Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Ministr kultury Pavel Tigrid zaslal odpověď na interpelaci poslance Pavla Seifera dopisem ze dne 11. října 1994.

Podle § 89 zákona ČNR č. 35/1989 Sb., o jednacím řádu České národní rady, v platném znění, předkládám Poslanecké sněmovně odpověď ministra kultury Pavla Tigrida na interpelaci poslance Pavla Seifera. Odpověď je přílohou tohoto sněmovního tisku.

Příloha

Vážený pane poslanče,

odpovídám na Vaši interpelaci ve věci "Bojnického oltáře" ze dne 29. září 1994.

Sbírkový fond všech muzeí a galerií v České republice, jejichž zřizovatelem (jde vesměs o státní příspěvkové organizace ve smyslu § 31 zákona č. 576/1990 Sb.) je stát, není majetkem těchto organizací, ale je vlastnictvím České republiky. Je tomu tak i v případě Národní galerie v Praze. Dokonce Vámi citovaný zákon č. 148/1949 Sb., o Národní galerii v Praze výslovně uvádí, že se sbírky převádějí do vlastnictví státu.

Sbírka kteréhokoliv muzea nebo galerie je "živá", musí být zaručeno, že počet předmětů, kterými je tvořena, může ubývat i přibývat a může docházet k výměnám předmětů. Děje se tak z vůle muzea (galerie) jako správce a tvůrce sbírky a může se tak dít i z vůle vlastníka, který muzeu (galerii) zřizovací listinou přiznává právo hospodaření k části svého majetku (tedy i sbírce) Zákon č. 148/1949 Sb., o Národní galerii v Praze toto právo vlastníka nijak neomezuje. Pouze určuje, že do vlastnictví státu přecházejí sbírky Moderní galerie v Praze a začleňují se do sbírek Národní galerie spolu se sbírkami Společnosti vlasteneckých přátel umění. Je-li tedy cokoliv ve vlastnictví státu, existuje také možnost, aby s tímto majetkem vlastník - tedy stát - nakládal. O tom, že by sbírka podléhala nějakému zvláštnímu režimu, např. musela "navždy" zůstat ve správě Národní galerie a vlastník s ní nemohl svobodně disponovat mi není nic známo.

Z uvedených důvodů jsem přesvědčen, že dostatečným podkladem pro podpis smlouvy o výměně tzv. Bojnického oltáře za jiné předměty je usnesení vlády č. 126 z 9.3.1994, které mi také uložilo takovou smlouvu připravit a zmocnilo mě k jejímu podpisu.

Diskutovat o výhodnosti či nevýhodnosti výměny pro tu či onu stranu je možné pouze v úrovni politické, nikoliv odborné. Výměna není výrazem vůle odborných organizací, není uznáním nulity smlouvy z roku 1946, není uznáním povinnosti cokoliv vracet (dokonce ani povinnosti morální) - je pouze výrazem politické vůle vyjít vstříc přání slovenské strany instalovat tzv. Bojnický oltář v kapli bojnického zámku - výměnou za deset slovenských gotických obrazů. Vůle vyjádřené zmíněným usnesením vlády České republiky. To zdůrazňuji. Přesto se však vyjádřím k problému i z hlediska odborného.

Pokud dojde k fyzické výměně, ztratí Národní galerie v Praze deset deskových obrazů, které tvoří polyptych "Panna Maria se světci Narda di Cione". Tyto obrazy jsou součástí bohaté sbírky starého evropského (v tomto případě italského)umění. Nechci tvrdit, že touto ztrátou sbírka neutrpí, ale jako sbírka na své hodnotě ztratí jen z malé části. Tím spíše, že bude nahrazena deseti, velmi hodnotnými, deskovými obrazy starého evropského umění slovenské provenience. Mnohem bolestnější bude zřejmě pro Slovenskou národní galerii ztráta deseti "slovenik", které představují podstatnou část sbírky starého slovenského umění. Ta nebude v galerii ničím nahrazena, protože Bojnický oltář by byl umístěn v muzeu (zámku) v Bojnicích. Posuďte sám, pro kterou stranu je - z odborného hlediska - výměna "výhodnější".

