Federální shromáždění ČSSR 1986 – 1990

K č. 21:

Podle dosud platné úpravy (§ 99, 108 tr. zák.) je státům světové socialistické soustavy poskytována ochrana proti nejzávažnějším útokům proti základům bezpečnosti těchto států, neboť tyto útoky ohrožují nepřímo i naši republiku. Protože naše republika má neustále rostoucí zájem na ekonomickém rozvoji všech států světové socialistické soustavy, je třeba poskytovat ochranu ekonomice těchto států ve stejném rozsahu, v jakém se poskytuje ochrana ekonomice naší.

Podniky se zahraniční majetkovou účastí vytvářené podle zákona o podniku se zahraniční majetkovou účastí budou mít stejné postavení jako socialistické organizace a je proto třeba jejich majetku poskytnout stejnou ochranu, jakou má majetek v socialistickém celospolečenském vlastnictví. Stejnou ochranu je třeba poskytnout také majetku mezinárodních organizací.

K č. 22:

Podle schválených zásad mají být ustanovení oddílu pátého, hlavy druhé, uvedena do souladu s Pařížskou úmluvou na ochranu průmyslového vlastnictví ze dne 20. března 1983; revidovanou v Bruselu dne 14. prosince 1900, ve Washingtonu dne 2. června 1911,v Haagu dne 6. listopadu 1925, v Londýně dne 2. června 1934, v Lisabonu dne 31. října 1958 a ve Stockholmu dne 14. července 1967 (vyhl. č. 64/1975 Sb. ve znění vyhl. č. 81/1985 Sb.). Dosavadní úprava za nekalou soutěž považovala pouze jednání, které vážně ohrozí chod nebo rozvoj podniku soutěžitele, což je v rozporu s citovanou úmluvou, která zaručuje širší ochranu soutěžitele před jeho poškozováním. Provedenou úpravou se dostáváme ve zobecněné poloze na stejnou úroveň. Dosavadní úprava dále neposkytovala ochranu obchodnímu jménu, což rovněž citovaná úmluva zaručuje. Z tohoto důvodu potom dochází k doplnění § 150. Do společného ustanovení § 151 byla spojena ochrana poskytovaná vynálezu a průmyslovému vzoru, když se měla na zřeteli skutečnost, že v obou případech se jedná o dílo vytvořené tvůrčí prací. Toto pojetí § 151 současně vychází z dikce zák. č. 84/1972 Sb., o objevech, vynálezech, zlepšovacích návrzích a průmyslových vzorech.

K č. 25:

V rámci provedené revize mezinárodních smluv z oblasti průmyslových a autorských práv, kterými je ČSSR vázána, byla zjištěna potřeba doplnit ustanovení § 152 tak, aby bylo plně v souladu s Všeobecnou úmluvou o autorském právu revidovanou v Paříži dne 24. 7. 1971 (vyhl. č. 134/1980 Sb.), v níž se každý členský stát zavázal učinit všechna opatření nutná k zajištění dostatečné a účinné ochrany práv autorů a všech ostatních nositelů autorských práv.

K připomínce ministerstva kultury ČSR byla ochrana poskytovaná nositelům autorského práva rozšířena i na nositele práv příbuzných právu autorskému. Jde o práva výkonných umělců, práva výrobců zvukových záznamů a práva rozhlasových a televizních organizací (zák. č. 35/1965 Sb.). Tato práva jsou spolu s rozvojem zvukové a obrazové záznamové techniky stále častěji porušována tzv. pirátským nahráváním a šířením takovýchto nahrávek, což vážně poškozuje morálně i ekonomicky oprávněné nositele těchto práv. K účinnějšímu postihu takových jednání byla současně zvýšena i trestní sazba z dosavadních šesti měsíců na jeden rok odnětí svobody.

K č. 26:

Na trestné jednání spáchané se zbraní stanoví dosavadní trestní zákon zvýšenou trestní sazbu u trestných činů útoku na veřejného činitele (§ 155 tr. zák.), vydírání (§ 235 tr. zák.), porušování domovní svobody (§ 238 tr. zák.), zprotivení a donucení k porušení vojenské povinnosti (§ 275 tr. zák.), urážky mezi vojáky (§ 277, 278 tr. zák.). Praxe však ukázala, že i u dalších trestných činů se tato forma trestného jednání vyskytuje a tento projev agresivity je nutno postihnout vzhledem k základní skutkové podstatě přiměřeně přísnější sankcí.

K č. 27:

Základní skutková podstata § 158 vyžaduje ke svému naplnění pouhý úmysl způsobit jinému škodu. Zvýšená potřeba chránit práva občanů a zájmy společnosti vyžaduje přísnější postih za jednání, jímž byla škoda skutečně způsobena.

V souladu s doporučeními výborů Federálního shromáždění omezit počet skutkových podstat, za které je možno uložit trest smrti, byl vypuštěn dosavadní odstavec 3 § 158 tr. zák., neboť nejzávažnější jednání tam uvedená lze dostatečně postihnout podle ustanovení o sbíhajících se vojenských trestných činech.

K č. 28 - 30:

Boj s úplatkářstvím je aktuálním úkolem současné trestní politiky. Korupce velmi negativně ovlivňuje vyřizování záležitostí, na nichž má veřejnost zájem, poškozuje důvěru občanů ve spořádaný a zákonný vývoj společenských vztahů.

V oblasti ekonomiky se to týká v prvé řadě prodeje v obchodě, služeb, odměňování za práci, ale také celé škály dodavatelsko-odběratelských vztahů mezi podniky a organizacemi. Na ostatních úsecích společenského života jde pak zejména o výkon zdravotnické péče, přijímání žáků na střední a vysoké školy, o regulérnost sportovních soutěží apod.

Analýzy a zkušenosti praxe ukázaly, že trestní sazby stanovené za úplatkářství jsou nízké, zejména pokud jde o kvalifikované případy. Nejzávažnější případy, které se týkají veřejných činitelů, lze sice často náležitě postihnout jako zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 tr. zák.; v tomto ustanovení ve srovnání se sankcemi za úplatkářství plyne, že sankce uvedené v § 160 tr. zák. je třeba zvýšit právě pro ty případy, kdy nejde o souběh s trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele. Stejný závěr plyne ze srovnání našich ustanovení s obdobnými ustanoveními ostatních socialistických států. Zejména v SSSR jsou za korupci stanoveny tresty velmi vysoké.

