Národní shromáždění československé 1918 – 1920

upravuje návrat válečných zajatců, jimž na roveň se stavějí i civilní internovaní. Návrat tento má se provésti s všemožným urychlením, péčí smíšené komise, složené ze zástupců mocností spojených a přidružených i Německa, již podřízeny budou zvláštní subkomise pro jednotlivé státy, skládající se jen ze zástupců dotyčného státu a Německa. Doprava zajatců do vlasti bude se díti od okamžiku jejich vypravení na náklad a technickými pomůckami i personálem německým. Zajatcům se promíjejí disciplinární provinění, jichž se dopustili před 1. květnem 1919; za ostatní činy mohou býti zadrženi. Jinak se vydají všichni zajatci, leda, že by výslovně si přáli, nenavrátiti se do Německa. Německé úřady jsou povinny zajatce ihned dopraviti do jejich domovů, leda že by tento domov ležel v krajině obsazené, v kterémžto případě třeba jest svolení příslušných vojenských úřadů. Toto navrácení zajatců může býti podmíněno tím, že Německo oznámí jména všech zajatců, kteří jsou v jeho rukou a ihned je vydá. Mimo to usnadní Německo státům spojeným a přidruženým hledání nezvěstných jejich příslušníků a to po případě i předpisy trestními. Rovněž vydá Německo majetek příslušníků států spojených a přidružených, jenž jest zadržován jeho úřady. Důležité jest, že podle

smluvní strany se vzájemně vzdávají nároků na náhradu nákladů s vydržováním válečných zajatců na jejich území spojených.

zavazují se smluvní strany vzájemně, že budou zachovávati v úctě a udržovati hroby padlých a zemřelých vojínů, námořníků a zajatců a že budou si nápomocni při zjišťování, sepisování a zřizování přiměřených náhrobků, při převážení mrtvol - ovšem za šetření místních předpisů - i konečně při zjišťování totožnosti zemřelých.

kryjí se úplně s čl. 214. - 226. míru s Německem.

dávají státy společné a přidružené ve veřejnou obžalobu Viléma II. Hohenzollerského, bývalého císaře německého "pro nejhrubší provinění proti mezinárodní mravnosti a posvátné autoritě smluv". Bude postaven před zvláštní 5tičlenný soud, složený ze zástupců Ameriky, Britanie, Francie, Italie a Japonska. Soud tento není vázán žádným positivním právem, nýbrž má důvody svého rozhodnutí čerpati z nejvyšších zásad mezinárodní politiky, přihlížeje při tom k úctě, jíž jest míti k závazkům převzatým a k mezinárodní mravnosti. Určí též trest, jaký uzná za přiměřený. O vydání bývalého císaře bude požádána vláda Nizozemská mocnostmi spojenými a přidruženými.

upravují trestní stíhání osob obžalovaných, že se dopustily činů, příčících se zákonům a zvykům válečným. Osoby takové mají k žádosti mocností spojených a přidružených nebo některé z nich býti vydány Německem žádající mocnosti, jež je postaví před své vojenské soudy, aby je, uznají-li je vinnými, po zákonu potrestaly. Příslušným je vojenský soud toho státu, proti jehož příslušníkům čin byl spáchán; byl-li spáchán proti příslušníkům několika států, zřídí se vojenský soud složený ze členů vojenských soudů postižených států. Mimo to Německo poskytne informace a vydá doklady, jež tyto soudy budou pokládati nutnými k zjištění skutkové podstaty, pachatele, a přesnému ocenění odpovědnosti. (Zvláště tedy IV. dohodě závěrečné akty mezin. mírové konference z r. 1907 o zákonech a zvycích války pozemní, a dohodě o používání zásad ženevské konvence ze dne 22. srpna 1864 ve válce námořní, ze dne 29. června 1899.)

ukládá v tomto směru Rakousku stejné povinnosti, jako článek 228. - 230. Německu.

