Rozhodčí soud má rozhodnouti o stížnostech v době co nejkratší a uvědomiti o tom stěžovatele jakož i okresní pojišťovnu písemně.
Proti rozhodnutím rozhodčího soudu může býti vznesena žaloba u pojišťovacího soudu do 14 dnů po doručení písemného vyrozumění.
Pojišťovací soudy.
§ 94.
Při sídle každé župní pojišťovny zřídí se pro dotyčné správní území pojišťovací soud.
Ministr sociální péče v dohodě s ministrem spravedlnosti může po slyšení pojišťovací soud zřízen byl pro obvod více župních pojišťoven.
§ 95.
Pojišťovací soudy rozhodují:
1. ve sporech o nároky pojištěnců a jich příslušníků na dávky nemocenského pojištění,
2. ve sporech o nároky pojištěnců a jich příslušníků na dávky pojištění invalidního a starobního, jakož i ve sporech, které vyplývají ze zastavení nebo snížení stanoveného již důchodu,
3. ve sporech mezi pojištěnci, důchodci a pojišťovnami, které vzniknou při používání §§ 20 a 30,
4. ve sporech mezi pojišťovnami a lékaři.
Ve sporech uvedených pod 1. může žaloba býti podána teprve po předcházejícím rozhodnutí rozhodčího soudu zřízeného při okresní pojišťovně.
Ve sporech uvedených pod 2. může žaloba vznesena býti teprve, když takové nároky zamítnuty byly příslušnými orgány pojišťoven, ať již zcela nebo částečně.
§ 96.
Pojišťovací soud sestává z předsedy a jeho náměstka jakož i z potřebného počtu přísedících.
Předseda a jeho náměstek musí býti soudními úředníky způsobilými pro úřad soudcovský; jmenuje je ministr spravedlnosti ve shodě s ministrem sociální péče.
Přísedící musí příslušeti kruhu pojištěnců a zaměstnavatelů stejným dílem. Volí je výbor župní pojišťovny odděleně dle volebních sborů zaměstnavatelů a pojištěnců.
Aspoň polovina osob zvolených za přísedící musí bydliti v sídle pojišťovacího soudu nebo nanejvýše ve vzdálenosti 10 kilometrů od sídla pojišťovacího soudu.
Členové představenstva a dozorčího výboru okresních pojišťoven nebo výboru pojišťoven župních, jakož i zřízenci řečených pojišťoven jsou vyloučeni z volitelnosti. Totéž platí o osobách, které podle platných zákonů nemohou býti ustanoveny soudci pro odsouzení trestním soudem.
Přísedící při jednání o sporech druhu uvedeného v § 95 bod 4 voleni buďtež výbory župních pojišťoven a stavovskými zastupitelstvy lékařů.
§ 97.
Pojišťovací soud projednává a rozhoduje v senátech, které sestávají z předsedy nebo jeho náměstka a 2 přísedících, z nichž 1 příslušeti musí kruhu zaměstnavatelů a 1 kruhu pojištěnců.
Při sporech druhu naznačeného v § 95 bod 4 vstupuje na místo přísedících, označených v předešlém odstavci, vždy jeden zástupce župní pojišťovny a stavu lékařů.
Příslušným jest pojišťovací soud, v jehož okresu má sídlo pojišťovna, na jejíž plnění činí se nárok.
V pochybných případech určí se pojišťovací soud k rozhodnutí povolaný vrchním pojišťovacím soudem.
Strany mohou se při líčení dáti zastupovati. Jako zástupci mohu býti připuštěni také příslušníci nebo druhové povolání pojištěnce, zejména tajemníci odborových organisací a jejich zástupci. Osoby, které, aniž by k tomu byly oprávněny, z přejímání takových zastoupení činí si živnost, nemají býti pojišťovacím soudem k zastoupení připuštěny.
