Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Soudce je kárně odpovědný za kárné provinění.

/1/ Kárným proviněním je jednání, jímž soudce snižuje vážnost a důstojnost své funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé a nestranné rozhodování Ústavního soudu, jakož i jiné zaviněné porušení povinnosti soudce.

/2/ Kárným proviněním je též jednání, které má znaky přestupku podle zvláštních předpisů nebo jiného správního deliktu.

Podle této části se postupuje přiměřeně též při rozhodování o tom, zda

a) soudce vykonává funkci, která není s funkcí soudce slučitelná (§ 82 odst. 3 Ústavy),

b) je soudce členem politické strany nebo politického hnutí,

c) se soudce nezúčastňuje jednání Ústavního soudu po dobu delší jednoho roku.

/1/ zahájení kárného řízení rozhoduje předseda Ústavního soudu usnesením. Usnesení musí být odůvodněno a doručuje se soudci, proti němuž se kárné řízení zahajuje.

/2/ O zahájení kárného řízení s předsedou Ústavního soudu se může usnést plénum na společný návrh nejméně tří soudců.

/3/ Kárné řízení lze zahájit do jednoho roku ode dne, kdy k jednání, které je důvodem k zahájení kárného řízení, došlo.

Po dobu kárného řízení pro kárné provinění podle § 132 odst. 1 nemůže soudce činit žádné úkony související s výkonem soudcovské funkce. Je-li soudce předsedou senátu nebo členem senátu, určí předseda Ústavního soudu, který z ostatních soudců bude zastupujícím členem senátu. Je-li soudce předsedou Ústavního soudu, vykonává jeho funkci místopředseda.

Ustanoveni § 135 platí obdobně pro dobu, po kterou je proti soudci vedeno trestní stíhání pro úmyslný trestný čin.

/1/ Usnesení předsedy Ústavního soudu o zahájení kárného řízení se předloží plénu.

/2/ Soudci, proti kterému bylo kárné řízení zahájeno, musí být umožněno vyjádřit se k důvodům usnesení o zahájení kárného řízení a zúčastnit se jednání pléna v této věci s výjimkou porady a hlasování.

Pro dokazování v kárném řízení se použijí přiměřeně příslušná ustanovení zákona o trestním řízení soudním.

/1/ Plénum kárné řízení zastaví, neshledá-li je důvodným. V téže.věci kárné řízení již nelze zahájit.

/2/ Pokud kárné řízení nebylo zastaveno, zvolí plénum ze svého středu pětičlenný kárný senát, který věc projedná a rozhodne.

/1/ Kárný senát si na svém prvním jednání zvolí ze svých členů předsedu, který řídí jeho jednání. Kárný senát je způsobilý jednat a usnášet se, jsou-li přítomni všichni jeho členové; usnáší se většinou hlasů. Ustanovení § 21 platí obdobně.

/2/ Při rozhodování je kárný senát vázán důvody kárného řízení uvedenými v usnesení o jeho zahájení.

/3/ Soudce, se kterým je kárné řízení vedeno, má právo zúčastnit se jednání kárného senátu s výjimkou porady a hlasování, vyjádřit se k důvodům kárného.řízení a k prováděným důkazům, klást svědkům a znalcům otázky a podávat návrhy na doplnění dokazováni.

Kárný senát rozhodne tak, že jednání, uvedené v usnesení o zahájení kárného řízení, soudci vytkne, anebo kárné řízení zastaví, nebylo-li kárné provinění prokázáno.

/1/ Proti rozhodnutí kárného senátu o zastavení kárného řízení mohou podat do 15 dnů ode dne jeho doručení námitky předseda Ústavního soudu, popřípadě soudci, kteří podali návrh na zahájení kárného řízení podle § 134 odst. 2. O námitkách rozhodne plénum tak, že usnesení kárného senátu buď potvrdí, nebo je zruší a vrátí mu věc k novému projednání; pokyny pléna k doplnění řízení je kárný senát vázán.

/2/ Jestliže proti rozhodnutí kárného senátu uvedenému 7 v odstavci 1 námitky podány nebyly anebo jestliže plénum takové usnesení potvrdilo, hledí se na soudce, jako by s ním kárné řízení nebylo zahájeno. V téže věci kárné řízení již ne lze zahájit.

