Zvláštní část:
K čl. I:
S ohledem na charakter novelizace a skutečnost, že poměrně značná část úpravy rodinných vztahů zařazená v doplněné části první a nové části deváté, v podstatě odpovídá stávající úpravě v zákoně o rodině a v příslušných partiích občanského zákoníku o bezpodílovém spoluvlastnictví manželů a společném nájmu bytu, jsou v této části důvodové zprávy odůvodněny především změny, k nimž oproti současné úpravě dochází.
Změny v ustanoveních § 1 a 2 jsou důsledkem zařazení úpravy rodinných vztahů do občanského zákoníku, jehož obecná ustanovení musí odrážet rozšíření okruhu regulace, zejména nezbytnost zvýšené ochrany nezletilých dětí a plné respektování jejich zájmu ve vztazích, v nichž jinak pro jejich soukromoprávní charakter strany zásadně vystupují v rovném postavení.Tento základní přístup odpovídá závazkům České republiky plynoucím z ratifikované Úmluvy o právech dítěte i dokumentům a konvencím Rady Evropy.
Výlučnost a kogentnost úpravy základních institutů rodinného práva vyžaduje, aby na rozdíl od ostatních občanskoprávních vztahů, kde si mohou dohodou jejich účastníci upravit vzájemná práva a povinnosti odchylně, pokud to zákon nevylučuje, byly ve vztazích rodinných podobné odchylky připuštěny tam, kde to zákon výslovně připouští.
Úprava postavení účastníků občanskoprávních vztahů v § 9 odst.2 musí reagovat na skutečnost, že jen určitá práva a povinnosti rodičů, které nejsou zahrnuty do institutu rodičovské zodpovědnosti podléhají obecnému režimu právních úkonů. V příslušných partiích s tím pak zákon počítá (§ 909 odst.4 v určení otcovství, § 921 u příjmení a jména dítěte, § 970 odst.2 u osvojení). Jinak celá oblast rodičovské zodpovědnosti je zásadně zletilostí podmíněna.
Ostatní změny pod body 4 až 11 jsou pak důsledkem zařazení úpravy majetkových vztahů manželů do nové rodinněprávní části deváté .
Změny oproti stávající úpravě vzniku manželství se dotýkají především stadia předcházejícího uzavření manželství, kde je potřebné rozšířit okruh skutečností, s nimiž mají být snoubenci navzájem obeznámeni,popřípadě o nichž by si měli muž a žena, kteří spolu hodlají uzavřít sňatek, učinit konkrétní představu a tak vytvořit základní předpoklady pro budoucí soulad v manželství.
Nezbytné je, aby snoubenci zvážili budoucí rovněž majetkový režim, zejména zda se podřídí zákonné úpravě společného jmění, jaké majetkové hodnoty, byť budou tvořit i nadále oddělený majetek každého z nich, budou k dispozici pro případné krytí potřeb rodiny, aby vzali v úvahu majetkové a platové poměry obou z nich, eventuelní rizika vyživovací povinnosti mimo zakládanou rodinu atd. Snoubenci mají novou možnost upravit si rozsah popřípadě existenci společného jmění i předmanželskou smlouvou ve smyslu § 880 odst.3. Obdobně společné bydlení musí být předmětem úvah snoubenců, ať už budou užívat byt právem jen jednoho z nich (vlastníka nemovitosti), nebo ze zákona vznikne společný nájem bytu; i zde snoubenci mohou prakticky uvážit úpravu bydlení odchylně od zákonné úpravy (§ 899).
Všechny tyto předpoklady a podmínky budou přezkoumány spolu s těmi, které už v současné úpravě jsou uvedeny matričním úřadem před uzavřením manželství. Návrh v § 855 zachovává rovnost mezi občanským sňatkem před pověřeným členem obecního zastupitelstva a církevním sňatkem před osobou pověřenou registrovanou církví nebo náboženskou společností. Odstraňuje však nedostatek současné právní úpravy, která neřešila jejich vzájemný vztah. Napříště církevní sňatek může následovat po sňatku občanském, ovšem může mít už jen povahu obřadu, protože manželství už před tím vzniklo. Občanský sňatek po církevním pak už následovat nemůže. Skutečnost, že zdaleka ne všechny v České republice registrované církve a náboženské společnosti mají profesionální sbor duchovních a není tak vždy u všech církevních sňatků zaručena platnost a existence uzavřených manželství, vede k úpravě, dle níž vznik manželství formou církevního sňatku je podmíněn předložením osvědčení matričního úřadu o splnění stanovených předpokladů a podmínek ne staršího tří měsíců. Záruky platnosti a existence manželství a naprostá spolehlivost matričních údajů je důležitá i z hlediska práv třetích osob v majetkových a bytových vztazích a i s ohledem na řadu veřejnoprávních nároků s manželstvím spojených.
Návrh respektuje i silné požadavky na možnost užívat i po sňatku jako druhé své dosavadní příjmení nebo jedno z nich, pokud už před svatbou užívala žena nebo muž příjmení dvě. Vždy však bude počet příjmení i po předcházejícím zániku jiného manželství omezen na příjmení dvě.
Návrh nadále nepředpokládá stanovení místní příslušnosti matričního úřadu vázanou na trvalý pobyt jednoho ze snoubenců u občanského sňatku a ponechává na vůli snoubenců volbu místa uzavírání manželství.
Jsou v podstatě upraveny shodně se stávající úpravou. Nově se řeší v § 871 jen situace, kdy by došlo k uzavření manželství v důsledku fyzického násilí nebo bezprávné výhrůžky, které nelze zcela vyloučit, byť se bude jednat o případy výjimečné.
Neplatnost manželství pro omyl v totožnosti snoubence pak může nastat nejčastěji v souvislosti s předložením falešných dokladů, např. o státní příslušnosti a pod. Požadavek právní jistoty o existenci a platnosti sňatku pak odůvodňuje stanovení lhůty, v níž může být neplatnost druhým manželem uplatněna.
Nově jsou systematicky upraveny vztahy mezi manžely, a to komplexně jak osobní vztahy, tak i majetkové.
Z hlediska úpravy osobních vztahů se vedle tradičních povinností zdůrazňuje povinnost manželů vzájemně respektovat svoji důstojnost a společně pečovat o děti. Zvýrazňuje se poskytování prostředků na náklady společné domácnosti namísto původní formulace uspokojování potřeb rodiny, což se promítá i v možnosti soudu rozhodnout o úhradě těchto nákladů vedle vyživovací povinnosti mezi manžely jako o samostatném nároku.
