XII./4808.
Odpověď
ministra spravedlnosti
na interpelaci poslance Josefa Skaláka a soudruhů
o ustavičně se opakujících konfiskacích ťRudého PrávaŤ v Praze (tisk 4781/I).
Přehlídku periodického tiskopisu ťRudé PrávoŤ a ťVečerníku Rudého PrávaŤ vykonává státní zastupitelstvo v Praze, úřad podřízený ministerstvu spravedlnosti. Nedotýká se tudíž interpelace ministra vnitra, nýbrž mne samotného, takže sám také na ni odpovídám.
Zabavení čísel 57, 59, 60, 62, 63, 67, 70, 71 až 73, 75. 78, 81 a 83 periodického tiskopisu ťRudé PrávoŤ a č. 58, 61, 62, 64, 67 a 79 ťRudé Právo VečerníkŤ nařídilo státní zastupitelstvo v Praze, ježto v místech, jež v otisku interpelace jsou z části uvedena, shledalo skutkovou podstatu trestných činů z moci úřední stíhaných (přečinu podle § 14, č. 5, zločinu podle § 15, č. 3, přečinu podle § 18, č. 2 zákona na ochranu republiky a přečinu podle § 300 tr. z.) a mělo za to, že veřejný zájem nutně vyžaduje, aby dalšímu rozšiřování závadných těchto míst bylo zabráněno.
Ve všech případech potvrdil soud nařízenou konfiskaci a tím uznal, že zabavení bylo nařízeno
podle zákona. Také ani v jediném případě nepokusili se ti, kdož byli zabavením dotčeni, použíti opravných prostředků, aby tím umožnili přezkoumání rozhodnutí konfiskace, jež jsou předmětem interpelace potvrzujících. Musí si proto sami přičísti k vině, že zůstalo při rozhodnutí, učiněných bez jich slyšení.
Za uvedeného stavu věci nemohu přiznati pánům interpelantům, že by nařízená zabavení státním zastupitelstvem v Praze, jež jsou předmětem interpelace, byla ukázkou trestuhodné lehkomyslnosti nebo porušováním tiskové svobody, ježto plně odůvodněna jsou ustanovením § 487 tr. ř., dle něhož státní zástupce jest povinen zabaviti tiskopis, jehož obsahem spáchán byl trestný čin z moci úřední stíhaný, je-li zároveň ve veřejném zájmu, aby dalšímu rozšiřování obsahu tiskopisu bylo zabráněno.
Nemám proto podkladu pro jakékoliv opatření.
V Praze dne 17. srpna 1924.
Ministr spravedlnosti:
Dr. Dolanský, v. r.
XIII./4808 (původní znění).
Odpověď
ministra obchodu
na interpelaci poslance Szentiványiho a soudruhů
o vrácení poplatků z nepoužitých vývozních a dovozních povolení (tisk 4297/V).
V interpelaci poslance Szentiványiho a soudruhů ohledně vrácení poplatků z nepoužitých vývozních a dovozních povolení jsou uvedeny dva případy, kdy stranám nebyly zavčas vyřízeny žádosti o vrácení těchto poplatků. Dovoluji si tudíž sděliti následující:
Markéta Tornallyay podala dne 14. října 1922 žádost za vrácení poplatku za povolení č. 315151 až 1922 z toho důvodu, že povolení nemohla použíti, poněvadž nemůže zaplatiti vysoké clo a žádost za slevení tohoto byla zamítnuta.
Žádost za vrácení poplatku nebyla nikterak doložena a proto byla strana vyzvána výnosem ze dne 8. května 1923, čís. 121260, aby oznámila, kterým celním úřadem chtěla nábytek do území republiky dovézti. Na to odpověděla žadatelka podáním ze dne 8. října 1923, že by byl býval nábytek došel po dráze, a to buď k celnímu úřadu v Tornalje anebo v Siači. Hned na to bylo dne 24. října 1923, čj. 214636 požádáno generální finanční řed. v Bratislavě o sdělení, podala-li strana žádost za prominutí cla a byla-li tato žádost zamítnuta. Zmíněné ředitelství oznámilo zprávou ze dne 8. listopadu 1923, č. VII-12009, že žádost strany byla jak tímto ředitelstvím, tak i ministerstvem financí zamítnuta. Na to bylo výnosem ze dne 12. prosince 1923, čís. 217872, žádosti vyhověno a poplatek za výše uvedené povolení v částce Kč 3.800.- odepsán a dne 31. ledna 1924 bernímu úřadu v Tornalje ve prospěch berního účtu žadatelčina poukázán. O povoleném odpisu byla žadatelka dne 17. ledna 1924 jmenovaným berním úřadem vyrozuměna.
