Vidíme a víme, že zahraniční politika tohoto státu jest v nerozlučitelné souvislosti s vnitřní politikou a že se mnoho z toho, co se děje v našem státě, díti musí, poněvadž tak chtějí to míti vládcové Evropy. Ve smlouvách jest také opatření zákonodárství o ochraně menšin. Menšiny, národnostní i náboženské menšiny, mají býti i v tomto státě postaveny pod zvláštní ochranu. Víme, že zákony vydané v této republice na ochranu menšin nesplňuji ani toho, co se žádá v předpisech mírových smluv. My však, my Němci v této republice, nechceme, aby se s námi zacházelo dle ustanovení těchto zákonů o ochraně menšin. Stojíme na stanovisku, že nepatříme k menšinám, o nichž tu je řeč, nýbrž že jsme stejně oprávněnými občany této republiky a že se nám proto musí dostati stejného práva jako tomu národu, který tu je ve většině. Když hynulo staré Rakousko, myslili jsme, že s ním budou pohřbeny i všecky hříchy a zločiny, jež tam byly páchány na menšinách. Zklamali jsme se. Ani na tomto poli nenaučili se státníci ničemu. Domnívají se ovšem, že tu jest něco zcela jiného, a jiní stojí na stanovisku, že to, co se ve starém Rakousku páchalo na slovanských národech, nutno v tomto státě pomstíti a trestati. Stará zásada odplaty má se i zde znovu uplatniti. Myslíme však a jsme pevně přesvědčeni, že by tento stát mohl žíti mnohem šťastněji, mnohem klidněji, kdyby bylo od těchto zásad upuštěno. Nebude to Velká Dohoda, která udrží při životě tento stát, neboť Velká Dohoda nebude trvale existovati. Praská to již dnes povážlivě v jejich krovech a dříve či později se zase rozpadne jako všecky takové spolkové smlouvy, které byly zřízeny k určitému účelu. Ani Malá Dohoda tohoto státu neudrží. Dnes jest ještě polomystickým útvarem, o němž se dobře neví, co znamená, jaký má účel, jak daleko sahá, jaké jsou její základy. Ani Malá Dohoda státu neudrží. Radil bych panu ministru, aby uzavřel s ministrem vnitra Nejmenší Dohodu. Cheb, Karlovy Vary a Trutnov nechci mluviti o Liberci - a Bratislava jsou u Prahy mnohem blíže než Londýn a Paříž, a jestliže se tato Nejmenší Dohoda uskuteční, podaří-li se vládě v Praze smířiti národy tohoto státu s myšlenkou tohoto státu, učiniti je tím, čím - a smím to zajisté říci upřímně - by chtěly býti, jestliže se jim to jen nějak umožní, pak budou občany této republiky, již nechtějí zničiti, nýbrž v níž chtějí pokud možná šťastně, pokud možná spokojeně žíti, poněvadž v ní už jednou jsou a býti musí, v níž chtějí zajistiti svým dětem a dětem dětí pokud možná příjemný život, a v níž bychom my zástupci dělnictva především měli vyhlídku, že uspokojíme dělnictvo a dosáhneme, aby tu byly utvořeny sociální zákony.
