Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Důvodová zpráva

Obecná část

Předkládaný návrh zákona by měl nahradit dosud platnou právní úpravu přijatou v roce 1965, která přes několik novelizací již nevyhovuje současným představám o obsahu a účelu výkonu trestu odnětí svobody.

Návrh vychází z požadavku zvýšit účinnost výkonu trestu především motivací odsouzeného k pozitivnímu chování. Uspokojování některých potřeb zejména v oblasti kultury nebo trávení osobního volna nechápe jako povinnost věznice, ale váže je na nezávadné chování odsouzeného. Vedle toho se do návrhu promítají doporučení obsažená v mezinárodních dokumentech týkajících se obsahu výkonu trestu a právního postavení odsouzených. V neposlední řadě návrh obsahuje některé změny, které by měly přispět k řešení stávajících problémů vězeňství, včetně zvýšení podílu odsouzených zařazovaných do práce.

Zpracovaný návrh zásad zákona sleduje tyto cíle:

1) dosáhnout větší účinnosti trestu odnětí svobody

Návrh vychází z principu, že postavení odsouzeného z hlediska rozsahu jeho práv závisí především na jeho chování během výkonu trestu. Pokud odsouzený porušuje povinnosti uložené zákonem (včetně povinnosti vykonávat přidělenou práci), nevzniká mu nárok na využívání řady možností, které výkon trestu zmírňují (např. kapesné, nákup věcí osobní potřeby, přerušení výkonu trestu, přijímání návštěv mimo věznici, další osobní volno). Rovněž se zpřesňuje a doplňuje se výčet kázeňských odměn, které lze odsouzenému uložit, aby měly motivující povahu.

2) odstranit zbytečné úkony, které dosud náklady na výkon trestu zvyšují

Dosud platný zákon vychází z jediného "modelu" průběhu výkonu trestu. Postup při přijímání odsouzených do výkonu trestu je poměrně značně administrativně náročný a zejména u tzv. krátkodobých trestů odnětí svobody zbytečný (stačí odkázat např. jen na vyšetření osobnosti odsouzeného v tzv. nástupním oddělení a následné sestavování resocializačního programu). Návrh proto vychází z několika variant modelů výkonu trestu v závislosti na jeho délce i toho, v jakém zařízení se trest vykonává (podíl nestátních subjektů na výkonu trestu, nebo i věznice pro místní výkon trestu).

3) širší zapojování obcí do účasti na zajišťování výkonu trestu

Podle principu oboustranné výhodnosti se navrhuje, aby obce mohly zřizovat věznice pro místní výkon trestu, kde by se jednoduchým způsobem vykonávaly kratší tresty odnětí svobody na odsouzených zařazených soudem do mírnějšího režimu výkonu trestu. Odsouzení by vykonávali práce ve prospěch obce a tím by se i zčásti řešil problém jejich zaměstnávání.

Věcné změny, které se do návrhu zásad zákona promítají, lze rozdělit do těchto skupin:

I. Změny v organizaci výkonu trestu, které se postavení odsouzených bezprostředně nedotknou

II. Změny, které předpokládají zlepšení postavení odsouzených

III. Změny, které zpřísňují podmínky výkonu trestu

ad I.

- připouští se, aby po dohodě s vlastníkem byly věznice zřizovány i v nestátních objektech s tím, že účast na správě a provozu věznice upraví dohoda mezi vlastníkem objektu a Vězeňskou službou,

- na rozdíl od stávající úpravy se navrhuje upustit od zpracovávání resocializačních programů u krátkodobých trestů odnětí svobody, kde tato organizačně a finančně náročné opatření nemá smysl,

- do tzv. poradního sboru ředitele věznice se navrhuje obsazovat výlučně osoby stojící mimo věznici, které ale zpravidla vykonávají činnost na výkon trestu navazující nebo s ním související (psychologové, lékaři, sociální pracovníci, zástupci obcí),

- dozor nad výkonem trestu se v souladu s úpravou, která platila za I. republiky a která v řadě států platí dosud, svěřuje okresním soudům,

- předpokládá se účinnější spolupráce s orgány veřejné správy a sociálními pracovníky při podmíněném propuštění, přerušení nebo skončení výkonu trestu tak, aby nad odsouzeným mimo věznici byl zajištěn sociální dohled,

- umožňuje se na žádost obce zřizovat věznice pro místní výkon trestu, kde by odsouzení ke krátkodobým trestům vykonávali práce ve prospěch obce,

- u odsouzených, kterým bylo uloženo ochranné léčení (zejména protialkoholní), se stanoví, že léčbu je zásadně třeba provést již během výkonu trestu (na rozdíl od stávající úpravy, kdy se výkon ochranného léčení zahajuje po propuštění z výkonu trestu v psychiatrických léčebnách). V tomto směru ministři spravedlnosti a zdravotnictví budou muset přijmout potřebná organizační opatření,

ad II.

