Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Mezinárodní úřad práce bude ústřednou shromažďující a rozšiřující informace o mezinárodní úpravě poměrů dělnických a řádů pracovních, zvláště pokud jde o otázky, o nichž generální konference má jednati, nebo nařídila šetření. Ostatní povinnosti jsou v tomto čl. jednotlivě vypočteny.

vyplývá, že členové, kteří nemají zástupce ve Správní radě, mohou si zříditi zvláštního úředníka, jejž ovšem musí vypraviti řádnou plnou mocí a úřadu ohlásiti, jenž by zprostředkoval mezi odbornými ministerstvy svého státu a ředitelem úřadu. Jinak zprostředkuje tento styk zástupce oné vlády ve Správní radě.

Mezinárodní úřad práce může se dovolávati pomoci generálního tajemníka Společnosti národů.

Náklady mezinárodního úřadu práce hradí Společnost národů až na cestovné a náklady pobytu delegátů a odborných poradců i zástupců (čl. 397.), jež si hradí každý stát sám.

Návrhy bodů, o nichž by se mělo jednati, může činiti nejen vláda, nýbrž i organisace dělnické a zaměstnavatelské. Podle těchto návrhů sestavuje Správní rada denní pořad, jejž ředitel úřadu zašle každé vládě a jejím prostřednictvím mimovládním delegátům čtyři měsíce před počátkem sedění.

Vláda může odporovati tomu, aby se o určitém bodě jednalo. O těchto námitkách, jež musí býti odůvodněny, rozhoduje konference, a může přes tento odpor o věci se jednati, usnese-li se tak konference dvoutřetinovou většinou. Stejnou většinou může se konference usnésti, že některý předmět má býti dán na pořad jednání příštího.

upravuje otázku hlasování. Na rozdíl od Společnosti národů, jejíž usnesení musí zpravidla býti jednomyslné, požaduje se v organisaci práce jen většina hlasů a to zpravidla prostá většina přítomných, ale musí se hlasování zúčastniti aspoň polovice členů, účastnících se zasedání.

Konference může z odborných poradců tvořiti komise poradní.

Rozhodování konference děje se ve dvojí formě:

1. ve formě "doporučení", jež se předkládá členům, aby je provedli buď zákonem, nebo jinak, nebo

2. ve formě návrhu úmluvy, již ovšem členové musí ratifikovati, jako každou jinou smlouvu.

K obojímu rozhodnutí se vyžaduje většiny dvoutřetinové.

Při svém rozhodování má konference obrátiti zřetel také k zemím méně pokročilým a doporučiti modifikace, jim přiměřené.

Usnesení konference mají členové do roka, a jen za poměrů výjimečných do 18ti měsíců, předložiti příslušným svým úřadům k provedení.

Jde-li o "doporučení", podají generálnímu tajemníku Společnosti národů zprávu o opatřeních, jež byla učiněna. Jde-li o návrh konvence, složí se ratifikace u generálního tajemníka, a členové jsou povinni učiniti opatření nutná k jejímu provedení.

Nedojde-li ke schválení příslušným úřadem, na př. zamítne-li parlament osnovu zákona, odpovídajícího "doporučení", nebo odepře-li hlava státu ratifikovati konvenci, je onen člen prost dalších závazků. Al. 9. tohoto čl. byla vsunuta vzhledem na ústavu americkou, jež dává jednotlivým státům výhradnou moc zákonodárnou ve věcech práva, ale nedává práva uzavírati mezinárodních úmluv, jež má jen federace, které však se zase nedostává zákonodárné moci ve věcech pracovních. Proto voleno východisko v tom spočívající, že stát s takovouto ústavou může i návrh úmluvy pokládati za pouhé "doporučení", poněvadž právně by se jinak úmluvou zavazoval k něčemu, co jako zákonodárce by nemohl provésti.

Nikdy však nemůže úmluva nebo doporučení býti chápána jako podnět ke zhoršení, již zavedených poměrů dělnických, tedy na př. usnesení, jímž se omezuje práce dětí, nesmí býti pohnutkou, aby státy, které mají provésti zákaz práce dětské, jej odvolaly.

je důsledkem čl. 18.

umožňuje členům, kteří se svým návrhem konvence byli přehlasováni, uzavříti zvláštní úmluvy.

ukládá členům podávati mezinárodnímu úřadu práce určité zprávy, aby tento úřad mohl dostáti povinnostem, které mu ukládá čl. 390. al. I.