Právě tento stát byl by povolán k tomu, aby v Evropě předcházel dobrým příkladem. Má otevřeny všechny přirozené prameny, máme uhlí, železo, suroviny, jichž potřebujeme, máme bohatou, úrodnou zemi, jež by mohla své národy v největší části roku vyživiti, máme vodní toky, jež mohou vyvážeti naše suroviny a průmyslové výrobky do ciziny a po nichž můžeme odbírati výrobky z ciziny, máme také vodní síly, jež by mohly býti využity pro elektřinu, sílu, teplo a světlo. Máme všechno, co je nutno, aby byl stát udržen při životě a přece nestaneme se státem žijícím klidně, zdravým, pokud se neutvoří tato Nejmenší Dohoda, o niž jsem mluvil, pokud nebudou národy v tom to státě uspokojeny. Myslím, že to nemůže býti ani pro vnější politiku tohoto státu lhostejné. Kdybychom měli v tomto státě spokojené národy, pak by mohl tento stát ihned uspořiti jednu miliardu na své armádě. Neboť přiznám upřímně: Že musíme míti tak velkou armádu, má příčinu z největší části v tom, že se národům ve vlastním státě nedůvěřuje, že se myslí, kdyby skutečně došlo k vzplanutí, že část obyvatelstva tohoto státu by přirozeně následovala příkladu, jenž nám byl dán v roce 14. až 17. v tak bohaté a rozsáhlé míře. Snad ani není v tomto směru podezření tak neoprávněno a nemůže býti, pokud se jedná s národy v tomto státu, jak je tomu dnes. Pokud se trvá na tom, že tento stát je státem národním, že v tomto státu je jeden národ panující a ostatní národy ovládané, pokud se stojí na stanovisku "Já jsem pán", potud se ovšem nedosáhne, aby tyto národy se s tímto státem smířily. Bylo by pak mnohem snadnější útoky odrážeti, jež by zvenčí mohly přijíti. Nepotřebovali bychom se docela obávati útoků Hortyovského Uherska, víme, že jsou možné, avšak nebyly by možné a nebylo by třeba se jich báti, kdyby ti, kdo vypracovali Svaz národů, prohlásili, že každý stát smí míti jen tolik vojáků, kolik je nutno pro jeho národní bezpečnost, kdyby tyto státy, jež dovedly a ještě dnes dovedou v Rakousku a Německu vyhledávati s takovou důkladností každou strojní pušku a ji ničiti a domáhati se toho, aby Německo a Rakousko opravdu nemělo ani o jednoho muže více ve zbrani, než jim bylo předepsáno, pečovaly se stejnou energií, aby ani v Uhrách nebylo, jako dnes ještě, drženo tolik vojáků ve zbrani, pak nepotřebujeme vydržovati tak veliké armády na Slovensku a kdyby byli naši státní občané na Slovensku, ať náležejí kterémukoliv směru politickému uspokojeni, kdyby se mohli národně vyžíti, ukojiti své národní a kulturní potřeby, pak by nebylo nutno, míti vojska ve zbrani k ochraně státu proti vlastním občanům. Předpokladem toho by bylo ovšem, že se odpovědní ředitelé tohoto státu a českého národa konečně zbaví pochybných postupů myšlenkových, do nichž se vnutili dlouholetým bojem proti domácí moci Habsburků. Zvykli si viděti v Němci nepřítele a i dnes mluvil pan ministr opět o pangermanismu. Nikoli pane ministře, nejsme pangermanisty, německý národ není pangermanistický a nebyl jím. Německý národ stal se pangermanistickým Hohenzollerny a byl do této pochybené myšlenky přiveden jen kapitalismem, který všeněmectvím sledoval své cíle. Myšlenka Berlín-Bagdad, kdo pak tu vyseděl? Ti, kdož se chtěli zmocniti Malé Asie a Mezopotanie, a nikoli němečtí dělníci a nikoli ženy a děti německých dělníků, kteří musí tak nevýslovně trpěti za dnešních poměrů. Německý národ není nepřítelem Slovanů, Čechů nebo jiného slovanského národa. Nepřátelé těchto národů nejsou v našem středu, a bojujete-li proti Němcům, poněvadž myslíte, že mají idee všeněmecké, pak jste na omylu. Perioda, kdy německý národ měl takové idee, byla velmi krátká, povstala z imperialistických ideí Hohenzollernů a jejich okolí. Prosím, pane ministře, vypovězte ducha Kramářova a Rašínova z tohoto státu. To je duch kapitalismu, imperialismu a chauvinismu. Tento stát splňuje, jak jsem již řekl, všechny podmínky, aby se stal státem sociálním a předcházel kulturnímu světu nejlepším příkladem. V nás všech, kdož jsme sociálními demokraty, žije velká myšlenka spojených států evropských. Dostaneme-li je jednou, pak nebudeme se již ptáti po hranicích státu, pak bude každý národ míti právo sebeurčení, jež chce a jež míti musí. Tento obraz budoucnosti musí se zcela jistě státi jednou pravdou. Ovšem, pak by musili býti lidé vychováváni k jiné mravnosti, než mají dnes. Muselo by především padnouti bludné domnění národní a museli bychom se státi světoobčany, všichni, ve smyslu Goetheově a Herderově. Vlády států musí jednou k tomu přistoupiti velkými mocenskými prostředky, jež mají k disposici, především školami, v nichž se dnes káže ještě národní blouznění a jež nejsou dnes nic jiného, než nástroj v ruce vládců kapitalismu a chauvinismu. Budou-li lidé ve škole vychováváni k vyšší mravní idei, že všichni lidé mají stejné právo na štěstí, poslední skrofulosní dítě na Slovensku nebo v Karpatské Rusi, že všichni mají totéž právo býti šťastnými, jako je má, řekneme, generální ředitel Živnostenské banky, všemocný vládce v tomto státě, dojde-li se jednou tak daleko a politika, již dělají státníci, bude ovládána touto mravní ideou, že státy mají pečovati ne o kapitalismus, nýbrž o všecky své občany stejnou měrou, pak zmizí i nebezpečí, jež se vznáší dnes nad našimi hlavami, jež může denně vésti ku katastrofě. Nechceme již války, chceme vynaložiti všecko, aby bylo válce zabráněno, aby se válka nikdy nevrátila. To se může státi jen, bude-li dána všem lidem spokojenost, na niž mají nárok.
