníků žijících z mezd a platů, ve spojitosti s §§ 28 a dalšími, poněvadž teprve tímto srovnáním vysvitne, že se nejen daně prostým minimem, nýbrž i dalšími ještě ustanoveními vychází vstříc těm, kdož mají nižší příjem.

Změna v odst. 1. jest jednak v důsledku zvýšení daně prostého minima pro rodinu již, se dětmi (typická rodina) ze 7000 Kč na 8200 Kč a jednak v důsledku škrtnutí slov vládního návrhu "nehledíc k druhému manželu". Ježto jest tím automaticky započtena do původního počtu; týkajícího se jen dítek, i manželka, bylo nutno ve vládní osnově stanovený počet příslušníků rodiny, který jest podle zákona rozhodný pro výši minima; zvýšiti v pozměňovacím návrhu výborem přijatém vždy o jednoho. Věcně zůstává v tomto směru původní stav nezměněn.

Ve vládní osnově stanovené minimum 13.000 Kč při rodině se 6 dětmi odpadá proto; že v důsledku současně přijaté změny v § 20, odst. 1., lit. a) budou poplatníci se 7 příslušníky rodiny osvobozeni i při celkovém důchodu až do 26.000 Kč.

Dodatek týkající se vdovců (vdov) jest nutný proto, aby nebyl poškozen vdovec (vdova), jejichž hospodářská situace se ovdověním pravidelně nijak nezlepšuje. Účelem tohoto výjimečného ustanovení bylo nadlehčení vdovcům (vdovám), kteří pro tento svůj stav jsou bez pomocné ruky druhého člena manželské dvojice; a tedy dráže žijí. Proto platí toto výjimečné ustanovení jen pro skutečné vdovce (vdovy); kdyby tedy, vdovec (vdova) žil ve faktickém spolužití nelze mu této výhody přiznati.

Osoby, které v tuzemsku nejsou podle § 1 podrobeny dani veškerým důchodem, jsou od daně důchodové osvobozeny jen tehdy; prokáží-li; že veškerý jejich důchod, to jest jak důchod v tuzemsku dani podrobený tak i důchod v cizině dani podrobený; nepřesahuje minima v odst. 1. uvedeného. Přesahuje-li veškerý důchod takových osob daně prosté minimum; ale důchod tuzemský sám o sobě minima nepřevyšuje; zdaní se tuzemský důchod sazbou v § 18 uvedenou.

§ 4 přináší dvě význačné novoty. První - povahy úplně formální - jest v tom, že bude základem daně na určitý kalendářní rok, který bude zároveň rokem berním, důchod tohoto roku, kdežto dosud byl zdaňován na berní rok důchod roku předcházejícího. Dosavadní stav zavdával příčiny ke stížnostem mnohým poplatníkům, kteří nechtěli rozuměti tomu, že mají na určitý rok platiti daň, ačkoliv v tomto roce neměli již žádného důchodu. Zapomínali ovšem, že se zdaňuje důchod z roku předcházejícího. Takové omyly nebudou v budoucnu možné, poněvadž bude poplatník platiti daň za ten rok; ve kterém měl důchod. Vyměření daně bude se arci moci provésti, až důchod toho onoho roku. berního bude znám, t. j. až tento rok projde. Aby státní pokladna než bude vyměření daně provedeno nezůstala úplně bez příjmů, bylo nutno zavésti placení daně předem (§§ 269 a 270). Tyto platy činí splátky na daň, která bude teprve v budoucnu vyměřena, a započtou se do konečné náležitosti.