Je však nutno poznamenat, že zvýšený trestní postih nemůže sám o sobě úplatkářství odstranit ani podstatně omezit. Takový cíl může splnit jenom důsledná a účelně organizovaná prevence, kontrola a revizní činnost zajišťující, aby všechny případy byly včas odhalovány. Stejně důležité je výchovné působení směřující k morálnímu odsouzení každého projevu korupce.

Nepřímé úplatkářství je třeba postihovat i tehdy, nejde-li o výkon pravomoci veřejného činitele. Celá řada jiných záležitostí obecného zájmu má pro společnost důležitý význam a jejich ovlivnění úplatkářstvím vyvolává rozhořčení veřejnosti a poškozuje společenské vztahy.

Současně bylo vyhověno připomínkám poslanců Federálního shromáždění ČSSR a postih nepřímého úplatkářství je diferencován v závislosti na tom, zda pachatel úplatek přijal, žádal nebo pouze poskytl.

Beztrestnost je třeba zajistit tomu, kdo úplatek poskytl nebo slíbil jen proto, že byl o to požádán, a učinil o tom dobrovolně oznámení, i když nikoliv bezprostředně.

Přitom bylo třeba odlišit případy, kdy poskytnutí úplatku je v bezprostřední časové souvislosti s obstaráním věcí obecného zájmu, a případy, kdy mezi poskytnutím úplatku a takovým obstaráním uplyne určitá doba. V prvém případě je třeba trvat na tom, aby pachatel podplácení učinil dobrovolně oznámení bez odkladu. Ve druhém případě si rozhodnutí o oznámení může vyžádat jisté doby, po kterou pachatel překonává své původní rozhodnutí. Nepůjde však o dobrovolné oznámení, učinil-li je pachatel jenom proto, že podplácený nesplnil, co za úplatek slíbil; proto nová úprava vymezuje dobu, kdy je nutno oznámení učinit termínem, kdy příjemce úplatku má svůj slib splnit.

K č. 31 - 33:

Případy tzv. šikanování mezi vojáky vyvolávaly v praxi určité problémy. Proto bylo rozhodnuto nově do trestního zákona zařadit samostatná ustanovení o porušování práv a chráněných zájmů vojáků. Požadavky upevnění vojenské kázně i vojenské řády vyžadují jednání uvedené povahy překazit. Proto nepřekažení těchto trestných činů je třeba postihovat obdobně jako nepřekažení dosavadních trestných činů uvedených v ustanovení § 167, na jejichž zabránění má společnost mimořádný zájem. Současně bylo nutno v ustanovení § 166-168 uvést do souladu s úpravami dalších skutkových podstat.

K č. 34:

Ze stejných důvodů jako u trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele a orgánu společenské organizace podle § 169 tr. zák. je třeba stíhat toho, kdo takovým jednáním jinému způsobí škodu.

K č. 35:

Realizace přestavby v oblasti justice vyžaduje kromě jiného posílení ústavní zásady nezávislosti soudů při rozhodování jako jedné z důležitých garancí zákonnosti, práv občanů i organizací, jakož i důsledného plnění jejich povinností.

Trestněprávní ochrana nezávislého rozhodování soudů před zásahy třetích osob je dosud zajišťována zejména ustanoveními hlavy třetí oddílu prvního a druhého zvláštní části trestního zákona (stíhají se násilné formy působení), dále ustanoveními třetího oddílu téže hlavy (stíhá se působení formou podplácení). Použitelná jsou i některá jiná ustanovení, např. ustanovení § 235 o vydírání. Objektem těchto ustanovení však není speciálně nerušené rozhodování soudů. Nejčastěji se vyskytující verbální formy působení (různé formy intervencí, vzájemné úsluhy aj.) se mohou stíhat na rozdíl od trestních zákonů některých jiných socialistických zemí jen nepřímo, jako účastenství na trestné činnosti soudce (zneužití pravomoci veřejného činitele podle § 158 tr. zák.), popř. při neúspěšném působení jako příprava tohoto trestného činu. Taková úprava je pro občany málo srozumitelná a nemůže účinně plnit svoji preventivní a výchovnou funkci. Navrhovaná skutková podstata vyplňuje tuto mezeru.

Trestně lze ovšem postihovat jen takové působení, které směřuje k prosazení postupu nebo rozhodnutí, které není v souladu se zákonem. Jakkoli je někdy nežádoucí i verbální působení směřující k zákonnému postupu soudce, nelze je jasně diferencovat od takových forem působení, které jsou žádoucí a v demokratické společnosti nezbytné (např. veřejná kontrola výkonu soudnictví prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků, ohlasy veřejnosti na určité jevy, které jsou předmětem jednání soudu aj.). Veřejnosti ani občanům nelze zakázat, aby se svobodně vyjadřovali o tom, co považují za zákonné a spravedlivé. Působení směřující k zákonnému postupu soudu lze trestně stíhat jen tehdy, když se děje způsobem, který sám o sobě má kriminální nebo nedovolenou povahu (násilí, hrozba násilím, podplácení nátlak při vydírání, nepovolená manifestace apod.). Trestnost těchto jednání ovšem vyplývá z jejich povahy, nikoli z cíle, který sledují.

Úprava, která je nad rámec zásad, je v souladu s náměty poslanců Federálního shromáždění ČSSR při diskusi ve výborech.

K č. 36:

Ustanovení § 178 tr. zák. se v praxi užívá jen výjimečně a jednání tam uvedené, pokud by se v budoucnu přece vyskytlo, lze dostatečně účinně postihnout administrativními metodami. Proto se z trestního zákona vypouští.

K č. 37:

Na trestný čin obecného ohrožení spáchaný úmyslně je v § 179 odst. 3 tr. zák. stanoven trest odnětí svobody na dvanáct až patnáct let, způsobí-li pachatel takovým činem smrt. Vzhledem k ustanovení § 6 písm. a) tr. zák. je tato kvalifikace naplněna i tehdy, způsobí-li pachatel smrt z nedbalosti. To je v rozporu s ustanovením o trestném činu vraždy, kde je stanovena spodní hranice trestu odnětí svobody na deset let, ačkoliv smrt musí být vždy způsobena úmyslně. Vyrovnání dolní hranice trestu odnětí svobody u trestného činu obecného ohrožení podle § 179 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák. s dolní hranící u trestného činu vraždy odstraňuje některé potíže výkladu, že pachatel vícenásobné vraždy spáchané prostředky uvedenými v § 179 odst. 1 tr. zák. se dopustil trestného činu vraždy podle § 219 tr. zák. v souběhu s trestným činem obecného nebezpečí podle § 179 odst. 1, popřípadě 2 tr. zák. U trestného činu záškodnictví podle § 95 odst. 2 písm. b) tr. zák. se slova "způsobí-li takovým činem smrt", stejně jako u řady trestných činů proti zdraví, vykládají tak, že smrt byla způsobena jen z nedbalosti. Pouze u kvalifikovaného trestného činu obecného ohrožení s ohledem na vyšší dolní hranici trestu odnětí svobody než u vraždy se dovozovalo, že kvalifikované obecné ohrožení vylučuje souběh s trestným činem vraždy. Úprava § 179 odst. 2 je v souladu s úpravou téže okolnosti u trestného činu záškodnictví.

