IX./4157.
Interpelace
poslanců dra Th. Bartoška, dra Charváta a spol.
ministru spravedlnosti
o nepřípustném jednostranném výkonu trestního řízení soudního.
Z kláštera kongregace sester Sv. Kříže z Chebu odešla asi po dvacetiletém pobytu u řádu dne 8. listopadu 1921 jeptiška Josefa Friedrichová a učinila po odchodu z jmenovaného kláštera v Chebu různým osobám sdělení, co v klášteře viděla a zažila, zejména v čas státního našeho převratu a ve dnech jemu následujících.
Tato sdělení bývalé jeptišky Josefy Friedrichové vedla k trestnímu oznámení četnické stanice v Horšově Týně proti řádu křížových sester v Chebu, podané státnímu návladnictví v Chebu dne 23. listopadu 1921 pod č. j. 1468, podle něhož dály se ve jmenovaném klášteře nedovolené manipulace se státním majetkem, pocházejícím ze zrušených po převratu vojenských lazaretů. Četnictvo v trestním oznámení doporučilo náhlou prohlídku veškerých řádových ústavů najednou, aby bylo obviněnému řádu znemožněno, státní majetek zašantročiti. Podle tohoto trestního oznámení byla sice v různých domech řádu křížových sester domovní přehlídka předsevzata, ale způsoben, který v provádění platného trestního řízení jest ojedinělý a který vysvětliti si opravdu nedovedeme jinak, nežli, že justiční správa z politických zřetelů uznala za vhodno, vůči příslušníkům katolické církevní řehole postupovati tak naprosto výjimečně.
Soudní domovní přehlídka byla sice v různých klášterních budovách předsevzata, avšak nikoli najednou a k tomu ještě tak, že představitelce řádu, provinciálce Klotildě Schröckové a také představeným jednotlivých prohlídce podrobených domů vždy nejdříve bylo úředně oznámeno, že v místnostech kláštera či toho kterého ústavu na základě trestního oznámení státního zastupitelství v Chebu, vyvolaného uprchlou sestrou Josefou Friedrichovou, má se v řádu konati domovní přehlídka, a byly při tom udány i místnosti, které specielně mají býti prohlíženy a co v nich podle udání Josefy Friedrichové má býti nalezeno. Takto konaná přehlídka domovní nesetkala se pochopitelně s žádoucím výsledkem.
Avšak nedosti na tom. Od předpisů řádu trestního a prosté zdravé logiky staly se, ježto šlo o klášternice, úchylky i v dalším a to až do té míry, že řeholnice výslovně obviněné ze zašantročování státního majetku vyslýchány byly nikoli jako obviněné, nýbrž veskrz jako svědkyně. Tak vyslechnuta dne 2. března 1922 jeptiška Marie Lichtenwaldová (sestra Bertilla), Pavla Fritschová (sestra Serafína), představená Anna Schröcková (sestra Klotilda) a jiné.
Jest pochopitelno, že svědecké výpovědi řeholnic, které vlastně měly býti vyslýchány jako obviněné, ocitly se leckde v rozporu s tím, co jako svědkyně vypovídala bývalá jeptiška Josefa Friedrichová.
A nyní stala se věc ve dvacátém století neuvěřitelná: Státní zastupitelství v Chebu pod č. j. St.6126/21 podalo krajskému soudu v Chebu žalobu na Josefu Friedrichovou pro zločin utrhání na cti, spáchaný prý obviňováním řádu křížových sester v Chebu z vymýšlených zločinů, a pro zločin podvodu křivým svědectvím, spáchaný tím, že bývalá jeptiška Friedrichová jako svědkyně vypovídala jinak nežli řeholnice, které členy řádu zůstaly až dosud. O této jistě velmi kuriosní obžalobě zavedeno jest u krajského soudu v Chebu vážné trestní řízení pod č. j. Vr 2636/21.
Že způsob, jakým řád křížových sester v Chebu nakládal v čas státního převratu a po něm s vojenským erárním majetkem, nebyl asi tak zcela bezvadným, tomu nasvědčuje úřední protokol, sepsaný u ministerstva vnitra dne 19. prosince 1919 v přítomnosti starosty města Chebu Maxe Künzela, měst. radního Albína Dötsche a ministerského rady Dra Nováka. Dle tohoto protokolu byl v Chebu na různých místech a zejména také ve dvou klášteřích ukryt erární vojenský majetek. Jmenovaní zástupcové města Chebu učinili o tom oznámení tehdejšímu ministru dru Wintrovi ale s podmínkou, že nebude proti nikomu z pachatelů trestně zakročováno. Poté pan ministr vnitra spolu s ministrem drem Wintrem ujistili jmenované občany chebské, že pro zašantročování erárního majetku při převratě státním nebude se opravdu proti nikomu trestně zakročovati.