Pro řízení u pojišťovacích soudů platí předpisy vydané civilním řádem soudním pro zřízení u okresních soudů, pokud nejsou v tomto zákoně nebo cestou nařizovací vydána zvláštní ustanovení.
§ 98.
Proti nálezům pojišťovacích soudů, které učiněny byly ve sporech označených v § 95 č. 2—4 (nikoliv čís. 1) jest odvolání.
Rozhodování o odvolání přísluší vrchnímu pojišťovacímu soudu.
Odvolání může býti podáno jen z následujících důvodů:
1. protože nález jest zmatečný pro jednu z vad označených v § 477 civ. řádu soudního;
2. protože řízení trpí nedostatkem, který, aniž by působil zmatečnost, byl schopen zabrániti vyčerpávajícímu rozboru a důkladnému posouzení sporné záležitosti;
3. protože nálezu položen byl v podstatném bodě za základ faktický předpoklad, který jest v rozporu se soudními akty;
4. protože nález spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní prostředek odvolání má odkládací účinek, pokud nejedná se o důchody, které se stávají splatnými po dni doručení nálezu braného v odpor.
Pro vznesení odvolání platí obdobně předpisy civil. řádu soudního.
§ 99.
Bližší předpisy o řízení před soudy rozhodčími a pojišťovacími budou vydány nařízením.
Doba trvání funkcí přísedících rozhodčích a pojišťovacích soudů činí čtyři roky.
Výlohy spojené se zařízením a jednáním rozhodčích a pojišťovacích soudů nesou příslušné okresní a župní pojišťovny na účet pojišťovny ústřední.
Vrchní pojišťovací soud.
§ 100.
U nejvyššího správního soudu v Praze zřizuje se jako zvláštní oddělení vrchní pojišťovací soud.
Vrchní pojišťovací soud rozhoduje:
1. ve všech případech, v nichž někdo tvrdí, že jest ve svých právech dotčen rozhodnutím nebo opatřením správního úřadu jsoucím v rozporu s předpisy tohoto zákona, byla-li záležitost dříve vyřízena administrativním postupem instančním;
2. o odvoláních proti nálezům pojišťovacích soudů;
3. o návrzích, které podá ministerstvo sociální péče k zachování zákona.
Mimo to přináleží vrchnímu pojišťovacímu soudu:
4. podávání dobrozdání a návrhů žádaných vládou;
5. rozhodování právních otázek rozhodnutých různě anebo nesprávně pojišťovacími soudy nebo vrchním pojišťovacím soudem, navrhne-li to ministr spravedlnosti.
Stížnosti proti nálezům a opatřením správních úřadů jsou potud nepřípustny, pokud jedná se o záležitosti, v nichž oprávněny jsou správní úřady jednati dle volného uvážení. Rovněž vyloučeny jsou z příslušnosti pojišťovacího soudu stížnosti na trestní opatření, dále v disciplinárních záležitostech zřízenců pojišťoven a konečně stížnosti, které týkají se daňových a poplatkových výhod stanovených v § 106.
§ 101.
Na řízení u vrchního pojišťovacího soudu jest použíti předpisů platných pro řízení u nejvyššího správního soudu s tou úchylkou, že stížnost podaná úřadem, obcí a pojišťovnou podle tohoto zákona zřízenou nebo opatřená spolupodpisem odborové organisace zaměstnanců nebo zaměstnavatelů nemusí býti podepsána advokátem.
Strany, jichž stížnosti nemusí býti podepsány advokátem, a strany zastoupené úředníkem odborové organisace zaměstnanců nebo zaměstnavatelů nemusí býti advokátem zastoupeny ani při jednání.
§ 102.
K zachování zákona může ministrem sociální péče žádán býti nález vrchního pojišťovacího soudu, zda-li pravoplatné rozhodnutí příslušných orgánů pojišťoven. podle tohoto zákona zřízených zákon porušuje nebo zda bylo při tom zákona chybně použito. S návrhem tímto spojena může býti také žádost o zrušení právoplatného rozhodnutí.