rozšiřuje tyto předpisy také na státy, kterým se dostalo částí území bývalého mocnářství Rakousko-Uherského. Také tyto státy jsou tedy povinny vydati osoby obžalované, že se dopustily činu proti zákonům a zvykům válečným. Úchylka platí jen potud, že získaly-li takové osoby státního občanství v některém z těchto států, nepřísluší je souditi vojenským soudům státu, proti němuž se provinily, nýbrž stát, jehož občany se staly, béře sám na sebe povinnost je stíhati k žádosti zasažené mocnosti a v dohodě s ní.

jedná o podmínkách a způsobu, jak mají Německem býti napraveny škody majetkové, které válkou utrpěly státy spojené i přidružené i jejich příslušníci. Ustanovení nynější jsou výsledkem dlouhého a obtížného vyjednávání mezi mocnostmi spojenými a přidruženými samými, jímž šlo o to, aby došly ke spravedlivým, obecně platným zásadám právním, které by mohly býti uskutečněny v rámci platební schopnosti Německa, i v rámci oněch směrnic, jež vyplývajíce z prohlášení presidenta Wilsona v proslulých jeho 14. bodech, byly oběma smluvními stranami přijaty za základ mírového jednání.

Při této složitosti problému a ohromnosti škod, o jejichž nápravu tu jde, nebylo možno, jako bylo obvyklo v dřívějších válkách, škody, jež strana podlehnuvší má nahraditi, aspoň přibližně určiti. Mírová konference po dlouhém a podrobném jednání se rozhodla, voliti cestu složitější, za to jistě vedoucí k cílům, o něž tu šlo. Omezila se totiž na vypočtení kategorií škod, jež Německo má nahraditi a na stanovení způsobu, jak v tomto rámci konkretní škody budou zjištěny; za druhé pak stanovila zdroje, z nichž škody tyto mají býti napravovány a určila postup, jímž z těchto zdrojů bude čerpáno; a za třetí, učinila opatření, aby uznané požadavky došly úhrady ze zachycených zdrojů.

obecně prohlašuje odpovědnost Německa a jeho spojenců za všechny škody válečné, poněvadž jako útočníci je zavinili.

omezuje však, vzhledem na sníženou platební schopnost Německa tento závazek na škody, způsobené civilnímu obyvatelstvu mocností spojených a přidružených útokem Německa a jeho spojenců. Vylučuje tedy jednak tak zvané náklady válečné - na rozdíl od škod válečných - jednak tak zvané škody nepřímé, jež sice povstaly válečným stavem, při nichž však nelze prokázati příčinnou souvislost s určitými válečnými podniky.

Z tohoto pravidla stanoví však ihned v následujícím odstavci téhož čl. výjimku ve prospěch Belgie vzhledem na bod 7. prohlášení presidenta Wilsona z 8. ledna 1919. Výjimka tato vyplývá z úvahy, že pokud jde o Belgii, vina Německa byla zvlášť zavržení hodna, spočívajíc v porušení závazku, chrániti její neutralitu. Ovšem i tu na místě ciferního odhadování nákladů válečných nastupuje vzhledem k tomu, že Belgie z největší části byla nucena tyto náklady hraditi výpůjčkami u spojenců, převzetí těchto výpůjček. Toto převzetí se stane ve formě poukázek majetníku svědčících, splatných do 1. května 1926, jejichž bližší modality určí reparační komise.

Sumu ostatních škod zjistí podle zásad vypočtených v příloze I. tohoto oddílu zvláštní mezispojenecká komise, nazvaná komisí reparační (čili náhradová).

U této komise budou se sbíhati nároky na náhradu škod jednotlivými státy uplatňované, ona je bude zkoumati, vyslechne o nich německou vládu a sestaví z nich konečný součet požadovaných náhrad, jenž vládě německé bude předložen do 1. května 1921.

Táž komise sestaví zároveň program, podle něhož Německo bude tyto škody spláceti po 30 let od 1. května 1921; při tom vyhrazena je jí zvláštní pravomoc v případě, že by Německo nedodrželo předepsaných lhůt; po případě může pak komise vyvolati i donucovací opatření se strany vlád, průtahem německým poškozených, o nichž se zmiňuje § 18. přílohy II.

mimo to ukládá komisi, aby občas zkoumala platební schopnost Německa a po případě prodloužila platební lhůty, neb změnila modality platební; nesmí však bez zvláštního svolení vlád v komisi zastoupených - § 2. příloha II. - ničeho Německu sleviti.