Podepsaní se táží pana ministra:
Jste ochoten, případ právě uvedený přísně vyšetřiti a zaříditi, aby orgány veřejné moci, jimi svěřeno jest stíhání činů trestných, nestávaly se naopak institucemi na ochranu pachatelů činu trestného, je-li z něho právě obviněn příslušník nějaké zvlášť favorisované skupiny, v daném případě příslušník církevní řehole?
Co jste zařídil, aby v konkrétním tomto případě řeholnice Josefa Friedrichová netrpěla za to, že o nesprávnostech, které shledala, učinila sdělení úřadu naší republiky, jak bylo ne-li již výslovnou její povinností, tedy aspoň jistě jejím dobrým občanským právem?
V Praze dne 15. května 1923.
Dr. Bartošek, dr. Charvát,
Brodecký, Burian, Rouček, Koutný, Warmbrunn, Krejčí, J. Kříž, S. Mayer, Borovszky, Merta, Skalák, Haken, Toužil, Houser, Landová-Štychová, Draxl, dr. Šmeral, Klein, Malá, Wittich, Kučera.
X./4157.
Interpelace
poslanců Jana Slavíčka, dra Jos. Patejdla, J. Davida a spol.
ministru financí
pro neoprávněné disciplinární vyšetřování strážmistra pohraniční finanční stráže legionáře Karla Stuchlíka.
Ruský legionář Karel Stuchlík podal si 7. dubna 1921 žádost o přijetí k důchodkové kontrole, která byla zemským finančním ředitelstvím dne 30. dubna 1921, čís. j. 2776 p. r. zamítnuta s poznámkou, že by mohl býti vzat zřetel na jeho žádost o přijetí k finanční pohraniční stráži. Na to jednal předseda Čsl. Obce Legionářské dr. Patejdl s tehdejším referentem zem. fin. ředitelství vrch. radou Vondrašem a u přítomnosti Karla Stuchlíka dána mu referentem naděje na případné převzetí k důchodkové kontrole, jestli se u pohraniční finanční stráže osvědčí.
V důsledku toho nastoupil jmenovaný dnem 31. srpna 1921 k pohraniční finanční stráži a absolvoval dvouměsíční kurs s dobrým prospěchem. Zvěděv pak, že se stále přijímají čekatelé k důchodkové kontrole a maje podle zákona ze dne 12. prosince 1919, č. 28 Sb. z. a n. ze dne 4. března 1920, č. 157 b. z. a n. pro toto místo úplnou kvalifikaci, žádal dne 3. ledna 1922 o převedení k důchodkové kontrole.
Žádost byla vrácena s tím, že není žádné místo úřednických čekatelů volné. Mezitím však se, což zjištěno, čekatelé k důchodkové kontrole stále přijímali.
Karel Stuchlík zvěděv o tom, zajel k referentu důchod. kontroly, který ho vyzval, aby si podal žádost, že bude přijat.
Proto žádal 20. června 1922 znovu o převedení k důchodkové kontrole. Tato žádost byla bez odůvodnění vrácena 27. července 1923.
Na to v důsledku jednání leg. poslanců se zesnulým panem ministrem financí drem Rašínem podal si dne 3. prosince 1922 novou žádost. Než i tato žádost byla zemským finančním ředitelstvím zamítnuta s odvoláním na § 10 zákona z 12. prosince 1919, čís. 28 Sb. z. a n. ai 1920.
Odvolání se na § 10 cit. zákona není ovšem správné, neboť § 10 doslovně zní, že k důchodkové kontrole nemohou ze sboru dosavadní finanční stráže býti převzati k důchodkové kontrole zaměstnanci, kteří po 28. říjnu 1918 byli pro pohraničnou službu přijati.
Tedy se toto ustanovení na případ Stuchlíkův nehodí, neboť on nesloužil u bývalé finanční stráže před vydáním zákona ze dne 12. prosince 1919.
Že zemské finanční ředitelství vysvětlovalo § 10 cit. zákona dříve jinak, o tom svědčí případy strážmistrů Sedláčka, Dubnera a Duspily.
Koncem roku 1922 byl legionář Stuchlík přeložen z Prahy do Bošanova u Broumova. Na dotaz předsedy Čsl. Obce Legionářské dra Patejdla bylo sděleno p. vrch. fin. radou Frendenbergem, že všichni svobodní strážmistři budou přeloženi z Prahy.
Karel Stuchlík nastoupil ihned službu v Bošanově. Koncem dubna 1923 zavedeno bylo najednou proti němu disciplinární řízení s odůvodněním, že si stěžoval u referátu kanceláře legií do nedodržování legionářských zákonů, že se domáhal intervence poslanců Slavíčka, předsedy klubu poslanců čsl. strany socialistické a posl. dra. Jos. Patejdla a místní organisace čsl. strany socialistické v Nechanicích. Dále se uvádí v důvodech doslovně toto:
"Tento zřízenec, ač má ve státní správě postavení důstojné a výhodné, šíří o státní administrativě lživé názory, budí nenávist proti všem, kdo nevyhovují jeho neodůvodněné žádosti proti zákonu a chce jen dosíci, co mu dle zákona nepatří."