Zrušení rozhodnutí působí od toho dne, kdy nález vrchního pojišťovacího soudu byl vyhlášen. Zpětný účinek tomuto nálezu nepřísluší.
§ 103.
Vrchní soud pojišťovací rozhoduje v pětičlenných sborech. Předsedu a jednoho přísedícího jmenuje ministr spravedlnosti ve shodě s ministrem sociální péče z: radu nejvyššího správního soudu, dva přísedící volí většinou hlasů členové představenstva ústřední pojišťovny zvolení skupinou pojištěncův, jednoho volí členové zvolení skupinou zaměstnavatelů.
Výlohy se zařízením a jednáním vrchního pojišťovacího soudu spojené nese stát.
Oddíl desátý.
Spolupůsobení úřadů a veřejných korporací.
§ 104.
Veškeré úřady a veřejné instituce a korporace jsou povinny vyhověti žádostem pojišťoven podle tohoto zákona zřízených, jež byly na ně vzneseny, podporovati je a i bez vyzvání podávati jím všeliká sdělení, která pro provádění pojištění a jejich správu mohu býti důležitá.
Pojišťovny okresní jsou zejména oprávněny dožadovati se spolupůsobení politických a obecních úřadů k vypátrání zaměstnavatelů, kteří zaměstnávají osoby, podrobené pojistné povinnosti podle tohoto zákona a k vyšetření poměrů rozhodných pro pojistnou povinnost těchto zaměstnanců a jejich zařadění do příslušných mzdových tříd.
Pojišťovny podle tohoto zákona zřízené nejsou oprávněny žádati, aby je zastupovala finanční prokuratura.
Poměr k chudinskému zaopatření.
§ 105.
Platných zákonných ustanovení o povinnosti chudinského zaopatření zákon tento se nedotýká.
Uhradila-li obec nebo jiná korporace v plnění zákonně na ni přeneseného úkolu chudinského neb jiného zaopatření podporu nebo ošetření osobě, které příslušely nároky na nemocenskou podporu nebo důchody podle tohoto zákona, jest tato obec nebo korporace oprávněna žádati na dotyčné okresní pojišťovně náhradu učiněných výloh.
Tato náhrada nesmí však nehledě k případu označeném v § 30 odst. 1. přesahovati polovinu peněžních obnosů příslušejících pojištěnci za dotyčné časové období a musí býti žádána u dotyčné pojišťovny dříve, než se stala výplata pojištěnci neb jeho pozůstalým a nejdéle do uplynutí šesti měsíců po poskytnutí podpory nebo ošetření, jinak budiž zamítnut nárok na náhradu jako opožděný.
Tato ustanovení nedotýkají se nároků příslušejících veřejným nemocnicím a léčebným ústavům podle tohoto zákona.
Daňové, kolkové a poplatkové úlevy.
§ 106.
Všechna jednání a listiny, které jsou nutná k odůvodnění a projednávání právních poměrů mezi pojišťovnami podle tohoto zákona zřízenými s jedné a zaměstnavateli a pojištěnými s druhé strany požívají s výjimkou pojištění ve zvláštním oddělení ústřední pojišťovny zřízeného podle § 41 osvobození od kolkových a bezprostředních poplatků. Na pojišťovny zmíněné vztahují se také ustanovení zákona ze dne 15. dubna 1885, číslo 51 ř. z., pokud obsahují úlevy na kolcích a bezprostředních poplatcích.
Pojišťovny v tomto zákoně označené jsou prosty daně výdělkové a důchodové. Jsou-li spojeny s podnikem, podrobeným dani výdělkové, nastupuje nezdanitelnost potud, pokud v dotyčné pojišťovně vedeny jsou od zdaněného podniku oddělené účty a když se bernímu úřadu předloží k tomu žádoucí doklady.
Důchody na základě tohoto zákona přiznané nepodléhající důchodové dani.
Povinnosti k zachovávání tajemství.
§ 107.
