(11.10 hodin)
(pokračuje Topolánek)
Nesnadno se pronáší laudatio na člověka, o kterém všichni vědí všechno. Bylo to nesnadné již napoprvé a je to ještě těžší napodruhé. Proto zde nebudu mluvit o Václavu Klausovi, ale o nás, kteří si říkáme volení zástupci lidu.
Vážené kolegyně a kolegové, naše dnešní volba by neměla být dílem náhody. Nový prezident by neměl vzejít z aritmetického rozmaru, ze součtu něčích osobních antipatií, z přízemního počtářství. Naše volba by neměla být volbou protestní, ale konstruktivní a smysluplnou. Lidé, které zde zastupujeme, neočekávají ruskou ruletu nebo vzájemné naschvály. Očekávají, že náš výkon bude pro ně logický a srozumitelný, že vybereme člověka, na kterého budou moci být hrdi. Mějme proto na paměti názor lidí vyjádřený v nesčetných průzkumech poslední doby. Chtějí nám tím nepochybně naznačit, co pokládají za dobré pro sebe a pro svůj stát. Americký prezident Dwight Eisenhower kdysi řekl: Každý problém ve svém počínání jsem poměřoval jedním jediným metrem. Je to dobré pro Ameriku? Je to ten jediný správný metr, kterým bychom i my měli poměřovat naše počínání.
Přeji vám šťastnou ruku a přeji každému z nás, aby při posouzení výsledků našeho hlasování mohl s klidným svědomím říci: Ano, to je dobré pro Českou republiku. Opravdu nerad bych musel potřetí doporučovat totéž tomuto ctěnému shromáždění, ale bude-li třeba, udělám to. Udělám to i směrem k veřejnosti v případě, že žádné potřetí nebude a že svěříme náročný výběr nového prezidenta občanům České republiky, čemuž začínám dávat přednost. Stejně jako mnozí občané jsem totiž i já přesvědčen o tom, že pro tuto nejvyšší funkci je Václav Klaus dost dobrý. Že to je dobré pro Českou republiku.
Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Děkuji a prosím senátora Martina Mejstříka. Připraví se senátor Jiří Zlatuška.
Senátor Martin Mejstřík: Vážený pane předsedající, vážené dámy, vážení pánové, kdybych se do tohoto Španělského sálu snesl z jiného časoprostoru, měl bych věru velmi těžkou úlohu, koho vybrat z oněch dvou silných osobností, nepočítám-li paní senátorku Moserovou. Koho z těchto dvou titánů zvolit. Já jsem se nesnesl z jiného časoprostoru, a proto si vám dovolím připomenout dobu ne tak vzdálenou. Dovolím si ocitovat velmi zkrácený text, který není starý ani tři roky.
Cituji: "Vážení spoluobčané, cítíme se oklamáni. Díváme se do tváře arogantní politické moci, která se neumí domluvit na funkčním vedení země a obviňuje z toho nás, občany, protože jsme prý špatně volili. Ve jménu generace naší i generací příštích kategoricky voláme po návratu slušnosti, morálky, politické korektnosti a humanistické orientace a žádáme vůdčí politiky hlavních politických stran, aby v zájmu této země odstoupili. Chceme se stát opět normální zemí, kde slušnost a dodržování zákonů je platnou normou pro prosté občany stejně jako pro vedoucí politiky." Konec citace.
Vážené dámy, vážení pánové, občané, dovolil jsem si v úvodu citovat z prohlášení bývalých studentů k desátému výročí 17. listopadu z roku 1989, z výzvy, která se vžila pod jménem "Děkujeme, odejděte!". Jistě nemusím připomínat osobnosti, jichž zejména, i když nejenom, se text týkal.
Vážené dámy, vážení pánové, nevěřím již v to, že večer člověk ulehne a ráno v zrcadle shledá, že je novým, lepším. Proč bych měl věřit tomu, že kolega Miloš Zeman či Václav Klaus stane se coby prezident lepším, nestranným a nestranickým, hodným titulu a funkce prezidenta republiky?
