Znění 2. odstavce nevylučuje ovšem zavedení nižších cel v dunajských přístavech než na hranicích pozemních. Jich skutečné zavedení závisí však od svobodného rozhodnutí každé vlády v uvážení zájmů celostátních.

Závěrečný protokol obsahuje ustanovení doplňující, které připouští výjimky z pravidla stanoveného v článku samotném, výjimky připuštěné také v článku 9. statutu všeobecné úmluvy barcelonské. Pobřežní státy mohou tudíž ve výjimečných případech zavésti na zboží dovezené neb vyvezené po Dunaji vyšší cla než na hranici pozemní neb námořní, prokáží-li toho naprostou hospodářskou nutnost. Stížnosti do nesprávného použití neb zneužívání těchto výjimek nebude lze předpokládati mezinárodní dunajské komisi, nýbrž Společnosti Národů.

Dosah ustanovení čl. XIV. i se záv. protokolem je úplně týž jako obdobné ustanovení čl. 9. barcelonské úmluvy z r. 1921.

jedná o přístavním režimu a stanoví obdobně zásadu rovnosti vlajek co do používání přístavů a jich zařízení jako pro plavbu na volné řece s jednou jen výjimkou, níže vyloženou. Vedle přístavů jsou to zahrnuta též veřejná nákladiště neb vykladiště, jež nelze nazvati přístavy v pravém slova smyslu, která však jsou pobřežním státem dána plavbě k všeobecnému a veřejnému používání. Tak jsou na př. na Dunaji veřejná místa sloužící výhradně k nakládání obilí neb dříví.

První odstavec článku připouští, aby přístavní úřady daly výjimečně přednost některým lodím před jinými bez ohledu na pořadí v jakém do přístavu se dostavily, vyžadují-li toho zjevně potřeby okamžiku neb zájmy země. Výjimky ty vztahují se na dovoz i vývoz a míněny jsou v případech vyšší moci, jako na př. jedná-li se o lodi vezoucí potraviny v době hladu. Lodi takové budou míti přednost při vjezdu do přístavu a používání jeho zařízení před loďmi vezoucími zboží luxusní nebo méně potřebné. Výrazem "zájmy země" nelze ovšem nikterak rozuměti favorisování domácích společností v neprospěch společností cizích, jakož vůbec použití výjimečného přednostního práva nesmí vésti k překážkám svobodnému provozování plavby, aniž k porušení zásady rovnosti vlajek.

Sluší podotknouti, že konference připustila toto ustanovení žádané jedinou delegací velmi nerada po jednání, zabravším několik schůzí, jen aby umožnila přijetí zvláštního článku o přístavním režimu.

Jak již bylo řečeno při článku X., nepodléhá správa přístavů v žádném směru dohledu mezinárodní komise. Dojdou-li komise stížnosti zájemníků do nesprávného nakládání s plavbou, předá se tato příslušnému státu prostřednictvím jeho delegáta se žádostí o patřičné jich vyřízení.

Výše poplatků vybíraných dle odstavce 3. za používání přístavů a jich zařízení nepodléhá schválení mezinárodní komise.

Poslední odstavec stanoví zásadu vzájemného připuštění agencií společností do přístavů, jichž zřízení ovšem podléhá místním zákonům a předpisům, nikoliv však předběžnému povolení příslušné vlády.

Ustanovení článku XX. platí pouze pro přístavy Dunaje "říčního", ležící mezi Ulmem a Brailou (přístav Braila vyjímaje). Přístavy ležící na "přímořském" Dunaji jsou pod výhradní správou Rumunska vyjímaje přístav Sulinu, jejž spravuje evropská komise Dunajská.

má za účel podnítiti zřizování svobodných přístavů neb svobodných pásem v dunajských přístavech. Pravidla jich používání budou sdělena mezinárodní komisi, která se přesvědčí, zda odpovídají zásadě svobody plavby.

je výsledkem velmi obtížné a pracné transakce mezi odchylnými stanovisky dvou táborů v konferenci, z nichž jeden opíraje se o platné smlouvy, hájil naprostou svobodu pravidelné místní či pobřežní plavby, druhý pak požadoval v zájmu ochrany domácího plavebního podnikání, aby tato plavba byla vyhrazena domácí vlajce každého ze států pobřežních.

