(12.10 hodin)
(pokračuje Payne)
Není možnost, jak kontrolovat, a není možnost odepřít někomu takové právo. Domnívám se, že koncepčně tento zákon vychází z chybného předpokladu, že umíme položit hranici, dělicí kritérium mezi většinu a menšinu. Dokonce i kdyby nějaká menšina měla nad 50 % obyvatelstva, pořád má přece právo na stejné možnosti jako ti ostatní. Nejsme schopni to vymezit.
Teoreticky společnost můžeme dělit do nekonečna, můžeme ji dělit až na hranici jednotlivých rodin. Rodina Nováků má své kořeny, má své tradice a dokonce často má ve svém slovníku slova, která jsou výjimečná jenom pro tuto rodinu a nikdo jiný je nepoužívá. To znamená, mají právo na ochranu svých tradic. V tomto smyslu myslím, že je to principiálně chybná koncepce. Touto koncepcí se ubírala socialistická vláda Československa, když vytvořila systém trojího občanství a národností, který byl naprosto zrůdný a nemá obdobu a s velkými problémy jsme z něho vycouvali v roce 1992.
Doufali jsme, že nyní vytváříme koncepci obyvatel území České republiky, kteří se hlásí ke stejným tradicím, ke stejné státnosti, a jejich práva jsou zajišťována na principu práv jakékoliv menšiny, která má právo se shromažďovat a sdružovat. Fakticky se domnívám, že bychom měli uvažovat koncepčně o tom, že posílíme některé pravomoci nebo některé možnosti v zákoně o sdružování občanů. V zásadě sdružovací právo může umožnit jakési rozšíření o některé prvky, o kterých je zde řeč. Na druhé straně, pokud chceme skutečně účinně řešit tuto záležitost a nechceme vytvářet umělé právní bariéry, které budou národ rozdělovat - a teď ani ne národ, budou rozdělovat skupinu obyvatel, kteří žijí na území České republiky - umělými hranicemi, které doposud tady nebyly nebo byly chápány jako hranice přirozené, tak my z nich vytvoříme hranice nepřirozené.
Proto tvrdím, že není pravda, jak zde zaznělo v diskusi, že se jedná o zákon, který je o toleranci. Možná že je to zákon, který chtěl směřovat k toleranci, ale naopak povede k netoleranci. Prohloubí rozdělení, které v této společnosti existuje. Dokonce se domnívám, že český národ potřebuje pravý opak. Obyvatelé českého území potřebují hledat společného jmenovatele, nikoliv rozdělovat. Je to tradiční problém celých dějin české kotliny někdy od dob stěhování národů, že se neumíme sjednotit na společných zájmech. Tento zákon je v logice všech sporů od bratrovražedných bojů mezi Přemyslovci až po rozdělení národa na ty, kteří kolaborovali po roce 1968, a ty, kteří nekolaborovali. Proto se domnívám, že chceme-li účinně napomáhat překonávání rasových předsudků, mám pocit, že bychom měli postupovat tím způsobem, jak postupovaly vlády od roku 1992 do roku 1996, řekněme, to znamená, není potřeba zavádět nové právní bariéry, ale stačí aby vláda - a to jí zákony umožňují - přistupovala k některým skupinám v odůvodněných případech velmi pozitivním způsobem.
Uvedu příklad. Židovská menšina u nás trpěla možná ze všech menšin nejvíce. Není potřeba vytvářet zvláštní zákony, které budou regulovat, co máme či nemáme poskytovat židovské menšině, ale myslím si, že například gesto, že hlavní město Praha převedlo Židovské muzeum na židovskou obec, je výmluvným gestem a projevem toho, jak může vypadat menšinová politika. Mám pocit, že překonání menšinových rozdílů dosáhneme tím, když se podle toho budeme chovat, a ne tím, že budeme vymýšlet zákony, které jsou ve své podstatě nenaplnitelné, protože stát ve své podstatě neumí rozpoznat, komu tato práva náleží a komu nenáleží.
Děkuji. (Potlesk.)
Místopředseda PSP František Brožík: Děkuji, pane poslanče. Slova se ujme pan poslanec Rudolf Tomíček. Jiné písemné přihlášky nemám.
