(11.30 hodin)
(pokračuje Výborný)
Já to činit nebudu. Zdůrazňuji, že ne proto, že bych se domníval, že je Ústavní soud nekritizovatelný. Ústavní soud je samozřejmě kritizovatelný a jednotlivé nálezy Ústavního soudu jsou také kritizovatelné, a to z hlediska odborného a pro politiky koneckonců i z hlediska politického. Na tom není nic špatného. Já se do té kritiky nepustím z toho důvodu, že v současné době, v této chvíli a v této sněmovně ta kritika by byla v podstatě pouze akademickou debatou, protože nemá naprosto žádný věcný smysl, věcný význam. Ten nález prostě existuje, ten nezamlčíme a nějakým způsobem musí sněmovna na tento nález reagovat. Ať se nám líbí nebo nelíbí.
Já podotýkám, že ani mně se tento nález ve všech částech, a zejména v odůvodnění, nelíbí. Podotýkám, že jsem dokonce přesvědčen, že v jistých částech, zejména v odůvodnění nálezu, Ústavní soud poněkud vykročil ze své pravomoci, když v podstatě nabádal Parlament, jakým způsobem má upravit ústavu. Což Ústavnímu soudu dle mého úsudku nepřísluší, protože tak jako má Ústavní soud svoji velikou odpovědnost a velikou pravomoc rušit např. zákony, nemá pravomoc bych řekl radit ústavodárci, jak má vykonávat svou ústavodárnou pravomoc.
Znovu říkám, ta debata by byla pouze akademická a mohla by se vést třeba tři dny a byla by v tomto smyslu úplně zbytečná.
Chtěl bych ovšem připomenout, že řešení není samozřejmě ani v tom, že sněmovní tisk 208, popř. 209 zamítneme, protože tím nevyřešíme vůbec nic. Chápu kolegu Pospíšila, že upozorňuje na to, že by měl být tento námět změny ústavy debatován v komisi pro otázky ústavy, ale my tu komisi zatím nemáme. Koneckonců nic nám nebránilo ji zřídit hned po volbách, ale to jsme prostě neučinili. Pravděpodobně takovouto komisi mít budeme a nepochybně v této komisi všechny návrhy ústavních změn budou konzultovány. To musí být její úkol. Zamítneme-li tento tisk, nepodrobíme-li tento tisk vůbec žádné debatě ani ve výboru, tak tu situaci nevyřešíme. 1. července nastane stav, kdy valná část zákona o soudech a soudcích zůstane zrušena, tato část nebude vůbec nijak zákonným způsobem upravena a málokdo v této republice asi tuší, jaké všechny důsledky by to mělo.
Já jsem rád, že Ústavní soud v tomto nálezu alespoň odložil účinnost na dostatečně dlouhou dobu. Nepochybně to bylo správné na rozdíl od postupu, který se týkal obchodního zákoníku, kde ta legisvakance skutečně není příliš dlouhá. A jsem rád, že tu dostatečně dlouhou dobu využila vláda, resp. ministr spravedlnosti k tomu, aby vedli jisté konzultace, které měly přinést do značné míry konsensuální text novely ústavy.
Dnes slyším, ačkoli jsem se těch debat účastnil, že se to vládě snad nepodařilo, ačkoli já dobře vím, že ve značné míře tento text právě kopíruje závěry, k nimž zástupci parlamentních politických stran dospěli. Dobrá, každý máme právo na to, názor i změnit. To je v pořádku. Dokonce i já se domnívám, že některé otázky, které se týkají novely ústavy, lze pojmout jinak, že je možné přistoupit k třeba mnohem stručnější novele ústavy v této fázi. Jsem připraven pro to, učinit všechno, protože navíc musíme postupovat v konsensu s kvalifikovanou většinou v Senátu. Já vím, že se tímto tiskem už před krátkým časem zabývala komise pro ústavní otázky v Senátu, a že má některé kritické připomínky k tomuto tisku. Jsem připraven jednat v ústavně právním výboru nejen s poslanci, ale také se senátory, kteří posléze budou tento tisk projednávat. Ale nejsem připraven podpořit zamítnutí těchto tisků, protože - znovu říkám - tím nevyřešíme vůbec nic. Tím způsobíme jenom to, že se žádná diskuse nepovede.