Z tohoto vylíčení jest zřejmo, že tvrzení interpelace jako by tato žádost byla zůstala po léta nevyřízena neodpovídá skutečnosti a že řízení o této žádosti bylo prodlouženo jedině tím, že strana svoji žádost jednak nedoložila a na vyzvání, aby svoji žádost doplnila, teprve po pěti měsících odpověděla.
Druhá, v interpelaci uváděná strana, Bartoloměj Jelínek podal žádost dne 9. ledna 1923 za vrácení poplatku za povolení čís. 342630 až 1922 z toho důvodu, že prý omylem žádal za povolení na vývoz slabé kulatiny a - potřeboval vývozní povolení na silnou kulatinu. Žádost svou nikterak nedoložil a poněvadž povolení bylo uděleno na základě jeho žádosti a poplatek za toto povolení ciferně správně vyměřen, byla jeho žádost výnosem ze dne 15. února 1923 zamítnuta, poněvadž nárok na vrácení poplatku nebyl prokázán.
Toto rozhodnutí bylo straně doručeno dne 2. března 1923 a jest v právní moci.
Ani v tomto případě nemůže býti právem tvrzeno, že by žádost zůstala po léta nevyřízena u úřadu a nemůže se strana cítiti nikterak zkrácenou odmítnutím svojí žádosti, poněvadž nárok na vrácení poplatku neprokázala a, jestliže uděleného povolení udánlivě upotřebiti nemohla, zavinila to sama, žádavši o povolení, jehož pak nemohla potřebovati
V Praze dne 20. června 1924
Ministr obchodu:
Inž. L. Novák, v. r.
XIV./4808 (původní znění).
Odpověď
ministra školstva a národnej osvety
na interpelláciu poslanca dra Körmendy-Ekesa a súdruhov
o donucovaní detí materinského jazyka maďarského do slovenskej školy
(tisk 4515/III).
Táto interpellácia je v súvise s dotazom po slanca dra Körmendy-Ekesa o tom, ako sa zabraňuje deťom maďarských rodičov v Košiciach, aby nemohly navštevovať maďarské školy. Na dotaz som odpovedal dňa 6. februára 1924 takto:
ťAko sa zistilo, nezabraňuje správca štátnej ľudovej školy v Košiciach, Kinižiho ulica, deťom maďarských rodičov v Košiciach, aby dochádzaly do maďarských škôl. Štefan Podstranský prehlásil v dotazníku za materinskú reč svojho syna Karla reč slovenskú. Je síce pravda, že dotazník chlapcov menovanou správu školy nebol sestre Podstranského, ktorá prišla o nej žiadať, vydaný, ale stalo se tak preto, že chlapec nebol ešte školopovinným.
Nie je preto sťažnosť dotazu odôvodnená. Poneváč iných konkretných sťažností dotaz neuvádza, nieto príčiny ku zvlaštnemu opatreniu.Ť
Spomenutú odpoveď doplňujem ešte týmito podrobnosťmi:
Politická obec má podľa zákona pred počiatkom každého školského roku previesť súpis školopovinných detí. Mestská rada v Košiciach dala k uľahčeniu práce pri takejto evidencii detí vytlačiť dotazníky, ktoré boly rodičom doručené.
Otec Štefan Podstranský vlastnoručným podpisom na takomto dotazníku potvrdil, že materinská reč jeho dieťata Karola je slovenská. Bolo tiež zistené, že Štefan Podstranský pochádza zo Šariša zo slovenskej rodiny a jeho rodičia maďarsky vôbec neznajú.
Podľa dotazníkov bol spísaný soznam rodičov, ktorí počiatkom školského roku 1923/24 nedali svoje deti zapísať do školy. Medzi nimi bol aj menovaný Štefan Podstranský, ktorý v dotazníku vykázal svoje dieťa, narodené r. 1917, nedal ho do školy zapísať a mal byť preto potrestaný notárskym úradom v Košiciach. Keď ale bolo zistené podľa rodného svedectva, že dieťa je narodené až dňa 8. októbra 1917 (toto podrobné dátum nebolo v dotazníku) a nie je tedy vo škol. roku 1923/24 ešte školopovinné, bol trestný príkaz oproti otcovi zrušený. Vo veci bol tedy už poriadok spravený miestnymi medzítkami.