Úprava majetkových vztahů mezi manžely je vedena snahou nahradit dosavadní úpravu, která zahrnovala vlastně jen vlastnický režim věcí, komplexním institutem společného jmění manželů, které je tvořeno nejen majetkem manželů nabytým za trvání manželství, zahrnujícím vedle věcí movitých a nemovitých rovněž pohledávky, obchodní aktiva a akcie, majetkové nároky z práv autorských atd., ale i závazky manželů. Stále výraznější podíl pohledávek uvedeného druhu i dluhů, zejména v podnikatelské sféře, už neumožňuje spoléhat na dotváření právního režimu cestou soudní judikatury. Oproti dosavadnímu rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví manželů, věci sloužící výkonu povolání jen jednoho z manželů nadále budou tvořit součást společného jmění. Důvodem i zde je rostoucí počet podnikatelských aktivit, kde často tyto věci tvoří podstatu společného jmění. Spravedlivé a účelné rozdělení věcí, pohledávek i dluhů a s tím související zápočty, bude věcí dohody či soudního rozdělení po zániku společného jmění manželů. Obdobně se v úpravě odráží konstantní judikatura, respektující transformaci výlučného majetku každého manžela, zejména při směnných a i kupních smlouvách, týkajících se nemovitostí.
Jednoznačně jsou upraveny účinky smluv manželů ohledně rozsahu jejich společného jmění v tom smyslu, že tyto smlouvy mají účinky pro budoucnost a nelze tedy rozšířit nebo zejména snížit rozsah společného jmění se zpětnými účinky. Na rozdíl od předchozí úpravy obligatorně je vždy ve společném jmění manželů obvyklé vybavení domácnosti zahrnující samozřejmě jen věci nabyté za trvání manželství. Výslovně se připouští možnost vyjmout ze společného jmění jednotlivé majetkové celky (nemovitosti, obchodní aktiva atd.) a i ohledně těchto celků vyhradit jeho vznik ke dni zániku manželství. Novým institutem jsou smlouvy o změně manželského majetkového režimu, které ve stejném rozsahu budou moci uzavřít snoubenci. Třeba respektovat zájem těch, kdož chtějí tyto záležitosti vyjasnit už před vznikem manželství s ohledem na majetek, který mají a který podle předpokladů ponese zisk, na druh, rozsah a rizikovost případného podnikání, podmínky rodičů snoubenců pro event. majetkový přínos, existenci dětí z předešlých manželství a jejich majetkové zájmy a řadu dalších důvodů. Zkušenosti ukazují, že v západních státech, kde je tento institut předmanželských smluv zaveden, dosahuje jejich podíl 20-25%.
Zavádí se vyvratitelná domněnka, že majetek a závazky tvoří společné jmění manželů, pokud byl majetek nabyt nebo závazky vznikly za trvání manželství.
Pokud jde o správu společného jmění a nakládání s ním , zůstává zachována dosavadní úprava.
Nově je s ohledem na zmíněné omezení manželů upraveno i rozhodování soudu o zúžení rozsahu společného jmění. Podle nové úpravy již soud nemůže zrušit společné jmění, ale pouze jej zúžit až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti, a to jen ze závažných důvodů. Nevyžaduje se již, aby další trvání společného jmění odporovalo dobrým mravům. V případě, že jeden z manželů získal oprávnění k podnikatelské činnosti, může návrh na zúžení rozsahu společného jmění podat kterýkoli z manželů. Jde o návrat k úpravě zákona č. 105/1990 Sb. Dosavadní omezení jen na oprávnění podat tento návrh nepodnikajícím manželem má diskriminační charakter a narušuje zásadu rovnosti manželů, zakotvenou v Listině základních práv a svobod. Nově se též respektuje rozdíl mezi společníky veřejných obchodních společností a komplementáři komanditních společností na jedné straně a komanditisty a společníky společnosti s ručením omezeným na straně druhé.
Úprava zániku a vypořádání společného jmění manželů zůstává zachována podle dosavadní úpravy s výjimkou dohody o vypořádání, pro kterou se stanoví nově požadavek písemnosti.
Pokud jde o nájem bytu, zůstává zachována dosavadní právní úprava společného nájmu manželů v podstatě beze změny.
S ohledem na nutnost zvýšit ochranu druhého manžela bydlícího s manželem, který byt užívá na základě svého věcného práva, a tedy odvozujícího své užívací právo od vztahu rodinného (viz § 896), nová úprava mu právo užívat byt přiznává i po zániku manželství do doby zajištění příslušné bytové náhrady. Totéž platí i v případě, že vlastnické právo k bytu nebo nemovitosti, v níž se byt nachází,získá jeden z manželů za trvání manželství (např. darováním, děděním). Bytovou náhradou v případě rozvodu manželství je náhradní ubytování u manžela, jemuž nebyly po dobu po rozvodu svěřeny děti do výchovy. Vyplňuje se tak mezera v zákoně, kterou soudy v některých případech byly nuceny vyplňovat s použitím § 3 obč.zák.
Zvýšená ochrana manžela, který užíval byt zmíněným odvozeným právem, se projevuje i v možnosti soudu, aby ve výjimečných případech založil svým rozhodnutím věcné břemeno bydlení váznoucí na nemovitosti druhého manžela. Soud tak může učinit tehdy, jestliže by vystěhování manžela, který užíval byt právem odvozeným bylo v rozporu s dobrými mravy a manželovi bylo svěřeno do výchovy společné dítě. Může se jednat o případy, kdy je dán zvláštní zájem dítěte na setrvání v dosavadním bytě, o zdravotní důvody apod. Soud vždy přihlédne k faktickému řešení bydlení bývalých manželů tak, aby v zájmu dítěte vyloučil permanentní konflikty. Věcné břemeno zanikne v okamžiku, kdy společné dítě bude schopno samo se živit. Oprávněné zájmy druhého manžela jsou chráněny jeho nárokem na úhradu částky odpovídající nájemnému v místě obvyklému, čímž je respektován požadavek čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Zdůraznit třeba, že jde v podstatě o veřejný zájem na ochraně nezletilého dítěte zavázané osoby.
