Federální shromáždění ČSSR 1986 – 1990

Zvláštní část

K článku I písmeno A /k úpravám obecné části trestního zákona/:

K č. 1:

V posledních letech se na celkovém stavu kriminality ve stále větší míře podílejí trestné činy spáchané v souvislosti s nealkoholovými toxikomaniemi. Je nutno očekávat, že zneužíván různých návykových látek, které se stává vážným celosvětovým sociálním problémem, bude pronikat i na území naší republiky.

Dosavadní vnitrostátní právní úprava zneužívání návykových látek vycházela z jednotné úmluvy o omamných látkách, která vstoupila v platnost v roce 1964. Současné vědecké poznatky i klinická praxe potvrzují, že nebezpečí vzniku toxikomanie je dáno i zneužíváním řady dalších látek, které vedle výrazných léčebných účinků mohou při nekontrolovaném používání vést k chorobnému návyku nebo k psychickým změnám negativně ovlivňujícím sociální chování jedince. Komise OSN pro narkotika označuje tyto látky jako psychotropní a vyhlásila v roce 1971 Úmluvu o psychotropních látkách, která po ratifikaci stanoveným počtem států nabyla účinnosti v roce 1976. Usnesením vlády ČSSR ze dne 9. 6. 1988 č. 171 vyslovila vláda souhlas s přístupem ČSSR k této úmluvě (s výhradou některých článků). Je proto třeba pojem psychotropní látky zavést i v československém právním řádu.

Sociální chování lidí mohou nepříznivě ovlivňovat také další látky, které působí na psychiku člověka a na jeho reakční a rozumové schopnosti. Je proto třeba v trestním zákoně šíře vymezit souhrnný pojem "návykové látky", který by umožnil chránit celospolečenské zájmy nejen při omezování alkoholismu, ale i nealkoholových toxikomanií.

Z uvedeného vymezení vyplývá, že okolnosti vylučující nepříčetnost pachatele (§ 12 odst. 2 tr. zák.) nebude možno nadále vázat pouze na případy, kdy se pachatel uvede do stavu nepříčetnosti požitím alkoholického nápoje nebo omamného prostředku. Obdobně i ustanovení § 25, věta druhá tr. zák. se nyní bude vztahovat i na případy, kdy pachatel si přivodil stav zmenšené příčetnosti požitím jiné návykové látky ne alkoholického nápoje nebo omamného prostředku. Obdobné důsledky vyplývají i pro použití ustanovení § 32 odst. 1 tr. zák. V citovaných ustanoveních obecné části trestního zákona byl proto pojem "alkoholické nápoje nebo omamné prostředky" nahrazen pojmem "návykové látky".

K č. 2:

Vedle tradičních důvodů vyloučení trestní odpovědnosti, jako jsou krajní nouze a nutná obrana, vypracovává teorie trestního práva další důvody vycházející z obecných zásad právního řádu. V době vědecko-technické revoluce nabývá aktuálnosti důvod, pro který se v nauce ustálil název dovolené riziko. Vědecký pokrok je nemyslitelný bez experimentů spojených s určitým rizikem. Myšlenka dovoleného rizika má však význam i v jiných oblastech života, zejména v ekonomice.

Dovolené riziko jako důvod vylučující trestní odpovědnost byl již uzákoněn v trestních zákonech NDR a PLR s omezením na oblast ekonomiky. Zásluhu o propracování tohoto institutu má sovětská nauka. Zákon o státním podniku č. 88/1988 Sb. počítá v § 10 odst. 2 s tím, že státní podnik bere na sebe přiměřené hospodářské riziko.

Je proto nezbytné, aby byl tento institut zakotven i v trestním právu. Takový důvod odstraňuje možné obavy z rozporu mezi potřebou trestněprávní ochrany ekonomiky a potřebou socialistické podnikavosti.

Základní myšlenka přiměřeného rizika je, že čím významnějším je společensky prospěšný cíl, tím větší riziko je oprávněné. Jestliže po zevrubném zhodnocení situace s přihlédnutím k současným poznatkům vědy a ovšem i k praktickým zkušenostem a k obecně uznávaným zásadám a názorům společnosti bylo podniknuto jednání spojené s přiměřeným rizikem, nejde o trestný čin, i když proti očekávání dojde k následkům na zájmech chráněných trestním právem.