Pokiaľ ide všeobecne o dotazníky používané v Košiciach pri súpise školopovinných detí, každý rodič uvádza v nich slobodne materinskú reč svojho dieťaťa a takáto evidenčná pomôcka môže len poslúžiť snahe, aby žiadne násilie po stránke národnostnej nebolo rodičom robené.
Z opísaného výsledku vyšetrovania je patrné, že niet dôvodu pre dalšie opatrenia.
V Prahe, dňa 27. júna 1924.
Zástupca ministra školstva a národnej osvety:
Dr. Markovič, v. r.
XV./4808 (původní znění).
Odpověď
ministra vnitra
na interpelaci poslance H. Simma a druhů
o neodůvodněné censuře článku, jenž pod názvem ťVelká ležŤ vyšel v časopise ťTrautenauer TagblattŤ (tisk 4677/VIII).
Tiskovou prohlídku časopisu ťTrautenauer TagblattŤ vykonává okresní správa politická v Trutnově, převzal jsem proto zodpovědění interpelace na místo ministra spravedlnosti, na něhož jest interpelace řízena. Ve věci samé uvádím:
Okresní správa politická v Trutnově zabavila čís. 109 časopisu ťTrautenauer TagblattŤ ze dne 13. května 1924, ježto v nadpisu článku ťDie grosse LügeŤ a v posledních 3 odstavcích tohoto článku, jež v interpelaci doslovně jsou otištěny, shledala skutkovou podstatu trestného činu dle § 300 tr. z.
Neodvislý soud tuto konfiskaci potvrdil a tím uznal, že je důvodná.
Okolnost, že článek tento v jiných časopisech nebyl zabaven, nedokazuje nesprávnosti postupu okresní správy politické v Trutnově, kdyžtě sám soud uznal oprávněnost zabavení.
Vzhledem k tomu není příčiny k nějakému opatření.
V Praze dne 27. července 1924.
Ministr vnitra:
Malypetr. v. r.
XVI./4808 (původní znění).
Odpověď
ministra sociální péče
na interpelaci posl. dra Lodgmana a druhů
o prováděcím nařízení k zákonu ze dne 21. prosince 1923. č. 248 Sb. z. a n., jímž se mění zákon o nemocenském pojištění
(tisk 4636/XII).
Zákon ze dne 30. března 1888, č. 33 ř. z., jímž bylo zavedeno povinné nemocenské pojištění,
neobsahoval žádných přesných údajů o tom, ve kterých místech a do které doby budou zřízeny nemocenské pokladny jako nositelky tohoto pojištění. Muselo proto do tohoto zákona býti pojato ustanovení, že zaměstnavatelé jsou povinni osoby, podrobené pojištění, jež zaměstnávají, přihlásiti na místě ustanoveném politickým úřadem zemským a že toto ohlášení musí při zřízení pokladny býti podáno v určité lhůtě, která rovněž byla ustanovena politickým úřadem zemským.
Postupem doby byla pak založena hustá síť nemocenských pokladen.
Když byl vydán zákon z 15. května 1919, č. 268 Sb. z a n., jímž pojistná povinnost byla rozšířena na značně větši okruh pojištěnců (zvláště zemědělského a lesního dělnictva) nebylo již do tohoto zákona pojato žádné podobné ustanovení o přihlášce osob nově nemocenskému pojištění podrobených, poněvadž místo i druh nemocenských pokladen, u kterých tito noví pojištěnci měli býti přihlášeni, bylo již všeobecně známo. Bylo jenom zvláštním výnosem ministerstva sociální péče ze 4. června 1919, č. 11466/III okresním správám politickým připomenuto, které osoby nově podléhají pojistné povinnosti nemocenské. Mezi tyto osoby zařazena byla v uvedeném výnose též ad 1. b) všecka čeleď v domácnostech na venkově a ve městech. Současně bylo nařízeno okresním správám politickým, aby vhodným způsobem oznámily, že všecky tyto osoby podléhají povinnosti pojistné a že jsou zaměstnavatelé povinni je podle § 31 nem. zák. u příslušné okresní nemocenské pokladny přihlásiti.