Tak jako u společného jmění, i v případě bydlení manželů, dává se v tomto případě nově manželům i snoubencům možnost upravit si smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu vztahy, týkající se bydlení odchylně. Na rozdíl od společného jmění je zde omezení spočívající v tom, že těmito smlouvami nesmí být dotčena práva pronajimatele.
Znamená to tedy, že manželé, příp. snoubenci nemohou takovou smlouvu rozšířit na jeho úkor rozsah zákonné úpravy, pouze zúžit.
Dosavadní úprava zůstává zachována v případě zániku manželství smrtí a prohlášením za mrtvého. Nově se upravuje rozvod manželství po vzájemné dohodě obou manželů. V případě obecné úpravy rozvodu zůstává zachován dosavadní objektivní princip rozvodu a jde pouze o formulační změnu. Rozvrat je nově charakterizován tak, že jde o hluboký a trvalý nesoulad, kdy již nelze očekávat obnovení manželského soužití. Soud je povinen zjistit objektivní stav a vzít v úvahu příčiny rozvratu. Dítě nelze zcela ochránit před rozvodem manželství jeho rodičů. Lze však vhodnou právní úpravou snížit nepříznivé dopady rozvodu. Ochrana nezletilých dětí v souvislosti s rozvodem se zvýrazňuje dvojím způsobem. Manželství nemůže být rozvedeno, jestliže by to bylo v rozporu se zájmem těchto dětí, daným zvláštními důvody. Dosavadní úprava, kdy soud zejména přihlížel k zájmům dětí, se jevila dlouhodobě jako nedostatečná. Zvláštní důvody, které podmiňují zájem dítěte na tom, aby manželství jeho rodičů zůstalo zachováno, mohou spočívat např. ve zdravotním stavu dítěte (invalidní dítě výrazně psychicky vázané na oba rodiče apod.). Druhou podstatnou změnou zvyšující ochranu nezletilého dítěte v souvislosti s rozvodem manželství jeho rodičů je oddělení řízení o úpravě poměrů k nezletilému dítěti pro dobu po rozvodu od rozvodového řízení. Manželství nelze rozvést, dokud nenabude právní moci rozhodnutí o úpravě poměrů k nezletilým dětem pro dobu po rozvodu, které vydá soud péče o nezletilé. Nová úprava tak předchází současným problémům, kdy v důsledku možnosti, že oba výroky nemusí nabýt právní moci současně, nastává i situace, kdy vztahy k dítěti nejsou po rozvodu i delší čas upraveny. Navíc se zajišťuje vyšší míra kontinuity rozhodování o dítěti, i tím, že o dítěti bude vždy rozhodovat soudce, který často před rozvodem, ale pak zejména po rozvodu bude vztahy k dítěti posuzovat. Nová formulace "o úpravě poměrů" soudu navíc umožňuje, aby ve výjimečném případě, kdy jsou pro to dány důvody a je to i v zájmu dítěte, rozhodl o střídavé výchově nebo společné výchově oběma rodiči, jestliže oba rodiče skýtají záruky, že taková výchova bude plnit svůj účel. Je jasné, že v těchto případech půjde prakticky vždy o schválení dohody rodičů.
Zcela novým prvkem v právní úpravě je možnost daná manželům komplexně si upravit své vzájemné vztahy dohodou, a to z jednoho základního důvodu - na nejmenší možnou míru omezit konfliktní situace mezi rodiči nezletilého dítěte v zájmu jeho dalšího harmonického vývoje. Jedná se o zvláštní druh rozvodu, při němž objektivní princip rozvodu zůstává zachován, ale právní úprava zakotvuje právní domněnku, že je dán tzv. kvalifikovaný rozvrat, jestliže manželství trvalo alespoň jeden rok, manželé spolu nejméně šest měsíců nežijí a druhý manžel se k návrhu připojí. Požadavek, aby manželství trvalo alespoň jeden rok zdůrazňuje skutečnost, že i když se přihlíží k vůli manželů manželství rozvést, je třeba zamezit lehkomyslnému přístupu k manželství a rozvodu tam, kde rozvrat ještě nemusí být hluboký a trvalý. Totéž platí i o další podmínce, že manželé spolu nežijí nejméně 6 měsíců. Neznamená to však, že by manželé museli mít formálně oddělené bydliště, ale vztahy mezi manžely jsou takového chrakteru, že je zde narušena podstata manželského společenství, zejména po stránce osobní. Nezbytným požadavkem je souhlas druhého manžela s rozvodem a jeho připojení se k návrhu. Prohlášení druhého manžela o tom, že se k návrhu připojuje, může být učiněno již na samotném návrhu na zahájení řízení, nebo kdykoliv později. Na rozdíl od rozvodu podle § 901 se již soud v tomto případě nezabývá příčinami rozvratu. Podmínkou rozvodu v tomto případě je, že manželé soudu předloží smlouvy řešící vypořádání vzájemných majetkových porozvodových vztahů sepsané formou notářského zápisu a pravomocné rozhodnutí soudu péče o nezletilé, kterým byla schválena dohoda o úpravě poměrů k nezletilým dětem pro dobu po rozvodu. Zákon požaduje soudem schválenou dohodu o úpravě poměrů, nikoli rozhodnutí soudu o úpravě poměrů. Jestliže by se rozvádějící rodiče nedohodli na úpravě poměrů k nezletilým dětem, ale byli by se např. schopni dohodnout o vypořádání majetkových vztahů, nešlo by o tento druh rozvodu, ale soud by musel zkoumat, zda jsou dány obecné podmínky rozvodu.
Forma notářského zápisu pro smlouvy o vypořádání vzájemných majetkových vztahů byla zvolena jednak s ohledem na obdobnou úpravu v souvislosti s možností manželů modifikovat rozsah společného jmění a jednak s ohledem na požadavek právní jistoty. Jde o veřejnou listinu, uloženou v opise u notáře, což znemožňuje případné antidatování ke shodě třetích osob. Soud se obsahem těchto dohod zabývat nebude, neschvaluje je, pouze musí konstatovat, že takové smlouvy byly předloženy a manželství rozvede.
I v případě rozvodu podle § 903 se však uplatní zásada, že manželství nelze rozvést v případě rozporu se zájmem nezletilých dětí daným zvláštními důvody.