/3/ Proti rozhodnutí kárného senátu, kterým bylo soudci jeho jednání vytknuto, může do 15 dnů ode dne jeho doručení podat tento soudce námitky. O námitkách rozhodne plénum tak, že buď usnesení kárného senátu potvrdí, nebo je zruší, popřípadě vrátí mu věc k novému projednání; pokyny pléna k doplnění řízení je kárný senát vázán.

/1/ Pokud se v kárném řízení prokázalo, že se soudce dopustil takového jednání, že jeho další setrvání ve funkci by bylo v rozporu s posláním Ústavního soudu a s postavením jeho soudců, a jestliže proti rozhodnutí kárného senátu, kterým bylo soudci jeho jednání vytknuto, nebyly podány námitky, anebo jestliže plénum takové rozhodnutí potvrdilo, plénum navrhne prezidentu republiky, aby takového soudce odvolal.Návrh na takové rozhodnutí může podat předseda kárného senátu.

/2/ K usnesení podle odstavce 1 je třeba souhlasu nejméně 11 soudců. O návrhu může plénum jednat a usnášet se, je-li přítomno alespoň 12 soudců.

/1/ Jestliže k zásahu orgánu veřejné moci [Čl. 6 ústavního zákona č.91/1991 Sb., o Ústavním soudu České a Slovenské Federativní Republiky.]

a) České republiky nebo

b) České a Slovenské Federativní Republiky v oboru působnosti, kterou podle ústavních a jiných zákonů od 1. ledna 1993 převzaly orgány České republiky, [Zejm. čl. 3 ústavního zákona České národní rady č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky.] došlo před 1. lednem 1993 a jestliže lhůta pro podání ústavní stížnosti k Ústavnímu soudu České a Slovenské Federativní Republiky stanovená v § 55 odst. 3 zákona č. 491/1991 Sb. započala po 2. listopadu 1992, lze proti takovému zásahu podat ústavní stížnost k Ústavnímu soudu do 60 dnů ode dne, kdy tento zákon nabyl účinnosti.

/2/ Zjistí-li Ústavní soud, že ústavní stížnost nesměřuje proti zásahu orgánu veřejné moci uvedenému v odstavci 1., řízení zastaví.

/1/ Ústavní stížnost nebo návrh podle § 74 odst. 1 lze za podmínek stanovených tímto zákonem podat i proti zásahům orgánů veřejné moci, k nimž došlo od 1. ledna 1993 do dne, kdy tento zákon nabyl účinnosti.

/2/ Pro lhůtu k podání ústavní stížnosti nebo návrhu podle odstavce 1 platí obdobně ustanovení § 73 odst.2 nebo § 74 odst. 2 s tím, že lhůta k jejich podání, která by jinak započala přede dnem, kdy tento zákon nabyl účinnosti, začíná teprve tímto dnem.

Ústavní stížnosti, které byly podle předpisů o Ústavním soudu České a Slovenské Federativní Republiky k němu podány před 1. lednem 1993 a o nichž tento Ústavní soud nerozhodl, projedná Ústavní soud a rozhodne o nich, pokud jde o zásahy orgánů veřejné moci uvedené v § 144 odst. 1.

/1/ Ústavní stížnost podle § 144 až 146 Ústavní soud projedná a rozhodne o ní podle tohoto zákona.

/2/ Při zjišťování, zda byla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele, [Čl.6 ústavního zákona č.91/1991 Sb., čl.87 odst. 1 písm.d) Ústavy ČR.] vychází Ústavní soud z Listiny základních práv a svobod [Usnesení předsednictva ČNR č.2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky.] a z mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách Českou a Slovenskou Federativní. Republikou [Čl. 5 odst. 2 ústavního zákona č. 4/1993 Sb.] nebo Českou republikou ratifikovaných a vyhlášených.

Ústavní soud se ujímá činnosti jmenováním dvanáctého soudce prezidentem republiky. Do doby jmenování předsedy a místopředsedů Ústavního soudu České republiky plní funkci předsedy Ústavního soudu a místopředsedů Ústavního soudu věkem nejstarší soudci. věkem nejstarší soudce svolá jmenované soudce k zasedání ve lhůtě do 15 dnů ode dne jmenování dvanáctého soudce.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení.