Pojištění osob v domácnosti zaměstnaných dálo se bez závady. Když po té v konkrétních případech uznal v červenci 1923 nejvyšší správní soud, že domácnost nelze pokládati za podnik nebo hospodářství podle § 4 nem. zákona, vydán byl zákon z 21. prosince 1923, č. 248 Sb. z a n. jímž posavadní praxi v nemocenském pojištění dán nesporný zákonný podklad. Za těchto okolností nepokládalo ministerstvo sociální péče za nutno vydati zvláštní prováděcí nařízení k zákonu právě citovanému ani poukazovati zvláštním výnosem na okolnosti, které byly všeobecně známy a lze tvrditi, téměř všeobecně prováděny.
V Praze dne 18. srpna 1924.
Ministr sociální péče:
Habrman, v. r.
XVII./4808 (původní znění).
Odpověď
ministra národní obrany
na interpelaci poslance J. Mayera a druhů,
že vlastníci pozemků kadaňské vojenské střelnice nedostali náhradu
(tisk 4515/XI).
Pozemky pro vojenskou střelnici v Kadani jsou najaty vojenskou správou od roku 1901. Smlouva prošla dnem 30. srpna 1921. Po uplynutí této lhůty bylo s vlastníky pozemků jednáno, ale poněvadž byly podmínky jimi kladené nepřijatelny, bylo provedeno vyvlastňovací řízení. Výsledkem řízení byl návrh na obnovu smlouvy. S vlastníky pozemků bylo jednáno, avšak jednání není dosud skončeno.
Uznávaje důvody v interpelaci zdůrazněné nařídil jsem, aby bylo vlastníkům pozemků vyplaceno nájemné v trojnásobné výši za dobu od 1. října 1921 až do 30. září 1924 a jednáno dále o prodloužení smlouvy tak, aby po 30. září 1924 nenastal bezesmluvní stav.
V Praze dne 18. srpna 1924.
Ministr národní obrany:
Udržal, v. r.
XVIII/4808 (původní znění).
Odpověď
ministra vnitra a ministra školství a národní osvěty
na interpelaci poslance dra Spiny a druhů
o postupu komisaře s plnou mocí pro Hlučínsko proti německému domácímu soukromému vyučování spolkem ťOrtsgruppe des Deutschen KulturverbandesŤ v Kravařích a
na interpelaci poslance Jokla a druhů
v těže věci
(tisk 4443/XIV a 4443/XX).
Ústředí spolku ťDeutscher KulturverbandŤ, jehož statutárním účelem jest podporovati národní a lidovýchovné snahy německého obyvatelstva v republice Československé (ťdie volkserhaltenden und volksbildenden Bestrebungen der deutschen Bevölkerung in der Čechoslovakischen Republik zu fördern und zu unterstützenŤ) zorganisovalo v Kravařích za spolupůsobení a podpory místní odbočky ve školním roce 1923/24 pomocí soukromých učitelů německé domácí vyučování, jež mělo nahraditi veřejnou školu obecnou a to hlavně pro děti, jež nejsou původu německého. V Kravařích vyučovalo soukromě pět učitelů, vydržovaných jmenovaným spolkem, 48 dětí, jichž česká (moravská) národnost a řeč byla v každém jednotlivém případě nesporně zjištěna úředním šetřením, přes to, že okresní školní rada v Hlučíně takovéto soukromě vyučování zakázala jako zákonu nevyhovující. Naznačená činnost spolku ťDeutscher KulturverbandŤ a jeho odbočky v Kravařích, směřující soustavně k tomu, aby pro německé vyučování získala hlavně děti hospodářsky odvislých rodičů národnosti české, vybočuje tudíž ze stanov jmenovaných spolků a příčí se § 113 ústavní listiny. Proto úřad zplnomocněného komisaře pro Hlučínsko byl nejen oprávněn, nýbrž i povinen zakročiti proti kravařské odbočce spolku ťDeutscher KulturverbandŤ podle uvedeného § 113 ústavní listiny. V tom, že spolek byl prozatím pouze varován a že mu bylo rozpuštěním jen pohroženo, třebas že činností svou porušil svoje stanovy a tudíž i veřejný řád a zavdal tak příčinu k svému rozpuštění, dlužno spatřovati spíše velkou shovívavost úřadu, který se nejprve pokusil touto cestou přiměti spolek, aby nevybočoval ze svých stanov.
