K § 47:
Ve všech případech se připouští, aby odsouzený podal stížnost proti rozhodnutí, jímž mu byl uložen kázeňský trest. Stížnost zásadně nemá odkladný účinek, neboť tím by se vyvolával stav ohrožující udržení pořádku ve věznici. Pouze v případech, kdy by nebylo možné napravit následky vyvolané rozhodnutím učiněným v prvním stupni, pokud by stížnost byla shledána jako důvodná, se takové stížnosti přiznává odkladný účinek. Pokud by odsouzený další manipulací s věcí, na níž se vztahuje nepravomocné rozhodnutí o propadnutí, narušoval pořádek nebo bezpečnost, lze mu takovou věc podle úpravy obsažené v § 31 odejmout a uložit do úschovy věznice.
K § 48:
Smyslem ukládání kázeňských trestů není další potrestání odsouzeného, ale především udržení pořádku a klidu ve věznici a motivace odsouzeného k pozitivnímu chování. Proto se připouští, aby za stanovených podmínek byl kázeňský trest prominut nebo se od jeho výkonu upustilo.
K § 49:
Institut zahlazení kázeňského trestu se v praxi osvědčil jako prostředek motivace odsouzeného k pozitivnímu chování. Zahlazení kázeňského trestu má význam zejména pro řízení o přeřazování odsouzeného nebo pro řízení o podmíněném propuštění.
K § 50:
Vyřizování přestupků v kázeňském řízení, pokud takové přestupky byly spáchány během výkonu trestu, odpovídá právní úpravě obsažené v § 10 zákona ČNR č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů a jako nejjednodušší a relativně účinná forma se přebírá.
Shodně s ustanovením § 11 odst. 1 písm. g) a § 172 odst. 2 písm. b) trestního řádu se navrhuje v zákoně o výkonu trestu odnětí svobody zakotvit zásadu, podle níž vyřízení trestného činu v kázeňském řízení nevytváří překážku rei iudicatae.
K § 51:
V tomto ustanovení se vymezuje obsah pojmu zaměstnávání a vzdělávání odsouzených jako důležité součásti výkonu trestu.
K § 52:
Při zaměstnávání odsouzených se ponechávají dvě základní formy, které byly do zákona v této podobě promítnuty poslední novelou stávajícího zákona o výkonu trestu. Pokud odsouzení nepracují přímo v objektech věznice, uskutečňuje se jejich pracovní zařazení na základě smlouvy mezi podnikatelským subjektem a věznicí. U odsouzených se tedy nejedná o pracovněprávní vztah založený pracovní smlouvou ve smyslu zákoníku práce. Přesto se stanoví, že i vůči odsouzeným má podnikatelský subjekt při zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci stejné povinnosti jako vůči vlastním zaměstnancům.
Podnikatelský subjekt vůči odsouzeným nevystupuje ani jako plátce mzdy. Ze zákona totiž poskytuje smluvní plnění za práce provedené odsouzenými věznici, která stanoví mzdu podle hledisek určených nařízením vlády a zároveň provádí odpovídající rozúčtování.
Podmínka souhlasu odsouzených s pracovním zařazením u některých podnikatelských subjektů vyplývá z článku 2 odst. 2 úmluvy Mezinárodní organizace práce č. 29 o nucené a povinné práci.
K § 53:
Povaha práce při zacházení s výbušninami vylučuje, aby ji prováděli odsouzení. Proto se zákonem provádění takových prací nebo školení o nich u odsouzených vylučuje. Podobnou povahu jako tyto práce, má i řada dalších, které ovšem pro odsouzené nelze vyloučit, neboť tím by se výrazně omezil okruh možných prací (např. práce s ředidlem, které má povahu návykové látky). Proto se ukládá, aby v takových případech byla nad odsouzenými zajištěna zvýšená kontrola. Taxativní výčet těchto prací je obtížný, a proto se volí forma popisu charakteristického znaku - t.j. nebezpečí, které je s těmito pracemi spojeno.
K § 54:
V zákoně se jednoznačně formuluje pracovní povinnost odsouzených, z níž jsou přípustné výjimky odůvodněné zdravotním stavem. Pracovní podmínky a podmínky pro uložení přesčasové práce u odsouzených budou stejné jako u zaměstnanců pracujících na základě pracovní smlouvy. Proto zákon obsahuje odkaz na konkrétní ustanovení zákoníku práce, která tyto otázky upravují. Vedle toho se stanoví, že nezbytné úklidové a podobné práce sloužící k zajištění provozu věznice, případně práce prováděné v rámci pracovní terapie, se nazapočítávají do pracovní doby a odsouzení jsou povinni je provádět bez nároku na pracovní odměnu.