K č. 38 - 40:

Ochrana poskytovaná dosavadními ustanoveními § 180a a § 180b bezpečnosti civilního letectví se rozšiřuje na civilní plavidla na základě Úmluvy o zamezení nezákonným činům proti bezpečnosti námořní plavby, k jejímuž přistoupení vyslovila vláda ČSSR souhlas svým usnesením č. 43 ze dne 9. února 1989. Ochrana je poskytována shodně s Úmluvou o potlačení protiprávního zmocnění se letadel (vyhl. č. 96/1974 Sb.) a Úmluvou o potlačování protiprávních činů ohrožujících bezpečnost civilního letectví (vyhl. č. 16/1974 Sb.).

K č. 41:

Prudký rozvoj techniky, růst průmyslové výroby, mechanizace a chemizace zemědělství vyvolávají nezbytnost chránit životní prostředí před znečištěním ovzduší, vody, půdy, poškozování fauny a flóry a vyvoláváním nadměrného hluku. Nedodržením předpisů vydaných na ochranu životního prostředí mohou být způsobeny následky, jejichž postih podle dosavadních ustanovení není přiměřený nebo je vyloučen.

Totéž se týká i dodržování předpisů o zacházení s jadernými, toxickými a nebezpečnými biologickými materiály. Nedodržení bezpečnostních opatření by mohlo mít mnohem závažnější následky než nedbalost na jiném úseku trestné činnosti.

Ustanovení o ochraně životního prostředí byla koncipována tak, aby byla v souladu se závěry z mezinárodních dohod a závazků, které náš stát na tomto úseku uzavřel.

Přitom jde o právní předpisy blanketní, kde naplnění skutkové podstaty je vázáno na porušení příslušných předpisů o ochraně životního prostředí, které se pružně přizpůsobují ekonomickému a společenskému vývoji i nejnovějším vědeckým poznatkům. V současné době je takových předpisů více než dvě stě. K nejdůležitějším patří zejména zákon o péči o zdraví lidu č. 20/1966 Sb., zákon o opatřeních proti znečišťování ovzduší č. 35/1967 Sb., zákon o vodách č. 138/1973 Sb., zákony o hospodaření v lesích a státní správě lesního hospodářství č. 96 a 100/1977 Sb., zákon o užívání půdy a jiného zemědělského majetku k zajištění výroby č. 123/1975, zákon o ochraně zemědělského půdního fondu č. 53/1966 Sb., prováděcí předpisy k těmto zákonům a další předpisy. Trestní sazby byly stanoveny u úmyslné i nedbalostní formy s přihlédnutím k ustanovení § 136 tr. zák. o poškozování majetku v socialistickém vlastnictví a k ustanovení § 180 tr. zák. o obecném ohrožení z nedbalosti.

Jednočinný souběh ohrožování životního prostředí s těmito, popřípadě i dalšími ustanoveními bude možný v případech, kdy škoda na majetku v socialistickém vlastnictví, která patří k následkům jednání, se bude překrývat alespoň zčásti s újmou na životním prostředí. Nepůjde však zpravidla o následky totožné. Praxe ukazuje, že společenská újma vznikající např. pokácením volně rostoucích stromů, poškozením kulturních památek apod. v sobě zahrnuje i tzv. jinou škodu ve smyslu občansko správních předpisů a je značně vyšší, než bezprostřední škoda způsobená zkrácením majetku poškozeného. Újma na životním prostředí proto bude zahrnovat nejen pouhou škodu, ale veškeré prvky ztrát, které v důsledku jednání pachatele vznikly společnosti.

K č. 42:

Komise OSN pro narkotika vyhlásila v roce 1971 Úmluvu o psychotropních látkách, jejímž cílem je zabránit zneužívání psychotropních látek a nedovolenému obchodu s nimi. Úmluva nabyla účinnosti v roce 1976. K úmluvě přistoupila v roce 1988 i ČSSR, a proto je třeba zabezpečit plnění opatření, ke kterým se stát ratifikací zavazuje vnitrostátní právní úpravou. V novelizovaném ustanovení § 89 odst. 12 se vedle omamných látek proto zavádí i pojem psychotropní látky a v ustanovení § 187 a 188 se zajišťuje společnosti ochrana proti nedovolenému nakládání s oběma těmito skupinami návykových látek.

I když v naší společnosti není nedovolená výroba těchto návykových látek a dispozice s nimi zdaleka tak rozšířeným jevem jako v některých jiných státech, v posledních letech se zvyšují počty osob, u kterých dochází k drogové závislosti; k tomuto nežádoucímu vývoji přispívá i nelegální příprava a rozšiřování omamných a psychotropních látek. Objevují se případy pěstování některých rostlin za účelem výroby omamných látek, případy získávání omamných a psychotropních látek úpravou dostupných léčiv nebo syntetickou cestou a různé formy kriminality spojené s nealkoholovou toxikomanií, např. vloupání do lékáren, skladů léčiv apod. Na narůstající rozsah nelegálního transitu omamných a psychotropních látek přes území republiky je třeba reagovat výslovným uvedením přepravy jako jedné z forem nedovolené dispozice s těmito návykovými látkami; tento znak zahrnuje i nedovolenou vnitrostátní přepravu.

Zvýšením horní hranice trestu odnětí svobody na tři léta se sleduje dosažení účinnější ochrany společnosti. U kvalifikovaných skutkových podstat v § 187 se zvyšuje horní hranice trestu odnětí svobody až na deset let. Tento přísnější postih se bude vztahovat i na případy, kdy k nedovolené dispozici s uvedenými návykovými látkami dojde ve větším rozsahu. Protože k růstu nealkoholové toxikomanie dochází zejména mezi mládeží, jako kvalifikační znak k použití zvýšené trestní sazby se výslovně uvádí spáchání tohoto trestného činu vůči osobě, která nepřekročila osmnáctý rok svého věku.