Takovýmto způsobem, čest žadatele urážejícím, úřad nadřízený odůvodňuje výměr úřední.
Nedosti na tom: dle vyšetřeného stavu věci nebyl až dosud nikdo kromě Karla Stuchlíka přeložen.
Nařízení disciplinárního vyšetřování opírá se o výnos ministerstva financí ze dne 28. února 1923 č. j. 17.283/1431/23, vydaný tedy po všem tom, co shora uvedeno, neboť všechny žádosti Karla Stuchlíka i zákroky staly se před tím.
Takový postup je vyloženě protizákonný. Celý vylíčený případ nese viditelné známky bezdůvodné persekuce člověka, který se domáhal svého zákonného práva způsobem zákonným.
Vyhražujíce si další kroky, táží se interpelanti:
1. Jest panu ministru financí znám tento křiklavý případ porušení práva?
2. Jest pan ministr ochoten napraviti tuto křivdu?
3. Jaké opatření míní pan ministr učiniti proti těm, kdož nařídili neoprávněně disciplinární vyšetřování, aby se podobné případy v budoucnosti neopakovaly?
V Praze dne 14. května 1923.
Slavíček, dr. Patejdl, David,
Trnobranský, Pelikán, Špatný, Pechmanová, Buříval, Sajdl, Sladký, H. Bergmann, Zeminová, Prášek, Oríšek, Jaša, Hrušovský, Langr, Laube, Netolický, dr. Uhlíř, J. Černý.
XI./4157 (překlad).
Interpelace
poslanců Hirsche, Kaufmanna, Uhla a druhů
ministrovi školství a národní osvěty
o omezování německých obecných škol, k nimž jsou připojeny školy občanské jako školy povinné.
Poslední dobou se udály v zemské školní radě dva případy, zřetelně dokazující, že presidium zemské školní rady není si vědomo svých povinností jako strážce zájmu škol, zvláště škol německých. Předseda zemské školní rady nařídil, aby německé obecné školy v Jesenících a v Kolešovicích (okrese podbořanském) byly omezeny na dvě třídy, neohlížeje se, že k těmto obecným školám jsou připojeny plně vybudované školy občanské. Občanská škola, která ve svém sídle jest školou povinnou, má umožňovati vyšší školní vzdělání než jaké poskytuje obecná škola. Jak se toho však má dosíci, omezuje-li se vyučování na obecné škole, ke které se připojuje škola občanská, takže sama skorem znemožňuje dosažení vyučovacího cíle obecné školy? Jest všeobecně uznaným paedagogickým požadavkem, že občanská škola má býti pokud možno připojena k 5-třídní obecné škole a není-li to možno, pak aspoň k 3-4-třídní. Snížení základu pro občanskou školu na dvě třídy jest však krokem zpět, jehož se nemá dopustiti úřad, pověřený péčí o školství.
Jak jesenická taktéž kolešovická obecná škola měly v letošním školním roce nejnižší stav žactva. Přes to však jest počet dítek ještě takový, že kdyby byly v souhlasu s učebným plánem rozděleny podle stáří na zbývající dvě třídy obecných škol, byla by každá třída měla přes 60 dětí, pročež by se bylo mělo užíti §u 7. odstavec 2. malého školního zákona. Presidium zemské školní rady při omezení postupovalo tak, že úhrnný počet dítek dělilo počtem tříd, zbývajících po omezení (tedy v obou případech dvěma), při kteréžto manipulaci ovšem žádná z tříd nedosahuje 60 dětí. Tento postup jest však nezákonitý, poněvadž děti v souhlasu s učebnou osnovou nemají býti zařaděny do jednotlivých tříd podle svého počtu, nýbrž podle stáří, avšak i při užití tohoto nezákonitého postupu klesl počet dítek v jednotlivých třídách jen nepatrně pod 60, takže se zřetelem na trvající občanskou školu předseda zemské školní rady býval by mohl beze všeho užíti ustanovení o úlevách 1. odstavce §u 7. Zajisté není zapotřebí a nemůže býti odůvodněno ani úspornými důvody, že se i v takových případech, kde jde o základ pro občanské školy, postupuje podle zrušovací šablony.
Tážeme se tedy pana ministra, je-li ochoten zrušiti nařízení předsedy zemské školní rady, jimiž se nařizuje zrušení v obou vylíčených případech a vydati pokyny, aby v místech, kde se k obecným školám připojují školy občanské jako školy povinné; bylo upuštěno od šablonovitého omezování obecných škol, a aby se užívalo výjimečných ustanovení 1. odstavce u §u 7. malého školního zákona?
