(16.50 hodin)
(pokračuje Říman)
Prvním je možná jeden z nejcitlivějších vztahů zaměstnavatel - zaměstnanec a to je výpověď. Výpovědní doba je dva měsíce. Z návrhu zákona vyplývá, a to jak pro zaměstnance, tak i pro zaměstnavatele. V praxi to jsou tři měsíce, nebo až tři měsíce, protože výpovědní lhůta začíná běžet prvním dnem následujícího měsíce od měsíce, kdy výpověď byla podána. Je tam tedy vždycky nějaká část toho předchozího měsíce. Maximálně tedy až tři měsíce. A to je dost dlouhá doba. Je to čtvrt roku. A je třeba si klást otázku: Je to výhodné pro zaměstnance? Opusťme to vidění světa, že výpověď podává vždy jen zaměstnavatel zaměstnanci. Velmi často podává výpověď zaměstnanec zaměstnavateli. Najde si prostě lepší práci v lepším místě, lépe placenou, lépe uspokojující jeho motivace a osobní ambice. A díky zákoníku práce bude muset až tři měsíce čekat, než bude moci na toto lepší místo, kde by se mohl možná lépe uplatnit, odejít. Místo během té doby může být obsazeno někým jiným, zaměstnavatel má zakázky, nemá čas čekat až čtvrt roku. A není to nakonec výhodné ani pro zaměstnavatele, ani pro zaměstnance.
Já uznávám, že je to lepší, než to bylo za časů, kdy jsem já nastupoval do svého prvního zaměstnání. Bylo to jednotné zemědělské družstvo. A v jednotných zemědělských družstvech tehdy platily opravdu velmi feudální pracovněprávní vztahy. A byly takové, jaké platily u nájmu půdy. To znamená, že dal-li jste výpověď v únoru daného roku, začala se vám prvního ledna příštího roku odpočítávat výpovědní lhůta, která činila jeden rok. Takže výpovědní doba byla až dva roky. Jistý pokrok jsme tu, uznávám, od té doby učinili. Přesto se ale domnívám, že ony až tři měsíce jsou jak pro zaměstnance, tak pro zaměstnavatele, nevýhodné.
Zcela pomíjím fakt, že výpověď je nutno podle zákona projednat s odbory. Proč? Je to deklaratorní ustanovení, ale takových je tam spousta.
Další věcí, která se týká výpovědi a která podle mého názoru není citlivě v návrhu zákona řešena, je odstupné. To je také citlivá, senzitivní věc. Odstupné je stanoveno tak, že je pro všechny stejné. Moje otázka zní, zda je to spravedlivé, zda je spravedlivá stejná úprava odstupného pro zaměstnance, který je v podniku šest měsíců, a pro zaměstnance, který je v podniku patnáct let. Já se domnívám, že toto spravedlivé a správné není.
Druhá rovina je zaměstnávání mladých lidí a mladistvých. Návrh zákoníku práce stanovuje, že mladiství do 18 let smějí pracovat jen 30 hodin týdně, maximálně 6 hodin denně. Doposud byl věk omezen číslovkou 16. V 18 letech nebo v 17 letech už je člověk dost starý na to, aby získával pracovní návyky a aby vůbec věděl, co to je práce. Toto omezení ale mu v tom nijak nepomůže. Naopak. Kdo zaměstná v provozu, kdekoliv, kde je nutný výkon osm hodin denně, sedmnáctiletého člověka na šest hodin denně? Nikdo.
Podobně je to v § 2 - tzv. agenturní práce. To už je institut, který jsme tady řešili asi před rokem velmi necitlivým způsobem. Nový zákoník práce v podstatě tu necitlivou úpravu přebírá. A ta necitlivost spočívá v tom, že tak, jak je návrh formulován, v podstatě znemožňuje zaměstnávání mladistvých na tzv. brigádách. Netýká se to jenom studentů. Těch samozřejmě dominantně. Týká se to ale i dalších lidí. Je to výrazný krok směrem k nepružnosti pracovního trhu, směrem k tomu, že mladí lidé nebudou získávat pracovní návyky, protože nebudou moci pracovat.