K § 55:
Specifika zaměstnávání odsouzených neumožňují provádět jejich odměňování podle obecně platných předpisů, aniž by odsouzení nebyli za určitých podmínek zvýhodňováni. Proto se právní úprava jejich odměňování za práci svěřuje vládnímu nařízení. Rovněž postavení odsouzených, kterým jsou na rozdíl od občanských zaměstnanců mimo pracovní odměny poskytovány další náležitosti (strava, ubytování a oblečení), vyžaduje zvláštní právní úpravu srážek z pracovní odměny a výkonu rozhodnutí vedeného na jejich pracovní odměnu. Z těchto důvodů se právní úprava uvedených otázek svěřuje vyhlášce Ministerstva spravedlnosti jako ústřednímu úřadu státní správy pro vězeňství.
K § 56:
Z hlediska zájmu na zajištění odpovídajícího pracovního uplatnění odsouzeného po jeho propuštění z výkonu trestu, jako jedné ze základních podmínek ovlivňujících jeho další chování, se u odsouzených splňujících základní předpoklady dává přednost přípravě na civilní povolání před v podstatě nahodilým zařazováním do práce. Příprava na budoucí povolání se považuje za formu, jakou odsouzení plní svoji povinnost pracovat.
K § 57:
Tzv. další osobní volno je v souladu s pravidlem
č. 43/2 Evropského vězeňského
řádu nově zařazeným institutem.
Vzhledem k obsahově zavádějícímu
pojmu "vězeňská dovolená"
se termín používaný v těchto
pravidlech nepřebírá.
Další osobní volno náleží odsouzeným zařazeným ve všech typech resocializačních programů pokud splňují stanovené podmínky.
K § 58:
Další osobní volno se má stát prostředkem motivace odsouzených k plnění povinností stanovených ve výkonu trestu, a proto vznik nároku je podmíněn tím, že odsouzený splňuje zákonem stanovené podmínky.
K § 59:
Základní výměra dalšího osobního volna se stanoví v poměru jednoho dne za každý měsíc výkonu trestu odnětí svobody v kalendářním roce s tím, že doba jeho čerpání se započítává do doby výkonu trestu. Náhrada pracovní odměny, pokud by odsouzený byl zařazen do práce, by mu za dobu čerpání dalšího osobního volna nenáležela.
K § 60:
Další osobní volno odsouzený může trávit zpravidla ve věznici a výjimečně, při splnění dalších podmínek, i mimo věznici. Rozhodování ve věci by příslušelo řediteli, přičemž odvolání proti jeho rozhodnutí se nepřipouští, neboť na trávení dalšího osobního volna určitým způsobem odsouzenému nevzniká nárok.
Přemístění odsouzeného po dobu čerpání dalšího osobního volna do jiné věznice je podmíněno tím, že taková věznice může odsouzenému nabídnout možnost jeho aktivního prožití (tedy má k dispozici sportovní nebo jiné zájmové zařízení), jinak by samozřejmě postrádalo smysl.
Institut dalšího osobního volna, pokud jej odsouzený může trávit mimo věznici, fakticky nahrazuje dosavadní institut přerušení výkonu trestu na základě rozhodnutí ředitele věznice (§ 35 zákona o výkonu trestu).
K § 61:
Stejně jako aplikace stávajícího institutu přerušení výkonu trestu podle § 35 a 36 platného zákona o výkonu trestu se rozhodování o dalším osobním volnu svěřuje řediteli věznice, který má nejlepší podmínky pro správné a rychlé posouzení věci.
K § 62:
Institut "přerušení výkonu trestu" se v tomto zákoně ponechává jen v omezené míře a koresponduje s dosavadním ustanovením § 36 odst. 1 a 2 zákona o výkonu trestu. Svěření této agendy do působnosti ředitele věznice je praktické, neboť přerušení trestu soudem podle tr. řádu je časově náročnější a ne vždy ho lze dosáhnout tak rychle, aby nedošlo k prodlení (víkendy, svátky apod.). Tím nejsou dotčena oprávnění soudu rozhodovat o přerušení výkonu trestu podle trestního řádu (§ 325, 327 a 328).
K § 63:
Způsobí-li odsouzený během výkonu trestu škodu (ať již věznici nebo komukoliv jinému), nebo naopak - jestliže je za těchto okolností škoda způsobena jemu, posoudí se odpovědnost podle obecných předpisů. Nejde-li o škodu způsobenou při plnění pracovního úkolu nebo v přímé souvislosti s ním, bude se odpovědnost za škodu posuzovat podle obecných předpisů, zejména podle občanského zákoníku.
