(L. S.) Ing. BOHUSLAV MÜLLER.

(L. S.) SEELIGER.

(L. S.) Dr. ONDRACZEK.

(L. S.) GEORGES LAZAROFF.

(L. S.) E. DE MIKLOS.

Mírová konference projednávajíc otázku dunajskou narazila na obtíže pro různorodost zájmů zúčastněných stran, pročež stanovila v mírových smlouvách (viz čl. 331-353 smlouvy vers.) pouze všeobecné zásady, dle nichž má se říditi prozatímní režim všech mezinárodních řek vůbec a Dunaje zvláště, ponechavši článkem 349 smlouvy versailleské a obdobnými články ostatních mírových smluv stanovení definitivního režimu dunajského zvláštní mezinárodní konferenci složené z mocností určených k tomu mocnostmi spojenými a sdruženými.

Ještě během mírového jednání bylo smluveno a stanoveno v protokolech mírové konference, že konference dunajská bude se skládati ze zástupců 9 států, které budou tu zastupovati všecky mocnosti spojené a sdružené, podepsavší mírové smlouvy. Mezi těmito 9 státy nalézaly se 3 státy podunajské: Československo, Rumunsko, a království Srbů, Chorvatů a Slovinců, čtyři velmoci: Francie, Italie, Spojené Státy Severoamerické a Velká Britanie, konečně pak Belgie a Řecko, mající na Dunaji zvláštní zájmy. Dále stanovily zmíněné již články mírových smluv, že konferenci mohou býti přítomni zástupci Německa, Rakouska, Bulharska a Maďarska a že tato sejde se ve lhůtě jednoho roku po vejití v platnost mírových smluv, které zavazují jmenované čtyři bývalé nepřátelské státy podunajské, aby přistoupily k režimu, který bude konferencí pro Dunaj stanoven.

Když všechny mírové smlouvy kromě trianonské nabyli platnosti, svolala francouzská vláda, zmocněná k tomu konferencí velvyslanců v Paříži, na 1. srpna 1920 do Paříže všechny výše uvedené státy k účasti na konferenci stanovené zmíněným článkem 349 smlouvy versailleské.

Všechny pozvané státy vyslaly své zástupce vyjma Spojených Států Severoamerických, jichž vláda prohlásila písemně, že nemůže tak učiniti. Byla tudíž konference složena ze zástupců 8 států, majících právo rozhodovací, jakož i ze 4 zástupců bývalých států nepřátelských, kterým přiznán byl konferencí ve smyslu čl. 349 smlouvy versailleské pouze hlas poradní. Tito zúčastnili se však za souhlasu všech členů konference veškerého jednání v plném rozsahu, podávajíce pozměňovací návrhy a nebyly kladeny žádné meze hájení jich stanoviska a zájmů.

Republiku Československou zastupoval zplnomocněný ministr inž. Bohuslav Müller, zástupce republiky v mezinárodní komisi dunajské, labské a oderské.

K ruce mu odborní znalci inž. Smrček, řádný profesor české vysoké školy technické v Brně a inž. Vojtěch Krbec, legační tajemník ministerstva zahraničních věcí.

Za základ nové úpravy poměrů na Dunaji vzala konference ustanovení článků 331-338 smlouvy versailleské a obdobných článků ostatních mírových smluv, kterážto ustanovení jsou rázu všeobecného a platí pro všechny řeky prohlášené týmiž smlouvami za mezinárodní, jako Labe, Odru a Němen. Článek 338 versailleské smlouvy ovšem stanoví, že režim předchozích článků 332-337 bude nahražen režimem všeobecné úmluvy, vypracované mocnostmi spojenými a přidruženými a schválení Společností Národů, jež bude se vztahovati na vodní cesty rázu mezinárodního a že tato všeobecná úmluva může býti uplatněna na Dunaj a jeho vodní síť uznanou za mezinárodní. Avšak během jednání dunajské konference tato všeobecná úmluva dosud neexistovala, neb aspoň nenabyla dosud právní platnosti.

