Podle zákona o civilní službě je nutno zabezpečit pracovníkům vykonávajícím tuto službu některé obdobné nároky, jaké mají pracovníci při výkonu služby v ozbrojených silách. Tyto nároky se zabezpečují zejména v § 103 odst. 1 písm. b) (tzv. náhradní doby rozhodné pro délku dovolené) a v § 125 (nástup do civilní služby a její skončení), v § 143 odst. 4 a § 147.
Mezi náhradní doby pro účely dovolené se výslovně v § 103 odst. 1 písm. j) zahrnuje doba samostatné hospodářské nebo jiné výdělečné činnosti. Tím se reaguje na nové možnosti pracovní aktivity občanů, zejména jejich podnikatelské činnosti, kterou bude nutno zahrnovat mezi započitatelné doby pro účely dovolené.
V § 111 odst. 3 se zavádí institut minimální mzdy a v § 113 se rozšiřuje možnost sjednat osobní účet mzdy na všechny pracovníky s možností omezení tohoto okruhu pracovníků v kolektivních smlouvách.
Odstraňuje se dosavadní neodůvodněná diferenciace mezi dělníky a ostatními pracovníky při odměňování práce přesčas. Všem kategoriím pracovníků bude vznikat především nárok na příplatek za práci přesčas (vedle dosazené mzdy) a náhradní volno bude možno poskytovat pouze v dohodě s nimi. Takto dohodnuté náhradní volno se změní opět v nárok na přesčasový příplatek, pokud organizace nedodrží dobu, ve které měla náhradní volno poskytnout. Totéž bude platit u těch kategorií pracovníků, v jejichž mzdě je přihlédnuto k případné práci přesčas, pokud půjde o práci přesčas v noci či ve dnech pracovního klidu; odměna za tuto přesčasovou práci ve mzdě zahrnuta nebude, takže jim bude vznikat též především nárok na přesčasový příplatek.
Navrhuje se provést některá zpřesnění, pokud jde o období, za něž přísluší mzda, a o výplatní termíny. Připouští se též, aby nařízení vlády ČSFR umožnilo výjimečné poskytování mzdy, náhrady mzdy a náhrad výdajů v jiné než československé měně u pracovníků vysílaných do ciziny (§ 267 odst. 1 písm. b).
V § 123 odst. 3 a 4 se zvýrazňuje pravomoc u republikových ústředních orgánů ve mzdové oblasti tím, že k vydání pracovněprávního předpisu není nadále třeba zásad federální vlády a souhlasu federálního ministerstva práce a sociálních věcí.
V souladu se zrušením kárných opatření se povinnost organizace krátit náhradu mzdy za neomluvenou nepřítomnost v práci před nástupem vojenské nebo civilní služby mění na možnost krácení (§ 125 odst. 2).
U noční práce žen se výslovně stanoví výjimečné případy, kdy tuto práci lze nařídit a oprávnění k povolování dobrovolné noční práce žen se přenáší na příslušné ústřední orgány (§ 152).
Podle dosavadní praxe arbitrážních orgánů, potvrzené i výkladem Státní arbitráže ČSFR vznikla organizaci, která přijala absolventa učebního nebo studijního oboru do pracovního, služebního nebo členského poměru v době trvání jeho závazku podle § 227a zákoníku práce povinnost uhradit náklady za vyučení, i když ji dosavadní organizace uvedla v omyl nesprávnými údaji o těchto skutečnostech v potvrzení o zaměstnání (§ 60 odst. 2 a § 6 nařízení vlády ČSSR č. 223/1988 Sb.). Na organizacích nelze požadovat, aby nedůvěřovaly údajům v potvrzeních o zaměstnání vydanými předchozí organizací, ani jim nelze doporučit, jakými cestami si mají ověřovat, zda je předchozí organizace případně i úmyslně neuvedla v omyl. Proto se připojuje v § 227a odst. 4 písm. f), podle něhož povinnost nové organizace uhradit náklady na výchovu pracovníka nevznikne, jestliže z údajů předchozí organizace v potvrzení o zaměstnání nevyplývá, že další organizaci vznikne povinnost hradit tyto náklady.