Vážené dámy, vážení pánové, dovolte mi nyní přečíst výňatky z otevřeného dopisu sdružení Děkujeme, odejděte! senátorům a poslancům Parlamentu České republiky, který mi byl doručen včera. Opět jsem krátil.
"Vážené senátorky a senátoři, vážené poslankyně a poslanci, tento pátek budete jako volení zástupci lidu v obou komorách Parlamentu volit ve druhé volbě prezidenta České republiky. Po neúspěšné první volbě nastupují tři kandidáti do volby nové. Jsou mezi nimi dva, kteří v našich očích symbolizují tu nejpokleslejší stránku české politiky. Od 17. listopadu 1999 uplynuly tři roky. Po červnových volbách roku 2002 vznikla vláda, která se rozhodla programově odmítnout styl opoziční smlouvy. Jsou to lidé mladší, přístupnější a ochotnější naslouchat občanům. I přes některé odlišné ideové a politické názory, i přes kritičnost vůči postojům některých z těchto politiků jsme při pohledu na ně dosud neměli vážný důvod pomýšlet na veřejný občanský protest.
Naše země prožila po pádu komunismu období euforie, optimismu, deprese i blbé nálady. Za poslední čtyři roky ale společnost totálně politicky vystřízlivěla. Ani Dřevíčská výzva, ani Impuls 99, ano, ani občanská výzva Děkujeme, odejděte! nepřiměla hlavní aktéry opozičního paktu, jímž degradovali politiku na technologii moci k sebereflexi. Neuznali své chyby a dále setrvávali ve svých pozicích. Nakonec se zdálo, že odešli, pozdě sice, ale přece. Dnes k našemu zděšení se jako přízraky vracejí přímo na Hrad.
Pražský hrad jistě zažil ve svých dějinách horší okamžiky, než je tento. Matyášovou branou vpochodovala v březnu 1939 nacistická vojska, po únoru 1948 se na Hradě usadila garnitura prezidentů komunistických. Přes tyto potupné okamžiky si ale český národ uchoval elementární hrdost k tradici a dědictví svých předků a dosud vnímá prezidentský úřad jako místo hodné obdivu a osobnost prezidenta jako člověka hodného úcty. Vážení zástupci a zákonodárci, dovolte, abychom vám připomněli, že kdysi v těchto místech, kde budete volit prezidenta, zasedali slovutní vladaři, vévodové a knížata českých zemí, v těchto místech se rozhodovalo o klíčových událostech země za Koruny české, za Rakousko-Uherska i za první republiky.
Není pravda, že česká společnost je ve své většině apatická, frustrovaná a morálně zdevastovaná. Nicméně tato země potřebuje myšlenku. Má ale naše země svou vlastní ideu, svou vlastní vizi? Má vůbec náš národ onu vnitřní sílu klást si dnes takové otázky? Jaké jsou, slovutní senátoři a senátorky, slovutní poslanci a poslankyně, vaše vize?
Ve výzvě Děkujeme, odejděte! jsme apelovali na politiky, aby byli slušní. Nyní se na vás obracíme s prosbou, abyste byli pamětliví místa a hodiny. Myslete prosím na to, že nad Pražským hradem vlaje zástava suverénní země České republiky, která chce být součástí velké Evropy. Myslete prosím na to, že se na vás díváme. Váš mandát vychází z důvěry lidu, ano, z důvěry nás, sebevědomých občanů. Myslete prosím na pravdu, o kterou tento národ v dějinách tolik usiloval. Je nyní v tomto okamžiku jenom na vás, abyste dostáli vážnosti volby a zvolili podle svého nejlepšího svědomí. Bůh vám k tomu žehnej. V Praze dne 22. ledna 2003."
Vážené dámy, vážení pánové, závěrem snad jen toliko. Je nedůstojné tohoto místa, tradice i našich dějin, aby se volba prezidenta stala cílem politických handlů.
***