Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Ve smyslu § 89 odst. 1 zákona ČNR č. 35/1989 Sb., o jednacím řádu České národní rady, v platném znění, předkládám poslancům následující interpelaci poslance Františka Trnky na místopředsedu vlády a ministra zemědělství Josefa Luxe. Interpelace je přílohou tohoto sněmovního tisku.

Příloha

Vážený pan

Ing. Josef Lux

místopředseda vlády ČR

a ministr zemědělství ČR

prostřednictvím

pana PhDr. Milana Uhdeho

předsedy Poslanecké sněmovny

Parlamentu ČR

Vážený pane místopředsedo,

připadá mi poněkud absurdní, že v našem státě, o kterém s příslušnou mírou hrdosti hovoříme, že je státem právním, existuje zákonné ustanovení, které byť bylo poněkud nešťastně zformulováno, stále platí a v dohledné době zdá se, nadále platit bude. Snad nikdo v této Poslanecké sněmovně není přesvědčen o tom, že Zákon č. 229/1991 Sb. je právně dokonalý. Vrcholem jeho nedokonalosti je ustanoveni § 11 zákona, podle kterého by neměly být vydávány restituentům žádné zastavené pozemky, ani pozemky na kterých se nachází chatová osada. Problém je ovšem v tom, že zde existuje nedostatek zákonné definice chatové či zahrádkářské osady a ani jiná právní úprava, která by z hlediska takové definice vnášela do problému jasno.

Seznámil jsem se s jedním konkrétním případem chatově osady "Pod červenou strání" v katastru obce Mšecké Žehrovice, okres Rakovník. V průběhu let 1992 až 1994 prošli chataři této chatové osady kalvárií, která měla dohry i před Ústavním soudem.

Dovolím si, sdělit Vám, stručné časové schéma charakterizující vývoj událostí, ke kterým v průběhu uvedených let došlo.

Na konci roku 1992 se chataři začali zajímat o možnost odkoupení pozemků, na kterých stojí jejich rekreační chaty. Do této doby měli tito chataři dotčené pozemky v dočasném užívání jako pozemky lesní, podle zákona o lesích v platném znění. K jejich překvapení se na základě této aktivity dozvěděli, že dotčené pozemky byly již před více než rokem navráceny restituentovi Janu Junovi, který trvale žije v USA. Jeden z chatařů podal v návaznosti na toto zjištění podnět k prokurátorskému prošetření, zda nedošlo k porušení ustanovení § 11 zákona č. 229/1991 Sb., který v tehdy platném znění neumožňoval vydání zastavěných pozemků ani pozemků, na kterých se nachází chatová osada. Prokuratura shledala tuto stížnost jako opodstatněnou a 29. 3. 1993 vydala protest směřující proti postupu OPÚ Rakovník při schvalování smlouvy mezi panem Junou a Státními lesy o vydání majetku.

OPÚ Rakovník odmítl tomuto protestu vyhovět a své rozhodnutí zdůvodnil v kontextu znění zákona tím, že pozemky nejsou vlastnictvím chatařů a na zřízení osady nebylo vydáno územní rozhodnutí. Protest byl tímto orgánem postupem ministerstvu zemědělství ČR. MZe svým rozhodnutím ze dne 24. 6. 1993 prokurátorskému protestu vyhovělo a rozhodnutí OPÚ zrušilo. V odůvodnění bylo uvedeno, že pozemky nelze vydat podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) jako zastavěné nebo písm. d) jako chatovou osadu ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb.