Obecná část

Návrh zákona o Ústavním soudu vychází ze základních principů organizace a fungování Ústavního soudu České republiky, zakotvených v Ústavě České republiky (zejm. čl. 83 až 89); úprava navazuje především na čl.88 odst. 1 Ústavy, který obsahuje zmocnění k zákonné úpravě toho, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem a zmocnění k zákonné úpravě pravidel řízení před Ústavním soudem. V návaznosti na to návrh zahrnuje i úpravu postavení soudců Ústavního soudu (i ve smyslu zmocnění čl. 82 odst. 2 a 3 Ústavy) a některých dalších otázek organizace Ústavního soudu.

Je považováno za účelné upravit celou problematiku související s řízením před Ústavním soudem a jeho organizací komplexně v jediném zákonu, který vychází zejména z následujících zásad:

1. ústavní soud má vzhledem k pravomocem, svěřeným mu Ústavou České republiky, mimořádné postavení mezi orgány státu, včetně soudů, a jeho soudci mají zvláště vysokou společenskou odpovědnost za ochranu ústavnosti a zákonnosti právních předpisů, zabezpečování základních práv a svobod a ve stanovených případech i za dodržování demokratických principů vládnutí.

2. Ústavní soud je kolegiální, demokraticky uspořádaný orgán. Všichni jeho soudci jsou si pří výkonu funkce rovni a v rámci soudu se při výkonu ústavního soudnictví nevytváří žádná pevná hierarchie (předseda Ústavního soudu ze své předsednické funkce plní úkoly správní a organizační).

3. Ústavní soud je "soudním orgánem ochrany ústavnosti" a povinností soudců je rozhodovat nezávisle a nestranně, jsou oproštěni od jakýchkoli politických a jiných vlivů, vázáni pouze ústavními zákony, mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a tímto zákonem (čl. 88 odst. 2 Ústavy).

4. Úprava řízení před Ústavním soudem vychází z obecně uznávaných principů soudního řízení, snaží se však současně respektovat i zvláštnosti vyplývající z postavení Ústavního soudu a jeho činnosti (rozhodování věcí v plénu a v senátech, jednoinstančnost řízení apod.), z předmětu jeho rozhodování i z povahy subjektů, které před Ústavním soudem mohou vystupovat.

5. Ústavní soud je soudem permanentně fungujícím, složeným ze soudců, splňujících Ústavou stanovené předpoklady, kteří svou funkci vykonávají jako své povolání.

Při přípravě návrhu byly vzaty v úvahu i zkušenosti evropského ústavního soudnictví a poznatky z fungování bývalého Ústavního soudu ČSFR. Lze konstatovat, že návrh organizace a fungování Ústavního soudu České republiky odpovídá,zásadám evropského ústavního soudnictví, jak jsou formulovány např. ve zprávě Evropské komise pro otázky demokracie při Radě Evropy.

Návrh zákona o Ústavním soudu je zpracován poměrně široce a podrobně i vzhledem k tomu, že je sporné, kdo by byl oprávněn vydat právní předpis, provádějící jednotlivá ustanovení. [K zákonu č.491/1991 Sb., o organizaci Ústavního soudu ČSFR a o řízení před ním, byl jako prováděcí předpis zpracován Organizační a jednací řád Ústavního soudu ČSFR, vyhlášený v částce 51/1992 Sb., jeho obecná závaznost však může být sporná.]

Podle čl.87 odst. 2 Ústavy může být část působnosti Ústavního soudu ve věcech zrušování právních předpisů a sporů o rozsah kompetencí zákonem svěřena Nejvyššímu správnímu soudu; vzhledem k tomu, že provedení tohoto ustanovení Ústavy by mělo být součástí zákona o Nejvyšším správním soudu, v návrhu se tato otázka neřeší.

Zvláštní část

K části první

V této části se upravují věci týkající se organizace Ústavního soudu, postavení jeho předsedy, místopředsedy a soudců, organizace a jednání pléna a senátů Ústavního soudu a další otázky, jejichž zákonná úprava je nezbytná k zajištění řádného fungování Ústavního soudu.

