Článek ten má týž smysl a význam
jako článek 284.; na všech rakouských
vnitrozemských vodách lodi i zboží států
spojeneckých budou požívati nakládání
domáckého.
Nejobecnější definice mezinárodní
řeky je obsažena v analogickém článku
331. německé mírové smlouvy, v němž
se vymezuje zmezinárodnění Labe, Odry, Němenu
a Dunaje; mírová konference vycházela od
zásady, že pro moderní dobu nestačí
pojem "řeka" ve smyslu geografickém a
že v definici mezinárodní vodní cesty
nutno užíti výrazu "říční
síť". Jako přirozený motiv k mezinárodní
ingerenci na určitých vodních cestách
přijata byla zásada, že každý tok,
jenž slouží více než jednomu státu
jako přirozený přístup k moři,
považuje se za mezinárodní svou povahou;
dosavadní charakteristikon "tok přirozeně
splavný" bylo opuštěno, protože pojem
splavnosti je neurčitý a závislý na
technickém provedení lodí či člunů.
Pojetím bočních a spojovacích přístavů
do definice mezinárodní řeky bylo zabráněno
tomu, aby některý poříční
stát zřízením takového kanálu
se nevyhnul důsledkům plynoucím z internacionalisace
vodní sítě.
Rozšíření internacionalisace Labe i
na Vltavu až do Prahy stalo se na návrh československých
zástupců, kteří z důvodů
taktických i praktických chtěli zajistit
Praze výhody, plynoucí z položení na
řece mezinárodní. Rozšíření
internacionalisace Odry až po Opavici dosaženo hlavně
poukazem na smlouvu rakousko-pruskou z r. 1839.
V rakouské mírové smlouvě není
o Labi, Odře a Němenu řeči, protože
nebylo dáno Rakousku zastoupení v komisích
pro tyto řeky; definice mezinárodního toku
omezuje se tudíž v čl. 291. na Dunaj a zní
poněkud jinak než v smlouvě s Německem.
Českoslovenští zástupci totiž žádali,
jakmile padla možnost, že nám bude přiřknut
pravý břeh Moravy a Dyje, aby byla internacionalisace
sítě podunajské výslovně rozšířena
na tyto (dosud nesplavné) pohraniční řeky.
Zde vystupuje nová zásada, která se na pařížské
mírové konferenci uplatnila o pojmu mezinárodní
vody, že lze totiž smlouvou prohlásiti
každý vodní tok za mezinárodní
(i ten, který neslouží jako přístup
k moři), jsou-li pro to důvody obecné, dotýkající
se zájmů více než jednoho státu.
Články 292. a 294. - 299. jsou rámcovým
řádem pro mezinárodní řeky;
podle článku 299. bude tento řád nahražen
obecnou konvencí o mezinárodních řekách.
Článek 292. stanoví rovnost všech států
na řekách mezinárodních.
Dle tohoto článku je tak zv. pobřežní
plavba ve státech spojeneckých právem suverenním;
je definována dopravou na pravidelných liniích
mezi přístavy určitého státu.
Doprava postupná, t. j. nakládání
a skládání v jednotlivých přístavech
je ovšem každému volná, přichází-li
totiž loď s nákladem z ciziny nebo jsou-li náklady
její vesměs do ciziny určeny.
Není výslovně řečeno, že
státy spojenecké reklamují pro sebe právo
pobřežní plavby v Rakousku (resp. v Německu);
proto zůstává pobřežní
plavba i tam právem suverenním.
Rakousko žádalo velmi úsilovně, aby
pobřežní plavba na Dunaji byla svobodná,
chtějíc zachovat dopravní monopol svým
plavebním společnostem; nestalo se tak, ale není
vyloučeno, že pro konečný statut pro
Dunaj obnoví Rakousko tento požadavek.
Článek tento stanoví, že tam, kde dle
trvajících smluv je plavba poplatků prostá,
musí i nadále zůstati nepoplatná,
pokud by se totiž neprovedla nová úprava toku,
vyžadující větších nákladů
a jejich umořování. Každý stát
má ovšem právo, vybírati poplatky ku
krytí nákladů na práce udržovací
a zlepšovací; z ostatních článků
ovšem plyne, že tyto poplatky jsou pod kontrolou mezinárodní.
stanoví uzavřený průvoz cizím
územím.