Vedle výše zmíněných všeobecných ustanovení o režimu mezinárodních řek obsahuje smlouva versailleská v článcích 346-353 (a stejně i ostatní mírové smlouvy) ustanovení zvláštní týkající se Dunaje, která spolu s předpisy článků 376-379 tvořila rovněž právní a věcný podklad pro vypracování definitivního dunajského statutu čili dunajské plavební akty.

Zahajovací schůze konference konala se 2. srpna 1920 a byl v ní zvolen předsedou francouzský delegát zplnomocněný ministr Albert Legrand, místopředsedou delegát rumunský, bývalý ministr Tomáš Stelian. V téže schůzi předložil zástupce Francie svůj návrh úmluvy stanovící budoucí režim dunajský.

Jednání v dunajské konferenci bylo velmi dlouhé. Hospodářské zájmy všech 8 zúčastněných států, nehledíme-li ani k ostatním 4 bývalým státům nepřátelským, jichž zástupci neměli hlasovacího práva, byly značně rozdílné.

Z toho vyplývá, že dunajský statut za těchto okolností vypracovaný je nutně dílem kompromisu, které bylo umožněno jen vzájemnými ústupky všech delegací.

Se stanoviska zájmů republiky Československé možno říci, že v celku úmluva obsahuje vše, čeho nutně potřebujeme. Tak zejména byl prosazen zvláštní článek (XXIII.) o transitu, který je pro náš stát nesmírné důležitosti.

Stanovení sídla mezinárodní komise Dunajské na prvních pět let do Bratislavi je pro čsl. stát velikým morálním úspěchem, kdyžtě se o ně ucházela města, jako Bělehrad, Vídeň a Budapešť. Bude nutno, abychom jak loyálním dodržováním všech ustanovení statutu, tak náležitým vybudováním své obtížné dunajské trati a svých přístavů, jakož i vhodným a důstojným ubytováním mezinárodní komise, jejich úřadů i členů působiti k tomu, aby po uplynutí 5leté lhůty komise neměla příčiny přeložiti své sídlo do jiného dunajského města, jak ji k tomu opravňuje 2. odstavec článku XXXVI.

Jinak má celá úmluva velký význam politický spočívající v tom, že Dunaj stal se mezinárodní dopravní cestou spojující Československo nejen s oběma spojenci Malé Dohody, ale pojící navzájem všecky podunajské státy, mezi nimiž jsou všechny čtyři bývalé státy nepřátelské. Lze očekávati, že dunajská plavba přispěje k vyrovnání protiv mezi pobřežními státy a bude tak podstatným činitelem politiky míru ve střední Evropě.

Pro Československo specielně je Dunaj přímým spojením s Černým mořem a tím i s blízkým Východem, v budoucnosti pak, po vybudování průplavu dunajsko-rýnského, i se zeměmi západními. Úmluva o dunajském statutu dělí se vedle úvodu na 5 kapitol, obsahujících 44 články.

I. První kapitola pojednává o obecném režimu dunajském, vyslovujíc jednak zásadu svobodné plavby a rovnosti vlajek, vymezujíc zmezinárodněnou říční síť, na kterou se úmluva vztahuje, a stanovíc zachování obou již stávajících dunajských komisí, evropské i mezinárodní.

II. Druhá kapitola zabývá se Dunajem zvaným "přímořským". Ve 4 článcích stanoví se, že evropská komise dunajská bude i nadále vykonávati nezměněně svou pravomoc stanovenou dřívějšími smlouvami, pojednává se o jejím složení a případném skončení její pravomoci.

III. Nejobsáhlejší je třetí kapitola jednající o Dunaji "říčním" (od Braily do Ulmu) na rozdíl od Dunaje "přímořského". Následují za sebou ustanovení o složení, příslušnosti a pravomoci mezinárodní komise dunajské, dále předpisy o stavebním programu, jeho provádění a nákladech, o plavebních poplatcích a clech, o přístavním režimu, místní dopravě, o transitu, plavebním řádě, všeobecné policii a policejních lodích, následují ustanovení o jmenování personálu mezinárodní komise a jeho právech, o přestupcích plavebního řádu a kaucích, o zvláštním režimu v trati Železných Vrat, o způsobu jednání mezinárodní komise, jejím sídle, právech a imunitách, jakož i o vyřizování sporů.

