Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(14.20 hodin)
(pokračuje Zuzana Ožanová)
Nejrůznější kuriózní nápady a necitlivé zásahy provázely krkonošské lesy až do roku 1994, kdy byly státní lesy v Krkonoších převedeny pod správu národního parku. Poměrně rychle došlo zásluhou spoluzakladatele Krkonošského národního parku profesora Josefa Fanty po jeho návratu z emigrace k částečné umělé obnově imisních ploch původními dřevinami. Krkonošské lesy ovšem velmi rychle předvedly neuvěřitelnou dynamiku i v přirozené obnově. Tento proces trvá a akceleruje. Ukázalo a ukazuje se, že je často nejrychlejší, nejefektivnější a také nejlevnější prostě nedělat nic. Pro člověka je ovšem zároveň velmi těžké si připustit, že příroda se bez jeho zásahu obejde, a přitom je to zcela zřejmé. Zatímco prvenství slepice nebo vejce může být předmětem nekonečné disputace o tom, že lesy tu byly dávno před lesníky, nikdo nepochybuje.
Obrodné síly přírody v našich zeměpisných šířkách vždy směřují k lesu jako nejstabilnějšímu a soustavou těch nejsložitějších a nejbohatších vazeb zajištěnému společenstvu, které má potenciál se samo o sobě dlouhodobě zachovat. Přitom může opakovaně procházet různými stadii, z nichž některá nemusí konvenovat lidské estetice. Tomu procesu, kterému z důvodu zemědělského hospodaření, udržení našich obydlí nebo zachování vzácných biotopů, druhotného bezlesí vytvořených člověkem, na mnoha místech cíleně a dlouhodobě bráníme, říkáme sukcese a jejímu konečnému stadiu pak klimax. Stejně tak mu ale můžeme říkat zázrak.
Místy, kde nyní ještě můžeme tento zázrak sledovat v reálném čase, jsou právě naše národní parky, v největším rozsahu posledních dvacet až třicet let v Národním parku Šumava. Sama příroda tu skeptiky porazila sto ku nule. Ne všichni jsou ale ochotni si to připustit.
S popíráním existence tvořivých sil přírody, zpochybňováním jejich efektivity nebo snahou o jejich potlačování prostřednictvím zcela zbytných lidských zásahů se setkáváme po celou dobu trvání veřejné debaty o národních parcích, prosta jich není ani aktuální parlamentní debata o sněmovním tisku 878. Některé poslankyně a poslanci tak v rozpravě opakují mnohokrát vyvrácené místy (mýty?), tlumočí podivínské akademiky, tvořivě pracují se statistikami, citují lesníky vychované v časech budovatelského étosu jako hrozivé dèja vu se vrací terminologie z dob snah o samostatný zákon o národním parku, ne parku Šumava, a neúspěšných pokusů zvrátit proces schvalování zákona (č.) 123/2017 Sb., tedy národněparkové novely, zákona (č.) 114/1992 Sb.
Aktuálním zhmotněním snah o revizi v letech 1992 nastoupené, v roce 2017 potvrzené cesty ochrany národních parků v Česku a nástrojem reálné likvidace nejcennějších území u nás je pozměňovací návrh 6497 poslance Jana Bureše. Tento návrh je poměrně rozsáhlý a nejen z toho důvodu také velmi nekonzistentní. Použití neznámé terminologie, tápání v termínech odborníkům známých i protichůdné požadavky v jednotlivých částech pozměňovacího návrhu dávají tušit, že jeho skutečný autor nedisponuje poznatky o biologických procesech, ekologii lesa, z ochranářské praxe ani praktické aplikace environmentálního práva. Pozměňovací návrh snoubí zahrádkářské představy o národním parku s představami developera. Například jeho dopad na lesy národních parků nevrací ochranu přírody před rok 1989, jak už jeho někteří kritici připomínají, ale dokonce před rok 1952. V tom roce vyhlášené velké přírodní rezervace v Krkonoších totiž požívaly větší ochrany, než jakou by jim přiznal tento pozměňovací návrh. Při aplikaci pozměňovacího návrhu by byly lesy národních parků prakticky převedeny na lesy hospodářské, a to včetně pralesů!
