Národní shromáždění československé 1918 – 1920

zachovává na základě stejné úvahy dosavadní celní tarif rakousko-uherský v platnosti po šest měsíců a co do zboží vypočteného v druhém odstavci tohoto čl. po dalších 30 měsíců. Jest to předpis analogický článku 269. míru s Německem.

jest prakticky asi nejzávažnějším důsledkem zásady, vyložené při čl. 222., jež ostatně uplatňuje se i v čl. 268., 68., 69., 90. míru s Německem a v čl. 44. míru s Rakouskem. Ukládá se tu totiž Československému státu a Polsku, aby po 15 let neukládaly na vývoz produktů uhelných dolů do Rakouska žádných cel a jiných břemen neb omezení, jež by se lišily neb byly obtížnější, než břemena a omezení ukládaná na tento vývoz do kterékoliv jiné země.

Vzájemná dodávka uhlí a surovin mezi Rakouskem s jedné strany a Čechoslovenskem a Polskem s druhé strany, bude upravena zvláštními dohodami.

Nejdůležitější omezení ve prospěch Rakouska se však Čechoslovensku a Polsku ukládá v třetím odstavci tohoto článku. Jsou totiž Čechoslovensko a Polsko až do uzavření hořejších úmluv, nejdéle však po tři léta povinny beze cla a jiných omezení vyvážeti do Rakouska černé a hnědé uhlí v přiměřené výši, kterou, nedohodnou-li se státy mezi sebou, určí reparační komise. Při tom vezme reparační komise v úvahu množství uhlí, jež doposud z území nyní oběma státům postoupených bylo do Rakouska dováženo i množství, jež vůbec toho času jest po ruce pro vývoz. Naproti tomu Rakousko musí zmíněným státům dodávati suroviny, jež určí reparační komise.

Podobně jako čl. 90. německé smlouvy ukládá Polsku, ukládá odstavec IV. tohoto čl. Čechoslovensku a Polsku, aby uhlí prodávaly Rakušanům za stejných podmínek, jako svým vlastním příslušníkům neb příslušníkům kterékoliv země jiné.

O všech těchto otázkách rozhoduje v případě sporu reparační komise.

odpovídá poslednímu odstavci čl. 273. německé smlouvy. Ostatní ustanovení zmíněného německého článku nemohla býti převzata, poněvadž Rakousko nebude míti příležitosti, aby rozhodovalo o lodních listinách jiných států.

kryjí se s čl. 274. - 281. míru s Německem. Úchylka jest jen v čl. 232., odpovídajícím jinak čl. 280. něm., jenž omezuje časově závazek k poskytování nejvyšších výhod na 5 let. Tu totiž ve prospěch Rakouska se slibuje, že nerozhodne-li Společnost národů jinak, budou celní výhody poskytnuté v čl. 217.- 220. po uplynutí tří let platiti jen, zaručí li mocnosti spojené a přidružené Rakousku vzájemnost v tomto směru.

shodují se se čl. 282. - 295. míru s Německem.

Pokud ve výpočtu vícestranných smluv, které se obnovují, jsou úchylky, totiž že chybí tu smlouvy uvedené v německém čl. 282. pod čísly 6., 14., 16., vysvětlují se tyto úchylky tím, že tu jde o smlouvy, k nimž mocnářství Rakousko-Uherské nepřistoupilo. Pokud jde o smlouvy právě uvedené pod číslem 6., a 16., ukládá se v čl. 240. Rakousku povinnost, aby k ním přistoupilo. Stejná povinnost ukládá se v čl. 239. Rakousku, pokud jde o úmluvy bernské, týkající se mezinárodní ochrany děl literárních a uměleckých.

shodují se s německým čl. 296. a jeho přílohou. Již zde jest poukázati k čl. 271., podle něhož ustanovení tohoto článku až na al. d. týkající se přepočítacího kursu, neplatí ve vztazích mezi nynějšími příslušníky rakouskými a příslušníky bývalého mocnářství Rakousko-Uherského. Pokud jde o přepočítací kurs, v němž předválečné dluhy mezi příslušníky různých skupin států se mají hraditi, obsahuje čl. 248. důležité ustanovení, že pokud jde o vztahy Rakouska k Polsku a Čechoslovensku, bude tento přepočítací kurs určen reparační komisí, nedohodnou-li se tyto státy mezi sebou samy.

