Česká národní rada 1990 – 1992

Jednou z předností péče o zdraví našeho století je, že nespočívá jen v léčení chorob, ale také ve spolupráci občanů a v systematické programové prevenci nemocí. Tato druhá významná složka zdravotnictví navázala na tzv. zdravotní policii, jejíž náplní zpočátku bylo jen nucení obyvatelstva předpisy a trestními ustanoveními, aby dodržovalo stanovená opatření, týkající se zejména péče o prostředí a odstraňující jeho nejhorší závady formou asanačního hnutí. Obstaravání těchto zdravotních záležitostí proto patřilo ministerstvu vnitra.

Po vzniku československého státu byl zákonem č. 2/1918 Sbírky zákonů zřízen úřad pro správu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy jako nejvyšší orgán státní správy pro oblast zdravotnictví. Do jeho působnosti byly mimo jiné včleněny i záležitosti nakažlivých nemocí, očkování, živnostenské hygieny, ochrany zaměstnanců živností a průmyslu, živnostenské otravy a nemocí z povolání, hygiena a asanace obcí. Státní správu ve věcech zdravotních vykonávaly v prvním stupni okresní úřady, které rozhodovaly po vyslechnutí znalců a ve druhém stupni zemské úřady, u nichž byl ustanoven k obstarávání zdravotních a zdravotně policejních záležitostí zemský zdravotní referent. Obstarávání věcných potřeb ke zdravotnické péči náleželo obcím, v nichž zdravotně policejní záležitosti prováděli obecní, popř. obvodní lékaři a lékaři města. Ti měli ve své působnosti provádění širokého okruhu zdravotních služeb od léčení a očkování obyvatelstva, přes kontrolu potravin, pitných a léčivých vod, dohlížení na jatka, lékárny, až po prohlížení mrtvol a provádění lékařsko-soudní práce.

Vzhledem k tomu, že výkon státní správy ve zdravotních věcech náležel politickým úřadům, byla pro posouzení odborných otázek postupně zřízena řada pomocných ústavů, jako např. ústav pro zkoumání potravin, ústav pro zkoumání léčiv, vyšetřovací ústavy pro chemické a bakteriologické vyšetřování zárodků nakažlivých ve vodě, výmětech, krvi apod. Popud k jejich vzniku dal výnos ministerstva vnitra č. 585/1891, jímž bylo zavedeno odborné vědecké vyšetřování podezřelé vody odborníky zemské zdravotní rady. V roce 1918 bylo těchto vyšetřovacích ústavů celkem dvanáct.

Ke změně státní zdravotní správy došlo v roce 1920, kdy byl vydán zákon o zestátnění zdravotní policie (zákon č. 332/1920 Sbírky zákonů a nařízení). Podle tohoto zákona začala pečovat státní správa o veškeré zdravotně policejní výkony, obstarávané až dosud obcemi, a to cestou státních obvodních lékařů, řádně ustanovených do státní služby. Řešením infekčních nemocí se zabývaly státní vyšetřovací stanice, které byly posléze sloučeny na základě zákona č. 218/1925 Sbírky zákonů a nařízení do státního zdravotního ústavu zřízeného při ministerstvu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy. Státní zdravotní ústav a jeho pobočky vykonával pro státní zdravotní správu odborně vědecké práce a zkoumání, potřebná k účinným zdravotním opatřením, podporoval výchovu v preventivní medicíně a pečoval o praktickou odbornou výchovu zdravotnického personálu.

V době okupace bylo řízení veřejného zdravotnictví vládním nařízením č. 279/1942 Sbírky zákonů a nařízení svěřeno ministerstvu vnitra. Zdravotní správu vykonávaly zemské a okresní úřady a v nich ustavená zdravotní oddělení. Vedle toho existoval zdravotní ústav Protektorátu Čechy a Morava, do něhož byly postupně včleněny některé vyšetřovací ústavy.