K § 64:
V otázce náhrady škody vzniklé při výkonu práce věznici nebo jinému zaměstnávajícímu subjektu není důvodu volit jinou právní úpravu, než jaká platí podle zákoníku práce na vztahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Ochrana práv odsouzeného, který vzhledem ke svému postavení má ztíženou možnost kvalifikovaně vystupovat vůči zaměstnávajícímu subjektu, vyžaduje, aby požadovaná náhrada škody byla projednána též s věznicí.
K § 65:
Na úpravu odpovědnosti odsouzeného za škodu způsobenou zaměstnávajícímu subjektu při výkonu práce logicky navazuje stejná konstrukce odpovědnosti za škodu způsobenou naopak odsouzenému. Pod tento režim nebudou spadat škody vzniklé při provádění prací uvedených v § 54 odst. 3, neboť nemají povahu prací vykonávaných v rámci zaměstnávání a za úplatu. Podmínky odpovědnosti za takovou škodu se budou posuzovat podle obecných předpisů (§ 415 a násl. občanského zákoníku).
K § 66:
Pokud odsouzený zaviněně nepracuje a znemožní tak, aby se náklady výkonu trestu hradily z jeho odměny za práci, není důvodu mu povinnost k úhradě prominout a tím jej zvýhodňovat ve srovnání s odsouzenými, kteří své povinnosti plní. Poznatky praxe nasvědčují tomu, že je třeba zabraňovat jednání odsouzených popsanému v tomto ustanovení. Jedním ze způsobů je zakotvení povinnosti odsouzeného hradit zbytečně vynaložené náklady. Při stanovení jejich výše se navrhuje vycházet z vyhlášky vydané Ministerstvem spravedlnosti. Rámec, ve kterém se právní úprava obsažená v takové vyhlášce může pohybovat, je stanoven v zákoně.
K § 67:
Vzhledem k tomu, že rozhodování o otázkách uvedených v ustanovení § 66 nepodléhá úpravě obsažené ve správním řádu, je třeba upravit způsob provádění výkonu takového rozhodnutí a příslušnost subjektu, který tento výkon provádí.
K § 68:
Navrhuje se předem nevymezovat určitý okruh subjektů, které se mohou podílet na působení na odsouzené během výkonu trestu odnětí svobody. Rozhodující je vždy možnost pozitivního ovlivnění chování odsouzeného, nikoliv formální označení nebo zařazení takového subjektu. Právě z tohoto hlediska posuzuje generální ředitel Vězeňské služby, a ve věcech, které si nevyhradil, též ředitel věznice, zda připustí účast takového subjektu na působení na odsouzeného během výkonu trestu. Pokud taková činnost má mít smysl, vyžaduje aktivní přístup ke spolupráci s takovým subjektem ze strany samotného odsouzeného, který je zpravidla založen na osobní znalosti. V případě potřeby je ředitel věznice povinen pro uvedenou činnost vyčlenit potřebné prostory, resp. zajistit i jiné podmínky.
K § 69:
V souladu s ústavním vymezením postavení soudů a rozsahem jejich působnosti podle zákona se těmto orgánům v zákoně neukládají žádné obecné preventivně výchovné povinnosti. K naplňování účelu výkonu trestu mohou soudy přispívat především včasným a správným rozhodováním o otázkách, které jim v konkrétních věcech v průběhu výkonu trestu příslušejí. Totéž platí i o státním zastupitelství.
K § 70:
Výkon dozoru a kontroly nad výkonem trestu odnětí svobody ve věznicích se v souladu s čl. 4 a 5 Evropského vězeňského řádu navrhuje svěřit nezávislému orgánu stojícímu mimo soustavu vězeňské správy. Tato úprava je obdobná té, která v České republice platila do roku 1947. Výkon dozoru a kontroly nepředpokládá rozhodování podle procesních předpisů, a proto není třeba, aby je prováděli soudci; tato agenda se proto svěřuje předsedovi soudu jako představiteli státní správy, který jednotlivými úkony může pověřit další k tomu určené zaměstnance soudu. V zákonu se současně vymezuje okruh oprávnění, která při výkonu dozoru předsedovi okresního soudu (a v rozsahu zmocnění i vyššímu soudnímu úředníkovi) příslušejí. Nařízení předsedy okresního soudu k dodržování právních předpisů při výkonu trestu jsou pro věznici závazná. Pouze v případě, kdy ředitel věznice má za to, že takový příkaz je v rozporu se zákonem, může jeho splnění odmítnout. Pokud na takovém příkazu předseda okresního soudu trvá, rozhodne spor ministr spravedlnosti, jako ústavní činitel odpovědný za dodržování zákonů při výkonu trestu odnětí svobody.