Druhá podstatná změna, kterou § 4 přináší, jest opuštění t. zv. pramenové theorie. Tato záležela v tom, že na určitý berní rok mohly býti zdaňovány jen takové důchody, jejichž pramen na počátku roku zde byl, tyto však i tehdy, jestliže v tomto roce zanikly. Oprávněnost takového postupu byla odůvodňována zejména úvahou, že poplatník jest nejschopnějším platiti, pokud má pramen důchodu. To jest sice theoreticky správné; avšak prakse ukázala, že i tato theorie selhává v případech, ve kterých poplatník na počátku roku měl důchodový pramen který později - avšak dříve než poplatník obdržel daňový předpis zanikl. Na druhé straně měla pramenová theorie vážné vady. Jedna byla v tom, že za vlády pramenové theorie pravidelně nikdy nebyl postižen skutečný důchod, jehož poplatník za trvání své berní povinnosti dosáhl. Neboť na první rok berní povinnosti mohl býti zdaňován pouze t. zv. pravděpodobný důchod berního roku, ježto skutečný důchod v čase ukládání nebyl a nemohl býti znám. Za to důchod roku, v němž důchodový pramen zanikl, nebyl zdanění vůbec podroben. Tento postup poškozoval jednou stát; jednou poplatníka podle toho, v jaké relaci byl důchod počátečný a důchod konečný. Další vadou pramenové theorie bylo, že důchod z pramene, který vznikl po počátku berního roku; avšak zanikl před jeho projitím, nemohl býti vůbec zdanění podroben. Tato vada bylá, zvláště těžce pociťována za války, kdy poplatníci, provozující výnosný obchod pouze po část roku, nezaplatili ani haléře daně; ač dosáhli značných zisků. Pro důchody, které nebyly vázány na určitý pramen důchodu (jako na př. loterní výhry), nemohla pramenová theorie vůbec přijíti v úvahu. Pramenová theorie vedla také k částečnému dvojímu zdanění, a to v těch případech, kdy byl z jednoho důchodového pramene, aniž tento úplně zanikl, opatřen jiný, nový pramen důchodu. Tak na př. koupil-li někdo v prosinci 1922 ze svého bankovního vkladu dům, byl zdaněn na rok 1923 z celoročního pravděpodobného důchodu z tohoto domu a z úroků, které vklad v roce 1922 skutečně vynesl, poněvadž na počátku berního roku byly zde dva prameny důchodu (vklad a dům). Při zdaňování skutečně dosaženého důchodu; jak je návrh zákona zavádí, zmíněné vady nastati nemohou. Poplatník zdaní pouze důchod, jehož skutečně dosáhl, lhostejno, kdy pramen důchodu vznikl nebo zanikl, jak dlouho trval či měnil-li se. Předpokládajíc, že důchod bude zcela správně přiznán; zaplatí poplatník za celou dobu trvání své poplatnosti daň jen z toho důchodu, jehož skutečně za celou tuto dobu dosáhl. Poškození některé strany (státu neb poplatníka) bude vyloučen. Zvláštní přednost, která byla pramenové theorii přisuzována, že jest totiž poplatník nejschopnějším platiti; pokud pramen příjmový má, podrží svou platnost i po zrušení pramenové theorie. Neboť ve skutečnosti bude poplatník pravidelně delší dobu držeti důchodový pramen (rolník hospodářství, obchodník podnik atd.). Po tuto dobu bude jeho platební schopnost stejna; ať již platí theorie pramenová čili nic. Pro - ostatně poměrně řídké - případy, kdy pramen důchodu zaniká nebo mění svého držitele, ani pramenová theorie nemohla zabrániti případné nedobytnosti daně později předepsané a proto možno směle řící, že opuštěním této theorie skoro ničeho neztrácíme, za to však nejen co do daňové spravedlnosti, nýbrž i co do zjednodušení ukládacího řízení mnoho získáváme, poněvadž se stávají zrušením ramenové theorie dosavadní ustanovení §§ 227 až 232 zák. o os. daních bezpředmětnými.

Důchodem skutečně dosaženým podle odst. 1. rozumí se úhrn všech dosažených dílčích příjmů po odečtení přípustných srážek (§ 7), ať poplatníku plynuly po celý rok nepřetržitě nebo jen po jednu část roku nebo po více částí roku s přerušením nebo bez přerušení a ať měly ráz trvalých neb dočasně se opakujících nebo jen jednorázových příjmů (na př. výhry na los).

Odstavec 2. § 4 rozvádí myšlenku zdanění podle obchodních, s kalendářním rokem se nekryjících závěrek poplatníkových, která v hrubých obrysech byla již obsažena v dosavadním § 156; odst. 4. Ustanovení, že změna jednou zvoleného obchodního období jest, pokud jde o platnost tohoto období pra ukládání daně, vázána souhlasem vyměřovacího úřadu, má čeliti zneužívání, ke kterému dosavadní znění § 156, odst. 4., v praksi vedlo a které záleželo v tom, že poplatník mohl libovolně a kdykoli obchodní období měniti a tím podle toho, jak se mu to daňově hodilo, přesunouti zisky, resp. ztráty z jednoho období do druhého. Úřad zpravidla projeví souhlas se změnou bilančního období, jen když to bude u poplatníka věcně odůvodněno, t. j. kdy bude změna vyhovovati hospodářským poměrům toho kterého podniku a když současně nebude touto změnou včasné zdanění znemožněno nebo státní pokladna poškozena; poškození to by mohlo nastati zejména u poplatníka, který častěji bilanční období mění, aby tím vykonával vliv na bilanční výsledek.