V Praze dne 8. května 1923.
Hirsch, Kaufmann Uhl,
Hillebrand, Häusler, dr.Czech, Taub, Schweichhart, Hackenberg, R. Fischer, Grünzner, Čermak, Hausmann, Beutel, Kirpal, Heeger, Hoffmann, Leibl, Deutsch, Dietl, Blatny, Jokl.
XII./4157 (překlad).
Interpelace
poslanců Hausmanna, Uhla, Pohla, Roschera a druhů
ministrovi vnitra
o rozpuštění pražského "Odborového svazu obuvnického dělnictva v Československé republice" v Praze.
Ve středu dne 9. května v 6 hod. ráno se dostavili do bytu předsedy výše uvedené obuvnické organisace Františka Šíba policejní úředníci a odevzdali mu výnos ministerstva vnitra, jímž se úředně nařizovalo rozpuštění svazu a zabavení jmění. Rozpuštění se odůvodňuje tím, že uvedený svaz vyvíjí politickou činnost a tím překročil svůj obor působnosti vymezený stanovami. Politickou činnost spatřuje ministerstvo vnitra v resoluci, která byla usnesena na svazovém sjezdu v dubnu 1922 a v níž se svaz obrací na všechny odborové organisace s výzvou, aby odstranily nadvládu kapitálu a soustavu námezdního otroctví. K těmto zásadám se nepřiznávají jen svobodná odborová sdružení tohoto státu, nýbrž celého světa. Shledává-li ministerstvo vnitra v plnění těchto zásad politickou činnost, která se nedá sloučiti s oborem působnosti odborových organisací, hrozí veškerému dělnictvu v Československu veliké nebezpečí, že bude oloupeno o svoji jedinou a nejdůležitější zbraň v boji o existenci.
Tážeme se tedy pana ministra:
1. Byl tento odborový svaz rozpuštěn s jeho vědomím a na jeho rozkaz?
2. Jak odůvodní pan ministr toto opatření?
3. Jest pan ministr ochoten ihned odvolati výnos ze dne 8. května 1923?
V Praze dne 11. května 1923.
Hausmann, Uhl, Pohl, Roscher,
R. Fischer, Hoffmann, Schuster, Kaufmann Leibl, Kirpal, Schweichhart, Palme, Deutsch, Hackenberg, Häusler, Heeger, Grünzner, Blatny, Jokl, Hirsch, dr. Czech, Taub.
XIII./4157 (překlad).
Interpelace
poslanců dra Spiny, dra Schollicha, dra W. Feierfeila, Simma, dra Kafky a druhů ministrovi školství a národní osvěty
o omezování německých obecných škol, k nimž jsou připojeny školy občanské jako školy povinné.
Poslední dobou se udály v zemské školní radě dva případy, zřetelně dokazující, že presidium zemské školní rady není si vědomo svých povinností jako strážce zájmu škol, zvláště škol německých. Předseda zemské školní rady nařídil, aby německé obecné školy v Jesenících a v Kolešovicích (okrese podbořanském) byly omezeny na dvě třídy, neohlížeje se, že k těmto obecným školám jsou připojeny plně vybudované školy občanské. Občanská škola, která ve svém sídle jest školou povinnou, má umožňovati vyšší školní vzdělání než jaké poskytuje obecná škola. Jak se toho však má dosíci, omezuje-li se vyučování na obecné škole, ke které se připojuje škola občanská, takže sama skorem znemožňuje dosažení vyučovacího cíle obecné školy? Jest všeobecně uznaným paedagogickým požadavkem, že občanská škola má býti pokud možno připojena k 5-třídní obecné škole a není-li to možno, pak aspoň k 3-4-třídní. Snížení základu pro občanskou školu na dvě třídy jest však krokem zpět, jehož se nemá dopustiti úřad, pověřený péčí o školství.
Jak jesenická taktéž kolešovická obecná škola měly v letošním školním roce nejnižší stav žactva. Přes to však jest počet dítek ještě takový, že kdyby byly v souhlasu s učebným plánem rozděleny podle stáří na zbývající dvě třídy obecných škol, byla by každá třída měla přes 60 dětí, pročež by se bylo mělo užíti §u 7. odstavec 2. malého školního zákona. Presidium zemské školní rady při omezení postupovalo tak, že úhrnný počet dítek dělilo počtem tříd, zbývajících po omezení (tedy v obou případech dvěma), při kteréžto manipulaci ovšem žádná z tříd nedosahuje 60 dětí. Tento postup jest však nezákonitý, poněvadž děti v souhlasu s učebnou osnovou nemají býti zařaděny do jednotlivých tříd podle svého počtu, nýbrž podle stáří, avšak i při užití tohoto nezákonitého postupu klesl počet dítek v jednotlivých třídách jen nepatrně pod 60, takže se zřetelem na trvající občanskou školu předseda zemské školní rady býval by mohl beze všeho užíti ustanovení o úlevách 1. odstavce §u 7. Zajisté není zapotřebí a nemůže býti odůvodněno ani úspornými důvody, že se i v takových případech, kde jde o základ pro občanské školy, postupuje podle zrušovací šablony.
