Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1996 – 1998

Parlament České republiky se usnesl na tomto ústavním zákoně:

(1) Vytvářejí se tyto vyšší územní samosprávné celky:

1. Kraj Pražský, jehož území je vymezeno územím hlavního města Prahy

2. Kraj Středočeský, jehož území tvoří okresy Benešov, Beroun, Mělník, Mladá Boleslav, Kladno, Kolín, Kutná Hora, Nymburk, Praha-východ, Praha-západ, Příbram a Rakovník.

3. Kraj Jihočeský, jehož území tvoří okresy České Budějovice, Český Krumlov, Jindřichův Hradec, Pelhřimov, Písek, Prachatice, Strakonice a Tábor.

4. Kraj Západočeský, jehož území tvoří okresy Domažlice, Cheb, Karlovy Vary, Klatovy, Plzeň-jih, Plzeň-město, Plzeň-sever, Rokycany, Sokolov a Tachov.

5. Kraj Severočeský, jehož území tvoří okresy Česká Lípa, Děčín, Chomutov, Jablonec n./N, Liberec, Louny, Litoměřice, Most, Teplice a Ústí n./L..

6. Kraj Východočeský, jehož území tvoří okresy Havlíčkův Brod, Hradec Králové Chrudim, Jičín, Náchod, Pardubice, Rychnov n./Kn., Semily, Svitavy, Trutnov a Ústí n./O..

7. Kraj Jihomoravský, jehož území tvoří okresy Blansko, Brno-město, Brno-venkov, Břeclav, Hodonín, Jihlava, Třebíč, Vyškov, Znojmo a Žďár n./S..

8. Kraj Středomoravský, jehož území tvoří okresy Kroměříž, Olomouc, Prostějov Přerov, Šumperk, Uherské Hradiště, Vsetín a Zlín.

9. Kraj Severomoravský, jehož území tvoří okresy Bruntál, Frýdek-Místek, Jeseník, Karviná, Nový Jičín, Opava a Ostrava-město.

(2) Územím okresu a územím hlavního města Prahy se v odst. (1) rozumí toto území podle stavu ke dni uvedenému v článku 5.

Území krajů lze měnit pouze ústavním zákonem.

Ústavní zákon České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, se mění a doplňuje takto:

1. čl. 99 zní

"Česká republika se člení na obce, které jsou základními územními samosprávnými celky. Vyššími územními samosprávnými celky jsou kraje".

2. čl. 103 se vypouští.

O sídle orgánů kraje rozhodne jeho zastupitelstvo.

Tento ústavní zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení.

l. Obecná část

Tento návrh iniciovaný poslanci České strany sociálně demokratické vychází z politické naléhavosti realizovat ustanovení Hlavy sedmé Ústavy České republiky, týkající se vytvoření vyšších územních samosprávných celků. Koaliční dohoda i programové prohlášení vlády ČR k problematice reformy veřejné správy a k naplnění Ústavy ČR pokládá vytvoření VÚSC za důležité. Proto předkladatelé tohoto návrhu nepovažují za potřebné zdůvodňovat nezbytnost existence dosud chybějícího mezičlánku územní samosprávy. Navrhovaný ústavní zákon o vytvoření územních samosprávných celků v podobě krajů mezi centrálním článkem řízení, jehož představitelem jsou ústřední orgány státní správy a vrcholné orgány zastupitelské demokracie a obcemi zaceluje dosud chybějící mezeru. Tato koncepce současně nepředpokládá (ani nevyžaduje) již žádný jiný mezičlánek územní samosprávy.

Při plném vědomí, že navrhovaný ústavní zákon o vytvoření vyšších územních samosprávných celků je jen formou pro jejich budoucí obsah daný jejich působností jsou předkladatelé ve svém návrhu ústavního zákona omezeni úzkým a nedokonalým rámcem samotné Hlavy VII Ústavy České republiky. Proto se omezují v tuto chvíli jen na návrh ústavního zákona o vytvoření vyšších územně samosprávných celků v nejstručnější podobě s vědomí, že realizační otázky přípravy, vzniku a samotného fungování těchto celků musí být v krátkém čase řešeny formou samostatných zákonů prostých nebo novel některých zákonů již fungujících. Smyslem tohoto předkládaného zákona je proto i vyvolat praktickou legislativní i další činnost příslušných státních orgánů k celkové reformě veřejné správy. Ta by se měla dotknout zejména těchto zákonů:

1. Zákon o územním členění státu

V návaznosti na ústavní zákon o vytvoření vyšších územně samosprávných celků zejména vymezí území správních Obvodů okresních úřadů a správních obvodů v hlavním městě Praze a uvede do souladu novou strukturu územního uspořádání se strukturou dosavadní, včetně zásady jejich změn.

