Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Válkou byly přerušeny hospodářské vztahy mezi válčícími státy zvláště tím, že za této války poprvé v rozsáhlejší míře jednotlivé státy válčící, vzájemně proti sobě postupovaly i opatřeními hospodářskými, jmenovitě zákazem obchodu a plateb, ano i sekvestrací i likvidací majetku nepřátelských příslušníků. Z toho vzniká nyní obtížná otázka, jak by opět hospodářské vztahy mohly býti navázány a jak právně upraviti soukromoprávní vztahy, do nichž státy svými opatřeními zasáhly. Má tedy část X. dvojí úkol: jednak nahraditi válkou zrušené obchodní smlouvy mezi válčícími stranami, jednak stanoviti normy mezinárodního práva soukromého co do soukromoprávních vztahů, válkou samou a hospodářskými opatřeními válčících stran zasažených. Při tom nelze přehlédnouti třetího momentu, jenž dán jest snahou vítězných států spojených a přidružených, zlomiti hospodářský vliv Německa mimo jeho nynější území.

vyhrazují si státy spojené a přidružené pro dovoz zboží do Německa, nakládati podle zásady největších výhod, a to jak pokud jde o cla, tak pokud jde o zákazy dovozu a jiná opatření, jimiž by některému z nich dovoz mohl býti ztížen.

rozšiřuji tytéž výhody na vývoz a průvoz.

stanoví vyjímky z těchto pravidel pro obchodní styk Německa s územími touto smlouvou postoupenými, totiž:

1. Alsasko-Lotrinsko, z něhož množství zboží, odpovídající průměru let 1911-13 bude moci býti vyváženo po 5 let beze cla a po tutéž dobu, beze cla bude možno do Alsasko-Lotrinska dovážeti a z něho vyvážeti tkanivo, za účelem zušlechtění.

2. území postoupené Polsku bude požívati výhody dovozu beze cla do Německa po tři leta.

3. Lucembursko, jež do války bylo s Německem v celní jednotě, která však podle čl. 40. se nyní ruší, může k žádosti mocností spojených a přidružených státi se účastno této výhody po 5 let.

Po 6 měsíců po době, kdy mírová smlouva nabude platnosti, nesmí Německo zvyšovati celních sazeb proti mocnostem spojeným a přidruženým nad nejvýhodnější sazby, jež platily před válkou: pro určité druhy zboží, vypočtené v odst. II., platí tyto výhody dalších 30 měsíců.

vyhražují si mocnosti spojené a přidružené podrobiti kraje vojensky obsazené zvláštní celní soustavě.

poskytují státům spojeným a přidruženým ve vodách německých, pokud jde o rybářství, pobřežní obchod a vláčení lodí, největších výhod.

Co do rybolovu v Severním moři, platila smlouva, uzavřená v Haagu mezi Německem, Belgií, Dánskem, Francií, Britanií a Nizozemskem ze dne 6. května 1882. Podle této smlouvy vykonávaly válečné lodi smluvních států dohled nad rybolovem a měly určitá práva policejní i proti rybářům cizí národnosti. Tato smlouva pak byla doplněna smlouvou, uzavřenou dne 16. listopadu 1887 mezi těmitéž státy, podle níž se obchod lihovinami na širém moři zakazuje a ostatní obchod podrobuje zvláštnímu povolení a dohled rovněž se svěřuje válečným lodím smluvních států. Tohoto práva dohledu také nad loďmi mocností spojených a přidružených se nyní Německo vzdává.

V čl. 273. zavazuje se Německo, že uzná za platné lodní listiny, jaké platnými uznávalo před válkou, nebo ty, jež na příště platnými uznají přední námořní státy.

Pro naší republiku důležité jest další ustanovení, podle něhož uznány budou platnými lodní listiny nových států, ať mají, nebo nemají mořský břeh, vyhovují-li zvyklostem předních mocností námořních. Také mohou státy spojené a přidružené, jež nemají mořského břehu, míti svou námořní vlajku, povedou-li v určitém místě svého území lodní rejstřík; toto místo platí pak za domovský přístav těchto lodí.