Nesmí se již hnáti miliony na
porážku. To se však stane, zůstanou-li tyto smlouvy v platnosti.
Tyto hrozné smlouvy jsou ideální - a bez srdce. Jdou bez smilování
přes neštěstí milionů lidí. Proto nutno je roztrhati. Původcům
těchto smluv dostane se rozsudku od světových dějin, jež jsou
soudem světa. A považuji pana ministra dr. Beneše - říkám
to zcela otevřeně, není to naprosto faleš, již vyslovuji, jsme
politickými protivníky a zůstaneme jimi - avšak považuji jej za
muže, který je veden vysokými mravními ideály. Je-li takovým,
pak ať se zbaví ideí, na nichž jsou zbudovány tyto smlouvy, jinak
bude jednoho dne odsouzen s tvůrci těchto smluv od světových dějin.
Ať se přikloní vyšším mravním myšlenkám, ať kráčí v tomto státě
v předu, ať působí jakožto odpovědný nositel politiky tohoto státu,
aby v něm prováděna byla vnitřní a vnější politika, jež nemá základem
nic jiného, než štěstí lidí, jež vychází z toho, že každý člověk
má stejné právo na štěstí a spokojenost. A učiní-li to, pak budou
jednou o něm dějiny světa jinak souditi. Pak řeknou: Tento muž
utvořil stát, přispěl spolu k tomu, aby byly splněny ideály, jež
musejí býti splněny. Musíme se postaviti na stanovisko, že staré
dějiny se všemi svými omyly, s panstvím imperialismu a kapitalismu,
leží za námi a že počíná nové počítání času. Zbytky staré doby
klesnou beze slávy do Orku, nová doba vystupuje a velebí se jako
počátek nové Evropy. (Souhlas a potlesk na levici.)
Místopředseda inž. Botto (zvoní):
Slovo udeľujem prvému rečníkovi "pro" pánu posl.
Hlinkovi.
Posl. Hlinka: Slavné Národné shromaždenie! Ctení páni a dámy! V tomto historickom momente, keď ako Slováci po práve a skutočnosti stojíme už fakticky na rozhraní uznania nášho štátu a potvrdenia smluvy trianonskej, st. germainskej a ostatných, dovoľte mi, aby som urobil maličkú reflexiu na život nás Slovákov, aby som prípadne osvetlil, že my Slováci prečo vítame dnes s radosťou túto republiku, prečo my dnes, keď naši tisicroční spoluobčania Maďari oplakávajú svoju integritu, voľne vítame úsvit slobody a dnešný deň. Mohol by som začať: Infandum regina iubes renovare dolorem, totíž je to istá trpkosť, isté historické krivdy, ktoré musím uviesť, aby som ospravedlnil a prípadne dodal váhy výpovedi pána ministra zahraničných vecí, kde on hovorí, že Maďari všetku odpovednost za svoje národné nešťastie pripisujú Rakúsku. Panovia, toho niet. Tu oni musia riecť sami: mea culpa, sine ira et studio, a musia uznať, že tento všeobecný stav v prvej rade oni sami zrobili. S Maďarmi za tisíc rokov sme vlastne podľa historie nežili. V bývalom Uhorsku žili sme my Slováci, Nemci, Rumuni a Srbi (Posl. dr. Juriga: A židia!), ale žiadne z týchto národností - lebo boli sme len národnosťmi a nie národom - (Hlas: Neznali nás!) nesmela sa nazývať národom, poneváč slovo národ znamenalo vlastizradu a lavicu obžalovaných. Tedy my, Rumuni, Srbi, Nemci a Slováci boli sme len národnosti. Všetky tri ostatné národnosti boli na tom o mnoho lepšie než my Slováci. Nemci alebo tak zvaní Cipseri a sedmohradskí Sasíci mali svoje školy, mali za sebou svoj veľký Reich, mali sa na čo oprieť, a preto ich práva boly respektované. Mali obecné a stredné školy a na univerzite bola katedra nemeckej reči. Mali tiež iné výhody hospodárské, politické a spoločenské. Rumuni mali za sebou rumunské kráľovstvo, mali za sebou hierarchiu, ktorá ich bránila a zastávala sa ich proti prehmatom. Mali istý počet svojich ľudových škol a i svoje gymnázia a na univerzite peštianskej mali katedru svojej reči. Srbi boli tiež v podobnom šťastnom stave, len my Slováci boli sme siroty, boli sme zbaveni všetkých práv. Ani to meno Slovák nám nebolo dovolené užívať. (Výkřiky.)