Důležito je, že článek ten výslovně
stanoví svobodu ústí mezinárodních
řek, která dle dosavadního mezinárodního
práva podléhala naprosté suverenitě
pomořského státu. Zda se blokáda pomořského
státu vztahuje i na transit poříčních
států nitrozemských, bude ovšem zatím
ještě sporné.
Článek ten má smysl spíše principielní,
protože kromě Němenu, všechny řeky,
prohlášené mírovými smlouvami
za mezinárodní, mají své mezinárodní
komise; platí tudíž o ostatních mezinárodních
řekách jen potud, pokud by se tyto komise neustavily.
Dohodou všech pobřežníků lze stanoviti
prioritu určitých zájmů nad zájmy
plavby.
Článek ten vyjadřuje intenci, vypracovati
širší, jednotné zásady pro mezinárodní
řeky; bude patrně během r. 1920 svolána
za tím účelem mezinárodní konference.
Stát československý má nárok
na výkup určitého lodního prostoru
na Dunaji; množství určí americký
rozhodčí (po odečtu lodí, které
se zabaví z titulu odškodnění či
náhrady) dle dopravní statistiky předválečné.
Ustanovení o lodích dunajských liší
se od analogického ustanovení čl. 339. smlouvy
s Německem tím, že se hodnota lodí německých,
přiřknutých státům spojeným
a přidruženým, odečte od náhrad,
k nimž je Německo povinno, kdežto o zaplacení
lodí rakouských přiřknutých
spojencům vedle náhrad, rozhodne americký
rozsudí.
Až do repartice je dozor nad provozem plavebním na
Dunaji vyhražen spojenecké komisi, která, bez
újmy definitivnímu rozdělení, má
právo exploitovati lodě, jichž vlastnictví
je sporné.
Dolní Dunaj od ústí až po Galac (resp.
Brailu) je pod správou "Evropské Dunajské
Komise", z níž se vylučuje Německo;
členství Rakousko-Uherska a Ruska uhaslo. Složení
komise dle čl. 301. je očividně prozatímní.
Německu byli dáni dva zástupci v komisi v
předpokladu, že dosavadní svazová organisace
německého státu zůstane zachována,
tedy jeden za Bavorsko, druhý za Virtembersko. Dle dnešních
poměrů politických bude dunajská komise
11členná; budou v ní zastoupeny tyto státy:
Poříčníci: Československý
stát, Jugoslavie, Rumunsko, Bavorsko, Virtembersko, Rakousko,
Maďarský stát a Bulharsko.
Státy z komise pro ústí Dunaje: Anglie,
Francie a Italie.
Poměr hlasů spojeneckých států
k hlasům někdejších centrálních
mocností je 6:5, tedy nepříliš příznivý.
Není ovšem pochyby, že se v dunajské komisi
časem musí dostati zastoupení Rusku.
Komise dunajská bude svolána ihned po ratifikaci
míru. Její první činností bude
patrně stanovení jednotného plavebního
řádu pro Dunaj a příprava osnov pro
konferenci, zmíněnou v následujícím
článku.
Pod správními výdaji, jež se budou děliti
rovným dílem mezi státy v komisi zastoupenými,
míní se zde náklady spojené se zasedáním
komise, vydávání zpráv atd.
Ustanovení o lodivodství bylo pojato výslovně
do tohoto článku, aby byla zajištěná
kompetence komise nad vnitřním zákonodárstvím
jednotlivých států a tak dosaženo jednotnosti
lodivodských předpisů.
Dle návrhu mírové komise pro přístavy,
vodní cesty a železnice budou na konferenci, která
má vypracovati definitivní řád pro
Dunaj, zastoupeny tyto státy: Amerika, Anglie, Francie,
Italie, Belgie, Řecko, Rumunsko, Srbsko, Stát československý,
Německo a Rakousko.
Není stanoveno, kdo bude vybírati poplatky v Železných
vratech; rozhodne o tom dunajská komise.
Tento článek byl pojat do smlouvy na žádost
československých zástupců a má
za účel, znemožniti někdejším
centrálním mocnostem, aby překážely
provádění regulačních prací
na pohraničních částech říční
sítě, tedy, u nás na Dunaji, na Moravě
a na Dyji.
Bez poznámky.