Podstatně se zpřísňuje trestní postih, má-li tato trestná činnost za následek těžkou újmu na zdraví více osob nebo smrt, nebo je-li spáchána ve spojení s organizací zabývající se nedovoleným mezinárodním obchodem; v takových případech je možno uložit trest odnětí svobody na osm až patnáct let.

V ustanovení § 188 se jako samostatné kvalifikační okolnosti nově upravuje spáchání tohoto trestného činu ve větším rozsahu nebo při získání značného prospěchu; zvýšená ochrana se poskytuje mladým lidem do osmnáctého roku věku. V uvedených případech se zpřísňují sazby pro uložení trestu odnětí svobody.

V této souvislosti je třeba zdůraznit, že zpřísnění trestní represe samo o sobě neřeší problematiku nealkoholové toxikomanie; pouhý trestní postih není zde dostatečně účelný a účinný. Pokud je zneužívání návykových látek potlačováno pouze trestními sankcemi, nedochází k omezování kriminálního chování toxikomanů a ve většině případů odsouzení trestním soudem vede pouze k prohloubení jejich celkové antisociální životní orientace. Souběžně s trestními sankcemi je proto třeba aplikovat i mimotrestní, převážně terapeutická opatření a k tomu je nutno vybudovat organizačně, obsahově a technicky dobře fungující systém pro léčebné a rehabilitační zacházení s osobami závislými na návykových látkách.

Ve většině států, včetně těch, kde různé druhy nealkoholové toxikomanie jsou velmi naléhavým sociálním problémem, se proto nerozšiřuje trestní postih i na případy prosté konzumace návykových látek, ale přísnými sankcemi se postihují všechny formy jednání, které usnadňuji přístup k návykovým látkám. Samotné požívání omamných a psychotropních látek podle čs. právní úpravy zůstává i nadále beztrestné, což je mj. v souladu s principem, že sebepoškozování není v zásadě trestné.

K nealkoholové toxikomanii obvykle dochází opakovaným požíváním návykových látek vyvolaným nevhodným příkladem, pobízením k získání prvních zkušeností s těmito návykovými látkami, lákavým líčením zážitků a psychických stavů pod vlivem návykových látek apod. Všechny takové formy jednání vedoucí k rozšiřování zneužívání jiných návykových látek než alkoholu, je třeba považovat za svádění, podporu, nebo jiné podněcování k nealkoholové toxikomanii a za její šíření.

Vytvořením nové skutkové podstaty trestného činu podle § 188a se zdůrazňuje společenská nebezpečnost uvedených forem jednání a vzhledem k tomu, že požívání návykových látek není samo o sobě trestné, a není tedy možno trestně stíhat účastenství na něm (organizování, návod, pomoc) podle ustanovení § 10 tr. zák., bude takové jednání postižitelné podle § 188a tr. zák.

Jako trestný čin podle § 188a bude postihováno nejen podněcování ke zneužívání omamných a psychotropních látek, ale i takových návykových látek, jejichž držení a nakládání s nimi ve smyslu § 187 a 188 tr. zák. nelze zakázat. Jde zejména o některé chemické přípravky, jako jsou ředidla, barviva, čistící a desinfekční prostředky, jejichž zneužíváním, např. čicháním, lze nepříznivě působit na psychiku, schopnosti a chování člověka. Jmenovitý okruh těchto návykových látek bude vymezen ve smyslu zmocnění uvedeného v § 195 tr. zák. Zneužívání uvedených návykových látek vede často k poškození zdraví, každoročně je zaznamenán vzrůstající počet případů úmrtí. Tyto látky jsou mnohdy i tzv. "startovací drogou" vedoucí k plnému rozvinutí závislosti na omamných a psychotropních látkách.

Zvláště jsou ohroženy nejmladší věkové skupiny populace, k šíření zneužívání těchto návykových látek dochází často v partách, kde se mládež seznamuje s účinky návykových látek, s možnostmi jejich získání a způsoby zneužívání k toxikomanickým účelům. Vyšší trestnost se proto stanoví u kvalifikované skutkové podstaty podle odst. 2, která sleduje zvýšenou ochranu dětí a mladistvých.

K č. 44 - 45:

Proti syndromu získané imunodeficience (AIDS) nebyl dosud získán účinný lék a většina případů má za následek smrt. Šíření viru, který tuto chorobu vyvolává, je proto vysoce nebezpečné a horní hranice tří let odnětí svobody v dosavadním § 189 tr. zák. je zřejmě nedostatečná. Stejně jako v Sovětském svazu a jiných zemích je proto třeba stanovit na úmyslné šíření této choroby, případně jiných obdobně nebezpečných chorob, které by se mohly vyskytnout, přiměřeně přísný trest.

K č. 46:

Seznamy omamných látek a psychotropních látek a jedů jsou uvedeny v příloze nařízení vlády ČSR ze dne 19. října 1988 č. 192/1988 Sb. a v příloze nařízení vlády SSR ze dne 19. 10. 1988 č. 206/1988 Sb., o jedech a některých jiných látkách škodlivých zdraví. Tyto seznamy navazují na mezinárodní úmluvy, jimiž je ČSSR vázána.

Seznamy ostatních návykových látek vypracují ministerstva zdravotnictví a sociálních věcí ČSR a SSR: předpokládá se, že tyto seznamy ostatních návykových látek budou průběžně doplňovány tak, aby zahrnovaly zejména některé chemické přípravky a léky, které se pod různým obchodním označením objevují na trhu a jejichž zneužívání má nepříznivé účinky na psychiku člověka, jeho reakční a rozumové schopnosti a sociální chování, přičemž neoprávněnou dispozici s těmito návykovými látkami nelze zakázat podle § 187 a 188 tr. zákona.

Vymezení okruhu omamných látek, psychotropních látek a ostatních návykových látek a jedů ve smyslu příslušných ustanovení trestního zákona provedou ministerstva spravedlností ČSR a SSR s odkazem na uvedené seznamy.

K č. 47:

Novou formou závažné trestné činnosti, jejímž důsledkem je nebezpečí vážného znepokojení alespoň části obyvatelstva, jsou telefonáty orgánům SNB - zejména na linku 158 - že je v určitém objektu uložena bomba, která v oznámeném čase vybuchne.

