Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Hlava druhá - oddíl první (§ 65 až 72)

Navrhovaná ustanovení tohoto oddílu zákona vycházejí z čl. 87 odst. 1 písm. a) a b) Ústavy, podle kterých Ústavní soud rozhoduje o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení pro rozpor s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl.10 Ústavy anebo o zrušení jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení pro jejich rozpor s ústavním nebo obyčejným zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl.10 Ústavy. (Podle těchto ustanovení tedy však Ústavní soud nemůže právní předpis zrušit pro jeho rozpor s jiným právním předpisem vyšší právní síly (např. nařízením vlády), než s ústavním nebo obyčejným zákonem nebo s mezinárodní smlouvou).

V návaznosti na zmocnění čl.88 odst. 1 Ústavy se stanoví kruh subjektů oprávněných podat návrh a zrušení právního předpisu (§ 65).

Oprávnění podat návrh na zrušení právního předpisu je svěřováno vládě jako celku (§ 65 odst. 1 písm. b), nikoli tedy jednotlivým ministrům. Vychází se z předpokladu, že vláda jako kolegiální orgán může takový požadavek i jednotlivého ministra šířeji posoudit a převzít, nebo využít případně i svých jiných pravomocí (např. použít svojí zákonodárné iniciativy, možnosti uložit příslušnému ministru, aby zabezpečil změnu neústavního nebo nezákonného prováděcího předpisu).

Podle navrhované úpravy není subjektem oprávněným k podání návrhu Poslanecká sněmovna nebo Senát jako celek, ale návrh může podat skupina poslanců nebo senátorů (§ 65 odst. 1 písm.c)). To by mělo umožnit pružnější způsob schvalování takového návrhu a eventuelně umožnit i menšině v Parlamentu podat návrh na právní posouzení a případné zrušení právního předpisu, pokud je přesvědčena, že je v rozporu s ústavním zákonem, mezinárodní smlouvou, popřípadě se zákonem.

Oprávnění podat návrh na zrušení právního předpisu se dává i zastupitelstvu vyššího územního samosprávného celku (§ 65 odst. 1 písm. d)). Vychází se přitom jednak z toho, že Ústava přiznává zastupitelstvu vyššího územního samosprávného celku zákonodárnou iniciativu (čl. 41 odst. 2 Ústavy), jednak z toho, že tímto způsobem lze zprostředkovaně projevit stanovisko většího počtu obyvatel nebo územních celků.

Soud je oprávněn podat návrh na zrušení zákona na základě čl. 95 odst.2 Ústavy pouze v souvislosti se svou rozhodovací činností (§ 65 odst.2); v takovém případě řízení ve věcí přeruší až do rozhodnutí Ústavního soudu, kterým je pak v dalším řízení vázán (srov. též § 109 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a § 224 odst.5 trestního řádu).

Oprávnění senátu Ústavního soudu podat návrh na zrušení právního předpisu (§ 65 odst. 1 písm.e)) a oprávnění pléna zahájit řízení o zrušení právního předpisu (§ 65 odst. 3) je určitou obdobou takového oprávnění obecného soudu a je vázáno na případ, kdy senát při řízení o ústavní stížnosti dojde k závěru o rozporu právního předpisu s ústavním zákonem, mezinárodní smlouvou, popřípadě se zákonem (srov. § 79 odst. 2). Má se tím umožnit, aby takto bylo možno zrušit neústavní nebo nezákonný právní předpis, který by se mohl stát zdrojem dalších ústavních stížností.

Obdobný cíl sleduje i navrhované ustanovení § 65 odst. 1 písm. f). Podle ní by návrh na zrušení právního předpisu mohla podat i fyzická nebo právnická osoba, zastupitelstvo samosprávného celku anebo politická strana za předpokladu, že ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo na základě aplikace tohoto předpisu, pokud takový návrh podají spolu s ústavní stížností.