K § 71:
Vede výkonu dozoru a kontroly nad výkonem trestu odnětí svobody se navrhuje zachovat institut inspekce, jako logické součásti správy Vězeňské služby. Inspekce (na rozdíl od výkonu dozoru a kontroly) se vztahuje na veškerou činnost Vězeňské služby. Předmětem inspekce není jen hledisko zákonnosti postupu kontrolovaných orgánů, ale i další (např. účelnost organizace činnosti, její ekonomická náročnost, úroveň řízení).
K § 72:
Namísto dosavadních institutů "upuštění od výkonu zbytku trestu" a "podmíněného propuštění", které jsou upraveny trestněprávními předpisy, se v návrhu nového zákona stanoví důvody propuštění odsouzeného z výkonu trestu, které dosud byly stanoveny jen řádem výkonu trestu (vyhláškou Ministerstva spravedlnosti).
K § 73:
V případě, že odsouzený vykonává dlouhodobý trest odnětí svobody ve věznici s přísnějším režimem, je třeba jej připravit na samostatný život po propuštění z výkonu trestu. Smyslem pobytu ve výstupním oddělení není jen vést odsouzeného k určité samostatnosti při obstarávání svých záležitostí, ale též posoudit, do jakého prostředí a s jakými předpoklady se bude odsouzený po svém propuštění vracet a případně učinit potřebná opatření v oblasti postpenitenciární pomoci.
K § 74:
Na výkon trestu by u těch odsouzených, jejichž situace to vyžaduje, měla plynule navazovat sociální práce. Předpokladem jejího úspěchu je individuální znalost poměrů odsouzeného a možnost na situaci, která nastane po jeho propuštění, v nutných případech v předstihu reagovat.
K § 75:
Úkony sociální pomoci ve vztahu k propuštěným osobám provádějí zejména k tomu určení zaměstnanci orgánů veřejné správy (sociální kurátoři), i když při výkonu této činnosti nemají výlučné postavení. Na rozdíl od nestátních subjektů, které se věnují dobrovolné práci v této oblasti, lze orgány veřejné správy zákonem směrovat alespoň na základní otázky, které by v součinnosti s věznicemi a dalšími institucemi podílejícími se na působení na odsouzené měly řešit. Jejich spolupráce s věznicemi by se měla zejména zaměřovat na aktualizaci resocializačního programu u odsouzených zařazených ve výstupním oddělení. Do tohoto oddělení se zařazují odsouzení, kteří mají zpravidla největší potíže s přechodem do civilního života. Obdobná je situace i u mladistvých odsouzených, u nichž je péče orgánů sociální péče žádoucí. Těmto orgánům se ukládá povinnost postupovat v součinnosti se soudy, resp. pověřenými zaměstnanci soudů, kteří u některých odsouzených budou vykonávat tzv. sociální dohled (zejména kontrolovat, jak odsouzený plní konkrétní omezení nebo povinnosti vyslovené v rámci podmíněného propuštění nebo přerušení výkonu trestu). V této části návrh vychází z připravovaného modelu sociální práce v rámci justice.
K § 76:
Výkon trestu v jednotlivých typech věznic se liší jednak ve způsobu vnější ostrahy a zajišťování vnitrní bezpečnosti, jednak ve způsobu uplatňování resocializačních programů (§ 7 odst. 1). Tyto faktory mají vliv na rozsah omezení, kterým jsou odsouzení v jednotlivých typech věznic podrobeni. V části deváté jsou upraveny zvláštnosti proti "obecnému" režimu výkonu trestu právě v závislosti na tom, do kterého typu věznice je odsouzený zařazen.
K § 77:
Do věznice s dohledem jsou zpravidla zařazováni prvotrestaní odsouzení za trestné činy spáchané z nedbalosti. Proto se těmto odsouzeným umožňuje relativně volný pohyb jak uvnitř věznice, tak i mimo ni. Zaměstnanec Vězeňské služby nad nimi mimo věznici podle potřeby vykonává dohled, nikoliv ostrahu.
K § 78:
U odsouzených zařazených do věznice s dohledem je nejnižší riziko útěku, a proto se jim umožňuje v co nejširší míře nosit vlastní oděv.
K § 79:
Odsouzeným v nejmírnějším režimu výkonu trestu zpravidla také s nejnižší výměrou uloženého trestu se v co nejširším měřítku umožňuje styk s rodinou a v té souvislosti i volný pohyb mimo věznici jako jeden z pozitivních prvků přípravy pro přechod do civilního života.