- za zákonem stanovených podmínek (dobré chování odsouzeného, výkon trestu v mírnějším režimu, pozitivní vliv rodiny na odsouzeného) se připouští, aby odsouzený mohl návštěvu přijmout i mimo věznici,

- určité části odsouzených (v závislosti na jejich chování a typu věznice, v níž trest vykonávají) vzniká nárok na další osobní volno, které lze trávit podle rozhodnutí ředitele věznice buď ve věznici nebo mimo ní,

- připouští se, aby za zákonem stanovených podmínek mohla odsouzená žena během výkonu trestu pečovat o dítě do tří let jeho věku, pokud soud nesvěřil dítě do péče jiné osoby,

- výčet kázeňských odměn se rozšiřuje o takové odměny, které mohou stimulovat odsouzené (rozšíření osobního volna na kulturní a sportovní činnost, možnost přijmout návštěvu mimo věznici, prodloužení dalšího osobního volna),

ad III.

- podíl odsouzeného na úhradě zdravotní péče by se neměl lišit od způsobu, jakým na tuto péči přispívají občané (tedy pobyt ve výkonu trestu by neměl automaticky zakládat právo odsouzeného na bezplatnou zdravotní péči hrazenou státem),

- věznice bude odsouzeným poskytovat v souvislosti s uspokojováním jejich kulturních potřeb na rozdíl od dosavadního stavu jen určité minimum a současně se jim umožní, aby si za své finanční prostředky obstarávali další věci,

- pokud odsouzený nebude mít uhrazeny všechny pohledávky vzniklé v souvislosti se spáchaným trestným činem, bude mít omezenou možnost dispozice s finančními prostředky (nákup základních hygienických potřeb nebo úhrada těchto pohledávek),

- stanoví se, že v řízení o podmíněném propuštění je třeba více přihlížet i k tomu, zda byly odstraněny příčiny trestné činnosti (zejména zda např. odsouzený vykonal uložené ochranné léčení a s jakým výsledkem),

- odsouzenému, který bezdůvodně odmítne pracovat, ze zákona nenáleží tzv. sociální kapesné; tím není dotčena jeho odpovědnost za kázeňský přestupek spočívající v porušení zákonem stanovené pracovní povinnosti,

- přerušení výkonu trestu ve věznici pro místní výkon trestu zásadně nepřichází v úvahu u odsouzeného, který musel být do výkonu trestu dodán.

Praktické dopady navrhované právní úpravy

Nepředpokládá se, že s přijetím a zejména účinností navrhované právní úpravy by byly spojeny problémy, které by vedly ke vzniku mimořádných událostí ve věznicích. Navrhovaná právní úprava nepředstavuje pro odsouzené automatické zhoršení jejich postavení, ale jen zvýrazňuje zásadu, že podmínky, za nichž odsouzený trest vykonává, a rozsah jeho práv závisí především na jeho chování. Je pochopitelné, že navrhovaná právní úprava bude bezprostředně po svém přijetí posuzována především odsouzenými, kteří budou srovnávat předchozí a novou úpravu z pohledu zlepšení nebo zhoršení svého postavení ve výkonu trestu. V této souvislosti předmětem zájmu budou zejména otázky:

- zrušení samosprávy odsouzených,

- omezení možnosti volně nakládat s peněžními prostředky.

Samospráva není většinou odsouzených chápána jako prostředek jejich spoluúčasti na určování obsahu zejména mimopracovních podmínek výkonu trestu odnětí svobody, a to jednak pro její formální pojetí, jednak proto, že do jejího čela se často dostávají odsouzení, kteří vytvářejí vlastní hierarchickou organizaci odsouzených. Lze předpokládat, že pro většinu odsouzených bude přijatelnější náhradou za samosprávu uzákonění jejich práva obracet se svým jménem na správu věznice s náměty a připomínkami týkajícími se způsobu řešení otázek souvisejících s životem odsouzených ve věznici. Tomuto právu koresponduje povinnost správy věznice se takovými náměty a připomínkami zabývat a odsouzeného o způsobu vyřízení vyrozumět.

Omezení týkající se práva odsouzených nakládat s peněžními prostředky je vyvoláno snahou ve větší míře zajistit uspokojení nároků poškozených. Podobnému omezení (nebo ve svých důsledcích i přísnějšímu) by při řádném způsobu vedení výkonu rozhodnutí byl odsouzený podroben i při pobytu na svobodě. Pohledávky, které lze z jeho peněžních prostředků hradit, musí být navíc přiznané v soudním nebo správním řízení, takže tím je eliminováno nebezpečí zneužívání tohoto omezení.