Dle toho nelze spatřovati důvod úředního zakročení proti jmenovanému spolku snad v německém soukromém vyučování, nýbrž v první řadě v tom, že soukromě byly německy vyučovány děti i národnosti neněmecké spolkem, jehož účelem jest pouze podpora národních a lidovýchovných snah německého obyvatelstva. Vzhledem k tomu nemáme příčiny k nějakému opatření z podnětu této interpelace.
V Praze dne 14. srpna 1924.
V zastoupení ministra školství a národní osvěty:
Dr. Markovič, v. r.
Ministr vnitra:
Malypetr, v. r.
XIX./4808 (původní znění).
Odpověď
ministra spravedlnosti
na interpelaci poslance dra E. Schollicha a druhů
o zabavení časopisu ťVolksrufŤ v Novém Jičíně (tisk 4781/XII).
Čísla 3, 4, 6, 15 a 17 periodického tiskopisu ťVolksrufŤ byla skutečně zabavena státním zastupitelstvem v Novém Jičíně pro statě, jež jsou částečně uvedeny v otisku interpelace. Nemohu uznati, že by zabavení ta byla zákonem neodůvodněna a že bych proto měl podklad pro opatření, jež páni interpelanti na mně žádají.
Ve všech zabavených místech byla státním zastupitelstvem shledána skutková podstata trestných činů z moci úřední stíhaných (§ 300 tr. z., §§ 488, 491 tr. z a čl. V.§ zákona ze 17. prosince 1862, č. 8 z r. 1863, § 14, č 3, 4 a 5 zákona na ochranu republiky) a státní zastupitelství mělo také právem za to, že veřejný zájem nutně toho vyžaduje, aby dalšímu rozšiřování obsahu uvedených míst bylo zabráněno.
Že byly tu podmínky pro zabavení, toho dokladem jest rozhodnutí krajského soudu v Novém Jičíně, který veškerá zabavení potvrdil. Jestliže byla zabavení i po rozhodnutí soudu pociťována za křivdu, bylo věcí těch, kdož zabavením byli dotčeni, aby užitím opravných prostředků umožnili přezkoumání rozhodnutí konfiskace potvrzujících Nestalo-li se tak ani v jediném případě, jest jich postup příčinou toho, že ve všech případech zůstalo při rozhodnutí, aniž by byli postižení o něm slyšeni.
V Praze dne 17. srpna 1924
Ministr spravedlnosti:
Dr. Dolanský, v. r.
XX./4808 (původní znění).
Odpověď
ministra věcí zahraničních
na interpelaci poslance dra Kafky a druhů
o vysílání zástupců do haagského rozhod čího soudu
(tisk 4551/X).
Při jmenování československých členů haagského stálého mezinárodního rozhodčího soudu řídila se vláda dvěma ohledy:
1. Věcnými, přihlížejíc při tom jak k theoretické, tak i k praktické způsobilosti kandidátů.
2. Politickými, tj. vláda jmenuje svými zástupci zcela přirozeně osobnosti, o nichž může najisto souditi, že ve všech sporných otázkách by zaujímaly na foru mezinárodním stanovisko, jež odpovídá celkové politice republiky Československé. Při tom přirozeně vláda nepředpisuje nikomu stanovisko vědecké, respektujíc plně svobodu vědy a nebere vůbec zřetele k národnosti zástupce, ježto otázka tato nemůže vůbec v této věci hráti žádnou roli.
V Praze dne 25. srpna 1924.
Ministr věcí zahraničních:
Dr. Eduard Beneš, v. r.
Překlad ad II./4808.
Antwort
des Ministers für soziale Fürsorge
auf die Interpellation des Abgeordneten Beutel und Genossen
wegen gleichberechtigter Arbeitszuweisungen bei den Notstandsbauten in Aussig
a. E. (Druck 4721/III).
Vor allem muss erklärt werden, dass der Text des Erlasses des Ministeriums für soziale Fürsorge vom 26. April 1924, G. Z. 13973/E, so wie er in der Interpellation angegeben ist, mit der authentischen Fassung des zitierten Erlasses nicht übereinstimmt, insbesondere in seinem wesentlichen Teile dort, wo der politischen Behörde I. Instanz aufgetragen wurde, darüber zu wachen, dass das Bezirksarbeitsamt bei der Zuweisung von Arbeiten an die Notstandsarbeiten der Stadt Aussig bei sonst gleichen Personal und Vermögensverhältnissen auch immer auf die Angehörigen der dortigen čechischen Minorität gerechte Rücksicht nehme.