Diskuse se vede řadu měsíců a já chci, aby pokračovala na parlamentní půdě, to je v ústavně právním výboru Poslanecké sněmovny i Senátu, a nikoli na půdě jiné. Děkuji vám.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane poslanče. Slovo má nyní paní kolegyně Marvanová. Připraví se pan poslanec Koudelka.
Poslankyně Hana Marvanová: Vážený pane místopředsedo, vážené kolegyně, vážení kolegové, jak již bylo řečeno nejen panem místopředsedou vlády, ale i dalšími vystupujícími v rozpravě, tyto návrhy zákonů - novela ústavy a novela zákona o soudech a soudcích - reagují na nález Ústavního soudu. Jak říká důvodová zpráva k tisku, "navrhovaný zákon si neklade za cíl koncepční změny v soudnictví".
Já bych chtěla ale říci bohužel. Chápu, že je to dáno časovými důvody a že zřejmě nelze přistoupit k zásadní koncepční změně za čtyři měsíce. Nicméně bohužel říkám proto, že bychom měli při projednávání tohoto tisku mít na zřeteli, že nepřinášíme tím zásadní a potřebnou změnu v chodu soudnictví, a to jak pokud jde o posílení nezávislosti soudní moci jako celku, tak pokud jde o řešení problematiky neodůvodněných průtahů soudních řízení a vůbec kvality práce soudů, na které si naši občané musí stěžovat až u Evropského soudu pro lidská práva. Nezastírejme si, že pokud tuto věc nebudeme řešit velmi rychle, že to naši republiku za nějakou dobu, zejména až budeme členy EU, může stát značné peníze a může to představovat značné národohospodářské škody.
Předpokládám, že při projednávání obou těchto tisků přece jen bude prostor k tomu - zejména při debatě v ústavně právním výboru - aby se zmínily základní koncepční problémy ve fungování naší justice.
Dovolte mi, abych stručně řekla svůj postoj k této problematice. V důvodové zprávě se uvádí, že je tomu tak již dlouho, a tak uvádí i současná platná zákonná úprava, že ústředním orgánem státní správy soudů je Ministerstvo spravedlnosti. Já v tomto bodu jsem jiného názoru, jak by to mělo být do budoucna. Jsem zastáncem té koncepce, že by mělo dojít k důslednému oddělení moci výkonné a moci soudní. A to důsledné oddělení by mělo být ovšem zároveň provázeno jasnými zákonnými nástroji, které budou vůči jednotlivým soudcům mít příslušné orgány moci soudní, pokud soudce nepracuje kvalitně, pokud se zejména dopustí neodůvodněných průtahů. Tyto nástroje dnes nejsou, soudci jako jednotlivé osoby jsou velmi nezávislí, nicméně soudní moc jako celek je propojena s mocí výkonnou. Já se domnívám, že to není dobře a že to je věc, která je oprávněně kritizována i určitými orgány v Evropské unii.
Myslím si, že bychom tedy měli, až se bude připravovat koncepční změna fungování justice, přistoupit k zásadnímu oddělení soudní moci a moci výkonné. Mimochodem, v minulém volebním období se o krok tímto směrem pokoušel bývalý ministr spravedlnosti, nyní ombudsman, pan doktor Motejl. Domnívám se, že to jím naznačované řešení, byť nebylo dokonalé a zřejmě nebylo způsobilé ke schválení, tj. zřízení Nejvyšší rady soudnictví, bylo řešením tím směrem, které by vedlo k tomu, aby soudní moc byla důsledně oddělena od moci výkonné a aby této Nejvyšší radě soudnictví v budoucnu mohly být svěřeny ty kompetence, které dnes vůči soudům má Ministerstvo spravedlnosti.
Zatím v tom vládním návrhu se bohužel jde tou cestou, která podle mého názoru svým způsobem je tou zlatou, ale nejhorší možnou cestou. Oslabují se možnosti vlivu ministra spravedlnosti, třeba při odvolávání předsedů soudů. Myslím si, že jsou případy, kdy to odvolání předsedů soudů, kdy soudy nefungují, je odůvodněné. Ta možnost se oslabuje a to může vést naopak ke zhoršenému výkonu soudnictví. Domnívám se, že by tyto kompetence, které dnes má ministr spravedlnosti, třeba v plné míře nebo případně i v posílené míře měly zůstat, ovšem měly by být přeneseny právě na mnou zmiňovanou Nejvyšší radu soudnictví.
***