Tento článek má i pro náš stát
svou důležitost, protože naši delegáti
na mírové konferenci prohlásili, že
stát československý je v zásadě
ochoten, zavésti na průplavech spojujících
veliké říční sítě
normy, obsažené v citovaných článcích,
t. j. svobodu transitu a plavby. (To ovšem neznamená,
že by tyto průplavy podléhaly mezinárodní
komisi, nebo že by stát československý
nebyl suverenní ohledně poplatků určených
k zúročení a amortisování stavebních
nákladů.) Možno ostatně očekávati,
že i ostatní státy tuto zásadu přijmou
pro své veliké dopravní vodní cesty.
Tyto články byly pojaty do smlouvy na podnět
jihoslovanský pro konkrétní případ
oddělení zdroje energie od spotřebiště
následkem nových hranic; vztahuje se jen na práce
již provedené, ale není pochyby, že bude
tvořiti jistý prejudic i pro práce projektované.
Tento článek byl pojat do mírové smlouvy
na návrh Italie, které záleží
na tom, aby byl podporován rozvoj Terstu.
Článek ten je rozvedením zásady o
svobodě transitu a rovného nakládání;
má zameziti umělé svádění
či odvádění dopravy a poskytnouti
záruky proti vyumělkované tarifní
politice; rčení "za podobných podmínek
přepravních, zvláště s ohledem
na délku jízdy" byl dán ten autentický
výklad, že kterákoliv sazba pro cizí
náklady nesmí býti poměrně
vyšší než sazba pro domácí
náklady na kterékoliv trati přibližně
stejné délky a stejných poměrů
dopravních.
Ohledně posledního odstavce platí to, co
bylo již řečeno v čl. 311.
Tyto články zavazují Rakousko v podrobnostech
k provedení zásady o svobodě transitu a jsou
značným omezením jeho tarifní politiky;
zajišťují mocnostem spojeným a přidruženým
nejvýhodnější sazby železniční,
jež Rakousko zavede pro svou vnitřní dopravu
při analogických poměrech dopravních.
Bez poznámky.
O jednotlivých ustanoveních tohoto článku
bude podána podrobnější zpráva
v příslušném výboru.
Podrobnosti k těmto článkům budou
podány v příslušném výboru.
Bez poznámky.
Články 322. - 324. zajišťují státu
československému průvozní právo
na dvou tratích území rakouského,
směřujících k moři Jaderskému.
V mezinárodním právu vytváří
se jimi nový pojem průchodní svobody po železnicích.
Tato průchodní svoboda pozůstává
hlavně v tom, že stát československý
může vypravovati uzavřené transitní
vlaky po těchto tratích a dáti je provázeti
i obsluhovati vlastním personálem. Podmínky
technické, správní a finanční
jsou ponechány vzájemné dohodě, po
případě řízení rozhodčímu.
týká se především dopravy osob
a nákladů ve spojení s prováděním
podmínek mírových smluv.
Tyto články definují (v mezinárodním
právu poprvé) pojem svobody telegrafního
a telefonního transitu. V příslušném
výboru bude podána podrobnější
zpráva o jednotlivých ustanoveních těchto
článků.
Smlouva rozlišuje v této části ustanovení,
jež mají ráz řádu trvalého
(na př. svoboda transitu, průvozní práva
státu československého k Adrii atd.) a články,
ukládající Rakousku povinnosti dočasné.
O ustanoveních prvně jmenovaných se předpokládá,
že budou součástmi budoucího dopravního
řádu, pro všechny státy platného;
proto je Společnosti národů vyhražena
revise.
Dle článku 23 e) úmluvy o Společnosti
národů zavádí se svoboda transitu
a spravedlivého nakládání s obchodem
s tou výjimkou, že se krajům, za války
zpustošeným, poskytuje dočasná ochrana
před obchodní záplavou ze států
nepřátelských, které si zachovaly
své výrobní a dopravní prostředky
bez pohromy. Toto omezení je definováno v článku
330. Proto nejsou účastny na tomto omezení
území, jež tvořily dříve
stát rakousko-uherský. Jistý nedostatek je
v tomto článku ovšem obsažen. Stát
československý na př. je nucen poskytnouti
Rakousku na základě reciprocity svobodu transitu,
ačkoliv by v mnoha směrech potřeboval jisté
ochrany, aby se mohl hospodářsky úplně
emancipovati a napraviti škody, které rakouský
a maďarský centralism způsobil zemím
československým, před válkou i za
války; naproti tomu spojenecké státy, které
nebyly válkou přímo dotčeny, nejsou
povinny, dáti Rakousku vzájemnost v svobodě
transitu.