Tento článek, jenž souhlasí s posledním odstavcem čl. 225. rakouské smlouvy, byl navržen delegací československou. Zajišťuje státu vnitrozemskému právní rovnost se státy pomořskými. Rozdíl mezi německou a rakouskou smlouvou je ten, že dle německé se uznává jen vlajka vnitrozemských států spojeneckých, dle rakouské vlajka všech vnitrozemských států vůbec. Tuto změnu v rakouské mírové smlouvě provedly čelné mocnosti spojené, aby daly též Rakousku možnost používati obchodní vlajky.

V obchodních smlouvách, neb zvláštními smlouvami bylo - často velmi nedokonale - čeleno nekalé soutěži. Zvlášť Německo činilo v zájmu svého průmyslu vinařského obtíže, uznati mezinárodní platnost ochranných známek, vyznačující kraj, neb místo původu "šampaňské" víno, "koňak". V obojím směru snaží se čl. 274. a 275. odpomoci dosavadním nedostatkům.

Jako co do obchodu a plavby, tak i co do právního postavení svých příslušníků vyhrazují si mocnosti spojené a přidružené v Německu nakládání podle zásady největších výhod, pokud jde o provozování živností, povolání obchodu a řemesel. Jsou v Německu vyloučena všeliká opatření, podle nichž příslušníci států spojených a přidružených by v tomto směru, pak, pokud jde o jejich majetek a práva, byli na tom hůře, než příslušníci kteréhokoliv jiného státu, nebo pokud jde o výhody, jichž požívali dne 1. července 1914, hůře než příslušníci němečtí. Vždy však musí požívati ochrany své osoby, jmění a práv, a míti volný přístup k soudům. Naopak propustí Německo ze všech závazků ty své bývalé občany, kteří řádnou naturalisací, nebo v důsledku ustanovení této smlouvy nabyli státního občanství v některém ze států spojených neb přidružených.

má umožniti obnovení normálních styků konsulárních mezi Německem a jeho dosavadními odpůrci.

Výhrada největších výhod, jež se poskytuje státům spojeným a přidruženým i pokud jde o právo k rybolovu, pobřežnímu obchodu a vláčení lodí námořních i pokud jde o obchod s Německem, platí po 5 let, může však Radou sp. n. býti prodloužena. K prodloužení platnosti výhrady největších výhod, pokud jde o právní postavení příslušníků států spojených a přidružených, stačí většina hlasů v Radě, nemůže však trvati déle, než dalších 5 let.

Článek 281. týká se případu, že by vláda německá sama provozovala mezinárodní obchody, k čemuž právě břemena Německu uložená touto smlouvou, by mohla býti podnětem: v tomto případě a v tomto směru nemůže se Německo ovšem dovolávati výsad suverenity; bude s ním tedy nakládáno stejně, jako s jiným podnikatelem.

Otázka, pokud válkou smlouvy mezinárodní se ruší a pokud jen na dobu války pozbývají účinnosti, jest v teorii a praxi mezinárodního práva velmi sporna. Proto ji řeší mírová smlouva výslovně, vypočítávajíc taksativně smlouvy, jež mají býti obnoveny, a prohlašuje všechny ostatní smlouvy mezi Německem a státy spojenými a přidruženým za zrušené. Při tom rozeznává smlouvy předválečné a smlouvy za války Německem uzavřené. Mezi předválečnými pak smlouvy vícestranné rázu hospodářského a technického a smlouvy dvoustranné. V první skupině pak dále se liší 26. mezinárodních smluv vícestranných, vypočtených v čl. 282., jež vstoupí ihned a bezpodmínečně opět v platnost, od smluv poštovních a telegrafních, vypočtených v čl. 283., jež nabudou opět platnosti pod podmínkou, že Německo uzavře s novými státy zvláštní dohody, po rozumu oněch úmluv o mezinárodním spolku poštovním a telegrafním, k němuž tyto nové státy buď přistoupily, neb přistoupí.