Složení Ústavního soudu (§ 1) je dáno Ústavou České republiky (čl. 62 písm. e) a čl. 84 Ústavy). Pokud jde o předsedu a místopředsedy Ústavního soudu, (§ 2 a 3), Ústava pouze stanoví, že jsou jmenováni prezidentem republiky (čl. 62 písm. e). S ohledem na formulaci tohoto ustanoveni je navrhováno tímto zákonem stanovit počet místopředsedů Ústavního soudu na dva.

V zájmu zajištění maximální nezávislosti Ústavního soudu je navrhováno svět výkon správy Ústavního soudu jeho předsedovi (§ 3 odst. 1 písm. b)); jinak je předsedovi Ústavního soudu svěřována působnost v takové funkci obvyklá.

Úprava postavení soudců Ústavního soudu vychází především ze snahy zabezpečit jejich maximální nezávislost a předem vyloučit vlivy, které by mohly ovlivnit nestrannost jejich rozhodování.

Navrhovaný § 4 vychází ze zásady profesionality výkonu funkce soudce Ústavního soudu jako veřejné funkce, přičemž použitelnost zákoníku práce na pracovní vztahy soudce Ústavního soudu je upravena obdobně jako u soudců obecných soudů (srov. § 10).

V návaznosti na čl. 82 odst. 3 Ústavy, který stanoví obecně neslučitelnost funkce soudce s jinými, zde vyjmenovanými funkcemi (vzhledem k zařazení tohoto ustanovení v hlavě čtvrté Ústavy lze usuzovat, že se vztahuje i na soudce Ústavního soudu) návrh, v souladu s ústavním zmocněním, stanoví další činnosti, se kterými je neslučitelný výkon funkce soudce. Vzhledem k požadavku úplného vyloučení politických vlivů v rozhodování Ústavního soudu je navrhována neslučitelnost výkonu funkce soudce Ústavního soudu s členstvím v politické straně nebo hnutí (srov. čl. 44 Listiny základních práv a svobod).

Povinnost zachovávat mlčenlivost je pro soudce Ústavního soudu v § 5 upravena odlišně od soudců obecných soudů v tom, že této povinnosti nelze soudce zprostit.

Ustanovení § 6 navazuje na čl. 84 odst. 2 Ústavy a upravuje postup při vyjadřování stanoviska Senátu ke jmenování soudců Ústavního soudu prezidentem republiky. Aby při schvalování jmenování soudců nemohlo dojít k nepřiměřeným průtahům, zavádí se právní fikce, že nečinnost Senátu je souhlasem se jmenováním soudce (pokud nebude ustaven Senát, platilo by toto ustanovení pro Poslaneckou sněmovnu - srov. čl. 106 odst. 2 Ústavy).

V § 7 jsou upraveny případy možného zániku funkce soudce; k němu může dojít buď z vůle soudce, nebo ve stanovených případech přímo ze zákona, anebo odvoláním prezidentem republiky na návrh Ústavního soudu z důvodů v zákonu uvedených. Ve smyslu čl. 63 odst. 2 a 3 Ústavy by mělo odvolání soudce prezidentem republiky podléhat kontrasignaci předsedy vlády nebo jím pověřeného ministra.

V zájmu oproštění soudců od činností, které by mohly soudce nadměrně zatěžovat na úkor jejich vlastní rozhodovací činnosti se navrhuje zavést funkci asistenta soudce (§ 8 a 9). Asistent by měl podle požadavků soudce zabezpečovat některé odborné úkony související s projednávanými věcmi (podobně jako např. soudní tajemníci a justiční čekatelé u obecných soudů), být ve styku s účastníky a případně i odkládat podání, která nejsou návrhy Ústavnímu soudu podle tohoto zákona (srov. § 42), není mu však svěřována rozhodovací pravomoc. Při stanovení předpokladů pro jmenování asistentem návrh vychází z potřeby zajištění vysoké odbornosti v jeho práci. Pracovně právní vztahy asistentů by se s výjimkami, stanovenými tímto zákonem, řídily zákoníkem práce (§ 10).

