(15.50 hodin)
(pokračuje Wenigerová)
Jan Palach se upálil na protest proti nastupující letargii českého národa, která nastala po okupaci naší země vojsky Varšavské smlouvy. To, že sem přišla vojska Varšavské smlouvy, bylo způsobeno představiteli komunistické strany, jejím zvacím dopisem a posléze nastupující normalizací v čele s Husákem. Takže jestliže si neuvědomujeme tyto souvislosti naší historie, souvislosti, které byly způsobeny Komunistickou stranou Československa, pak jsme Jana Palacha nikdy nepochopili, protože jeho kroky vedly proti těm, kteří tuto situaci skutečně způsobili. Děkuji.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Tak a ještě dokončíme faktické. Pan poslanec Opálka, pak jsem viděl pana poslance Jandáka.
Poslanec Miroslav Opálka: Děkuji, pane místopředsedo. Kolegyně, kolegové, na této půdě historii nepředěláme. Asi budeme hlasovat každý pro tento významný den z jiných pohnutek, tak jako možná z jiných pohnutek přistupujeme k Vánocům, někteří z pozice výročí narození Krista, jiní z pozice návratu slunce, slunovratu. Stejně jako u Velikonoc někteří z pozice smrti Krista a znovuvzkříšení a jiní z příchodu jara. Někteří hodnotí různě třeba i Mistra Jana Husa - někteří jako reformátora římskokatolické církve, jiní ho oslavují jako toho, kdo se rval za sociální práva potřebných.
Já budu hlasovat pro významný den Palacha z důvodů, které zde řekl kolega Grebeníček. Můžete na to mít různé názory, ale pro mě je to ten, který až do poslední chvíle svého života toužil, aby se společnost měla lépe, a tu cestu viděl v Pražském jaru. Děkuji.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Pan poslanec Jandák je další přihlášený, ještě fakticky.
Poslanec Vítězslav Jandák: (Ještě mimo mikrofon.) Děkuji, pane předsedající, dámy a pánové -
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Pane poslanče, mluvte, až dorazíte k tomu mikrofonu.
Poslanec Vítězslav Jandák: Já šetřím váš čas, pane předsedající.
Já jsem chtěl jenom poprosit, pojďme toho už nechat, ve jménu toho Palacha. Víte, dohodli jsme se, nakonec i představitel komunistické strany řekl - budu hlasovat, chceme pro to hlasovat. A neprezentujme se tady jako velcí bojovníci proti komunismu, na druhé straně objektivní historici. Jsme trapní. Pojďme od toho!
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Tak a nyní je do rozpravy přihlášená paní předsedkyně. Ještě faktická - tak prosím, to jsem přehlédl. Prosím. Pan poslanec Kostřica.
Poslanec Rom Kostřica: Děkuji za slovo, pane místopředsedo, já řeknu opravdu jenom jednu nebo dvě věty.
Já bych jenom vaším prostřednictvím chtěl říct panu poslanci Grebeníčkovi, že nebýt toho zhůvěřilého režimu Komunistické strany Československa a nastupující normalizace, tak by bezesporu tady Jan Palach a Jan Zajíc mezi námi byli. Děkuji vám.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Pan poslanec Cempírek? Ne, to nebyla... Tak to byla poslední faktická a teď normální rozprava, kam je přihlášena paní předsedkyně Němcová a zástupkyně navrhovatele paní poslankyně Černochová. Prosím, paní předsedkyně Miroslava Němcová.
Předsedkyně PSP Miroslava Němcová Pane místopředsedo, děkuji vám za slovo. Dámy a pánové, opravdu je to vždycky velké zvažování, jestli člověk má jít v takovéto situaci k mikrofonu, nebo nemá. Známe všichni tu otrkanou větu: Nechtěl jsem už vůbec vystupovat, ale nakonec jsem musel. Vždycky mi běží mráz po zádech, když ji slyším, a říkám si, no, lepší by bylo, kdybys asi nešel nebo nešla. Ale když mluvil pan poslanec Grebeníček, tak možná jako dost z vás jsem přemýšlela nad tím, že jeho slova velmi bedlivě a každé slovo jednotlivě zvlášť poslouchají ti, kteří jeho dobou byli poznamenáni nejvíc, dobou komunistickou, členové Konfederace politických vězňů a další, kteří mezi námi teď v jednacím sále být nemohou a nemohou vystoupit a nemohou říci svůj pohled na tu věc. A v tu chvíli víme dobře, že alespoň část z nás je tady od toho, povolána právě těmito lidmi, aby ve chvíli, kdy se byť pouze verbálně, ne ještě skutky, zase komunisté hlásí k tomu svému odkazu, tak abychom se my k tomu prostě postavili. Myslím si, že to je naše povinnost, jakkoli rozumím i výzvě pana poslance Jandáka.