Zálohou na svůj dluh, jenž jak řečeno v čl. 233., bude vyčíslen teprve 1. května 1921, zaplatí Německo způsobem, který určí reparační komise, do této lhůty částku 20 miliard marek ve zlatě. Z nich uhradí se především náklady na udržování okupačního vojska a vyživovací výpomoc Německu se svolením čelných mocností spojených a přidružených poskytnutá. Mimo tuto splátku v hotovosti neb v cenných předmětech, vydá Německo zvláštní poukázky, jako záruku za další své závazky. O tom podrobněji jedná příloha II.

Mimo tyto peněžní splátky Německo přičiní se o nápravu způsobených škod určitými náhradami in natura; dodá totiž poškozeným státům za podmínek a způsobem vymezeným v příloze III. - VI. obchodní lodi, materiál a pomůcky stavební a zařizovací, uhlí, barviva a jiné lučebniny.

Splátky Německa a to jak peněžní tak ve statcích, rozdělí mezi sebou vlády spojené a přidružené podle klíče, o němž se dohodnou podle zásad spravedlnosti.

Úplaty, jež Německo poskytne ve zboží a práci, budou se při tom započítávati tou částkou, jakou budou v tom roce přijímány.

Nepočítají se do splátek předměty odvlečené, zabavené neb sekvestrované, jež Německo jest povinno vrátiti in natura, pokud se nacházejí na území jeho, neb jeho spojenců.

ukládá Německu, aby s nápravou škod počalo ihned.

přiznává Německo reparační komisi pravomoc touto smlouvou jí udělenou a zavazuje se, ji při plnění jejích povinností podporovati, jejím členům a řádně vykázaným úředníkům poskytnouti výsady diplomatické, a hraditi její náklady. Zvláště však se v

zavazuje, vydati zákony, nařízení a předpisy, jichž bude třeba k provedení těchto závazků.

Poněvadž výtěžku likvidace majetku německých příslušníků se má podle oddílu III. a IV. části X. použíti především k hrazení soukromých pohledávek, jež mají příslušníci státu likvidaci provádějícího proti příslušníkům německým, připočítá se jen přebytek vybývající k dobru německých příslušníků na účet náhrad.

To platí ovšem i o německém soukromém majetku, likvidovaném v Alsasku-Lotrinsku, podle čl. 74. a o případných přebytcích z vyúčtování mezi Německem a správními korporacemi Alsasko-Lotrinskými, podle čl. 58. Mimo tyto částky započtou se k dobru Německa na úhradu škod částky, jež mají platiti státy, přejímající od Německa části území, za státní majetek na tomto území se nacházející, a Francie za doly, v Sárské pánvi uhelné - čl. 45. a § 5. přílohy k § 50., dále čl. 256. - To však neplatí o německém státním majetku na území Alsasko-Lotrinském - čl. 56. - a Belgickém - čl. 256. - ani o koloniích německých - čl. 257. - ani o bývalém královském majetku polském - čl. 92. - Konečně se započítají k dobru Německa všechny ostatní částky, jež by reparační komise mu přiznala za ostatní postoupené statky, práva a koncese.

Rozumí se samo sebou, že věci Německem uloupené a nyní navrácené se nepočítají za náhradu škod.

Obecné zásady čl. 231. - 244. jsou pak podrobněji rozvedeny v sedmi přílohách.

vypočítává druhy škod, za něž jednotlivé státy spojené a přidružené mohou požadovati od Německa náhradu. Rozumí se, že mezinárodní smlouvou mohl býti upraven jen poměr mezi státem na straně jedné a poškozeným soukromníkem na straně druhé. Přenechává se tedy zákonodárství každého jednotlivého státu, aby pro svůj obvod stanovil zásady, podle nichž jednotlivci budou moci své válečné škody uplatniti. Jest zvláště věcí každého státu, aby podle své úvahy rozvrhl mezi postižené náhrady, jež od Německa prostřednictvím reparační komise obdrží.