IV. Kapitola čtvrtá obsahuje některá všeobecná ustanovení jako o součinnosti obou dunajských komisí, o jednotné úpravě plavebních podmínek, o zachování dřívějších smluv a o revisi statutu.

V. Poslední část úmluvy obsahuje přechodné ustanovení.

Vedle smlouvy vlastní byl sepsán ještě závěrečný protokol obsahující doplňky neb vysvětlivky k několika článkům úmluvy. V následujícím podáno jest stručné vysvětlení jednotlivých ustanovení úmluvy v pořadí jednotlivých článků.

podává v obvyklé formě mezinárodních smluv výpočet smluvních stran a jejich zmocněnců.

vyslovuje v I. odstavci všeobecně zásadu svobody plavby pro všecky vlajky na celé mezinárodní síti dunajské v obou směrech, jakož i zásadu úplné rovnosti nakládání se všemi vlajkami. Činí tak slovy skoro totožnými se zněním článku 332 smlouvy versailleské a obdobných článků ostatních mírových smluv.

Druhý odstavec poukazuje na výjimky z výše uvedených zásad, blíže stanovené v článcích XXII. (jednajících o místní dopravě) a XLIII. (jednajícím v 1. odstavci o zachování některých přechodných a jednostranných ustanovení mírových smluv v neprospěch bývalých nepřátel).

Vymezení mezinárodní dunajské sítě svěřeno bylo v 1. i 2. čtení studiu výboru znalců, ve kterém byly zastoupeny všechny delegace. Výbor tento přijal za základ své práce tři podmínky:

1. výslovné vyjmenování mezinárodních řek v mírových smlouvách: sem patří Dunaj od Ulmu až k Černému moři, Morava a Dyje pokud tvoří hranici mezi Československem a Rakouskem.

2. Všeobecnou definici ohledně části sítě mezinárodních toků obsaženou v čl. 331 smlouvy versailleské.

3. Ustanovení 3. odstavce čl. 291 smlouvy saint-germainské, dle kterého může býti mezinárodní režim dohodou uzavřenou pobřežními státy rozšířen na každou část říční sítě dunajské, která nespadá do všeobecné definice.

Pokud se týče Dunaje samotného, soudil výbor, že zmezinárodnění se vztahuje bez výjimky na všechny části normálního profilu řeky určené hladinou středních vod, pokud jsou tyto části používány k plavbě. Přirozené rameno dnes nesplavné bude patřiti k mezinárodnímu Dunaji od okamžiku, kdy se stane splavným. Totéž platí i o přítocích, pokud hoví definici sub 2.

Všeobecná definice čl. 331 versailleské smlouvy prohlašuje za mezinárodní každou splavnou část dunajské říční sítě sloužící více než jednomu státu za přirozený přístup k moři, ať už s překládáním s lodi na loď či bez něho jakož i pobočné průplavy neb koryta, které by byly zřízeny buď ku dvojení neb zlepšení přirozeně splavných úseků zmíněné sítě anebo k spojení dvou přirozeně splavných tratí téhož vodního toku.

Po opětovném zkoumání předložených dokumentů seznala konference po návrhu výboru znalců, že první část definice vztahuje se na Drávu od Barče, na Tisu od ústí přítoku Sámoše a na Mároš od Aradu.

Všecky návrhy předložené konferenci hned na počátku 1. čtení obsahovaly zachování obou dunajských komisí, evropské a mezinárodní, o nichž mluví již mírové smlouvy. Pouze rumunský návrh omezoval se na zřízení jediné mezinárodní komise pro celý Dunaj a tudíž zrušení evropské dunajské komise existující již od r. 1856 v Galaci.