Návrh vychází z toho, že i s ohledem na jednotlivé mezinárodní úmluvy o lidských právech a základních svobodách tak, jak jsou příslušnými mezinárodními institucemi vykládány a aplikovány (např. čl. 25 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - č. 209/1992 Sb.), je potřeba zajistit i jednotlivým osobám přístup k Ústavnímu soudu s návrhy na zrušení právních předpisů za shora uvedených podmínek. Nedostatek takové úpravy by mohl vést k tomu, že stěžovatelé se s návrhy, směřujícími proti vnitrostátnímu právu, budou obracet přímo na příslušné mezinárodní instituce.

Zákonná opatření Senátu musí být schválena Poslaneckou sněmovnou na její první schůzi (čl.33 odst.5 Ústavy), jinak pozbývají další platnosti; není proto dobře možné, aby byla předmětem řízení před Ústavním soudem dříve, než je Poslanecká sněmovna posoudí - mohlo by dojít ke konfliktu mezi jejím rozhodnutím a rozhodnutím Ústavního soudu (§ 65 odst.5). Soudu se dává možnost, aby podal v souvislosti se svojí rozhodovací činností návrh na zrušení právního předpisu i pro jeho rozpor s mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.

Ustanovení § 66 je zaměřeno na eventuálně možné případy, kdy jedním návrhem by bylo ze stejného důvodu požadováno zrušení zákona (což je v příslušnosti pléna) a jiného právního předpisu (např. vyhlášky orgánu územní samosprávy, což je v příslušnosti senátu), nebo na případy, kdy ze stejného důvodu by bylo navrhováno zrušení více jiných právních předpisů a podle rozvrhu práce by bylo příslušných několik senátů - v zájmu urychlení řízení a zajištění jednotnosti rozhodování by pak o takovém návrhu mělo celkově rozhodovat plénum.

Ustanovení § 67 a 68 nedovolují, aby byly přezkoumávány právní předpisy již neplatné nebo dosud nevyhlášené (a tedy ještě neplatné), a aby byl zkoumán rozpor s takovými předpisy; platnost právního předpisu a tedy jeho obecná závaznost, nemůže nastat dříve, než byl předpis vyhlášen ve Sbírce zákonů, popř. u právních předpisů nižší právní síly i jiným zákonným způsobem.

Po přijetí návrhu k dalšímu řízení již není možné řízení zastavit jinak než z důvodů uvedených v § 68; Ústavní soud je povinen ve veřejném zájmu řízení dokončit a přijmout vždy rozhodnutí (§ 69 odst. 1), a to i v případě, kdy by např. došlo k personální změně v orgánu, který je navrhovatelem (např. změna vlády, členové skupiny poslanců nebo senátorů by v průběhu řízení pozbyli svých mandátů). Ústavní soud musí přitom posuzovat ústavnost a zákonnost právních předpisů jak z hlediska jejich obsahu, tak z hlediska ústavní kompetentnosti orgánu, který je vydal (§ 69 odst. 2).

V § 70 je uvedeno, kdo jsou dalšími účastníky v řízení v návaznosti na § 29, vedlejší účastníci se v tomto řízení nepřipouštějí (s výjimkou případů podle § 36 odst. 2).

Vzhledem k tomu, že platné ústavní zákony České republiky neobsahují ustanovení (které měla Ústava ČSR z roku 1920), podle něhož by právní předpisy odporující Ústavě byly od počátku neplatné, je potřeba vycházet z toho, že i takto vadné předpisy se považují za platné až do dne, který Ústavní soud k jejich zrušení v nálezu stanoví; tomu nasvědčuje i pojem "zrušení", který Ústava používá (§ 71 - srov. též odůvodnění k § 59 odst. 1).

Dále je v zájmu právní jistoty navrhováno, aby Ústavní soud výslovně rušil i všechny předpisy, které vlastní zrušený právní předpis nebo zrušené ustanovení prováděly (§ 71 odst. 3).

Aby bylo možno napravit individuální důsledky aplikace zrušeného neústavního nebo nezákonného právního předpisu, navrhuje se (§ 72), pokud jde o rozsudek vydaný soudem v trestním řízení, jako legislativně nejvhodnější přímo tímto zákonem stanovit zrušení právního předpisu jako nový (další) důvod obnovy podle příslušných ustanovení trestního řádu (odstavec 1). V ostatních věcech (odstavec 2) nelze po zrušení právního předpisu práva a povinnosti podle rozhodnutí, vydaného na jeho základě vykonávat (nejde jen o exekuční výkon, ale také o uskutečňování poskytnutých oprávnění).