Ja sa dám rád presvedčiť, rád koncedujem, že maďarský národ nebol na vine všetkému, ale jeho feudálna grófska trieda. Nechcem všetko pripisovať maďarskému národu, ako takému, ale predsa je len pravda, že my Slováci v našej domovine, v našom vlastnom území neboli sme doma, boli sme cudzími, inojazyčnými. Menovali nás cudzorečími. (Výkřiky.)
My, veľactené Narodné shromaždenie, nemali sme ani jednej jedinej materskej školy, nemali sme ani jednej ľudovej štátnej školy. O gymnáziách, stredných školách, reálkach atd. ani nebudem hovoriť. Tam by sme boly úplne uspokojení i len akými takými odpadkami. Boli by sme sa uspokojili, keby nám bolo bývalo dovolené len fakultatívne slovensky vyučovať svojmu jazyku. Aspoň jednu hodinu týždne. Ja som pravdepodobne posledný Mohikán, ja som sa ešte učil v roku 1873 v ružomberskom gymnáziu, tedy na území eminentne slovenskom - Ružomberok je slovenský ako máloktoré slovenské mesto v republike - svojej materčine ako falkultatívnému predmetu mimo hodiny v stredu odpoludňa jednu hodinu zo zvláštnej milosti. Potom sa to zavrelo a ďalej to nebolo možné.
Ďalej bol zákon z roku 1867, nemýlím-li sa 64 tak zvaný národnostný zákon a bol to, veľactená snemovňa, zákon pekný, bol to zákon humánny, zákon liberálny. Tam nám boly zabezpečené všetky práva. Tam sme mali zabezpečené školy, štátne školy v materskej reči, na území Slovákmi obývanom slovenské školy boly dovolené, malo byť dovolené, že na území slovenských autonomií, slovenských stolíc v Liptove, v Turci, Trenčíne a Nitre a vôbec všade, kde býva slovenská národnosť vo väčšine, že tam jednacou rečou má byť reč tej národnosti, ktorá obýva toto územie. Jestliže aspoň 20% členov zástupiteľského sboru je Slovákov, má byť aspoň jeden zapisovateľ v tej reči slovenskej.
Pánovia moji! Bol som 20 rokov členom liptovského administratívneho výboru, bol som členom stolice liptovskej a nikdy mi nedovolili ani len jedno slovo po slovensky povedeť. (Výkřiky.) Len jeden jediný starý Janček bol výminkou, lebo o ňom sa dokázalo, že nevedel maďarsky ani slova, a používal preto slovenčinu a zadržoval tú kontinuitu, že pri každom shromaždení slovensky hovoril. Ale šli sme ďalej. Roku 1907 vrhli sa i na naše mesto Ružomberok, z veľkej obce urobili nám mesto se zriadeným magistrátom, prirazili k nám továreň v Rybárpoli, aby nás tým lepšie ovládali. A prečo to robili? Nie pre blahobyt a nie pre výživu v celej oblasti, ale preto urobili tento magistrát, aby na mestskej radnici, kde bolo všetko slovenské, aby sa tam po maďarsky rokovalo a rokovalo sa tam tak od roku 1910 až do dnes, a zase len starý Janček a niekoľko osvedcených Slovákov hovorilo po slovensky, 56 židov, ktorí boli vo výbore, ti boli prvotriedni Maďari. (Výkřiky.)