Tážeme se tedy pana ministra, je-li ochoten zrušiti nařízení předsedy zemské školní rady, jimiž se nařizuje zrušení v obou vylíčených případech a vydati pokyny, aby v místech, kde se k obecným školám připojují školy občanské jako školy povinné; bylo upuštěno od šablonovitého omezování obecných škol, a aby se užívalo výjimečných ustanovení 1. odstavce u §u 7. malého školního zákona?
V Praze dne 8. května 1923.
Dr. Spina, dr. Schollich, dr. W. Feierfeil, Simm, dr. Kafka,
dr. Hanreich, inž. Kallina, dr. Lodgman, dr. Brunar, Kraus, dr. Lehnert, dr. Medinger, Bobek, Mark, dr. Keibl, dr. E. Eeyerfeil, dr. Luschka, dr. Radda, Schubert, Matzner, Scharnagl, dr. Petersilka, J. Fischer, Křepek, Kaiser, Böllmann, Patzel, Böhr, inž. Jung, Knirsch.
XIV./4157 (překlad).
Interpelace
poslanců H. Jokla, R. Heegera, dra V. Haase a druhů
ministrovi spravedlnosti
o konfiskační praxi opavského státního zástupce.
Již jednou podali podepsaní interpelaci panu ministrovi spravedlnosti o svévolné, neslýchané konfiskační praxi opavského státního zástupce proti periodickému časopisu "Volkspresse", vycházejícímu v Opavě. Přes to však nenastalo dosud ještě zlepšení. Tak byl uvedený časopis v sobotu dne 24. března 1923 znovu konfiskován. Zabavena byla stručná, věcná kritika rozsudku v plzeňském velezrádném procesu.
Zněla takto:
"Rozsudek mluví sám za sebe. Budou-li všichni, kdož zamazávají dláždění a nalepují letáky, tak potrestáni, pak bude zapotřebí vystavěti ještě mnoho žalářů. Při tom dlužno ještě uvážiti stáří chlapců. Dříve se takové události nazývaly uličnickými kousky. Dnes se z toho dělá velezrada. Kdyby byl již platil zákon o ochraně republiky, byli by chlapci dostali tolik let trestu, jako nyní měsíců."
Poněvadž zde žádným způsobem nebyla překročena mez zákonité přípustné kritiky, táží se podepsaní:
Jest pan ministr spravedlnosti ochoten poučiti opavské státní zastupitelství, že také kritika soudních rozsudků jest dovolena?
V Praze dne 18. dubna 1923.
Jokl, Heeger, dr. Haas,
Hoffmann, Hillebrand, Kirpal, Schuster, Leibl, Palme, Pohl, Schäfer, Taub, dr. Czech, Hackenberg, Čermak, Deutsch, Uhl, dr. Holitscher, Häusler, Blatny, Beutel.
XV./4157.
Interpelace
poslance Tausika a soudruhů
ministru vnitra a spravedlnosti
o provokační činnosti policejních úřadů v Košicích a o neudržitelné soudní praxi tamtéž.
Poukázali jsme několikráte na poměry, které po převratu zavládly zejména na Východním Slovensku a dovolujeme si opětně uvésti několik dokladů o tamnějších poměrech na základě došlých nám stížností se strany organisací dělnických, soukromých osob a z kruhů právnických.
V záležitosti soudní uvádíme následující:
Dle výsledku úředního sčítání lidu jest košický okres považován za místo se zákonitou menšinou národnosti maďarské. Podání a jednání u soudu může se dle tohoto činiti také v maďarské řeči. Přijde-li náhodou k projednání soudní záležitost z takové obce v košickém kraji, ve které jest část obyvatelstva slovenské národnosti, odmítne ji předseda sedrie dr. Hosťán s odůvodněním, že záležitost v maďarské řeči se nepřijímá. V Košicích vůbec není ustaven senát maďarské národnosti. U košické sedrie jest 8 státních zástupců, z nichž pouze jeden ovládá maďarskou řeč. Když se projednává maďarská záležitost protahuje se její projednání, neboť také pomocný personál jest nedostatečně kvalifikovaný. U košické sedrie jest pouze jeden maďarský překladatel. Stává se, že projednání záležitostí v maďarské řeči trvají šest až osm měsíců, než právní zástupce dostane doručen rozsudek. Při příležitosti procesu s pachateli pokusu vraždy nad dělníkem pekařským Kalayem konstatováno bylo právníky, že proces tento prováděn byl v celém řetězu justičních zmatků. Tak obhájce žádal, aby po skončeném vyšetřování žalobní spis byl doručen jemu, která žádost jest zákonem odůvodněna, ale nebylo mu vyhověno a žalobní spis dodán, pouze obžalovaným. Na tyto bylo se strany soudu naléháno, sny nepodali námitek. Obhájci nebylo umožněno, aby se dohodl v těchto věcech s obžalovanými.