Výjimka, již stanoví poslední odstavec § 14. přílohy k německému čl. 296. ve prospěch dlužníků, kteří utrpěli škodu válečnou, neplatí pro vztah k Rakousku.

kryjí se opět s německým čl. 297. a 298. a jeho přílohou až na tyto úchylky:

V odstavci b. čl. 249. se prohlašuje, že nepokládají se za příslušníky bývalého mocnářství Rakousko-Uherského, proti jejichž majetku by byla přípustná mimořádná opatření v tomto oddílu zachovaná neb zavedená, ti bývalí příslušníci rakousko-uherští, kteří do šesti měsíců prokáži, že získali ipso facto státního občanství v některém státě spojeném neb přidruženém.

Důsledkem toho je i odchylka ve stylisaci sl. 2. odst. h. téhož čl.

kryjí se s čl. 299. - 303. Rovněž i

Úchylka jest jen v tom, že § 12. německé přílohy, týkající se zrušení pojišťovacích smluv na život, jež uzavřely příslušníci států spojených a přidružených s německými pojišťovnami, neplatí ve vztahu k Rakousku. Důsledkem toho neplatí též druhý odstavec německého § 22.

Oddíl VI. Smíšený soud rozhodčí.

je totožný s čl. 304.; rovněž i

a také čl. 257. se shoduje s čl. 305.

se shodují s německými čl. 306. - 310.

Tento oddíl je podrobným provedením myšlenek, naznačených již v čl. 311. smlouvy s Německem a přizpůsobení těchto myšlenek zvláštním podmínkám, jež nastaly rozdělením Rakouska.

zavádí termíny - "státní občané, bývalé říše Rakouské" - "občané rakouští" -; kdežto tento výraz značí příslušníky nynějšího státu Rakouského, označují se názvem prvnějším příslušníci bývalého státu Rakouského, tedy i ti, kteří nyní náležejí k novým státům, jež se podělily o bývalé území rakouské.

zachovává podobně jako německý čl. 311. I. v platnosti immaterielní práva bez ohledu na odloučení území.

vyhražuje zvláštní konferenci států, které se podělily o bývalé rakouské území, aby vypracovala mezinárodní dohodu o těch otázkách, týkajících se práv, výsad a majetku bývalých rakouských občanů, jež nejsou upraveny touto smlouvou.

ukládá Rakousku, podobně jako čl. 60. německé smlouvy Německu, vydati bývalým rakouským státním občanům jejich majetek nacházející se na nynějším rakouském území.

Daně a dávky ze jmění, jež z takovéhoto majetku byly vybrány po rozpadnutí se Rakouska, mají být vráceny.

Majetek vydaný nesmí se započítávati do majetku, jenž snad zůstane v Rakousku, a co bylo takto předem na daních a dávkách zaplaceno, musí býti vráceno. Pro přepočítací kurs, v němž vydána budou aktiva na hotovosti, platí obecné zásady čl. 248. b. a 271.

Důležitý je poslední odstavec tohoto článku. Podle něho odkazy, dary a nadace, zřízené v Rakousko-Uhersku pro příslušníky bývalé říše rakouské, mají býti dány, nalézají-li se na území Rakouska, k disposici té mocnosti spojené neb přidružené, jejímiž příslušníky jsou nyní osoby, mající nárok na tento majetek. Vzhledem na uložení velké části těchto nadací ve válečných půjčkách, jest důležité ustanovení, že peníze tyto musí býti vydány ve stavu, v jakém byly v den propuknutí války, při čemž se vezme zřetel jen k těm pozdějším platbám, jež se dály v mezích určení oné nadace.

stanoví úchylku ze čl. 249. potud, že nepřipouští mimořádných opatření, totiž zadržení a likvidace majetku rakouských příslušníků, ležícího na bývalém území rakousko-uherském. Takovýto majetek musí tedy nové státy vydati stejně, jako podle čl. 266. musí Rakousko vydati majetek příslušníkům nových států. Tento předpis ovšem se nevztahuje na státní majetek, jehož nabývají s územím nové státy, ani na lodi, jež jest vydati státům spojeným a přidruženým náhradou za lodi Rakouskem potopené.

stanoví podstatnou výjimku ze čl. 251. potud, že ponechává v platnosti smlouvy mezi příslušníky bývalého mocnářství se strany jedné a mocnářstvím, Rakouskem. Bosnou a Hercegovinou nebo příslušníky nynějšího Rakouska se strany druhé. Výjimku činí jen smlouvy o dodávce zboží přes moře, uzavřené před 1. lednem 1917, jež se ruší, poněvadž mezi tím propuknuvší ponorková válka změnila všechny předpoklady, na nichž tyto smlouvy spočívaly.