Druhy škod, jež státy mohou proti Německu uplatniti, jsou pak tyto:

1. Škody, způsobené civilním osobám na těle neb životě a pozůstalým těchto osob, které měly proti nim nárok na obživu, byly-li způsobeny válečnými operacemi, pak však bez rozdílu, kterou válčící stranou. Není totiž prakticky možno při válečných operacích vždy rozeznati, která strana právě škodu způsobila.

2. Škody, jež způsobilo Německo neb jeho spojenci civilním osobám akty ukrutenství, násilí neb zlého nakládání. Sem spadají zvlášť škody, způsobené vězněním, deportací, internováním, evakuací, opomenutím pomoci na moři, neb nucenou prácí, ovšem pokud se dotýkají života a zdraví. Při této skupině škod nečiní rozdílu, kde byly způsobeny. Tím a pak způsobem provedení - ukrutnost, násilí, zlé nakládání - liší se tato skupina od skupiny

3. jež zahrnuje škody, způsobené jakýmkoliv jiným jednáním, jímž dotčen byl život, zdraví neb pracovní způsobilost, neb také (pohlavní) čest a jež způsobeny byly civilnímu obyvatelstvu Německem neb jeho spojenci na území vlastním, neb na území jeho spojenců.

Podle zásady, že náklady válečné nelze účtovati, byly vyloučeny škody, způsobené osobám vojenským. Z této zásady, jsou dvě výjimky:

4. škody, způsobené válečným zajatcům zlým nakládáním a

5. škody, jež celé národy utrpěly na zdatnosti svého obyvatelstva válečnými ztrátami na životě a pracovní zdatnost vojínů; škody tyto docházejí svého číselného výrazu ve vojenských pensích, placených vojenským pozůstalým a vojínům k práci neschopným.

Podle čl. 224. nemohou býti účtovány náklady za vydržování válečných zajatců. Má-li tedy každá strana nésti náklady, jež ji stáli zajatci strany protivné, jest jen důsledné, požaduje-li se

6. náhrada příspěvků, jež státy spojené a přidružené poskytly k vydržování vlastních zajatců v nepřátelském území a jejich příslušníků;

7. možno účtovati vyživovací příspěvky poskytované rodinám osob mobilisovaných, poněvadž tu nejde vlastně o náklady válečné, nýbrž o sociální opatření k zmírnění škod, jež válkou velká část obyvatelstva trpí.

8. Náhrada škod, způsobených civilnímu obyvatelstvu nedostatečnými mzdami za ukládané válečné práce, odůvodněna jest čl. 52. dohody o zákonech a zvycích války pozemní ze dne 18. října 1907.

9. Také škody na majetku mohou býti účtovány jen, netýkají-li se předmětů válečných, poněvadž pak by spadaly pod náklady války. Jinak však nečiní rozdílu, zda jde o majetek státu neb jednotlivců, zda škoda byla způsobena odnětím, poškozením neb zničením, jen se požaduje, aby původcem škod bylo Německo neb jeho spojenci, a aby škody byly v příčinné souvislosti, přímé s činy nepřátelskými, nebo jakýmikoliv operacemi válečnými.

10. Náhrada záloh, pokut a podobných břemen, ukládaných civilnímu obyvatelstvu, opírá se o předpis čl. 49. - 51. nahoře zmíněné konvence o zákonech a zvycích válečných.

obsahuje organisační řád a vymezení pravomoci reparační komise.

Reparační komise bude se skládati z pěti členů, totiž ze zástupce Spojených států amerických, Britanie, Francie, Italie a Belgie. Místo Belgie nastoupí Japonsko, bude-li se jednati o škodách zámořských a o německých koncesích v Rusku a Číně, pokud by rozhodnutím dotčeny byly zájmy Japonska. Bude-li se jednati o otázkách dotýkajících se Rakouska, Uher nebo Bulharska, nastoupí místo belgického zástupce zástupce státu Srbsko-Hrvatsko-Slovinského. Mocnosti spojené a přidružené, o jejichž zájmy právě půjde, mohou vyslati své zástupce jako přísedící do dotyčných sedění, nebudou však míti práva hlasovacího. Komise bude sídliti v Paříži, může však se scházeti i jinde. Vyvolí si předsedu a místopředsedu vždy na rok, a jmenuje pomocné orgány: jednak potřebné úředníky, jednak výbory, do nichž může povolati i osoby, jež nejsou členy komise. Jednání komise budou tajná, leda že by v jednotlivých případech komise rozhodla jinak.