Návrh přihlíží k právním úpravým výkonu trestu zemí Evropského společenství. Ustanovení návrhu zákona respektují i významné mezinárodní dokumenty, jejichž obsahem je Česká republika vázána. Mezi ně patří především Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.), - Opční protokol k Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech (č. 169/1991 Sb.), - Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (č. 143/1988 Sb.), - Standardní minimální pravidla pro zacházení s vězni, - Evropský vězeňský řád - evropská revidovaná verze Souboru minimálních pravidel pro zacházení s vězni.

Předpokladem důsledného uplatňování nového zákona o výkonu trestu odnětí svobody je dostatek vězeňského personálu, jeho odpovídající profesní příprava, dostatek ubytovacích kapacit a finančních prostředků pro zabezpečení výkonu trestu v jednotlivých typech věznic. Nelze očekávat, že optimální podmínky v tomto směru budou splněny k datu účinnosti zákona. Jejich dosažení je dlouhodobým procesem, který v některých směrech probíhá již za stávající právní úpravy. Proto nelze rozlišit finanční prostředky, které by bylo třeba vynaložit bez ohledu na novou úpravu výkonu trestu a prostředky, které bude třeba do vězeňství investovat k důsledné aplikaci nového zákona (navíc v průběhu řady let, po kterou by navrhovaná právní úprava měla platit). S přijetím navrhovaného zákona však nejsou spojeny takové nároky na roční rozpočty, které by se výrazněji lišily od dosavadní úrovně financování vězeňství.

Zvláštní část

K § 1:

Trest odnětí svobody je jedním z druhů trestů zakotvených v trestním zákoně (§ 27 tr.zák.). Nejen při jeho ukládání, ale i jeho výkonem je proto třeba sledovat dosažení účelu trestu ve smyslu trestního zákona (§ 23). Zákon o výkonu trestu proto nemá definovat a sledovat zvláštní účel výkonu trestu odnětí svobody, ale jen stanovit prostředky působení na odsouzeného, které mají k vymezenému cíli směřovat. V souladu s účelem trestu odnětí svobody definovaným v pravidle č. 58 Standardních minimálních pravidel pro zacházení s vězni a pravidlem č. 3 Evropského vězeňského řádu (evropská revidovaná verze Souboru minimálních pravidel pro zacházení s vězni) se zákon soustřeďuje na rozvíjení osobnostních rysů a schopností odsouzených, které jim umožní vést po propuštění z výkonu trestu soběstačný život v souladu s dobrými mravy.

K § 2:

Zásady výkonu trestu a resocializační programy (ustanovení § 2 a 3) zakládají obecnou povinnost nejen respektovat přirozenou důstojnost osobnosti, ale též zacházet s odsouzeným během výkonu trestu tak, aby proces jeho resocializace byl co možná nejúspěšnější.

Navržené ustanovení respektuje jak příslušná ustanovení trestního zákona (§ 23 odst. 2, 259a) a Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky, tak i významné mezinárodní dokumenty, jejichž obsahem je Česká republika vázána, popřípadě k nim přihlíží jako k doporučujícím. Patří mezi ně zejména

- Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.),

- Opční protokol k Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech (č. 169/1991 Sb.),

- Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (č. 143/1988 Sb.),

- Standardní minimální pravidla pro zacházení s vězni,

- Evropská vězeňská pravidla - evropská revidovaná verze Standardních minimálních pravidel pro zacházení s vězni.

K § 3:

Navrhuje se převzít princip působení na odsouzeného formou resocializačního programu, který v co největší míře přihlíží k osobnosti odsouzeného, jeho intelektové úrovni, vzdělání, délce uloženého trestu i typu věznice, ve které odsouzený trest vykonává.

Resocializační program se zpracovává na základě komplexní zprávy o odsouzeném pořízené během výkonu trestu v nástupním oddělení. Pokud u odsouzeného přichází v úvahu více variant resocializačního programu, umožní se mu výběr. Podmínkou účinnosti resocializačního programu je jeho aktualizace v závislosti na vývoji chování odsouzeného.

Zpracování resocializačního programu nemá smysl v případě, kdy je zřejmé, že jeho realizace není z nějakého důvodu možná (především u krátkodobých trestů). Proto se resocializační program jako forma působení na odsouzeného stanoví jako zásada, z níž jsou možné výjimky.