obsahuje důležité interpretační pravidlo pokud jde o termíny "vypuknutí války" a "po dobu války", jichž se užívá v oddíle jednajícím o lhůtách promlčecích a lhůtách práva obchodního. Pokud jde o území postoupená, nahraditi jest tyto termíny, termíny "den, určený správním opatřením státu spojeného neb přidruženého jako datum, od něhož počínaje styky mezi stranami se staly nemožnými ve skutečnosti, nebo po právu" a termínem "období mezi tímto dnem a dnem, kdy tato smlouva nabyla platnosti". Bylo nutno přenechati určení dne, kdy spojení se stalo nemožným, opatření správnímu, poněvadž při pohyblivosti hranic na frontě italské a rumunské půjde tu v jednotlivých územích bývalého státu Rakouského o data značně rozdílná.

Čl. 215. vyhražuje zvláštním úmluvám úpravu právních poměrů bank a podobných ústavů, jaké vyplynou z nové úpravy státních dluhů a měny. Rozdělení Rakouska však bude i v jiných směrech vyžadovati změny ústrojí jednotlivých ústavů peněžních a průmyslových. Proto čl. 270. ukládá Rakousku, aby nebránilo přenesení majetku společností, na nichž mají podíl státní příslušníci mocností spojených nebo přidružených na společnosti, působící na území jiné mocnosti a aby usnadnila toto přenesení majetku. V tomto směru jest čl. 270. doplňkem čl. 266. odst. I.

byl vyložen při článku 248.

dává pojišťovnám právo, vykonávati ještě po 10 let obchody na území rakouském i tehdy, jestliže rozpadnutím mocnářství jejich hlavní sídlo se ocitlo mimo nynější Rakousko. Ovšem je tato výhoda závislá na poskytnutí vzájemnosti. Po tuto dobu musí Rakousko nakládati s těmito pojišťovnami stejně, jako se svým vlastními. Po uplynutí 10ti let bude o pojišťovnách platiti klausule nejvyšších výhod, jako o jiných podnicích příslušníků států spojených nebo přidružených.

vyhražuje zvláštním dohodám rozdělení majetku společností nebo veřejných korporací, jež vykonávají své funkce v územích rozdělených touto smlouvou. Jest tedy tento čl., pokud jde o veřejné korporace, doplňkem č 204. jednajícího o rozdělení dluhů.

vyhražuje zvláštním úmluvám rozdělení a používání záznamů rejstříků a knih vedených úřady, za účelem ochrany immaterielních práv. Dále pak slibují si tu státy, jež se podělily o území bývalého mocnářství, že uznají immaterielní práva, jež na onom území platila v době jeho odloučení, a to po dobu, na niž byla vyhrazena podle starého práva rakouského.

týkající se přenesení reservních fondů pro státní a sociální pojištění, kryje se s čl. 312. míru s Německem.

jsou uplatněním zásady svobody transitu na vzduchoplavbu a mají zabránit i tomu, aby Německo nenakládalo s vzducholoďmi států spojených a přidružených v Německu hůře, než s vzducholoďmi vlastními nebo jiných států cizích.

má nahraditi prozatím mezinárodní úmluvy o policii vzduchoplavební tím, že ukládá Německu, aby v tomto směru za své přijalo úmluvy, jež by v této věci mezi sebou uzavřely mocnosti spojené a přidružené.

patrno, že celá tato část myšlena je jako prozatímní úprava mezinárodních právních poměrů vzduchoplavebních, jež definitivně budou upraveny buď sp. n. nebo zvláštní úmluvou mezi mocnostmi spojenými nebo přidruženým, k níž i Německo by bylo připuštěno. Osnova této úmluvy je již vypracována a bude v lůně Společnosti národů co nejdříve svolán mezinárodní kongres o mezinárodní úpravě světové vzduchoplavby obchodní.

shodují se zcela se čl. 313. - 320. míru s Německem.