Hlava druhá - oddíl druhý (§ 73 až 85)

Ústava stanoví, že ústavní stížnost je možno podat proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy) a samostatně pak orgánem územní samosprávy proti nezákonnému zásahu státu (čl. 87 odst. 1 písm. c) Ústavy).

V § 73 se stanoví, kdo je ústavní stížnost podle jednotlivých ustanovení Ústavy oprávněn podat a zároveň se v návaznosti na tato ustanovení Ústavy podrobněji určují důvody opravňující k podání ústavní stížnosti. Kdo je účastníkem řízení ve smyslu § 73 odst. 1 písm. a) je dáno příslušnými soudními řády a správním řádem, podle těchto předpisů je potřeba rovněž postupovat, byl-li někdo z účasti na řízení vyloučen (srov. např. § 250 odst. 2 občanského soudního řádu).

U ústavních stížností podávaných zastupitelstvem územní samosprávy se vychází z toho, že zásah státu vůči územní samosprávě je nezákonný tehdy, pokud omezuje její samostatnou působnost, tedy právo na samosprávu (čl. 8 Ústavy); v oblasti přenesené působnosti však i příslušné orgány samosprávy jednají jako orgány státu.

Návrh se nepokouší podrobněji definovat pojmy jako např. "rozhodnutí, opatření nebo jiný zásah", "orgán veřejné moci" jejich výklad by měl vyplynout z judikatury Ústavního soudu.

Jako ústavní stížnost sui generis je možno chápat i návrh na přezkoumání ústavnosti a zákonnosti rozhodnutí týkajícího se rozpuštění, pozastavení nebo i jiné činnosti politické strany (čl. 87 odst. 1 písm. j) Ústavy). Protože řízení o ústavních stížnostech a těchto návrzích by mělo probíhat podle stejných pravidel, je upraveno jako řízení o ústavních stížnostech společně v jediném oddílu (§ 74).

K § 75 viz odůvodnění k § 65 odst. 1 písm. f).

Ústavní soud by měl rozhodovat jen takové případy, kdy se ochrany práv a svobod již nelze domáhat jiným zákonným způsobem. Proto se jako jedna z podmínek přípustnosti ústavní stížnosti stanoví vyčerpány všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 76 odst. 1). V mimořádných případech se z této zásady připouštějí výjimky (§ 76 odst. 2), aby efektivita ochrany základních práv a svobod nemohla být ohrožena.

V § 77 se obecné vymezení okruhu účastníků a vedlejších účastníků provedené v § 29 upřesňuje pro potřeby řízení o ústavních stížnostech tak, aby účastníkem nebo vedlejším účastníkem řízení mohl být každý, jehož práv nebo povinností se může rozhodnutí o ústavní stížnosti dotýkat.

Ústavní stížnost je v disposici účastníka, proto je i oprávněn ji, až do porady soudu, vzít zpět § 78.

Ustanovení § 79 se týká případů, kdy Ústavní soud má na základě ústavní stížnosti rozhodnout též o zrušení právního předpisu, jehož neústavnost nebo nezákonnost byla příčinou skutečnosti, pro kterou je ústavní stížnost podávána. Ústavní soud bude přitom rozhodovat buď na základě návrhu stěžovatele (§ 79 odst. 1) nebo vlastního návrhu (§ 79 odst. 2). Ve věcech, u kterých je rozhodování o ústavní stížnosti svěřeno plénu (návrhy ve věcech politických stran - § 11 odst.2 písm. e)), je plénum oprávněno takto rozhodnout i o zrušení jiného právního předpisu než zákona. U těchto ústavních stížností musí být plénu svěřené oprávnění, aby samo mohlo zahájit řízení a rozhodnout o zrušení zákona a popřípadě i jiného právního předpisu (srov. § 65 odst.3), jinak by takové řízení, na rozdíl od ostatních ústavních stížnosti, nebylo možno provést.