Ústavním dekretem č. 1/1945 z 2. dubna 1945 bylo znovu zřízeno ministerstvo zdravotnictví. Zákon č. 70/1949 Sbírky zákonů a nařízení navázal na tradici a opět zřídil Státní zdravotnický ústav. Jeho posláním bylo provádět pro státní zdravotní správu výzkumy a vyšetřování k zajištění zdraví lidí, zvířat a rostlin, výzkum a kontrolu životního prostředí, biologický výzkum výživy a kontrolu poživatin a předmětů potřeby, výzkum a kontrolu léčiv a vzdělávání zdravotnických pracovníků. Ústav byl řízen ministerstvem zdravotnictví.

Pod č. 4 byl v roce 1952 vydán zákon o hygienické a protiepidemické péči. Zřídil orgány hygienické a protiepidemické služby, jimiž byl hlavní hygienik v ministerstvu zdravotnictví (oblastní hygienik pověřenectva zdravotnictví), krajský hygienik a okresní hygienik. Hlavní hygienik byl podle tohoto zákona ustanovován a odvoláván vládou na návrh ministra zdravotnictví. Krajské a okresní hygieniky ustanovoval na návrh hlavního hygienika ministr zdravotnictví. Krajský a okresní hygienik byli podřízeni příslušnému národnímu výboru. Zákonem byla zřízena výkonná zařízení orgánů hygienické a protiepidemické služby, k nimž patřily ústřední výzkumné ústavy, které byly zařízením MZ a krajské výzkumné ústavy a krajské a okresní hygienicko-epidemiologické stanice, které byly zařízením příslušného národního výboru. Zákon současně zakotvil, že hygienická a protiepidemická služba v branné moci je prováděna příslušnými vojenskými orgány. Totéž platilo pro Pohraniční stráž, Sbor národní bezpečnosti a vězeňskou správu. Součinnost těchto složek s orgány hygienické a protiepidemické služby byla svěřena úpravě, vydané ministerstvy zdravotnictví, národní bezpečnosti a spravedlnosti.

Poslední dosud platnou komplexní právní úpravu zdravotnických služeb obsahuje zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. V oblasti hygienické péče vychází z principů zavedených zákonem č. 4/1952 Sb., tj. soustavy orgánů hygienické služby (hlavního, krajského a okresního hygienika) a jejich výkonných zařízení, hygienických stanic. Zachoval podřízenost okresních a krajských hygieniků národním výborům příslušných stupňů. Hygienické stanice však začlenil jako zařízení bez právní subjektivity do příslušných ústavů národního zdraví. To vytvořilo velmi komplikovanou soustavu s trojí podřízeností nižších orgánů hygienické služby hlavnímu (krajskému) hygienikovi, národnímu výboru i řediteli příslušného ÚNZ.

V důsledku odstranění krajských článků státní správy, vzniku okresních úřadů a zániku povinnosti začleňování zdravotnických zařízení do ústavů národního zdraví zákonem č. 425/1990 Sb. se od 24. 11. 1990 zařízení hygienické služby postupně osamostatňují, a to nejprve krajské hygienické stanice a poté, v procesu probíhajícím na základě vyhlášky č. 242/1991 Sb., i okresní hygienické stanice. Krajské orgány hygienické služby a krajské hygienické stanice získaly novelou zákona č. 20/1966 Sb. přímou vazbu na ministerstvo zdravotnictví ČR a hlavního hygienika ČR. Okresní hygienické stanice zůstaly zařízeními okresních úřadů a okresní hygienici jejich zvláštními orgány. Tento stav umožnil po dobu téměř jednoho roku sledovat model vertikálního řízení krajských článků hygienické služby a kombinaci vertikálního odborného a horizontálního ekonomického a personálního řízení okresních článků hygienické služby. Praktické zkušenosti jednoznačně svědčí pro zavedení jednotné vertikální soustavy v oblasti hygienické péče. Podřízenost okresních hygieniků a okresních hygienických stanic okresním úřadům vede k oddělení ekonomického a personálního řízení, náležejícího těmto úřadům, od vedení odborného, které přísluší krajskému hygienikovi a v celostátních a zásadních věcech hlavnímu hygienikovi České republiky. Přitom ze strany okresních úřadů zdaleka není jednotný přístup k otázkám ekonomického a personálního řízení okresních hygienických stanic a ministerstvo zdravotnictví nemá dostatečně silné právní nástroje pro ovlivnění těchto záležitostí. Objektivnost státního zdravotního dozoru a účinnost boje proti hromadně se vyskytujícím nemocem však vyžaduje zachovat odbornost a jednotu řízení, což v řadě případů naráží právě na odtržení ekonomického a personálního řízení od vedení odborného.