vyjadřuje nepřímo intenci, zavésti
obecný řád mezinárodní; jeho
vypracování bude patrně svěřeno
Společnosti národů.
kryjí se s čl. 284. - 289. rakouské smlouvy.
souhlasí s čl. 290. rakouské smlouvy.
Německo zavazuje se články 328. až 330.
udržovati ve všech svých přístavech
svobodné oblasti, jak trvaly na počátku války.
Takové oblasti spočívaly dosud zcela na vnitřním
státním zákonodárství a mohly
se kdykoliv zrušiti; mohly také býti zařízeny
tak, že skýtaly domácímu obchodu větší
výhody, než obchodu cizímu. Ustanovením
zmíněných článků nabývají
svobodné oblasti jistého mezinárodního
rázu, což je tím důležitější,
že po pěti letech nastoupí reciprocita (viz
článek 378.), čili že i ostatní
státy budou nuceny přijmouti stejné zásady
pro své přístavy, budou-li chtíti,
aby Německo i nadále řád pro svobodné
oblasti vůči nim dodržovalo. Zde sluší
poznamenati, že právo Republiky československé
na svobodné oblasti v Hamburku a ve Štětíně
je z této reciprocity vyňato a že tyto oblasti
musí býti zachovány po 99 let i tehdy, kdyby
po 5 letech došlo k zrušení obecných svobodných
oblastí vůči jiným státům.
Obecná definice mezinárodních řek
liší se poněkud od znění v rakouské
smlouvě, kde do mezinárodní sítě
dunajské jsou pojaty pohraniční části
řeky Moravy a Dyje.
Souhlasné s články 292. - 299. rakouské
mírové smlouvy; jediný podstatnější
rozdíl je, že druhý odstavec čl. 332.
o pobřežní plavbě je v rakouské
smlouvě jako samostatný článek.
O dosahu tohoto ustanovení bude podán rozklad ústně
v příslušném výboru.
Oproti rakouské smlouvě (čl. 300) je rozdíl
v posledním odstavci; dle rakouské smlouvy určí
rozhodčí způsob placení u vyvlastněných
lodí rakouských, kdežto podle německé
smlouvy bude náhrada za ně odečtena německému
státu od náhrad, k nimž je povinen.
Tyto články v rakouské smlouvě obsaženy
nejsou. Podrobnější výklad jejich dosahu
bude dán v příslušném výboru.
Souhlasné s články 301. - 308. rakouské
smlouvy.
Tato ustanovení nemají přímého
významu pro stát československý; sluší
podotknouti, že Holandsko se zdráhá, dáti
souhlas k novému řádu rýnskému.
Práva, jichž se dostává státu
československému v Hamburku a ve Štětíně,
jsou podobná jak je poskytlo Řecko Srbsku v přístavu
soluňském. Pro stát československý
mají však větší význam proto,
že Hamburk i Štětín leží na
řekách, které nás spojují s
mořem, takže náhrada za mořský
přístav je mnohem cennější. Pro
československé svobodné oblasti platí
též obecní řád dle článků
328. - 330. (viz první odstavec čl. 328.).
Souhlasné s články 312. - 316. rakouské
mírové smlouvy.
Souhlasí s článkem 317. rakouské mírové
smlouvy.
Souhlasí s článkem 318. rakouské mírové
smlouvy.
Pro stát československý má význam
hlavně jen článek 373.
Souhlasný s čl. 325. rakouské smlouvy.
Na rozdíl od Rakouska, u něhož doba, kdy neplatí
reciprocita, je stanovena na 3 roky, je vůči Německu
vyhražena vzájemnost na 5 let. (Viz rozklad při
oddílu I. rak. smlouvy.)
Souhlasí s článkem 331. rakouské smlouvy.
Dle těchto článků je kielský
průplav prohlášen za mezinárodní
sice bez mezinárodní komise, ale pod dozorem Společnosti
národů; je to důležitý prejudic
pro jiné mořské průplavy.