Avšak většina konference postavila se na stanovisko, že článek 346 versailleské smlouvy a obdobné články ostatních mírových smluv, stanovících, že evropská dunajská komise ujme se znovu své předválečné pravomoci, jest nezměnitelný. Tomuto stanovisku přizpůsobila se i delegace rumunská.

jedná o složení evropské komise dunajské. Před válkou bylo v ní zastoupeno 8 států: Francie, Velká Britanie, Italie, Rumunsko, Německo, Rakousko-Uhersko, Turecko a Rusko. Mírové smlouvy stanovily (čl. 346 smlouvy versailleské), že prozatímně budou v ní nadále zastoupeny pouze první čtyři citované mocnosti.

Konference však stanovila v 2. odstavci článku IV. určité všeobecné podmínky, za kterých evropské státy mohly by v budoucnu býti připuštěny do evropské komise jednomyslným rozhodnutím vlád dnes v této komisi zastoupených.

odpovídá zejména svým prvním odstavcem takřka doslovně znění článku 346 versailleské smlouvy, z něhož převzal také poněkud nevhodný výraz "před válkou", čímž se přirozeně rozumí světová válka let 1914-1918.

Mezinárodní smlouvy, úmluvy, akty a úpravy, o nichž mluví se v 2. odstavci článku V., jsou následující:

Smlouva pařížská z 30. března 1856, veřejný akt o plavbě v ústích dunajských z 2. listopadu 1865, smlouva londýnská z 13. března 1871, smlouva berlínská z 13. července 1878, dodatečný akt k veřejnému aktu z 2. listopadu 1865 o plavbě v ústích dunajských z 28. května 1871, smlouva londýnská z 10. března 1883, mírové smlouvy versailleská s Německem z 28. června 1919, saint-germainská s Rakouskem z 10. září 1919, neuillyská s Bulharskem ze 27. listopadu 1919, trianonská s Maďarskem ze 4. června 1920, sevreská s Tureckem z 10. srpna 1920 a konečně smlouva hlavních mocností spojeneckých s Rumunskem o Besarabii z 28. října 1920.

stanoví příslušnost evropské komise od ústí až k bodu, kde počíná příslušnost komise mezinárodní, t. j. dle článku IX. až do Braily, avšak s tím omezením, že dosavadní rozsah její působnosti zůstává beze změny.

K tomu nutno podotknouti, že londýnská smlouva z 10. března 1883 rozšířila pravomoc evropské komise z Galace do Braily, Rumunsko však nikdy neuznalo této smlouvy, připustilo pouze technickou působnost komise na této trati pokud se týče udržování plavební dráhy, jejího vytýčení (balisáže) a služby lodivodní. Tento skutečný stav jest nyní článkem VI. právně potvrzen.

Podotýká se, že jediný přístav Sulina podléhá pravomoci evropské komise, ostatní přístavy na přímořské trati Dunaje podléhají správě úřadů rumunských.

stanoví, že pravomoc evropské komise může zaniknouti jen ujednáním mezi všemi státy v komisi zastoupenými. Toto ustanovení jest potvrzením obdobných ustanovení dřívějších platných smluv jednajících o pravomoci komise, zejména čl. 54 smlouvy berlínské z roku 1878 a čl. 2 londýnské smlouvy z r. 1883. Článek byl vzdor tomu považován za nutný, poněvadž Rumunsko nepřistoupilo k poslední z citovaných smluv.

potvrzuje složení mezinárodní dunajské komise stanovené mírovými smlouvami. Byl-li by v budoucnu zvětšen počet členů evropské komise o zástupce některého státu nepobřežního, zvětšil by se tím automaticky také počet členů komise mezinárodní o zástupce týchž států.

