(10.40 hodin)
Pan Miloš Zeman: Vážené paní senátorky, vážené paní poslankyně, vážení páni senátoři a vážení páni poslanci, dovolte mi, abych vás stejně jako ostatní kandidáti seznámil se svojí představou výkonu prezidentské funkce. Tuto představu jsem rozdělil na dvě části. Na to, co by prezident dělat neměl, a na to, co by prezident dělat měl. A protože někdy důležitější je mluvit o tom, co by prezident dělat neměl, dovolte mi, abych začal onou první částí.
Prezident by podle mého názoru za prvé neměl vytvářet vlastní, mínění Parlamentu a vlády často protikladnou alternativu ať již domácí, nebo zahraniční politiky a uplatňovat ji v politickém spektru tím, že si zvolí strany oblíbené a strany neoblíbené nebo že bude vytvářet takzvaná hradní křídla v existujících parlamentních subjektech.
Za druhé, prezident by neměl nadužívat svých často až monarchistických kompetencí při jmenování do celé řady funkcí. Dám jenom jeden příklad. V červnu tohoto roku má být prezidentem jmenováno devět z patnácti soudců Ústavního soudu, a to na dobu deseti let. Domnívám se, že dosavadní výběr, založený na naprosto nedostatečné konzultaci s relevantními politickými subjekty, vytváří - doufejme, že jen teoretickou - možnost, že se Ústavní soud stane jakousi třetí komorou Parlamentu, schopnou vetovat de facto všechny zákony s výjimkou zákonů ústavních. A jak dobře víte, 99 procent zákonů, které náš Parlament přijímá, nemá ústavní charakter.
A konečně za třetí. Domnívám se, že jakýkoliv prezident by neměl být moralistním a jen moralistním kazatelem, tepajícím - ať už právem, nebo neprávem - zlořády a neduhy naší společnosti, protože podle naší ústavy je prezident součástí výkonné moci a v tomto smyslu je spoluzodpovědný za skutečné zlořády nebo neduhy, které zde bezpochyby existují.
Dovolte mi nyní, abych přešel k tomu, co by prezident dělat měl. Tato moje představa má opět jenom tři body.
Za prvé. Prezident by měl být organizátorem komunikačního pole, chcete-li to nazvat jinak, tedy politického dialogu, jehož by se pravidelně zúčastňovali předsedové parlamentních politických stran a předsedové klubů, dialogu, v němž by prezident v žádném případě nebyl demiurgem, soudcem nebo rozhodčím, kde by hrál pouze roli moderátora či organizátora dialogu, který by nutně nemusel směřovat vždy k nalezení politické shody, ale který by projasnil atmosféru tím, že by umožnil vnímat argumenty protistrany, zabraňoval zbytečným informačním šumům, zbytečným překvapováním se a nedorozuměním. Domnívám se, že tato role prezidenta je nezastupitelná a že politický dialog má být v tomto smyslu permanentní.
Za druhé. Když už jsem mluvil o jistém nebezpečí až monarchistického nadužívání některých kompetencí bez dostatečných konzultací, domnívám se, že se všemi parlamentními subjekty by měl prezident konzultovat tak důležité funkce, jako jsou soudci Ústavního soudu, členové bankovní rady, velvyslanci i funkce další, že by však měl mít nutně právo personálního veta, a to pouze v tom případě, pokud se prokáže, že navrhovaný kandidát nemá dostatečnou odbornou kompetenci, dostatečné množství publikací, dostatečný mezinárodní věhlas a podobně.
Co se týče oné často zmiňované otázky udělování milostí a amnestie, považuji milost za akt krajně výjimečný a vyžadoval bych k jejímu případnému udělení nejen kontrasignaci, ale výslovné doporučení ministra spravedlnosti. Co se týče amnestie, zastávám názor, že amnestie není ničím jiným než plošnou milostí svého druhu. A z tohoto důvodu nepovažuji jakoukoliv amnestii za vhodnou, ani širokou, ani úzkou, ani velkou, ani malou, prostě jakoukoliv amnestii, i když touto zprávou jistě nepotěším vězně. Protože se domnívám, že ono monarchistické gesto amnestie svým způsobem znehodnocuje práci policejních vyšetřovatelů, státních zástupců a soudců, energii, kterou vynaložili na dopadení a usvědčení pachatelů trestné činnosti a která je tímto jediným gestem prakticky vynaložena zbytečně.
Třetí a poslední bod v oné pozitivní části koncepce výkonu prezidentské funkce bych chtěl zmínit v souvislosti s pojmem takzvaných ostrovů pozitivní deviace. Použil jsem tohoto pojmu již před čtrnácti lety v jednom kacířském článku, ale zdá se, že existují někteří novináři s inteligencí jim vlastní, kteří tento pojem nepochopili. Proto mi dovolte, abych se o něm alespoň stručně zmínil.
Deviace je odchylka, odchylka od normy, od průměru, a může být jak směrem k nadprůměrnému, tak směrem k podprůměrnému výkonu. V prvním případě se jedná o pozitivní deviaci, ve druhém případě se jedná o deviaci negativní. Podle mého názoru by prezident v rámci svých ústavních kompetencí měl podporovat - a to i častou účastí na jejich aktivitách - například nadprůměrně výkonné podniky, nadprůměrné výkony v oblasti umění, v oblasti vědy, v oblasti sportu, kde je to ještě nejsnadnější, protože dokážeme obdivovat naše hokejisty, ale mnohé ostrovy pozitivní deviace obklopuje prostá lidská závist. Závist i tam, kde by byl na místě obdiv a skutečná úcta k nadprůměrnému výkonu. A tuto hradbu závisti by měl podle mého názoru jakýkoliv český prezident prolomit a měl by samozřejmě vést boj i proti ostrovům negativní deviace, ať už jde o skinheadské hnutí nebo další jevy sociální patologie.
***