Beztrestnost podle § 14a tr. zák. není vázána na soulad jednání se soudobými poznatky vědy, s platnými bezpečnostními předpisy, s dosud uznávanými zásadami týkajícími se nezbytné míry opatrnosti apod. Tato hlediska se uplatňují pouze pro hodnocení situace, to znamená pro správné poznání různých cest vedoucích k sledovanému cíli a různých nebezpečí s tím spojených. Jednání samo ovšem překračuje rámec dosud uznávaných a někdy i v právních předpisech vyjádřených pravidel opatrnosti. Vždy smyslem slova riziko je nebezpečí. Toto riziko má zde ovšem své meze.

Ustanovení § 14a tr. zák. stanoví obecně rozsah takového nebezpečí, které je v mezích přiměřeného rizika. Konkrétní situace tu mohou být velmi různé. Za účelem dosažení vyššího cíle lze podstoupit i vyšší riziko a naopak, jsou škody, jež nelze riskovat ani při jejich velmi malé pravděpodobnosti. Záleží i na tom, kdo jedná s rizikem škody a kdo má tuto škodu nést. Velmi specifické problémy jsou zejména v medicíně, jakož i vůbec všude, kde jde o riziko pro život a zdraví člověka. Podrobnější zákonná úprava by tu byla velmi obtížná.

Při posuzování jednotlivých případů se soud zpravidla neobejde bez pomoci znaleckého důkazu pro objasnění odborných otázek. Rozhodnutí o přiměřenosti rizika je ovšem otázkou právní.

Na rozdíl od krajní nouze, při níž srovnáváme dvě jisté události a ze dvou zel volíme menší, u přiměřeného rizika máme co činit se dvěma nejistými událostmi. Jednou z nich je dosažení společensky prospěšného cíle, druhou je následek, který by při zvoleném postupu mohl nastat.

Společensky prospěšným cílem může být jak získání nových hodnot, tak i odvrácení škodlivého následku.

Ustanovení o přiměřeném riziku je koncipováno jako obecný důvod vylučující trestní odpovědnost. Vztahuje se nejen na oblast ekonomiky, ale i na oblast experimentů ve vědě a technice, v medicíně, popř. v dalších oblastech. Vylučuje se tu trestní odpovědnost. K tomu, aby takováto jednání byla nejen beztrestná, ale i dovolená, může právní řád stanovit další podmínky.

K č. 3 - 6:

Ustanovení o místní působnosti trestních zákonů je třeba přizpůsobit mezinárodním smlouvám, jimiž je Československá socialistická republiky vázána.

V § 17 se vele dosavadní zásady teritoriality zakotvuje tzv. princip vlajky jako zvláštní princip působnosti trestního zákona, který však má jinak stejný režim jako princip teritoriality. Dosud se paluba československých civilních letadel a lodí považovala za součást území ČSSR, jestliže se letadlo nebo loď nacházely na širém moři, nad ním nebo pod ním, popř. v jiném prostoru nepodléhajícím suverenitě žádného státu. Tato právní fikce založená na tzv. doktríně teritoriálnosti paluby lodí a letadel již není v souladu s řadou mezinárodních úmluv. Jde zejména o Úmluvu o trestných a některých jiných činech spáchaných na palubě letadla (vyhl. č. 102/1984 Sb.), Úmluvu o potlačování protiprávních činů ohrožujících bezpečnost civilního letectva (vyhl. č. 16/1974 Sb.), Úmluvu o potlačení protiprávního zmocnění se letadel (vyhl. č. 96/1974 Sb.) aj. Tyto úmluvy ukládají smluvním státům povinnost založit působnost svého trestního zákona na činy spáchané na palubě jejich lodí a letadel, ať se nacházejí kdekoli, tedy např. i v pobřežních vodách, přístavech a ve vzdušeném prostoru cizích států apod.

Působnost československého trestního zákona je dále nutno rozšířit odkazem na mezinárodní smlouvy, jimiž je Československá socialistická republika vázána. Řada těchto smluv ukládá smluvním státům povinnost uplatnit svou trestní jurisdikci podle principů, které československý zákon buď vůbec nezná (např. podle principu pasivní personality) nebo které vymezuje úže (např. podle principů ochrany a universality nad rámec podmínek stanovených v § 19 a 20).

Do vnitrostátního práva je také třeba promítnout ustanovení některých již platných, popř. připravovaných smluv, které umožňují převzít trestní stíhání i v případech, kdy jinak není dána působnost československého zákona a československá jurisdikce. V těchto případech nikoli přímo smlouva, ale žádost cizího státu o převzetí trestního stíhání na základě smlouvy zakládá působnost československého zákona. Bez tohoto dalšího odkazu by Československá socialistická republika nemohla převzít trestní stíhání v těchto případech, poněvadž by nebyla dána působnost jejího trestního zákona a její jurisdikce.

