Národní shromáždění československé 1918 – 1920

vypočítávají jednotlivé předměty ceny historické a umělecké, jež Německo má vydati buď proto, že neprávem si je osvojilo, nebo proto, že zničilo rovnocenné předměty.

i s přílohami I. - VI. kryjí se v podstatě s ustanoveními v čl. 231. až 244. a s přílohami I. - VII. mírové smlouvy s Německem. Jest to nutným důsledkem zásady vyslovené v článku 177. rakouské a 231. německé smlouvy, podle níž se uznává, že škody válkou způsobené zavinili Německo, Rakousko a jejich spojenci společně, a že tedy také společně za ně odpovídají.

Důsledkem toho jest též, že zřízena jest jediná reparační komise, podle článku 233. míru s Německem, k níž komise pověřená věcmi rakouskými má podle článku 179. smlouvy s Rakouskem býti v poměru zvláštního odboru, s právem poradním. [Složení reparační komise udáno je v § 2. rak. příl. II. poněkud jinak, než v § 2. příl. něm. Kdežto totiž v míru s Německem vedle zástupců velmocí a Belgie vystupuje jen zástupce státu srbsko-hrvatsko-slovinského, jenž má v komisi místo a hlas, jde-li o otázky, týkající se Rakousko-Uherska a Bulharska vystupuje v míru s Rakouskem jako pátý člen komise společný zástupce Řecka, Polska, Rumunska, státu srbsko-hrvatsko-slovinského a státu československého, jenž bude míti v komisi místo a hlas, půjde-li o stejné otázky, pro něž mírová smlouva s Německem povolává zástupce srbsko-hrvatsko-slovinského. Tento společný zástupce připadne podle turnu každý rok na jiný ze jmenovaných států.

Tento rozpor jest asi vysvětliti tak, že půjde-li o nároky uplatňované v přední řadě proti Německu, bude jako pátý člen povolán do komise zástupce srbsko-hrvatsko-slovinský, ovšem, dotýká-li se věc zároveň Rakousko-Uherska nebo Bulharska. Půjde-li však o nároky, jež míří především proti Rakousku, tedy zvláště ve věcech, jež prošly zvláštní reparační komisí rakouskou, bude do hlavní reparační komise za stejných podmínek povolán zástupce zmíněných pěti mocností.

Zvláštní komise pro Rakousko, jež ovšem má jen hlas poradní, bude složena ze zástupců Spojených států amerických, říše britské, Francie, Italie a zmíněných pěti mocností (Řecka, Polska, Rumunska, státu srbsko-hrvatsko-slovinského a československého). Preponderance velmocí dochází tu výrazu tím, že při hlasování mají velmoci po dvou hlasích, že jejich poměr k malým státům jeví se jako 8:5.]

Důsledkem této zásady jest též, že podle posledního odstavce čl. 179. míru s Rakouskem sestaví reparační komise plán plateb, jež Rakousko stejně jako Německo má vykonati v třiceti letech od 1. května 1921, avšak toliko co do oné části dluhu, o níž komise rozhodne, že Německo není s to, aby ji neslo vedle ostatních dluhů, jež musí hraditi za sebe a své spojence. Proto také není v rak. § 12., sub. 1 - 3, příl. II. uvedena suma, v níž Rakousko má vydati ve třech seriích losy na zajištění a uznání svého dluhu.

Podobně jako Německo má zálohou na náhradu škod a na náklady okupace i aprovisace splatiti podle čl. 235. 20 miliard dříve, než bude celková suma náhrad zjištěna, má i Rakousko zaplatiti zálohu, avšak přenechává se i tu komisi určiti i výši zálohy i způsob, jak má býti splacena.

Příloha I. a II., jednající o druzích náhrad a o složení i způsobu jednání reparační komise, kryjí se v podstatě s analogickými ustanoveními smlouvy s Německem. Důležitou koncesí Rakousku je upozornění na zmenšenou platební schopnost Rakouska, obsažené v § 12. b. al. 2. příl. II. Pokud jde o přílohu III., ukládající náhradu za potopené lodi, jest rozdíl v tom, že Rakousko postupuje všechny obchodní lodi a rybářské čluny, náležející bývalým příslušníkům říše Rakouské vládám spojeným a přidruženým, na druhé straně však, že nepřejímá jako Německo v § 5. povinnost vystavěti nové lodi. Povinnost vrátiti říční lodi za války odňaté a postoupiti za zbytek vlastní lodi do výše 20 procent vlastního loďstva, jest u obou států stejná.

