Chci také použíti příležitosti, abych s tohoto místa ohlásil veřejnosti protest, že v poslední době byly opět od českých členů parlamentu rozšířeny tendenční zprávy právě jako při zákone stavebním, jako bychom svou prací či nečinností, svou stálou bezzájmovostí sabotovali nejdůležitější zákony. Tomu tak není a od členů parlamentu - konstatuji to s tohoto místa - byly ve veřejnosti rozšířeny nepravdy. Bylo na př. poukázáno na to, že daně z obratu byly potírány jen s české strany. To není pravda. Připomínám, že první interpelace o tom byla podána s naší strany, nebyla však vládou zodpověděna. Interpelovali jsme tedy ještě jednou. Ve vázaném hospodářství či lépe řečeno v příčině zavedení volného hospodářství chopili jsme se iniciativy a tu dobyli jsme také již jistého vítězství. S touto záležitostí nakládalo se s české strany většinou jinak. Také v otázce válečných půjček chopili jsme se zcela nepochybně iniciativy a jest jisto, že v této otázce musíme v budoucnosti vítězství dobýti. A to je snad toho času pro celý stát otázkou nejdůležitější. Týká se i otázky stavění, jak bylo s tohoto místa řečeno již mým kolegou, způsobem intensivním. Proti tomu bych se ohradil, že my v tomto státě provádíme neustálou sabotáž. Protestovali jsme, poněvadž považujeme za nevhodné usnášeti se při tak důležitých zákonech ve 3 hodinách a protestujeme i dnes, aby se věcné porady senátu hodily prostě do koše na papír, sáhlo se k starému zákonu a tím aby byly pro nás tyto 4 týdny prostě pro marněny. To nemáme na svědomí my, to má na svědomí ctěná, jak se nazývá "skutečná vláda", - tak je ve skutečnosti nový odborný výraz pro skutečnou vládu ("wirkliche Regierung").
Nyní chci se vrátiti k vlastní věci a myslím, že nemusíme teprve obšírně zdůrazňovati, že uznáváme naléhavou nutnost péče bytové a reformy stavební. Právě stavitelství je snad onou oblastí, kde podloudný obchod nemohl tvořiti za celou dobu válečnou a poválečnou korektivu. (Veselost a souhlas na levici.) Kdežto při druhém zboží přece jen byli jsme opatřováni podloudným obchodem, při majetku nemovitém nebyl on, bohužel, dodnes ještě vynalezen, a proto se projevilo vázané hospodářství právě v oboru stavebním tak hrozným způsobem a činí to i dnes. Slavná vláda, bohužel, dosud ještě nevyšetřila přesně, pokud dnes ještě všude je křiklavá nouze o byty. Jistě však nechybíme, označíme-li dnes v celku 5% městského obyvatelstva jakožto bez bytu. Tuto číslici mohu vypočísti jen ze svého nejbližšího okolí, ze své otčiny, a přijdeme k tomu, že je dnes 150.000 až 200.000 osob v tomto státě bez bytu.
To je nejlepším důkazem, že vůbec není ožehavější otázky vedle otázky výživy. Otázka výživy bude moci býti zajisté rozřešena, pakli velectění pánové z tajné i veřejné vlády jednou přejdou k volnému hospodářství. Otázku bytovou považuji však za mnohem těžší k řešení. Nemohu také opomenouti říci, že mně vlastně připadají tyto zákonné předlohy, ať už první zpráva nebo pozdější doplňky k ní, v jádře nesoustavnými. Nenalézám tu soustřeďujícího systému, jehož by bylo při projednávání těchto otázek nezbytně třeba. Je přece známo a nepotřebuje zajisté vysvětlování, že nová produkce při stavbě bytů od začátku války stojí. Avšak musíme zdůrazniti také ještě jedno, a to ani v této debatě a, pokud mi známo, ani ve výboru nebylo zdůrazněno. Za doby válečné a poválečné, tedy ve chvíli nouze, navykli jsme si potřebám, jež vlastně přesahují naše poměry. A to se právě stalo v oboru bytovém. Chci to hned dokázati. Dle dřívějších statistik je dosti jasně prokázáno, že v rozpočtu domácnosti činil náklad na byt 10%. V době po válce a také za války nepochybně stouply příjmy značně.