Ústavní stížnost nemá mít odkladný účinek; ze zákona se stanoví pouze výjimka u ústavní stížnosti proti rozhodnutí o rozpuštění politické strany nebo pozastavení její činnosti (§ 80 odst. 1), kde obnovení původního stavu, pokud by stížnosti bylo vyhověno, by bylo značně složité. V mimořádných případech se však Ústavnímu soudu umožňuje, aby odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí (§ 80 odst.2) protože jinak by ochrana práv a svobod Ústavním soudem mohla v některých případech ztratit praktický význam (např. nebylo by věc po vyhovění stížnosti možno uvést do původního stavu).

Obdobný záměr se sleduje i předběžným opatřením (§ 81). Ústavnímu soudu se umožňuje, aby sám rozhodl, zda bude vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v předchozích řízeních (§ 82).

Ústavní soud může ústavní stížnosti v plném rozsahu vyhovět nebo ji v plném rozsahu zamítnout,popřípadě jí zčásti vyhovět a zčásti zamítnout a podle toho učinit další rozhodnutí (§ 83). Bylo-li nálezem Ústavního soudu zrušeno napadené rozhodnutí, postupují v dalším řízení soudy a správní orgány podle příslušných procesních řádů; právo stěžovatele na náhradu škody podle obecných předpisů, popř. podle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (zák. č. 58/1969 Sb.) není takovým nálezem dotčeno.

Hlava druhá - oddíl třetí (§ 86 až 92)

Tato ustanovení navazují na čl.87 odst. 1 písm. e) Ústavy. Podrobnější ustanovení o ověřování volby poslanců a senátorů by měly obsahovat jednací řády obou komor Parlamentu, které však dosud nebyly přijaty a úprava této věci v dočasně používaném jednacím řádu je poměrně kusá (na návrh mandátového a imunitního výboru ověří ČNR platnost volby poslanců - § 8 odst. 1 jednacího řádu ČNR)

Právo podat opravný prostředek (§ 86) se přiznává jednak příslušnému poslanci nebo senátorovi jako obrana proti rozhodnutí komory Parlamentu o tom, že nebyl platně zvolen, jednak těm voličům, kteří právoplatně podali volební stížnost (vychází se prozatím z příslušných ustanovení zákona o volbách do ČNR, o jinou úpravu toto ustanovení nelze opřít), která byla kladně vyřízena (tj. bylo konstatováno, že osvědčení o zvolení nemělo být volební komisí vydáno), ale příslušná komora přesto volbu poslance nebo senátora ověřila.

Z důvodů nenarušování práce příslušné komory Parlamentu se pro podání opravného prostředku stanoví poměrně krátká lhůta (§ 86 odst.2), přičemž rozhodující je den oznámení rozhodnutí komory; zvláštní způsob pro takové oznámení se nestanoví.

Ústavní soud v řízení pouze zjišťuje, zda poslanec nebo senátor byl nebo nebyl platně zvolen a podle toho nálezem opravnému prostředku buď vyhoví nebo jej zamítne (§ 92); rozhodnutí jiných orgánů v této věci odporující nálezu ústavního soudu pozbývají ze zákona platnosti.

Protože se jedná o rozhodnuti bezprostředně po ústním vyhlášení nálezu vykonatelné, vystaví o něm předsedající pro účastníky a vedlejší účastníky osvědčení (§ 92 odst. 4).

Hlava druhá - oddíl čtvrtý (93 až 96)

Neslučitelnost funkce poslance nebo senátora může nastat s funkcemi, výslovně uvedenými v čl. 22 Ústavy nebo s funkcemi, které na základě tohoto článku stanoví zvláštní zákon; ztrátu volitelnosti je třeba posuzovat ve vztahu k čl. 19 Ústavy a příslušným volebním zákonům.

Za pochybnosti o ztrátě volitelnosti nebo o neslučitelnosti funkcí lze považovat zejména stav, kdy poslanec nebo senátor zánik svého mandátu sám neuznává; za této situace je oprávněn podat návrh jak poslanec nebo senátor, o jehož mandát jde, tak v zájmu Parlamentu nebo jeho poslanců a senátorů, předseda příslušné komory nebo skupina poslanců nebo senátorů.