Odstavec 3. jest dalším důsledkem zrušení pramenové theorie, jakož i změny dosavadních ustanovení v tom smyslu, že důchod kalendářního roku jest základem daně na týž rok vyměřené. Jako poměry; o nichž tento odstavec jedná, přichází v úvahu zvláště bydliště poplatníka a stav jeho rodiny a dlužno k těmto poměrům přihlížeti podle jejich stavu koncem toho kterého kalendářního roku, po případě, zanikla-li daňová povinnost dříve, podle stavu při jejím zániku.

Široké znění dosavadního 1. odstavce § 15 ve spojení s následujícími výjimkami působilo v praksi značné obtíže a vedlo ke stálým konfliktům s poplatníky, kteří si vykládali po svém způsobu, kdo jest neb není příslušníkem domácnosti a který důchod společné domácnosti plyne čili nic. Aby se takové rozpory pokud možno zamezily; stanoví návrh zákona striktně, že k důchodu hlavy rodiny (místo dřívějšího přednosty domácnosti) přičítá se za všech okolností důchod příslušníků rodiny, kteří jsou určitě označeni. Za příslušníky rodiny pokládá návrh zákona - jako v Německu - pouze druhého manžela nebo osobu s hlavou rodiny fakticky spolužijící, dále nezletilé descendenty; nevlastní děti a schovance poplatníkovy, pokud s ním žijí ve společenství domácnostním. Důchod ascendentů poplatníkových a jeho zletilých dětí nebude se přičítati, poněvadž tyto osoby i když výjimečně žijí v rodině poplatníkově - mají pravidelně samostatný důchod, s nímž libovolně nakládají, a bude proto spravedlivějším; budou-li jim daně ukládány samostatně. Vždyť právě přičítání důchodu ascendentů poplatníkových a jeho zletilých dětí bylo dosud předmětem stálých stížností.

Z těchto důvodů právem omezuje návrh zákona okruh osob, jichž důchod se má přičítati, na příslušníky, kteří pravidelně tvoří užší rodinu. Důchod těchto osob bude však za všech okolností přičítán, ať už do společenství domácnostního plyne čili nic (na př. je-li ukládán); za to bude míti ovšem hlava rodiny právo žádati na svém příslušníku náhradu přiměřené částky daňové (odstavec 4.).

Změnou stylisace odst. 2. zabraňuje se nejasnosti v případech, kdy nemá hlava rodiny osobně žádného důchodu. Dosavadní slova v odst. 4., "pokládají se" mohla by býti vykládána jako pouhá praesumpce při zjišťování příslušníků rodiny, což nebylo ovšem zamýšleno.

Služební požitky podle § 11 - ať přesahují daně prosté minimum čili nic - nebudou nikdy přičítány k důchodu hlavy rodiny, poněvadž budou platiti pro tyto požitky zvláštní ustanovení 28 a dalších.

Tvoří-li jednotnou domácnost jediná osoba (jako samostatný muž svobodný neb bezdětný vdovec; samostatná, neprovdaná neb ovdovělá a bezdětná žena) jest samozřejmě hlavu rodiny a tedy poplatníkem tato osoba.

Okruh příslušníků rodiny v odst. 4. naznačených jest užší nežli okruh osob, na něž přísluší hlavě rodiny snížení daně po dle § 20.

Společenství domácnostní jest mezi hlavou rodiny a osobami v odst. 4. uvedenými, žijí-li tyto osoby s hlavou rodiny ve spotřebním společenství, t. j. dostává-li se jim ukájení jejich životních potřeb v rámci a z prostředků tohoto společenství. Spotřební společenství nevyžaduje nezbytně skutečného stálého spolubydlení všech osob tvořících skutečné spotřební společenství. Není tedy na závadu, nenastalo-li skutečné spolubydlení (na př. pro bytovou krisi) nebo bylo-li dočasně skutečné spolubydlení přerušeno (na př. odcestováním, odchodem na studie, do učení, na léčení, k výkonu vojenské služby a pod.).

Pro poplatníkův nárok na náhradu, stanovený v odstavci 5., jest nerozhodno, byl-li spoluzdaněný důchod příslušníka rodiny, na němž se náhrady domáhá, v domácnosti skutečně spotřebován čili nic.

Tento paragraf jedná o důchodech více osob, pokud jsou ve spotřebním společenství.

Ustanovení o ručení korporací bylo pojato do § 264, č. 5.

Obdobným jest ustanovení § 14 o příjmu příslušejícím z nějakého pramene několika osobám, aniž by tu bylo spotřebního společenství. Změna stylisace je nutna vzhledem k existenci zvláštních útvarů na Slovensku a v Podk. Rusi, t. j. tak zvaných komposesorátů a urbariátů. Důchody z těchto útvarů budou se zdaňovati podle ustanovení tohoto paragrafu potud, pokud komposesoráty (urbariáty) nejsou samostatnými právnickými osobami. Je-li komposesorát (urbariát) právnickou osobou, což bude nutno v každém případě samostatně řešiti; nebude komposesorát (urbariát) jako takový dani důchodové podroben. Ovšem užitky, které podílníci od této právnické osoby skutečně obdrží, budou zdaněny u těchto podílníků (podobně jako u dividend placených akciovými společnostmi atd.).