Historický vývoj péče o veřejné zdraví ukázal, že účinný boj proti nakažlivým a hromadně se vyskytujícím nemocem vyžaduje vybudování odborných zdravotnických ústavů. Téměř čtyřicetiletá zkušenost z podřízenosti orgánů a zařízení hygienické služby, ať orgánům státní správy (NV, OÚ) či zdravotnickým organizacím (ÚNZ) názorně prokázala, že tato podřízenost je zásadní překážkou objektivní a jednotné hygienické péče, zejména její dozorové složky. Proto v oblasti organizace je navrhován vertikální systém řízení. Tento způsob výstavby zdravotních ústavů odpovídá i požadavkům mezinárodních úmluv v oblasti hygieny práce, ke kterým ČSFR přistoupila, či hodlá přistoupit.

Změna označení hygienických stanic na zdravotní ústavy vychází z mezinárodně známých názvů pro obdobné instituce, nové náplně jejich činnosti a ze snahy i formálně zdůraznit vztah k tradici z doby před totalitním státem.

Oproti stavu podle zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, návrh zásad zákona pro oblast působnosti zdravotních ústavů vychází z komplexního pojetí péče o zdraví populace a jejích skupin. Tato péče je výsledkem objektivně existující zpětné vazby mezi státním zdravotním dozorem (zaměřeným na faktory životních a pracovních podmínek a podmínky a způsob života a práce) a z něho vycházejícími poznatky o vlivu těchto podmínek na zdraví obyvatel. Analýza výsledků zdravotního dozoru a vlivů podmínek na zdraví je završena stanovením či návrhem opatření a programů k potlačení, popř. omezení jejich negativních důsledků nebo k podpoře zdraví příznivých činitelů. Návrh zásad zákona respektuje existenci a působnost orgánů resortu životního prostředí. Pokud se orgány ochrany veřejného zdraví zabývají otázkami životního prostředí, definovaného zákonem Federálního shromáždění č. 17/1992 Sb., pak půjde o posuzování jejich vlivu na zdraví populace.

Návrh zásad zákona vychází z rozdělení kompetencí federace a republik podle ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci, ve znění později vydaných právních předpisů, podle kterého věci, které nejsou ústavním zákonem Federálního shromáždění svěřeny do působnosti České a Slovenské Federativní Republiky, patří do působnosti České republiky a Slovenské republiky. Takovou věcí je i péče o zdraví, s výjimkou zákonné úpravy vyžadující jednotu právního řádu. Úprava ochrany veřejného zdraví je úpravou pouze jedné ze složek zdravotnických služeb a proto máme za to, že nevyžaduje úpravu federálním zákonem.

Návrh zásad zákona nepřinese nároky na státní rozpočet. Okresní zdravotní ústavy budou budovány ze stávajících materiálních a personálních kapacit hygienické služby (okresních, městských, obvodních a krajských hygienických stanic a Hygienické stanice hl.m. Prahy). Pro plnění úkolů hlavního hygienika České republiky bude využito kapacit Státního zdravotního ústavu, který byl zřízen jako rozpočtová organizace ministerstvem zdravotnictví České republiky k 1. lednu 1992 ze zaniklého Institutu hygieny a epidemiologie. Kroky, které budou učiněny k postupné realizaci návrhu zákona, počínaje možností sloučení hygienických stanic působících na území bývalých krajských měst, stanovenou v dílčí novele zákona č. 20/1966 Sb. zákonem č. 548/1991 Sb., mohou přinést postupně i úspory finačních prostředků vynakládaných až dosud na oblast hygienické péče.