Náhrada in natura, jíž mají oba státy poskytnouti podle přílohy IV., jest ovšem vypočtěna různě, dotyčná ustanovení však nevyžadují podrobnějšího výkladu. Totéž platí o příloze V., jednající o dodávce dříví a dřevěných výrobků, železa a železitých směsí a magnesitu. Povinnosti Německa poskytnouti vítězným státům podle přílohy VI. opci na určité množství barviv a chemických léčiv, neodpovídá žádná analogická povinnost Rakouska. Naproti tomu povinnost postoupiti podmořské kabely, jaká Německu uložena je v příloze VII., stíhá Rakousko podle přílohy VI. rovněž.

Jako Německu ukládá se ve čl. 245. - 247. navrátit určité, neprávem osvojené předměty, tak Rakousko má podle čl. 191. - 196. navrátiti určité předměty.

ukládá Rakousku vydati všechny záznamy, listiny a předměty ceny historické, umělecké, vědecké neb bibliografické, jež byly odvlečeny ze zabraných území států spojených, nebo přidružených.

rozšiřuje tuto povinnost také na území, jež nebyla teprve za války rakouským vojskem obsazena neb zabrána, nýbrž jež nyní mají býti postoupena. Omezuje se však povinnost tato na předměty, odvlečené za války, při čemž se vylučují věci, koupené od soukromníků. Z toho a contrario plyne, že byly-li v zabraném území takovéto předměty koupeny od soukromníků, musí přes to Rakouskem býti vydány.

Náležejí-li předměty, jež mají býti vydány, bývalému rakouskému státu, jest za ně poskytnouti peněžitou náhradu, ovšem pokud nenáležejí mezi věci, jež podle čl. 208. přecházejí na nové státy bez náhrady.

ukládá Rakousku povinnost vydati nad to knihy, listiny a historický materiál, nacházející se v rukou veřejných institucí a mající vztah k historii postoupeného území. Tato povinnost jest ovšem velmi omezena tím, že se vztahuje jen na předměty, jež byly odvlečeny během posledních 10ti let. Rozdíl mezi tímto článkem a článkem 93. spočívá v tom, že v čl. 93. jde o pomůcky veřejné správy, kdežto v čl. 193. jde o materiál, na němž státy získávající území bývalého mocnářství, mají zájem čistě historický.

Druhý odstavec čl. 193. týká se naopak povinnosti států, které získaly částí území bývalého mocnářství, vydati určité knihy, listiny a materiál Rakousku. V tomto směru nečiní se rozdílu mezi pomůckami správními a materiálem historickým, za to však ukládá se tato povinnost jen co do předmětů (knih, listin, materiálu), jež nejsou starší 20ti let.

ukládá Rakousku splniti nesplněné doposud klausule určitých smluv, jimiž Rakousko postupně části svého území přenechávalo Italii.

zřizuje zvláštní komisi tří právníků, kteří mají do roka po dni, kdy tato smlouva vstoupí v platnost, přezkoumávati, na jakém právním podkladu spočívá držba určitých, historicky neb umělecky cenných předmětů, nacházejících se ve sbírkách Rakouska, na něž si činí nárok Italie, Belgie, Polsko a Čechoslovensko. Dojde-li tato komise k závěru, že tyto předměty získalo bývalé Rakousko protiprávně, může komise reparační naříditi jejich vydání.

chce vyhověti nárokům jednotlivých nových států na kulturní majetek, soustředěný ve sbírkách státu neb rodu rakouského. V tomto směru vyhražuje se především novým státům jednati o vydání takových předmětů do území, s jehož duševním životem vnitřně souvisí. Za druhé pak ukládá se Rakousku zákaz po 20 let tyto sbírky prodávati neb tříštiti a povinnost poskytnouti k nim a k jejich studijním pomůckám volný přístup osobám, příslušným do států spojených neb přidružených za účelem studia.

vypočítává pak jednotlivé předměty, jež podle čl. 195. mají po případě býti vráceny Italii, Belgii, Polsku a Čechoslovensku.

