Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

7.. Státní příslušníci jednoho smluvního státu nebudou podrobeni v druhém smluvním státě žádnému zdanění nebo povinnostem s ním spojeným, které jsou jiné nebo tíživější než zdanění a s ním spojené povinnosti, kterým jsou nebo mohou být podrobeni státní příslušníci tohoto druhého státu, kteří jsou ve stejné situaci. Toto ustanovení se bez ohledu na ustanovení článku 1 uplatní rovněž na osoby, které nejsou rezidenty jednoho nebo obou smluvních států.

2. Zdaněni stálé provozovny, kterou podnik jednoho smluvního státu má v druhém smluvním státě, nebude v tomto druhém státě nepříznivější než zdanění podniků tohoto druhého státu, které vykonávají tytéž činnosti. Toto ustanovení nebude vykládáno jako závazek jednoho smluvního státu, aby přiznal rezidentům druhého smluvního státu osobní úlevy, slevy a snížení daně z důvodu osobního stavu nebo povinností k rodině, které přiznává svým vlastním rezidentům.

3. Pokud se nebudou aplikovat ustanovení článku 9, odstavce 7 článku 11 a odstavce 6 článku 12, budou úroky, licenční poplatky a jiné výlohy placené podnikem jednoho smluvního státu osobě, která je rezidentem v druhém smluvním státě, odčitatelné pro účely stanovení zdanitelných zisků tohoto podniku za stejných podmínek, jako kdyby byly placeny osobě, která je rezidentem v prvně zmíněném státě. Podobně, jakékoliv dluhy podniku jednoho smluvního státu vůči rezidentu druhého smluvního státu budou pro účely stanovení zdanitelného majetku takového podniku odčitatelné za stejných podmínek, jako kdyby byly smluveny vůči rezidentu prvně zmíněného státu.

4. Podniky jednoho smluvního státu, jejichž jmění je zcela nebo zčásti, přímo nebo nepřímo vlastněno nebo kontrolováno osobou nebo osobami, které jsou rezidenty v druhém smluvním státě, nebudou podrobeny v prvně zmíněném smluvním státě žádnému zdanění nebo povinnostem s ním spojeným, které jsou jiné nebo tíživější než zdanění a s ním spojené povinnosti, kterým jsou nebo mohou být podrobeny jiné podobné podniky prvně zmíněného státu.

5. Ustanovení tohoto článku se vztahují na daně uvedené ve článku 2 této smlouvy.

1. Jestliže se rezident jednoho smluvního státu domnívá, že opatření jednoho nebo obou smluvních států vedou nebo povedou u něj ke zdanění, které není v souladu s ustanoveními této smlouvy, může nezávisle na opravných prostředcích, které poskytuje vnitrostátní právo těchto států, předložit svůj případ příslušnému úřadu smluvního státu, jehož je rezidentem nebo jestliže případ spadá pod odstavec 1 článku 25, úřadu smluvního státu, jehož je státním občanem. Případ musí být předložen do tří let od prvého oznámení opatření, které vede ke zdanění, jenž není v souladu s ustanoveními této smlouvy.

2. Jestliže bude příslušný úřad považovat námitku za oprávněnou a nebude-li sám schopen najít uspokojivé řešení, bude se snažit, aby případ rozhodl dohodou s příslušným úřadem druhého smluvního státu tak, aby se vyloučilo zdanění, které není ve shodě s touto smlouvou.

3. Příslušné úřady smluvních států se budou snažit vyřešit dohodou obtíže nebo pochybnosti, které mohou vzniknout při výkladu nebo aplikaci této smlouvy. Mohou rovněž konzultovat za účelem zamezení dvojího zdanění v případech neupravených ve smlouvě.

4. Příslušně úřady smluvních států mohou vejít v přímý styk za účelem dosažení dohody ve smyslu předchozích odstavců. Jestliže se ústní výměna názorů jeví pro dosažení dohody účelnou, může se taková výměna názorů uskutečnit prostřednictvím komise složené ze zástupců příslušných úřadů smluvních států.