Rozhodovací činnost Ústavního soudu je svěřována jednak jeho plénu, a to ve věcech, které svým významem vyžadují, aby o nich rozhodovali všichni soudci (§ 11), jednak jeho jednotlivým senátům v ostatních věcech; každé rozhodnutí jak pléna, tak senátu ve věci spadající do pravomoci Ústavního soudu je však konečným rozhodnutím Ústavního soudu. Rozhodovat o odmítnutí návrhu na zahájení řízeni z důvodů stanovených tímto zákonem může soudce, jemuž byl návrh přidělen jako zpravodaji (srov. § 44).

Ve věcech ústavnosti a zákonnosti právních předpisů je plénu Ústavního soudu svěřeno rozhodování v zrušení zákonů; o zrušení jiných právních předpisů by měly rozhodovat senáty. Pouze v případech, výslovně uvedených v § 11 odst. 2 písm. b) by mohlo o zrušení jiných právních předpisů rozhodnout plénum; takový postup by měl přispět k urychlení řízení a k zajištění jednotnosti rozhodování (srov. též odůvodnění k § 66 a k § 79).

S ohledem na právní relevanci právních názorů Ústavního soudu (tj. pléna i senátů) je třeba zajistit, aby mezi postupně vyslovenými jednotlivými právními názory Ústavního soudu nebyl rozpor. Toho se má dosáhnout tak, že pociťuje-li senát potřebu odchýlit se od právního názoru vysloveného v nálezu Ústavního soudu (tj. pléna nebo některého senátu), předloží věc k posouzení plénu Ústavního soudu, jehož stanoviskem bude v dalším řízení vázán (viz § 24). Plénum by mělo v takovém případě (stejně jako v případě, kdy má dojít ke změně právního názoru vysloveného dříve plénem), rozhodovat kvalifikovanou většinou, která nebude tak malá, aby změna právního názoru nevyjadřovala stanovisko podstatné většiny soudců, avšak ani tak velká, aby prakticky znemožňovala vývoj judikatury Ústavního soudu (§ 14). Potřeba změnit dřívější právní názor přitom nemusí být vyvolána jen vadností dřívějšího právního názoru, ale může být žádoucí i v důsledku společenského vývoje nebo v návaznosti na judikaturu příslušných mezinárodních orgánů. Stejně kvalifikovaná většina je navrhována k rozhodnutí o ústavní žalobě na prezidenta republiky a k rozhodnutí o návrhu prezidenta na zrušení usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu podle čl. 66 Ústavy vzhledem k tomu, že se jedná o politicky obzvlášť závažné rozhodování Ústavního soudu.

K ostatním rozhodnutím pléna je potřeba souhlasu většiny přítomných soudců (nejméně šesti, tj. méně než poloviny všech soudců); tím by se mělo předejít znehybnění Ústavního soudu - jinak by se mohlo i stát, že se pro žádný návrh nebude schopna vyslovit potřebná většina soudců.

Kvorum je pro jednání pléna Ústavního soudu stanoveno tak, aby byla nezbytná přítomnost alespoň 10 soudců (§ 11 odst. 1); přítomnost menšího počtu soudců by nebylo možno u soudního orgánu považovat za dostatečnou a nebylo by možno pak oprávněně hovořit o stanovisku Ústavního soudu jako celku (vyšší kvorum je stanoveno pouze pro rozhodování o návrhu na odvolání soudce (srov. § 143 odst.2).

Tajným hlasováním v případech uvedených v § 13 odst.5 se má umožnit, aby soudci mohli při hlasování vyjádřit bez zábran svůj skutečný názor v kárném řízení.

Podle § 15 (popř. § 23) návrhu je separátní votum soudcovým právem, proto je na něm, aby rozhodl, zda jeho odlišný názor bude prezentován, a to i navenek. Jinak se výsledky hlasování a názory jednotlivých soudců neuveřejňují.

Počet a obsazení senátů Ústavního soudu (§ 16) by mělo umožnit, aby před Ústavním soudem mohlo souběžně probíhat současně více řízení (což je účelné zejména u ústavních stížností), čímž by se mělo i celkově urychlit vyřizování návrhů. Vzhledem k ustanovení § 24 by se to nemělo projevit v rozdílnosti judikatury.