2. Zákon o působnosti a kompetencích VÚSC

Tento zákon zejména vymezí působnost a kompetence vyšších územně samosprávných celků dosud nezakotvenou v Ústavě, stanoví jejich orgány, jejich vzájemné vztahy a dělbu práce mezi nimi, práva a povinnosti členů jejich zastupitelstva.

3. Novela zákona o hlavním městě Praze.

Touto novelou bude zejména přizpůsobena právní úprava specifického postavení hlavního města Prahy a jejich orgánů v právní úpravě obecního zřízení i její postavení v soustavě územních samosprávných celků.

4. Návrh zákona o obcích.

Tímto zákonem musí být zejména uvedeny do souladu Ústava ČR a dosavadní zákon o obcích vyvolaný skutečnosti, že Ústava umožňuje stanovení působnosti zastupitelstev jen zákonem, kdežto zákon o obcích upravuje výkon samostatné působnosti jinak. Současně lze tohoto momentu využít i pro další změny, které přinesla praktická aplikace zákona o obcích.

5. Novela zákona o okresních úřadech.

Bude zrušena instituce okresního shromáždění a promítnuty vlivy zákona o VÚSC do vztahů OKÚ k obcím.

6. Zákon o krajských úřadech.

Zákon zejména upraví vytvoření krajských úřadů, stanoví jejich působnost a vnitřní strukturu a vymezí jejich vztahy k ústředním a územním orgánům státní správy a samosprávy.

7. Zákon o volbách do zastupitelstev vyšších územně samosprávných celků.

Zákon stanoví podmínky pro provedení voleb do zastupitelstev těchto celků.

8. Zákon o přechodu některých věcí z majetku České republiky do majetku vyšších územně samosprávných celků.

Tímto Zákonem bude naplněn článek 101 odstavec 3 Ústavy ČR, aby mohly být položeny základní materiální podmínky nezbytné pro výkon samosprávné funkce těchto celků.

9. Zákon o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky ČR a územní samosprávy.

V závislosti od vzniku vyšších samosprávných celků musí být nově koncipována pravidla hospodaření s prostředky státního rozpočtu a vymezena spoluúčast těchto celků na tvorbě i čerpání prostředků, včetně jejich zúčtování a vyrovnávání se státním rozpočtem.

10. Zákon o majetku vyšších samosprávných celků.

Tento zákon stanoví principy hospodaření s majetkem těchto celků.

11. Zákon o zaměstnancích územní samosprávy.

Tento zákon musí upravit specifické poměry pracovního práva zaměstnanců územní samosprávy, kvalifikační požadavky, práva a povinnosti zaměstnance, střety zájmů a pod.

12. Zákon o státní službě.

Konečně je již třeba upravit specifické postavení státního zaměstnance. V závislosti od vzniku vyšších samosprávních celků musí být nově koncipována pravidla hospodaření s prostředky státního rozpočtu a vymezena spoluúčast těchto celků na tvorbě i čerpání prostředků, včetně jejich zúčtování a vyrovnávání se státním rozpočtem.

13. Zákon o správním řízení.

Nový zákon o správním řízení upraví procesními normami odpovídajícími současnosti práva a povinnosti správních orgánů a ostatních účastníků ve správním řízení.

14. Zákon o správním soudnictví.

Tímto zákonem bude zacelena dosud chybějící mezera v soudním systému a vytvoří se soulad s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Proto musí být současně s přijetím ústavního zákona o vytvoření vyšších územních samosprávných celků vypracován harmonogram postupu prací (věcně, kompetenčně a časově sladěny) na přípravě této celé soustavy legislativních prací spojených s reformou veřejné správy, aby mohla být s předstihem připravena. Pak lze odpovědně rozhodnout o vlastním datu účinnosti tohoto navrhovaného ústavního zákona.