K § 4:

Orgánem odpovědným za zajišťování výkonu trestu je výlučně Vězeňská služba, jejíž působnost v tomto směru je zakotvena i v jiných právních předpisech (zejména v zákoně ČNR č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky). Tato odpovědnost neznamená, že Vězeňská služba bude všechny činnosti spojené s výkonem trestu odnětí svobody provádět vlastními silami. V některých činnostech je její místo nezastupitelné (střežení odsouzených), některé činnosti bude zčásti provádět sama a zčásti je bude zajišťovat na smluvním základě prostřednictvím jiných subjektů (např. zaměstnávání odsouzených) a při provádění některých činností bude vystupovat zásadně v roli prostředníka (např. zdravotní služba).

V souladu s požadavkem zákonnosti postupu Vězeňské služby se stanoví, že může vůči odsouzeným použít jen ta omezení nebo donucovací prostředky, které stanoví zvláštní zákon (zákon ČNR č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky).

Zákon ČNR č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, předpokládá, že Vězeňskou službu tvoří jak příslušníci ve služebním poměru, tak občanští pracovníci (zaměstnanci) v pracovním poměru. Přitom občanští pracovníci zajišťují významnou část výkonu trestu odnětí svobody (organizační, ekonomickou, speciální výchovnou a další odbornou činnost). Proto se při vymezení působnosti Vězeňské služby v zásadě nerozlišuje mezi příslušníkem a občanským pracovníkem.

K § 5:

Místem výkonu trestu je zásadně věznice, jejíž součástí může být i zdravotnické zařízení, ať již přímo v areálu věznice (např. nemocnice na Pankráci) nebo mimo něj (např. pavilon č. 17 v Psychiatrické léčebně v Praze-Bohnicích). Výjimečně lze trest vykonávat i mimo věznici ve zdravotnickém zařízení, které nespravuje Vězeňská služba, pokud to vyžaduje zdravotní stav odsouzeného. Odpovědnost za ostrahu odsouzeného má v takovém případě správa nejbližší věznice. Jestliže s umístěním odsouzeného ve zdravotnickém zařízení vzniknou další náklady (např. v souvislosti s uvolněním samostatného pokoje pro odsouzeného), uhradí je takovému zdravotnickému zařízení Vězeňská služba.

Navrhované ustanovení umožňuje, aby věznice byla zřízena i v jiném objektu, než v objektu Vězeňské služby. Logickou podmínkou je souhlas vlastníka takového objektu, vyjádřený uzavřenou smlouvou. Podmínkou uzavření smlouvy o zřízení věznice v určitém objektu bude současně souhlas jeho vlastníka se zřízením věcného břemene ve smyslu občanského zákoníku. Tím se zajišťuje kontinuita pro případ změny vlastnického práva. Konkrétní účast Vězeňské služby a vlastníka objektu na správě a provozu takové věznice se bude řídit dohodou mezi oběma subjekty. V úvahu přichází široká škála modifikací od pouhého pronájmu objektu, který nebude spojen s žádnou další aktivitou vlastníka objektu, až po převážné zajišťování správy a provozu věznice jiným subjektem, než je Vězeňská služba. Té však ze zákona vždy zůstává odpovědnost za ostrahu věznice a za dodržování zákonných podmínek výkonu trestu. Skutečností, že věznice má tento zvláštní režim, není dotčeno právo dozoru nad výkonem trestu. Zákon v tomto směru upravuje okruh otázek, ohledně nichž je dohoda o účasti na správě a provozu věznice možná.

K § 6:

Dosud platný zákon o výkonu trestu odnětí svobody před poslední novelizací umožňoval zřízení poradního sboru. Tato instituce byla zrušena pro svoji nefunkčnost a formálnost odvíjející se od toho, že členy poradního sboru byly z velké části příslušníci nebo pracovníci Vězeňské služby často působící v té samé věznici. Pokud má mít poradní sbor smysl, je naopak třeba, aby jeho členy byly osoby, které nejsou vůči řediteli ve vztahu podřízenosti, které ovšem k problematice výkonu trestu mají vztah. Okruh osob, které mohou v poradním sboru působit, se předem neomezuje. Výběr se ponechává na řediteli věznice, který by měl mít v prvé řadě zájem na vytvoření kvalifikovaného a funkčního poradního orgánu. Členem takového orgánu s ohledem na svoji působnost bude patrně vždy sociální kurátor.