Možnost zdvojeného příjmení manžela se promítá nově i v upřesnění dosavadní úpravy o změně příjmení po rozvodu; do měsíce po právní moci rozsudku o rozvodu může manžel nově prohlásit, že upouští od užívání společného příjmení vedle příjmení dřívějšího.
Rozsah nároku shodný se stávající úpravou je nižší než nárok manželky. Je příspěvkem na přiměřenou výživu,nikoliv zárukou v podstatě shodné životní úrovně.
Zavádí se možnost složit na vyrovnání v budoucnu splatného výživného rozvedeného manžela dohodnutou částku jednou provždy. Je na účastnících, aby zvážili s tím spojená rizika i výhody, tzn. nezaručenost stálosti vysokých příjmů u části povinných v budoucnosti, nejistotu o době potřebnosti, délce života atd.
Dosavadní úprava odpovídá potřebám společnosti, pokud se jedná o určení a popření otcovství.
Nutné je však nově definovat mateřství vzhledem k současnému vývoji lékařské vědy a vzhledem k tomu, že spory o určení mateřství jsou v zahraniční právní praxi stále častější. Nová úprava v ust. § 907 definuje matku zcela jednoznačně jako ženu, která dítě porodila. V důsledku tohoto ustanovení budou jakékoliv pochybnosti i v případě umělého oplodnění darovaným vajíčkem v budoucnu zcela vyloučeny.
V zájmu zajištění stability těchto vztahů zakotvilo ustanovení § 909 odst.2 nově, že prohlášení nezletilého rodiče musí být učiněno vždy před soudem.
Nová úprava dále stanoví možnost v případě, že nedošlo k určení otcovství,podat návrh na určení otcovství i muži, který o sobě tvrdí, že je otcem. Podle dosavadní úpravy byla aktivně legitimována pouze matka a dítě. Nová úprava ust. § 911 odstraňuje tento stav vnímaný jako určitá diskriminace a současné též reaguje na obsah dokumentů Rady Evropy - dosud neratifikovanou Úmluvu o právním postavení dětí narozených mimo manželství, která možnost obou rodičů žalovat na určení otcovství předpokládá.
Již v dosavadní úpravě je zakotveno oprávnění nejvyššího státního zástupce podat návrh na popření otcovství proti otci, matce a dítěti, pokud uplynula lhůta k popření otcovství, vyžaduje-li to zájem společnosti. Zákon nyní dává toto právo nejvyššímu státnímu zástupci i před uplynutím 6 měsíční lhůty, v níž může popřít otcovství muže, jehož otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů, ale který nemůže být otcem dítěte, je-li to v zájmu dítěte a v souladu ustanoveními zaručujícími základní lidská práva. Cílem úpravy je napomoci zabránit těm případům, kdy muž, který nepochybně nemůže být otcem dítěte, uzná své otcovství, načež on i matka udělí souhlas k osvojení dítěte někdy i do ciziny.
Ve změněné úpravě příjmení dítěte se odráží změna, zakotvená pro příjmení rodičů: Pokud ust. § 854 odst.2 umožňuje, aby jeden z manželů spolu s příjmením společným užíval a na druhém místě uváděl i příjmení předchozí, bylo nutno zamezit tomu, aby jejich nezletilé dítě mělo příjmení sestávající z několika spojení. Proto ust. § 921 odst.2 zakotvil zásadu, že dítě musí mít vždy jediné příjmení.
Dosavadní institut rodičovských práv neodpovídal současnému vývoji a bylo třeba jej změnit jak názvem, tak i upřesněním jeho obsahu.
Pokud se jedná o pojem "rodičovská práva" , zahrnoval bez jakéhokoliv zpřesnění i rodičovské povinnosti. Jestliže tedy dosavadní zákon hovořil např. v ust. § 44 o zbavení, popř. omezení rodičovských práv, byl myšlen i zásah do rodičovských povinností, když poté právní praxe dospěla k závěru, že pouze vyživovací povinnost zůstává zachována. Vedle toho řada práv a povinností existovala mimo rodičovská práva - souhlasy k uznání otcovství, osvojení, volba jména a příjmení dítěte. Tento stav působil řadu problémů. Při úvahách, jak nazvat celý komplex vztahů rodičů k dětem,byl zvolen termín"rodičovská zodpovědnost", a to jednak proto, že fakticky odráží souhrn uvedených vztahů přiměřeným způsobem, a dále i proto, že odpovídá pojmu zodpovědnost , užívanému řadou evropských právních řádů. I když Úmluva o právech dítěte, kterou ČR ratifikovala a publikovala pod č. 104/1991 Sb.,používá termín "odpovědnost, práva a povinnosti rodičů" - viz čl. 5 Úmluvy, - nebylo možno zde použít pojem odpovědnosti, který má v občanském zákoníku vyhraněnou vazbu na sankční vztah k porušení práva. Proto zodpovědnost, (pojem uváděný i ve slovníku jazyka českého) nejlépe odpovídá i termínu "responsibility" v právu evropském a světovém (OSN). Pojem "rodičovská moc", obsažený v dřívějších právních předpisech, neodpovídá současným požadavkům pro svůj mocenský, příliš autoritativní charakter a tím i pro rozpor s Úmluvou o právech dítěte; ta je založena na myšlence uznání vrozené důstojnosti a rovných a nezadatelných práv všech příslušníků lidského rodu.
Pokud se jedná o nové vymezení obsahu tohoto pojmu, jedná se o souhrn práv a povinností upravujících péči o osobu dítěte, správu jeho majetku a zastupování v právních vztazích.
Rodiče řídí jednání svých dětí a vykonávají nad nimi dozor v míře odpovídající stupni jejich vývoje. Oprávnění a povinnost rodičů usměrňovat jednání svých dětí k cíli zakotveném v ust. § 929, implikuje nově zákonem v ust. § 924 odst.2, zakotvenou možnost užít přiměřených výchovných prostředků tak, aby nebyla dotčena důstojnost dětí a jakkoliv ohroženo jejich zdraví, jejich tělesný a dušení vývoj. Návrh vychází z toho, že právům a i povinnostem rodičů ve vztahu k jejich dítěti odpovídá povinnost tohoto dítěte být poslušné, respektovat své rodiče a mít je v úctě. Vymezit zákonem obecně a v plném rozsahu povinnosti dětí jako osob s omezenou či nulovou způsobilostí k právním úkonům je nereálné i s ohledem na věkový rozsah 18 let eventuelních nositelů takových povinností.