Členové některého správního orgánu jakož i úředníci pojišťoven zřízených podle tohoto zákona jsou povinni v této vlastnosti jim sdělené poměry obchodní a podnikové pojištěných podniků zachovati v tajnosti. Ani pojišťovny ani jejich orgány nesmí býti přidržovány státní finanční správou ke sdělení poměrů stran zavázaných k podávání zpráv, o nichž vědomosti nabyly ve své úřední vlastnosti. Toto ustanovení nemá však platnosti, pokud jde o jména osob oprávněných k požitku a o výši jejich příjmů.
Zákazy a ustanovení trestní.
§ 108.
Zaměstnavatelé a jejich zástupci nejsou oprávněni obmezovati pojištěnce v převzetí neb výkonu čestných funkcí v tomto zákone vytčených nebo činiti jim újmy pro převzetí nebo způsob vykonávání takovýchto funkcí.
Ani zaměstnavatelé ani pojišťovny nejsou oprávněny předem vylučovati nebo obmezovati používání ustanovení tohoto zákona na škodu pojištěnců úmluvami neb smlouvami (řády). Smluvní ustanovení, která odporují tomuto zákazu, jsou bez právního účinku.
§ 109.
Osoby, které bez postačitelného důvodu omluvného zanedbají včas a řádně vykonati v §§ 86—87 předepsaná oznámení a přihlášky, dopouštějí se přestupku tohoto zákona, který se tresce peněžitou pokutou až do obnosu 600 Kč a v případě nedobytnosti vězením do 30 dnů.
Pokutou až do 10.000 Kč nebo vězením až na dobu 6 měsíců potrestati jest ony zaměstnavatele, kteří podle §u 50 přináležející jim povinnosti k vedení, k uschovávání a předkládání mzdových záznamů buď vůbec nedostojí nebo tak učiní jen nedostatečně.
§ 110.
Přestupku tohoto zákona se dopouští a budou trestáni peněžitou pokutou až do 800 Kč, při přitěžujících okolnostech vězením až do 40 dnů, jestli-že nenastupuje přísnější potrestání dle jiných zákonů:
1. zaměstnavatelé, kteří osobám u nich zaměstnaným a pojistné povinnosti podléhající, účtují při výplatě mzdové více na příspěvcích, než jest dle ustanovení tohoto zákona přípustné, aby svou vlastní povinnost k placení příspěvků převalili na pojištěného, nebo kteří stržené příspěvky neužijí k účelům pojištění;
2. pojištění, zapravující příspěvky sami, když od zaměstnavatele požadují více, než je dle tohoto zákona přípustno, aby tím vlastní příspěvkové břímě převalili na zaměstnavatele, nebo kteří zanedbávají u zaměstnavatele vyzdvižený příspěvek odvésti.
§ 111.
Osoby, které dle předpisu tohoto zákona učiní okresním pojišťovnám udaní nebo jim předloží mzdové zápisy, jejichž nesprávnost jim je známa nebo při přiměřené péči nemohla jim uniknouti, budou potrestáni peněžitou pokutou až do výše 10.000 Kč nebo vězením až na dobu 6 měsíců, jestliže dle jiných zákonů nenastupuje trest přísnější.
Trestem až do 1000 Kč neb vězením do 3 měsíců postiženy budou, nenastupuje-li dle jiných zákonů přísnější potrestání, ony osoby, které v řízení o přiznání důchodů nebo jiné dávky učiní údaje, jichž nesprávnost jim byla známa nebo při přiměřené péčí nemohla jim uniknouti.
§ 112.
Kdo poruší povinnost zachování tajemství, která mu podle ustanovení § 107 náleží, potrestán bude peněžitou pokutou do obnosu Kč 5000, při přitěžujících okolnostech vězením až na dobu 3 měsíců, pokud dle jiných zákonů nenastupuje přísnější potrestání.
§ 113.