Diese Massnahme entspricht dem Gesetze und der sozialen Gerechtigkeit, und es liegt daher kein Grund vor, dass diese Weisung des Ministeriums für soziale Fürsorge widerrufen werde.
Was den zweiten Absatz anbelangt, so sind die Herren Interpellanten der Annahme, dass der zitierte Erlass eine Vorschrift enthalte, dass sich die Saisonarbeiter bei der Arbeitsvermittlungsstelle anzumelden haben. Der zitierte Erlass enthält aber eine ähnliche Bestimmung nicht, sondern gestattet nur unter Anwendung einer wohlwollenden Gesetzauslegung und erteilt der politischen Bezirksverwaltung die Weisung, dass ťbei Notstandsbauten auch Personen beschäftigt werden können, welche keinen Anspruch auf die Arbeitslosenunterstützung haben, also auch Saisonarbeiter, wenn auf Grund der Erhebungen konstatiert wird, dass der unerlässliche Unterhalt ihrer Familien ohne einen Verdienst bedroht wäre, und dass sie jene Rücksichtnahme verdienen, um bei Notstandsbauten beschäftigt zu werden.Ť Es wunde daher, wie ersichtlich, den Saisonarbeitern nicht auferlegt, sich bei den öffentlichen Arbeitsvermittlungsstellen um eine Beschäftigung zu melden, obwohl sich diese Arbeiter bei der Suche nach Arbeit selbstveständlich so wie so freiwillig bei der Arbeitsvermmittlungsstelle melden. Wenn sie einen Anspruch auf die Arbeitslosenunterstützung hätten oder einen solchen Anspruch auf dieselbe geltend machen würden, müssten sie sich allerdings nach den Bestimmungen des Gesetzes vom 12. August 1921, Slg. d. G. u. V. Nr. 322, bei der Arbeitsvermittlungsstelle wenigstens zweimal wöchentlich persönlich melden.
Im Hinblicke auf das Obangeführte erachtet es das Ministerium für soziale Fürsorge nicht für notwendig, irgendwelche weiteren Massnahmen zu treffen.
Prag, am 7. August 1924.
Der Minister für soziale Fürsorge:
G. Habrman, m. p.
Překlad ad III./4808.
Antwort
des Ministers für soziale Fürsorge
auf die Interpellation der Abgeordneten Hausmann, Schuster und Genossen
wegen Verletzung des Gesetzes über die achtstündige Arbeitszeit im Baugewerbe (Druck 4721/IV).
Bei der Abhängigkeit der Bauarbeiten vom Wetter ist es natürlich, dass bei Bauten bei schönem Wetter länger als 8 Stunden täglich gearbeitet wird, besonders, wenn wegen Ungunst der vorhergehenden Tage die Arbeiten durch längere Zeit ruhen mussten. Ebenso wird bei Bauten an einigen Tagen länger als 8 Stunden bei grösseren Betonarbeiten gearbeitet, welche schon mit Rücksicht auf die Sicherheit des Baues fortdauernd und ununterbrochen ohne Rücksicht auf die zur Fertigstellung nötige Zeit durchgeführt werden müssen. Allein auch diese Arbeiten sind nur vorübergehender Natur, wie noch eine ganze Reihe anderer Hilfsarbeiten, die nicht auf den anderen Tag verschoben werden können, teils aus Sicherheitsgründen, teils mit Rücksicht darauf, dass die übrigen Arbeiter am nächsten Tag ihre Arbeit fortsetzen können. Die Gewerbeinspektoren verfolgen bei den Revisionen der Baugewerbe sorgfältig den Umstand, ob nicht bei der Arbeit die den Baugewerben für Arbeiten auf den Bauplätzen auf Grund des § 1, Absatz 5, des Gesetzes über die achtstündige Arbeitszeit durch Ministerialverordnung vom 11. Jänner 1919, Artikel 1., Slg. d. G. u. V. Nr. 11, gegebene Bewilligung, nach welcher zur Grundlage der Arbeitsaufteilung ein Zeitraum von 4 Wochen mit der Bedingung genommen werden kann, dass die tatsächliche Arbeit nicht 192 Stunden überschreiten darf, missbraucht wird: sie verlangen, dass die gesetzliche Arbeitszeit gehörig eingehalten werde, und wenn die Arbeitgeber dieser Forderung nicht entsprechen, gehen sie gegen sie mit der Anzeige bei der Gewerbebehörde vor. Die Feststellung, ob