Největší pokrok proti dosavadnímu právnímu řádu i proti statutu Společnosti národů spočívá v tom, že úmluva o organisaci práce upravuje v

zvláštní řízení, jímž by členové byli donucováni, aby splnili úmluvy, jež ratifikovali, (tedy ne pouhé "doporučení").

V takovémto případě mají organisace dělnické i zaměstnavatelské onoho státu právo k rozkladu, ostatní členové pak právo ke stížnosti.

Rozklad podává se u mezinárodního úřadu práce a uplatňuje se jím, že stát nezajistil dostatečnou měrou provedení úmluvy, jíž ratifikoval. Účinek rozkladu je, že Správní rada může jej předložiti dotčené vládě s pozváním, aby se o něm vyjádřila. Nevyjádří-li se, neb vyjádří-li se způsobem, jejž Správní rada neuzná za dostatečný, může naříditi uveřejnění rozkladu a po případě i vyjádření oné vlády. Tu se tedy počítá jen s morálním účinkem takovéhoto uveřejnění na vládu.

Dosažnější donucovací prostředky jsou po ruce, podá-li jiný člen stížnost z téhož důvodu. I tu může Správní rada nejdříve postupovati jako při rozkladu. Ale nepodá-li vláda, jíž stížnost byla předložena k vyjádření uspokojujícího Správní radu, nedojde k pouhému uveřejnění stížnosti, nýbrž Správní rada může vyvolati zřízení vyšetřovací komise, jež by zjistila stav věcí a podala zprávu. K takovéto komisi může ostatně dojíti po stížnosti i když neuzná Správní rada za potřebno stížnost dotčené vládě předložiti k vyjádření, ano Správní rada může přikročiti ke zřízení takovéto komise i z povinnosti úřední i ke stížnosti některého delegáta.

Jen musí vládě, proti níž stížnost neb rozklad míří, býti poskytnuta možnost, aby se zúčastnila jednání o opatření, jež proti ní má býti učiněno, a proto musí býti v čas o jednání vyrozuměna, aby k němu vyslala svého delegáta.

Vyšetřovací komisi sestaví generální tajemník sp. n. z listiny, pořízené tím způsobem, že každý člen oznámí tři osoby znalé ve věcech průmyslových a to jednoho zástupce dělníků, jednoho zástupce zaměstnavatelů, a jednu osobu nezávislou jak na dělnících, tak na zaměstnavatelích. Správní rada má právo přezkoumávati tyto přihlášky a zamítati dvoutřetinovou většinou osoby, jejíchž kvalifikace by nevyhovovala předpisům. Generální tajemník sestavuje vyšetřovací komisi, vybéře tři osoby z tohoto seznamu a to po jedné z naznačených tří kategorií a určí z nich předsedu. Vyloučeny jsou osoby, přihlášené členy na sporu přímo zúčastněnými.

Členové jsou povinni dáti vyšetřující komisi k disposici údaje, vztahující se na předmět sporu a jsoucí v jejich držbě.

Komise podá po provedeném šetření zprávu, v níž uvede zjištěné skutečnosti, doporučí opatření, jež by stát, proti němuž stížnost míří, měl učiniti, aby vyhověl státu stížnost vedoucímu, a udal lhůtu, v níž by se tak mělo státi. Po případě uvede i vhodné prostředky donucovací rázu hospodářského.

Generální tajemník sdělí referát stranám a uveřejnění jej. Strany mají právo do měsíce prohlásiti, zda se podrobují doporučení, a ne-li, zda si přejí svůj spor vznésti na stálý mezinárodní dvůr soudní při Společnosti národů.

Před tento soud může také kterýkoliv člen vznésti oznámení, že jiný člen se nezachoval podle čl. 405., t. j., že nepředložil "doporučení", nebo návrh úmluvy konferencí usnesených, příslušným orgánům svého státu.

Mezinárodní soudní dvůr rozhoduje s konečnou platností. Má právo potvrditi, změniti nebo zrušiti doporučení vyšetřovací komise a udati opatření rázu hospodářského, jež ostatní vlády mohou učiniti proti vládě zprotivivší se.

Každý člen má právo proti zpěčujícímu se státu učiniti opatření, vyšetřující komisi navržené, nebo soudním dvorem nařízené, nevyhoví-li stát doporučení komise, nebo nálezu soudního dvoru.