Teprve na naléhavou žádost právního zástupce byl mu dán žalobní spis obžalovaných a právní zástupce podal námitky. Při projednání námitek předseda obžalovacího senátu je odmítl, rekurs proti tomuto odmítnutí nepředložil tabuli soudní, jak to trestní řád předpisuje. Přes to, že jiné záležitosti, určené k porotnímu líčení, vlekou se až šest měsíců, byl proces Kalay-ův za měsíc před porotou. Obžalovaní dělníci Maštelak, Tizsai a Maszak prohlásili při přelíčení, že jejich mateřská řeč je maďarská. Trvali také na tom, aby byli maďarsky obhajováni. Předseda soudu, ačkoliv odporuje to jednání trestnímu řádu, dal vyslechnouti úředníky soudní a vyšetřujícího soudce, zdali tvrzení obžalovaných o jejich mateřské řeči odpovídá pravdě. Prokázalo se, že jmenovaní obžalovaní jsou opravdu maďarského původu. Přes to předseda zakázal obhájci, aby hájil obžalované v maďarské řeči. Na to obhájce resignoval a předseda po tom určil jiného obhájce, který z neznalosti věci odmítl obhajování. Ježto neměli obhájce, obhajovaní žádali odročení líčení, nebylo jim však vyhověno. Při tomto porotním líčení, v místnosti určené pro veřejnost, postaveni byli uniformovaní strážníci, kteří nevpustili širší veřejnost. Redaktoři časopisu "Munkas" a také blízcí příbuzní obžalovaných byli z místností vykázáni. Připuštěni byli pouze zřízenci policejní, detektivové. Toto jednání předsedy sedrie odporuje § 293 trestního řádu čl. XXXIII z r. 1896.
Soudní exekuce při procesech prodlužují se obvykle přes půl roku. V záležitosti dělnických organisací jedná se však ke škodě jejich urychleným způsobem, jak následující příklad dokazuje. Svaz hostinských pomocníků v Praze žádal o exekuci proti košické skupině tohoto svazu dne 17. února 1923. Za dvě hodiny po podání žádosti byla exekuce provedena. Právní zástupce skupiny podal proti exekuci rekurs, který dle platných předpisů měl býti neprodleně předložen soudní tabuli k rozhodnutí. Co se úmyslně nestalo. Soud po pět dnů tuto věc nevyřizoval, pak rozhodl, že exekuce provedena byla nesprávně, odevzdal věc okresnímu soudu k projednání, vykonanou exekuci však nezrušil. Okresní soud jednal o věci až 3. března a odevzdal věc zpět I. instanci s rozhodnutím, aby rekurs dodán byl tabuli. Teprve dne 27. března poslal soud spisy k tabuli, která do dnešního dne t. j. do 25. dubna 1923 nerozhodla o věci, takže exekuční závěr místností nebyl zrušen a organisace nemá příležitost vypláceti podpory a úřadovati. Z toho vysvítá, že, jednalo-li se o zabrání dělnického majetku, učinilo se to v několika hodinách, vrácení se však protahuje déle dvou měsíců.
Dle § 97 trestního řádu čl. XXXIII. z r. 1896 mohou býti zatčení drženi ve vazbě policejního ředitelství nejdéle 24 hodiny. Na policejním ředitelství v Košicích jsou zatčení držáni často až 8 dnů než jsou odevzdáni sedrii. Tak stalo se také při posledním zatýkání v Levoči, kde zatčeno bylo přes 30 mladíků. Dle zpráv nás došlých bylo několik z nich na policii při výslechu a také v separaci ztrýzněno, stejně tak jako se stalo v případech uvedených v interpelaci č. t. 4031 ze dne 27. února 1923. Děje se tak úmyslně, aby nebylo možno lékařsky zjistiti stopy tělesného týrání zatčených.
V kruzích právníků na Slovensku jest velké rozhořčení nad jednáním ministerstva spravedlnosti, které zbavilo po převratu advokátní komoru jejích autonomních práv. Vláda, za součinnosti ministerstva pro správu Slovenska, absolutisticky jmenovala advokátní komoru v Turčanském Svatém Martině. Komora tato měla po převratu jmění na 20,000.000 zlatých maďarských korun, které představovaly pensijní fond této korporace. Československý stát celý majetek advokátní komory zabavil, pense nevyplácí, naproti tomu však vymáhá od všech členů komory zaplacení pensijních příspěvků až do 31. prosince 1922.