Pokud senát Ústavního soudu není schopen věc rozhodnout proto, že žádný z návrhů na rozhodnutí nezískal v senátu potřebnou většinu hlasů, je navrhováno, aby taková věc byla postoupena k rozhodnutí plénu Ústavního soudu, i když mu jinak podle rozdělení působnosti Ústavního soudu mezi plénum a senáty nepřísluší (§ 11 odst. 2 písm. f) a § 22 odst. 1). Tímto opatřením má být dosaženo toho, aby věci, které jsou natolik sporné, že vyžaduji širší odborné posouzení, nezůstaly na úrovni senátu neřešeny (může se jednat např. i o zásadní ústavní stížnosti na porušení základních práv a svobod).

Zavedením institutu stálých a zastupujících členů senátu (§ 19) se sleduje to, aby senáty mohly vždy jednat v plném počtu.

Ustanovení § 25 je výjimkou z obecné zásady tajnosti porady a hlasování vůči jiným, i úředním osobám; smyslem je umožnit plénu seznámit se s postupem rozhodování senátu ve věci, která byla plénu postoupena.

Ustanovení § 26 je obdobou ustanovení zákona o právu shromažďovacím (§ 1 odst. 5 zák. č. 84/1990 Sb. - zákaz shromáždění v blízkosti budov zákonodárných sborů atd.). Vzhledem k významu Ústavního soudu a povaze jím projednávaných věcí se tato úprava považuje za potřebnou z hlediska zajištění veřejného pořádku v okolí budov Ústavního soudu nebo jiných míst, kde Ústavní soud jedná (srov. čl. 19 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).

K části druhé

Hlava první (§ 28 až 64)

Hlava první obsahuje obecná ustanovení o řízení před Ústavním soudem, která jsou společná pro všechny druhy řízení, pokud v hlavě druhé této části není stanoveno něco jiného.

Navrhovaný § 28 navazuje obecně na zmocnění v čl. 88 odst. 1 Ústavy; kdo je oprávněn podat návrh na zahájení jednotlivých druhů řízení,je konkrétně uvedeno v příslušných oddílech hlavy druhé. Doručením návrhu je vždy zahájeno řízení.

V § 29 se obecně pro řízení před ústavním soudem stanoví, kdo jsou účastníky a vedlejšími účastníky řízení, konkrétní vymezení účastníků a vedlejších účastníků pro jednotlivé druhy řízení je uvedeno v příslušných oddílech hlavy druhé.

V § 30 až 32 se řeší zastupování účastníků řízení a jednání jejich jménem před Ústavním soudem; případné výjimky a zvláštní ustanovení jsou uvedeny v jednotlivých oddílech hlavy druhé. I když každý účastník nebo vedlejší účastník řízení před Ústavním soudem je oprávněn dát se zastupovat advokátem (včetně státního orgánu nebo úřadu), v ústavním soudnictví vzniká potřeba povinného právního zastoupení - jde o to, aby tento specializovaný soud nebyl neúměrně zatěžován nekvalifikovanými návrhy a nekvalifikovaným přístupem účastníků při jednání; proto se zavádí povinné zastoupení fyzických a právnických osob jako účastníků a vedlejších účastníků řízení advokátem. Požadavkem povinného zastoupení není narušeno základní právo každého domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, protože podle platné právní úpravy je v souladu s čl. 37 odst. 2 Listiny každému zaručeno právo na právní pomoc advokáta - advokát má sice právo v jednotlivých případech poskytnutí právní pomoci odmítnout, Česká advokátní komora je však povinna na žádost odmítnutého mu advokáta určit (§ 16 zák.ČNR č.128/1990 Sb., o advokacii.). Možnost uhrazení nákladů zastoupení při podání ústavní stížnosti je uvedena v § 84 a 85.

Zástupce účastníka nebo vedlejšího účastníka není však v řízení před Ústavním soudem oprávněn dát se již dále zastupovat (§ 32 odst. 1).

Oprávnění účastníků (§ 33) vycházejí z obecných zásad řízení před soudy, ve smyslu § 64 bude i zde dále podpůrně použitelná úprava občanského soudního řádu.

Jednacím jazykem v jednání před Ústavním soudem je český jazyk (§ 34); Ústavní soud může připustit se souhlasem účastníka, aby bez tlumočníka bylo možno jednat i ve slovenském jazyce.