1. Příslušné úřady smluvních států si budou vyměňovat informace nutné pro aplikaci ustanovení této smlouvy nebo vnitrostátních právních předpisů smluvních států, které se vztahují na daně, jež jsou předmětem této smlouvy, pokud zdanění, které upravují, není v rozporu s touto smlouvou. Výměna informací není omezena článkem 1. Veškeré informace obdržené smluvním státem budou udržovány v tajnosti stejným způsobem jako informace obdržené podle vnitrostátních zákonů tohoto státu a budou sděleny pouze osobám nebo úřadům (včetně soudů a správních úřadů), které se zabývají vyměřováním nebo vybíráním daní, na něž se vztahuje tato smlouva, trestním stíháním ve věci těchto daní nebo rozhodováním o opravných prostředcích. Tyto osoby nebo úřady použijí takovéto informace jen k těmto účelům. Mohou uplatnit tyto informace při veřejných soudních řízeních nebo v právních rozhodnutích. Obdržené informace budou udržovány v tajnosti na požádání smluvního státu, který informace poskytl.

2. Ustanoveni odstavce 1 nebudou v žádném případě vykládána tak, že ukládají některému smluvnímu státu povinnost:

a) provést správní opatření, která by porušovala právní předpisy nebo správní praxi některého smluvního státu;

b) sdělit informace, které by nemohly být získány na základě právních předpisů nebo v normálním správním řízení tohoto nebo druhého státu;

c) sdělit informace, které by odhalily obchodní, hospodářské, úřední, průmyslové, komerční nebo profesní tajemství nebo obchodní postup, nebo jejichž sdělení by bylo v rozporu s veřejným pořádkem.

Žádná ustanovení této smlouvy se nedotýkají daňových výsad, které přísluší diplomatům nebo konzulárním úředníkům podle obecných pravidel mezinárodního práva nebo na základě ustanovení zvláštních dohod.

1. Vlády smluvních států si navzájem oznámí, že byly splněny postupy požadované jejich právním řádem pro vstup této smlouvy v platnost.

. Tato smlouva vstoupí v platnost datem pozdějšího oznámení ve smyslu odstavce 1 a její ustanoveni se budou uplatňovat v obou smluvních státech:

a) pokud jde o daně vybírané srážkou u zdroje, na částky vyplácené k 1. lednu nebo později v kalendářním roce následujícím po roce, v němž smlouva vstoupí v platnost;

b) pokud jde o ostatní daně z pří jmu a daně z majetku, na daně ukládané za každý daňový rok začínající 1. ledna nebo později kalendářního roku následujícího po roce, v němž smlouva vstoupí v platnost.

3. Dnem, kdy se začne uplatňovat tato smlouva, přestane se uplatňovat Smlouva mezi Československou republikou a Republikou Polska o zamezení dvojího zdanění v oboru přímých státních daní, podepsaná ve Varšavě 23. dubna 1925.

Tato smlouva zůstane v platnosti, dokud nebude vypovězena některým smluvním státem. Každý smluvní stát může smlouvu písemně vypovědět diplomatickou cestou nejméně šest měsíc$ před koncem každého kalendářního roku začínajícího po uplynutí pěti let od data vstupu v platnost této smlouvy. V tomto případě se smlouva přestane uplatňovat:

a) pokud jde o daně vybírané srážkou u zdroje, na částky vyplácené k 1. lednu nebo později v kalendářním roce následujícím po roce, v němž byla dána výpověď;

b) pokud jde o ostatní daně z pří jmu a daně z majetku, na daně ukládané za každý daňový rok počínající 1. ledna nebo později kalendářního roku následujícího po roce, v němž byla dána výpověď.

NA DŮKAZ TOHO podepsaní, k tomu řádně zmocnění, podepsali tuto smlouvu.

Dáno ve dvojím vyhotovení ve Varšavě dne 24. června 1993 v českém, polském a anglickém jazyce, přičemž všechny texty jsou autentické. V případě jakýchkoliv rozdílností výkladu bude rozhodující anglický text.

ke smlouvě mezi vládou České republiky a vládou Polské republiky o zamezení dvojího zdanění v oboru daní z příjmu a majetku.