Presidentem soudní tabule v Košicích vláda jmenovala bývalého ministra dra Martina Mičuru. Dle řečí pronesených poslanci v Nár. shromáždění a dle interpelací doložených fakty dopustil se dr. Mičura v době jeho úřadování jako ministr úředník nesprávnosti a přestupku zákona. Přes toto obvinění nebylo proti dr. Mičurovi jako proti jinému provinivšímu úředníkovi zavedeno disciplinární vyšetřování. Také odpovědí tehdejšího ministerského předsedy p. dra Beneše nebylo vyřízeno obvinění v záležitosti vydrancovaného velkostatku arcivévodského v Topolčankách, ani v záležitosti lihové panamě. Přes tyto uvedené okolnosti byl jmenován dr. Mičura vládou nejvyšším soudcem - presidentem soudní tabule v Košicích. Současně s touto hodností úředníka státního jest dr. Mičura presidentem Slovenské všeobecné úvěrní banky v Bratislavě, která po celém Slovensku a Podk. Rusi má svoje filiálky. Před krátkou dobou byl na základě udání úřadu pro potírání lichvy zatčen vedoucí filiálky této banky v Užhorodě a dodán do vazby sedrie. Na přímé zakročení předsedy tabule a presidenta Slovenské všeob. úvěrní banky dra Mičury byl za krátkou dobu propuštěn. V tentýž čas byl v Košicích úplný nedostatek cukru, přes to že v blízkosti jest cukrovar. Činitelé dělnického potravního družstva šli po stopě nedostatku cukru a zjistili, že Slovenská všeob. úvěrní banka, filiálka v Košicích se zřejmým úmyslem ukrývati zásoby jde za cílem, zdražovati nejnutnější lidové potraviny. Úřad pro potírání lichvy v Košicích prohlédl skladiště této banky v Košicích a zjistil přes 5 vagonů zadrženého cukru. Učinil trestní oznámení pro lichvu na státním zastupitelství v Košicích, pobouřená veřejnost postižených vrstev konsumentů nebyla dosud zpravena, zdali státní zastupitelstvo v Košicích zavedlo trestní vyšetřování proti presidentu soudní tabule v Košicích, který jako president keťasské banky jest před úřady odpovědný. Jest samozřejmé, že tyto okolnosti jsou ve veřejnosti Košické přetřásány a vrhají prapodivné světlo na právní poměry v našem státě, když na jedné straně na základě provokace policejního aparátu jest vězněno 30 občanů proto, že v organisacích dělnických sdružují se k hájení zájmu své třídy, naproti tomu proti velkokeťasům úřady nezakročí se stejnou ostrostí vzhledem k jich společenskému postavení a úřední jejích funkci.
Poukázali jsme v několika interpelacích na činnost policejního ředitele v Košicích dra Klímy. Dr. Klíma již za starého režimu dokazoval svojí provokační činností a denuncováním českých politických činitelů, že sleduje jediný cíl, zaměstnávati co nejvíce vedoucí činitele. Poukazujeme z mnoha takových případů z doby předválečné na antimilitaristické procesy, Švihovu aféru, záležitosti ruských letáků, na velezrádné procesy, kde spousty českých činitelů politických byly hnány pod šibenice rakouské (Kramář, Rašín) a na sta lidí dodáváno do kriminálů a do internačních táborů. Přes to, že komise, která revolučním Národním shromážděním byla delegována ku prozkoumání policejního archivu, dokázala, že dr. Klíma vedle rakouských špiclů a provokatérů svými monarchistickými rejdy byl hlavním proponentem persekuce českých politiků, byl tento dr. Klíma československou vládou rehabilitován a ředitelem policie v Košicích jmenován. Svojí dvouletou činností v Košicích dokázal, že snahou jeho jest v taktice, která jemu za Rakouska vynesla nejvyšší uznání krvavých Friedrichů a Ferdinandů D'Este, postupovati za režimu československého stejným způsobem. Seznali jsme, že obklopil se za tímto účelem personálem skládajícím se z lidí, kteří v ostatních částech republiky stejně jako dr. Klíma nemohli býti pro svoji protičeskou činnost dále ponecháni. Snahou dra Klímy jest s aparátem provokatérů a konfidentů vybájiti každou chvíli nějakou "státobornou" akci, při které vládními časopisy "Slovenský Východ" a "Magyar Hirlap" prokazuje vládě, vojenským a soudním útvarům, že chce rehabilitovati svoji pověst, činností za Rakouska poškozenou.