Není-li závod podrobený pojištění povinnému provozován zaměstnavatelem samotným, nýbrž jeho zástupcem (obchodvedoucím) nebo je-li ustanoven plnomocný řiditel závodu, pak jest v §§ 109, 110 bod 1. a 111. odst. 1. označené tresty uvaliti na zástupce nebo na splnomocněného ředitele závodu.
Zaměstnavatel ručí však i v těchto případech za uložené pokuty peněžité.
§ 114.
Potrestání přestupků §§ 109—113 označených přináleží politickým okresním úřadům. Peněžité pokuty plynou do pokladny příslušné okresní pojišťovny a bude jich použito k částečnému krytí správních výloh této pojišťovny. Při odsouzení k peněžitému trestu budiž současně určen trest vězení nastupující na jeho místo v případě nedobytnosti.
Proti trestným nálezům možno se ve 14 dnech odvolati k župnímu úřadu, který rozhoduje pravoplatně.
§ 115.
V předchozích paragrafech uvedené přestupky promlčují se v šesti měsících. Promlčení počíná teprve potom, bylo-li předepsané oznámení dodatečně učiněno, když se okresní pojišťovna jinak dověděla o činnosti výdělečné podrobené pojištění, o trvání podniku nebo o změně v něm, když pojištěný zanechal výdělečné činnosti pojištění podrobené nebo když byl závod zastaven.
Článek II.
Nařízením ministerstva sociální péče mohou stanoveny býti výjimky z tohoto zákona jakož i bližší předpisy o pojišťování osob nepravidelně zaměstnaných, to jest takových, jejichž zaměstnání je dle povahy své jen přechodné aneb u nichž doba zaměstnání u jednoho zaměstnavatele předem omezena je smlouvou pracovní na dobu kratší než dobu jednoho týdne; zejména může býti stanovena zvláštní doba karenční pro tyto pojištěnce a může býti ustanoveno, že výlohy způsobené onemocněním, invaliditou, nápadem důchodu starobního neb úmrtím tahových pojištěnců nese z plna nebo z části zvláštní fond zřízený při ústřední pojišťovně.
Článek III.
Ustanovení přechodná:
a) po stránce věcné.
§ 116.
Osoby podléhající pojištění nemocenskému podle tohoto zákona a vyňaté z pojištění invalidního a starobního pouze z důvodu, že v den, kdy tento zákon vstoupí v platnost, překročily již 60. rok svého věku, mají ode dne, kdy dosáhnou 65. roku života, a pakliže v den, kdy tento zákon vstoupí v platnost, tento věk již překročily, ode dne účinnosti tohoto zákona nárok na důchod starobní v obnose Kč 1200 ročně, pakliže:
1. mají nepřetržitě po dobu alespoň 20 let ode dne účinnosti tohoto zákona zpět počítaje v některé z obcí ležících v obvodu nynější republiky Československé právo domovské neb vykonaly právo opční podle ustanovení mírových smluv a tím se staly občany Československé republiky:
2. mají v obvodu republiky Československé v době uplatnění svého nároku své řádné bydliště již alespoň po dobu tří let;
3. dokáží, že před uplatněním nároku vykonávaly alespoň po dobu 10 let zaměstnání, které by bylo podléhalo pojistné povinnosti podle tohoto zákona;
4. prokáží, že jsou nuzny a že nepožívají z důvodu svého dřívějšího zaměstnání z jakéhokoliv titulu zaopatřovacích požitků, přesahujících 720 Kč ročně;
5. jsou, pokud nedovršily 70. roku věku svého, výdělku trvale neschopny.
Nárok na důchod invalidní ve výši 1200 Kč ročně mají osoby, které v době, kdy tento zákon vstoupí v platnost, jen proto nebudou podrobeny pojištění, kterému by jinak podléhaly, že jsou trvale nezpůsobilými k výdělku, za podmínek vytčených sub. 1—4 po dobu nezpůsobilosti k výdělku.