Táži se však dnes, zda ten, kdo má 10.000 K příjmů, platí za svůj byt dnes 1000 K, nebo zda ten, - a nyní teprve přicházíme k všeobecnějším číslicím - kdo má ročního příjmu 20.000 K, platí za svůj byt 2000 K, a jdeme-li výše, táži se, zda ten, kdo má příjmů 40.000 K, vydává za byt desetinu, tedy 4.000 K? Zde se mstí, že jsme zlepšili způsob života v bytové otázce, avšak nenásledovali přiměřeně s činžemi. To je věc, jež je jistě všude známa, avšak nezdůrazňuje se ještě s dostatek ostře. Je jistě těžko o tom mluviti a očekávám, že se mi snad namítne, a to právě se strany dělnictva: ano, naše druhé potřeby, ceny druhých nutných životních potřeb stouply tak značně, že zde nemůžeme jíti spolu. Jistě to větším dílem přiznávám. Avšak problém bytové nouze pochází dle mého názoru právě z toho, že jsme za celé války a v době poválečné tuto cenu rdousili na útraty všech ostatních cen. Zdá se mi nutným - třeba že je to tak odpovědné, poukázati na to ve veřejnosti - položiti na to důraz s tohoto místa jakožto na svůj názor. Tím stavím předem zásadu do popředí, že jsme vlastně porušili při bytové otázce, při stavbách, základní zásadu hospodářskou: nabídku a poptávku, a to se nyní na nás mstí nejhroznějším způsobem, že jsme se po léta spoléhali prostě na donucovací opatření, čímž jsme bezpodmínečně rdousili přirozenou produkci. Nyní však jsme se, bohužel - a to bych chtěl vytknouti i výboru - ani zde ještě nedostali k nějakému systemu. Na programu sociálně politického výboru nacházím ještě dnes stále porady o zabírání bytů, o zabírání obytných budov a o rozšíření donucovacích opatření, kterých bychom dnes vlastně již neměli trvale udržovati. Neboť co vlastně lze ještě zabrati? Jsou-li rozumné bytové úřady, pak jsou se zabíráním větším dílem již hotovy. Nenajdou již nic, co by zabraly. Naopak. Jejich činností v budoucnu bude zábory zase rušiti. Právě tím, že byli do bytů usazeni lidé, s nimiž domácí pán a nájemníci zase s domácím pánem nejsou srozuměni, kde tedy jsou nucené poměry a spory o všem možném, máme nezdravé poměry bytové, jež se vyvinuly z těchto nucených opatření. Bohužel, musím jen konstatovati, že tato nucená opatření jsou zase obsažena v tomto zákoně většinou ve způsobu pro nás naprosto nepřijatelném.
Chtěl bych především přijíti k tomu bodu zákona - je to první oddíl -, který byl upraven již zákonem z prosince 1919, k vyvlastnění. Jsem toho názoru, že my zde vlastně stavíme na hlavu národohospodářskou zásadu: neboť pozorujeme-li ustanovení zákonné osnovy, praví se tu, že soukromník může vyvlastniti pozemek, který drží obec. Dosud bylo však všeobecným názorem právním, že k vyvlastnění lze přikročiti jen tehdy, je-li to ve všeobecném, tedy veřejném zájmu, aby pozemky, vlastnictví domu a jiná práva byla zabrána. Je nejvýš podivno, že tu nalézáme nositele obecného hospodářství - a tím je přece obec nepochybně - jakožto vyvlastněného, a soukromníka, jakožto oprávněného k vyvlastnění. To staví, jak se mi zdá, vlastně celý právní princip vyvlastnění na hlavu a nemohu pochopiti, že se předem dávají soukromníkům taková práva i vůči obci.