Některé mezinárodní smlouvy (např. Smlouva o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území Československé socialistické republiky nebo některé konzulární úmluvy) vylučují působnost československé jurisdikce ohledně některých trestných činů spáchaných na území ČSSR. Také tato ustanovení je třeba promítnou do vnitrostátního práva.

K č. 7:

Dosavadní formulace ustanovení o výjimečném trestu odnětí svobody nevyhovuje ani logicky ani právně politicky a je pro občany nesrozumitelná. To je závažný nedostatek, neboť se týká případů, které jsou zpravidla předmětem zájmu široké veřejnosti a mají význam i pro formování právního vědomí.

Navržená úprava odstraní dosavadní komplikovanou úpravu obsaženou v ustanovení § 29 odst. 1 tr. zák. a v ustanovení § 29 odst. 3 tr. zák., která nutí soud napřed odůvodňovat podmínky pro uložení absolutního trestu a poté k odůvodňování, proč není třeba absolutní trest uložit a proč postačí uložit jen výjimečný trest odnětí svobody nad 15 let až do 25 let. Proto je výjimečný trest nově koncipován jako trest jediný, který má dvě formy: trest odnětí svobody od patnácti do dvaceti pěti let a trest smrti.

Současně na základě připomínek poslanců při projednávání zásad novelizace ve výborech Federálního shromáždění ČSSR o tom, že podmínky pro uložení trestu smrti je nutno dále zpřísnit a přihlédnout při tom i k závazkům, které pro ČSSR vyplývají ze závěrečného dokumentu Vídeňské následné schůzky, bylo nad rámec schválených zásad rozhodnuto připojit k ustanovení o výjimečném trestu další omezující podmínku. Napříště bude možno výjimečný trest smrti uložit v podstatě jen tehdy, jestliže trestným činem, za který ve zvláštní části trestního zákona je možno výjimečný trest uložit, byl dotčen lidský život nebo pokud ke spáchání trestného činu dojde za branné pohotovosti státu. Tomu bylo přizpůsobeno i znění některých skutkových podstat zvláštní části (vyzvědačství, zneužití pravomoci veřejného činitele).

K č. 10:

Uvedené méně závažné delikty, nejde-li o případy zcela výjimečné, nevykazují takový stupeň společenské nebezpečnosti, aby trest odnětí svobody byl pro převýchovu pachatele a ochrana společnosti nezbytný. Požadavek diferenciace trestní odpovědnosti vyžaduje, aby nepodmíněný trest odnětí svobody jako nejpřísnější prostředek společnosti byl používán jen vůči hlouběji narušeným pachatelům. Podmíněný trest odnětí svobody bude ukládán výjimečně i pachatelům, u nichž je uložení tohoto trestu příznivější než uložení peněžitého trestu, který by nemohli zaplatit.

K č. 8:

Úprava je v souladu s požadavky praxe. Jde o hmotně právní ustanovení s procesními důsledky, proto bylo znění upraveno v souladu se zněním § 269 odst. 1 a § 284 odst. 1 tr. ř.

K č. 9:

Znění § 36 je nutno uvést do souladu s novou úpravou § 29.

K č. 11:

Změna je v souladu s úpravou § 29.

K č. 12:

Výbory Federálního shromáždění ČSSR doporučily svými usneseními na základě projednání zásad využít při zpracování paragrafového znění připomínek a návrhů poslanců. Mezi takovými připomínkami se vyskytly opakovaně i poukazy na to, že spodní hranice trestní sazby u trestného činu loupeže podle § 234 tr. zák. je příliš vysoká a neumožňuje pachateli uložit podmíněný trest odnětí svobody ani tehdy, je-li intenzita použitého násilí nebo pohrůžky násilí nízká a jednání směřuje ke zmocnění se cizí věci malé hodnoty (např. částky na nákup cigaret apod.).

V připomínkovém řízení na shodný problém poukazovala Kancelář prezidenta ČSSR pokud jde o spodní hranici trestní sazby u znásilnění, kde v řadě případů nebezpečnost jednání pachatele nedosahuje typové nebezpečnosti trestného činu znásilnění, avšak podmínky uvedené v § 40 tr. zák. nejsou splněny a není možno uložit kratší trest s podmíněným odkladem.

Konečně Nejvyšší soud ČSR v připomínkách k nově upravené skutkové podstatě trestného činu vraždy podle § 219 uvedl, že spodní hranice 10 let odnětí svobody u základní skutkové podstaty je pro některé zvláštní případy vražd (v afektu, na základě dlouhodobého týrání ze strany oběti apod.) příliš vysoká a podmínky § 40 tr. zák. jsou stanoveny tak, že toto ustanovení na podobné případy nelze aplikovat.