Dani podrobeným důchodem nejsou ve smyslu odst. 2. kapitálové náhrady za věcné nebo jiné škody, tedy na př. kapitál vyplacený za utrpěný úraz.

Příjmy z darování a podobných věnování, na něž příjemce neměl právního nároku, nejsou dani podrobeným důchodem jen tenkrát, jsou-li tyto příjmy skutečně mimořádnými. Opakují-li se však s jistou pravidelností, jsou dani podrobeny.

Majetkem, jehož zcizení má zákon v odst. 3. na mysli, rozumí se nikoli majetek v širším smyslu jako úhrn všech věcných statků někomu patřících (na př. splatné kupony, sklizené polní plody), nýbrž majetek v užším a zvláštním smyslu jako výnosový pramen oproti výnosu samému z něho docílenému.

Novými jsou ustanovení odstavců 4, a 5.

Dosud platný zákon ponechal otázku spekulačních zisků vlastně volnému uvážení, když pouze stanovil v § 159, odst. 3, že jest zisk ze zcizení předmětů majetkových příjmem, stalo-li se zcizení za provozování výdělkového podniku nebo za provádění obchodu spekulačního, aniž by řešil, co jest rozuměti tímto obchodem spekulačním. Mezeru tu snažila se vyplniti judikatura nejv. správního soudního dvoru a vyřkla zásadu, že předpokladem spekulativního zisku jest úmysl při koupi, znovu prodati tutéž věc se ziskem. Měl-li býti tedy takový zisk zdaněn, musil vyměřující úřad v každém jednotlivém případě prokázati, že tu byl již při koupi věci tento zištný úmysl.

Provésti tento důkaz bylo ovšem zpravidla velmi obtížným, ne-li zhola nemožným, i když byl jinak tento zištný úmysl téměř zřejmým.

A tak unikaly spravedlivému zdanění mnohdy velmi značně a poměrně snadno a bez risika docílené příjmy.

Proto bylo nutno stanoviti v odst. 4. praesumpci zákonnou, dle níž se předpokládá, že jde o spekulační obchod; byly-li zcizeny nemovitosti do 2 let, a jiné předměty, zejména cenné papíry, do 3 měsíců po jich získání, leč by prokázal poplatník opak.

Tím jest - a zajisté právem - přeneseno důkazné břemeno o opaku na poplatníka, což aspoň z části znemožní další unikání skutečných spekulačních zisků.

Uplynula-li ale od spekulační koupě do zcizení doba delší než je shora stanovena, bude takový spekulační zisk ovšem také zdaněn, ale jen, prokáží-li vyměřující úřady spekulační úmysl.

Nové znění jest oproti vládnímu návrhu jasnější, naznačujíc současně, že jest spekulačním obchodem jen ten obchod, při němž byl již při získání předmětu tohoto obchodu úmysl předmět opět se ziskem prodati. Spekulačními obchody jsou ovšem všechny t, zv. diferenční obchody.

Odstavec 5. Podle odstavce 1. zahrnuje dani podrobený důchod veškeré příjmy po odečtení přípustných srážek, uvedených v § 15. Mezi těmito srážkami jsou uvedeny i ztráty, a to bez číselného omezení. Lze tedy odečísti skutečné ztráty odvětví jednoho i od příjmů odvětví druhých. Podle odstavce 3. jsou dani podrobeným důchodem i zisky ze zcizení majetkových předmětů, stalo-li se tak za provádění spekulačního obchodu. Nebýti tedy ustanovení odstavce 5., bylo by lze odečísti ztráty z jednotlivých spekulačních obchodů nejen od výtěžků z jiných takových obchodů; ale i od ostatních důchodů, když by ztráty spekulační ve svém celku převyšovaly celkové výtěžky těchto obchodů. A tomuto důsledku byla nutno čeliti výjimečným ustanovením odstavce 5. jednak proto, že nemají požívati spekulační obchody, jako obchody zvláštního druhu a ne vždy národohospodářsky vítané téže ochrany v daňových zákonech jako pravidelné a národohospodářsky žádoucí zdroje příjmů, a jednak pro nebezpečí, že by bylo zneužíváno zákonné praesumpce odstavce 4. i při nevýhodných zcizeních nespekulačních ku domáhání se odečtení takto utrpěných ztrát od dani podrobených důchodů.