Nově je též zakotveno právo dítěte, které je schopno podle stupně svého vývoje vytvořit si vlastní názor a posoudit dosah rozhodnutí, vyjadřovat se ke všem rozhodnutím rodičů, týkajícím se podstatných záležitostí jeho osoby a být slyšeno v každém řízení, v němž se o takových záležitostech rozhoduje. Reflektuje se tak Úmluva o právech dítěte, dle jejíhož čl. 12 zabezpečí smluvní strany dítěti, které je schopno utvářet si vlastní názor, možnost svobodně vyjádřit tyto názory ve všech věcech, které se ho týkají. Těmto názorům bude dána náležitá váha odpovídající jeho věku a zralosti dítěte.
Zatímco dosavadní právní úprava stanovila pouze v ust. § 67 zákona o rodině a ust. § 182 o.s.ř. povinnost zajistit souhlas dítěte s osvojením, je-li schopné posoudit jeho dosah (ledaže by tím byl zmařen účel osvojení), nová právní úprava toto právo dítěte kotví mnohem komplexněji a šířeji. Jde o jeden ze základních předpokladů ve vztazích mezi rodiči a dětmi, při svěření nezletilého dítěte do péče třetí osoby apod. Také v tomto případě nová úprava vychází z Úmluvy o právech dítěte. Podle ustanovení § 34 odst. 1 dosavadního zák. o rod. a v souladu s tím i dle § 925 odst. 1 nové úpravy jsou nositeli celého shora uvedeného komplexu vztahů - nyní rodičovské zodpovědnosti, oba rodiče. Bylo však nutno zdůraznit skutečnost, že pokud jeden z rodičů nežije, není znám nebo nemá způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu, náleží dle ust. § 925 odst. 2 rodičovská odpovědnost druhému rodiči. Nově bylo též třeba upravit právní postavení nezletilého rodiče. Podle dosavadní úpravy ten, kdo neměl způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu, nebyl ani nositelem rodičovských práv a nemohl žádným způsobem ovlivnit osud svého dítěte (podle ust. § 181 odst. 2 o.s.ř., nebyl účastníkem řízení). Tím vznikla situace, že ten rodič mladší 18 let, který získal způsobilost k právním úkonům uzavřením sňatku dle § 8 odst. 2 o.z., měl ve vztahu k dítěti zcela odlišné právní postavení ve srovnání s rodičem v témže věku, který však sňatek neuzavřel. Proto nová úprava umožnila v ust. § 925 odst. 3 přiznání rodičovské zodpovědnosti nezletilému rodiči dítěte, staršímu 16 let, avšak pouze ve vztahu k péči o osobu dítěte a za podmínky, že má pro výkon práv a povinností z rodičovské zodpovědnosti vyplývajících potřebné předpoklady. Tím bylo docíleno toho, že i nezletilý rodič může na základě rozhodnutí soudu o osobu dítěte pečovat dle vlastních představ, což má mimořádný význam pro vytváření vzájemných citových vazeb a pocitu vzájemné sounáležitosti.
Ustanovení § 44 dosavadního zákona o rodině upravovalo omezení, popř. zbavení rodičovských práv. Tomu odpovídá ust. § 923, avšak s velmi podstatnou změnou danou ust. § 927 odst.4. Nová úprava ukládá soudu povinnost posoudit, zda jsou dány důvody pro zahájení řízení o zbavení rodičovské zodpovědnosti, jestliže se rodič dopustil úmyslného trestného činu proti svému dítěti, popř. se dopustil trestného činu jako spolupachatel, návodce či pomocník svého dítěte. Vzhledem k této úpravě bude soud vždy přezkoumávat výsledky trestního řízení z hlediska možnosti zahájení řízení o zbavení (omezení) rodičovské zodpovědnosti.
Dále se přímo vyslovuje zásada, obsažená v ust. § 927 odst.5, dle níž vyživovací povinnost rodiče k dítěti, k němuž byl zbaven, popř. omezen v rodičovské odpovědnosti, nezaniká.
Ustanovení § 929 definuje obsah této základní součástí rodičovské zodpovědnosti tak, že řádná výchova, výživa a styk s oběma rodiči je zásadním předpokladem dosažení jejich cílů.
Při úpravě výchovy dítěte se shodně se stávající úpravou definuje úloha soudu při úpravě poměrů dítěte tam, kde není o výchovu dítěte ze strany rodičů náležitě postaráno, a tam, kde je to zapotřebí v souvislosti s rozvodem. Ustanovení § 924 dává soudu zřetelná kriteria pro posuzování konkrétních věcí. V souladu s Úmluvou o právech dítěte a dokumenty Rady Evropy se zvýrazňuje právo dítěte na péči obou rodičů a udržování pravidelného styku s nimi, jakož i právo rodiče, kterému není dítě svěřeno,na pravidelnou informaci o něm. Vzájemný styk rodičů s dítětem je nejen právem, ale i povinností rodičů.
Vyživovací povinnost je vymezena s důraznějším vyjádřením významu majetkových poměrů a opuštěním striktní koncepce zajišťování běžného vyživného ohraničného odůvodněnými potřebami oprávněného v daném časovém období. Budoucnost dítěte třeba při stávajících možnostech povinného rodiče zajistit tvorbou úspor, zejména tam, kde není plná jistota o odpovídajícím plnění po celou dobu,kdy dítě nebude schopno se samo živit. Demonstrativně se uvádí zvýšené náklady při studiu, zejména vysokoškolském, zmiňuje se i pojištění. Předpokládají se náklady, které vyplývají z doby trvání alimentační povinnosti.
Zkušenosti s vyměřováním výživného povinným podnikatelům ukazuje, že je nezbytné dát soudům reálnou možnost v případech, kdy povinný nesplní svoji povinnost předložit potřebné podklady pro hodnocení jeho schopností, možností a majetkových poměrů, zajistit odpovídajícím způsobem výživu dítěte tam, kde soud z jiných okolností má důvodné přesvědčení o existenci majetkových aktiv. Proto návrh vychází z právní domněnky, že příjem v takových případech činí patnáctinásobek příslušné částky životního minima. V současné době je rozhodující částka stanovena na 1800,-Kč měsíčně, takže domněnka stanoví měsíční příjem rodiče na 27.000 Kč.