Pokud jde o způsob jednání komise, jest ustanoveno, že komise má občas, neb požádá-li za to německá vláda, vyslechnouti rozklady a přijati průvody, jež Německo by mu chtělo předložiti o otázkách, týkajících se jeho způsobilosti platební. Rovněž vyslechne komise vládu německou o nárocích, které budou u ní uplatňovány. Komise není vázána na předpis žádného positivního práva, ani materielního, ani formálního. Vytvoří si sama rozhodující zásady podle ideje spravedlnosti, slušnosti a poctivosti. Také co do způsobu výpočtu škod a náhrad má volnou ruku.

Komisi se dostává k splnění jejích úkolů nejrozsáhlejší plné moci a jest jí v tomto směru pokládati za jediného zmocněnce zúčastněných vlád, jmenovitě i pokud jde o hospodářské použití náhrad, Německem poskytnutých. Způsob, jakým komise má postupovati, bude tento:

a) za částku dluhu, kterou Německo nevyrovná ve zlatě, lodích, cenných papírech, zboží neb jiných hodnotách, dá si komise od Německa jako záruku a uznání dluhu vystaviti poukázky (bony), neb dlužní úpisy;

b) komise musí zjišťovati, podle čl. 234. občas platební schopnost Německa. K tomu cíli věnuje především pozornost daňovému systému německému a to s dvojího stanoviska: jednak, že příjmů německých, a to i těch, jež určeny jsou k placení úroků a k umořování vnitřních půjček německých, použije se především k hražení dluhů Německa za náhrady škod; tato pohledávka států spojených a přidružených má tedy zákonnou přednost před všemi jinými pohledávkami proti Německu. Jednak má komise vždy se přesvědčiti, že daňový systém německý jest takový, že zatěžuje německé obyvatelstvo poměrně stejně, jako jest zatíženo obyvatelstvo států spojených a přidružených.

c) Náhrada škod Německu uložená stane se pak tím způsobem, že Německo vydá reparační komisi poukázky majetníku svědčící, ve zlatě splatné, a osvobozené v Německu ode všech veřejných dávek. Tyto poukázky budou rozděleny ve tři serie, a budou zníti na úhrnnou sumu 100 miliard marek ve zlatě. Z těchto poukázek vydá se část representující 20 miliard ihned a to tak, že budou splatny do 1. května 1921. Tato část bude bezúročná a bude umořena především ze zbytku oněch 20ti miliard, jež Německo má splatiti podle čl. 235. a z nichž především se mají hraditi náklady okupačního vojska a opatření aprovisace a surovin. Zůstane-li část těchto poukázek nekryta, vymění se za poukázky druhého typu. Vedle oněch 20 miliard bezúročných poukázek, vydá totiž Německo ihned druhou serii poukázek na další část hořejších 100 miliard, totiž poukázky na 40 miliard ve zlatě znějící majetníku, ale zúročitelné a to 2 1/2% mezi rokem 1921 a 1926, později pak 5%, k nimž přibude ještě 1% na amortisaci.

Zbývajících 40 miliard nevydá Německo ihned, nýbrž zaváže se jen písemně, že je vydá později, uzná-li komise, že Německo jest s to, aby je zúrokovalo a umořovalo. Také tyto budoucí poukázky budou zníti majetníku, budou splatné ve zlatě a zúročitelné 5%. Všechny ostatní modality určí komise sama.

d) Tyto poukázky mají býti především zárukou a uznáním dluhu se strany Německa. Pomýšlí se však na to, že by časem mohly se státi cenným papírem, jenž by byl předmětem obchodu. Proto stanoví al. d., že v takovém případě, kde tedy komise dostane tyto papíry zaplaceny od kupce dříve, než budou zaplaceny Německem, pokládá se příslušná část dluhu za vyrovnanou - ovšem jen v poměru mezi Německem a komisí. Proti nabyvateli poukázky nebude ovšem Německo míti jiných závazků, než jaké podle typu dotyčné poukázky na sebe vzalo.