Obecně se upravují náležitosti návrhu na zahájení řízení (§ 35); zvláštní náležitosti pro jednotlivé druhy řízení jsou obsaženy v hlavě druhé, ve které jsou rovněž stanoveny některé zvláštní důvody nepřípustnosti návrhu; při stanovení nepřípustnosti návrhu (§ 36) se přitom vychází ze zásady obecné závaznosti nálezů Ústavního soudu, kterými již ve stejné věci rozhodl (srov. též čl. 89 odst. 2 Ústavy).

Vyloučení soudce (§ 37 až 39) je v návrhu upraveno v souladu s obecnými hledisky zabezpečení nepodjatosti a nestrannosti soudce přiměřeně řízení před obecnými soudy, s ohledem na poměr k projednávané věci, účastníkům, vedlejším účastníkům a jejich zástupcům.

Ustanovení § 40 má Ústavnímu soudu umožnit, aby se mohl odchýlit od pravidelného postupu daného pořadím návrhů, a přednostně projednat návrh, který považuje za naléhavý ať již z důvodů veřejných nebo i z podstatných důvodů, které jsou na straně navrhovatele; přitom ovšem nesmí být vytvářena neodůvodněná procesní nerovnost mezi jednotlivými navrhovateli. V případech ústavní žaloby proti prezidentu republiky a projednání jeho návrhu podle čl. 87 odst. 1 písm. h) Ústavy vyplývá povinnost přednostního projednání návrhu přímo ze zákona.

Návrh na zahájení řízení je k rozhodnutí v plénu nebo v senátu Ústavního soudu přidělován na základě zákonného rozdělení působnosti Ústavního soudu mezi plénum a senáty a podle rozvrhu práce, a to prostřednictvím přidělení návrhu soudci, který je pověřen přípravou jeho projednání jako zpravodaj (§ 41). Soudce zpravodaj může přitom některými úkony při přípravě věci k vlastnímu projednání pověřit svého asistenta, a to včetně odložení takového podání, které nelze považovat za návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podle tohoto zákona (§ 42); tím se má rovněž zabránit nadbytečnému zatěžování Ústavního soudu, ke kterému by mohlo docházet, kdyby měl i o takových podáních formálně rozhodovat.

Právo odmítnout svým usnesením návrh je svěřeno soudci zpravodaji, návrh však může odmítnout pouze z důvodů tímto zákonem výslovně stanovených (§ 44); smyslem tohoto postupu je vyloučit z řízení návrhy, které nesplňují ani základní předpoklady stanovené zákonem, a umožnit tak Ústavnímu soudu, aby se mohl soustředěna meritorní projednání ostatních návrhů. Pokud soudce zpravodaj návrh neodmítne, je povinen připravit věc k projednání v plénu nebo v příslušném senátu; k tomu je oprávněn činit potřebné procesní úkony (§ 43).

O všech věcech projednávaných Ústavním soudem podle čl. 87 odst. 1 Ústavy se koná obligatorní ústní jednání (§ 45 až 48), od něhož může být upuštěno jen se souhlasem účastníků při splnění podmínky zákonem stanovené, tj. že nelze již od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. V souladu s ustanovením čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je upravena přítomnost účastníků, vedlejších účastníků a jejich zástupců při ústním jednání a účast veřejnosti v jednotlivých stadiích řízení.

Dokazování (§ 49 až 52) provádí Ústavní soud buď sám, nebo prostřednictvím určeného soudce či dožádaného soudu. Pro dokazování by měla dále platit v návrhu stanovená podpůrná použitelnost občanského soudního řádu (§ 64).

Nálezy (§ 55 a 59) rozhoduje Ústavní soud ve věci samé, kdežto usneseními v ostatních otázkách, zejména procesních. Usnesení jako druh rozhodnutí v řízení je třeba odlišovat od usnesení pléna ve vnitřních věcech Ústavního soudu, kde jde jen 0 obecnou formu projevu vůle kolegiálního orgánu.