I u výživného nezletilého dítěte bude moci soud ve výjimečných případech uložit povinnému složit peněžní částku pro budoucí výživné v hotovosti. Bude muset vymezit období, na které se částka vztahuje, a zabezpečit pravidelnou výplatu. Soudy nepochybně vezmou zřetel na očekávanou změnu poměrů, valorizaci a další rozhodné skutečnosti. Praktická tato úprava bude zejména při dlouhodobějších pobytech v cizině apod.
Úprava § 931 má odstranit stávající duplicitu výživného a ošetřovného.
Skutečnost, že řada dětí disponuje často značným majetkem odůvodňuje úpravu, dle níž je dítě povinno z jeho výnosu přispět na úhradu společných potřeb rodiny, výjimečně i z výživného placeného rodičem mimo rodinu, pokud jeho výše dovoluje touto formou pokrýt i část nákladů vynaložených i v jeho prospěch jako člena rodiny.
Změny v ekonomickém systému společnosti, často značné jmění získané děděním a realizované restituční nároky vyvolávají nezbytnost specificky upravit správu jmění dítěte, kde ustanovení § 28 i souhlas soudu k důležitým úkonům rodičů už neskýtají záruku udržení majetkových podstat do zletilosti dítěte.
Základní zásadou je zachování hodnot a vyloučení rizik, uložení v bezpečném peněžním ústavu a dispozice zásadně jen s výnosem, s výjimkou v § 945 odst. 2 uvedenou.
Dítě se zletilostí ujímá i správy jmění. Formální vyúčtování bude v praxi spíše výjimkou, je navíc podmíněno žádostí podanou v roční propadné lhůtě.
Zákon zavádí osvědčený institut tzv. "majetkového opatrovnika", kterého soud ustanoví i na podnět jiných osob než rodičů. Orgán sociálně právní ochrany dětí bude zpravidla dávat podnět k takovému opatření a bude sám tímto opatrovníkem ustanovován tam, kde nebude vhodné fyzické osoby, která by funkci mohla vykonávat. Orgán zpravidla rovněž uzavře smlouvu s příslušným peněžním ústavem či jinou právnickou osobou, jejímž prostřednictvím bude správu majetku vykonávat. Náhrada hotových výdajů a případná odměna opatrovníkovi bude náležet i orgánu sociálně právní ochrany dětí,který z nich bude plnit své případné smluvní závazky. Hrazeny budou z výnosu majetku dítěte. V tomto ohledu nelze aplikovat § 92 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, o bezplatnosti sociálně právní ochrany.
Dozor soudu přesahuje svým rozsahem obecně platné ustanovení § 28.
Odpovídá stávající úpravě.
Zvýrazňuje se zásada, že při výběru vhodné osoby třeba dát přednost příbuznému dítěte, a požadavek, aby soud vymezil rozsah práv této jiné osoby ve vztahu k rodičům, výkon jejichž péče o osobu dítěte je fakticky zúžen, byť rodičovská zodpovědnost formálně nebyla omezena.
Tam, kde bylo dítě svěřeno do společné výchovy manželům, je třeba zachovat kontinuitu vztahu v případě rozvodu v podstatě podobně jako u rodičů, kteří se rozvedou.
Kladné výsledky této formy náhradní výchovy a zájem na jejím rozšíření odůvodňují vypuštění podmínky, že stav, kdy výchova dítěte není u rodičů zajištěna, lze zřejmě předpokládat jako dlouhodobý.
Dále se upřesňuje proces svěření dítěte, které se nachází v ústavní nebo ochranné výchově, do tzv. "předpěstounské péče" se zřetelem na novelu občanského soudního řádu zajišťující práva rodičů při úředním odnětí dětí z jejich péče a se zřetelem na obsah nálezu Ústavního soudu číslo 72/1995 Sb. Rozhodnutí soudu o nařízení ústavní výchovy z tohoto hlediska pokrývá i rozhodnutí správního orgánu o "předpěstounské péči". Proto dítě, které je v ústavu na základě rozhodnutí rodičů nebo se nachází v péči rodičů, může být svěřeno do této formy výchovy jen se souhlasem rodičů.
Úprava správy majetku dítěte se promítá i do ustanovení § 954 odst.3 tak, že dítě je povinno přispívat na úhradu společných potřeb pěstounské rodiny nejen z příjmu z vlastní práce, ale i z výnosu svého majetku.
I v případě společné pěstounské péče se při rozvodu pěstounů volí řešení obdobné jako u společné výchovy třetími osobami (§ 949 odst.3).
Úprava úzce navazuje na veřejnoprávní úpravu sociálně právní ochrany dětí. V občanském zákoníku jsou tato ustanovení obsažena proto, že jsou ve svých důsledcích omezením výkonu rodičovské zodpovědnosti, byť ve většině případů nejsou spojována se soudním omezením tohoto institutu.
Aby však soudy z tohoto hlediska důsledně zkoumaly příčiny umístění dítěte do této formy náhradní výchovy, ukládá se jim vždy posoudit, zda tu nejsou důvody k omezení či zbavení rodičů jejich zodpovědnosti a tím prakticky v zájmu dítěte usnadnit případný proces osvojení. Na druhé straně soudy musí soustavně sledovat, zda tu stále je skutečný důvod pobytu dítěte v ústavu a jeho odnětí z biologické rodiny.
V souladu se zájmem na utužení rodinných vazeb a s ohledem na skutečnost, že děti jsou citově často vázány na prarodiče, zakotvuje se nově možnost soudu upravit styk dětí s prarodiči, a to i proti vůli rodičů či zejména rodiče z druhé strany. Půjde o rozhodnutí, kde soud bude bedlivě vážit zájem dítěte tak, aby nedocházelo ke zhoršení vztahu mezi rodiči a dětmi a rodiči navzájem, a vzniku zbytečných konfliktních situací.
Obdobně se připouští úprava styku se sourozenci, a to i polorodými, výjimečně pak i s dalšími osobami, se kterými často děti žily ve společné domácnosti, byly jimi vychovávány a k nimž mají stále silné vazby.
Vyživovací povinnost mezi předky a potomky navzájem zůstává beze změn. Jen tam, kde prarodiče budou plnit svoji alimentační povinnost vůči nezletilým vnukům, a především jako podnikatelé nesplní svoji povinnost sdělit soudu podklady pro zhodnocení svých majetkových poměrů, bude aplikováno ustanovení § 963 odst.3 stejně jako u rodičů a vyvratitelná domněnka dnes platných 27.000 Kč měsíčního příjmu.