K § 80:
U odsouzených zařazených do věznice s dozorem se úměrně riziku zneužití volného pohybu omezují jeho možnosti uvnitř i vně věznice. Odsouzeným nevzniká nárok na volný pohyb mimo věznici v rámci plnění pracovních úkolů, ale vždy závisí na souhlasu ředitele věznice. Akcí organizovaných v mimopracovní době se obligatorně zúčastňuje zaměstnanec Vězeňské služby.
K § 81:
Zpřísněnému režimu výkonu trestu odpovídá i omezení v možnosti používat vlastní oděv.
K § 82:
Pro rozhodnutí o přerušení výkonu trestu a povolení volného pohybu v souvislosti s přijetím návštěvy platí u odsouzených zařazených ve věznici s dozorem zpřísněné podmínky korespondující především typové nebezpečnosti odsouzených v tomto typu věznice.
K § 83:
Kriteria, podle nichž se odsouzení zařazují do věznice s ostrahou, odůvodňují vyloučení volného pohybu odsouzených mimo věznici a jeho umožnění za výjimečných podmínek uvnitř věznice.
K § 84:
K eliminaci nebezpečí, že odsouzený zneužije přerušení výkonu trestu, se zpřísňují podmínky pro vydání takového rozhodnutí.
K § 85:
Zpřísněnému režimu výkonu trestu odpovídají i omezení týkající se návštěv odsouzených.
K § 86:
V tomto ustanovení jsou uvedena omezení, kterým jsou podrobeni odsouzení vykonávající trest v nejpřísnějším režimu. Tato omezení jsou nutná nejen k zajištění bezpečnosti zaměstnanců Vězeňské služby, ale i odsouzených navzájem.
K § 87:
Přerušení výkonu trestu je u odsouzených, kteří i po výkonu větší části uloženého trestu jsou zařazeni i nadále v nejpřísnějším typu věznice, je považováno za zcela mimořádné opatření, a tomu odpovídá i postup při jeho realizaci.
K § 88:
Návštěvy odsouzených ve věznici se zvýšenou ostrahou mohou probíhat jen za zpřísněných podmínek, které sledují zajištění pořádku a bezpečnosti ve věznici.
K § 89:
V úvodu této části se zdůrazňuje vztah zvláštní právní úpravy výkonu trestu odnětí svobody týkající se jednotlivých kategorií odsouzených k ostatním obecným ustanovením tohoto zákona.
K § 90:
Zvláštní postavení při výkonu trestu odnětí svobody by měly mít tzv. věznice pro místní výkon trestu, v nichž by trest odnětí svobody vykonávali odsouzení ke krátkodobým trestům odnětí svobody. Na správě těchto věznic by se měly podílet též obce a odsouzení by naopak měli vykonávat práce především podle jejich požadavků. V ustanoveních týkajících se těchto věznic není třeba upravovat samostatně výkon trestu ze všech jeho hledisek, ale postačí upravit specifika, kterými se výkon trestu v takových věznicích odlišuje a ve zbytku odkázat na ostatní ustanovení zákona.
K § 91:
Předpokladem zřízení věznice pro místní výkon trestu je vždy dohoda mezi ministrem a příslušnou obcí. Iniciativa k jejímu zřízení by vždy měla vzejít od obce, neboť jen ona může zvážit, zda k provozu takové věznice má vhodné podmínky a v závislosti na nich posoudit i ekonomický, případně jiný přínos z takové věznice. Souhlas obce, která by se měla na provozu takové věznice podílet, projevující se v uzavření dohody o jejím zřízení, je proto nezastupitelný. Zákon stanoví oblasti, v nichž by působnost vykonávala obec a naopak, v nichž by měla být zachována působnost Vězeňské služby. Předpokladem zájmu obcí na zřizování a provozování těchto věznic je, že stát jí bude na provoz poskytovat příspěvek podle určitého klíče. Jako nejjednodušší se jeví výši příspěvku odvozovat od počtu odsouzených v takové věznici, resp. od kapacity. Postup při určení výše příspěvku by rozhodně měl respektovat oboustrannou výhodnost provozu věznice - jak pro stát, který by výkon trestu touto formou zajišťoval při vynaložení nižších finančních částek než při výkonu trestu v klasických státních věznicích, tak i pro obce, které by provozem věznice vytvořily volná pracovní místa, zajistily by si provádění neatraktivních prací a získávaly tak i určité finanční prostředky do svého rozpočtu.