První odstavec stanoví nejprve zásadu naprosté svobody dopravy mezi přístavy různých pobřežních států, jakož i mezi přístavy téhož státu. Druhý odstavec připouští pak výjimky z tohoto pravidla pro pravidelnou místní dopravu osob a zboží domácího neb zdomácněného mezi přístavy jednoho a téhož státu, kterážto doprava nazývána někdy neprávem malou říční kabotáží dle vzoru pobřežní plavby námořní vyhrazuje se domácí vlajce, kdežto vlajkám cizím bude přístupnou jen v souhlasu s předpisy příslušného pobřežního státu.

V závěrečném protokolu vymezuje se pak v první jeho části (sub. a.) poněkud blíže pojem pravidelné místní plavby. Obvyklá podmínka kladená pro plavbu toho druhu, aby totiž děla se dle pevného jízdního řádu, není tu zachována, poněvadž při dopravě zboží dá se snadno obcházeti. Použito proto formule, dle které je tu míněna doprava provozovaná tak pravidelně, souvisle a často, že je s to působiti na zájmy pobřežního státu stejně nepříznivě jako skutečné pravidelné linie s pevným jízdním řádem.

Ustanovení 2. odstavce článku XXII. jest nutno rozuměti s výhradou druhé (b) části ustanovení závěrečného protokolu, která zachovává v platnosti pro určitou dobu přechodná ustanovení článku 332. a 378. smlouvy versailleské a obdobných článků ostatních mírových smluv, pokud se vztahují na vzájemný poměr mezi spojeneckými státy na straně jedné a bývalými státy nepřátelskými na straně druhé, jakož i na vztahy těchto posledních států mezi sebou.

To znamená, že spojenecké státy podepsavší mírové smlouvy mohou volně provozovati pravidelnou místní plavbu mezi přístavy dunajské říční sítě v Německu, Rakousku, Bulharsku a Maďarsku po dobu 5 (pro Německo), po případě tří let (pro ostatní tři státy) počínaje ode dne nabytí platnosti každé z příslušných mírových smluv, kdežto jmenované státy nepřátelské nemohou po dobu těchto lhůt provozovati místní plavbu mezi dunajskými přístavy spojeneckých mocností dunajských (prakticky přichází v úvahu jen Československo, Jugoslavie a Rumunsko) leč se zvláštním svolením těchto států. Pokud však jde o státy spojenecké vzniklé rozdělením Rakousko-Uherska neb nabyvší část jeho bývalého území, požívají v Rakousku a Maďarsku výše zmíněné výhody pro území takto nově nabyté jen tehdy, dají-li Rakousku a Maďarsku reciprocitu. To se týká zejména Československa vůbec a Jugoslavie a Rumunska jen pokud jde o části Dunaje těmito státy v důsledku války nově nabyté. Vzájemný poměr čtyř bývalých nepřátelských států jest pak ten, že každý z nich může v mezích zmíněných lhůt provozovati volně místní plavbu mezi přístavy ostatních tří států.

Tato složitá situace práv a povinností různých kategorií států vyplývající z nedosti jasných a často různě vykládaných ustanovení mírových smluv zachována jest v platnosti článkem XXII. jen po dobu trvání lhůt stanovených článkem 378. smlouvy versailleské a obdobnými články ostatních mírových smluv, pokud nebudou prodlouženy Společností Národů neb pokud nebudou jednostranná ustanovení vůbec revidována. Po uplynutí těchto lhůt, které nastanou pro každý z jmenovaných států v jinou dobu jak pro různou délku lhůt tak hlavně pro různé termíny, ve kterých jednotlivé mírové smlouvy nabyly platnosti, bude platiti jednotný režim pro všechny státy podunajské a sice režim 2. odstavce článku XXII., dle kterého pravidelná místní plavba mezi přístavy kteréhokoliv z podunajských států bude provozována kteroukoliv cizí vlajkou jen se zvláštním svolením tohoto státu.

má ve svých hlavních ustanoveních za základ čl. 334. smlouvy versailleské.

V 1. odstavci vyslovuje se zásada volného transitu na celé zmezinárodněné síti dunajské. Průvoz je volný i tehdy, je-li přerušen překládáním s jedné lodi na druhou, ba i uložením do volných bezcelních skladišť, která bývají zvláště za tím účelem zřízena státem neb soukromými společnostmi pod celním dozorem; uložení může se též díti ve skladištních lodích na řece samé.