Tato opatření donucovací musí býti ihned odvolána, jakmile nová vyšetřující komise, jíž zřídí generální tajemník k oznámení stíhaného státu, jež učiní Správní radě, že se podvolil doporučení prvé vyšetřující komise, resp. nálezu soudního dvoru, zjistí, že tomu tak jest.

rozšiřuje platnost konvencí také na protektoráty a samosprávné kolonie členů ovšem s výhradou, že je vůbec lze tam uskutečniti, a že, je-li třeba je přizpůsobiti místním poměrům, bude lze srovnati s ostatním obsahem úmluvy změny, které by v tomto směru byly uznány za potřebné.

upravuje otázku případných změn tohoto mezinárodního řádu o organisaci práva. Rozdíl proti analogickým ustanovením statutu Společnosti národů (čl. 26.) spočívá jednak v tom, že stačí dvoutřetinová většina, kdežto čl. 26. předpokládá jednomyslnost, připouštěje ovšem, aby nesouhlasící vystoupili ze sp. n.; úmluva o organisaci práce vyžaduje pak, má-li změna vstoupiti v platnost, ratifikaci členy, kteří tvoří Radu sp. n. a tří čtvrtin členů ostatních, kdežto čl. 26. předpokládá ratifikaci sice také členů Rady, ale pouhé většiny členů shromážděných.

jest klausulí o podrobení se stálému soudnímu dvoru mezinárodnímu, jakou předpokládá čl. 14.

obsahují přechodná ustanovení nutná proto, že tu ještě není Správní rady, jež by podle čl. 400. připravila první konferenci, ani sp. n. a jejich orgánů, kteří by tu napomáhali. Tato ustanovení, jakož i obecné zásady proklamované

nepotřebují podrobnějšího výkladu. Majíť spíše ráz resolučního usnesení mírového kongresu, než závazných norem právních.

V mírové smlouvě s Rakouskem jsou ustanovení o mezinárodní úpravě práce uvedena jako čl. 332. - 372.

ukládá Německu jako záruku splnění mírových podmínek obsazení levého břehu Rýna s předmostími brannými silami mocností spojených a přidružených na dobu patnácti let.

upravuje postupné řešení tohoto zabezpečovacího opatření ve třech fázích vždy po pěti letech, ovšem s podmínkou, že Německo bude věrně plniti své závazky.

Důležitý jest poslední odstavec tohoto článku, jímž mocnosti spojené a přidružené si vyhražují možnost, zdržeti odvolávání okupačních branných sil, kdyby po uplynutí patnácti let neuznaly dostatečnými záruky proti neprovokovanému útoku Německa. Mimo to mají tyto mocnosti podle

právo opět zaujmouti vyprázdněná již pásma, kdyby reparační komise nalezla, že Německo odpírá dostáti všem nebo některým svým závazkům z mírové smlouvy vyplývajícím. Ovšem naopak, kdyby Německo dostálo všem svým závazkům dříve, než do patnácti let, bude okupace zrušena dříve.

Německo předem schvaluje úmluvy, jež státy spojené a přidružené uzavrou mezi sebou o této okupaci.

Důsledkem čl. 116., jímž se ruší mír brest-litevský a čl. 292., jímž se ruší všechny smlouvy Německa s jednotlivými částmi bývalé říše Ruské, odvolá Německo své vojsko z baltických provincií a Litevska, jakmile čelné mocnosti spojené a přidružené uznají dobu k tomu za vhodnou. Tato okupační vojska nesmějí nucenými opatřeními získávati dodávky pro Německo, ani nesmějí zasahovati do obranných bojů prozatímních vlád na onom území zřízených.

V mírové smlouvě s Rakouskem není oddílu o zárukách.

zavazuje se Německo uznati mírové smlouvy, jež uzavrou státy spojené a přidružené s bývalými spojenci Německa, zvláště uznati territoriální změny, jež tam budou provedeny.

týkají se neutrálního pásma Savojského a jednání, jež v tom směru bylo vedeno mezi Francií a Švýcarskem, tedy právních poměrů, jež se nijak nedotýkají naší republiky. Republika Československá se jen zavazuje s ostatními státy spojenými a přidruženými, že uzná úmluvy mezi Francií a Švýcarskem, jimiž by mohla býti změněna dotyčná usnesení kongresu vídeňského z roku 1815.