Poslanec Rudolf Tomíček: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, chtěl bych jen doplnit kolegu Payna. Pokud je mi známo, pan biskup Lobkowicz umí určitě latinsky a řecky, takže ve výčtu jazyků se určitě vyskytují i tyto, protože v kruzích, ve kterých se pohybuje, přestože oficiálně je mrtvá, je tato řeč obcovací. To jen na doplnění komplexní informace, kterou tady podal můj předřečník.
Chtěl bych se podívat na zákon, který je nám předložen, také z hlediska reálnosti jeho aplikace, tak jak koneckonců tady naznačil jak kolega Pejřil, tak nyní kolega Payne.
Vůbec nechci zpochybňovat volnost přihlášení se k jakékoliv národnosti, kterou má zákon umožnit nebo která je u nás platná. Ale teď se jedná o to, co je vlastně mírou přihlášení se k zákonu. Myslím tímto, co je uvedeno v § 2. Pokud chceme vycházet z nějakých měřítek, zvláště potom v praktické realizaci § 18, 19, 20, ale i ostatních, kde se hovoří o možnostech národnostních menšin v České republice, myslím, že pouze definice přihlášení se k národnostní menšině jenom projevením přání je zdaleka nedostačující, protože projevení přání nelze nikde zaznamenat. Na rozdíl od kolegy Payna se nedomnívám, že § 4 vede k tomu, kde se uvádí "nikdo nemůže být k přihlášení k národnostní menšině nucen", já si vykládám tak, že nikdo nemůže být nucen k přihlášení se k jiné národnosti, než kterou chce mít. Ale v každém případě, pokud se k tomu přihlásí, je to jeho svobodná vůle, ale podle mého názoru by měla být někde zaznamenána, protože zákony, které schvalujeme, ať je to jakýkoliv, se odvolávají potom na psané věci, na psaná slova, psané cifry, psané dohody či jiná kvantifikační vyjádření. Myslím si, že těžko potom může obec v rámci voleb zřizovat jak výbory, nechat tisknout listiny, když na jejím území není nikdo z dané národnostní menšiny, tak jak vykáže statistika. Tudíž se to promítá do jednání na obci, samozřejmě náležitě do výkonu jak státní správy, tak samosprávy. A to se týká obcí, krajů i voleb do Parlamentu. Mám za to, že volnost přihlášení se k národnostní menšině ano, ale mělo by to být někde zaznamenáno. V každém případě minimálně v nějakých statistických ročenkách nebo v nějakých statistických výkazech, protože jinak se nikdo nikdy nedoví, jaká národnostní menšina vůbec existuje, jak s ní potom zacházet. Protože jenom to, že někdo někde něco prohlásí, že někdo se chce k něčemu přidat, to neznamená, že tak skutečně to má v úmyslu.
Znám totiž určitou skupinu lidí, kteří u nás pěstují kulturu severoamerických Indiánů. Dělají to ve volném čase, scházejí se, mají indiánská jména, pěstují kulturu - pokud vím -Inokézů, Šošonů, přitom skončí jejich víkend, vrátí se domů a jsou normálními Čechy. Ve své podstatě se svobodně přihlásili k národnosti Indiánů, ale to ještě neznamená, že v obci, ve které mají letní tábor, se budou v jejich řeči psát veškeré nápisy nebo oni budou mít v této obci výbor pro národnostní menšiny. Proto se domnívám, že nejenom výhody nebo respektive uzákonění tohoto zákona musí platit, ale na druhé straně by každý člen národnostní menšiny měl být natolik vstřícný vůči své vládě, že by aspoň svoji národnost si měl nechat napsat do občanky nebo nějakého úředního dokladu, aby aspoň věděli, koho ve své obci, v kraji mají.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP František Brožík: Děkuji, pane poslanče. Táži se, kdo se dále hlásí do rozpravy. (Nikdo se nehlásí.) Pokud tomu tak není, rozpravu končím.
Táži se navrhovatele, zda hodlá vystoupit se závěrečným slovem (ano), poté i pan zpravodaj Stanislav Křeček.
Místopředseda vlády a ministr spravedlnosti ČR Pavel Rychetský: Vážený pane předsedající, vážená Poslanecká sněmovno. Pokusím se reagovat tak, abych nezdržoval toto jednání. Chtěl bych zdůraznit, že z řady vystoupení, která zazněla v obecné rozpravě, vyplynula jistá neznalost. Z vystoupení pana poslance Payna vyplynula pouze demagogie, a to velmi hrubá.
***