Při podpisu smlouvy mezi vládou České republiky a vládou Polské

republiky o zamezení dvojího zdanění v oboru daní z příjmu a majetku se podepsaní, k tomu řádně zmocnění svými vládami, dohodli takto:

Ode dne vstupu v platnost této smlouvy přestává Česká republika a Polská republika uplatňovat ve svých vzájemných vztazích Mnohostrannou smlouvu o zamezení dvojího zdanění v oboru daní z příjmu a z majetku fyzických osob podepsanou v Miškolci 27. května 1977 a Mnohostrannou smlouvu o zamezení dvojího zdanění v oboru daní z příjmu a z majetku právnických osob podepsanou v Ulanbátoru 19. května 1978.

2. Počítání období zmíněného v článku 5, odstavec 3 této smlouvy, začne 1. ledna 1994.

3. Staveniště nebo činnosti uvedeného v článku 5, odstavec 3 této smlouvy, které se vztahují ke smlouvám uzavřeným před 1. červnem 1992, se nepovažují za stálou provozovnu, pokud jejich trvání nepřesáhne 18 měsíců po 1. lednu 1993.

4. Odměny vyplácené rezidentu jednoho smluvního státu v souvislosti s činnostmi zmíněnými v odstavci 3 tohoto Protokolu, nepodléhají zdanění ve druhém smluvním státě, v němž jsou takové činnosti vykonávány, pokud trvání těchto činností nepřesáhne 18 měsíců po 1. lednu 1993. V tomto ohledu se neuplatní ustanovení článku 15 odstavce 2 této smlouvy.

Tento protokol tvoří nedílnou součást výše zmíněné smlouvy.

Na důkaz toho podepsaní, k tomu řádně zmocnění, podepsali tento protokol.

Dáno ve dvojím vyhotovení ve Varšavě dne 24. června 199 3 v českém, polském a anglickém jazyce, přičemž všechny texty jsou autentické. V případě jakýchkoliv rozdílností výkladu bude rozhodující anglický text.

Polsko patří k zemím, s nimiž má ČR tradiční hospodářské s tyky.

K rozvoji dalších vztahů přispěje i uzavřeni smlouvy mezi ČR a Polskou republikou o zamezení dvojího zdanění v oboru daní z příjmu a z majetku.

Dvojí zdanění, ke kterému dochází v mezinárodním obchodě, je nežádoucí, neboť snižuje příjmy, které podnikům a občanům jednoho státu plynou z druhého státu. Jde zejména o příjmy z provádění stavebních, montážních a jiných činností, z využívání patentů a jiných průmyslových práv, technických znalostí a zkušeností, výrobně technických poznatků, z úroků, majetkových účastí, výrobní a technické kooperace a z jiných zdrojů. Dvojí zdanění postihuje také příjmy z využívání autorských práv k dílům literárním, uměleckým a vědeckým a příjmy výkonných umělců.

Protože příčinou vzniku mezinárodního dvojího zdanění je kolize daňových zákonů dvou států, může být mezinárodní dvojí zdanění účinně vyloučeno jen opatřením obou států vzájemně koordinovaným mezinárodní smlouvou.

V současné době jsou tyto otázky řešeny mnohostrannými smlouvami o zamezení dvojího zdanění uzavřenými v letech 1977 a 1978 se státy bývalé RVHP, popř., pokud některé otázky tyto smlouvy neřeší, jsou aplikována ustanovení dvoustranné smlouvy o zamezení dvojího zdanění z r. 1925. Současným politickým a ekonomickým vývojem jsou tyto smlouvy překonány a je třeba uzavřít novou dvoustrannou smlouvu. Jejím vstupem v platnost se přestanou uplatňovat všechny výše zmíněné smlouvy.

Smlouva mezi ČR a Polskem o zamezení dvojího zdanění sleduje objektivní rozdělení práva na zdanění příjmu mezi stát jeho zdroje a stát, v němž má příjemce sídlo nebo bydliště.

