(10.50 hodin)
Poslankyně Marie Machatá: Vážený pane předsedající, vážená vládo, vážené dámy, vážení pánové, dovolte mi, abych své vystoupení zahájila citací: "Každý návrh zákona o státním rozpočtu je samozřejmě výrazem určité hospodářské politiky. Žádný rozpočet není sestavován ve vakuu a odehrává se v kontextu určité hospodářské situace." To jsou slova bývalého předsedy Poslanecké sněmovny a současného premiéra pana Zemana. Nelze nic jiného než s ním souhlasit.
Dámy a pánové, dnešním dnem zřejmě skončí období rozpočtového provizoria. Tvrdím však, že neskončí období předkládání provizorních rozpočtů, jako nekončí provizorní vláda sociální demokracie. Z těchto důvodů budu hlasovat proti předkládanému návrhu zákona o rozpočtu pro rok 2000. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji paní kolegyni Machaté a nyní bude hovořit pan kolega Karel Kühnl. Prosím.
Poslanec Karel Kühnl: Vážený pane předsedající, pane premiére, vážení členové vlády, vážené kolegyně, vážení kolegové, já si nejsem jistý, zda skutečnost, že tady notoricky projednáváme deficitní návrhy státního rozpočtu, nějak souvisí také s deficitní účastí poslankyň a poslanců při projednávání těchto návrhů. Dost možná, že deficitní účast souvisí spíše s tím, že všichni víme, že kostky jsou dávno vrženy a že ti, kteří se domluvili, že ve hře obehrají ostatní, už dokonce také vědí, jaká čísla padla.
Projednávání třetího návrhu státního rozpočtu na rok 2000 mělo být jakýmsi předělem. Po dvou pokusech, po dvou nedostatečných, očekávala Poslanecká sněmovna od vlády přece jen poctivou přípravu na poslední pokus o reparát. Vláda věděla velmi přesně, co jí Poslanecká sněmovna doporučila. Na reparát se však nepřipravila a předložila návrh, který se liší, obávám se, pouze kosmetiky od návrhů předchozích.
Jen namátkou. V rozporu s vyjádřením pana ministra financí nesplnila vláda ve skutečnosti základní doporučení Poslanecké sněmovny. Na ono účetní snížení deficitu nepoužila totiž ve skutečnosti předpokládaných vyšších příjmů obsažených v prvním a ani ve druhém návrhu rozpočtu. Tak totiž bylo doporučení myšleno. Naúčtovala si na toto kosmetické snížení pouze další nové zvýšené příjmy, jejichž reálnost je samozřejmě do značné míry ve hvězdách. Chtěl bych jen připomenout, že pouze mezi prvním a třetím návrhem rozpočtu si vláda takto naúčtovala na základě změněných - a nevíme, do jaké míry je to reálných - změněných makroekonomických indikátorů zhruba 21 miliard korun vyšších příjmů.
Vláda také i nadále předstírá, že ztráta Konsolidační banky není a nemá být deficitem státního rozpočtu, což je v podstatě v rozporu se zákonem.
A já bych chtěl v této souvislosti zmínit také několik číselných nesrovnalostí, které nám vláda v souvislosti s předloženým rozpočtem předkládá k věření. Nesrovnalosti podle mého názoru výrazně znevěrohodňují celý rámec navrženého státního rozpočtu.
Máme na stole předloženy výsledky hospodaření státních rozpočtů za rok 1998 a 1999. Máme na stole hrušky a jablka, protože za rok 1998 je do výsledku samozřejmě započítána ztráta Konsolidační banky za rok 1997, zatímco ve výsledku roku 1999 se ztráta Konsolidační banky roku 1998 nevyskytuje.
Další podivná nesrovnalost je v tom, že když se podíváme do podkladů, tak vidíme, že v prosinci roku 1998 byl celkový rámec výdajů státního rozpočtu - pouze za tento měsíc - zhruba 82 miliardy korun. To jsou čísla, která máme k dispozici. Jakousi záhadou v prosinci 1999 byly tyto výdaje pouze polovinou - 43 miliard korun. Jakými pro nás neviditelnými podivnými přesuny vláda dokázala tento ohromný rozdíl? Několik přesunů známe, alespoň některé, např. na konci roku 1998 narychlo zahrnula do rozpočtu pomoc České spořitelně, doslova pár dní před koncem roku, proto, aby se tyto peníze objevily jako deficit v rozpočtu v roce, kdy vláda nesla za státní rozpočet odpovědnost jen z poloviny a ušetřila si tak deficit ve svém vlastním rozpočtu.
Jaké výdaje se nám objeví nyní v lednu, v únoru nebo bůhví kdy během letošního roku, které vláda vysunula z výdajů roku loňského? Tímto vysunutím vláda dosáhla zázračné nízké výdajové hladiny v prosinci roku 1999. Jinými slovy, toto jsou jedny z důkazů, nebo je to součást důkazů toho, že musíme být velmi opatrní v tom, zda máme či nemáme věřit předkládaným číslům. A nejsou to nesrovnalosti jediné.
Ale zpět k doporučením. Vláda také sice formálně splnila doporučení podat přehled výdajů tzv. mimorozpočtových fondů a výčet konkrétních akcí, do nichž bude velice vysoký rozpočtový deficit uměle ukryt, ale upřímně řečeno, když se do toho podíváte, podala tento výčet a tyto náklady ve zcela neuspokojivé podobě. Myslím si tedy, že neexistuje vůbec žádný důvod, aby Poslanecká sněmovna měnila svůj postoj ke schopnosti této vlády vést naši zemi na cestu udržitelného hospodářského růstu. Návrh státního rozpočtu vychází totiž z nezměněné hospodářské politiky vlády. A vláda si takový postup může dovolit. Může, ale jen tehdy, zajistí-li si koaličního partnera, který rozpočet schválí bez ohledu na tuto skutečnost.
Během projednávání předchozích verzí návrhu státního rozpočtu se poslanci Unie svobody, poslanci KDU-ČSL a poslanci Občanské demokratické strany stavěli k postupu deficitní vlády s tak vážnými výhradami, že nedopustili schválení jejích návrhů. Jiný postup myslím není možný ani nyní, pokud nechceme obelhat vlastní principy, pokud nechceme obelhat vlastní programy, pokud nechceme obelhat vlastní voliče a všechny daňové poplatníky.
Unie svobody chce, aby její voliči věřili v platnost smlouvy, kterou s nimi svým volebním programem uzavřela. Unie svobody proto nebyla a není ani nyní připravena prodat své programové zásady za cokoliv. Stálost programových zásad je totiž základem vztahu mezi politickými stranami a jejich voliči.
Před rokem tato Poslanecká sněmovna projednávala návrh ústavního zákona o věčně vyrovnaném rozpočtu. Za navrhovatele, jimiž byli poslanci Občanské demokratické strany, tehdy řekl kolega Kocourek: "Smíření se s deficitním státním rozpočtem také vytváří nebezpečí, že se výdajová strana rozpočtu automaticky stává jakýmsi volebním účtem předvolebních populistických slibů některých politických stran. Některé strany tyto sliby rozdávají bez ohledu na příjmovou stranu rozpočtu, což ve svém důsledku může vést k deficitním rozpočtům. Toho jsme svědky nyní."
Ano, dámy a pánové, toho jsme svědky - a někteří z nás, jak slyším, i budoucí spolupachatelé - nyní, dnes. Nesmiřovat se s deficitem, s deficitní mentalitou pro nás zůstává nutností, ale myslíme si, že cestou k tomu je každoroční projednávání návrhu státního rozpočtu v Poslanecké sněmovně.
***