Pánovia moji! Ľudovej školy štátnej nebolo ani jednej na území celého Slovenska. To doznať musí každý. Mali sme typ škol konfesionálnych a občianskych, a i v konfesionálnych školách r. 1907, pamätáte sa na to, aké zákony vyniesol Apponyi.
Ten učiteľ, ktorý za tri roky nezmaďarizuje a nenaučí tie deti na Kysucku, Magure a na Beskydoch maďarsky, ten bude pozbavený diplomu a môže isť svetom. Tlačilo sa, páni moji, na školské stolice, na učiteľov škol, aby každou možnou silou sa maďarizovalo. Mali sme i stredné školy, to viete páni moji. Tri gymnázia v Revúci, Martine a v Kláštore pod Zniovom. Školy tie neboly štátne. Stát ani halierom na ne neprispel, postavili sme si ich sami zo svojich vlastných mozolov a zo svojich vlastných grošov. Od roku 1873 starý Tisza pod zámienkou nevlasteneckého vyučovania všetky tri školy brevi manu zavrel. Ostali sme úplne bez všetkých stredísk, bez ohniska kultúrneho, aby sme takto svoju materčinu, svoj jazyk úplne zabudli.
Na poli hospodárskom nestáli sme o veľa lepšie.
Poviem len jeden eklatantný prípad, ktorý sa stal v roku 1906. V Turčianskom Sv. Martine sa založila papierňa, účastinná spoločnosť. Bola už hotová, stroje postavené, len do behu to pustiť, ale nedostali licenciu preto, lebo vraj do Turca tečie z nej kalná voda, že by ryby vyhynuly. Tedy ryby boly chránené, priemysel a ľud slovenský mohol zahynúť. V Ružomberku ale bola druhá papiereň toho istého typu, bola to papierňa Kleinovská a ostatne páni, kdo pôjdete do Ružomberku zvem vás k tomu - pozvite sa v tie strany večer alebo o pol noci, keď sa vypúšťa kal do vody, aby ste videli, aká je červená, modrá, zelená, ako hraje všetkými barvami; to ale nerobilo žiadnu prekážku, trebaže voda tečie cez mesto a tú kalnú vodu museli ľudia brať, a to prekážku nerobilo. O licenciách máme hovoriť? Slovák, ktorý sa hlásil k Slovákom, licencie nedostal. Slovák, ktorý hlasoval na slovenského kandidáta, ten bol na celej čiare prenasledovaný. Na celom Slovensku snáď neboli 2 krčmári slovenskí, ktorí by boli mali licenciu. To všetko bol monopol vlastencov a my, veľactené Národné shromaždenie, pri tomto všetkom sme sa vedeli udržať. Pri tomto veľkom útisku my sme lásku k slovenčine zachovať vedeli, my sme myšlienku messianskú, slavjanskú, a slovenčinu zachovali. Prišiel rok 1896, prišly voľby. Moji pánovia! Tieto voľby budú istotne zapísané čiernou tužkou v historii uhorskej, keď slovenský volič v Kubíne, Ružomberoku, v Čaci, Trnave atď., musel stáť 36 hodin o hlade a smäde; nebolo im dovolené chleba si vziať ani vody sa napiť. A aké to boly voľby, ten feudálny systém? V roku 1906 tá Viedeň, tá byrokratická Viedeň rakúská nariadila našej aristokracii, aby zaviedla všeobecné hlasovacie právo. Ešte nedošlo ani do Marchega, a už ho ukradli. A to právo všeobecné, rovné, tajné, do Uhorska nikdy neprišlo.