Ústavní soud nálezem pouze deklaruje, zda mandát poslance nebo senátora zanikl anebo trvá (§ 96); úprava právních následků takového nálezu (pokud např. poslanec nebo senátor vykonával svoji funkci neoprávněně, protože jeho mandát již dříve zanikl) přesahuje rámec tohoto zákona a měla by být nejspíše řešena jednacími řády komor Parlamentu.

K § 96 odst. 2 viz zdůvodnění k § 92 odst.4.

Hlava druhá - oddíl pátý (§ 97 až 109)

Ústava výslovně vylučuje trestní stíhání prezidenta republiky pro trestné činy spáchané po dobu výkonu jeho funkce; umožňuje pouze stíhat ho pro velezradu, a to před Ústavním soudem na základě žaloby Senátu. Trestem může být ztráta prezidentského úřadu a způsobilosti jej znovu nabýt (čl. 65 Ústavy). Z formulace těchto ustanovení Ústavy lze dovodit, že řízení o žalobě na prezidenta republiky před Ústavním soudem není řízením čistě trestním (na rozdíl od formulace § 67 odst. 1 Ústavy ČSR z roku 1920, kde se výslovně hovořilo o trestním stíhání prezidenta pro velezradu), ale má určité znaky kárného řízení sui generis; oproti ostatním druhům řízení před Ústavním soudem jeho postup vyžaduje samostatnou podrobnější úpravu a vyloučen obecných procesních ustanovení tohoto zákona (§ 98 odst.4).

Vzhledem k tomu, že Ústava sama nedefinuje, co se rozumí velezradou, a vzhledem k tomu, že skutkovou podstatu velezrady nelze odvodit ani ze zvláštních zákonů, ani ji pro její, zvláštní povahu nelze definovat v trestním zákoně, je navrhována definice tohoto pojmu v § 97. Nevymezení tohoto pojmu vůbec by vyžadovalo zcela volné uvážení Ústavního soudu při posuzování činů prezidenta republiky ve vztahu k tomu, zda se dopustil či nedopustil velezrady. [Pojem velezrady jako trestného činu byl původně definován v trestním zákoníku z r.1852, poté se velezradou rozuměly trestné činy podle § 1 až 3 zák.č.50/1923 Sb., na ochranu republiky; definici velezrady obsahoval i trestní zákon č.86/1950 Sb.(§ 78), platný trestní zákon však tento pojem nepoužívá. Bylo by možno uvažovat o vymezení pojmu velezrady ve zvláštním zákoně, je však otázkou, zda by to bylo vhodnější.]

Úprava postupu přijímání ústavní žaloby je věcí jednacího řádu Senátu, v tomto zákoně lze stanovit pouze základní náležitosti ústavní žaloby (§ 98).

Pokud by bylo řízení o ústavní žalobě zastaveno pro smrt žalovaného prezidenta, umožňuje se jeho příbuzným požádat o dokončení řízení (§ 99 odst.2) a tak případně umožnit jeho morální očištění. Ustanovení § 99 odst. 3 má zabránit tomu, aby se žalovaný prezident vyhnul abdikací rozhodnutí Ústavního soudu.

Vzhledem k charakteru řízení se žalovanému prezidentovi republiky umožňuje zvolit si obhájce (§ 101), předepisují se však, že alespoň jeden z nich musí být advokát.

Postup při ústním jednání (§ 102 až 104) je stanoven tak, aby při něm Ústavní soud mohl objektivně zjistit, zda se prezident republiky dopustil či nedopustil velezrady a zároveň aby žalovanému prezidentovi byla dána co nejširší možnost obhajoby.

Pokud Ústavní soud nálezem (§ 105) prezidentu žaloby nezprostí, rozhodne, že se dopustil velezrady - tímto nálezem prezident bezprostředně ztrácí svůj úřad a způsobilost jej znovu nabýt podle čl. 65 odst. 2 Ústavy.

Umožňuje se obnova řízení (§ 106 až 108) z důvodů přiměřených jiným druhům soudního řízení a stanoví se i důsledky zrušení původního rozhodnutí; cílem obnovy je umožnit alespoň částečně nápravu, pokud by se později ukázalo, že rozhodnutí Ústavního soudu bylo nesprávné; v zájmu zachování politické stability však patrně nelze stanovit opatření další (např. návrat do úřadu).