Poněvadž Německo nepřistoupilo před válkou k mezinárodní úmluvě radiotelegrafické, ukládá se mu v čl. 284., aby se řídilo pravidly, jež mu státy spojené a přidružené v tom směru udají a aby přistoupilo k úmluvám, jež by snad o bezdrátové telegrafii na místo dosavadní úmluvy z roku 1912 byla uzavřena v příštích pěti letech.

Smlouvy je rybolovu v Severním moři se obnovují s výhradou, zmíněnou při čl. 272., totiž, že na příště Německu nepřísluší kontrolní právo nad loďmi států spojených a přidružených.

Smlouvy o ochraně immaterielních práv, vypočtěné v čl. 286. nabývají opět platnosti s výhradami v mírové smlouvě na různých místech udanými - tak čl. 274., 275., 306. - 311. - rovněž se obnovuje platnost Haagské konvence o civilním soudním řízení z roku 1905. Jen Francie, Portugalsko a Rumunsko, ač k původní konvenci přistoupily, si nyní vymiňují, aby z ní byly vyňaty.

týká se dvoustranných smluv a přenechává státům spojeným a přidruženým, aby oznámily Německu, které z nich si přejí míti obnoveny. Při tom mocnosti spojené a přidružené se vzájemně zavazují, že neobnoví smluv, nebo části smluv, jež by byly v odporu s touto smlouvou mírovou, o čemž v případě různosti mínění má býti vyslechnuta spol. n. Toto prohlášení mocností spojených a přidružených musí se státi do šesti měsíců; ostatní smlouvy pozbývají platnosti. Poslední odstavec čl. 289. rozšiřuje toto právo i na signatáře nynější smlouvy, kteří s Německem nebyli ve stavu válečném a vzhledem k nimž tedy by bez tohoto výslovného ustanovení dosavadní smlouvy zůstaly v platnosti.

Pokud jde o smlouvy mezi Německem a jeho spojenci, rozeznávají se smlouvy uzavřené za války a před válkou. Smlouvy uzavřené za války se ruší. Pokud předválečnými smlouvami vyhradilo Německo, svým spojencům nebo jejím úředníkům a příslušníkům zvláštní práva, mohou státy spojené a přidružené dovolávati se stejných výsad, ovšem jen na dobu, pokud ony zvláštní smlouvy zůstávají v platnosti.

Smlouvy Německa s Ruskem a Rumunskem se ruší.

ruší právní jednání veřejných úřadů, jež si Německo po dobu války vymohlo k tomu cíli, aby pro sebe nebo některého svého příslušníka získalo na území Ruska, nebo některé mocnosti spojené a přidružené nějakou koncesi, výsadu nebo výhradu; stát, na jehož území se tak stalo, není povinen k žádné náhradě, jež by snad z tohoto zrušení mohla býti vyvozována.

Pokud Německo po dobu války poskytlo smlouvou nějaké výhody některému státu neválčícímu (neutrálnímu), neb jeho příslušníkům, musí připustiti, aby pokud smlouvy tyto platí, mohly týchž výhod se dovolávati i mocnosti spojené a přidružené, nebo jejich příslušníci.

zavazuje všechny smluvní státy, aby přistoupily ke konvenci o opiu z roku 1912 a upravuje formálnosti na to se vztahující.

Během této války byla učiněna řada opatření, jež mocně zasáhla do mezinárodních vztahů soukromoprávných. Byly vydány zákazy placení, nařizována nucená správa, někdy dokonce i nucená likvidace soukromého majetku nepřátelských příslušníků, omezena ochrana immaterielních práv jim patřících, znemožněno hájení se před soudy a smlouvy s nepřátelskými příslušníky zakazovány. Máli nyní opět dojíti k normálním mezinárodním vztahům obchodním, je především nutno tyto přerušené neb rozvázané právní vztahy uvésti do správných kolejí. Při tom nelze přehlédnouti snahu vítězných států, potrestati Německo vyloučením, neb aspoň ztenčením jeho hospodářského vlivu ve státech spojených a přidružených a snížením váhy německého soudnictví.

Pokud především jde o vzájemné pohledávky mezi příslušníky nepřátelských států, činí mírová smlouva zvláštní opatření, aby usnadněno bylo jejich vzájemné vymáhání a kompensování, čímž se má předejíti jednak (zvlášť v náladě poválečné) obtížným a nákladným sporům v cizozemsku, jednak zbytečnému přemísťování platidel.