V důsledku těchto oznámení jsou příslušné orgány povinny provést potřebná opatření včetně vyklizení objektů, která se bezprostředně dotknou určité části obyvatelstva, tj. např. osob ubytovaných v hotelu, cestujících na ČSD, pacientů v nemocnici apod.

Při vyklizování objektů je použito i technických prostředků, tj. výzev rozhlasem k okamžitému opuštění objektů, zabránění cestujícím ve vstupu do budovy a u ČSD k zastavení dopravy se sdělením všem stanicím, jejich personálu i cestujícím čekajících vlaků, proč vlaky nepokračují v jízdě.

Třebaže tedy pachatel sám bezprostředně poplašnou nepravdivou zprávu nerozšiřuje, je její rozšíření důsledkem opatření, která vyvolal.

Proto je třeba základní skutkovou podstatu trestného činu podle § 199 tr. zák. rozšířit tak, aby pokryla i takovéto jednání pachatele a s ohledem na stupeň nebezpečnosti těchto jednáni i přiměřeně zvýšit základní trestní sazbu. Následkem jednání pachatele bývá i zastavení provozu dopravy, omezení použití budov apod., tedy vážná porucha v hospodářském provozu nebo v hospodářské činnosti státní, družstevní nebo jiné socialistické organizace, nebo v činnosti státního orgánu, nebo jiný zvlášť závažný následek.

V takovém případě je potřebné postihnout pachatele podle přísnějšího ustanovení zákona, protože telefonáty podobného druhu nelze vyloučit v budoucnu ani v případech filmových představení, sportovních utkání v halách nebo koncertech populární hudby v halách, kdy může dojít při opouštění hal ke zranění nebo i k ušlapání lidí při oznámení možnosti výbuchu bomby.

Podle přísnějšího ustanovení zákona je třeba postihnout i pachatele, který se dopustí tohoto činu opětovně nebo který byl již pro takový čin odsouzen. Úprava skutkové podstaty je v souladu s doporučeními poslanců při projednávání zásad ve Federálním shromáždění ČSSR.

K č. 48:

Nejúčinnějším trestem za výkon zaměstnání nebo jiné činnosti ve stavu vylučujícím způsobilost, který si osoba přivodila vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky, je zákaz činnosti nebo peněžitý trest. Trest odnětí svobody je přiměřený jen u recidivistů a tam, kde z povahy zaměstnání nebo činnosti je možnost ohrožení života nebo zdraví více lidí nebo způsobení značné škody na majetku výraznější, tedy zejména při řízení hromadného dopravního prostředku (autobusu, trolejbusu, tramvaje, letadla, osobní lodě, při přepravě osob na nákladních automobilech apod.), nebo při výkonu jiného zaměstnání (kupř. posunovače, signalisty, výpravčího, strojvedoucího, kapitána nákladní lodě, při ovládání velkých a složitých strojů, např. jeřábů, v některých provozech nebo při řízení technologických procesů v chemickém průmyslu, atomových elektrárnách apod.), nebo dojde-li již ke vzniku větší škody, tj. kolem 10 000 Kčs nebo k jinému následku, jímž může být ublížení na zdraví, ohrožení obecně prospěšného zařízení apod.

Pro tento trestný čin bude trestný pachatel, u něhož bude prokázáno, že v době výkonu zaměstnání nebo činnosti nebyl z lékařského hlediska způsobilý toto zaměstnání nebo činnost vykonávat. Při požití alkoholických nápojů zůstane v platnosti výše ovlivnění (a v důsledku toho nezpůsobilost) při zjištění zpravidla 1 g/1 g alkoholu v krvi; u ostatních návykových látek (§ 39 odst. 12 tr. zák.) bude nutno nezpůsobilost prokazovat odborným vyjádřením lékaře), popřípadě znaleckým posudkem. Recidiva tohoto činu se bude vztahovat nejen na pravomocné odsouzení soudem, ale i na uložení trestu za obdobný přestupek v silniční dopravě orgány OI VB. Nepůjde o zmírnění trestního postihu, protože ani dnes není pachatelům, u nichž je trestné jednání mimořádným vybočením a nedošlo-li ke škodlivému následku, ukládán nepodmíněný trest odnětí svobody. Administrativní postih v podobě trestu zákazu činnosti až na 2 roky a pokuty za skutek, který nebude posuzován podle nové skutkové podstaty jako trestný čin, bude dostačující.

K č. 49:

Proti formulaci "dává se někým vydržovat" uplatnila opakovaně námitky Mezinárodní organizace práce v Ženevě a dovozovala, že jsou v rozporu s konvencí č. 29 z roku 1930 o nucené práci. Federální ministerstvo práce a sociálních věcí se zavázalo, že při nejbližší novele bude znění upraveno. Případy, pro které byla tato formulace do zákona pojata (např. alkoholik se dá živit manželkou nebo dospělý syn matkou), mohou být postiženy jako "nekalý způsob obživy".

K č. 50:

Při neoprávněném užívání věci svěřené, popř. svěřeného motorového vozidla, bylo třeba rozlišit trestný čin na jedné a přestupek na druhé straně. Proto i ustanovení § 209a bylo nutno upravit obdobně, jako ustanovení § 133 (viz důvody k odstavci 17).

K č. 51:

Ustanovením o vandalství je nutno chránit společnost před osobami, které sice nezpůsobí větší majetkovou škodu, ale svým zlovolným jednáním ničí nebo poškozují věcí, zařízení nebo součásti flóry či fauny sloužící veřejnosti či jednotlivci. Jde např. o ničení sadů, zařízení pro odpočinek občanů, vnitřního vybavení hromadných dopravních prostředků apod. Taková jednání ne vždy lze postihnout jako výtržnictví podle § 202 tr. zák. Často jde o jednání skupin, kdy je obtížné prokázat příčinnou souvislost mezi jednáním jednotlivých účastníků a způsobeným následkem.

Proto je nezbytné postihovat účast na vandalském jednání bez ohledu na to, který z účastníků škodlivý následek způsobil. V případě, že to bude zjištěno, půjde o souběh s dalším výsledečným deliktem, např. § 136 odst. 1 písm. a), ostatní účastníci budou postiženi obdobně, jako je tomu u trestného činu rvačky.

K č. 52:

Ustanovení § 211 tr. zák. se v praxi již delší dobu nepoužívá, neboť k takovým jednáním nedochází. Pokud by k nim přece došlo, postačí postih podle administrativních předpisů.