Pokud o náš stát jde, má zmíněná právnická komise přezkoumávati právní důvod, na jehož základě Rakousko drží tyto předměty:

1. archivalie, jež z Čech a Moravy byly odvezeny za Marie Terezie, aby byly vtěleny ve státní archiv, jenž tehdy se tvořil;

2. archiv královské dvorské kanceláře a komory, jež byly přeneseny do Vídně, jakož i umělecká díla, jež tvořila součást zařízení královského hradu pražského a jiných královských hradů českých a jež byla do státních neb dvorských sbírek na území nynějšího Rakouska přenesena za císaře Matyáše, Ferdinanda II., Karla VI. a Františka Josefa I.

zřizuje pro pohledávku na náhradu škod a pro ostatní závazky z mírové smlouvy, vyplývající první hypotéku na všem německém státním majetku a příjmových zdrojích státních. Vedle toho zakazuje Německu až do 1. května 1921, kdy podle čl. 233. bude sestaven konečný účet náhrad, vyvážeti zlato neb jím disponovati bez svolení mocností zastoupených v komisi reparační.

ukládá Německu vydržovati okupační armádu.

započítává k dobru Německa to, co Německo dodalo státům spojeným a přidruženým na základě různých smluv o příměří. Výhrada posledního odstavce tohoto článku souhlasí s posledním odstavcem čl. 243.

stanoví pořadí, v němž tyto jednotlivé závazky touto smlouvou uložené, mají dojíti uspokojení.

jsou jednak odkazem k čl. 297., jednak vyjadřují samozřejmou myšlenku, že ustanovení této smlouvy nemůže se dotýkati zástavních práv, jež státy spojené a přidružené neb jejich příslušníci získali na majetku německém dříve, než mezi nimi a Německem vypukl stav válečný.

upravuje důležitou otázku převzetí přiměřeného podílu na německých státních dluzích těmi státy, jimž připadá část bývalého německého území. Přejímají se jen dluhy předválečné. Klíč, podle něhož dluhy tyto se převezmou, určí reparační komise, berouc za základ příjmy v průměru posledních tří let předválečných, plynoucí z takových zdrojů, jež jmenovaná komise uzná za spolehlivé měřítko platební schopnosti. Podle tohoto klíce rozdělí se jak předválečné dluhy říšské, tak předválečné dluhy státní. Způsob, jak toto převzetí se stane, určí komise reparační. Jen jako příklad uvádí mírová smlouva, že komise může zvoliti tento postup: stát, nabývající území kdysi německé, převezme ty titry státních půjček německých, jež jsou v držení jeho příslušníků. Kdyby z této operace vyplynul přebytek ve prospěch Německa, tedy na př. kdyby suma takto převzatých závazků byla menší, než částka, jíž dotyčný stát má převzíti, má to, co přebývá, onen stát platiti na účet Německa do masy reparační.

vypočítává výjimky z pravidla uvedeného v čl. 254.:

Francie nepřejímá podílů státních dluhů německých, jež by podle zmíněné zásady připadaly na Alsasko-Lotrinsko (viz čl. 55.) vzhledem k tomu, že v roce 1871 Německo odepřelo proti dosavadním zvyklostem mezinárodního práva, převzíti podíl na státních dluzích francouzských.

Polsko nepřejímá podílů oněch dluhů, jež Německo neb Prusko učinily, za účelem německé kolonisace na polském území. (viz čl. 92., odst. 2.).