II. K jednotlivým ustanovením.

Článek 1.

V čl. 1 se navrhuje vytvořit konkrétní počet devíti vyšších územních samosprávných celků, kterým se dává společný a jednotný název kraj (viz zdůvodnění čl. 3). Dále pak jejich rozsah (velikost), který je dán územím stávajících okresů ke dni účinnosti tohoto zákona a v případě hlavního města Prahy, pak územím hlavního města.

Návrh územního členění do konkrétních krajů je výsledkem posouzení řady variant, které byly hodnoceny dle jednotné soustavy kritérií, mezi které patřila:

- fyzicko-geografická kritéria (konfigurace terénu, vodní toky, horské masivy...)

- demografická kritéria (počet a hustota obyvatel...)

- kritéria související s charakterem osídlení (počet a velikost sídelních jednotek, jejich hierarchie a význam, spádovost a z toho vyplývající vazby...)

- ekonomická kritéria (daňová výtěžnost, odvětvová charakteristika území, dojížďka do zaměstnání...)

- politická kritéria, související jednak s kulturně historickou tradicí minulosti, i se současnou politickou situací a angažovaností obyvatel ve státě, ale i s reálnou možností a efektivností uplatnění principu subsidiarity

- kritérium srovnatelnosti s obdobnými celky v zemích Evropské Unie.

Při tomto kriteriálním posuzování nelze najít řešení, ve kterém by bylo dosaženo optima v každém z uvedených kritérií. Předložený návrh je výsledkem hledání optimálního kompromisu. Každá další varianta o větším počtu územních samosprávných celků vychází z jiného hodnocení váhy jednotlivých kritérií.

Článek 2.

Stanovuje pravidlo pro změny hranic kraje. Lze předpokládat určité tlaky na změny a je nutno zajistit, aby nežádoucím tlakům byly postaveny zábrany, ale nebyla vyloučena jejich možnost.

Článek 3.

Navrhuje změnu těch článků Ústavy České republiky, která je vyvolána návrhem tohoto ústavního zákona. Ústava předpokládá alternativní možnost obecného názvu pro vyšší územní samosprávný celek země nebo kraj. O jeho názvu má rozhodnout jeho zastupitelstvo. Přitom vzniká nebezpečí nejednotnosti. Není možné připustit, aby jeden celek nesl název kraj a jiný celek země. Pro společný název kraj svědčí tyto skutečnosti. Název země je již tradičně, zvykově přiřazován ke třem větším územním celkům, které prošly na našem historickém území svým vývojem a jsou označovány jako Čechy, Morava a Slezsko. Tyto názvy jsou použity i v preambuli Ústavy v úvodní větě: "My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku...". Protože se v návrhu ústavního zákona o vytvoření vyšších územních samosprávných celků počítá s větším počtem těchto celků než tři a hranice Čech, Moravy a Slezska nejsou ústavně vymezeny, navrhuje se obecný a společný název kraj, který má na našem území České republiky již dávnou historickou i ústavní tradici.

Článek 4.

Do působnosti zastupitelstva kraje se navrhuje rozhodnout o sídle orgánů tohoto celku neboť v několika případech lze reálně předpokládat více možností jejich umístění. Je nutno dát demokratickou možnost zastupitelům o tom rozhodnout.

Navrhovaný ústavní zákon nemá dopad na státní rozpočet. Tyto nároky vyvolá až faktický vznik krajů a jejich orgánů.

V procesu posuzování kritérií rozhodných pro vznik a velikost nově ustavených krajů byly také reálně pro možnou existenci vybrány ještě dvě další varianty počtu a velikosti těchto krajů. K tomu je třeba však předeslat, že tyto varianty a případně každá další varianta o ještě větším počtu krajů je jiným hodnocením stanovených kritérií.