Rovněž nedotýkají se naší republiky úmluvy, upravující právní vztahy mezi Francií a knížectvím Monackým.

doplňuje předpisy o jednacím řádu různých komisí zřízených touto smlouvou tím, že dává předsedovi právo dirimovati v případě rovnosti hlasů.

upravuje právní poměry náboženských misií křesťanských na územích náležejících nebo svěřených mocnostem spojeným a přidruženým, pokud byly vydržovány společnostmi neb osobami německými. Výjimkou ze zásady vyslovené v čl. 297. b. omezují státy spojené a přidružené své disposiční právo, pokud jde o tento německý majetek, potud, že slibují, že ponechají tento majetek misijním účelům a že jej svěří Správním Radám složeným z osob stejného vyznání náboženského, jakému náležejí misie i slibují ochranu těmto misiím. Německo předem uznává úpravu, kterou v tomto směru učiní státy spojené a přidružené a vzdává se pokud jde o tyto misie všech svých nároků.

obsahuje úplné vzdání se se strany Německa, všech nároků proti signatárním mocnostem, třeba by byly jen přerušily diplomatické spojení pro činy, jež předcházely vstoupení v platnost této smlouvy, pokud ovšem smlouva sama nepřipouští výjimek.

ukládá Německu, aby uznalo všechna rozhodnutí vydaná kořistními soudy mocností spojených a přidružených, kdežto tyto státy si vyhrazují přezkoumávati analogická rozhodnutí kořistních soudů německých; Německo se zavazuje vydati potřebné k tomu doklady a pomůcky.

Závěrečná klausule prohlašuje francouzský i anglický tekst mírové smlouvy za stejně autentické a upravuje formality ratifikace.

Důležité jest ustanovení, že lhůty v mírové smlouvě uvedené se počítají ode dne, kdy v Paříži sepsán bude protokol o složení ratifikace Německa a tří čelných mocností spojených a přidružených; v ostatních směrech vstoupí mírová smlouva v platnost pro každý stát dnem složení jeho ratifikace.

Zvláštní protokol mírové smlouvě připojený a současně podepsaný podává autentický výklad k čl. 115., 156., 2, 228. 2, 240. a příl. IV. § 2., 3. a 4., vymezuje účast Německa při zjišťování škod a vyhlašuje trestní stíhání proti těm, kdo by se dopustili trestných činů při likvidaci německého majetku.

týkající se smluv o obchodu s lihovinami a zbraněmi odpovídá zcela čl. 126. míru s Německem.

kryje se s čl. 436., rovněž

s čl. 435.

s čl. 438. - 440. Zvláštní výminka o mocnostech, jež přerušily diplomatické spojení, avšak nevypověděly válku, jíž obsahuje německý čl. 439., chybí však v rakouském čl. 377.

stanoví totéž, jako německý čl. 437.

dává čelným mocnostem spojeným a přidruženým právo, aby urovnávaly obtíže, jež by vznikly mezi státy, které podle mírové smlouvy s Rakouskem mají určité otázky upraviti zvláštními smlouvami. Tato moc uhasne, jakmile Rakousko bude přijato do Společnosti národů.

obsahuje interpretanční pravidlo, že výrazem "bývalé císařství rakouské" jest rozuměti i Bosnu a Hercegovinu, vyhražujíc ovšem práva a povinnosti, jež co do těchto území má Uhersko.

Závěrečná klausule míru s Rakouskem shoduje se se závěrem míru s Německem až na to, že vyhotovena jest tato smlouva nejen francouzsky a anglicky, nýbrž i italsky, že však v případě rozporu má přednost tekst francouzský, vyjímaje oddíly o Společnosti národů a o mezinárodní úpravě práce, jež jsou v obou mírových smlouvách úplně stejné, a při nichž tedy platí, jak v německé smlouvě jest předepsáno, francouzský i anglický tekst stejně.

se strany jedné a

se strany druhé.

Závazek, jejž Čechoslovensko vzalo na sebe č. 86. míru s Německem a čl. 57. míru s Rakouskem má býti splněn touto smlouvou, podepsanou současně s mírem s Rakouskem, a obsahující ve třech hlavách ustanovení:

O ochraně menšin,

o ústavě Rusínů jihokarpatských a

o obchodních vztazích Čechoslovenska k mocnostem spojeným a přidruženým.

kryjí se doslovně s čl. 62., 63., 66., 67. a 68. míru s Rakouskem, takže práva a výhody, jež Čechoslovensko jest povinno poskytnouti menšinám, jsou tatáž, jaká svým menšinám musí poskytnouti Rakousko.