Všechny nálezy (tj. výroky nálezů, v nichž je uvedeno rozhodnutí ve věci) jsou ve smyslu čl.89 Ústavy vykonatelné od vyhlášení způsobem stanoveným zákonem, vykonatelná rozhodnutí jsou podle Ústavy závazná pro všechny orgány a osoby. Nálezy ve věcech zrušení právních předpisů, ústavní žaloby na prezidenta republiky, žádosti prezidenta o zrušení usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu podle čl.66 Ústavy se podle navrhované úpravy vyhlašují ve Sbírce zákonů (§ 58 odst. 1), a to i vzhledem k tomu, že jde buď o nálezy, zasahující přímo do stávajícího právního řádu, nebo o nálezy, dotýkající se výkonu jedné z nejvýznamnějších státních funkcí.

Právní názor vyslovuje Ústavní soud v odůvodnění svého nálezu; může rozhodnout o jeho uveřejnění ve Sbírce zákonů i v případě, že sám nález se ve Sbírce zákonů nevyhlašuje, pokud má takový právní názor všeobecný význam (§ 58 odst. 3). Má to umožnit, aby k takovému právnímu názoru orgány veřejné moci mohly přihlížet; jeho nerespektování může mít např. za následek, že ústavní stížnost bude úspěšná a orgánu veřejné moci bude uloženo uhradit náklady řízení, pokud nedojde např. ke změně nebo zrušení rozhodnutí z tohoto důvodu již v rámci běžného instančního postupu. Vykonatelnost ve smyslu čl. 89 Ústavy nastává u nálezů, kterými Ústavní soud rozhodl o návrzích na zrušení právních předpisů, dnem jejich vyhlášení ve Sbírce zákonů (§ 59 odst. 1). Den, ke kterému se právní předpis zrušuje, přitom stanoví v nálezu Ústavní soud sám (§ 71 odst. 1); tím se umožňuje, aby ke zrušení právního předpisu mohlo dojít až po určité době po vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů a aby tak příslušné státní orgány mohly učinit potřebná opatření k tomu, aby zrušením právního předpisu nevzniklo právní vakuum.

Vykonatelnost nálezů, které se dotýkají výkonu funkce poslance nebo senátora anebo výkonu funkce prezidenta republiky (§ 59 odst.2) je navrhována od okamžiku jejich vyhlášení Ústavním soudem z toho důvodu, aby výkon příslušné funkce mohl být ihned po rozhodnutí Ústavního soudu obnoven nebo zastaven.

Pro vykonatelnost všech ostatních nálezů Ústavního soudu by mělo být rozhodující jejich doručení účastníkům ve smyslu obecných zásad soudního řízení (§ 59 odst. 3).

Judikatura Ústavního soudu musí být veřejně přístupná nejen proto, aby jí bylo umožněno co nejšířeji využívat, ale i proto, aby rozhodovací činnost Ústavního soudu mohla být občanskou i odbornou veřejností soustavně kontrolována a posuzována; proto se zavádí zveřejňování všech nálezů Ústavního soudu a jeho usnesení, o kterých tak rozhodne, v samostatné Sbírce nálezů a usnesení (§ 60), a možnost ještě před jejich uveřejněním do nich u Ústavního soudu nahlížet.

Přiměřeně obecným zásadám soudního řízení je upravováno doručování i ukládání pořádkových opatření (§ 61 a 62).

Řízení před Ústavním soudem by v zásadě nemělo podléhat soudním poplatkům a z tohoto hlediska by mělo tedy být bezplatné (§ 63); odůvodňuje to povaha věcí, o nichž Ústavní soud rozhoduje. Naproti tomu náklady řízení, které vzniknou účastníkovi, by měl každý účastník hradit ze svého. Úspěšnému účastníkovi, popř. vedlejšímu účastníkovi na jeho straně však může Ústavní soud v odůvodněném případě přiznat náhradu jeho nákladů řízení.

Vzhledem k charakteru a možnému rozsahu zákona o Ústavním soudu není nutné a ani možné některé podrobnosti řízení upravovat samostatně - proto ustanovení § 64 umožňuje podpůrné použití občanského soudního řádu a předpisů jej provádějících. To by mělo Ústavnímu soudu umožnit, aby v dílčích otázkách mohl postupovat přiměřeně podle příslušného ustanovení občanského soudního řádu.