Mají se k tomu cíli zříditi zvláštní clearingové ústředny s názvem úřady verifikační a kompensační a to v každém ze smluvních států, kteří přistoupí k této zvláštní úpravě. Není tedy nikterak pro státy spojené a přidružené právního závazku přistoupiti na tuto formu vyrovnávání vzájemných pohledávek mezi jejich příslušníky a příslušníky německými. Činnost těchto úřadů bude se týkati vyrovnávání pohledávek peněžitých těchto čtyř druhů:

1. Pohledávky splatné před válkou mezi stranami, které jsou příslušníky dvou spolu válčivších států a mezi nimiž obchodní spojení bylo přerušeno tím, že každá z nich bydlí na území svého státu.

2. Pohledávky, jež dospěly za války a vyplývají z obchodů uzavřených mezi stranami stejně jako ad 1. kvalifikovanými, předpokládaje ovšem, že následkem války nemohly svým závazkům dostáti.

3. - 4. Úroky a kapitál, dlužné na základě státních papírů některé z válčících mocností, příslušníkům mocnosti nepřátelské, splatné za války, předpokládaje ovšem, že výplata takových pohledávek, vlastním příslušníkům dlužnického státu neb neutrálům nebyla za války zastavena.

Mimo to bude zmíněný úřad přijímati a zúčtuje výtěžek likvidací majetku nepřátelských příslušníků, poněvadž v podstatě půjde také tu o zaplacení kupní ceny nepřátelskému příslušníku.

Aby se dosáhlo vytčeného cíle, zapoví každá smluvní strana přímé vyrovnávání zmíněných pohledávek a to pod tresty, pod nimiž za války byl zapověděn obchod s nepřítelem; veškeren styk mezi stranami této věci se týkající bude se díti výhradně, prostřednictvím zmíněných úřadů. Aby se usnadnilo vymahání těchto dluhů, převezme každý stát ručení za dluhy svých příslušníků, vyjma ovšem případy, že dlužník byl již před válkou neschopen platiti, bydlil v krajině nepřítelem okupované, nebo že dluh byl již tehdy promlčen. Každý z těchto úřadů uspokojí tedy věřitele svého státu a připíše ony částky k tíži verifikačního úřadu státu, do něhož přísluší dlužník. Podrobné předpisy upravují pak otázku měny.

Zásadně toto zařízení platí jen mezi Německem a těmi ze států spojených a přidružených, kteří se rozhodnou je přijati. Státy spojené a přidružené, mohou se však dohodnouti, že použijí tohoto zařízení též k vzájemnému vyrovnávání pohledávek svých příslušníků pokud jde o vztahy těchto příslušníků, k příslušníkům německým. Tak bude možno, aby vzájemným odúčtováním, mezi verifikačními úřady dvou států spojených a přidružených a Německa byla pohledávka příslušníka jednoho státu spojeného neb přidruženého proti příslušníku německému kompensována dluhem, jejž příslušník druhého státu spojeného neb přidruženého má platiti příslušníku německému. Jde tu tedy o mezinárodní, státy zaručenou úpravu tak zv. odúčtovacího (clearyngového) řízení, jež ve vzájemném styku mezi bankami bylo již dříve obvyklé. Podrobnější ustanovení věci se týkající, obsahuje

Z ní zvláště jest vytknouti: jako prostředku k zabránění styku mezi věřiteli a dlužníky jinými cestami, než státním úřadem odúčtovacím, použije se těchže trestných předpisů, jaké platily za války pro obchod s nepřítelem. Mimo to vyloučí se soudní řízení o těchto nárocích, vyjma v případech touto smlouvou zvláště stanovených.