Uvedené připomínky není možno řešit změnou rozpětí trestní sazby, neboť by to znamenalo nově určovat typovou nebezpečnost jmenovaných trestných činů, která byla stanovena i ve vztahu k dalším deliktům uvedeným v trestním zákoně.

Připomínkám je však možno vyhovět tím, že budou nově upraveny podmínky § 40 odst. 1 tr. zák. Úprava umožní soudům uložit trest pod spodní hranici trestní sazby, např. jestliže okolnosti činu budou podstatně snižovat stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, takže čin nebude dosahovat obvyklé typové nebezpečnosti. Přitom však nepůjde o tak výjimečné okolnosti případu, jak byly dosud poměrně úzce v soudní praxi chápány. Úprava, která překračuje rámec schválených zásad, sleduje celkový cíl depenalizace, k němuž schválené zásady směřují.

K č. 13 - 15:

U trestu nápravného opatření se navrhuje úprava § 44 odst.4 tr. zák. v tom smyslu, že by napříště nebylo možné nařízení výkonu práce na jiném pracovišti. Takové rozhodnutí znamená totiž hluboký zásah do pracovněprávních vztahů, a to nikoliv jenom změnu práv a povinností odsouzeného, ale také organizace, u níž je zaměstnán.

Nařízení změny zaměstnání tak, aby odsouzený po dobu výkonu trestu nápravného opatření vykonával práci u jiné organizace, by znamenalo vznik nového pracovního poměru na tu dobu. Takový důvod však zákoník práce nezná (§ 27 odst. 2,3,4 zákoníku práce).

Změna druhu práce nebo změna pracoviště u téže organizace je sice možná (§ 37 odst. 1 písm. d) zákoníku práce), často by však mohla způsobit organizaci značné potíže (pokud by šlo například o pracovníka, který má hmotnou odpovědnost za svěřené prostředky, byla by nutná inventura svěřených prostředku na začátku i na konci výkonu trestu). U některých organizací, například u úřadů, škol aj., by změna zaměstnání ani prakticky nebyla uskutečnitelná. Tyto důvody vedly k tomu, že soudy v současné době změnu zaměstnání nenařizují. Navrhovaná úprava tedy bude v souladu se současnou praxí.

Možnost, aby pachateli odsouzenému k nápravnému opatření byla na dobu výkonu trestu nápravného opatření uložena jiná přiměřená omezení, směřující k tomu, aby vedl řádný život pracujícího člověka (§ 44 odst.4 poslední věta tr. zák.), zůstane zachována. Stejné důvody vyžadují, aby do trestu byla započítána doba, po kterou se odsouzenému poskytuje náhrada mzdy.

Na základě připomínek poslanců při projednávání zásad ve výborech Federálního shromáždění ČSSR byla zvýšena dolní hranice rozpětí tohoto trestu z dosavadních 10% na 15% tak, aby úprava byla v souladu s novelou zákoníku práce.

K č. 14:

U trestu zákazu činnosti je účelné prodloužit zákonnou maximální dobu trvání trestu na deset let, nebo dosavadní horní hranice pět let nedává dostatečnou záruku dosažení nápravy pachatele ani účelu potlačovacího, tj, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti.

Tak jako dosud po výkonu poloviny trestu zákazu činnosti bude možné podmíněně upustit od výkonu jeho zbytku. Délku zkušební doby dosud stanovenou na dva roky (§ 63 odst. 2 tr. zák.) je však třeba prodloužit na pět let a stanovit, že nemá být v konkrétním případě kratší než zbytek trestu, od jehož výkonu bylo upuštěno. Tím bude posíleno výchovné působení takového rozhodnutí.

Podle dosavadní právní úpravy bylo možné, že pokud byl pachateli uložen dvěma rozsudky nepodmíněný trest odnětí svobody a jedním z nich též trest zákazu činnosti, pachatel vykonal trest zákazu činnosti ve výkonu trestu odnětí svobody; proto bylo třeba v zákoně výslovně uvést, že do doby výkonu trestu zákazu činnosti se doba výkonu trestu odnětí svobody nezapočítává, a to ani tehdy, jde-li o výkon trestu odnětí svobody za jiný trestný čin.