Jděme nyní trochu dále. Je zajisté nebezpečno postupovati tak i proti soukromníkům. V osnově zákona se ovšem praví, že možno požadovati to nejprve od státu, pak od obcí a pak i od soukromníků. Nebyl sice již ustanoven stavební diktátor, ale konec konců zaujme v budoucnosti při požadování pozemků místo tohoto stavebního diktátora okresní hejtman. Mysleme si, že jde o to, že si soukromník již dlouho připravoval pozemek, aby na něm mohl stavěti; a nyní přijde keťas, zbohatlý ve válce, a řekne si: zde není půda obecní, ani vlastnictví státu, avšak mně se hodí zde ten soukromý pozemek, ten si vyvlastním. A nyní přijde okresní hejtman - nechci říci, že jste zde již předem zamýšleli sledovati zájmy národnostní, ač se pod tímto pláštíkem dají skrýti velmi zlé národnostní otázky, které snad v budoucnosti někdy odkryjeme. Poněvadž se zde však jedná o sociální zákon, nechci takové věci strkati do popředí, avšak považuji za nespravedlivé, že keťas, který zbohatl, vezme prostě v okamžiku pozemek tomu, který si jej ušetřil - a tento okresní hejtman má nyní rozhodnouti s konečnou platností anebo snad zemský úřad zde v Praze jako úřad rekursní. Úřady budou ovšem vycházeti spíše z toho, aby odstraňovaly obtíže, avšak při tom snadno odsunou soukromé zájmy do pozadí a budou si musiti říci: Co mi záleží na tvém soukromém zájmu? Avšak my jako zákonodárné shromáždění musíme v tomto okamžiku stavěti morální zájem výše a musíme říci, že takového zákonného ustanovení bychom vlastně neuznali, nebo že bychom musili opatřiti takové záruky, které by chránily aspoň toho, kdo jest již delší čas poctivým držitelem pozemku. Držba pozemků nesmí býti prohlášena za nechráněnou. Je nemožno podporovati stavební činnost tímto způsobem. Představím-li si průmyslníka nebo živnostníka, který snad také shromažďoval půdu pro příští rozšíření svého podniku - nemůže na př. jinde stavěti textilní továrnu, jinde barvírnu - a nyní přijde někdo se žádostí o vyvlastnění a úřad má rozhodnouti o tom, může-li vlastník postrádati pozemku pro budoucnost v zájmu svého podniku čili nic. Znám, bohužel, mnoho správních úřadů, jimž snad bude scházeti potřebné porozumění, které si prostě řeknou: zde máme jen okamžitou nouzi a která v tomto případě jednotlivce těžce poškodí. Myslím, že takovými ustanoveními neoživíme stavební činnosti, neboť jednotlivec si řekne: Není-li můj pozemek jist před zasahováním, nejen nebudu budoucně pozemku nabývati, nebudu ani stavěti. Již dnes je nebezpečí, že zabíráním budov, které se, pokud vím, může týkati i novostaveb, budeme míti také již předem největší obtíže s oživením stavební činnosti. Se svého stanoviska musím tedy úplně odmítnouti první kapitolu o vyvlastnění. Je mne nemožno dáti mu souhlas v této formě.
Chci dáti také pánům zpravodajům na uváženou, zda by přece snad nebyli potřebovali obšírnější rady a kritiky. Neboť se praví na příklad - to mně bylo nápadné - "majitel bytu musí v určité lhůtě stavbu dokončit" chce-li se totiž vyhnouti vyvlastnění. Pro majitele bytu ustanovuje se určitá lhůta. Bylo mi však nápadno, že není určena táž lhůta pro toho, kdo vyvlastňuje. Jest ovšem v zákoně lhůta, kdy má začíti, tím však není docela nic uděláno. Počnu-li na svém pozemku kopati základy a zřizovati pár základních zdí nebo snad ani to ne, začal jsem. Kdy však budu se stavbou hotov, snad někdy po 10 neb 20 letech, to je moje věc. Že je úřad dle zákona povinen předepsati pro dokončení stavby lhůtu, to aspoň v osnově není. Chci to konstatovati jakožto velmi povážlivé v této osnově. Neboť všechna práva se dávají vyvlastniteli a žádné právo držiteli pozemku. V tom jest odpor, jejž nutno zřetelně vytknouti.
Rozhodčí mzdové soudy byly kritisovány již řečníkem předcházejícím.
Chci poukázati ještě na jeden bod, který se mně zdá velmi podivným. Cenové soudy mohou určiti i ceny zboží. V příslušném ustanovení zákona se praví, že mohou zkoumati i ceny zboží pro stavební rozpočty, tedy stavební rozpočty samy, a ceny určovati. Mysleme si případ, že bylo nutno zvýšiti ceny a že rozhodčí soud takové zvýšení cen ustanovil. Cenový soud však již určil stavební rozpočty. Stavitel nemůže nyní, ježto cenový soud nesmí v jednom roce ceny zvýšiti, předložiti cenovému soudu nové ceny zboží. Buď musí vzíti na své risiko jedno zvýšení mezd, jež se někde ukáže nutným, nebo, což se skutečně učiní, vůbec stavbu zastaví. Vidíme tedy, že z tohoto vnitřního odporu zákona dojde patrně k zastavení stavební činnosti, nemůžeme-li zase tiše doufati, že tvoříme zase zákon, jenž, jak řekl pan předcházející řečník, zůstane na papíře. Neboť my jsme měli také lidové soudy cenové, avšak ty na štěstí ještě nefungovaly, anebo rozvinuly činnost jen zcela nepatrnou.