Druhým důvodem je to, že tak jako minule při prvním čtení seděli na galerii zástupci škol, dneska shodou okolností sedí na galerii pro hosty též zástupci některých škol, mladí lidé, kteří kdyby slyšeli pouze to, co zaznělo na mikrofon od pana poslance Grebeníčka, díky svému mládí a zvláštnosti toho, že jsou možná poprvé a možná také naposledy v Poslanecké sněmovně, by si mohli říci: no, když jsme to slyšeli v Poslanecké sněmovně, na tak úctyhodné půdě od pana poslance, tak to nejspíš bude pravda. A právě proto si myslím, že je potřeba k tomu něco říct. A protože jsem to, co jsem měla na srdci, řekla právě v prvém čtení, tak tentokrát si vypomohu knihou, kterou napsal Jan Zábrana, mimo jiné autor, jehož rodiče, členové národních socialistů, byli oba zavřeni hned poté, co se komunisté v roce 1948 ujali moci. Byli to učitelé, byli zavřeni na mnoho let. Jan Zábrana, vynikající český spisovatel, literát, vynikající básník, překladatel z angličtiny, ruštiny, nemohl působit, pouze anonymně mohl zpracovávat některé překlady a pod jinými jmény je vydávat, byl blízkým přítelem a spolužákem Josefa Škvoreckého. To jenom dodám.
Jan Zábrana ve své knize, kterou právě těm mladým, kteří sedí na galerii, doporučuji, je to kniha, která se jmenuje Celý život, o roku 1968 a o hlasech, které se ozývaly v roce 1968 píše:
"Dva výroky oblíbené v roce 1968, ale už několik let předtím, při nichž jsem vždy mohl vyletět z kůže a začal vidět rudě, kdykoli jsem je slyšel. Za prvé: "Dělali jsme chyby." Plurál inkludující všechny, jako by i ti, kteří seděli v base, kteří se houpali na šibenicích, jako by i ti, i tihle dělali chyby. A eufemismus chyby místo popravovali jsme, vraždili, terorizovali a ohlupovali celou zem, odrovnávali a korumpovali celé generace, tomuhle oni říkali chyby. To opravdu chce a předpokládá lidi, kteří neumějí česky, nebo lidi zvláštního ražení.
A za druhé, druhá věta, která se mnou vždycky pohne: "Ano, mýlili jsme se, ale mýlit se bylo pořád lepší než stát stranou a nedělat nic." Celé ročníky nekomunistických studentů byly vyházeny z fakult, promovaní barabové stavějící most Inteligence, pétépáci s černými výložkami držení na vojně naneurčito, důchodci vysídlovaní v Praze po stavbách a páchající sebevraždy na běžícím pásu, třídně diskriminované české děti, které se nikdy nedostaly do škol, kde bylo vždycky místo pro děti korejských komunistů přivážené do Prahy z druhé půlky světa. Udavači kádrovými posudky, anonymními hlášeními a domovními knihami, vírem lží měnících se každé dva tři roky. Štvaní, vyřazovaní, sužovaní a oblbovaní lidé, těm všem byla tímhle výrokem připisovaná metafyzická vina, že stáli stranou, že byli pasivní, že se nepodíleli. Na čem se měli podílet? Od čeho se měli držet stranou? To je argumentace kata vytýkajícího své oběti, že se aktivně nepodílela na své vlastní popravě, že stála stranou a nepřiložila ruce k svému vlastnímu rdoušení. Stoupenci snad žádného režimu v dějinách, ani režimů vycházejících z čiré iracionality, se nikdy nedokázali utéct k takhle hovadské, zvrácené argumentaci. Obviňování svých obětí, že nepřispěly ke své likvidaci.
Jestliže svět má vůbec nějakou budoucnost a nepádí ke svému konci, uvěří někdy někdo v té nějaké budoucnosti, že tohle bylo možné? Že v tomhle jsme žili své životy? Že z tohohle dokázali usvědčení vrazi s ledovou, ba co víc, s pohoršenou tváří obviňovat ještě po letech své pouhou náhodou vyváznuvší oběti - a ty musely mlčet, nemohly jim ani plivnout do ksichtu, poněvadž vrazi byli i nadále u moci, pevní v kramflecích opřených o sovětské tanky."
Děkuji vám. (Potlesk části poslanců.) ***