K odstavci druhému podotýká se toto:

Jak již bylo řečeno ve vysvětlivkách k čl. II, stanoví 3. odstavec čl. 291 smlouvy saint-germainské, že mezinárodní režim může býti rozšířen dohodou uzavřenou pobřežními státy na každou část říční sítě dunajské, která nespadá do všeobecné definice. Tímto režimem míní se režim článků 332, odst. 1. a 33-337 versailleské smlouvy, aniž však taková zmezinárodněná část říční sítě musí nutně podléhati pravomoci mezinárodní dunajské komise.

Druhý odstavec čl. IX. tudíž stanoví, že rozšíření příslušnosti mezinárodní komise na některou jinou část dunajské říční sítě v článku druhém neobsaženou může se státi za jednomyslného souhlasu této komise.

Tento článek nedává mezinárodní komisi žádný přímý vliv na správu přístavů a jich zařízení, aniž práva vykonávati v přístavech svými orgány stálý dozor. Komise má pouze právo vysloviti se o případných stížnostech do nedodržování zásady rovného nakládání s vlajkami se strany úřadů pobřežních států při používání přístavů a jich zařízení.

Účelem článku XI. je zajistiti potřebnou jednotnost všech velkých prací, jež určí míru splavnosti jednotlivých tratí mezinárodního Dunaje. Jest nezbytno, aby práce takové uvedeny byly předem v jistou souvislost a soulad a tím se dosáhlo pokud možno stejnoměrné splavnosti řeky. K tomu sloužiti má generální program, jejž stanoviti může jen mezinárodní dunajská komise na základě návrhů a projektů pobřežních států.

Pro každoroční běžné práce udržovací a zlepšovací vypracují program státy pobřežní a předkládají ho ku schválení komisi, která má právo jej pozměniti.

stanoví zásadu, že veškery stavby říční, udržovací a zlepšovací budou prováděny pobřežními státy v mezích jich příslušných hranic. Mezinárodní komise bude míti jisté právo dohledu nad prováděním prací prostřednictvím svých technických orgánů. Tento dohled nebude tak trvalý, nýbrž omezí se v podstatě na srovnání provedených staveb s pracovním programem schváleným komisí.

Druhý odstavec článku jedná o případu, že by některý pobřežní stát nebyl s to, pokud jde o technické (nikoli finanční) prostředky, provésti sám určité práce udržovací neb zlepšovací na vlastním území. V tomto případě bude povinen nechati je provésti mezinárodní komisí, která může svěřiti jich provedení soukromému podnikatelství, nikoliv však nějakému cizímu státu.

Avšak ohledem na ustanovení čl. 351. smlouvy versailleské a obdobných článků ostatních mírových smluv, které stanoví, že Československo, Jugoslavie a Rumunsko mohou se zmocněním neb mandátem mezinárodní komise podniknouti určité stavby na pohraničních tratích i na území protějšího státu, připouští se v 2. odstavci čl. XII. výjimka pro pohraniční trati ve prospěch tří výše jmenovaných států, kterým může tudíž komise se zřetelem na mírové smlouvy svěřiti provedení určitých prací též na území cizího státu.

V obou případech jest pobřežní stát povinen poskytnouti komisi neb cizímu státu všechna ulehčení potřebná k provedení staveb na jeho území, jež sám nebyl s to podniknouti.

V případě sporu mezi pobřežním státem a mezinárodní komisí ohledně provádění určitých říčních staveb na jeho území buď komisí neb cizím státem připouští se stížnost ku Svazu Národů dle ustanovení článku XXXVIII.

Míněno jest tu na př. odstraňování nahodilých překážek z plavebního koryta, oprava škod vzniklých velkou vodou, okamžitě nutné odstranění nánosů přinesených některým přítokem následkem přívalů a pod.

Důvodem tohoto článku jest snaha, aby pobřežní státy nemohly podniknouti na dunajské říční síti žádných staveb, které by mohly býti na újmu splavnosti řeky buď v místě provedení neb na jiných tratích. Proto jest nutno, aby mezinárodní komise byla předem zpravena o všech podobných pracích.

Ustanoveními 3. odstavce jest postaráno o to, aby provedení staveb toho druhu nebylo komisí snad zbytečně zdržováno.