Lodi transitní nebudou platiti žádného cla ani žádných zvláštních poplatků transitních. Podléhají ovšem poplatkům plavebním, jež budou vybírány ku krytí nákladů stavebních (dle čl. XVI. a XVIII.), poplatkům přístavním, pokud by použily přístavních zařízení, poplatkům za vlek, za lodivodu a pod.

Odstavce 3., 4. a 5. týkají se celních formalit v případě, že oba břehy říční náležejí témuž státu. K celní ochraně svého území má průvozní stát právo dáti loď při vstupu do svého území pod celní uzávěr a to buď pečetěmi neb visacími zámky aneb dáti loď doprovázeti svými celníky. Aby pak průvozní stát mohl voliti jeden z těchto druhů celního uzávěru dle větší nebo menší nutnosti přísného dozoru má dále právo žádati od lodního kapitána neb velitele písemné prohlášení, případně i přísežné, zda vede či nikoliv zboží určitého druhu, jehož doprava podléhá v tomto státu zvláštním předpisům (na př. výbušné neb hořlavé látky), neb jehož dovoz jest v příslušném transitním státu zakázán. Každý stát sestaví listinu takových druhů zboží a zašle ji co nejdříve mezinár. komisi za účelem informačním. Toto písemné prohlášení jest jakýmsi druhem záporné celní deklarace úplně postačující k tomu, aby průvozní stát mohl učiniti svoje ochranná opatření v případě, že loď veze některé ze zboží obsaženého na jeho listině. Při tom ovšem není dovoleno prohlížeti obsah lodi.

V závěrečném protokolu jest výslovně řečeno, že průvozní stát nemůže zakázati průvoz zboží, jehož doprava podléhá zvláštním předpisům, neb jehož dovoz jest v tomto státě zakázán. Má právo učiniti pouze ochranná opatření proti podloudnému dovozu takového zboží neb dohlédnouti k zachování zmíněných předpisů. Rovněž nemůže zakázati transit osob a zvířat, vyjímaje případy stanovené jeho zdravotními a zvěrolékařskými zákony neb mezinárodními úmluvami upravujícími zákaz transitu.

Odstavec pátý připouští dva případy, ve kterých může průvozní stát výjimečně požadovati úplnou celní deklaraci a to: je-li lodní kapitán neb velitel usvědčen z pokusu podloudnictví neb když celní uzávěry byly porušeny. Zjistí-li se v takových případech rozdíl mezi nákladem a manifestem, bude stíhán dle zákonů dotyčné země.

Poslední odstavec stanoví v souhlase s mírovými smlouvami, že transit na říčních tratích tvořících hranici mezi dvěma státy, nepodléhá žádným celním formalitám. Bylo však konstatováno, že toto ustanovení nebrání tomu, aby ve zvláštních případech celní formality prováděné obvykle při vstupu do určitého státu na jeho hranicích provedly se k ulehčení cestujících výjimečně již během jízdy, pokud tito nacházejí se ještě v transitu jiným státem.

Plavební a policejní řád bude obsahovati hlavně předpisy o dopravě látek výbušných a zápalných, o vyhýbání a křižování lodí a vorů, o opatřeních v případě nehody a potopení lodi, o právech a povinnostech plavců, o lodních papírech a vůbec pravidla, jimiž musí se říditi lodi a vory plující po Dunaji.

Všeobecnou policií rozumí se veškerá policie vyjímaje policie plavební, která vykonává dozor nad prováděním plavebního řádu zmíněného v předešlém článku.

Účelem policejních lodí jest zajistiti provádění plavebního řádu jakož i všeobecnou policii a zabrániti podloudnictví.

stanoví úřady, které může mezinárodní komise zříditi k vykonávání své působnosti vymezené statutem, jakož i určité podmínky pro jich úředníky a přednosty. K zaručení naprosté neodvislosti a nestrannosti vyžaduje se, aby přednosta služby plavební byl příslušníkem některého evropského státu v komisi vůbec nezastoupeného, generální sekretář pak příslušníkem některého státu nepobřežního v komisi zastoupeného. Přednosta odboru technického může býti příslušníkem kteréhokoliv státu i pobřežního, ale v tomto posledním případě musí býti zvolen jednomyslným usnesením komise.

Naproti tomu budou ostatní úředníci vybíráni v první řadě z příslušníků států pobřežních a to dle možnosti ve stejném počtu ze všech těchto států.

má za účel usnadniti a vymeziti styky vyšších úředníků mezinárodní komise s úřady pobřežních států od komise jinak neodvislými.

nepotřebuje výkladu.