Věřitelé oznámí odúčtovacímu úřadu svého státu své pohledávky s potřebnými doklady. Tento úřad zašle ony ohlášky úřadu dlužnickému, jenž mu v přiměřené lhůtě oznámí, které pohledávky jsou uznány a které jsou sporné. O sporných pokusí se odúčtovací úřady dojíti k dohodě stran. Nevyjádří-li se dlužnický úřad do tří měsíců, pokládá se pohledávka za uznanou. Věřitelský úřad vyplatí pak uznané pohledávky věřitelům z prostředků a způsobem, jež určí jeho vláda. Konvenčními pokutami má se čeliti nepravdivým údajům v přihlášce a v námitkách proti ní.

Vyúčtování mezi úřady verifikačními bude se díti měsíčně; platy ve prospěch Německa z vyúčtování vypadající se však zadrží, až Německo dostojí všem svým závazkům vyplývajícím z mírové smlouvy. O sporech, vzniknuvších mezi úřady odúčtovacími, neb mezi stranami rozhoduje buď rozhodčí neb soud rozhodčí podle oddílu VI. nebo po přání úřadu věřitelského řádný soud bydliště dlužníkova. Přiřčené částky vyrovnají se jako částky uznané. Poněvadž dlužnický stát ručí až na výjimky svrchu uvedené za dluhy svých příslušníků, musí mu věřitelský postoupiti všechny doklady, jichž je třeba k vymáhání uznané pohledávky. Vlády zřídí k tomuto vymáhání zvláštního úředníka, jenž má právo nárok uplatňovati, třeba by se ho vymáhající strana byla vzdala. I proti souhlasnému rozhodnutí obou odúčtovacích úřadů může strana se dovolati rozhodčího soudu § 20., však činí zvláštní opatření proti stížnostem svévolným. § 22. upravuje zúročení dluhu. § 23. - 25. přenechává stranám, jejichž nárok by nespadal do skupiny těch, jež jest vyrovnávati verifikačními úřady, nebo jež věřitelský úřad odmítl uplatniti, možnost postupovati cestou řádných soudů.

Ustanovení tohoto článku 296. a jeho přílohy nedotýká se dluhů a pohledávek příslušníků československých, poněvadž mezi nimi a příslušníky německými nebyly obchodní styky přerušeny. Naproti tomu byly přerušeny styky s příslušníky ostatních států spojených a přidružených, i bude třeba zvláštní úmluvy o tom, jak pohledávky z těchto poměrů vyplývající budou vyrovnávány.

Pokud jde o statky, práva a zájmová účastenství ("zájmy"), činí se podstatný rozdíl mezi majetkem německých státních příslušníků na půdě států spojených a přidružených a majetkem příslušníků těchto států na půdě německé. Výjimečná opatření válečná, nedotýkající se práv vlastnických i opatření disposiční, těchto práv se dotýkající, jež Německo učinilo proti majetku nepřátelských příslušníků na svém území, musí býti ihned zrušena, a majetek tento musí býti vydán těm, jimž patří. Naproti tomu státy spojené a přidružené si vyhražují práva, zadržeti a likvidovati majetek německých státních příslušníků, nacházející se na jejich území a to s tím účinkem, že likvidace se provede podle zákonů onoho státu, a německý vlastník nemůže tímto majetkem disponovati ani jej zatížiti bez svolení onoho státu.

Pro příslušníky i našeho státu důležité je ustanovení al. 3. odst. b) tohoto §, podle něhož se nepokládají za německé příslušníky ti bývalí příslušníci němečtí, kteří důsledkem mírové smlouvy nabývají ipso facto státní příslušnosti v některém státě spojeném neb přidruženém opcí nebo naturalisací. Vyjímečná opatření válečná i poválečná, jež učinily státy spojené a přidružené ve smyslu této smlouvy jsou právoplatna i proti třetím osobám.

Příslušníci států spojených a přidružených budou však míti nárok nejen na zrušení výjimečných a disposičních opatření válečných, nýbrž i na náhradu škody za provedená již opatření. O těchto nárocích bude rozhodovati rozhodčí soud podle oddílu VI. zřízený, nebo rozsudí jím ustanovený a budou uspokojeny z výtěžku majetku německých státních příslušníků na území onoho státu zabaveného. Tento nepřátelský majetek mimo to ručí za určité další pohledávky proti nepřátelům. Konečně může i stát spojený a přidružený sám uspokojiti z těchto statků nároky na náhradu škod svých příslušníků a připsati ony částky k dobru Německa na účtu náhrad škod válečných.