K § 7:

Typy věznic jsou v navrhovaném ustanovení shodné s dosavadní úpravou. Stejně se člení věznice nebo zvláštní oddělení věznice určené pro výkon trestu mladistvých odsouzených. Rovněž jako dosud o zařazování odsouzených do příslušného typu věznice při ukládání trestu rozhoduje soud (§ 39a tr. zák.). Proto se v zásadě neupravují hlediska pro zařazení do věznice určitého typu, ale tato úprava se ponechává v trestním zákoně, neboť je součástí rozhodování soudu o trestu.

Definice mladistvého je podle tohoto ustanovení v podstatě shodná s vymezením tohoto pojmu v § 74 odst. 1 tr. zák. Odlišnost spočívá v tom, že ve smyslu tohoto zákona se za mladistvého nebude považovat odsouzený, který trest vykonává ve věznici pro ostatní (dospělé) odsouzené, nebo který byl do takové věznice přeřazen. Jestliže soud mladistvého po dovršení 18.roku jeho věku ve smyslu § 81 odst. 2 trestního zákona nezařadil pro výkon trestu do věznice pro mladistvé, nebo takového mladistvého, který již trest vykonává, neponechal ve věznici pro mladistvé, není důvodu pro něj stanovit výjimky, jaké se uplatňují pouze ve věznicích pro mladistvé.

K § 8:

Dikce tohoto ustanovení přebírá dosavadní úpravu v tom, že rozhodnutí o umístění odsouzeného do konkrétní věznice příslušného typu určeného soudem činí generální ředitelství Vězeňské služby, které má celostátní přehled o volných vězeňských kapacitách.

K § 9:

Při výkonu trestu se rozlišuje mezi vnější a vnitřní diferenciací, tedy mezi zařazením odsouzeného do věznice určitého typu a zařazením odsouzeného do určité skupiny odsouzených v rámci příslušné věznice. O vnější diferenciaci rozhoduje soud, o vnitřní správa věznice, přičemž se vychází především z obsahu resocializačního programu. Vedle toho se stanoví princip prostupnosti mezi skupinami vnitřní diferenciace v závislosti na plnění účelu výkonu trestu.

K § 10:

V ustanovení o přijímání odsouzených jsou vyjmenovány doklady, na jejichž základě lze přijmout odsouzeného do výkonu trestu, a též se stanoví doba přijímání do věznice. Další podrobnosti týkající se prokazování totožnosti odsouzeného a rozmezí provozní doby věznic v pracovní dny, budou stanoveny v prováděcí vyhlášce vydané na základě zmocnění uvedeného v § 116.

K § 11:

V tomto ustanovení se legalizuje fakticky fungující přijímací oddělení, v němž se nově přijatí odsouzení ubytují na dobu, než generální ředitelství Vězeňské služby rozhodne o jejich umístění do konkrétní věznice příslušného soudem stanoveného typu, a podrobí se v něm nejnutnějším úkonům včetně seznámení se svými právy a povinnostmi.

K § 12:

Proces umísťování odsouzených je v podstatě stejný jako dosud. Nad rámec stávající právní úpravy obsažené v zákoně o výkonu trestu se zakotvuje existence zvláštních oddělení věznic, kam se za zákonem splněných podmínek dočasně umísťují odsouzení, pokud to vyžaduje jejich zdravotní stav.

K § 13:

Nástupní oddělení obsahově koresponduje s dosavadním § 7 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, které bylo formulováno v souvislosti s poslední novelou uvedeného zákona a v praxi se osvědčilo.

Informace, které v souvislosti se zpracováním komplexní zprávy věznice získá, mají povahu důvěrných informací a je třeba zajistit jejich ochranu. Proto se v zákoně v tomto směru Vězeňské službě stanoví příslušné povinnosti.

K § 14:

Přemísťování odsouzených se do návrhu zákona zařazuje nově a záměrně se zdůrazňuje jeho organizační obsah, aby bylo zřejmé, že přemísťování odsouzených se uskutečňuje vždy v rámci téhož typu věznice, zatímco přeřazování naopak znamená změnu typu věznice.

K § 15:

Navrhovaná úprava přeřazování odsouzených vychází z právní úpravy platné od 1. 1. 1994, která se v praxi jednoznačně osvědčila. Změna postupu při přeřazování odsouzených vyplývá z nutnosti i při přípravě nového zákona respektovat nález Ústavního soudu k otázce přeřazování odsouzených, který byl publikován pod č. 8/1995 Sb.

K § 16:

Rozhodování o přeřazování odsouzeného se v souladu s nálezem Ústavního soudu České republiky publikovaným pod č. 8/1995 Sb., svěřuje soudu. Shodně s ustanovením § 320 odst. 2 tr. řádu je tímto soudem okresní soud, v jehož obvodu se trest vykonává. Omezující hlediska, která byla již obsažena v § 9 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, se vzhledem k rozdílné míře ostrahy v jednotlivých typech věznice přebírají.