Zakáže-li komise některou navrhovanou stavbu, může se pobřežní stát odvolati k Společnosti Národů za podmínek stanovených v čl. XXXVIII.

Celý článek vztahuje se výhradně na stavby prováděné na Dunaji a jeho zmezinárodněné síti, stanovené v čl. II. Stavby jakéhokoliv druhu prováděné na přítocích dunajských nespadajících do této sítě nepodléhají žádnému vlivu mezinárodní komise.

Článek vyslovuje nejprve zásadu, že každý pobřežní stát hradí si sám náklady běžných udržovacích prací prováděných na jeho území. Je to potvrzení dosavadního právního i skutečného stavu, platného na Dunaji i na jiných řekách mezinárodních.

Ve smyslu ustanovení článku XXXV. bude k rozhodnutí komise v otázce rozdělení nákladů jako ve všech ostatních potřebí dvoutřetinové většiny přítomných, t. j. 8 hlasů z 11, předpokládaje přítomnost všech členů. Tím je usnesení o rozdělení nákladů udržovacích a tudíž uplatnění ustanovení odstavce 2. čl. XV. velmi stíženo, ne-li znemožněno.

Poslední odstavec článku XV. stanoví, že pobřežní stát bude vždy povinen hraditi náklady udržovacích prací prováděných na jeho území a to i v tom případě, kdyby je místo něho prováděla mezinárodní komise neb jiný stát. Tím zabrání se možnosti, aby pobřežní státy vyhnuly se své platební povinnosti tím, že by ponechaly provedení udržovacích staveb mezinárodní komisi.

upravuje otázku nákladů staveb regulačních a zlepšovacích (travaux d'amélioration) tím, že připouští vybírání plavebních poplatků. Patří tím k nejdůležitějším ustanovením celé úmluvy, které zabralo podstatnou část prací dunajské konference.

Tato postavila se na stanovisko, že čl. 333 versailleské smlouvy dává jí právo buď zavésti plavební poplatky na práce zlepšovací neb i udržovací, anebo potvrditi dosavadní stav a nepřipustiti jich vůbec. Článek XVI. je tu kompromisem dvou krajních názorů a nutno přiznati, že ruší se jím platnost článku 15. pařížské smlouvy z r. 1856. Ponechávaje pobřežním státům hrazení běžných nákladů udržovacích za podmínek v čl. XV. stanovených, připouští, aby mezinárodní komise zmocnila pobřežní stát k vybírání poplatků na úhradu nákladů staveb zlepšovacích, jakož i prací týkajících se udržování staveb obzvláštní důležitosti.

Ze stylisace 1. odstavce je zřejmo, že v konkrétním případě bude komise voliti následující postup: Stát dožadující se povolení plavebních poplatků předloží mezinárodní komisi projekty a rozpočty zlepšovacích prací, jež chce podniknouti. Komise rozhodne obvyklou dvoutřetinovou většinou přítomných členů, zda stát dotyčný má být oprávněn vybírati poplatky nebo ne. V prvním případě stanoví také jejich výši (viz čl. XVIII.)

Dle vysloveného znění protokolu komise není ovšem nucena v každém případě povoliti poplatky takové výše, aby kryly úplně celý stavební náklad. Komise bude míti v tom směru úplně volné ruce a může povoliti jen částečnou úhradu, pokud ji plavba snese, ponechavši pobřežnímu státu hrazení části zbývající, k čemuž mohou ostatně dobrovolně přispěti i jiné státy, mající na provedení stavby náležitý zájem. Komise uváží v každém případě, zda povolení poplatků neuškodilo by plavbě více než neprovedení určitých staveb.

Pokud jde o zlepšovací práce zvláštní důležitosti, o nichž jedná 1. odst. čl. XVI., bylo vyloženo, že jde o práce důležité jak svou povahou, tak i vysokým nákladem udržovacím.