Přestupky proti plavebnímu řádu mohou býti oficielně oznámeny místním úřadům jen úředníky, jež k tomu komise oprávní. Tím nemá ovšem býti bráněno tomu, aby kdokoliv jiný, zejména pak místní úřady pobřežních států, upozornil úřady neoficielně na případné přestupky.

Tyto přestupky budou souzeny v první i odvolací instanci výhradně neodvislými soudními úřady pobřežních států, kteréž mají býti pokud možná blízko řeky. Uznají-li to vhodným, mohou vyslechnouti úředníka komise, který oznámil přestupek, o nějž se jedná.

má za účel zabrániti tomu, aby v záležitostech dunajské plavby projednávaných před soudy pobřežních států nebylo jednáno s cizinci jinak než s domácími příslušníky.

Odstavec první reprodukuje téměř doslovně ustanovení haagské úmluvy z roku 1905 ohledně kauce "judicatum solvi", t. j. kauce požadované soudem od žalobce ve sporech civilních za účelem záruky zaplacení soudních útrat. Ve smyslu 1. odstavce článku XXXI. nesmí býti tato kauce požadována od cizinců z důvodu jich státní příslušnosti, neb proto, že nemají v zemi, kde se nalézá soud, sídla, bydliště, ani majetku. Závěrečný protokol však stanoví, že není možno jednati s cizinci příznivěji než s vlastními příslušníky. To znamená, že v oněch podunajských státech (jako na př. v Jugoslavii), kde domácí zákonodárství vyžaduje od domácích příslušníků kauci "judicatum solvi", poněvadž nemají v sídle soudu ani bydliště neb sídla, ani majetku, bude tato kauce požadována i od cizinců nevyhovujících těmto podmínkám.

Druhý odstavec týká se kauce požadované soudcem jak ve věcech civilních tak i trestních od plavebníků (k nimž patří také voroplavci), proti nimž zahájeno bylo řízení (na př. při srážce lodí), jakožto záruku zaplacení škody, bude-li odsouzen, aby nebylo potřebí zabaviti jeho loď nebo zboží a zabrániti mu tak v další cestě. I zde platí ustanovení závěrečného protokolu, že s cizinci nemůže býti jednání příznivější než s vlastními příslušníky.

a následující dva články zabývají se zvláštním režimem trati zvané "Železná Vrata a katarakty", ležící mezi Starou Moldavou a Turnu-Severinem v délce 118 km. Trať tato, tvořící dnes hranici mezi Jugoslavií a Rumunskem, byla ode dávna velkou překážkou plavbě, pro velkou rychlost proudu a skalnaté mělké řečiště. Berlínskou smlouvou z 13. července roku 1878 (čl. 57) udělen byl Rakousko-Uhersku mandát k provedení nutných prací. Mandát ten přenesen byl na Uhry, které zde provedly v letech 1890-1898 velké práce, které však neměly očekávaného výsledku. Bylo nutno držeti zde stálou službu lodivodní a pomáhati lodím zvláštním remorkerem při plavbě proti proudu.

Mírové smlouvy (čl. 289 smlouvy trianonské) zrušily mandát udělený Rakousko-Uhersku a svěřily (čl. 288) prozatímní správu celé trati a příslušných budov i zařízení mezinárodní dunajské komisi až do vypracování definitivního statutu. Dunajská konference pověřena, aby stanovila definitivní určení těchto budov a zařízení, na které Maďarsko pozbylo ustanovením smlouvy trianonské všech práv.

V důsledku těchto ustanovení a vzhledem k přirozeným obtížím, jež trať Železných Vrat skýtá plavbě, jakož i se zřetelem na zvláštní důležitost její pro dunajskou plavbu, shodla se konference za souhlasu obou pobřežních států na tom, že zavede se zde zvláštní režim odlišný od ostatních částí Dunaje.

Správa úseku Železných Vrat bude náležeti celé mezinárodní komisi, která ji bude prováděti prostřednictvím zvláštních úřadů technických a správních, které budou zřízeny s hlavním sídlem ve Staré Ršavě společnou dohodou mezi oběma pobřežními státy a komisí.

Personál těchto úřadů bude opatřen a jmenován oběma pobřežními státy; pouze jmenování přednostů podléhá schválení komise. Lodivodové naproti tomu mohou býti příslušníky kteréhokoliv státu a budou jmenováni komisí.