Vedle toho by samotný výkon trestu v takové věznici měl pro řadu odsouzených daleko větší účinek, než v anonymním prostředí velkých uzavřených věznic.
K § 92:
Výkon trestu v těchto věznicích by měl probíhat podle jednoduchých pravidel, aniž by odsouzení procházeli složitými administrativně organizačními opatřeními jako v klasických státních věznicích. Samotná délka trestů, které by v těchto věznicích bylo možné vykonávat, vylučuje všestranné působení na odsouzeného ve formě resocializačních programů, a proto se výslovně stanoví, že ustanovení o těchto programech se ve věznicích pro místní výkon trestu neužijí. Během výkonu trestu v takové věznici by odsouzený byl povinen provádět práce především ve prospěch obce, případně na smluvním základě též pro jiné podnikatelské subjekty.
K § 93:
Do "místního výkonu trestu" se zařazují odsouzení ke krátkodobému trestu zásadně v místě svého bydliště. Určitý difamující účinek výkonu trestu v takovém místě naopak vyváží skutečnost, že odsouzenému ředitel věznice zásadně výkon trestu přeruší na dny pracovního klidu. Tento postup se vylučuje u odsouzeného, u něhož není záruka, že přerušení trestu nezneužije, zejména když musel být do výkonu trestu dodán.
K § 94:
Jak vyplývá z § 7, za mladistvého se podle tohoto zákona považuje jednak odsouzený, který během výkonu trestu nedovršil osmnáctý rok, jednak odsouzený, který byl soudem podle § 81 odst. 2 trestního zákona i po dosažení zletilosti zařazen do věznice pro mladistvé, resp. který byl v takové věznici podle § 82 trestního zákona ponechán i po dovršení 18. roku.
U mladistvých se zdůrazňuje výchovná stránka výkonu trestu a nutnost zajistit jejich přípravu na budoucí povolání nebo ukončení školní docházky. Pokud mladistvý ve výkonu trestu pracuje, je třeba respektovat zákazy prací pro mladistvé stanovené zákoníkem práce.
K § 95:
V souladu s nálezem Ústavního soudu České republiky publikovaným pod č. 8/1995 Sb., se rozhodování o přeřazení mladistvého, který již dovršil 18. rok věku, do věznice pro ostatní odsouzené svěřuje do pravomoci soudu. O takovém přeřazení může soud rozhodnout též v případě, kdy sice mladistvého ponechal i po dosažení jeho zletilosti ve věznici pro mladistvé, avšak ten svým chováním závažně nebo soustavně narušuje pořádek nebo kázeň. V prvém případě soud rozhoduje vždy z úřední povinnosti, ve druhém na návrh k tomu oprávněné osoby, nebo i bez takového návrhu.
K § 96:
Důraz na výchovný smysl výkonu trestu u mladistvých se projevuje i ve formulaci resocializačních programů, zejména z hlediska jejich přípravy na budoucí povolání. Vzdělávání mladistvých, resp. příprava na budoucí povolání, má přednost před jejich zařazováním do práce.
K § 97:
S přihlédnutím k psychice mladistvých se jim umožňují častější návštěvy, zejména pokud přispívají k upevnění rodinných vztahů a k výchovnému vlivu výkonu trestu.
K § 98:
U mladistvých se přihlíží k potřebě udržovat styky s rodinou a mezi ně patří i zasílání balíčků. Na rozdíl od dospělých odsouzených mají mladiství většinou méně peněžních prostředků, z nichž by mohli hradit nákupy (zejména jestliže nepracují, ale docházejí do školy nebo se jinak připravují na zaměstnání).
K § 99:
S přihlédnutím k úpravě návštěv u mladistvých není praktická kázeňská odměna spočívající v mimořádném povolení návštěvy. Naopak se jako kázeňská odměna zařazuje mimořádné povolení balíčku, které u mladistvých má osobní význam.
K § 100:
Výčet kázeňských trestů, které lze uložit mladistvým, se od obecné úpravy platné pro dospělé odsouzené odlišuje tak, aby se zdůraznil výchovný prvek trestu. Tato změna je rovněž odůvodněna psychikou mladistvých. Při ukládání kázeňského trestu mladistvému a při stanovení jeho výměry platí obecné ustanovení uvedené v § 42, t.j., že uložený kázeňský trest musí být úměrný závažnosti spáchaného kázeňského přestupku a musí být v souladu se zájmem na nápravě odsouzeného. U mladistvých tento princip znamená povinnost přihlížet též k jejich věku (např. u patnáctiletých mladistvých budou kázeňské tresty za stejné provinění zpravidla mírnější, než u osmnáctiletých).