Do výkonu trestu zákazu činnosti bude započtena doba, po kterou bylo před právní mocí rozsudku obviněnému odňato oprávnění k činnosti podle zvláštních předpisů. Tím se zamezí faktickému prodloužení trestu o dobu, po kterou trvalo přípravné řízení trestní i řízení před soudem, i obavám pachatele podat opravný prostředek, aby si dobu do právní moci rozsudku neprodloužil. Jde o obdobnou úpravu, jako je zápočet trvání vazby do výkonu trestu odnětí svobody (§ 38, odst. 1 tr. zák.).

K č. 17:

Úprava je v souladu s novým zněním § 29.

K č. 18 - 19:

Po vzniku socialistického trestního práva v padesátých letech bylo použití peněžitého trestu značně omezeno, neboť široké používání peněžitého trestu by tehdy zvýhodňovalo příslušníky buržoazie, která ještě vlastnila značné majetkové prostředky. Nebylo proto možné připustit, aby příslušníci poražené buržoazie byli za některé trestné činy postiženi jen finančně, zatímco pracující by byli postiženi trestem odnětí svobody, protože by peněžitý trest nemohli zaplatit.

Dnes je situace zcela jiná. Pracující vlastní často značný majetek: rodinné domky, cenné movité věci i uložené peníze. V některých případech byl takový majetek získán z nepoctivých zdrojů. Potom je nutné pachatele postihnout - vedle trestu odnětí svobody - i vysokým peněžitým trestem. Proto je nezbytné zvýšení jeho dolní hranice, a to diferencovaně. U méně závažných trestných činů (se sazbou do jednoho roku odnětí svobody) na 1000 Kčs, u ostatních trestných činů na 2 000 Kčs, tedy na čtyřnásobek dosavadní spodní hranice. Tuto diferenciaci nad rámec zásad doporučili poslanci Federálního shromáždění ČSSR při projednávání zásad. Současně je třeba zvýšit i horní hranici až na 100 000 Kčs. Na druhé straně rozšířená škála peněžitého trestu trestných činů, u nichž horní hranice trestu odnětí svobody nepřesahuje jeden rok (až na 30 000 Kčs) umožní nahradit peněžitým trestem trest odnětí svobody u pachatelů, kteří se dopustili trestných činů menší závažnosti.

Dosud bylo možné uložit peněžitý trest pouze tehdy, jestliže pachatel činem získal nebo se snažil získat majetkový prospěch, a dále jenom u těch trestných činů, kde to bylo výslovně uvedeno ve zvláštní části trestního zákona. Možnost ukládat peněžitý trest je žádoucí rozšířit tak, aby ho bylo možno ukládat za úmyslné i nedbalostní trestné činy, i když tento motiv není dán, pokud se současně neukládá trest odnětí svobody. V takových případech bude možno uložit trest peněžitý např. vedle trestu zákazu činnosti, propadnutí věci aj.

Změna dosavadní podmínky uložení náhradního trestu odnětí svobody za trest peněžitý je odůvodněna nesnázemi, které vznikají soudům při vymáhání nezaplacených peněžitých trestů.

K č. 20:

Zkušenosti s dosavadní aplikací trestu zákazu pobytu podle dosavadní úpravy ukazují, že je namístě jednak pozměnit podmínky pro jeho uložení tak, aby byla širšímu okruhu pachatelů vzata možnost spáchání trestného činu na určitém místě, jednak umožnit v určitých případech prodloužení doby trvání tohoto druhu trestu.

Na rozdíl od dosavadní úpravy (§ 57a tr. zák.), podle níž tento druh trestu může být uložen pouze pachateli, který se vyhýbá poctivé práci a nemá trvalý pobyt v místě nebo obvodě, na který se trest zákazu pobytu má vztahovat, navrhuje se, aby tento trest mohl soud uložit vzhledem ke způsobu života a k poměrům pachatele úmyslného trestného činu širšímu okruhu pachatelů, aby se trest vztahoval na místo nebo obvod, v němž byl čin spáchán, popřípadě zároveň i na jiná místa nebo obvody, a aby maximální doba trvání tohoto druhu trestu činila deset let. Další podmínka, totiž že to vyžaduje ochrana bezpečnosti státu, veřejného pořádku, lidí nebo majetku, by zůstala nezměněna.

K č. 22:

Vzhledem k úpravě sazeb trestů odnětí svobody u některých deliktů, která byla vyvolána jejich rostoucí nebezpečností pro společnost, jako je tomu u korupčních jednání veřejných činitelů, vzhledem k vytvoření některých nových skutkových podstat zvláště nebezpečných jednání i úpravě ukládání výjimečného trestu bylo nutno tyto změny promítnout i do ustanovení § 62 o zvláště nebezpečných trestných činech.