K Vaší připomínce, že z českých muzeí a galerií přešly další sbírkové předměty do muzeí a galerií slovenských mohu sdělit, že mi není nic známo o tom, že by mělo být požadováno jejich navrácení. Ministerstvo kulturu o tom neuvažuje a z toho, co jsem uvedl o důvodech výměny Bojnického oltáře za deset "slovenik" vyplývá, že to nelze dávat do souvislostí.

Poslanecké sněmovně bude dána smlouva o výměně k dispozici. Přesto se zmíním o jejím obsahu:

Smlouvou přechází vlastnictví k Bojnickému oltáři na Slovenskou republiku a vlastnictví deseti deskových obrazů slovenské provenience na Českou republiku. Oltář zůstává deponován v Národní galerii v Praze, "slovenika" ve Slovenské národní galerii v Bratislavě. Případná fyzická výměna byla ponechána na dalším jednání odborníků, t.j. pražské a bratislavské galerii, protože se jedná o věc odborně velmi náročnou. Smlouva nestanoví žádné další podmínky (termíny) jak a kdy se má výměna realizovat. Nejde o nic jiného než o uskutečnění vůle provést změnu vlastnictví, vyjádřenou usnesením obou vlád. Formálně byla podpisem smlouvy výměna provedena, politická vůle byla zrealizována. Smlouva umožňuje celou řadu řešení, o nichž budou jednat galerie. Může dojít k fyzické výměně způsobem (a v čase) na kterém, se galerie dohodnou. Může dojít k dohodě o trvalém nebo dočasném deponování předmětů tam, kde jsou (zachování statu quo). Může dojít k dohodě o zápůjčce. Na návrh galerií může dojít k jednání mezi ministerstvy o tom, že z jedné strany budou vyměněny jiné předměty. To všechno je možné ovšem už pouze z vůle odborníků - galerií. V Brně podepsaná smlouva vytváří rámec, ale nevyplývají z ní další zásahy státu do jednání odborníků. Není to situace nijak neobvyklá! Ve sbírkách Národní galerie jsou i jiné předměty, které jsou majetkem jiných subjektů než je Česká republika, a nikdo galerii neurčuje, jak s nimi má nakládat. Mimochodem - jsou mezi nimi (podobně jako i v jiných muzeích a galeriích) i předměty ve vlastnictví Slovenské republiky.

Jsem přesvědčen, že v rámci politické vůle, vyjádřené usnesením vlády České republiky, se podařilo najít řešení optimální, které tuto vůli naplňuje, ale vytváří zároveň prostor pro celou řadu alternativ jeho naplnění a volbu těchto alternativ ponechává v rukách těch, kdo jsou kvalifikováni k tomu, aby nakládali s tak významnými předměty kulturní hodnoty.

Na závěr mi dovolte ještě se vrátit k zákonu č. 148/1949 Sb., o Národní galerii v Praze. Pokud by byl správný Váš výklad tohoto zákona, pak je Národní galerie - na rozdíl od všech ostatních muzeí a galerií zřizovaných státem v České republice - zcela nesvéprávná, protože je odkázána - až do okamžiku změny zákona - udržovat své sbírky bez ohledu na vývoj vědy o umění ve stavu, v jakém byly v roce 1949. Přitom ovšem tento stav (a tedy zákon) už mnohokrát porušila, když vyřazovala předměty nadbytečné, neupotřebitelné, případně realizovala výměny tak, jak to odpovídá stále platnému zákonu č. 54/1959 Sb., o muzeích a galeriích a vnitřním předpisům galerie pro správu a evidenci sbírek.

S úctou

Vážený pan

Pavel Seifer

poslanec PS P ČR

Sněmovní ul.

PRAHA 1