Vzhledem ke zvláštnímu charakteru řízení o Ústavní žalobě se umožňuje použít podpůrné ustanovení části třetí trestního řádu o řízení před soudem (§ 109).

Hlava druhá - oddíl šest (§ 110 až 117)

Poslanecká sněmovna a Senát jsou podle čl. 66 Ústavy oprávněny se společně usnést, že prezident republiky nemůže ze závažných důvodů vykonávat svůj úřad; způsob, jakým se komory o tom usnáší, by měly upravit jejich jednací řády. Takovým usnesením komor Parlamentu tedy prezident svůj úřad neztrácí, ale jen se "pozastavuje" jeho výkon; Ústava mu dává oprávnění podat Ústavnímu soudu návrh na zrušení takového usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu (§ 110).

Aby v řízení o tak závažné věci nedocházelo ke zbytečným průtahům, jsou stanoveny pořádkové lhůty pro zahájení ústního jednání a pro rozhodnutí o návrhu (§ 114 a § 116 odst. 1.).

Ústavní soud nálezem (§ 116) rozhoduje o tom, zda v době přijetí usnesení komor existovala překážka výkonu prezidentského úřadu, a pokud ano, po jakou dobu trvala - podle toho usnesení komor případně zruší zcela nebo pro odpovídající dobu.

Vzhledem k tomu, že v případech, kdy by se jednalo o delší dobu, by následné zrušení úkonů, provedených v zastoupení prezidenta republiky podle čl.66 Ústavy, mohlo znamenat poměrně široké zásahy do již existujícího právního stavu, je navrhováno výslovně stanovit, že takové úkony nepozbývají v důsledku rozhodnutí Ústavního soudu platnosti (§ 117).

Hlava druhá - oddíl sedmý (§ 118 až 126)

Ustanoveními tohoto oddílu zákona se má umožnit, aby Ústavní soud mohl ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. i) Ústavy v případě potřeby rozhodovat o nezbytných opatřeních k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu. Již sama formulace uvedeného článku Ústavy nasvědčuje tomu, že rozhodování Ústavního soudu o takových opatřeních má mít pouze omezený rozsah - Ústavní soud by měl rozhodovat jen tehdy, když rozhodnutí mezinárodního soudu nebude možno provést jinak.

Protože Ústava sama pojem "mezinárodní soud" blíže nespecifikuje, je navrhováno, aby v souladu s posláním Ústavního soudu při ochraně lidských práv a základních svobod byly pro účely tohoto zákona za mezinárodní soud považovány ty mezinárodní instituce, které jsou oprávněny rozhodovat o stížnostech proti porušování lidských práv a základních svobod, pokud jsou jejích rozhodnutí v České republice závazná podle příslušných mezinárodních smluv (§ 118).

Aktuální jsou především rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a Výhoru ministrů Rady Evropy, která budou pro Českou republiku závazná a jako smluvní strana Rady Evropy se jimi bude muset řídit. To však platí zejména pro oblast mezinárodních smluvních vztahů. Ústředním bodem těchto rozhodnutí je výrok o tom, zda byla či nebyla porušena Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Výbor ministrů může také rozhodnout o opatření k provedení rozhodnutí, tedy o opatření sledujícím jeho výkon. V současné praxi žádný z těchto orgánů nepožaduje zrušení individuálního rozhodnutí vnitrostátního orgánu, ve vztahu k vnitrostátní justici nejsou tedy tyto orgány ani orgánem apelačním ani kasačním, každý z nich má toliko charakter mezinárodního dohledu nad plněním závazků státu vyplývajících z vázanosti Úmluvou. Nelze ztrácet ze zřetele, že pravomocná vnitrostátní rozhodnutí jsou v mezinárodním právu chráněna obecnou zásadou rei iudicatae a smluvní strana je povinna podle Úmluvy odstranit toliko "důsledky" vnitrostátního rozhodnutí pro rozpor s ní (čl.50 Úmluvy); těžiště v této otázce spočívá tudíž v odškodnění oběti a nikoliv v zásahu do aplikace vnitrostátního práva.