Podobných příkladů, kdy se možná dobře míněná ustanovení nakonec obracejí proti samotným zaměstnancům, je celá řada. A já si opravdu nedělám nárok na to, abych je tady všechna vyjmenoval. Snažil jsem se vyjmenovat ta, která mně připadají podstatná a kterým i ti z vás, pro které třeba zákoník práce není ta pravá parketa, můžete porozumět tak, že jsou prostě koncipována špatně a že nezlepší to, po čem v České republice už delší dobu voláme - totiž aby pracovní trh byl nástrojem pro zaměstnávání lidí, nástrojem pro snižování nezaměstnanosti, ne pro jeho zvyšování. Tento návrh nepřinese větší pružnost, nepřinese nižší nezaměstnanost, neodstraní různé distorze, jako je třeba švarcsystém a další.
Přikláním se plně k názoru své kolegyně Páralové, že než přijímat dočasný zákoník práce se všemi transformačními náklady, je lepší, aby zůstal ten starý. To znamená - opakuji návrh na zamítnutí. Pokud by tento návrh neprošel, dovoluji si navrhnout prodloužení lhůty pro projednávání ve výborech o 20 dní. A dovoluji si navrhnout rozšířit nebo přidělit návrh zákona také k projednání ústavněprávnímu výboru, minimálně z důvodů, které zde byly také uváděny, to znamená jisté kolize s ústavním pořádkem České republiky.
Děkuji.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: To byl pan poslanec Martin Říman. Dalším přihlášeným do rozpravy je pan profesor Zdeněk Jičínský. Připraví se pan poslanec Michal Doktor. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Vážený pane místopředsedo, kolegové, kolegyně, byla tady otázka, proč sociální demokracie i přes nesouhlas koaličních partnerů předkládá zákoník práce a zda by nebylo lepší - což je také zajímavé stanovisko, které teď řekl kolega Říman - nechat v platnosti raději ten starý zákon z první poloviny šedesátých let. Konstatuji to jako zvláštní paradox, protože byla to zejména ODS a další pravicové strany, které prosadily zákon o protiprávnosti komunistického režimu a prohlásily ho za zločinný. Čili tento zákon z roku 1965 byl vlastně produkt zločinného režimu, a teď je najednou lepší než zákoník, který připraví sociálně demokratická strana jako hlavní složka vládní koalice.
Upozorňuji na to jenom proto, že s takovýmito paradoxy se u nás setkáváme dosti často v argumentaci, protože logika není zrovna silnou zbraní v našich politických diskusích. Převládají argumenty mnohem lacinější, populističtější. A někdy si myslím, že si dost neuvědomujeme, o čem mluvíme, protože když jsem tady slyšel kolegyni Páralovou, jak mluví o tom, jaká je výpověď bez uvedení důvodu, tak… Vraťme se tedy do těch dickensovských časů, kdy člověk byl pracovník, dělník, kdy byl opravdu jen přívěskem kapitálu.
Já bych vám tady připomněl, co říkal Marx o uzavření pracovní smlouvy - že ty dvě právně rovné strany mají pozici samozřejmě zcela jinou. A jakmile je smlouva uzavřena, kapitalista odchází s úsměvem, kdežto dělník schlíple se za ním plouží. Od této doby sice uplynulo, dejme tomu, 150 let, ale na tom základním charakteru tohoto vztahu se nezměnilo nic. Prostě, rozdíl mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem zůstává.
Obnovujeme kapitalismus. A jde o to, jakou bude mít u nás povahu. To ještě rozhodnuto není. A v tomto smyslu je správné, že sociální demokracie přichází jako hlavní síla vládní koalice s novým zákoníkem, zákoníkem práce, protože chce zajistit základní práva pracujících jako občanů, základní práva zaměstnanců, která jsou vyjádřena v Listině základních práv a svobod. Tady je to základní dilema. A přirozený rozdíl mezi pravicí a levicí se projevuje i ve Sněmovně. Proto stanovisko kolegy Kalouska, abychom dbali na to, kdo nás případně bude podporovat, pro mě vůbec žádným směrodatným stanoviskem není, protože jsem v této věci na straně zaměstnanců, na straně odborů.
***