Podstatná úchylka jest jen mezi čl. 9. této smlouvy a čl. 68. míru s Rakouskem potud, že kdežto Rakousko jest povinno poskytnouti ve smíšených obcích a okresech možnost učiti se vlastním jazykem jen na školách obecných, zavazuje se Československo, že tuto možnost poskytne ve vyučování vůbec. Dále pak v tom, že Rakousko smí zavésti povinné vyučování němčině na jinojazyčných školách obecných, kdežto Československu se nechává volnost, jak povinné vyučování češtině provede.

upravuje otázku státního občanství československého, odvolávajíc se na dotyčná ustanovení jednotlivých mírových smluv. V tomto směru čl. 3. jen opakuje ustanovení čl. 84. a 85. míru s Německem a čl. 70. a 78. míru s Rakouskem.

rozšiřuje však státní občanství československé i na potomky osob, jež podle čl. 3. by byly měly nárok na československé státní občanství, jestli že se narodily na tomto území. Těmto osobám se však vyhrazuje právo, aby před příslušným československým úřadem v cizině se vzdaly československého státního občanství.

opakuje jen pro Čechoslovensko ustanovení čl. 81. míru s Německem.

ukládá Čechoslovensku, aby uznalo za své občany osoby, jež se narodily na jeho území a nejsou občany státu jiného.

vymezuje samosprávu Rusínů jihokarpatských. Území těchto Rusínů se má dostati takové samosprávy, jaká jest jen slučitelná s jednotou Československého státu. Budou míti svůj sněm, jenž vykonávati bude zákonodárnou pravomoc ve věcech jazykových, školských a náboženských i ve věcech správy místní a v otázkách, jež československé zákony mu přenechávají. Guvernér území bude jmenován presidentem republiky a odpovědný rusínskému sněmu. Úředníci budou pokud možná vybírání z obyvatel rusínského území. Přes to, že území Rusínů bude míti svůj sněm, dojde jeho jednota a ostatní republikou výrazu v tom, že bude vysílati poslance také do zákonodárného sboru republiky, podle ústavy československé republiky. Tito poslanci však nebudou míti práva hlasovacího o otázkách, jež podle čl. 11. vyhrazeny jsou zvláštnímu zákonodárství rusínskému. Z toho plyne, že ve všech jiných věcech bude také pro rusínské území zákonodárným sborem zákonodárný sbor republiky a že také jinak poslanci rusínští budou míti stejná práva, jaká ústava vyhradí ostatním poslancům československým.

staví ustanovení o ochraně menšin, pod mezinárodní sankce stejného druhu, jako čl. 69. staví ustanovení o ochraně menšin v Rakousku. Totiž, že mohou býti měněny, bez souhlasu většiny v Radě sp. n. a že každý člen Rady má právo upozorniti Radu na porušení neb ohrožení těchto předpisů, načež Rada bude postupovati takovým způsobem a dá pokyny k tomu se nesoucí, aby se dosáhlo cílů těmito předpisy sledovaných. Konečně prohlašují se spory o otázkách do této skupiny spadajících, jež by vypuknouti mohly mezi Čechoslovenskem a kterýmkoliv členem sp. n. za spory, jež jest vyřizovati rozhodčím soudem mezinárodním.

má umožniti vzájemné styky diplomatické a konsulární mezi republikou Československou a čelnými mocnostmi spojenými a přidruženými. (Svazek 231. míru s Rakouskem a 279. míru s Německem.)

ponechává v platnosti ve vztazích mezi smluvními stranami nejvýhodnější rakouské sazby celní, jež platily v době vypovědění války ovšem jen na tu dobu, než Československá republika zřídí si svůj celní tarif. Jest to analogické ustanovení, jaké o Rakousku platí podle č. 223. I. s tím rozdílem, že u Rakouska jest tato povinnost uložena na šest resp. 36 měsíců, kdežto Československá republika může tohoto omezení se zbýti dříve, podaří-li se jí dříve zavésti vlastní celní tarif: totéž, jako o Rakousku platí podle čl. 269. o Německu.