Náklady se starobními a invalidními důchody podle tohoto paragrafu spojenými nese z polovice stát a z polovice ústřední pojišťovna, která si opatří úhradu tím, že po uplynutí každého správního roku rozvrhne potřebný peníz na zaměstnavatele úměrně k výši pojistných prémií.
Bližší předpisy k provádění těchto ustanovení budou vydány nařízením.
§ 117.
Pro osoby, které budou pojištěním povinné v době, kdy tento zákon vstoupí v platnost, neb vstoupí průběhem roku na to následujícího do zaměstnání, zakládajícího pojistnou povinnost, činí doba čekací pro důchod starobní (v § 15) pouze 200 příspěvkových týdnů.
§ 118.
Pro pojištěnce, kteří se stanou invalidními průběhem prvních 5 let po počátku účinnosti tohoto zákona, činí doba čekací pro důchod invalidní (§ 15) pouze 26 týdnů, pakliže byly v posledních 5 letech před platností tohoto zákona pravidelně činni v zaměstnání podléhajícím pojistné povinnosti podle tehdy platného zákona nemocenského.
Převod pojištění bratrských pokladen na pojištění podle tohoto zákona.
§ 119.
Počátkem účinnosti tohoto zákona přechází pojištění prováděné až dosud podle ustanovení zákona ze dne 28. července 1889, č. 127 ř. z., ve znění zákona ze dne 17. září 1892, č. 178 ř. z., u bratrských pokladen na ústřední pojišťovnu jakožto nositelku pojištění podle tohoto zákona, a to pokud jde o pojištění nemocenské vůbec, pokud pak jde o pojištění provisijní potud, pokud nejde o osoby podléhající pojištění pensijnímu.
Provisionistům a jejích oprávněným rodinným příslušníkům přísluší provise a přídavky k nim v dosavadní výši stanovené zákonem nebo stanovami. Nemocným členům bratrských pokladen budou poskytovány dávky nemocenského pojištění podle tohoto zákona u pokračování dávek poskytovaných nemocenským oddělením dotyčné bratrské pokladny.
Na aktivní členy bratrských pokladen vztahují se ode dne jejich převedení na ústřední pojišťovnu ustanovení tohoto zákona na místě ustanovení zákonů o bratrských pokladnách. Stanou-li se však členové bratrských pokladen invalidními před uplynutím doby čekací podle tohoto zákona (§§ 15 a 118) neb dosáhnou-li 65. roku života, aniž by dokončili čekací dobu stanovenou §§ 15 a 117, a nenapadne-li jim v důsledcích toho důchod invalidní neb starobní, mají nárok na dávky, jež by jim příslušely na provisijních dávkách podle ustanovení zákonných neb podle stanov dotyčné bratrské pokladny; úhradu pro tyto dávky tvořiti budou reservní podíly, jež bratrské pokladny ústřední pojišťovně převedou. Jinak bude reservních podílů použito, bude-li si toho pojištěnec přáti, k pojištění na vyšší než zákonné dávky; nedojde-li k pojištění na vyšší dávky, zůstane reservní podíl až do přiznání důchodu invalidního neb starobního u ústřední pojišťovny a bude pak pojištěnci vydán se 4% úroky.
b) po stránce formální.
§ 120.
Náklady spojené s počátečním zařízením a působením ústřední pojišťovny a pojišťoven župních budou hrazeny zálohou od státu.
Záloha tato se vrátí z pojistných příspěvků došlých během prvních tří let působnosti tohoto zákona.
§ 121.
První stanovy ústřední pojišťovny a první jednací řád pojišťoven župních vydá, rovněž tak jako vzorné stanovy pro okresní pojišťovny, ministr sociální péče. První stanovy okresních pojišťoven vydá podle vzorných stanov vydaných ministrem sociální péče příslušný úřad župní.
První představenstvo ústřední pojišťovny na dobu až do provedení řádných voleb jmenuje ministr sociální péče k návrhu Národního shromáždění. První výbor župních pojišťoven a první představenstvo pojišťoven okresních jmenuje příslušný župan k návrhu župního zastupitelstva.
