(pokračuje Jan Berki)
Druhá věc, která je hodně v diskusích zmiňována, jsou ONIVy a chápu, že je problematická, ale znovu si pojďme říct, jaká tam vlastně je vize. V tuhle chvíli se říká - nebo z těch ONIVů, to, co se financuje, se vybírají dvě věci jako problematické, a to financování podpůrných pomůcek a vzdělávání pedagogů. Právě proto, aby tam ty problémy nevznikaly, jsme nakonec i kompromisně přijali to, že bude existovat takzvaný ad hoc normativ, který jednak umožní právě pro situace, které řekněme systém úplně nepředpokládá, peníze dostat do školy. Za druhé, pořád zůstává v platnosti, že ten pozměňovací návrh neruší § 19, který zmocňuje ministerstvo vyhláškou stanovit pomůcky, které budou financovány ze státního rozpočtu. To znamená, pořád tam z mého pohledu - a bude to v tomto smyslu o diskusi, které pomůcky má nadále platit stát a které nikoliv.
Zároveň jsme třeba s paní doktorkou Felcmanovou, kterou asi většina z vás velmi dobře zná, diskutovali to, jak do budoucna nastavit to řešení jako systémové, protože ani (s) ONIVy to vlastně systémové v zásadě není, protože ONIVy nejsou schopny - to je jejich velká nevýhoda - dopředu predikovat, kolik peněz bude potřeba. Stejně to je vlastně ad hoc situace, tudíž z mého pohledu je jako řešení lepší ad hoc normativ anebo případně právě vyhláška u těch náročnějších.
Zároveň tady jako za důležitý prvek považuji - ale to je samozřejmě mimo legislativní proces - spolupráci ministerstva s pedagogicko-psychologickými poradnami, aby se nám zároveň nestávalo, že když už pomůcky do systému dostaneme, aby nám tam ležely, ale aby skutečně byly zapůjčovány a nemusely se vždycky pořizovat znovu.
Co se týká vzdělávání pedagogů, tady jako největší výtka v podstatě je, že stát nemá možnost, když převede financování ONIVů na zřizovatele, ovlivňovat, na co ty peníze půjdou, jestli půjdou na vzdělávání a na jaké. Ale to neměl ani teď. To je právě paradox těch ONIVů, že vy tam sice napočítáte nějakou částku, ale pak v zásadě nemáte možnost, jak ovlivnit, na co je ta škola využije. To teď nemyslím nijak zle, protože situace v školách může být různá a může tam být v tu chvíli i jiná priorita. Proto jako systémovější řešení vidím to, že právě ministerstvo vzdělávání bude řídit přímo, a má k tomu dvě instituce. Jednak má Národní pedagogický institut, kterému může zadávat a do jeho rozpočtu může dávat peníze na vzdělávání a skutečně si prioritizovat, co chce, aby bylo poskytováno těm školám zdarma. Druhou instituci, kterou k tomu má - a myslím si, že ji třeba do této doby nedostatečně využívalo - jsou veřejné vysoké školy, kde máme pedagogické fakulty nebo fakulty vzdělávající učitele, abych byl tedy přesnější. Zase skrze financování, skrze ně, může ovlivňovat napřímo to, jaké vzdělávání je pedagogům poskytováno, a nějak tam nastavovat prioritizaci.
Další věcí, která je hodně diskutována, nebo tady byla zmiňována, je jistota příjmu. Ale řekněme si upřímně, že to, co přichází do toho, ať už rozpočtu ve smyslu, co si nechá stát, nebo pošle dál rozpočtovým určením daní, je prostě vázáno na příjem státu, takže v tomto smyslu ten příjem je nejistý tak, jak je. Je predikovatelný tak, jak je, na tom ta situace převodu nezmění vůbec nic. Vy prostě nikdy nemáte absolutní jistotu, kolik tam půjde. Co z mého pohledu ale vytváří právě větší stabilitu, je, že je napevno zákonem dáno, jaký procentuální podíl na toto z příjmu státu jde, což není současná situace, protože vzhledem k tomu, že to není mandatorní výdaj, tak je to vlastně o každoročním dohadování v rámci rozpočtu, kolik peněz bude v rámci kapitoly 333 vyčleněno v zásadě na provoz nebo respektive financování nepedagogických pracovníků. V tomto smyslu dle mého názoru ten návrh poskytuje větší jistotu, protože prostě říká bez nějakého dohadování, kolik peněz tam půjde.