Každému z dotčených států srazí se z dluhů, jež by podle hořejší zásady měl převzíti část, odpovídající nákladům na státní majetek s územím převzatým, poněvadž tato část bude započtěna do ceny tohoto majetku, již přejímající stát podle čl. 256 musí platiti.

ukládá státům, které přejímají území dříve německé, aby zaplatily za státní majetek na tomto území převzatý, cenu určenou reparační komisí. Tato cena zaplatí se na účet Německa do reparačního fondu. Státnímu majetku na roveň se klade a přechází tedy za úplatu právě uvedenou do vlastnictví nabývajícího státu majetek koruny, říše, států německých i soukromý majetek, bývalého německého císaře a jiných německých panovníků. Výjimka opět platí ve prospěch Alsasko-Lotrinska (čl. 56.) a Belgie.

zprošťuje státy, jež jako mandatáři převezmou bývalé kolonie německé, jak povinnosti převzíti část dluhu, tak povinnosti platiti za převzatý majetek státní neb jemu na roveň postavený.

má odstraniti německý vliv ve finančním hospodářství jednotlivých států, jmenovitě Rakouska, Uher, Bulharska, Turecka a Ruska. Propadají na účet náhrad nejen dotyčné státní pohledávky německé, nýbrž i práva a pohledávky, jež příslušníci němečtí získali svým podílnictvím na podnicích obecně užitečných neb na koncesích ve státech právě uvedených, a mimo to v Číně.

upravuje kurs plateb, jež mají se vykonati ve zlatě.

upravuje specielní finanční otázku, na níž má zájem vláda brazilská.

[Následující výklad má jen usnadniti první orientaci ve složitých předpisech mírové smlouvy a pomíjí proto všechny podrobnosti, jež budou vyloženy v příslušné komisi ústně.]

kryjí se čl. 248. - 253. míru s Německem. Úchylky jsou jen v tom, že náklady okupační armády má Německo platit ve zlatých markách, kdežto Rakousko ve měně věřitelského státu. Další odchylka, vyplývající z rozdělení Rakouska, jest v rak. čl. 202. u srovnání s něm. čl. 253. potud, že rakouský mír připouští úchylky ze zásady, že finanční klausule netýkají se zástavních práv a hypotek, zřízených na statcích rakouských ve prospěch mocností spojených neb přidružených, nebo jejich příslušníků před válkou, kdežto podle německého míru platí tato výhrada bezpodmínečně.

upravuje podobně jako německý čl. 254. otázku převzetí státních dluhů rakouských státy, jež převzali části území kdysi rakouského. Podobně, jako v německém míru činí se rozdíl mezi dluhy předválečnými a válečnými.

Pokud jde o předválečné státní dluhy, činí mír s Rakouskem v čl. 203. další rozdíl mezi dluhy pojištěnými a nepojištěnými.

Pokud jde o státní dluhy rakouské, pojištěné na železnicích, solních dolech a jiném majetku, má se tento dluh rozvrhnouti mezi státy, jež vznikly na území mocnářství v tom poměru, v jakém reparační komise usoudí, že se onen dluh vztahuje na část železnic, solních dolů a jiného majetku, kterou každý stát právě převezme.

Suma těchto pojištěných dluhů odpočítá se každému státu mimo Rakousku z toho, co má platiti za státní majetek převzatý. Pojištěným dluhům klade se na roveň dluh rakouský uzavřený k vykoupení železnic. Podrobné předpisy upravují měnu, v níž pojištěné dluhy jednotlivými státy budou převzaty.

Nepojištěné dluhy předválečné rozvrhnou se podle klíče, jaký pro německé dluhy stanoví čl. 254. I. míru s Německem. Totiž, že za základ se vezme poměr mezi důchody, jež plynuly z jednotlivých postoupených území v posledním tříletí předválečném, při čemž reparační komise určí, které skupiny důchodů mají býti vzaty za základ výpočtu, poskytujíce nejpřiměřenější obraz platební schopnosti území.

Za dluhy, jež nejsou ani pojištěny, ani vyjádřeny cennými papíry nebo bankovkami, ručí jedině Rakousko.

Technika převzetí nezajištěných dluhů předválečných upravena jest podrobně v

Dluh, o nějž tu jde, vypočte se podle stavu ze dne 28. července 1914, při čemž se odpočítá část, jíž podle rakousko-uherského vyrovnání měly nésti země koruny uherské.