V § 239b se zmocnění pro vydávání pracovněprávních předpisů o odměňování prací konaných na základě dohod o pracech konaných mimo pracovní poměr přenáší na ministerstva práce a sociálních věcí republik.
Ustanovení § 243a bylo zařazeno do zákoníku práce při jeho novelizaci k 1. 1. 1989, která byla provedena zákonem č 188/1988 Sb. Toto ustanovení je v zákoníku práce neorganickým prvkem, neboť zakládá dvojí postih organizace a pracovníka. Je-li pracovník v dobré víře, nelze je uplatnit. Přestože bylo toto ustanovení převzato z občanskoprávní úpravy, bylo oproti ní neúměrně v pracovním právu rozšířeno. Ustanovení § 457 odst. 2 občanského zákoníku postihuje takto pouze neoprávněný majetkový prospěch z neplatných právních úkonů, které v pracovním právu v této souvislosti přicházejí v úvahu v minimálním množství případů. V § 243a zákoníku práce jsou však tyto sankce spojeny s každým vědomým porušením zákona, přestože vědomé porušení zákona lze dostatečně postihnout aplikací trestního práva či pokutou od příslušného orgánu státní správy. Proto se navrhuje toto neorganické ustanovení, které nebylo a není v zákoníku práce od doby jeho vydání až dosud účelné, vypustit.
V § 269 se rozšiřuje možnost sjednání pracovního poměru na všechny občany ať zaměstnávají pracovníky při provozování soukromé podnikatelské činnosti upravené právními předpisy nebo při jiné činnosti zvláštními předpisy neupravené (např. soukromě hospodařící rolníci). Obecně se však zakotvuje zásada, že pracovněprávní vztah nemůže vzniknout mezi manžely.
S ohledem na koncepční úkoly federálního ministerstva práce a sociálních věcí na úseku práce a mzdové politiky se navrhuje vypustit jeho kontrolní působnost dosud upravenou v § 270a zákoníku práce a naopak umožnit její rozšíření na některé další orgány stanovené v zákonech národních rad. Protože se v § 22 odst. 1 mezi pracovněprávní předpisy výslovně zařazují i právní předpisy o zaměstnanosti, bude se právo kontroly a ukládání pokut podle § 270b zákoníku práce týkat i dodržování předpisů o zaměstnanosti.
Úpravy, týkající se zrušení ustanovení § 7, § 26 odst. 1 a 3, § 142 odst. 3 a § 144 odst. 2 zákoníku práce, vyplývají z navrhovaného zákona o zaměstnanosti, který má nabýt účinnosti dnem 1. 1. 1991, stejně jako novela zákoníku práce.
Přechodná ustanovení
Navrhovaná přechodná ustanovení mají odstranit možné pochybnosti a obtíže při aplikaci novely zákoníku práce.
Právní úprava pracovních poměrů založených jmenováním uvažuje s odstraněním možnosti zachování dosavadního pracovního poměru k organizaci, u které byl pracovník zaměstnán před vznikem tohoto dalšího pracovního poměru. Protože je třeba také odpovídajícím způsobem omezit trvání původních pracovních poměrů u pracovníků, jejichž další pracovní poměr založený jmenováním vznikl před 1. lednem 1991, navrhuje se tento původní pracovní poměr ukončit dnem 31. prosince 1991, pokud platně nedošlo k jeho skončení před tímto datem nebo se organizace s pracovníkem nedohodla jinak.
Vzhledem k tomu, že rozhodčí řízení se navrhuje zrušit a rozhodování pracovních sporů nadále ponechat pouze v soudní pravomoci zakotvené v § 7 o. s. ř., navrhuje se, aby příslušné odborové orgány postoupily spory, které nebyly před 1. lednem 1991 pravomocně skončeny, příslušným soudům. Tato úprava vychází z toho, že rozhodčí komise byly ustavovány v základních organizacích odborového hnutí, jako jejich orgány.
V Praze dne 1. listopadu 1990
Předseda vlády:
M. Čalfa v. r.
Ministr práce a sociálních věcí:
P. Miller v. r.