Osobní a věcný rozsah smlouvy je vymezen v článcích 1 a 2. Protože smlouva řeší kolize daňových zákonů, které jsou součástí právních soustav dvou států, byly v zájmu jednotnosti výkladu výrazy důležité pro aplikaci smlouvy definovány v článcích 3 - 5.

Příjmy organizací a občanů jednoho smluvního státu mohou být zdaněny zásadně ve státě sídla organizace případně bydliště občana. Ve druhém smluvním státě mohou být příjmy zdaněny jen za podmínek a v rozsahu, které jsou stanoveny výslovnými ustanoveními jednotlivých článků smlouvy.

Příjmy z nemovitého majetku, z jeho užívání nebo pronajímání, mohou být podle článku 6 zdaněny ve státě, kde se takovýto majetek nachází.

Podle článku 7 smlouvy mohou být příjmy z obchodní a průmyslové činnosti podniků jednoho smluvního státu zdaněny v druhém smluvním státě, jestliže byly dosaženy v tomto druhém státě na základě činnost.i vykonávané v tomto druhém státě prostřednictvím trvalého zařízení (stálé provozovny).

V článku 8 se vyhrazuje právo na zdanění příjmů z lodní, letecké a další mezinárodní dopravy státu, v němž má sídlo společnost, provozující tuto činnost.

Ustanovení článku 9 umožňuje daňové správě upravit základ daně ve výši odpovídající objektivním podmínkám, jestliže došlo k daňovému úniku skrytým převodem zisku mezi podniky obou smluvních států, spojenými vlastnicky nebo ovládanými týmiž osoba.

Zdanění dividend, úroků a licenčních poplatků je rozděleno mezi oba smluvní státy, avšak ve státě zdroje nesmí přesáhnout hranici stanovenou příslušnými ustanoveními článků 10, 11 a 12.

Článek 13 upravuje zdanění zisků ze zcizení majetku, tj. prodejů nebo převodu majetku a s ním spojeného vlastnického práva, nikoliv však zdanění příjmů z pronájmu nebo jiné formy užívání majetku.

Zdanění příjmů fyzických osob z jejich osobně vykonávané činnosti je upraveno ustanoveními článků 14 - 21.

Článek 22 upravuje zdanění některých dalších příjmů, které nejsou výslovně upraveny předchozími ustanoveními smlouvy.

Článek 23 upravuje zdanění nemovitého majetku a majetku movitého ve spojení se stálou provozovnou, resp. se stálým zařízením, U lodí, letadel a železničních nebo silničních vozidel je zdanění omezeno na stát residenta provozujícího tento majetek v mezinárodní dopravě.

Článek 24 určuje, jak se postupuje v daňovém řízení ve státě, ve kterém je příjemce rezidentem, aby nebyl podruhé z daněn příjem, který byl podle příslušných ustanovení smlouvy zdaněn ve druhém smluvním státě (ve státě zdroje).

Smlouva zajišťuje rovné soutěžní podmínky pro organizace a občany obou smluvních států tím, že upravuje zásadu rovného nakládání, umožňuje neformální řešení sporů o výklad a aplikaci smlouvy a výměnu informací nutných pro provádění smlouvy mezi ministerstvy financí smluvních států (články 25 - 27).

Článek 28 potvrzuje daňové výsady některých skupin osob vyplývající z jiných mezinárodních dohod a výsady upravené vnitrostátními předpisy smluvních států.

Závěrečná `ustanovení upravují podmínky nabytí platnosti smlouvy, počátek její účinnosti a možnost.výpovědi (články 29 a 30).

Sjednání smlouvy nevyžaduje změn v českém právním řádu a nedotýká se závazků z jiných mezinárodních smluv, kterými je ČR vázána.

Smlouva nebude mít přímý dopad na státní rozpočet.

Smlouva se předkládá před ratifikací prezidentem ČR Parlamentu ČR k vyslovení souhlasu podle článku 49 Ústavy České republiky, protože upravuje odchylně od ustanovení zákonů České republiky daňové povinnosti organizací a občanů a poskytuje daňová osvobození a jiné úlevy.