Každý stát okolkuje titry těchto půjček, nacházející se na jeho území. Tím stávají se držitelé těchto titrů výhradně věřiteli svého státu. Je-li suma titrů, jež takto stát převezme, menší, než podíl, který na onen stát podle klíče čl. 203. II. připadá, musí vydati reparační komisi nové titry, jejichž suma rovná se rozdílu mezi tím, co převzal a tím, co naň připadá. Podrobné předpisy upravují bližší ráz těchto titrů.

Je-li suma titrů, jež stát okolkováním převzal, vyšší, než podíl, jenž naň připadá, obdrží onen stát nahrazen rozdíl v titrech ostatních států.

Držitelé titrů mimo území bývalého mocnářství předloží své titry prostřednictvím svých vlád reparační komisi, jež je vymění za stvrzenky, na jejichž základě mohou požadovati nové titry.

Jak v případě, když stát některý má dostati nové titry proto, že okolkoval a tím převzal na svém území vyšší sumu, než naň připadá, tak v případě, kdy nové titry má dostati držitel rakouských titrů mimo území bývalého mocnářství, vypočítá se podíl, jednotlivých titrů podle klíče tohoto: nové titry mají se k sumě dotyčné emise nových titrů, jako se má část starých titrů, jež má býti vyměněna k sumě starých titrů stejné emise, předložených reparační komisi k výměně za nové titry.

Různé emise takto převzatých státních půjček mohou býti na základě ujednání, jež sprostředkuje reparační komise, nahrazeny jedinou konsolidační půjčkou nového věřitelského státu.

dotýká se veřejných dluhů správních území, jež novými hranicemi mají býti rozděleny. Rozvržení těchto dluhů přísluší reparační komisi, jež se při tom bude říditi zásadami stanovenými pro dluhy státní. Dluh bosensko-hercegovský pokládá se za takovýto dluh zvláštního správního tělesa, nikoliv za část dluhu rakousko-uherského. Připadne tedy celý k tíži státu srbsko-hrvatsko-slovinského.

upravuje otázku válečných dluhů rakouských. Také titry těchto dluhů budou jednotlivými státy okolkovány, držitelům odňaty a nahrazeny stvrzenkami. Tím nemá nijak býti předbíháno rozhodnutí jednotlivého státu, stran těchto dluhů, nýbrž má se jen zabrániti tomu, aby držitelé válečných půjček neuplatňovali svoje nároky proti jinému státu, než tomu, v jehož území byly okolkovány. Pokud válečné půjčky se nacházejí v držbě jiných států, než těch, jimž připadly části území bývalého mocnářství (na př. ve Švýcarsku, v Nizozemí), mají nárok toliko proti vládě rakouské. Rakousko též jediné ručí za ostatní válečné dluhy, jež nejsou vyjádřeny cennými papíry nebo bankovkami, stejně, jako podle čl. 203. předposlední odstavec ručí za podobné dluhy předválečné.

upravuje otázku převzetí dluhů representovaných bankovkami Rakousko-Uherské banky. Tyto bankovky má každý stát do dvou měsíců okolkovati a do 12ti měsíců vyměniti za své bankovky. Takto vyměněné bankovky má pak každý stát vydati reparační komisi. Rakousko-Uherská banka bude likvidovati, při čemž se bude říditi likvidační komise, ustanovená komisí reparační, jednak bankovním statutem, jednak touto smlouvou.

Za účelem likvidace rozdělí se majetek banky ve tři masy:

1. První tvoří jistotu, již složily vlády rakouská a uherská, jako záruky za bankovky, vydané po 27. říjnu 1918. Tato zvláštní masa bude vyhrazena k úhradě bankovek po tomto datu vydaných. Tyto bankovky nezakládají nároku proti ostatnímu majetku banky.

2. Ostatní aktiva banky mimo záruky složené vládami rakouskou a uherskou za vydané bankovky. Na tuto masu mají nárok držitelé bankovek, vydaných až do 27. října 1918 včetně.