OPÚ proti tomuto rozhodnutí nijak neprotestoval, avšak využil toho, že v období mezi vydáním tohoto rozhodnutí a jeho doručením byla přijata novela, která umožňuje ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) citovaného zákona vydat pozemky zastavěné jednoduchými dočasnými atd. stavbami. OPÚ zcela ignoruje názor MZe, že na pozemcích se nachází chatová lokalita vzniklá před 1. 10. 1976. Svou argumentaci zakládá výhradně na textu novelizovaného znění ustanovení pod písm. c). Objektivní skutečnost OPÚ zkrestuje tím, že tvrdí, že všechny stavby jsou dočasné avšak ve skutečnosti má naprostá většina vystavěných chat trvalý charakter. Nepravdivé je i tvrzení OPÚ zdůvodňující postoj tohoto úřadu tím, že tvrdí, že na lesních pozemcích nemůže existovat chatová osada, kteréžto tvrzení je v přímém rozporu se zněním platného zákona o lesích z roku 1976. Bylo vydáno nové rozhodnutí, které je obsahově totožné s původním rozhodnutím. Nejsem si jist, zda se čirou náhodou nejedná o taktizování příslušného úřadu, které se projevuje tím, že toto, rozhodnutí bylo vydáno nadvakrát. První část dne 9. 7. 1993 a druhá část (kterou se vydává zbývajících sedm parcel z celkového počtu zhruba sta) dne 17. 10. 1993.

Proti těmto rozhodnutím se vlastníci chat znovu odvolali k příslušnému Krajskému soudu. Tento soud žalobu odmítl, protože podavatelé nebyli podle jeho názoru účastníky správního řízení. Okresní prokurátorka vydala v prosinci 1993 nový protest a zároveň byla podána žádost o přezkoumáni celé záležitosti mimo odvolací řízení přímo na ministerstvo zemědělství ČR. Tato žádost doposud nebyla vyřízena a nebyl ani vyřízen protest okresního prokurátora.

V mezidobí došlo k určitým krokům ze strany manželky restituenta, který sám o předmětné pozemky neprojevil sebemenší zájem. Jeho manželka prodala některé pozemky majitelům některých chat. Ostatní vlastníky se snaží psychologicky vydírat (pohrůžky žalobami na vyklizení pozemků) pokud své pozemky nechtějí, nebo díky nepřiměřeným finančním požadavkům, nemohou koupit. Pro upřesnění je nutné uvést, že navrhovaná cena za kterou hodlá manželka restituenta pozemky prodávat se pohybuje od 70 do 400 Kč za m². Je nutné zdůraznit, že tato navrhovaná cena zhruba stonásobně překračuje odhadní cenu předmětné půdy. Tato lesní půda nebyla doposud vyňata z lesního půdního fondu.

Kromě toho tato paní uzavírá kupní smlouvy i na další pozemky zájemcům o výstavbu nových chat. Doposud však nebyl vydán regulační plán oblasti, ani územní rozhodnutí, které by umožnily chatovou osadu rozšířit. Nabízí se otázka zda nejsou tímto způsobem prodávány fakticky bezcenné kusy lesa a zda se čirou náhodou nejedná o uvedení potencionálních kupců v omyl či zda již dnes kvalifikovaně prejudikuje další vývoj událostí. OPÚ Rakovník argumentuje tím, že se nejedná v tomto případě o chatovou osadu, ale o shluk jednotlivých staveb, protože pro chatovou osadu nebylo vydáno územní rozhodnutí. Dále tvrdí, že stavby jsou dočasné a že území chatové osady nebylo vyňato z lesního půdního fondu k rekreačním účelům a jedná se tedy o les. Proto k tornu chataři věcně a zcela logicky argumentují, že chatová osada vznikla již před 1. 10. 1976, tedy před datem od kterého bylo ke zřízení chatové osady nezbytné územní rozhodnutí.