Poslední odstavec článku XVI. vztahuje se na případ projednávaný v 2. odstavci článku XII., že by některý stát nebyl z nedostatku technických prostředků s to provésti na svém území určité práce úpravné. V tom případě provede je komise sama a bude k jich úplnému neb částečnému krytí oprávněna vybírati poplatky prostřednictvím orgánů dotyčného státu, jak stanoví 4. odst. článku XVIII. Ohledně zbytku nákladu poplatky nekrytého, dohodne se komise se státem pobřežním neb i s jinými státy, které by snad dobrovolně chtěly k jeho úhradě přispěti.

Konference nerozřešila obtížného problému provádění prací a krytí jich nákladů na tratích dunajských, tvořících hranici mezi dvěma státy. Ponechala to dohodě příslušných států a v případě, že by k takové dohodě nedošlo, mezinárodní komisi, aniž by udala jakékoliv směrnice jak v otázce provádění prací, tak i v otázce rozdělení příslušných nákladů.

Smlouvami, o kterých je v článku XVIII. řeč, sluší rozuměti smlouvy mírové a sice články 351. smlouvy versailleské, 306. smlouvy saint-germainské, 234. smlouvy neuillyské a 290. smlouvy trianonské, na které bylo již poukázáno také v 2. odstavci článku XII.

stanoví bližší podmínky, za kterých budou vybírány plavební poplatky určené dle ustanovení čl. XVI. ku krytí nákladů zlepšovacích staveb. Nesmí býti věnovány žádnému jinému účelu.

Mezinárodní komise stanoví sama jejich sazby, které musí býti mírné výše a nesmí v žádném případě státi se zdrojem příjmů států neb komise. Tato bude míti též právo kontroly nad jich správným vybíráním, jakož i nad jich použitím k účelům ve statutu stanoveným. Je v nich značná záruka, že plavební poplatky nebudou zatěžovati plavbu nad její síly.

Třetí odstavec stanoví další záruky po stránce rovného nakládání bez ohledu na vlajku lodí, příslušnost osob i zboží, jakož i na původ, určení a směr dopravy. Tím bude zabráněno, aby poplatky nestaly se hospodářskou zbraní, namířenou proti některým státům.

Odstavec první řeší též důležitou otázku, co má býti při plavbě podkladem či předmětem zpoplatnění. Bližší podmínky budou vypracovány mezinárodní komisí.

Zamítla-li konference požadavek, aby základna zpoplatnění byla stanovena ve statutu těžko měnitelném, připustila aspoň možnost, aby základna tato mohla býti změněna jednomyslným usnesením všech členů mezinárodní komise po uplynutí pětileté lhůty, která byla pokládána za minimum nutné k získání zkušeností se zvoleným systémem. Ustanovení toto umožní změnu statutu v tomto bodě, aniž by bylo potřebí svolávati k tomu účelu novou mezinárodní konferenci.

Ustanovení druhého odstavce je obdobné jako v čl. 9. rýnské plavební akty (smlouva Mannheimská z r. 1868) a jako v čl. 9. všeobecné úmluvy o režimu vodních cest rázu mezinárodního, uzavřené 19. dubna 1921 v Barceloně. Jde tu o cla vybíraná na zboží dovážené po Dunaji v okamžiku, kdy překročuje státní hranici. Celní politika pobřežních států zůstává tímto ustanovením, úplně nedotčena. Každý stát může stanoviti různá cla na zboží téhož druhu, je-li různého původu neb určení. Jedná se pouze o to, aby zboží téhož druhu a téhož původu neb určení nebylo zatěžováno vyššími cly, je-li dovezeno neb vyvezeno po mezinárodním Dunaji, než je-li dovezeno neb vyvezeno po železnici neb po moři. Ustanovení to jest nutné, poněvadž byla-li by v dunajských přístavech vybírána na totéž zboží vyšší cla než na hranicích pozemních, mohlo by to úplně ochromiti dunajskou plavbu.

Pobřežní státy budou se však vzdor tomu moci chrániti před cizí soutěží diferenčními tarify.