Navržená úprava má tedy umožnit, aby bylo odstraněno ohnisko porušování zaručených práv a svobod, pokud by spočívalo v platném právním předpisu (§ 119). V takovém případě by mělo být úkolem vlády, aby, pokud sama nezajistí potřebná opatření, postoupila věc svým návrhem k řízení Ústavnímu soudu. Meze rozhodování o zrušení právního předpisu jsou přitom Ústavnímu soudu dány právním názorem, který mezinárodní soud vyslovil (§ 120).

Hlava druhá - oddíl osmý (§ 121 až 126)

Ústava stanoví (čl. 87 odst. 1 písm. k)), že Ústavní soud má rozhodovat spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy, nepřísluší-li to podle zákona jinému orgánu. Na základě tohoto ústavního ustanovení návrh stanoví příslušnost Ústavního soudu rozhodovat spory mezi státními orgány a orgány územní samosprávy o to, zda je v rozsahu jejich kompetence vydat v určité věci rozhodnutí, popř. činit opatření nebo jiné návrhy (§ 121).

Návrh vychází z předpokladu, že v tomto druhu řízení by Ústavní soud neměl rozhodovat o kompetenci orgánů k vydání právního předpisu - ta by mohla z hlediska ústavnosti a zákonnosti předpisu být posuzována podle prvého oddílu druhé hlavy zákona, vzhledem k tomu, že by vždy měla být odvozena z Ústavy nebo ze zákona.

Rovněž by Ústavní soud neměl rozhodovat o abstraktním vymezení kompetence vzhledem k tomu, že je to již vzdáleno jeho poslání (ale asi i možnostem),i vzhledem k tomu, že zde by měly být využity i jiné možnosti např. v rámci správního řízení.

Návrh vychází z toho, že kompetenční spory ve smyslu zásadní úpravy provedené Ústavou ve shora uvedeném ústavním ustanovení mohou vzniknout mezi státem (jeho orgány) a územními samosprávnými celky (jejich orgány) navzájem nebo mezi státními orgány navzájem anebo územními celky (jejich orgány) navzájem; na základě toho stanoví i oprávnění podat návrh na zahájení řízení v jednotlivých možných kompetenčních sporech (§ 121 odst.2).

V § 122 je v návaznosti na obecné ustanovení § 29 specifikován okruh možných účastníků pro toto řízení; vedlejší účastníci se v tomto řízení nepřipouštějí (s výjimkou případů podle § 36 odst. 2).

Ustanovení § 123 navazuje na ústavní úpravu, která stanoví, že Ústavní soud není oprávněn rozhodovat spory o rozsah kompetencí, je-li k tomu podle zvláštního zákona příslušný jiný orgán. Ústavní soud by rovněž neměl rozhodovat takové kompetenční spory, které je možno řešit v rámci řádného instančního postupu.

V řízení před Ústavním soudem může jít jak o kompetenční spor pozitivní, jestliže více orgánů tvrdí, že má vlastní kompetenci vydat rozhodnutí, tak o kompetenční spor negativní, jestliže dva nebo více orgánů svoji kompetenci popírá.

Jestliže nekompetentním orgánem bylo vydáno rozhodnutí, musí být zrušeno, protože jinak by nebylo možno z rozhodnutí Ústavního soudu o kompetenčním sporu vyvodit náležité důsledky (§ 126).

K části třetí

Výše platů a ostatních požitků soudců a funkcionářů Ústavního soudu je stanovena ve výši platů a ostatních požitků soudců a funkcionářů Nejvyššího soudu České republiky. Ani u soudců Ústavního soudu nelze, vzhledem k jeho povaze jako kolegiálního orgánu (rovnost soudců), soudcovské platy diferencovat, např. podle délky praxe (soudci jsou jmenováni na pevné funkční období).

K části čtvrté

Vzhledem k významu Ústavního soudu je kárná odpovědnost jeho soudců a kárné řízení s nimi upravováno samostatně v tomto zákoně, a to pokud možno co nejjednodušším způsobem.