e) Velmi spornou otázku, jak se má účtovati škoda způsobená Německem ve zpustošených krajinách, řešena je tak, že rozhodné jsou ceny v době, kdy prováděny budou obnovovací práce.

f) Kdyby komise buď část kapitálu neb úroky, neb jejich část Německu prominula musí svůj výrok odůvodniti.

upravuje způsob hlasování komise a vypočítává otázky, při nichž jest třeba jednohlasnosti.

prohlašuje výroky komise za ihned vykonatelné.

Jako § 12. normuje způsob, jímž komise si opatří od Německa povinné náhrady, upravuje § 15. způsob, jak tyto náhrady budou rozvrženy mezi jednotlivé státy. Komise totiž, nevydá jednotlivým státům oněch poukázek, jež od Německa obdrží, patrně, aby měla v rukou stále možnost regulovati trh těmito poukázkami. Místo nich vydá komise jednotlivým státům stvrzenky znějící na určité jméno a rubopisem převoditelné. Aby však tyto stvrzenky nevytlačily snad poukázky, budou zníti vždy jen na velké částky, poněvadž celá pohledávka státu proti komisi touto stvrzenkou vyjádřená, může nanejvýše býti rozdělena na 5 dílů. Vedle stvrzenek na převzaté poukázky, bude komise státu vydávati také stvrzenky na ostatní předměty, jež od Německa úplatou obdržela. Rozumí se, že byla-li část poukázek, na něž zní stvrzenka, dána do obchodu, nebo zboží, jež komise úplatou dostala, vydána, musí se přiměřená část stvrzenek komisi vrátiti.

Podle čl. 233. musí celková suma náhrad, jež Německo má poskytnouti, býti zjištěna a Německu oznámena do 1. května 1921. Od té doby Německo bude zavázáno platiti z nezaplacené posud části dluhu 5% úrok. Při vypočtení celkové sumy může komise započísti Německu úroky z částek, jež Německo jest dlužno platiti za hmotné škody a to ode dne příměří až do 1. května 1921.

upravují exekuci v případě, že by Německo svým závazkům nedostálo.

dává komisi právo, aby místo peněz přijímala od Německa jako úplatu určité statky a práva; při tom ovšem má komise přihlížeti k právům a odůvodněným zájmům, jež na těchto statcích a právech mají státy spojené a přidružené nebo neutrální, a jejich příslušníci.

V závěrečných

vymezuje se odpovědnost členů komise a vlád, jež zastupují, připouští se změna tohoto řádu jednomyslně rozhodnutím vlád v komisi zastoupených a stanoví se termín, kdy komise splníc své úkoly se rozejde.

upravuje podrobně způsob, jak Německo škody způsobené na lodích států spojených a přidružených nahradí jednak vydáním vlastních lodí, jednak tím, že ve svých loděnicích pro poškozené státy dá lodi vystavěti.

Vedle náhrady v penězích a v lodích má Německo dáti také své hospodářské zdroje přímo do služeb obnovy zabraného a zpustošeného území států spojených a přidružených. Má dodati dobytek, stroje a přístroje, materiál stavební a podobné předměty, podrobně vypočtené v této příloze, jež též upravuje způsob, jakým postižené státy dotyčné své nároky u reparační komise mají uplatniti.

Podobným způsobem upravuje

náhradu, již Německo má poskytnouti Francii, Belgii, Italii a po případě Lucembursku v uhlí a jeho odvozeninách, a

vyhražuje komisi právo, aby požadovala na účet náhrady od Německa dodávku barviv a chemických léčiv až do určité výše.

ukládá konečně Německu, aby na účet náhrady škod postoupilo čelným mocnostem spojeným a přidruženým určité, tam vypočtené podmořské kabely; pokud jsou soukromým vlastnictvím, připíše se jejich nynější cena rovnající se ceně zřizovací po srážce kvoty upotřebovací, k dobru Německa.