Viete, pánovia, že 30 Slovákov, ktorí čítať a písať nevedeli, malo jeden hlas a každý neslovák, jestliže mal akademické vzdelanie, gymnázium, mal hlas, prípadne plurálne hlasovacie právo. Aby sa Slovákom a celému svetu trochu prachu hodilo do očí, vyniesli zákon, že ľudovú školu skončivší Slovák alebo ktorýkoľvek občan uhorský, ktorý složí v ľudovej škole zkúšku znalosti, dostane na základe toho svedectva potom hlasovacie právo. Ale, pánovia, uvážte, že v tej hladnej, chudobnej Orave chodí dieťa najviac ak 4 mesiace do školy - predsa známe Oravu, ako bývajú naši Slováci v Orave rozptýlení, takže do školy majú 10-12-15 km a tu by sme boli očakávali trošku liberalizmu, svobody, že kdo prijde do tej školy robiť zkúšku, bude ju môcť skladať aspoň vo svojej materskej reči. Ale ten Slováčik z Oravy, Trenčína skladal zkúšku v maďarskej reči. (Slyšte!) Všetky predmety boly maďarské ako počty, dejepis, zemepis atď. (Hluk a maďarské výkřiky.) Tak to bolo, moji pánovia, to je historicky dokázané a prirodzený následok toho bol, že ani jediný Slovák pri tej zkúške neobstál. Tažko sme videli, že z 20 chlapcov obstáli pri tej zkúške čo len 2 a 2/4 mali náhradnú zkúšku.
Administratíva? Pánovia moji, to bol snáď najbolavejší bod nášho života. Sľužný, u vás to bol okresný hejtman, u nás je to sľužny, ktorý všetku svoju práciu vyčerpával, sústredoval v tom, že dával pozor na panslavizmus a referoval ministrovi. Potom župan, podžupan: Tam je panslavizmus, a pri tom všetkom nemusel nikdy sedeť v úrade, ale šiel z jednej dediny do druhej dediny a mal nesmrteľné zásluhy. Tak to bolo v každej stolici, jedna rodina tam vládla a mali samosprávu. V Liptove, Szentiványovci, Radvánszkovci atď. a inde boly menší alebo väčší šľachtici. To bola administrácia. Na Slovensku občianský synčok za služného sa nikdy nedostal. Ja mám 50 rokov a nevidel som nikdy jednoho občianského služného, ktorý by bol politickým úradníkom. (Hluk a výkřiky.)
Dovoľte, veľactené shromaždenie, poviem-li, že Slovensko dalo bývalému Uhorsku veľmi mnoho hodných synov. To sa poprieť nedá. Vezmime na pr. básnictvo, oni žijú z národností. Máte tam Petöfiho-Petroviča. Tam máte ďalej Barossa, ministra železníc, tam máte Munkácsiho, "pravého" Maďara. Ale, pánovia moji, kto že vedie tú politiku uhorskú dnes. To je Čerňoch, Slovák, to je Rakovský Štefan, Slovák a Smrečányi. Ten je z Oravy, z Bystrice. To je isté a bezo sporu, že dali sme maďarskému národu mnoho veľkých synov. (Maďarské výkřiky). Tak to bolo, páni moji, jak niekdo povedal: Já som Slovák, tak - - (Maďarské výkřiky).
Andrej Hlinka, moji pánovia,
rozprávol týmto tónom cez celý svoj život. (Hlučný potlesk
a souhlas.) Andrej Hlinka dokázal, že týmto tónom hovorí
nepretržite už od 40 rokov. My sme týmto tónom hovorili i vtedy,
keď len jeden článok napísať znamenalo 12 mesiacov žalára. Je
tu Juriga, ktorý sedel 2 roky v Segedine. (Hlas: Za
to vás chytli, že jste žádal střední školu! - Různé výkřiky.)
Místopředseda inž. Botto (zvoní):
Prosím, abyste nevyrušovali rečníka.
Posl. Hlinka (pokračuje): Ja som bol roku 1906 pri voľbách, keď sme v ružomberskom okrese kandidovali, keď sme sa sišli pod devizou svobody, keď maďarská šľachta už videla uskutočnenie svojho ideálu, keď košutizm triumfoval, vtedy sme kandidovali v tej nádeji, že opravdu bude dbané rovnosti a voľnosti.
Príšli kandidáti, a ja som im povedel vo svojej vernosti: prečo nedáte ľudu školy v jeho reči, aby mohol príjsť k úradom, aby mohol postupovať. Dostal som za to žalobu, chytili ma a dali medzi cigánov do vyšetrovacej väzby a 6 mesiacov som tam sedel. (Maďarské výkřiky.)