in einem Zeitraum von 4 Wochen nicht länger als 192 Stunden gearbeitet wurde, ist oft sehr schwer, da bei den Bauten Aufzeichnungen, wieviel Stunden der einzelne Arbeiter in jeder Woche gearbeitet hat, nicht obligatorisch sind, aus den Zahlungslisten diese Zahl aber auch nicht immer ersichtlich ist, denn in denselben wird oft die Zahl der Arbeitsstunden nicht angeführt und bei Akkordarbeiten wird der Lohn ohne Angabe eingetragen, wieviel Tage zu ihrer Leistung nötig gewesen u. dgl. Aussendem ist weder durch das Gesetz, noch durch die zugehörige Ministerialverordnung bestimmt, von welchem Tage der Zeitraum von 4 Wochen zu rechnen ist. Die Ergebnisse der Feststellung stehen oft zu der aufgewandten Mühe in gar keinem Verhältnis, schon aus dem Grunde, weil insbesondere jene Bauarbeiter, die auf die Arbeit in der Bausaison angewiesen sind und im Winter keinen anderen ständigen Erwerb haben, oder wenn sie von ihren Familien, deren einziger Erhalter sie sind, entfernt leben und in den Städten oder in Gegenden, wo die Lebensbedürfnisse euerer sind als anderswo, sich bemühen, durch die Bauarbeiten soviel als möglich zu verdienen und dem beaufsichtigenden Beamten nicht eingestehen, ob sie länger gearbeitet haben, als das Gesetz es zulässt. Ja, es kommt vor, dass sie Bauten, bei denen ihnen keine Möglichkeit geboten ist, ihren Verdienst durch Ueberstunden zu erhöhen, verlassen, weil viele Baufirmen kein Interesse an Arbeiten über die Zeit haben, da dieselben verhältnismässig teuer sind. Deshalb führen auch solche Firmen, wenn es sich um die schleunige Fertigstellung eines Baues handelt, lieber das Arbeiten in zwei Schichten ein, sofern sie allerdings sich eine ausreichende Anzahl qualifizierter Arbeiter beschaffen können.
Was nun die in der Interpellation genannten Firmen betrifft, so wurden die von ihnen vorgenommenen Bauten von den Gewerbeinspektoren vor der Einbringung der Interpellation häufig revidiert, teils aus amtlichen Antriebe, teils auf die Anzeige der Organisationen der Bauarbeiterschaften. Wegen Nichteinhaltung der gesetzlichen Vorschriften über die Arbeitszeit und ihrer Aufteilung wunden von den genannten Firmen im Reichenberger Aufsichtsbezirk die Firmen J. Pokorný, Friedrich Němec, Karl Čapičar, J. Möller & Co., Josef Schäfer und Hiebel und Söhne zur Bestraíung bei den zuständigen Gewerbebehörden an gezeigt. Der Baumeister Beckert hat seinen Polieren aufgetragen, die gesetzliche Arbeitszeit genau einzuhalten, worauf die fremden Arbeiter drohten, seine Bauten zu verlassen, um einen anderen Posten aufzusuchen, wo sie nach ihrem Belieben arbeiten könnten. An das Gewerbeinspektorat in Tetschen liefen von der Organisation der Bauarbeiterschaft drei Anzeigen ein, welche in der Interpellation angeführte Firmen betrafen. Die Behörde pflog die bezüglichen Erhebungen und hat mit Rücksicht auf die festgestellten Umstände keine Unterlage für das bezügliche Einschreiten bei den Gewerbebehörden gefunden Bei den Bauten der Firma Nekvasil in der Zuckerfabrik Wegstädtl wurde bis zum 31 Mai 1924 in zwei Schichten gearbeitet (von 5 bis 12 und von 12 bis 7) und der Firma wurde die Arbeit über die Zeit auf die Dauer von 4 Wochen (vom 9. Mai bis zum 6. Juni 1924) für 11 Maurer und Zimmerleute gestattet, nachdem die Arbeitsvermittlungsstelle in Wegstädtl bestätigt hatte, dass dort unbeschäftigte Maurer und Zimmerleute nicht gemeldet sind. Die Organisation der deutschen Bauarbeiter hat beim Gewerbeinspektorat in Teplitz schriftlich zwei Baufirmen und telephonisch oder mündlich 4 Firmen wegen unberchtigter Arbeit über die Zeit angezeigt. Die Behörde hat die Anzeige