K § 17:

V zájmu jednotného výkladu počítání lhůt souvisejících s přeřazováním odsouzených se výslovně stanoví, že doba výkonu vazby se do dob výkonu trestu požadovaných v § 16 nezapočítává. Dosud se tato skutečnost dovozovala jen výkladem, což v praxi činilo problémy.

K § 18:

Podmínky pro přeřazení odsouzeného do věznice s přísnějším režimem vycházejí z ustanovení § 324 trestního řádu a respektují i odůvodnění nálezu Ústavního soudu č. 8/1995 Sb., podle něhož změnu režimu výkonu trestu odnětí svobody je třeba považovat za součást rozhodování o trestu ve smyslu Listiny základních práv a svobod.

K § 19:

Určení věznice, v níž v souladu s rozhodnutím soudu bude odsouzený vykonávat trest, je administrativním úkonem, který se svěřuje do působnosti generálního ředitelství Vězeňské služby, U tohoto článku Vězeňské služby se soustřeďují potřebné údaje o aktuální volné kapacitě jednotlivých věznic.

K § 20:

V souvislosti s úpravou práv a povinností odsouzených během výkonu trestu se zdůrazňuje obecná zásada, podle které povinnosti odsouzených mohou vyplývat též z jiných zákonů než je zákon o výkonu trestu. Vedle toho se stanoví podmínky pro možné omezení rozsahu práv a svobod odsouzených, a též se limituje rozsah dalších omezení odsouzeného v případě, že je během výkonu trestu proti němu vedeno další trestní stíhání a jsou splněny podmínky vazby podle § 67 tr. řádu.

K § 21:

Odsouzeným se v zákoně zaručují jednak takové podmínky ubytování, které odpovídají hygienickým požadavkům sledujícím ochranu zdraví odsouzených, jednak se uvádí alespoň minimální výčet věcí, které musí mít každý odsouzený při ubytování k dispozici.

K § 22:

V zákoně se zakotvuje právo odsouzeného na přiměřenou stravu v odpovídajícím množství a kalorické hodnotě. Zároveň se zakotvuje právo na častější podávání stravy u odsouzeného, u něhož to vyžaduje povaha jeho onemocnění (např. diabetes).

K § 23:

Pokud jsou pro to podmínky, umožňuje se, aby odsouzený používal svůj oděv a prádlo. V takovém případě je povinen tyto věci udržovat v pořádku a čistotě na vlastní náklady. Zákon předpokládá, že používání vlastního oděvu lze připustit buď u některých kategorií odsouzených (např. u žen) nebo v některých typech věznic (s dohledem a dozorem).

K udržování čistoty vlastního oděvu a prádla odsouzený může buď využít prostředků, které mu podle podmínek nabídne věznice, nebo volit formu jejich výměny prostřednictvím balíčků. K realizaci tohoto práva se stanoví, že na balíčky obsahující prádlo a oděv pro odsouzeného se nevztahují termíny uvedené jinak v § 33.

K § 24:

V souladu s požadavky zakotvenými v Evropském vězeňském řádu se odsouzenému zajišťují standardní podmínky k ochraně jeho zdraví.

K § 25:

Odsouzenému se zaručuje právo na zdravotní péči za podmínek které stanoví zvláštní zákon (viz zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů a jeho zvláštní ustanovení v § 9 odst. 2). Rovněž na úhradu nákladů této péče je odsouzený povinen přispívat podle zvláštních předpisů stejně jako kterýkoliv jiný pacient. Výjimku z tohoto pravidla představují náklady na preventivní vstupní, periodickou, mimořádnou a výstupní lékařskou prohlídku. V tomto případě se jedná o tzv. úkony ve veřejném zájmu, a proto se ze zákona stanoví, že náklady na tyto prohlídky nese stát.

K § 26:

Náklady výkonu trestu odnětí svobody, které jsou odsouzeným buď sráženy z jejich odměny za práci, nebo jsou jako pohledávka vymáhány, mohou zahrnovat i pojistné na zdravotní pojištění odsouzených. Takový způsob je jednodušší, nepředstavuje zvýšené náklady na státní rozpočet a nevyžaduje diferenciaci mezi odsouzenými, kteří pracují a odsouzenými, pro které případně nejsou pracovní příležitosti.