První odstavec článku stanoví poměr úřadů Železných Vrat ke komisi. Úřady tyto budou navrhovati a připravovati rozhodnutí komise a budou je také prováděti. Práce udržovací a zlepšovací v sektoru prováděné, jakož i náklady jeho správy budou hrazeny v prvé řadě výnosem poplatků plavebních, které k tomu účelu i nadále budou vybírány. Komise může však v případě potřeby použíti k tomu účelu i jiných finančních prostředků, jako výpůjčky, neb dobrovolných příspěvků interesovaných států, nemůže však se usnésti na povinných příspěvcích států v ní zastoupených.

Zvláštní režim Železných Vrat jest jen prozatímním a může býti komisí zrušen, předpokládaje ovšem souhlas obvyklé dvoutřetinové většiny jejích členů, jakmile budou odstraněny přirozené překážky, které byly příčinou zavedení tohoto režimu. V tom případě zaveden by byl i v této trati režim platící pro ostatní části Dunaje, tvořící hranici mezi dvěma státy.

Z odstavce toho plyne, že ustanovení předchozích článků o pracích a poplatcích nevztahuje se na úsek kataraktů; to týká se zejména povinnosti pobřežních států nésti náklady prací udržovacích. To ale neznamená, že by neplatily všeobecné zásady platné o poplatcích vyslovené v článku XVIII. jako na př. zásada rovnosti všech vlajek, nutnost přizpůsobiti výši poplatků skutečným nákladům a pod.

Ustanovení tohoto článku přijala konference, aby vyhověla přání některých delegací, které pociťovaly zavedení zvláštního režimu jedině v Železných Vratech jako nepříjemný zásah do státní svrchovanosti výlučně jen dvou států pobřežních. K praktickému použití tohoto ustanovení, které závisí od volného uvážení mezinárodní komise sotva dojde.

stanoví způsob jednání mezinárodní komise. Správní výlohy komise budou hrazeny způsobem, který stanoví komise sama. Stane se tak v první řadě příspěvky všech zastoupených států. Vybírati k tomu účelu plavební poplatky jest v důsledku ustanovení článku XVIII. nepřípustno.

V předsednictví střídají se jednotlivé delegace každých šest měsíců. Slovo "delegace" bylo voleno proto, že Německo zastoupeno jest v komisi dvěma zástupci, kteří dle názoru většiny konference tvoří jednu delegaci.

Sídlem mezinárodní dunajské komise stanovena na prvních pět let Bratislava, načež komise má právo se rozhodnouti, chce-li zde zůstati, nebo bude-li měniti své sídlo každých pět let v pořadu, jejž si sama ustanoví.

Diplomatické výsady přiznávají se jedině členům komise, t. j. zástupcům států v ní zastoupených, nikoli jejím úředníkům.

řeší otázku rovnání sporů vzniklých z výkladu provádění přítomné úmluvy, pokud se vztahuje na Dunaj "říční" (kapitola III.) a připouští ve smyslu ustanovení mírových smluv za jistých podmínek dovolání se zvláštního soudnictví Společnosti Národů.

Článek stanoví nejprve (v 1. odstavci), že každá záležitost týkající se výkladu a provádění statutu musí býti předložena mezinárodní dunajské komisi. Tato použije všech prostředků, aby spor vzniklý mezi dvěma neb více státy byl smírně vyrovnán.

Shledá-li postižený stát, že komise svým rozhodnutím překročila svou pravomoc aneb porušila přítomnou úmluvu, může se do 6 měsíců obrátiti na zvláštní soud utvořený Společností Národů. Zde sluší podotknouti, že dle mínění dunajské konference jest možno pokládati za porušení úmluvy také nesprávný výklad některého jejího ustanovení.

Zvláštním soudem Společnosti Národů míní se Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti.

Kromě důvodů založených na nepříslušnosti komise neb na porušení statutu, nelze si stěžovati do jejích usnesení leč státu, který jest na sporu účastněn svým územím. Toto ustanovení jest rozšířeným předpisem článku 10. barcelonské všeobecné úmluvy vodocestné, kde však omezeno jest na spory týkající se otázek souvisejících s prováděním říčních staveb.