Také nutno odporovati tomu, že se máme podříditi cenovému soudu v Praze. Je nemožno, aby pražský cenový soud mohl rozvinouti příslušnou činnost a vykonati prospěšnou práci, neboť nemůže určovati ceny zboží pro sta hejtmanství. Buď je to jen žert a pomýšlelo se na to, že se nechá pracovati cenový soud jen pro Prahu, anebo nutno skutečně přikročiti k zřízení takového cenového soudu i v provincii, považuje-li se to skutečně za nutné. Nepokládám to za nutné, neboť dle celého systemu nebude moci tento cenový soud vůbec stačiti všem požadavkům. Představte si toto: V podáních pro kalkulaci musíme přihlížeti přece nepochybně k dovoznému, daním a dávkám. Také stavitel a podnikatel staveb musí ovšem započítati dovozné a stavební materiál.
Tyto rozpočty byly tedy pražským cenovým soudem již schváleny, a najednou prohlásí ministr pošt a želez nic nebo některý jiný pan ministr, že dovozné nutno zvýšiti a to ve 14 dnech. Nyní podá stavitel novou kalkulaci, cenový soud musí vzadu pokulhávati, musí teprve věc schváliti, on dříve nemůže začíti. Co se stane? Stavební činnost bude zastavena, neboť cenový soud nebude patrně nikdy moci v tomto případě věc vyříditi. Překládáte-li slovo "ruch", chtěl bych je v tomto smyslu přeložiti spíše jakožto podporu zastavení stavební činnosti než "podporu stavební činnosti".
Přeji losové výpůjčce velmi dobrý úspěch. Chtěl bych, aby tato stavební loterie (Bauloterie) nestala se modrou loterií (Blauloterie), aby nevzala na sebe tak malicherné poměry, jaké zde v analogii slova nalézáme. Bohužel, neslibuji si od toho nad míru mnoho. Pokládám za vadu zákona, již nutno vytknouti, že v něm není vysloveno, co se má státi s přebytkem losové výpůjčky, o němž není v zákoně nic ustanoveno. Neboť může přece rozpočtený výnos jedné miliardy býti překročen. Nebylo by nám nikterak příjemno, kdyby našich peněz, jež každý na tuto půjčku upíše, bylo snad užito k účelům zcela jiným než k účelům stavebního ruchu, a mělo by býti předem zákonem ustanoveno, že peněz těch smí býti vůbec použito jen k účelům ruchu stavebního.
Zde v zákonné osnově se velmi mnoho mluví o státní pomoci. Propočítáte-li však věc, dojdete k číslicím velmi zajímavým, jež bych chtěl ještě ku konci uvésti k ilustraci naší sabotující práce zde: Myslete si, že chcete stavěti dům za 200.000 K. Tu dostanete v severních Čechách asi 2 byty o 2 pokojích a kuchyni. Zařazuji za ně činžovní ceny po 1200 K, činže dohromady dělá 2400 K. Mám ctižádost prokázati službu státu a vezmu oněch 200.000 K zcela ze svého jmění, nepřiberu společnosti na pomoc. Propočítáte-li věc, vidíte, že na konec dostal jsem od státu po 25 letech s úroky příspěvek 38.600 K. Výnos z domu po 25 letech činí při činži 1200 K 2400 K, 4% zúročení z 38.600 K 1544, dohromady dělá to 3944 K. A nyní přijde jádro celé věci: Mám nyní dům, který dle toho výnosu má kapitálovou hodnotu 98.000 K, za nějž jsem svého času vynaložil 200.000 K. Nevím, je-li možno tím obecenstvo nadmíru navnaditi. Při vypůjčených penězích dopadne pokus a počet ještě mnohem hůře. Dojdeme k tomu, že musíme ustanoviti v tomto domě nájem za pokoj po 25 letech na 1600 K, - za jeden pokoj! - chceme-li vůbec dosíci normálního zúročení pro 200.000 K, jež dotyčný člověk vynaložil; a proto pravím, že prostředky, jež tu vláda poskytuje, jsou nedostatečné. Musí býti stupňovány. Nestačí však postupovati jen subvencemi, nýbrž sáhne se snad ku svépomoci, až se jednou v budoucnosti udělá zkušenost, že se s těmito subvencemi nevystačí a konec konců bude nutno k tomu pracovati přiměřeným zvýšením činží, abychom přirozený zákon zase uplatnili i v oboru stavebním, zákon nabídky a poptávky. Domácímu pánovi, staviteli, soukromníku, obci musí se dostati normálního zúročení a nutno i k tomu přihlížeti, aby nezůstal v pozadí velký kruh nynějších majitelů domů, jimž zatím snad domy spadnou, kdežto nově vystavěné domy subvencované vládou, nedostanou nájemní činže.
To jsou vady, pokud možno o nich
promluviti v půl hodině, které vytýkám této osnově. Jak řečeno,
nemůžeme při tomto způsobu porad spolu převzíti za tuto osnovu
zodpovědnost. (Souhlas a potlesk na levici.)