K § 27:

V podmínkách výkonu trestu odnětí svobody není důvod ke stanovení jakýchkoliv omezujících opatření týkajících se korespondence, a to jak z hlediska výběru osob, s nimiž si odsouzený může dopisovat, tak z hlediska frekvence korespondence. Kontrola korespondence představuje oprávnění (nikoliv ve všech případech povinnost) Vězeňské služby se seznámit s obsahem korespondence (ať již pocházející od odsouzeného, nebo pro něj určené). Důvodem je potřeba v některých případech předejít tzv. mimořádným událostem ve věznici. Zákon v souladu s požadavky obsaženými v mezinárodních dokumentech i v trestním řádu stanoví výjimky z tohoto oprávnění. Další výjimku představují omezení, která se uplatní u odsouzeného, u něhož je dán důvod vazby podle trestního řádu.

K § 28:

Návštěvy patří mezi významný prvek při udržování pozitivních sociálních vztahů. Z tohoto důvodu se možnost odsouzených přijímat návštěvy ve věznici co nejvíce rozšiřuje, samozřejmě v souladu s provozními možnostmi věznic. Navštěvovat mohou odsouzeného především jemu blízké osoby. Ředitel věznice může odsouzenému povolit i návštěvu jiné osoby, jestliže lze mít důvodně za to, že to přispěje k dosažení účelu trestu nebo jestliže pro takové rozhodnutí je dán důležitý důvod. Ve věznicích s dohledem a dozorem, kde zpravidla nehrozí nebezpečí z útěku, může ředitel odsouzenému povolit přijmout návštěvu mimo věznici.

K § 29:

Právo odsouzených na poskytování duchovních a sociálních služeb ve smyslu zákona č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností, se nijak neomezuje, neboť se jedná o aktivity, které napomáhají k dosažení účelu trestu. Zákon o výkonu trestu nebude obsahovat zvláštní ustanovení o spolupráci věznice s registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi. Postačí odkázat na úpravu obsaženou v zákoně, na který se odkazuje.

K § 30:

Právo odsouzeného na své náklady odebírat tisk a jiné publikace nijak neodporuje účelu výkonu trestu, a proto se v tomto směru v zásadě nijak neomezuje. Výjimku představují publikace, jejichž obsah jednoznačně odporuje požadavku pozitivního působení na odsouzené. V knihovnách jednotlivých věznic jsou zřízeny knihovny s podobným inventářem, jaký mají tzv. veřejné knihovny. Odsouzený může využívat služeb této knihovny bez ohledu na to, zda jinak má dostatek finančních prostředků na nákup vlastních publikací.

K § 31:

Právo odsouzeného mít ve věznici a používat i další věci není vázáno na výčet takových věcí, který by nemohl být vyčerpávající. Proto se volí takové vymezení, jehož kriteriem je účel těchto věcí, jejich povaha a ochrana práv ostatních odsouzených.

K § 32:

S částí finančních prostředků, které si odsouzený vydělá, nebo které mu jsou do věznice poukázány, může volně nakládat, kromě jiného i tak, že je použije na nákup věcí uvedených v tomto ustanovení. Zřizování prodejen v jednotlivých věznicích se osvědčilo a z mnoha hledisek se ukázalo jako vhodnější opatření, než je vymezení širokých podmínek zasílání balíčků.

K § 33:

Právo odsouzeného přijímat balíčky během výkonu trestu se ponechává ve stejném rozsahu, jaký stanoví dosud platný zákon. K případnému omezení v tomto směru, odůvodněnému nebezpečím, že v balíčkách se i přes náležitou kontrolu mohou dostat do výkonu trestu nežádoucí věci, se nepřistoupilo, neboť se respektuje zájem odsouzeného na udržování styků zejména s rodinou. Je však třeba poukázat na to, že odsouzený má širokou možnost nákupů za peníze, které si s sebou do věznice přinesl nebo které mu byly během výkonu trestu zaslány. Tento postup je daleko vhodnější, neboť odsouzený může nakupovat průběžně, aniž by zboží, zejména potraviny, hromadil a vystavoval je nebezpečí zkázy a sebe poškození zdraví. Navíc dostupný sortiment vylučuje možnost získávání nepovolených věcí.

K § 34:

Odsouzenému se v podstatě ponechává volnost při dispozici s finančními prostředky, které mu jsou do věznice zaslány nebo které si s sebou do věznice přinesl, anebo které představují tzv. kapesné. Výjimkou jsou případy, kdy odsouzený nemá v úschově věznice dostatek finančních prostředků, které v případě svého propuštění potřebuje k cestě do místa bydliště, nebo tehdy, jestliže nemá uhrazeny všechny pohledávky spojené s trestním řízením (zejména náklady trestního řízení, náklady vazby a výkonu trestu, škodu způsobenou trestným činem nebo škodu způsobenou během výkonu trestu).