Tato část má podle vstupního prohlášení
býti v jistém smyslu doplňkem a důsledkem
statutu sp. n. podaného v části I. Světový
mír má totiž býti zabezpečen
nejen politickou organisací sp. n., nýbrž i
soustavou mezinárodních opatření sociálních,
jež by čelila nejhorším nepřístojnostem
v oboru úpravy poměrů pracovních a
bránila tomu, aby některý stát, udržuje
tyto poměry, nestal se překážkou jejich
odstranění ve státech ostatních.
V tomto duchu zakládá se zvláštní
organisace k řešení otázek pracovních
(čl. 387. - 399.), upravuje se její způsob
jednání (čl. 400 - 420.), stanoví
se určité obecné zásady (čl.
421. - 423.) a opatření přechodná
(čl. 424. - 426.), zvlášť jednací
řád prvního zasedání pracovní
konference, a vytyčují se přední cíle
této organisace (čl. 427.).
Členství v mezinárodní organisaci
práce kryje se podle
s členstvím ve Společnosti národů.
Orgány mezinárodní organisace práce
budou:
1. generální konference zástupců členstva
2. mezinárodní úřad práva,
řízený Správní radou.
V generální konferenci má dojíti k
součinnosti mezi činiteli, kteří v
různých státech nejvíce jsou interesováni
na otázkách, o tu půjde. Proto ze čtyř
zástupců, jež do této konference bude
vysílati každý stát, jenž je členem
organisace, budou dva zastupovati vládu, jeden dělnictvo
a jeden zaměstnavatelé. Každý delegát
může býti provázen odbornými
znalci, jichž však nesmí být více,
než dva pro každou otázku denního pořadu,
tedy celkem z každého státu nejvýše
po osmi pro každou otázku. Všechny delegáty
i poradce jmenuje vláda, má však stran delegátů
a poradců nevládních dohodnouti se s nejvýznačnějšími
odbornými organisacemi dělnickými a zaměstnavatelskými.
Poradcové mohou zpravidla ujmouti se slova jen k žádost
delegáta, jemuž jsou přiděleni, a se
svolením předsedy konference. Delegát však
může písemně některého
ze svých poradců označiti za svého
zástupce, jenž pak, zastupuje-li delegáta,
má všechna jeho práva.
Konference může přezkoumávati legitimaci
delegátů a poradců a vyloučiti dvoutřetinovou
většinou ty, kteří by nebyli zřízeni
ve shodě s těmito předpisy, tedy na př.
kdyby vláda některá vyslala delegáta
dělnického nebo zaměstnavatelského,
aniž se dohodla s nejvýznačnějšími
organisacemi své země, nebo kdyby taková
organisace vyslala delegáta, jenž by nebyl jmenován
vládou.
Každý delegát hlasuje za sebe, ne tedy všichni
delegáti určitého státu společně.
Aby se udržela parita mezi delegáty dělnickými
a zaměstnavatelskými, předpisuje al. druhá
tohoto čl., že v případě, že
by některý stát opomenul jmenovati delegáta
dělnického, nemá jeho delegát zaměstnavatelský
práva hlasovacího a naopak. Totéž platí,
zamítne-li konference některého z těchto
delegátů pro nedostatek legitimací.
Sedění konference budou se zpravidla konati v sídle
s. n. a mezinárodní úřad práce
bude součástí institucí sp. n.
Mezinárodní úřad práce bude
řízen čtyřiadvacetičlennou
Správní radou, jejíž složení
má opět zaručovati jednak paritu mezi zástupci
vládními a nevládními, mezi těmito
pak a mezi zástupci dělnickými a zaměstnavatelskými.
Ze zástupců vládních pak osm bude
zastupovat nejprůmyslnější státy,
čtyři budou voleni státy ostatními.
Čl. 393. obsahuje pak podrobnější předpisy
o složení této Rady, jež nepotřebují
bližšího výkladu.
V čele mezinárodního úřadu
práce bude ředitel jmenovaný Správní
radou a jí odpovědný. Ředitel jmenuje
ostatní personál úřadu při
čemž má hleděti k tomu, aby v něm
různé národy byly zastoupeny, ovšem
s výhradou, že tím nesmí býti
snížena výkonnost úřadu.