K č. 23:

Podmíněné uplatnění od zbytku trestu zákazu pobytu se navrhuje upravit stejně jako u trestu zákazu činnosti novelizací ust. § 63 odst. 2 tr. zák., a to tak, že soud může stanovit zkušební dobu až na pět let, nikoliv však na dobu kratší než je zbytek trestu.

K č. 24:

Výkon trestu odnětí svobody ve vojenském nápravném útvaru je zvláštním, nejmírnějším způsobem výkonu trestu, který se za podmínek § 39a odst.5 nařizuje pouze u vojáků základní vojenské služby, jejichž stupeň narušení není hluboký. Proto bylo nutno upravit i zvláštní podmínky pro upuštění od zbytku výkonu tohoto trestu, jestliže odsouzený je dalšího výkonu vojenské služby neschopen.

K č. 25 - 26:

Úprava je v souladu s novou dikcí příslušných ustanovení zvláštní části.

K č. 27 - 28:

U případech, kde dosavadní trestní zákon užíval pojmu "trest smrti", který v sobě zahrnoval současně i výjimečný trest odnětí svobody, bylo nutno znění zákona uvést do sou, ladu s novou dikcí § 29.

K č. 29:

posavadní úprava zahlazení odsouzení nepamatuje na možnost zahlazení samostatného trestu zákazu pobytu a propadnutí majetku. Ježto tyto druhy trestů jsou v hierarchii trestů považovány zřejmě za přísnější než peněžitý trest nebo trest propadnutí věci (u nichž se k zahlazení odsouzení požaduje pouze doba jednoho roku), je na místě stanovit u zákazu pobytu a propadnutí majetku pro zahlazení odsouzení dobu tří let. Bude-li uložen takový trest vedle dalšího trestu, zahladí se trest zákazu pobytu podle dosavadního ustanovení § 70 odst. 2, 3.

K č. 30:

Okolnosti, pro které může nastat účinek, že se na pachatele hledí jako by nebyl odsouzen, je nutno v ustanovení § 70 odst. 3 doplnit v souladu s úpravou zahlazení odsouzení mladistvého.

K č. 31:

Úpravu ustanovení o ochranném léčení bylo nutno uvést do souladu s nově zavedeným pojmem zneužívání návykových látek. (Viz odůvodnění k č. 1).

K č. 32:

Podle dosavadního ustanovení § 78 tr. zák. nemůže být mladistvému cizinci uložen trest vyhoštění, ačkoliv k takovému omezení není žádný důvod. Podle téhož ustanovení nelze mladistvému uložit trest zákazu činnosti. Jedná se zejména o uložení trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel, kdy mladistvý pachatel způsobí dopravní nehodu pod vlivem alkoholu s těžkými nebo i neodčinitelnými následky (způsobí těžkou újmu na zdraví nebo i smrt). U mladistvých řidičů, kteří projevili neukázněnost a lehkomyslnost, je: uložení takového druhu trestu nejen v zájmu společnosti, ale také v zájmu ochrany jejich vlastního zdraví a života. Trest zákazu činnosti bude možné mladistvému uložit jen za podmínky, že uložení takového trestu nebude na překážku v přípravě na jeho povolání, přičemž horní hranice tohoto trestu se stanoví na pět let.

Je proto třeba upravit toto ustanovení tak, aby uložení obou trestů mladistvému bylo možné.

K č. 33:

Úprava je v souladu s novou dikcí § 29.

K č. 34:

Rozhodování soudů podle dosavadní úpravy zahlazení odsouzení mladistvých má v některých případech jenom formální ráz (§ 87 tr. zák.). Bylo proto třeba řízení zjednodušit a usnadnit rehabilitaci odsouzených především rozšířením případů zahlazení odsouzení ex lege. Fikce o neodsouzení by nastala ze zákona i vykonáním trestu propadnutí věci, splacením peněžitého trestu, resp. upuštěním od jeho výkonu (§ 344 odst. 1 tr. ř.) nebo rozhodnutím, že podmíněně propuštěný mladistvý se osvědčil.

Ze stejného důvodu se upouští od povinnosti soudu záporně rozhodovat o zahlazení odsouzení mladistvého ihned po jeho propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, není-li z chování mladistvého ve výkonu trestu zřejmé, že se napravil a že napříště povede řádný život pracujícího člověka. Je-li však tato podmínka splněna a není-li překážkou další dosud nezahlazený trest, je soud povinen odsouzení k trestu odnětí svobody zahladit ihned po výkonu tohoto trestu, popř. ihned po propuštění z výkonu takového trestu, zmírněného podle rozhodnutí prezidenta republiky.