K § 35:

V souladu s požadavky obsaženými v Evropských vězeňských pravidlech se odsouzeným zaručuje právo podávat stížnosti orgánům, oprávněným o nich rozhodovat nebo provádět šetření. Rovněž se jim zaručuje právo žádat o rozmluvu s úřední osobou, která provádí kontrolu ve věznici. Právo odsouzených na poskytování právní pomoci advokátem (v jiných než trestních věcech) je zaručeno tímto zákonem.

K § 36:

Výčet základních povinností, které má odsouzený během výkonu trestu, vychází ze stávající úpravy, která odpovídá úpravě obsažené zejména v Evropském vězeňském řádu. Výčet zákazů byl rozšířen zejména o zákaz her o peníze, věci a služby nebo jiné úkony ohrožující lidskou důstojnost, o zákaz tetování (vzhledem k nebezpečí nákazy AIDS), zneužívání zdravotní péče předstíráním poruchy zdraví nebo úmyslným poškozováním svého zdraví. Porušení některé z povinností uvedených v této zásadě je kázeňským přestupkem. Z úpravy kázeňského řízení (§ 41 a násl.) vyplývá, že zaviněné porušení stanovené povinnosti je vždy třeba prokázat.

K § 37:

Výčet povinností odsouzených během výkonu trestu vychází z potřeby zajistit pořádek ve věznicích a bezpečnost zaměstnanců Vězeňské služby i odsouzených navzájem. Tento výčet odpovídá rozsahu povinností, které připouští právní úpravy jiných států i mezinárodní dokumenty týkající se těchto otázek. Výčet povinností odsouzeného byl zejména doplněn o povinnost udržovat svůj zevnějšek v čistotě a pořádku, podrobit se úkonům, které jsou nezbytné pro identifikaci (např. fotografování, otisky prstů) a zpracování komplexní zprávy, která je východiskem pro stanovení resocializačního programu (např. vyplňování dotazníků, zjišťování rodinné anamnézy, podrobení se testům).

K § 38:

Navrhuje se upustit od institutu samospráv odsouzených, které se ukázaly jako nevyhovující. Odsouzeným je zachována možnost podílet se na způsobu řešení otázek souvisejících s jejich životem ve věznici předkládáním návrhů a připomínek. Základní úprava týkající se podílu odsouzených na řešení otázek souvisejících s jejich životem ve věznici je stanovena v zákoně. Podrobnosti organizační povahy o způsobu realizace tohoto práva budou zakotveny v prováděcí vyhlášce diferencovaně podle jednotlivých typů věznic.

K § 39:

Provoz každé věznice je po organizační stránce upraven vnitřním řádem věznice, který má povahu závazného pokynu ředitele věznice vyplývajícího ze zákona. Tímto řádem nejsou nijak omezována práva odsouzených vyplývající ze zákona, ani v něm nejsou obsaženy další povinnosti, které by zákon neupravoval.

K § 40:

Kázeňské odměny představují významný nástroj k posílení motivace odsouzených k pozitivním aktivitám. Jejich výčet se upravuje tak, aby pro odsouzeného znamenaly byť jednorázové zlepšení jeho postavení a nebyly jím chápány jen jako formální záležitost.

K § 41:

Výčet kázeňských trestů se mění tak, že se vypouštějí tresty spojené s formální výstrahou a naopak se připouští odklad některých trestů na zkušební dobu. Kázeňské tresty se formulují tak, aby nenarušovaly plnění úkolů podle resocializačního programu.

K § 42:

V kázeňském řízení se zakotvují obecné požadavky řádného zjištění skutkového stavu věci a přiměřenosti kázeňského trestu povaze a závažnosti kázeňského přestupku.

K § 43:

Zákonné podmínky pro uložení kázeňského trestu propadnutí věci jsou formulovány shodně s úpravou obsaženou v trestním zákoně nebo v zákoně ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.

K § 44:

Nová úprava výkonu kázeňského trestu celodenního umístění do uzavřeného oddělení nebo umístění do samovazby vychází z Evropských vězeňských pravidel a respektuje podmínky stanovené pro výkon tohoto kázeňského trestu.

K § 45:

Zákonné podmínky pro zabrání věci jsou formulovány shodně s úpravou obsaženou v trestním zákoně nebo v zákoně ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.

K § 46:

K zajištění zákonnosti při vyřizování kázeňských přestupků má přispět úprava, podle níž je kázeňská pravomoc svěřena pouze k tomu určeným zaměstnancům Vězeňské služby. Předpokládá se, že někteří zaměstnanci Vězeňské služby by byli zmocněni přímo zákonem (ředitelé věznic), někteří na základě pověření k tomu oprávněnou osobou.