Ostatně může příslušník státu spojeného neb přidruženého též žádati, aby majetkový objekt, o nějž v Německu přišel opatřením disposičním, mu byl vrácen in natura, prost všech právních břemen, jež snad po likvidaci byla naň uvalena, a věcí Německa je, aby odškodnilo ty, kdo by tím snad byli poškozeni. Konečně jest možna dohoda o poskytnutí jiné věci v náhradu za věc, o niž příslušník státu spojeného neb přidruženého válečným opatřením v Německu byl připraven. Při tom se zásady rovnosti mezi stranami šetří potud, že toto právo, totiž žádati místo peněžité náhrady vrácení zadrženého předmětu, neb jeho nahražení jiným, je vyhraženo jen příslušníkům těch států spojených a přidružených, v nichž se až do příměří neprovedla likvidace nepřátelského majetku, proti nimž tedy Německo svá opatření nemůže omlouvati právem retorse.

Výtěžku likvidace nepřátelského majetku, jemuž se klade na roveň zabavení hotovostí použije se různě, podle toho, zda stát spojený a přidružený přistoupil ke zvláštní úmluvě o vyrovnávání pohledávek úřady odúčtovacími, nebo ne. V prvém případě odvede se tento výtěžek zmíněnému úřadu, jenž jej připíše k dobru státu, jehož příslušníkem je vlastník likvidovaného statku. Vyplyne-li ze vzájemného účtování částka nějaká ve prospěch Německa, započítá se mu podle čl. 243. na náhradu škod válečných. V druhém případě, tedy nevyrovnávají-li se pohledávky úřadem odúčtovacím, jest rozdíl mezi Německem a státem spojeným neb přidruženým. Německo musí vyplatiti výtěžek likvidace atd. vedle náhrady škod tím způsobených podle odst. e) tomu, kdo má na ně nárok. Stát spojený a přidružený může však výtěžek likvidace zadržeti a použíti ho k úhradě pohledávek svých příslušníků proti Německu a to nejen pokud jde o náhradu škod způsobených mimořádnými opatřeními válečnými, nýbrž i k uspokojení dvou dalších skupin pohledávek, podrobněji vymezených v § 4. přílohy. Zbytku použije se v tomto případě k úhradě německé válečné náhrady.

Pro náš stát důležité jest ustanovení poslední al. odst. h) vztahující se na všechny nové státy. (Viz čl. 29. pokud jde o Polsko.) Nové státy mají sice také právo provésti likvidaci německého majetku na svém území a zbaviti se tak německého hospodářského vlivu; ale výtěžek musí vydati majetníku, tedy německému příslušníkovi, jenž mimo to může před rozhodčím soudem, zřízeným podle oddílu VI. domáhati se od nového státu náhrady škod, jestliže prokáže, že podmínkami prodeje neb zvláštním opatřením vlády, učiněným mimo rámec obecně platných zákonů, byla cena nespravedlivě snížena. Ovšem že nemůže vydání výtěžku likvidace německému příslušníku býti na újmu práv komise reparační, jmenovitě pokud jde o její právo dáti si od Německa postoupiti koncese Němců v cizině, nebo sáhnouti na jakýkoliv zdroj německých příjmů k úhradě prvních dvaceti miliard, splatných do 1. května 1921. Jest věcí Německa, aby odškodnilo své příslušníky těmito opatřeními států spojených neb přidružených poškozené.

Německo musí též nahraditi daně a dávky z kapitálu, jež by snad uvalilo na majetek příslušníků států spojených a přidružených od příměří do tří měsíců po době, kdy tato smlouva počne působiti, resp. pokud jde o statky postižené mimořádnými opatřeními válečnými až do poskytnutí náhrady za ní. Tím se má příslušníku mocností spojených a přidružených umožniti, aby svůj majetek odňaly německé dávce ze jmění, poněvadž by jinak Německo mohlo část dávky ze jmění, kterou chce hraditi část válečných škod, uvalit na ty příslušníky vítězných států, kteří mají v Německu majetek.