Základní koncepce a úprava osvojení se osvědčila. Zákon nově upravuje podmínky osvojení bez souhlasu rodičů jako zákonných zástupců. Nestačí už neprojevovat po dobu šesti měsíců opravdový zájem - tento nezájem musí být soustavný a pro jeho hodnocení dává zákon odpovídající podmínky - hodnotí se pravidelnost návštěv, pravidelnost a odpovídající dobrovolnost plnění vyživovací povinnosti, skutečná snaha upravit v mezích možností poměry rodinné a sociální, umožňující osobní péči o dítě. Smyslem je nepřípustit jednorázovým formálním projevem rodiče znemožnit osvojení dítěte, které by bylo v jeho skutečném zájmu.
Na druhé straně čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod neumožňuje, aby soud nadále bez účasti rodičů rozhodoval jako o otázce předběžné o jejich kvalifikovaném nezájmu o dítě a zbavil je tak účastenství v řízení o osvojení. Soud bude zkoumat, zda podmínka byla splněna v řízení, v němž bude dbát o to, aby podle okolností případu byla zachována anonymita budoucích osvojitelů. Tuto novou praxi, která bude v souladu i s Evropskou Úmluvou o osvojení z roku 1967, zabezpečí novela § 181 odst.2 o.s.ř. v článku II. tohoto návrhu.
Aby dítě, které má být osvojeno, neutrpělo ztrátou citových vazeb v nově vytvořeném prostředí,bude moci rodič odvolat souhlas k osvojení jen do doby, než bylo dítě svěřeno do preadopční péče.
Úprava, dle níž může být dán rodičem souhlas k osvojení dítěte nejdříve dva měsíce po jeho narození, je podmínkou budoucí ratifikace uvedené Evropské Úmluvy o osvojení, která v čl. 5 odst. 4 stanoví minimální dobu 6 týdnů od narození dítěte, aby se předešlo rozhodnutím matky v době šestinedělí. V souladu se zpřísněním požadavků na formu právních úkonů, na jejichž základě vznikají, zanikají či se mění rodinné vztahy, i zde se předepisuje u souhlasu s osvojením daného předem písemné prohlášení před příslušným orgánem státu.
V § 975 se zakládá kompetence orgánu sociálně právní ochrany dětí svěřit dítě nacházející se v ústavní výchově do preadopční péče a odstranit tak nejednotnou praxi vedení jednotlivých ústavů. Nebude rozhodovat, zda je dítě v ústavu z rozhodnutí soudu popřípadě se souhlasem rodičů. Soud bude rozhodovat až o osvojení. Nově se zakládá i souhlas nezletilého rodiče jako podmínka osvojení, protože jde o právo stojící mimo rozsah rodičovské zodpovědnosti a předpokládá se, že nejen nezletilá matka, ale i nezletilý otec jsou vždy schopni posoudit dosah tohoto právního úkonu.
Soud bude nadále povinen zjišťovat na základě lékařského vyšetření zdravotní stav osvojence a osvojitelů. U osvojitelů proto, aby zjistil, zda jejich stav se nepříčí účelu osvojení, ale u osvojence jen proto, aby s výsledky svého zjištění seznámil osvojitele i zákonného zástupce osvojence. Odstraňuje se podmínka slučitelnosti zdravotního stavu osvojence s účelem osvojení, a tak i jakákoliv diskriminace na základě stavu zdravotně postižených dětí (§ 977).
V návaznosti na práva muže, který o sobě tvrdí, že je otcem a podal žalobu na určení otcovství, se stanoví, že soud o osvojení nerozhodne, dokud takové řízení probíhá.
U nezrušitelného osvojení se nově stanoví, že osobami, které mohou takto osvojit, je též pozůstalý manžel po rodiči nebo osvojiteli. Nadále ve výjimečných případech bude moci druhým stupněm osvojit dítě i jiná osamělá osoba, jestliže budou splněny předpoklady, že i toto osvojení bude plnit svůj společenský účel, a to bez zřetele, zda osvojitelem bude muž nebo žena. Snaha omezit tuto možnost jen na ženy, (s ohledem na budoucí matrikový stav) narazila na odůvodněné námitky o porušení základního práva rovnosti pohlaví. Vypuštění druhého rodiče z matriky v tomto výjimečném případě bude pravidlem.
V návaznosti na čl. 6 odst. 2 Úmluvy Rady Evropy o osvojení ze dne 24.4.1967, k níž hodlá vláda navrhnout přístup České republiky, bude třeba řešit problematiku opětovného osvojení, a to tak, že bude připuštěno jen v případě, kdy je dítě osvojeno manželem osvojitele, kdy osvojitel zemřel, a kdy dřívější osvojení bylo zrušeno.
Úprava znamená návrat k osvědčenému institutu poručenství. Poručník, ustanovený v případě, že rodiče dítěte zemřeli, byli zbaveni rodičovské zodpovědnosti nebo jejich rodičovská zodpovědnost byla ponechána v klidu, bude mít práva a povinnosti, které jsou jinak obsahem rodičovské zodpovědnosti. Při výběru poručníka je smyslem preference rodiči označené osoby a osoby příbuzné nebo blízké dítěti nebo jeho rodině zachování stávajících rodinných vazeb. Není-li takových osob, bude ustavena jiná fyzická osoba, která splňuje předepsané podmínky, tzn., že má plnou způsobilost k právním úkonům a způsobem svého života zaručuje, že bude jednat v zájmu dítěte. Podmínkou je souhlas fyzické osoby, která má být poručníkem ustanovena. Není-li vhodných osob, ustanoví soud poručníkem příslušný orgán sociálněprávní ochrany dětí. To především v případě, kdy bude dítě svěřeno do náhradní výchovy jiné osobě, pěstounovi nebo ústavu. Poručník , pokud je jím fyzická osoba, v podstatě nahrazuje rodiče ve všech oblastech jejich práv a povinností včetně těch, které nejsou kryty rodičovskou zodpovědností. Především osobní péče o osobu dítěte, jak je definována v § 929, přesahuje vazbu, která se vytváří při svěření dítěte do výchovy třetí osoby, případně do pěstounské péče a v určitém směru se blíží instituci osvojení. Není proto důvod, aby se zřetelem k okolnostem případu při záruce jisté stability manželství nemohl soud ustanovit poručníky manžele a nevymezit tak jejich vzájemné poměry a jejich vztah k dítěti přiměřeně úpravě, která je u rodičů, s modifikací, že na rozdíl od rodičů poručník odpovídá soudu za řádné plnění této funkce. Je povinen podávat soudu zprávy o osobě poručence a účty ze správy jeho majetku. Má nárok na úhradu výdajů a je-li správa jmění poručence spojena se značnou námahou, může mu soud přiznat z tohoto majetku přiměřenou odměnu. Z důvodů, které jsou uvedeny v části o správě majetku dítěte, se nevylučuje odměna ani v případě, že poručníkem bude orgán vykonávající sociálně právní ochranu dětí. V případě osobní péče je pak na místě, aby poručník, stejně jako manželé poručníci, měl obdobné nároky jako pěstoun (pěstouni).