Soudce je odpovědný za kárné provinění, kterým podle § 132 je jednak, podobně jako u soudců obecných soudů, zaviněné porušení jeho povinností (přičemž je ale zvýrazněna ochrana vážnosti a důstojnosti funkce soudce a důvěry v nezávislost a nestrannost rozhodování Ústavního soudu) a jednak jednání, které by jinak bylo přestupkem nebo jiným správním deliktem podle příslušných předpisů (srov. např. zákon ČNR č.200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů). Úprava vychází z toho, že soudci Ústavního soudu jsou vyňati z obecné odpovědnosti za spáchané přestupky a jiné správní delikty (srov. § 4 tohoto zákona, a § 10 zákona ČNR č.200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Pokud jde o povinnosti soudců Ústavního soudu, jejichž porušení je kárným proviněním, je potřeba vycházet především z obsahu slibu, který soudci skládají (čl.85 odst.2 Ústavy) a dalších.ustanovení Ústavy a tohoto zákona. Kárně postižitelný by takto měl být též výkon činností neslučitelných s výkonem funkce soudce Ústavního soudu podle § 4 odst. 3.

Ústavní soud by měl podle ustanovení o kárném řízení přiměřeně postupovat též v případech, kdy soudce vykonává funkci neslučitelnou s funkcí soudce, je členem politické strany nebo se po stanovenou dobu nezúčastňuje jednání Ústavního soudu (§ 133), tímto způsobem by soudci mělo být zajištěno i jeho právo k věci se vyjádřit. V těchto případech se však nepoužije ustanovení § 143, neboť rozhodnutí, že nastala skutečnost předvídaná v § 133, bude již samo o sobě důvodem k postupu podle § 7 odst. 3.

Usnesení o zahájení kárného řízení projednává plénum (pokud v případě kárného řízení s předsedou Ústavního soudu je samo svým usnesením nezahajuje) ale, pokud kárné řízení nezastaví, jeho vlastním provedením pověřuje jím ad hoc ustavený kárný senát (§ 139).

Na rozdíl od kárného řízení u obecných soudů může být u soudců Ústavního soudu kárným postihem pouze to, že kárný senát soudci jeho jednání vytkne (§ 141). Proti rozhodnutí kárného senátu lze podat námitky plénu (§ 142). S ohledem na postavení soudců Ústavního soudu není považováno za účelné zavádět jiná kárná opatření - v krajním případě ale, pokud budou splněny důvody zákonem stanovené, přijme plénum (pro tento případ zvláště stanovenou kvalifikovanou většinou) návrh na odvolání soudce z jeho funkce (§ 143). O takovém rozhodnutí pléna předseda Ústavního soudu informuje prezidenta republiky (srov. § 7 odst.4).

K části páté

V § 144 až 147 jsou navrhována přechodná ustanovení, která mají umožnit, aby v důsledku dočasné neexistence Ústavního soudu v České republice nebyli její obyvatelé bez svého zavinění kráceni na svých právech co do podání a vyřízení ústavních stížností.

Ustanovení § 148 má umožnit, aby Ústavní soud mohl začít fungovat i tehdy, jestliže by případně nebylo jmenováno všech patnáct soudců.

Dopad na státní rozpočet

Podle přílohy č. 1 k zákonu ČNR č.10/1993 Sb., státním rozpočtu ČR na rok 1993, o změně a doplnění některých zákonů ČNR a některých dalších předpisů, se pro rok 1993 počítá pro Ústavní soud v rámci tzv. delimitovaných resortů s těmito objemy rozpočtových výdajů:

Takto stanovené rozpočtové výdaje by měly pro činnost Ústavního soudu v roce 1993 postačovat, u objemu mzdových prostředků by měly být skutečné výdaje i nižší (9145 tis. Kč), vychází-li se ze stanoveného počtu soudců, navrhované výše platů a ostatních požitků soudců a funkcionářů Ústavního soudu a ze současného skutečného počtu zaměstnanců Kanceláře bývalého Ústavního soudu ČSFR (48 osob) a souvisejících mzdových nákladů na jejich platy v lednu 1993.

Skutečná výše rozpočtových výdajů pro činnost Ústavního soudu v roce 1993 bude odvislá od doby účinnosti navrhovaného zákona.