Stejný cíl sleduje i

jenž Německu brání, aby s majetkem, jejž vydá nepřátelským státním příslušníkům, nenakládalo jinak, než podle předválečných zákonů nakládalo s majetkem vlastních svých příslušníků a aby také napříště nevydávalo výjimečných zákonů co do tohoto majetku, jež by se nevztahovaly stejně na majetek příslušníků německých.

Tyto zásady jsou pak opět podrobněji provedeny

vymezuje pojem výjimečných opatření válečných, rozšiřuje jej také na případy, kdy zákonná opora pro stavší se úřední opatření může býti sporna. Touto dodatečnou sankcí, jíž se tu dostává opatřením, někdy právnicky dosti pochybným, jaká ve shonu válečném se někdy vyskytovala, má býti uvarováno sporům o právoplatnost toho, co by bylo těžko již odčiniti. Tato dodatečná sankce vztahuje se i na zájmy, jež byly zasaženy opatřeními, která přímo mířila jen proti určitým statkům, s nimiž však ony zájmy byly nerozlučně spojeny. Konečně rozšiřuje se na všecka výjimečná opatření v tomto § jednotlivě vypočtená, bylo-li jich použito úřady správními nebo soudními, pokud jen se tím nestala újma na vlastnických právech příslušníka států spojených neb přidružených, získaných bezelstně a za spravedlivou cenu podle zákonu místa, kde onen majetek leží. Nikdy však se nepokládají za správně předsevzatá opatření ta, jež Německo předsevzalo v krajinách zabraných a obsazených nebo po uzavření příměří.

chce zabrániti sporům, jež by Německo neb jeho příslušníci vedli proti některému státu spojenému neb přidruženému neb osobám, jež jednaly z příkazu některého úřadu nebo soudu, neb jiným osobám, pro konání neb opomenutí, jehož se dopustily při výkonu nebo z podnětu výjimečných opatření válečných.

podává legální definici pojmů "výjimečná opatření válečná" a "opatření disposiční"; prvními míní se jakékoliv opatření zákonodárné, správní nebo soudní, týkající se majetku nepřátelského, pokud se jím neděje újma na právu vlastnickém; druhé jsou právě ty, jež práva vlastnického se dotýkají.

vyhražuje státům spojeným a přidruženým zástavní právo na majetku německých příslušníků na jejich území (mimo pro nároky na náhradu za výjimečná opatření válečná a opatření disposiční, nebo pro pohledávky proti německým státním příslušníkům), ještě pro dvě další skupiny nároků; totiž: 1. pro opatření, jež vláda německá učinila o majetku jejich příslušníků sice za války, ale dříve, než právě onen stát do války vstoupil a za 2. pro nároky, jež mají státy spojené neb přidružené ze zasažení soukromých statků, práv a zájmů proti některému státu s Německem spojenému nebo proti jeho příslušníkům. Tím tedy se zakládá zákonné ručení majetku německých státních příslušníků za soukromoprávní závazky příslušníků oněch států, jež vedly válku po boku Německa.

upravuje případ, že společnost nějaká měla společně s německou společností právo užívati určité ochranné známky nebo patentu, také v jiných zemích. § 5. vyhražuje na dále toto právo jen společnosti, jež působí ve státě spojeném neb přidruženém, při čemž opatření, jež snad se stala ve věci sdružené společnosti německé na základě německého válečného zákonodárství, zůstávají nepovšimnuta, a ponechává se této německé společnosti jen právo užívati patentu pro potřeby Německa.

I tu jako při nakládání německým majetkem na území státu spojeného a přidruženého jest patrna snaha, vymaniti obchod a průmysl těchto zemí z vlivu německého.

činí Německo odpovědným za zachování majetku, náležejícího příslušníkům států spojených neb přidružených, postižených výjimečným opatřením válečným až do doby jeho vydání.

stanoví lhůtu jednoho roku pro uplatnění práv vyhrazených příslušníkům států spojených neb přidružených podle § 297. f) žádati vydání předmětů, o nichž v Německu se stalo opatření disposiční, nebo náhrady in natura.