Podle stejných hledisek je třeba upravit postup při zahlazení odsouzení mladistvých, jimž bylo uloženo vedle sebe více trestů.

K č. 35:

Úprava je provedena v souladu s důvody uvedenými k čl. 1.

K článku I písmeno B (k úpravám zvláštní části trestního zákona)

K č. 1:

Vzhledem k nové úpravě výjimečného trestu bylo nutno ve všech dosavadních ustanoveních zvláštní části trestního zákona, podle nichž bylo možno uložit trest smrti, nahradit tento trest v souladu s § 29 tr. zák.

K č. 2:

Rozšíření skutkové podstaty teroru je důsledkem současné mezinárodní situace, aktivizace extrémních sil ve světě a stále stoupající vlny terorismu. Je pravda, že podobné případy, resp. pokusy o ně, se v Československu vyskytly naprosto ojediněle, trestní zákon však musí poskytovat přiměřené prostředky i proti takovým formám kriminality a reagovat i na možnost výskytu takových činů.

K č. 3:

Ministerstvo spravedlnosti ČSR v připomínkovém řízení upozornilo, že okolnost opětovného spáchání činu v krátké době, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby u § 179 odst. 2 písm. b) (rozpětí osm až patnáct let) zvýhodňuje pachatele, který by se takového jednání dopustil v úmyslu poškodit socialistické společenské a státní zřízení nebo obranyschopnost republiky, neboť trestný čin záškodnictví podle § 95 odst. 2 obdobnou okolnost nezná. Úprava proto nepoměr obou skutkových podstat odstraňuje.

K č. 4:

Vypuštění trestného činu zneužívání náboženské funkce je umožněno vcelku příznivým vývojem poměru státu k církvi v posledních letech, takže po řadu let stíhání pro uvedený trestný čin nebylo zaznamenáno. Vypuštění tohoto trestného činu odpovídá i závazkům, které na sebe ČSSR převzala podpisem Závěrečného protokolu vídeňské následné schůzky. Ochrana zájmů republiky je dostatečně zajištěna zbývajícími ustanoveními hlavy I. tr. zák.

K č. 5:

Humanizace trestního práva vyžaduje omezení možnosti ukládat výjimečný trest pouze a nejzávažnější případy. U trestného činu vyzvědačství je takovým případem jeho spáchání za brané pohotovosti státu. V souvislosti s tím je třeba upravit trestní sazby celého ustanovení § 105 tr. zák., aby byl výrazněji odlišen stupeň společenské nebezpečnosti jednotlivých forem jednání. Dolní hranice základní trestní sazby stanovená dosud na deset let odnětí svobody neodpovídá v řadě případů skutečné společenské nebezpečnosti jednotlivých forem jednání. Svědčí o tom skutečnost, že v řadě případů vyzvědačství projednávaných v posledních letech před čs. soudy, zvláště šlo-li o přípravné jednání, byly za použití § 40 tr. zák. ukládány tresty odnětí svobody snížené pod dolní hranici trestní sazby. Je třeba přihlédnout i k postupnému omezování rozsahu utajovaných skutečností a k rozvoji technických forem špionáže na dálku, které umožňují cizí moci zjistit řadu utajovaných skutečností bez účasti lidského činitele.

Úprava, která jde nad rámec vládou schválených zásad vychází z připomínek poslanců Federálního shromáždění ČSSR při projednávání zásad ve výborech a z usnesení výborů.

K č. 6:

Nová koncepce trestného činu nedovoleného překročení státní hranice nepostihuje případy, kdy československý občan zůstane bez povolení v cizině, tak jak tomu bylo u trestného činu opuštění republiky podle § 109 odst. 2 tr. zák. Tato jednání budou postihována pouze jako přestupek. Z důvodu účinné ochrany státního tajemství je nezbytné doplnit trestní zákon o ustanovení, které by postihovalo výše uvedené jednání, jestliže se ho dopustí československý občan, kterému bylo zvlášť uloženo uchovávat státní tajemství (§ 9 a násl. zák. č. 102/1971 Sb., o ochraně státního tajemství) a s tímto tajemstvím se skutečně seznámil.

K č. 7 - 8:

Cílem navrhované právní úpravy trestného činu nedovoleného překročení státní hranice je odstranit dosavadní neúčinnost, formálnost a nehospodárnost řízení o trestném činu opuštění republiky. Z ukládaných trestů odnětí svobody bylo dosud možno vykonat méně než 10%, neboť pachatelé dokonaných trestných činů se zdržují v cizině. Možnost, aby si emigranti upravili podle zvláštních předpisů po určité době poměr k ČSSR získáním dostatečného souhlasu k vystěhování nebo propuštěním ze státního svazku (za předpokladu předchozího udělení milosti prezidenta republiky), přinášela rozsáhlou agendu při vyřizování těchto žádostí a také četné udělování milosti prezidenta republiky není v souladu s charakterem výjimečnosti tohoto aktu.