immer unverzüglich erhoben. Die Firma Anton Steidl, welche die Zimmerarbeiten bei dem Aufbau der Bergarbeiterkolonie in Dux durchführt, hat sie schriftlich am 24. Mai dieses Jahres aufgefordert, die ungesetzliche Arbeit über die Zeit einzustellen. Die Organisation hat dann selbst der Behörde bestätigt, dass die unerlaubte Arbeit über die Zeit von der genannten Firma sofort eingestellt worden ist. Den Maurermeister Knobloch in Klostergrab und die Firma Gampe in Ossegg hat die Organisation nicht dem Gewerbeinspektorat, sondern der politischen Bezirksverwaltung in Dux angezeigt, weil es sich hiebei um die Beschäftigung von Bergleuten bei Bauten nach beendeter Arbeit in de Kohlengruben gehandelt hat In den übrigen Fällen wurde vom Gewerbeinspektorat immer sogleich eingeschritten, und da die Arbeitgeber den Forderungen der Inspektorate entsprachen, wurde von der Anzeige an die zuständigen Gewerbebehörden abgesehen. Bei der Revision bei der Baufirma Christl & Rädler in Falkenau wurde vom Gewerbeinspektorat in Karlsbad auf Grund der Wochenlohnlisten festgestellt, dass mehrere Maurer, Zimmerleute und Taglöhner in der Woche 52 bis 70 Stunden arbeiteten, weshalb die Firma zur Bestrafung der Gewerbebehörde angezeigt wurde. Von dem Ergebnis der Anzeige wurde die Behörde bisher nicht verständigt. Von der Organisation der Bauarbeiter erhielt die Behörde nur eine einzige Anzeige betreffend das Ueberschreiten der gesetzlichen Arbeitszeit u. z. bei dem Zubau des Militärbadehauses in Karlsbad, nach deren Erhebung die Behörde am 27. Feber 1924 die Firma der Gewerbebehörde anzeigte. Das Ergebnis der Anzeige war, dass die Firma 2 Schichten zu 8 Stunden einführte. In Bezug auf die Gewährung der gesetzlichen Ruhepausen sind keine besonderen Beschwerden vorgekommen; die Gewerbeinspektoren untersuchen bei jeder Revision, ob die bezüglichen gesetzlichen Vorschriften eingehalten werden, und wenn dies nicht der Fall ist, treffen sie immer die erforderlichen Verfügungen Was nun die Bewilligung der Arbeit über die Zeit betriift, so wurde schon mit Erlass des Ministeriums für soziale Fürsorge G. Z 5223/III ex 1920 vom 6 September 1920 den politischen Landesverwaltungen und allen Gewerbeinspekoraten aufgetragen, dass sie die Gesuche streng prüfe und Arbeit über die Zeit überhaupt nicht bewilligen sollen, wo der erhöhte Arbeitsbedarf durch Zuziehung von Arbeitskräften aus der Reihe der beschäftigungslosen Arbeiterschaft befriedigt werden kann. Die Grundsätze des zitierten Erlasses wurden den genannten Behörden durch einen weiteren Erlasses vom 10 März 1923, G. Z. 1087G-23 dringend in Erinnerung gebracht, und es wurde auch den Gewerbeinspektoren aufgetragen, in ihrem Wirkungskreis streng darauf zu sehen, dass die normale Arbeitszeit nicht etwa ohne amtliche Bewilligung überschritten werde, und wenn solche Ueberschreitungen festgestellt werden, gegen die Schuldgen auf das Strengste vorgegangen werde. Mit Erlass vom 4 Jänner 1924, G Z. 434/G-24 wurden die genannten Behörden neuerlich und eindringlich aufgefordert, ganz bedingungslos die von den oben angeführten zwei Erlässen gegebenen Weisungen zu beachten, und ausserdem wurde den politischen Landesverwaltungen aufgetragen, von dem Erlass die politischen Bezirksverwaltungen mit dem Auftrage zu veständigen, dass sie bei Feststellung einer Ueberschreitung der gesetzlichen Arbeitszeit unverzüglich das Strafverfahren einleiten und die Ueberschreitungen mit den entsprechenden Strafe im Sinne der Bestimmmungen des § 13 des Gesetzes über die achtstündige Arbeitszeit belegen.
Prag, den 7 August 1924
Der Minister für soziale Fürsorge:
G. Habrman, m. p.