3. Zbytek záruk složených rakouskou a uherskou vládou za bankovky až do zmíněného data vydané, jenž zbude po zrušení těch záruk, jež odpovídají bankovkám, vyměněným na území bývalého mocnářství rakousko-uherského. Zrušení těchto záruk je nutným důsledkem přeměny dosavadních bankovek rakousko-uherské banky za státovky nebo bankovky nových států a zároveň zvláštní formou rozdělení onoho státního dluhu rakouského, jenž vyjádřen je titry složenými u Rakousko-Uherské banky jako úhrada bankovek. Zrušení těchto záruk je nutné, poněvadž jinak by nové státy musily aspoň částečně platiti týž dluh dvakráte: jednou držitelům bankovek na svém území, a jednou jako záruku likvidující bance. Tento zbytek záruky bude úhradou bankovek, nacházejících se dne 15. června 1919 mimo území bývalého mocnářství rakousko-uherského. Tedy jednak na starém území, oněch států, jimž přiděleny byly části území bývalého mocnářství (v Srbsku, Rumunsku, ruském Polsku), jednak v jiných státech.

Za tento zbytek záruk ručí jedině vláda rakouská a uherská.

Držitelé bankovek mohou se hojiti jen ze zmíněného majetku rakousko-uherské banky a nemají nároku proti žádnému ze států, vzniklých na území bývalého mocnářství.

upravuje jednotlivé technické kroky, nutné k provedení hořejších zásad.

S drobnými mincemi rakousko-uherskými naloží každý stát podle své úvahy.

upravuje podobně jako německý čl. 256. spornou otázku, zda a pokud státy nabývající bývalého území rakousko-uherského jsou povinny platiti za státní majetek, jenž s tímto územím jim připadne. Zásadou jest, že za tento majetek, k němuž se počítá i majetek koruny a majetek členů bývalé rodiny panovnické, jest platiti. Cenu určí reparační komise, jež od ní odpočítá část, kterou k onomu majetku přispěly země a jiné samosprávné celky a dále část převzatého, nezaručeného dluhu rakouského, která odpovídá podle uznání reparační komise nákladům, na onen majetek vynaložený. Výjimkou však neplatí se:

1. za veřejný majetek, jenž nepatřil bývalému rakousko-uherskému mocnářství, nýbrž celkům samosprávným;

2. za školy a nemocnice;

3. za lesy, jež patřívaly království polskému;

4. za budovy a jiný majetek, jehož přední význam spočívá v jeho historické hodnotě a jenž patříval starým státním útvarům, tedy na př. za Hradčany, za českou korunu.

ukládá Rakousku stejnou povinnost, jako čl. 258. Německu, pokud jde o vzdání se účasti na finančních a hospodářských organisacích mezinárodních.

upravuje podobně jako čl. 259. německého míru právní poměr Rakouska k turecké vládě a k Rumunsku, vyplývající jednak z účasti Rakouska na tureckém státním dluhu, jednak z míru bukureštského a brest-litevského.

ukládá Rakousku stejné povinnosti, pokud jde o účast rakouských příslušníků na koncesích v zemích s Rakouskem spojených a v Rusku jako čl. 260. míru s Německem ukládá Německu.

naopak ukládá Rakousku, aby se nevzpíralo provedení analogických opatření, obsažených v mírových smlouvách s bývalými spojenci rakouskými, pokud jde o podíly na koncesích v Rakousku.

obsahuje podobný postup pohledávek Rakouska, proti bývalým jeho spojencům, jaký ukládá Německu čl. 261.

obsahuje analogické ustanovení co do měny, v níž jest vyrovnati závazky z mírové smlouvy, jaké Německu se ukládají v čl. 262., ovšem s důležitou výhradou, že v jednotlivých případech, jako na příklad v případě čl. 189. se připouští odchylka od zásady, že závazky z této smlouvy vyplývající jest platiti zlatem.

vyhrazuje zvláštním úmluvám uspořádání právních poměrů, týkajících se bank, pojišťoven, spořitelen, poštovních spořitelen (rakouské a uherské), zemských bank, hypotečních bank a podobných ústavů, působících na území bývalého mocnářství, pokud takováto nová úprava bude nutná následkem rozdělení mocnářství a nové úpravy státních dluhů a měny. Nepodaří-li se dojíti k dohodě, rozhodne rozhodčí jmenovaný reparační komisí.

obsahuje důležité ustanovení o civilních a vojenských pensích. Pense tyto připadají k tíži toho státu, jehož příslušníky se stali poživatelé důsledkem této smlouvy.