§ 122.
Ministru sociální péče se ukládá, aby vyjma okresní pokladny zrušil ostatní nemocenské pokladny, které až dosud prováděly nemocenské pojištění podle § 11 zák. o nem. poj. dělníků ve znění zákona ze dne 22. prosince 1920, č. 689 Sb. z. a n., a aby odňal zapsaným pokladnám pomocným osvědčení uvedené v § 7 odst. 2. zák. ze dne 16. července 1892, č. 202 ř. z.
Pojištění u nemocenské pokladny spolkové (v § 11, č. 5. z. ze dne 15. května 1919, č. 268 Sb. z. a n.) nesprošťuje povinnosti býti pojištěn u u okresní pojišťovny.
§ 123.
Nemocenské pokladny, které mají býti zrušeny, jakož i nemocenské pokladny spolkové a zapsané pokladny pomocné, které dosud pojišťovaly členy podrobené povinnosti pojistné, jsou povinny likvidovati ve lhůtě stanovené politickým župním úřadem.
Likvidací nemocenských pokladen, jež nadále nezůstanou v činnosti, provede okresní pojišťovna, k níž připadne členstvo rozpuštěné pokladny. Připadne-li členstvo k různým okresním pojišťovnám, rozhodne politický župní úřad, která v nich má provésti likvidaci.
Likvidaci nemocenských pokladen, jež zůstanou nadále v činnosti, provede dosavadní představenstvo za dozoru politického úřadu okresního, příslušného podle sídla pokladny.
Bližší předpisy o likvidaci budou vydány nařízením.
Nařízením budou také upraveny podmínky převzetí úřednictva dosavadních nemocenských pokladen do služeb pojišťoven zřízených podle tohoto zákona a způsob průpravy jeho k úkolům a k vyřizování agendy pojištění tímto zákonem zavedeného.
§ 124.
Ministerstvu veřejných prací se ukládá, aby v dohodě s ministerstvem sociální péče zrušilo bratrské pokladny zřízené podle zákona ze dne 28. července 1889, číslo 127 ř. z. ve znění zákona ze dne 17. září 1892, č. 178 ř. z.
O likvidaci bratrských pokladen platí obdobně ustanovení § 123 s tím, že z oddělení provisijních bude podle zásad tam stanovených provedena likvidace pouze oné části, jež se týká zaměstnanců podléhajících nadále pojištění podle tohoto zákona.
Článek IV.
Vláda se zmocňuje, aby sjednala s vládami států, v nichž jsou zařízení obdobná pojištění podle tohoto zákona, smlouvy k úpravě vzájemných poměrů v tomto oboru, při čemž může ustanovení zde vytčená nařízením měniti a doplňovati pokud toho bude třeba k ochraně zájmů pojištěnců a pojišťoven podle tohoto zákona zřízených neb z důvodu vzájemnosti.
Článek V.
Zákon ze dne 30. března 1888, č. 23 ř. z. ve znění zákona ze dne 22. prosince 1920, č. 689 Sb. z. a n. o nemocenském pojištění dělníků, zákon ze dne 28. července 1889, č. 127 ř. z. ve znění zákona ze dne 17. září 1892, č. 178 ř. z. o úpravě poměrů bratrských pokladen a článek X. (§§ 210—214) všeobecného zákona horního ze dne 23. května 1854, č. 146 ř. z. se zrušují.
Den, kdy se tak stane bude určen vyhláškou ministerstva sociální péče podle článku VI. ve shodě se dny, kdy nabudou platnosti ustanovení tohoto zákona.
Článek VI.
Vyhláškou ministerstva sociální péče, uveřejněnou ve Sbírce zákonů a nařízení bude určeno, kdy zákon tento nebo jednotlivé jeho části nabudou účinnosti.
Článek VII.