Chatová osada vznikala systematicky na základě sloučeného územního řízení. Nedošlo tedy k živelnému vzniku jako náhodného shluku staveb. V osadě lze vymezit dvě soustavně zastavěné oblastí s jednou prolukou (kromě proluk způsobených charakterem terénu cestami a pod.). Pozemky jednotlivých chat na sebe navazují. Takový názor není nepodložený, což vyplývá např. i ze skutečnosti, že takový názor sdílí i útvar regionálního rozvoje OPÚ Rakovník. Předmětné chaty mají v převažující většině charakter trvalých staveb (viz. vyhláška č. 83/1976 Sb.) a byly kolaudovány k trvalému užívání. Chaty jsou stavbami trvalými, což je doložitelné i znaleckým posudkem, který byl na vybrané objekty vypracován. Na tomto faktu nemění nic ani ta okolnost, že povolení výstavby trvalých staveb na lesním pozemku bylo vydáno v rozporu s právními předpisy platnými v době jejich vzniku. Jednotliví chataři mohou doložit, že jejich chaty byly postaveny na základě stavebních povoleních vydáních v plném souladu se stavební dokumentací, kterou předložili ke schválení. Rozhodně se nejedná o stavby, u kterých by mohla být zpochybněna legalita výstavby. Dočasnost staveb, která se objevila ve stavebních povoleních nebyla časově omezena, byla pouze vázána na případně vyšší celospolečenské zájmy. V případě jejich naplnění měly být stavby přemístěny. Nejednalo se tedy o dočasnost staveb ve smyslu vyhlášky č. 83/1976 Sb., ale spíš o výsadu státu předmětné stavby odstranit bez náhrady škody v případě budování silnice, dálnice či přehrady atp. Nikdo nepopírá, že dřevěná stavba v lese je stavbou dočasnou. Doba jejího faktického trvání je ale vymezena její životností nikoliv předem stanoveným datem ukončení stavby. Podle již zmíněného posudku se dnes další životnost staveb odhaduje na patnáct až třicet let.

I kdybychom připustili, že chaty nemají stavebně trvalý charakter (§ 11 odst. 1 písm. d) zákona č. 229/91 Sb.) zákon u chatových osad vzniklých před 1. 10. 1976 nerozlišuje mezi stavbami trvalými a dočasnými. Manželka restituenta sama svým chováním a tím, že předmětné pozemky parceluje a prodává majitelům chat dává jednoznačně najevo, že nemíní charakter této oblasti měnit a že chatovou osadu chce nejen zachovat, ale pravděpodobně i rozšířit.

Území chatové osady nebylo vyňato z LPF a sám § 11 citovaného zákona stanovuje právě zemědělské a lesní pozemky, které nelze vydat. Takový argument je tedy zcela nelogický, neboť podle zákona o lesích mohou být na lesní půdě umisťovány chatové osady ve smyslu příslušné vyhlášky, dále tato vyhláška stanovuje, že chaty se smějí ve volné přírodě stavět výhradně ve formě seskupení ve formě chatových osad. Les lze nepochybně považovat za volnou přírodu. Argumentování OPÚ tím,že se jedná o lesní půdu spíše hovoří v neprospěch OPÚ nežli v jeho prospěch. Les samotný byl v územním plánu schváleném v roce 1985 charakterizován jako rekreační a chatové lokality v něm byly považovány za perspektivní. Podle názoru vlastníků chat pozemky neměly být vydány ani ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/91 Sb. neboť podle tohoto ustanovení rozhodně neexistuje povinnost pozemky vydat, ale pouze možnost pozemky vydat. Restituent sám prokazuje díky cenám, které za pozemky na území chatové osady vyžaduje jaká byla míra zhodnocení pozemků ze strany chatařů (studny, elektrifikace, celková kultivace, nehodnotných a zbytkových částí lesa bez těžební hodnoty atd.) oproti hodnotě okolního lesa. Tuto míru zhodnocení měl OPÚ vzít na vědomí a měl postupovat alternativní metodou tj. formou přidělení náhradních pozemků restituentům, které by svou hodnotou lépe odpovídalo co bylo rodině Junů po válce zabaveno.

Ze všech uvedených důvodů se na Vás, vážený pane místopředsedo, obracím s touto interpelací a žádám, aby ministerstvo zemědělství přikročilo k radikálnímu opatření, které by zabránilo spekulativním krokům restituentů, které jsou činěny v rozporu s platnou zákonnou úpravou. Výsledný efekt rozhodně neodpovídá duchu restitučních zákonů, neboť nemístně poškozuje současné vlastníky chat. Takový vývoj rozhodně není zárukou právních jistot občanů, kteří se ničím neprovinili a naopak v souladu s platnými zákony budovali svůj vlastní majetek. Pokud by ministerstvo potvrdilo, že vlastnické vztahy restituentů jsou hodnověrnější než vlastnické vztahy chatařů došlo by skutečně k velmi kuriosní a absurdní situaci.