Niektorí kolegovia z maďarskej strany prejavili svoju nespokojenosť s menovaním biskupov. Dobre hovoril minister zahraničných vecí, že je to prvý prípad za tisíc rokov, čo Slováci prišli na biskupský stolec. (Výborně! Potlesk.) Ja som prišiel na ružomberskú faru, lebo som Ružomberčan. Volil ma ružomberský výbor. (Obrácen k maďarským poslancům:) Čo ste robili, do Ríma ste posielali protesty, 4 roky väzenia som dostal preto, aby ste ma mohli fary zbaviť. (Tak jest!)
Páni moji, ja vám to nepripisujem, ja to pripisujem geniusu a šlechte, ktorá maďarský národ nešťastným urobila. Pozrime, páni moji, mestá! V našom biskupstve chlapec z Oravy, chlapec z Liptovska, treba bol najvzornejším kňazom, trebaže bol horlivcom, neprišiel nikdy na mestskú faru. Museli isť do Ameriky naši najlepší synovia, vziať do rúk pútnickú palicu a isť do vyhnanstva, dnes sú roztratení po Amerike. (Místopředseda Buříval převzal předsednictví.)
To všetko bol systém. Kdo riekol, že je Slovák, ten mohol by ť pripravený na to najhoršie. Dnes súčtujme. (Výborně! Potlesk.) Dnes účty skladajme, musíme si aktíva i pasíva sostaviť a možná, že je to začiatok našeho lepšieho spolužitia, našej peknej slobody, ale účtovať musíme. (Posl. dr. Jabloniczky: Maďarského biskupa na Slovensku!) Maďarského biskupa na Slovensko dávať síce nebudeme, ale bude-li toho potreba, verte, že i to bude možné. Ale na Slovensku za maďarského režimu kňaz, kaplan neprišiel k vyššej hodnosti. (Posl. dr. Jabloniczky: Černoch!) Černoch bol Maďarón, i dnes je. (Výkřiky.)
My nechceme, páni moji, krivdiť nikomu. Moja strana je stranou autonomie, pravdy, práva, zákonov, práce; preto Maďarov nechceme utlačovať. Povedzme si pravdu! V našej republike je Maďarov 500.000. (Posl. Szentivanyi [maďarsky]: Je jich více!) To hovorí kolega Szentiványi, že "több van". Ale nech ich je koľkokoľvek chce, tých 500.000 Maďarov má tu 9 zákonitých zástupcov. (Tak jest!) Nás Slovákov bolo na Slovensku 2 miliony. Koľko sme mali od roku 1867 do roku 1896 svojich zástupcov? Mali sme do roku 1896 len jediného Jurigu. Ďalej počúvajte pánovia: Jedno slovo povedel Juriga zo srdca a celá snemovňa sa naň vrhla. To pánovia si musíme povedeť: Bolo voľno v Pešti hovoriť francúzsky, anglicky a nemecky, ale keď jediné slovo slovenské padlo, akoby bol hrom uderil do snemovne, nebolo možné prehovoriť jediného slovenského slova. My vás ale na Slovensku utlačovať nechceme. My vám necháme školy, my vám necháme vašich notárov, rychtárov, slúžnych, predstavených. Nechceme nikomu krivdiť. My sme vám nechali a necháme tam, kde Maďari budú kompaktne obývať, toľko škol, koľko vám patrí. V Ružomberku na našom území bolo gymnázium čiste maďarské. (Výkřiky posl. Surányiho. Hluk. Místopředseda Buříval zvoní.)
Páni moji! Neodvolávajte sa na Krista, on miloval svoj národ, on plakal nad Jeruzalémom, on pri svojej smrti volal: "Eloi eloi lamma sabachtani. Ani jednu krivdu vám nerobíme. Ovšem, že keby pán dr. Lelley sa mal učiť slovensky, to by bola krivda. A krivdu vám nechceme urobiť.
Veľactené národné shromaždenie!
Ja by bol celkom šťastný, keby sme v Ružomberku na radnici boli
mali tie práva, aké máte vy v Prahe. Vidím pred sebou maďarské
dotazy, maďarské odpovedi, vidím, že pan kol. Surányi podal
návrh, abysme z Maďarska vyhnaným uprchlíkom dali právo azylu.