K č. 53 - 54:

Potřeba diferencovat úmyslnou a nedbalostní formu zavinění u trestných činů zanedbání povinné výživy, ohrožování mravní výchovy mládeže a vyjádřit to i ve výši sankce, vyplynula z rozboru současné praxe, který zpracoval Nejvyšší soud ČSSR, a souhlas s tímto návrhem projevily i ústavně právní výbory sněmoven Federálního shromáždění.

K č. 56:

Úprava sankcí u trestného činu vraždy směřuje k diferenciaci trestní odpovědnosti za tento nejtěžší obecný delikt. Praxe pociťuje jako nedostatek, že v ustanovení § 219 tr. zák. nejsou rozlišeny takové formy, jako vražda spáchaná v afektu, bez předchozího uvážení jako reakce na týrání apod., od kvalifikovaných případů, jako je vražda spáchaná surovým způsobem apod. Na použití nejtěžšího trestu, trestu smrti, nebude mít úprava podstatný vliv, protože i dnes je tento trest ukládán výjimečně a pouze za kvalifikované případy.

K č. 57:

V souvislosti s úpravou trestného činu opilství podle § 201 tr. zák., která povede k přesunu projednávání značné části dosavadních dopravních deliktů na dopravní inspektoráty, bylo zejména v diskusi poslanců Federálního shromáždění ČSSR při projednávání zásad novelizace poukazováno na to, že také trestní postih dopravních deliktů, jimiž je způsobeno ublížení na zdraví, je nepřiměřený.

Dlouhodobé zkušenosti ukazují, že postih trestného činu ublížení na zdraví podle § 223 v jiných oblastech než v oblasti dopravních nehod je zcela ojedinělý. Přitom vzhledem k nahodilosti způsobeného následku je generálně i individuálně preventivní účinek trestu uloženého v trestním řízení nízký a je snižován i tím, že mezi spácháním činu a právní moci rozsudku je škodlivý následek již zhojen. Proto bezprostřední postih takových jednání, která mají za následek jen lehkou újmu na zdraví a nebyla při nich porušena důležitá povinnost, ve správním řízení před dopravními inspektoráty, popřípadě jako porušení pracovní kázně (u pracovních úrazů), kázeňsky (u příslušníků ozbrojených sil a sborů), popř. před národními výbory v ostatních, zcela výjimečných případech, by dostatečně plnil svou funkci a byl by v souladu se zásadou ekonomie trestní represe u nedbalostních deliktů.

Přitom jednání, které by vedlo k ublížení na zdraví proto, že pachatel se ho dopustil pod vlivem návykové látky, a proto vyžaduje důraznější reakci společnosti, by byla postihováno jako trestný čin podle § 201 odst. 2 písm. c) tr. zák.

Trestní postih jednání, které vedlo k ublížení na zdraví proto, že pachatel čin spáchal porušením důležité povinnosti vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložené mu podle zákona, zůstává beze změny.

K č. 58:

Úpravu kvalifikačních okolností trestného činu loupeže si vyžaduje disproporce, která se jeví mezi tímto deliktem a rozkrádáním majetku v socialistickém vlastnictví, byla-li způsobena škoda velkého rozsahu.

K č. 59:

Dosavadní zkušenosti ukázaly, že je třeba vytvořit účinnější právní prostředky boje proti takovým formám trestné činnosti, jako je vydírání jednotlivců i institucí, popř. jejich zastrašování spojené s braním rukojmí, i když takové jednání není motivováno kontrarevolučním úmyslem.

Taková jednání jsou v naší společnosti zcela ojedinělá, vykazují však vysoký stupeň společenské nebezpečnosti. Proto s vytváří tato skutková podstata a zařazuje se mezi trestné činy proti svobodě a lidské důstojnosti. Pachatel bude přísněji trestný, spáchá-li čin jako člen organizované skupiny, vezme-li jako rukojmí osobu mladší 18 let nebo více osob, anebo byla-li činem způsobena těžká újma na zdraví nebo smrt.

Spolu s novou skutkovou podstatu teroru (§ 93a) se tak současně činí zadost povinnostem vyplývajícím z Mezinárodní úmluvy proti braní rukojmí, která po přistoupení vstoupila pro ČSSR v platnost dnem 26. 2. 1988.

Trestní sazba odpovídá typové společenské nebezpečnosti.

K č. 60:

Podle poznatků trestního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR i dalších orgánů činných v trestním řízení se poměrně často v praxi vyskytují společensky nebezpečné formy vniknutí do cizího obydlí, které nejsou spojeny s použitím násilí. Nejde jen o vniknutí do bytu pomocí speciálně upravených nástrojů, kde se znak násilí dá dovodit extenzivním výkladem, ale např. za pomoci nalezeného či odcizeného klíče nebo jeho duplikátu, popřípadě s využitím lsti, namířené často proti nezletilým dětem nebo starým a bezmocným osobám.

Taková rušení domovní svobody již nelze podle § 238 pro nedostatek znaku násilí postihnout. Přitom nahrazení fyzické síly jiným prostředkem nebezpečnost jednání pachatele významně nesnižuje, neboť zpravidla urychluje vniknutí do objektu a ztěžuje odhalení pachatele.

Také většina známých cizích úprav (např. sovětská) neomezuje ochranu domovní svobody znakem násilí. Použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí je v cizích právních úpravách obvykle postihováno již jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby.

Proto z podnětu Nejvyššího soudu ČSSR byla skutková podstata § 238 upravena tak, aby v základní sazbě chránila nedotknutelnost obydlí před jakýmkoli, nejen násilným, zásahem. Úprava je v souladu i s mezinárodními závazky, zejména protokolem Vídeňské následné schůzky, neboť směřuje k posílení ochrany občanských práv a svobod.

Třebaže úprava překračuje rámec schválených zásad, je v souladu s cílem novelizace.

K č. 61:

Úprava § 189 a 190 směřuje ke zvýšení ochrany společnosti proti syndromu získané imunodeficience (AIDS). V té souvislosti poukázal v připomínkovém řízení Český ústřední výbor SSM na skutečnost, že AIDS se šíří především nekontrolovatelným homosexuálním pohlavním stykem.

Nekontrolovatelnost tohoto styku je dána mj. tím, že homosexuálové jsou pokud jde o svobodu rozhodování o pohlavním životě v nerovnoprávném postavení ve srovnání s heterosexuály.