Jako náplast na jejich zničení zakazuje pozměňovací návrh 6497 poslance Jana Bureše do národních parků vstup lýkožroutům a dřevokazným houbám. Pozměňovací návrh 6497 poslance Jana Bureše necílí ničivě jen na lesy národních parků. Ve své prodeveloperské části snižuje ochranu druhotného bezlesí, konkrétně květnatých luk. Ty jsou ovšem předmětem ochrany nejen národních parků, ale také evropsky významných lokalit, kterými naše národní parky zároveň jsou. Pozměňovací návrh se tak střetává s evropským právem chránícím soustavu Natura 2000. Jen stručný výčet dopadů tohoto pozměňovacího návrhu lze uzavřít tím, že dále rozmělňuje cíle a poslání národních parků, bere správám národních parků už tak malou kompetenci regulovat overturismus a vnáší do zákona takový výkladový chaos, že již tak přetíženým českým soudům přidělá práci hned na několik let.
Na pozměňovací návrh 6497 poslance Jana Bureše, konkrétně na jeho prodeveloperskou část, bezprostředně navazuje pozměňovací návrh 6621, rovněž poslance Jana Bureše. Zdánlivě logický a opticky jen zpřesňující návrh znamená ve spojení s předchozím otevření cesty k živelnému zastavování národních parků. Požadavek na povinné vydání výjimky odporuje správnímu řádu.
Identickou roli sehrává pozměňovací návrh 6544 poslance Jana Bureše, který je kombinací požadavku na povinnost vydat výjimku a omezení předkupního práva státu.
Ryze zahrádkářský pohled na národní parky a také na legislativu představuje pozměňovací návrh 6545 poslance Jana Bureše. Stanoví povinný obsah zásad péče o národní parky v podrobnosti, která přísluší nikoliv zákonu, ale prováděcímu předpisu, který již existuje. Především je ale tento povinný obsah zásad péče sestaven velmi amatérsky a nekompetentně. Jednotlivé požadavky jsou terminologicky nejasné, postrádají indikátory a kritéria. Jazyk je pro potřeby zákona epický, matoucí, chybí odkazy na součásti jiných dokumentů, například objem plánovaných těžeb je záležitostí lesních hospodářských plánů. Zásady péče jsou již dnes objemným a na orientaci čtenáře náročným dokumentem, který by při aplikaci pozměňovacího návrhu 6545 nabobtnal do absurdního objemu.
Pustinou táhneme na Klondike. Národní parky v České republice zaujímají 1,5 procenta území státu a jejich klidová území, kde je pohyb návštěvníků omezen jen na vyhrazené cesty z důvodu ochrany křehkých ekosystémů nebo citlivých druhů pak dvě desetiny území Česka. Pro srovnání, národní parky v Německu zaujímají 2,7 procenta procenta území, v Rakousku 3 procenta území, na Slovensku 7,5 procenta rozlohy a v Polsku 1 procento. Zde jich je ale 23.
Přesto se může z parlamentní debaty zdát, že určitý standard ochrany území národního nebo nadnárodního významu nezbytný prostor pro nerušený vývoj přírodních procesů v jinak oslabené evropské krajině představují jeden z nejzásadnějších problémů, se kterými se Česká republika potýká. Ve skutečnosti tomu tak není. K tomuto přesvědčení nás vede kupříkladu reprezentativní průzkum veřejného mínění uskutečněný od listopadu 2022 do srpna 2023 na území Krkonošského národního parku, v němž ocenili návštěvníci parku práci Správy KRNAP průměrnou známkou 1,8 a místní obyvatelé dokonce známkou 1,7. V šetření přitom věru nešlo u sluníčkové otázky o lásce k přírodě národního parku, ale skutečně o postoje ke správě parku jako organizaci. ***