Vedle jiných k bezpečnostní službě neschopných činitelů, přijmut byl k policejnímu ředitelství býv. kapitán auditor Benda a jmenován policejním radou. Předválečná kvalifikace tohoto úředníka rovná se plně provokační činnosti dra Klímy. Po převratu řídil u divisního soudu v Košicích procesy iredentistického rázu (které vyprovokovala t. zv. propagační kancelář v Bratislavě pomocí zchátralých individuí). Dokázali jsme na základě zjištěných námi dat v podaných interpelacích, že tato "provokační" kancelář stála československé poplatnictvo několik milionů korun. Její činností byla spousta lidí uvržena do vyšetřovací vazby vojenského soudu v Košicích a odsuzována na podkladě údajů zchátralých individuí k několikaletému žaláři, ba i k trestu smrti.
Poukazovali jsme vládě v řečích našich poslanců, v dotazech a interpelacích na činnost policejního aparátu košického, který vytvořuje na Východním Slovensku politické ovzduší, které v budoucnosti může vytvořiti poměry republice osudné. Posledně uvedli jsme vládě ve svoji interpelaci ze dne 27. února 1923, č. tisku III./4031 několik dokladů o této činnosti. Jako dodatek k ní dovolujeme si uvésti z více podobných případů tento: Dne 20. března t. r. konala se v Levoči v místnostech Dělnického domu schůze dělnická, na které projednány byly aktuelní záležitosti. O průběhu této schůze pomocí konfidentů dra Klímy byla podána provokační relace. Dne 30. března dostavila se za vedení dra Klímy a pol. rady Bendy do Levoče skupina detektivů z Košic, kteří zatkli přes 30 osob, u kterých provedli domovní prohlídku. Stejně tak učinili v Košicích a v Nové Vsi. Od 28. dubna do dnešního dne jest 29 osob vězněno v Košicích a vyšetřování pro nedostatek personálu soudního skončeno ještě dnes vůbec není. Živnostník Schäffer, u kterého byla provedena prohlídka když dlel na cestách, byl telegraficky svojí ženou povolán a vědom jsa svoji neviny dostavil se sám k sedrii do Levoče. Byl dodán k sedrii do Košic a když státní zástupce, seznav jeho nevinu chtěl jej propustiti, dověděla se policie o tom, vyžádala si předvedení Schäffera a uvalila na něho opětně vazbu i přes protest státního zástupce.
Zatčení byli v policejní budově v Košicích při výslechu a v separaci ztýráni a vesměs déle než tři dny drženi v policejní vazbě. Tak dělník Lapczanski z Nové Vsi byl na policii ztýrán a přes to, že dne 20. dubna dostalo se státnímu zástupci o tomto jednání policie vyrozumění se žádostí, aby L. byl prohlédnut soudním lékařem, nestalo se tak do 24. dubna t. r.
Dne 12. dubna po 8. hodině večerní dostavili se policejní zřízenci do sekretariátu strany, kde konaly se, jako každý týden, přednášky výchovné pro dělnictvo košické. V jedné místnosti, kde přednášel redaktor Munkase Farkas, prohlásili všechny přítomné za zatčené. U všech potom byla provedena domovní prohlídka a ze 27 zatčených bylo 13 osob ponecháno ve vazbě policejní a teprve za 6 dnů dodáno k sedriálnímu soudu, kde jsou do dnešního dne.
Dru Klímovi státní zastupitelstvo v Košicích odevzdalo censuru časopisů. Censuru obstarává úředník neznalý dostatečně maďarské řeči. Časopis Munkas, který vychází třikrát týdně, jest již od měsíce listopadu způsobem přímo zlomyslným konfiskován číslo za číslem, takže vzniká z toho dělnickému hnutí velká škoda hmotná. Každá kritika skutečných událostí, zprávy o korupci některých úředníků, o keťasství bank a velkoobchodů, o bestiálním týrání zatčených v policejní věznici v Košicích, doklady, že dr. Klíma byl po převratě prokuristou společnosti pro zaopatřování kancelářského nábytku pro státní úřady, že v době války vedle funkce státního úředníka keťasoval s moukou, zmínky o jeho provokatérské, protičeské činnosti před válkou a po převratu, vše toto Klímův služebník zabavuje. Interpelace poslance Nagyho, sněmovní kanceláři podaná dne 9. března 1923, byla dne II. března 1923 zabavena, což odporuje předpisům o imunitě poslaneckých řečí. Imunisované řeči poslanců v Národním shromáždění přednesené, články, které vyšly nezávadně v českých neb německých listech, se zabavují. Uvádíme z nesčetných dokladů o úmyslném a bezmyšlenkovitém řádění Klímovy censory následující článek, který vyšel bez závady v časopisu "Vorwärts" dne 19. dubna 1923 a byl dne 21. dubna 1923 v časopise "Munkas" zabaven.