K § 101:
U mladistvých se připouští, aby v závislosti na rozhodnutí ředitele věznice trávili volno buď ve věznici nebo mimo ní. Zdůrazňuje se, že vedle obecných hledisek pro rozhodnutí o povolení pobytu mimo věznici je třeba se zabývat kvalitou prostředí, v němž by se během dalšího osobního volna mladistvý nacházel.
K § 102:
Výkon trestu u odsouzených žen se od výkonu trestu u odsouzených mužů nutně odlišuje především ve výběru resocializačních programů a jejich uplatňování. Vedle toho se umožňuje určitá individuální úprava zevnějšku i ubytovacích prostor. Rovněž u žen se uplatní zákaz některých prací vyplývající z obecné úpravy obsažené v zákoníku práce.
K § 103:
I když trestní řád v zásadě vylučuje výkon trestu na těhotné ženě nebo matce dítěte do jednoho roku věku, přesto v § 323 odst. 3 per analogiam a § 325 odst. 2 připouští výjimky. Za situace, kdy taková žena vykonává trest odnětí svobody, s přihlédnutím k jejímu zdravotnímu stavu, případně i z důvodu ochrany zdraví nenarozeného dítěte, se omezuje výčet kázeňských trestů, které jí mohou být uloženy.
K § 104:
Z § 322 odst. 2 a § 325 odst. 1 trestního řádu vyplývá, že výkon trestu na matce dítěte do jednoho roku věku je až na výjimky vyloučen. Pokud taková žena nastoupí výkon trestu (ať již předtím, než dítě dovrší 1 rok věku, nebo po tomto datu), a soud neshledá důvodu rozhodnout o svěření dítěte do péče jiné osoby, připouští se, aby se odsouzená žena starala o dítě i během výkonu trestu. Tento postup je podmíněn tím, že je ve prospěch nezletilého dítěte a podmínky ve věznici to umožňují.
K § 105:
Do kategorie odsouzených trvale pracovně nezařaditelných se zahrnují jednak odsouzení, jejichž zdravotní stav nedovoluje soustavný výkon práce, jednak odsouzení, kteří svým věkem jinak splňují podmínky pro přiznání starobního důchodu, a nepožádají o zařazení do práce. U těchto odsouzených je třeba při formulaci resocializačních programů k absenci pracovní složky přihlížet a volit přiměřené náhradní aktivity. S přihlédnutím k věku nebo zdravotnímu stavu těchto odsouzených se za kázeňské přestupky připouští uložit jen mírnější druhy kázeňských trestů, stejných jako u mladistvých.
Pokud by některý z těchto odsouzených neměl žádný příjem (zpravidla důchod), je namístě mu poskytovat, byť v minimální výši, sociální kapesné, ze kterého by mohl hradit alespoň základní hygienické prostředky.
K § 106:
U odsouzených uvedených v této zásadě je třeba respektovat zvláštnosti jejich psychiky a volit tomu odpovídající přístupy, založené především na výsledcích odborného lékařského a psychologického vyšetření.
K § 107:
Při výkonu doživotního trestu se zvlášť definuje jeho obsah, neboť výkon takového trestu nemůže být obecně zaměřen na vytvoření podmínek umožňujících reintegraci odsouzených do společnosti. Obsah resocializačních programů se prioritně soustřeďuje na specifické problémy chování a jednání těchto odsouzených.
K § 108:
Vedle obecných požadavků stanovených v § 76 (zejména požadavku přihlížet k psychickým, fyziologickým a věkovým zvláštnostem jednotlivých kategorií odsouzených) se u odsouzených k doživotnímu trestu zdůrazňuje nutnost přihlížet ke specifiku tohoto trestu a zároveň i přijmout odpovídající opatření, která jsou nutná vzhledem k nebezpečnosti těchto odsouzených.
K § 109:
U odsouzených cizinců se zdůrazňuje nutnost poučit je v souladu s tím, co stanoví jak mezinárodní smlouvy (zejména o předávání odsouzených nebo konzulární úmluvy), tak i jiné mezinárodní dokumenty (zejména Standardní minimální pravidla pro zacházení s vězni a Evropská vězeňská pravidla). Jedná se především o jejich právo obracet se na příslušné orgány státu, jehož jsou státními občany, popřípadě jsou-li uprchlíci či bezdomovci, na orgány státu pověřeného chránit jejich zájmy, žádat o konzulární návštěvu, jakož i o předání k výkonu trestu do domovského státu, jestliže takový postup umožňuje mezinárodní smlouva, jíž je Česká republika vázána.