Minister vám odpovedel maďarsky. (Maďarské výkřiky.)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Prosím, o klid. Pan posl. Surányi nemá slova.
Posl. Hlinka (pokračuje):
Je pravda, že socializmus na základe istej internacionality
a opatrnosti bol liberálnejší, ako Apponyi, Andrássy a ostatní,
ale zo Slovákov nebol im ani jeden jediný povznesený. Keď vám
krivdu budú robiť, vy nás veru nájdete. (Hluk.)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Prosím o klid. (Hluk trvá.) Prosím, aby pan řečník
pokračoval.
Posl. Hlinka (pokračuje): Veľactené národné shromaždenie! My máme v živote národnom i isté etapy, a tieto etapy sú: Nitra, Ružomberok a ostatné sedrie, kde nás, páni moji súdili pre lásku k nášmu národu. Máme tie etapy i v semeniskách, kde nám nebolo dovolené v našej slovenskej reči ani apologetické - nehovorím politické - časopisy čítať.
Vy, páni z maďarskej strany, mali ste príležitosť proti týmto vecia protestovať a neprotestovali ste. Boli ste pri moci. Ale ani dnes to nenie lepšie, keď prejdeme trošíčku cez hranice. V Uhorsku koľko je našich bratov slovenských? 350 tisíc Slovákov je v dnešnom Uhorsku. 350 tisíc Slovákov je v Maďárii a koľko poslancov majú títo ľudia, koľko zástupcov na sneme v Pešti. (Hlas: Ani jednoho!) Kolik majú v Maďárii naši Slováci starostov, predstavených, služných, notárov alebo ostatných administratívnych úradníkov? (Hlas: Ani jednoho!) Ja som čítal nedávno o jednom človekovi - neviem už či sa menoval Hrdlička alebo inak že ho odsúdili na jeden rok do väzenia preto, že hovoril, že Rusi sú naši bratia. Slováci nemajú ani jednoho zástupca a myslím, že ani školy žiadnej nemajú. A preto nemáte sa čo žalovať, my ale máme čo žalovať, poneváč našim bratom sa tam krivdí. (Různé výkřiky. - Místopředseda Buříval zvoní.)
Veľactené shromaždenie. Vo svojom expozé minister voči Maďarom, voči Rakúsku, Nemecku, voči celej Europe bol tak konciliantní, že sa tomu človek musí diviť. (Výborně!) Pomôcť chceme, komu len môžeme. My máme v Rakúsku asi 40 titíc našich Slovákov žijúcich vo Viedni, ktorí majú svoje pozemky v Gbeloch, na Búroch, v Malackách, Zohore, tam majú rodiny, pozemky, z tých žijú, oni sú len emigranti, priekupníci svojich výrobkov hospodárskych, zelinárskych a s týmito našimi slovenskými bratmi sa tak nakladá, že keď si chce zajsť domov obrobiť pole, stojí ho pas asi 700 K a po všetkých úradoch musí chodiť. A rovne sa meria i nám.
Dúfam, že mi porozumie dr. Lelley a ostatní páni, že chceme, aby budúcnosť bola lepšia. My vieme z minulosti, že naše rieky, Váh, Nietra, Ipoľ, Hron tečú dole až do Čierného mora, že boly prirodzenou dopravnou cestou pre bryndzu, dub, šindeľ, dosky, late a ostatné výrobky z našich slovenských hôr. I dnes chceme naviazať s Maďarmi istý druh kompenzačného obchodu, aby nám dnes pomohli v tejto aprovizačnej biede. Podávame im pravicu, musí tomu tak byť. (Posl. Szentiványi: Uhersko děkuje za takovou pomoc!) My vieme, že Maďari hovoria ináč. So mnou hovoril z Ostrihoma zástupca jednej banky o kompenzačnom obchode, abysme dali drevo, bryndzu a ostatné výrobky, železo, kovy a oni že daju pšenicu, kukuricu, víno a iné veci. Tak hovorí nepredpojatý objektívny Maďar. My proti národom nikdy bojovať nebudeme, to si vypuďte z hlavy, my v každom človekovi vidíme brata a chceme žiť v pokoji, ale keď prišiel den účtovania s vecimi, ktoré sú historické faktá, je treba to zjavne a otvorene povedať.