Tato varianta je shodná s vlastním návrhem ústavního zákona o vytvoření vyšších územně samosprávných celků s výjimkou článku 1, odstavce 1. Tento odstavec zní:

(1) Vytvářejí se tyto vyšší územně samosprávné celky:

1. Kraj Pražský, jehož území je vymezeno územím hlavního města Prahy

2. Kraj Středočeský, jehož území tvoří okresy Benešov, Beroun, Kladno, Kolín, Kutná Hora, Mělník, Mladá Boleslav, Nymburk, Příbram a Rakovník

3. Kraj Českobudějovický, jehož území tvoří okresy České Budějovice, Český Krumlov, Jindřichův Hradec, Písek. Prachatice, Strakonice a Tábor

4. Kraj Plzeňský, jehož území tvoří okresy Domažlice, Klatovy, Plzeň-město, Plzeň-jih, Plzeň-sever, Rokycany a Tachov

5. Kraj Karlovarský, jehož území tvoří okresy Cheb, Karlovy Vary a Sokolov

6. Kraj Ústecký, jehož území tvoří okresy Děčín, Chomutov, Litoměřice, Louny, Most, Teplice a Ústí n/L.

7. Kraj Liberecký, jehož území tvoří okresy Česká Lípa, Jablonec n/N., Liberec a Semily.

8. Kraj Královéhradecký, jehož území tvoří okresy Hradec Králové, Jičín, Náchod, Rychnov nad Kněžnou a Trutnov.

9. Kraj Pardubický, jehož území tvoří okresy Chrudim, Pardubice, Svitavy a Ústí nad Orlicí.

10. Kraj Jihlavský, jehož území tvoří okresy Havlíčkův Brod, Jihlava, Pelhřimov, Třebíč a Žďár nad Sázavou.

11. Kraj Brněnský, jehož území tvoří okresy Blansko, Brno-město, Brno-venkov, Břeclav, Vyškov a Znojmo.

12. Kraj Olomoucký, jehož území tvoří okresy Olomouc, Prostějov, Přerov a Šumperk.

13. Kraj Zlínský, jehož území tvoří okresy Hodonín, Kroměříž, Uherské Hradiště, Vsetín a Zlín.

14. Kraj Ostravský, jehož území tvoří okresy Bruntál, Frýdek-Místek, Jeseník, Karviná, Nový Jičín, Opava a Ostrava-město.

Tato varianta je shodná s vlastním návrhem ústavního zákona o vytvoření vyšších územně samosprávných celků s výjimkou článku 1, odstavce 1. Tento odstavec zní.

(1) Vytvářejí se tyto vyšší územní samosprávné celky:

1. Kraj Pražský, jehož území je vymezeno územím hlavního města Prahy.

2. Kraj Středočeský, jehož území tvoří okresy Benešov, Beroun, Mělník, Mladá Boleslav, Kladno, Kolín, Kutná Hora, Nymburk, Praha-východ, Praha-západ, Příbram a Rakovník.

3. Kraj Českobudějovický, jehož území tvoří okresy České Budějovice, Český Krumlov, Jindřichův Hradec, Pelhřimov, Písek, Prachatice, Strakonice a Tábor.

4. Kraj Plzeňský, jehož území tvoří okresy Domažlice, Cheb, Karlovy Vary, Klatovy Plzeň-jih, Plzeň-město, Plzeň-sever, Rokycany, Sokolov a Tachov.

5. Kraj Ústecký, jehož území tvoří okresy Děčín, Chomutov, Louny, Litoměřice, Most, Teplice a Ústí nad Labem.

6. Kraj Liberecký, jehož území tvoří okresy Česká Lípa, Jablonec n/N., Liberec a Semily.

7. Kraj Královéhradecký, jehož území tvoří okresy Havlíčkův Brod, Hradec Králové Chrudim, Jičín, Náchod, Pardubice, Rychnov nad Kněžnou, Svitavy, Trutnov a Ústí nad Orlicí.

8. Kraj Brněnský, jehož území tvoří okresy Blansko, Brno-město, Brno-venkov, Břeclav, Hodonín, Jihlava, Třebíč, Vyškov, Znojmo a Žďár nad Sázavou.

9. Kraj Zlínský, jehož území tvoří okresy Kroměříž, Uherské Hradiště, Vsetín a Zlín.

10. Kraj Olomoucký, jehož území tvoří okresy Olomouc, Prostějov, Přerov a Šumperk.

11. Kraj Ostravský, jehož území tvoří okresy Bruntál, Frýdek-Místek, Jeseník,

k návrhu ústavního zákona o vytvoření vyšších územních samosprávných celků