K § 110:
Jestliže odsouzený má vykonat několik trestů odnětí svobody postupně uložených, je třeba upravit otázku, zda se na výkon každého z těchto trestů má pohlížet izolovaně, nebo jako na trest jediný, který je součtem dosud nevykonaných trestů. Tato otázka má význam jak pro rozhodování o společném výkonu takových trestů, ale i pro přeřazování odsouzených a pro řízení o podmíněném propuštění. Ze dvou v úvahu přicházejících variant se volí druhá, která je nejen logičtější a pro odsouzené pochopitelnější, ale i lépe odpovídá představám o obsahu výkonu trestu v průběhu pobytu odsouzeného ve věznici a lépe vyhovuje i nárokům kladeným na účel výkonu trestu.
K § 111:
Stávající právní úprava (zákon ČNR č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži) neumožňuje použít shora uvedené omezující prostředky ani vůči odsouzenému, u něhož lze vzhledem k dosavadnímu chování důvodně usuzovat, že se bude chovat násilným způsobem. Ochrana osobní integrity a bezpečnosti vězeňského personálu si použití těchto prostředků vynucuje alespoň ve vztahu k odsouzeným, kteří trest vykonávají ve věznici s ostrahou nebo zvýšenou ostrahou (t.j. ve věznici s nejpřísnějším režimem).
K § 112:
Zásada zakotvená v § 16 trestního zákona se nevztahuje na úpravu výkonu trestu. Přijetí nového zákona o výkonu trestu automaticky nepřináší zhoršení postavení odsouzených, a proto se i v zájmu jednotné právní úpravy stanoví, že ustanovení tohoto zákona se vztahují i na tresty, pravomocně uložené před jeho účinností.
K § 113:
Poměrně početné skupině odsouzených je vedle trestu odnětí svobody ukládáno i ochranné léčení (ať již protialkoholní nebo psychiatrické). Důvody, pro které je takové léčení ukládáno, úzce zpravidla souvisejí s příčinami trestné činnosti, a je proto žádoucí, aby se odsouzený ochrannému léčení podrobil ještě během výkonu trestu. Pokud je léčba úspěšná, lze očekávat i větší efekt výkonu trestu. Proto se stanoví, že s výkonem takového léčení má být započato co nejdříve po nástupu výkonu trestu. Pokud odsouzený z jakéhokoliv důvodu ochranné léčení do svého propuštění nevykoná, správa věznice poskytne zdravotnickému zařízení potřebné podklady k pokračování v jeho výkonu.
Ochranné léčení v podmínkách výkonu trestu odnětí svobody nemůže Vězeňská služba zajišťovat vlastními prostředky, ale v součinnosti s resortem zdravotnictví. Proto je třeba, aby v tomto směru resorty spravedlnosti a zdravotnictví stanovily organizační zásady, podle nichž se léčba v podmínkách výkonu trestu bude provádět. Rozsah, v jakém bude ochranné léčení vykonáváno již během výkonu trestu, úměrně ovlivní nároky na kapacitu zdravotnických zařízení pro výkon ústavní péče.
K úzké souvislosti mezi příčinami trestné činnosti a uložením ochranného léčení je třeba zvlášť pečlivě přihlížet v řízení o podmíněném propuštění. V tomto řízení je třeba přihlížet nejen k tomu, jak odsouzený plní povinnosti stanovené ve výkonu trestu (což je u řady odsouzených jen otázkou adaptability na vězeňské prostředí), ale i to, do jaké míry se podařilo odstranit příčiny vedoucí k trestné činnosti a zda z tohoto pohledu hrozí nebezpečí jejího opakování.
K § 114:
Navrhuje se v zákoně výslovně připustit možnost, aby věznice přijímaly finanční a věcné dary na podporu své činnosti. Takto získané prostředky netvoří součást rozpočtu věznice, resp. o jejich výši se věznici rozpočet nesnižuje. Aby se předešlo narušování účelu výkonu trestu nebo se touto formou vlastně odškodňoval konkrétní odsouzený za trestnou činnost spáchanou ve prospěch dalších osob, stanoví se podmínky pro použití takových prostředků.
K § 115:
Prováděcí předpis stanoví podrobněji organizaci výkonu trestu odnětí svobody ve věznicích, aniž by zakládal nebo omezoval práva a povinnosti.
K § 116:
Dosud je výkon trestu odnětí svobody upraven zákonem citovaným v tomto ustanovení. Uvedený zákon se logicky navrhuje zrušit.
K § 117:
Určení data účinnosti není podmíněno přijetím jiného zákona a vychází z předpokládaného postupu projednávání tohoto návrhu.