Zároveň bych chtěl reagovat trochu na to, jestli to bylo, nebo nebylo bez otevřené debaty. Ta věc je minimálně od listopadu ve veřejné diskusi. I já jsem byl na několika setkáních, kdy tam byl pan ministr, například s odborovou organizací, která tu byla zmiňována. Otázkou samozřejmě je - teď to prosím zase neříkám s negativní konotací - jestli některé argumenty padly na úrodnou půdu ve smyslu, jestli je akceptovala druhá strana, ale říkat, že žádná diskuse neprobíhala, mi nepřijde korektní, protože diskuse probíhala. Mimo jiné na základě té diskuse se staly alespoň, teď můžu říct, tři konkrétní věci.
Za prvé, vznikla ta kalkulačka, která i na základě podnětů obsahuje počty žáků, ze kterých se počítá, aby právě bylo zřejmé, jak to nařízení vlády, které ještě ale není ani v připomínkovém řízení, protože čeká na schválení zákona, jak by se vlastně promítalo, z čeho jsou ta data, z čeho se to počítá. Zároveň vím už v tuhle chvíli, že ministerstvo počítá s tím, že ta kalkulačka bude v provozu i nadále - tedy samozřejmě pokud to nový ministr nezmění - tak, aby v tuhle chvíli i veřejnost věděla, kolik zřizovatel finančních prostředků dostává, protože zajímavé je, že školský RUD existuje již nyní a nikdo v zásadě o něm moc nehovořil, ani ho v uvozovkách nekontroloval, jak s ním ta obec nakládá.
Třetí věc, která se v tomto udála, je posun, který tu před chvilinkou někdo kritizoval, ale naše původní představa byla: pojďme to udělat od září, protože prostě ty školy - s tím nic moc neuděláme - ve skutečnosti plánují na školní rok, nikoliv kalendářní rok, byť obce a kraje logicky zase naopak plánují na kalendářní rok, ale tohle je rozpor, který úplně nevyřešíme. To bychom se jedině museli rozhodnout, že školní rok bude začínat 1. 1., což, předpokládám, nikdo nechce. Tak jsme se rozhodli, že vyslyšíme právě zřizovatele a posuneme to až na kalendářní rok tak, aby se daly plánovat i ty rozpočty, protože tam skutečně z mého pohledu je důležitá znalost konkrétního prostředí.
V neposlední řadě už v tom návrhu nařízení vlády byly reflektovány některé připomínky z terénu. Například původně ten návrh nepočítal - ale čistě matematicky, protože to není významná položka - se středisky volného času, ale právě na základě zpětné vazby z terénu jsem rád, že ministerstvo akceptovalo podnět, že v tom návrhu je zohledněno, minimálně z psychologického hlediska, aby bylo prostě vidět, že to není o tom, že na ně nemyslíme, ale původně to bylo o tom, že ta částka je relativně malá v celém podílu, že to nevytváří velký koeficient, ale jsou tam. Zároveň jsou tam akcentovány mateřské školy, které vnímáme jako důležité v tom terénu, a i když jsou některé třeba menší, tak právě to, že v tom návrhu mají ten koeficient vyšší, je signál toho, že je vnímáme jako důležité a chceme je podpořit o něco více.
Pak tam byla otázka nepřipravenosti. Jedna z věcí, která v tuhle chvíli je už na ministerstvu v běhu, je příprava středního článku na to, aby uměl pomoci - a to jak školám, jak ředitelům, ředitelkám, tak zřizovatelům - v tom, se na to připravit, vysvětlovat, jak některé věci jsou myšleny. Například pokud se někteří zřizovatelé rozhodnou využít přechodu na školskou právnickou osobu, tak aby to uměli udělat co nejsnazším způsobem, byť samozřejmě i tahle metodika a metodická podpora čeká na to, jak bude finálně vypadat ten zákon po jeho schválení.
Doufám, že jsem odpověděl na většinu podnětů, které jste dávali. Zároveň si dovolím ještě jednu takovou vizi, která je do toho promítnuta. Asi nebude překvapivé - byť i moji kolegové to ne vždycky přijímají s pochopením - já se prostě domnívám, že škola má žít s tou obcí. Jeden z důvodů, proč si myslím, že skutečně zřizovatelská kompetence má zůstat u obce, u kraje, je právě v tom, že potom ten život je skutečně provázán. Věřím tomu, že zřizovatelé přistupují ke svým školám jako ke své přirozené součásti, která ovlivňuje život v obci, a tudíž nemůžu ze svého pohledu přistoupit na filozofii, že někdo zřizovatele označuje za někoho, kdo se neumí postarat, kdo neumí rozhodnutí dělat. Naopak se domnívám, že mají tu znalost, a provazba kompetence peněz a znalosti je něco, co se do toho promítá. ***