Pro heterosexuály platí prakticky plná svoboda rozhodování o pohlavním životě již od patnácti let. Homosexuálové se však do dosažení osmnácti let nesmějí stýkat se starším partnerem, aniž by jej vystavili riziku trestního postihu. To vede k utajování takových styků a častému střídání partnerů, přičemž vytvoření stabilního vztahu a věrnosti jednomu partnerovi je právě u homosexuálů důležitou podmínkou prevence AIDS, ale i okolností, která přispívá k jejich psychické a sociální stabilitě.

Proto předsedkyně ČÚV SSM navrhla z ustanovení § 244 vypustit omezující podmínku zákazu homosexuálního styku s osobou mladší než osmnáct let. Ochrana nezletilých, mladších než 15 let je dostatečně zabezpečena § 242. Homosexuální prostituce nebo využití závislosti k pohlavnímu styku s osobou téhož pohlaví zůstávají trestné v dosavadním rozsahu.

Úprava překračuje rámec schválených zásad, avšak s ohledem na nutnost účinné prevence tak nebezpečné choroby, jakou je AIDS a s tím související nutnost přehodnocení postojů celé společnosti k homosexualitě a problémům s ní spojených, bylo připomínce vyhověno.

K č. 62 - 65:

Delikty ke škodě na majetku v osobním vlastnictví mají vzestupnou tendenci, přičemž zejména u sériových krádeží vloupáním do bytů občanů nezřídka dochází ke vzniku škody velkého rozsahu. Totéž se týká i kvalifikovaných případů podvodů a dalších jednání. Dosavadní sankce neumožňovaly přiměřený postih jednání s takovými následky, proto je třeba je zvýšit.

Pokud jde o úpravu § 249, důvody jsou shodné s důvody úprav ustanovení § 133 a 209a.

K č. 66:

Výbory Federálního shromáždění ČSSR doporučily vypustit ustanovení § 255 o porušování povinnosti při správě cizího majetku a § 256 o poškozování věřitele jako ustanovení, která stíhají trestní sankcí jednání typicky občanskoprávní povahy a postih takových jednání prostředky trestního práva není přiměřený.

Praxe navíc ukazuje, že jde o dlouhodobě vůbec neužívaná ustanovení trestního zákona.

K č. 67:

Úprava dává do souladu znění § 136 odst. 1 tr. zák., jímž jsou chráněny věci z majetku v socialistickém vlastnictví a znění § 257 odst. 1 o poškozování osobního vlastnictví tak, aby obě ustanovení navazovala na odpovídající přečin podle § 3 odst. 1 písm. d/ zák. o přečinech.

K č. 68:

Zvýšená četnost organizovaných jednání směřujících k propagaci fašismu je současně doprovázena i tím, že takového jednání se dopouštějí organizované skupiny. Taková okolnost značně zvyšuje stupeň nebezpečnosti pro společnost, proto v souladu s doporučením poslanců Federálního shromáždění ČSSR bude nadále členství v organizované skupině okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby.

K č. 69 - 73:

Vytvořením X. hlavy trestního zákona - "Trestné činy proti lidskosti" zdůraznil zákonodárce socialistický humanismus našeho trestního práva a výstižněji charakterizoval pravou podstatu některých trestných činů.

Většina ustanovení této hlavy trestního zákona je provedením mezinárodních smluv (Ženevská úmluva o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil v poli ze dne 12. 8. 1949, Ženevská úmluva o zacházení s válečnými zajatci ze dne 12. 8. 1949, Ženevská úmluva o ochraně osob za války ze dne 12. 8. 1949 ve znění I. Dodatkového protokolu ze dne 8. 6. 1977 k Ženevským úmluvám ze dne 12. 8. 1949 o ochraně obětí mezinárodních ozbrojených konfliktů), k nimž přistoupila ČSSR a v nichž se národy zavázaly bojovat proti projevům nelidského zacházení a snaze zabránit opakování nejhrůznějších forem, které zavedl např. fašismus, a současně zabránit i zbytečným krutostem ve válce.

Tento požadavek je především vyjádřen v novelizovaných ustanoveních § 262 tr. zák. - "Používání zakázaného bojového prostředku a nedovoleného vedení boje", § 263 odst. 2 a 3 tr. zák. - "Válečná krutost", § 263a tr. zák. - "Persekuce obyvatelstva", § 264 tr. zák. - "Plenění v prostoru válečných operací" a § 265 tr. zák. - "Zneužívání mezinárodně uznávaných a státních znaků".

Tato novelizovaná ustanovení společně čelí trestným porušováním těch dohod, které upravují mezinárodní válečné právo. Současně je tak reagováno na nové poznatky o metodách vedení boje a možnosti použití nových bojových prostředků.

K č. 74 - 75:

Obrana vlasti a jejího socialistického zřízení je vrcholnou povinností a věcí cti každého občana Československé socialistické republiky. Zahrnuje soubor opatření k zabezpečení branných schopností ČSSR v míru i ve válce na všech úsecích hospodářského a společenského života, zejména budování ozbrojených sil a zvyšování jejich bojové pohotovosti. Z toho vyplývají povinnosti a oprávnění čs, občanů stanovené právními předpisy.

Společným chráněným zájmem u trestných činů proti brannosti je plnění povinností ukládaných zájmu obrany ČSSR, tj. zvláštních povinností osobních a věcných, směřujících k zabezpečení lidských a materiálních zdrojů potřebných pro obranu státu. Především se jedná o výkon služby v ozbrojených silách, konané na základě branné povinnosti podle branného zákona (zák. č. 92/1949 Sb., úplné znění pod č. 121/1978 Sb.) a o povinnosti (úkoly) občanů na ostatních úsecích hospodářského a společenského života, které jsou upraveny především zákonem o obraně ČSSR (zák. č. 40/1961 Sb.).

V zájmu zvýšení účinnosti boje proti některým specifickým formám trestné činnosti novela v ustanovení § 269 a 270 tr. zák. akceptuje požadavek ustanovení § 52 odst. 4 branného zákona, které stanoví, že osoby, které opomenuly předepsané hlášení nebo jinak zavinily, že jim povolávací rozkaz nemohl být včas doručen, odpovídají za nenastoupení vojenské služby, jako kdyby bývaly povolávací rozkaz dostaly do vlastních rukou. Tento požadavek branného zákona je vyjádřen přímo v ustanovení § 269 tr. zák.