Jakékoliv rozhodnutí poručníka v podstatné věci, týkající se dítěte, a to nejenom majetkové podle § 28, vyžaduje schválení soudu.
Zánik poručenství odpovídá podmínkám jeho vzniku. S ohledem na vazby, které mohou nastat zejména v případě dlouhodobého trvání poručenství realizovaného manželským párem, není na místě a priori vyloučit trvání založeného stavu i po případném rozvodu poručníků. Bude věcí posouzení konkrétního případu soudem, zda tam, kde bude existovat dohoda poručníků, se k této variantě soud přikloní, vycházeje ze zájmu dítěte jako určujícího kriteria.
Institut opatrovnictví se zachovává v případech střetu zájmů zákonných zástupců a dětí nebo mezi dětmi navzájem, v případě zmíněných majetkových zájmů dítěte, v řízení o osvojení a tam, kde je ho třeba k výkonu určitého práva, v němž je rodič omezen buď v podstatě nebo ve výkonu rodičovské zodpovědnosti. Obecně tu nadále platí, že opatrovník je povinen zúčastňovat se soudních a úředních jednání, která se týkají dítěte, a průběžně informovat soud o aktuálním stavu příslušných řízení. Je povinen si opatřit stanovisko obou rodičů a zjistit názor dítěte, pokud je schopno posoudit význam opatření.
Prodlužuje se lhůta, po kterou je otec, za kterého matka není provdána, povinen přispívat jí na úhradu výživy, z jednoho roku na dva roky. Důvodem je většinou svízelná situace těchto žen a snížená možnost zapojit se do výdělečné činnosti. V souladu s délkou mateřské dovolené podle pracovněprávních předpisů se prodlužuje doba, po kterou je muž, jehož otcovství je pravděpodobné, povinen přispívat na zajištění výživy dětí z dnešních 26 týdnů na 28 týdnů, popřípadě 37 týdnů.
V podstatě nedoznala novelou změny.
Zde bylo třeba umožnit manželu užívat a na druhém místě uvádět své příjmení předchozí i v případě, že sňatek byl uzavřen před účinností tohoto zákona, zajistit kontinuitu současného bezpodílového vlastnictví manželů, s výjimkou věcí sloužících výkonu povolání jednoho z manželů, které od účinnosti zákona nejsou součástí výlučného majetku jednoho z manželů, ale budoucího společného jmění manželů, a stanovit, že dřívější opatrovníci podle § 78 zákona o rodině se považují za poručníky ve smyslu předkládaného zákona.
Ve zmocňovacím ustanovení s ohledem na vznik České republiky nebylo možno převzít stávající znění § 879 a 879a o.z. vtělených do něho novelami č. 509/1991 Sb. a č. 264/1992 Sb., pokud upravují kompetence orgánů státní správy bývalé federace. V důsledku čl. 79 Ústavy bylo nezbytné pak dále konkretizovat zmocnění pro ministerstvo financí a Českou národní banku, které upravily podrobnosti o vkladech ve vyhlášce č. 47/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a mohou případně i v budoucnu v této oblasti úpravu doplňovat či měnit. Vláda svými nařízeními č. 142/1994 Sb. a č. 258/1995 Sb. na základě čl. 78 Ústavy nahradila vyhlášku ministerstva spravedlnosti č. 45/1964 Sb. a k vydání dalšího podzákonného předpisu konkrétní zmocnění nepotřebuje.
K čl. II: novelizace občanského soudního řádu
Změny v dosavadní úpravě rodinných vztahů vyžadují současnou změnu procesních předpisů především v důsledku úpravy, podle níž o poměrech dětí pro dobu po rozvodu bude napříště rozhodovat soud péče o nezletilé. Nové pojetí poručenství především jako rozhodnutí o určení osoby, která bude plnit všechna práva a povinnosti rodičů, včetně výchovy dítěte, plně odůvodňuje změnu, dle níž soud i v těchto věcech bude rozhodovat rozsudkem. Konečně zařazení úpravy společného jmění manželů a bydlení manželů do deváté části neodůvodňuje vyloučení dovolání v těchto věcech.
Dosavadní znění § 74 odst. 4 zakládající místní příslušnost okresního soudu podle sídla navrhovatele nepamatuje na okresní úřady pro Prahu-východ, Prahu-západ, Plzeň-sever, Plzeň-jih a Brno-venkov, které mají sídlo na území měst (obvodů městských částí), podle nichž je okres pojmenován, nikoli však v okresech své místní příslušnosti.
Důvod změny ustanovení § 181 odst. 2 o.s.ř., je již zmíněn v partii o osvojení. Rodiče dítěte budou účastníky řízení, v němž soud bude rozhodovat o tom, zda neprojevovali soustavně o dítě opravdový zájem dobu nejméně 6 měsíců a zda tedy budou či nebudou účastníky přístího řízení o osvojení dítěte, jejichž souhlas je nezbytný. Tato úprava je diktována striktním požadavkem ustanovení čl. 6 Evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, kterou je Česká republika vázána.
K čl. III:
Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, je předloženým zákonem podstatně měněn, doplňován a upravován. Navrhuje se proto zmocnit předsedu Poslanecké sněmovny Parlamentu, aby ve Sbírce zákonů vyhlásil jeho úplné znění, jak vyplývá z pozdějších zákonů.
K čl. IV:
Navrhuje se, aby zákon nabyl účinnosti dnem 1. dubna 1996