Do roka od vyhlášení tohoto zákona vydán bude zákon o sociálním pojištění osob samostatně výdělečně činných podle zásad tohoto zákona.
Článek VIII.
Ministerstvu sociální péče se ukládá, aby zákon tento provedl v dohodě se zúčastněnými ministry.
Odůvodnění.
Předložená osnova zákona o nemocenském, starobním a invalidním pojištění nepotřebuje žádného zvláštního zdůvodnění. Naléhavost jejího brzkého uskutečnění jest samozřejmá pro demokratický stát, jako neodmítnutelné je po desítiletí trvající volání dělnictva po jeho uskutečnění.
Je to prostě příkaz sociální spravedlnosti moderního státu, jehož výrobní soustava položena jest na základy soukromého práva vlastnického, který vyžaduje, aby část nadhodnoty práce byla dělnictvu vrácena zabezpečením jeho minimální existence, když předčasná invalidita vyřadí jej z armády pracovníků, nebo staroba a z ní pochodící neschopnost pracovní znemožní mu uhájiti existenci, kdyžtě podíl jeho na národní výrobě zabránil mu, aby na tyto dny přirozené neschopnosti pamatoval vlastními úsporami.
Tím spíše pak je potřebí, aby zabezpečeny byly vdovy a sirotci po padlých na bojišti práce, u nichž ztráta živitele je nejtěžší ranou životní a nenahraditelnou ztrátou hospodářskou. Brzké toho uskutečnění je vyšším příkazem mravní solidarity společnosti.
Předložená osnova zákona položena jest organisačně na zásadách sloučení nemocenského, invalidního a starobního pojištění, ponechávajíc dosavadní pojištění úrazové jakož i pensijní pojištění soukromých zaměstnanců v platnosti.
Po docílené unifikaci nemocenského, starobního a invalidního pojištění tímto zákonem bude nutno přikročiti v době pozdější k unifikací všech druhů pojištění, zejména pensijního a úrazového.
Pojištění toto položeno jest na zásady povinnosti a omezeno jest na dělníky. Soudíme, že pojištění dělníků je nejnaléhavějším problémem pro jich sociálně slabou a labilní existenci a že stejně naléhavá potřeba povinného pojištění samostatně výdělečných osob, pokud jsou odkázány na výdělek svých rukou, nejlépe bude vyřešena zvláštním zákonem, v němž bude nutno vyřešiti vzájemný poměr obou těchto složek pojišťovacích.
Předloha řeší zaopatření oněch dělníků, kteří vzhledem k svému pokročilému stáří nedočkali by se doby čekací, nebo překročili hranici věkovou nebo stanou se předčasně invalidními.
Provedení tohoto zákona bude nesporně vyžadovati značných nákladů se strany dělníků, podnikatelů i státu. Avšak jeho účel několikanásobně vyváží tyto oběti, jež dělnictvo, stát i výroba přinesou.
Příspěvek státu dle § 41 ústavní listiny ve smyslu § 22 podaného návrhu jest opatřiti zařaděním položky 100 mil. Kč do rozpočtu ministerstva zdravotnictví v letech 1922, 1923 a 1924.
Úhradu nákladů státu vzniklých ustanovením § 29 tohoto zákona jest opatřiti obnosem 100 milionů Kč ze zvýšené daně z obratu, v § 116 pak hraditi z fondu vzniklého obstavením exportních zisků ze dříví, obnosem 30 milionů Kč k tomuto účelu vládou přislíbených.
Osnova budiž přikázána k projednání výboru iniciativnímu sociálně-politickému a rozpočtovému.
V Praze dne 31. května 1921.
Laube, Tučný, dr. Franke, Zeminová, Hrizbyl,
Langr, Stříbrný, Slavíček, Pechmanová, Špatný, Netolický, Sladký, Pelikán, dr. Vrbenský, Buříval, Drobný, dr. Bartošek, Landová-Štychová, Hrušovský, Sajdl, Trnobranský.