K č. 76 - 92:

Společným chráněným zájmem u vojenských trestných činů jsou společenské vztahy uvnitř ozbrojených sil a sborů, které vznikají v souvislosti s plněním jejich specifických úkolů. Je to především ochrana bojeschopnosti ozbrojených sil, přísné vojenské kázně a stanoveného způsobu vojenské služby v duchu vojenské přísahy, zákonů, základních řádů a služebních předpisů.

Novela rozděluje hlavu XII. na 5 oddílů podle individuálních objektů.

Především je to ochrana vztahů vyplývajících z vnitřní organizace života ozbrojených sil a sborů, spočívajících na základním principu nedělitelné velitelské pravomoci a na něj navazujících vztazích nadřízenosti a podřízenosti - viz oddíl první "Trestné činy proti vojenské podřízenosti a vojenské cti" (§ 273 - 279b tr. zák.).

Za účelem zvýšení účinnosti boje proti některým specifickým formám trestné činnosti, které se vyskytují především v ozbrojených silách, byly vytvořeny nové skutkové podstaty trestných činů - "Porušování práv a chráněných zájmů vojáků" (§ 279a, 279b tr. zák.).

V praxi vyvolávaly případy porušování práv a chráněných zájmů vojáků jinými vojáky, tzv. šikanování, určité problémy. Obvykle se jedná nejen o hrubé, ale i o násilné jednání, jehož se vůči vojákům prvního ročníku dopouštějí vojáci služebně starší. Taková jednání jsou mnohdy spojována s ponižováním lidské důstojností poškozených a vážným způsobem narušují vojenskou kázeň a pořádek. Dosavadní trestní postih podle ustanovení o útisku, respektive vydírání, není vždy přiměřený, a proto bylo na místě vytvořit zcela samostatné a nové skutkové podstaty, které by taková jednání postihovaly.

Oddíl druhý - "Trestné činy proti povinnosti konat vojenskou službu" (§ 280 - 284 tr. zák.) obsahují ustanovení zajišťující ochranu těm společenským vztahům, jejichž společným znakem je sama povinnost konat vojenskou službu.

"Trestné činy proti povinnostem strážní a dozorčí služby" tvoří třetí oddíl XII. hlavy trestního zákona (§ 285 - 237 tr. zák.). Povinnosti, které se bezprostředně týkají strážní a dozorčí služby, vyplývají ze zvláštních úkolů ozbrojených sil a sborů a jsou upraveny zvláštními služebními předpisy nebo pravidly, které se týkají těchto služeb.

Čtvrtý oddíl - "Trestné činy ohrožující bojeschopnost" (§ 288 - 295a tr. zák.) chrání vztahy uvnitř ozbrojených sil a sborů, které ve své podstatě ohrožují jejich bojeschopnost. Novela přinesla novou skutkovou podstatu - "Porušování služebních povinností" (§ 288a tr. zák.). Tímto ustanovením bude zajištěn postih porušování konkrétních služebních povinností spáchaných úmyslně nebo z nedbalosti vojákem. Dosud byla taková jednání postihována obvykle jako zneužívání pravomoci veřejného činitele (§ 158, 159 tr. zák.). Tyto skutkové podstaty však nevystihovaly zvláštnosti služby v ozbrojených silách a sborech. Proto bylo toto nové ustanovení zařazeno mezi vojenské trestné činy.

Pátý oddíl tvoří "Společná ustanovení". Změněná formulace § 294 zpřesňuje postup při kázeňském vyřizování deliktů tam uvedených tak, aby bylo zřejmé, že u trestných činů jmenovitě uvedených v ustanovení § 294 odst. 1 může příslušný velitel nebo náčelník o nich rozhodnout samostatně, a z nově formulovaného ustanovení § 294 odst. 2 vyplývá, že orgán činný v trestním řízení může postoupit ke kázeňskému vyřízení i ty trestné činy, které jsou v ustanovení § 294 odst. 1 jmenovitě uvedeny.

K článku II.:

Pravidlem je, že tresty pravomocně uložené před účinností zákona, jímž se novelizuje trestní zákon, nejsou novelizací dotčeny. Je však žádoucí, aby se ty změny, které činí nový zákon příznivějším pro pachatele, promítly v této otázce alespoň zčásti do rozhodnutí vydaných před jeho účinností.

Tak je tomu především v případech, kdy byl uložen trest odnětí svobody za čin, který od účinnosti nového zákona již není trestným činem nebo přečinem.

Za dosavadní trestné činy, které budou nadále posuzovány jako přestupky, nebude možno ukládat trest odnětí svobody. Proto by bylo nepřiměřené, aby byl takový pravomocný trest vykonán za účinnosti nového zákona. Naproti tomu za přestupky mohou být uloženy jiné tresty obdobné trestům uloženým za takové delikty soudem; není proto účelné od takovýchto trestů (trest zákazu činnosti, peněžitého trestu, propadnutí věci) upouštět. Totéž platí o ochranných opatřeních s výjimkou ochranného dohledu, který se rovněž nevykoná.

Na zahlazení odsouzení se použije zákona účinného v době, kdy se o věci rozhoduje. Bylo však třeba v zákoně výslovně upravit, jak se v některých případech počíná lhůta pro zahlazení odsouzení a kdy nastává fikce, že se na odsouzeného hledí, jako by nebyl odsouzen.

K článku III.:

Trestní sankce obsahující § 3 zákona č. 74/1958 Sb. o trvalém usídlení kočujících osob ztratily v nynější době zcela své opodstatnění. Proto je možno uvedené ustanovení zrušit.

K článku IV.:

Nová koncepce právní úpravy postihu některých trestných činů a přečinů předpokládá, vzhledem k jejich menší společenské nebezpečnosti, jejich převedení do oblasti přestupků.

Se zřetelem k tomu, že se bude jednat i o přestupky, k jejichž projednávání budou příslušné federální orgány státní správy, je nezbytné založit pro ně zákonem působnost. Půjde například o přestupky nedovoleného překročení státních hranic, porušování předpisů o cestovních dokladech nebo podmínkách pobytu v cizině a podobně.

Ve shodě s možností vlád republik udělovat amnestii ve věcech přestupků se navrhuje udělit stejné oprávnění i vládě Československé socialistické republiky ve vztahu k přestupkům, které budou v působnosti federálních ústředních orgánů státní správy.

K článku V:

Nová republikace trestního zákona bude účelná, neboť změny se týkají značné části jeho ustanovení.

V Praze dne 28. září 1989

Předseda vlády ČSSR