Třetí odstavec článku řeší případ, ve kterém by některý stát odepřel říditi se usnesením komise. I tu připouští se stížnost k Stálému dvoru mezinárodní spravedlnosti, která ovšem musí vyhovovati stanovám tohoto soudu. Jelikož komise nemůže vystupovati před tímto soudem jako strana, bude žalobcem některý stát její většiny.

Spory vzniklé původně mezi dvěma neb více státy redukují se zakročením komise na základě ustanovení 1. odstavce v každém případě na spor mezi některým státem a komisí, resp. její většinou.

Pokud jde o práva a povinnosti států, které nepodepsaly přítomné úmluvy ani nejsou členy mezinárodní komise, rozumí se, že mohou vždy obrátiti se na mezinárodní komisi se svými stížnostmi neb spory.

Sjednocení zákonodárství pobřežních států v otázkách plavebních rázu soukromoprávního a obchodního jest velmi žádoucí již vzhledem k velkému počtu těchto států. Jde tu hlavně o otázky týkající se srážky lodí, zodpovědnosti dopravce, havarií pojištění, dopravní smlouvy a pod.

Mezi smlouvy míněné tímto článkem nenáleží všeobecná úmluva o režimu vodních cest rázu mezinárodního, podepsaná 20. dubna 1921 v Barceloně, poněvadž v den podpisu dunajského statutu (23. července 1921) nebyla ještě v platnosti.

Různorodost a obsáhlost otázek řešených v této úmluvě, jakož i novota jí pro Dunaj navrhovaného režimu jsou příčinou, pro které konference uznala nutným připustiti revisi přítomného statutu a stanoviti podmínky, za kterých tato revise může být provedena.

Článek XLII. stanoví nejprve pětiletou lhůtu, ve které revise není možna, aby se tak ponechala dostatečná příležitost ke zkušenostem. Ku svolání nové konference jest zapotřebí žádosti dvou třetin (t. j. osmi) států úmluvu podepsavších, které musí předem oznámiti, které ustanovení přejí si změniti.

Došlo-li by před uplynutím výše zmíněné pětileté lhůty ke zrušení evropské dunajské komise ve smyslu čl. VII., dohodnou se signatární mocnosti dle ustanovení závěrečného protokolu o podmínkách revise přítomného statutu. Uznává se tím nutnost povinné revise v naznačeném případě. Dojde-li ke zrušení evropské komise po uplynutí této lhůty, bude nutno, aby ve smyslu čl. XLII. dvě třetiny ze států úmluvu podepsavších požádaly o její revisi.

Zachovává v platnosti určitá jednostranná ustanovení mírových smluv. Pro 2. odstavec čl. 332. a článek 378. smlouvy versailleské a obdobné články ostatních mírových smluv jednající o pravidelné místní plavbě, stalo se tak již také v závěrečném protokolu k článku XXII.

Zejména zůstal zachován třetí odstavec čl. 327. smlouvy versailleské, který zní:

"V případě, že by Německo poskytlo výhody některé mocnosti spojené nebo přidružené či jiné cizí mocnosti, budou tyto výhody rozšířeny ihned a bezpodmínečně na všechny Mocnosti spojené a přidružené."

První odstavec jedná všeobecně o ratifikaci úmluvy. Závěrečný protokol pak stanoví, že ustanovení čl. 349. smlouvy versailleské a obdobných článků zůstává v platnosti, to znamená, že Německo, Rakousko, Bulharsko a Maďarsko jsou povinny přistoupiti k přítomné úmluvě.

Pro její platnost a závaznost není nutným, aby jmenované státy úmluvu formálně ratifikovaly. Znění článku XLIV. jim však v tom nebrání.

Vláda předkládajíc k ústavnímu schválení tuto úmluvu, domnívá se, že mimo výhody, které přináší Československé republice, jako státu na dunajské plavbě neobyčejně zúčastněnému, statut tento jest důležitým a šťastným krokem k vybudování mezinárodního práva říčního a závažným kamenem stavby k další konsolidaci poměrů středoevropských.

Po stránce formální navrhuje vláda, aby úmluva tato byla Národním shromážděním schválena, projevujíc přání, aby předložena byla nejdříve poslanecké sněmovně a v ní výboru zahraničnímu a dopravnímu a po schválení sněmovnou poslaneckou senátu, a v něm výboru zahraničnímu a dopravnímu s tím, aby o ní podaly zprávu ve lhůtě 5 dní.

V Praze dne 10. března 1922.

Předseda vlády a ministr zahraničí:

Dr. E. Beneš, v. r.