V XII. části rakouské i německé mírové smlouvy jsou obsažena nejprve jistá obecná ustanovení, z nichž některá necílí jen k tomu, aby byly uloženy nepřátelským státům závazky, nýbrž i k tomu, aby mezi všemi smluvními stranami byl zaveden nový právní řád pro jisté dopravní cesty a pro řešení mezinárodních sporů dopravních. V tom směru jsou tato ustanovení podobná oněm článkům mírových smluv, které se týkají Společnosti Národů, organisace práce atd.; ovšem úmysl, zavésti nový obecný mezinárodní dopravní řád není tak definitivně a jasně vyjádřen jako v kapitolách, týkajících se politické a sociální kooperace světové, protože ustanovení dopravní obsahují jednak jistá dočasná omezení principů svobody dopravní pro státy nepřátelské, jednak jim ukládají četné konkrétní povinnosti. Ale úmysl, aby už v mírové smlouvě byly vyjádřeny jisté zásady, jimiž se v budoucnu má říditi dopravní styk mezinárodní, je nepochybný a je v četných článcích přímo i nepřímo vysloven. Při posuzování XII. části obu smluv nutno tedy hleděti k jejich obecným ustanovením jako k programu pro budoucí světové konvence dopravní.

Bude patrně z prvních konkrétních úkolů Společnosti národů, vypracovati osnovy těchto konvencí, nejen v důsledku článku 23. e) úmluvy, ale i v důsledku některých ustanovení XII. části smluv. Tyto chystané mezinárodní konvence mají pro nás veliký význam po stránce záruk, které nám podobně jako již mírové smlouvy poskytnou pro svobodu přístupu k velkým cestám mezinárodního obchodu.

(V této části pojednává se nejprve o smlouvě s Rakouskem; pro povahu některých článků bude podán bližší výklad v příslušném výboru ústně.)

Ustanovení I. a II. oddílu jsou rozvedením některých zásad vyslovených presidentem Wilsonem v jeho čtrnácti článcích a pojatých v čl. 23. e) úmluvy Společnosti národů. Jejich cílem je, zajistiti svobodu mezinárodních styků dopravních (především svobodu transitu), která dosud spočívala hlavně jen na zvykově uznané mezinárodní slušnosti, a dáti této svobodě pevnější právní podklad.

Ustanovení oddílu I. a II. vážou Rakousko jen na 3 roky (Německo na 5 let); po této době jsou platna jen vůči těm státům, které poskytnou Rakousku reciprocitu (resp. Německu). Viz oddíl IV.

Státy vzniklé na území rakouském a státy, jimž byla přivtělena rakouská území, nemohou se ani pro tuto tříletou lhůtu dovolávati výhod těchto ustanovení, neposkytnou-li Rakousku vzájemnost (viz čl. 330.).

Tento článek vymezuje pojem svobody transitu; týká se jen dopravy hmotných statků po vodě i po souši; svoboda transitu telegrafního a telefonního je vyjádřena v čl. 326. (svoboda transitu vzduchem v části XI.). V německé smlouvě svoboda telegrafního transitu není definována.

Ve zvláštní smlouvě státu československého s velmocemi zavazuje se naše vláda k poskytnutí svobody transitu spojeneckým státům, které se zase současně zavazují k reciprocitě. Právní stav po ratifikaci mírových smluv bude tedy ten, že na základě reciprocity bude vládnouti jednak svoboda transitu mezi námi a spojenci, za druhé též i mezi námi a Rakouskem; Německo pak je vázáno poskytnouti našemu státu po dobu pěti let svobodu transitu, kdežto náš stát nemusí mu dáti vzájemně svobodný průchod, leda až po pěti letech. (Předpokládaje, že Svaz Národů tyto lhůty nezmění.)

Výraz "rozumné" (poplatky), je neobvyklý v naší terminologii, užívá se ho však hojně v anglickém a americkém zákonodárství; kryje se přibližně s naším "věcně odůvodněné".

Článek tento cílí k tomu, aby zabráněno bylo monopolům v dopravě vystěhovalecké.

Ustanovení druhého odstavce čl. 284. dalo by se snadno obcházeti, kdyby byla ponechána možnost buďto vázati dopravní sazby na různé podmínky, splnitelné jen určitými dopravci nebo poskytovati různé slevy a refakce, z nichž by jiní dopravci byli vyloučeni. Proto je v tomto článku blíže vymezeno, co nesmí tvořiti podklad takového diferencování, jež bylo zvláště v Německu obvyklé. Že se těmito ustanoveními nezabrání docela protežování určitých dopravců a dopravních směrů je samozřejmo; avšak zamezuje se alespoň nejhrubší porušování svobody a rovnosti při transitu a v dopravnictví vůbec.

Čl. 287.

Tento článek cílí k tomu, aby se předešlo různým šikanám celním a dopravním; výrazu "podobné podmínky dopravní" dlužno rozuměti ve smyslu technickém.

Cílem je, zabrániti protežování určitých (hlavně německých) přístavů, jehož se docilovalo hlavně kombinovanými tarify a pod.