Navrhovaná právní úprava odpovídá i duchu Závěrečného dokumentu vídeňské následné schůzky Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě a je v souladu s čl. 12 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Nová koncepce postihuje jak kvalifikované opuštění republiky, tak i kvalifikované vniknutí na její území. Ostatní případy překročení státní hranice a také pobyt československých občanů v cizině bez povolení (pokud nejsou nositeli státního tajemství) budou postihovány jako přestupek proti zájmům republiky podle nového přestupkového zákona.

Nově koncipovaný trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle § 109 postihuje kvalifikované narušení státní hranice ve směru z území republiky na území sousedních států i opačně.

K č. 9:

Završení zespolečenštění výrobních prostředků a rozvoj socialistické výroby způsobil, že jednání spočívající v zabránění využití výrobního prostředku většího hospodářského významu se v současné době již nevyskytují. V souladu s tím bylo upraveno i znění § 116 tr. zák.

K č. 10:

Rozvoj drobného podnikání vedl k tomu, že v současné době je možný prodej věcí občany na základě povolení národního výboru jako výdělečná činnost. V souladu s tím bylo třeba upravit i základní skutkovou podstatu trestného činu spekulace.

Na druhé straně se stále častěji vyskytují případy, kdy pachatelé tohoto trestného činu získají svým jednáním mimořádně rozsáhlé příjmy, několikanásobně převyšující hranici značného rozsahu (50 000 Kčs). Proto bylo nutno zavést jako okolnost podmiňující použití nejpřísnější trestní sazby dosažení majetkového prospěchu velkého rozsahu (250 000 Kčs). Úprava je v souladu s právním vědomím veřejnosti, požadujícím zpřísnění postihu parazitních živlů.

K č. 11:

Vypuštění ustanovení o neplnění úkolů při provozu soukromého hospodářství je odůvodněno tím, že při současném vývoji výrobních sil a výrobních vztahů použití této skutkové podstaty prakticky nepřichází v úvahu.

K č. 12:

Větší volnost podniků a družstev při rozhodování o kvalitě zboží a stanovení cen spojená s intenzivnější snahou o dosažení zisku, vyvolá po přestavbě hospodářského mechanismu potřebu účinněji chránit spotřebitele před eventuálním předražováním zboží nebo služeb nebo šizením na jakosti, množství nebo váze zboží. Neméně pak je ovšem třeba postihovat ty případy, kdy pachatel dosahuje trestným jednáním soukromého obohacení.

Přísněji je proto třeba postihnout toho pachatele, který byl již dříve pro poškozování spotřebitele odsouzen a u něhož ani soudní postih nevedl k nápravě. Takové jednání je třeba postavit na roveň ostatním kvalifikačním okolnostem uvedeným v odst. 2 § 121 tr. zák., tj. spáchal-li pachatel čin jako člen organizované skupiny nebo získal-li činem značný prospěch.

K č. 13:

Úpravu ustanovení o neoprávněném nakládání s vynálezem navrhl Úřad pro vynálezy a objevy. Jejím cílem je zabránit machinacím s průmyslovými právy zejména ve vztahu k cizině. Na návrh federálního ministerstva zemědělství a výživy byla ochrana rozšířena též na odrůdu a plemeno.

K č. 14:

Z podnětu ministra zahraničního obchodu Československé socialistické republiky řešil Nejvyšší soud ČSSR otázku možnosti nového výkladu ustanovení § 124 tr. zák. o porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou tak, aby byla výrazně posunuta hranice rozlišující hodnotové přestupky od trestných činů a aby jako přestupek byla postihována taková porušení předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou, u nichž cena zboží nepřekročí zpravidla 80 000 Kčs (resp. výši cla 20 000 Kčs).

Trestní kolegium Nejvyššího soudu ČSSR dospělo k závěru, že požadavku na nový výklad nelze vyhovět, aniž by se zároveň nově vyložilo ustanovení § 148 odst. 1 tr. zák. o zkrácení daně. Toto ustanovení však nepostihuje toliko zkrácení cla, nýbrž zkrácení všech poplatků, daní a jim podobných dávek a při navrhovaném výkladu by do kompetence národních výborů byly přesunuty poměrně závažné delikty, které se svou nebezpečností příliš neliší od rozkrádání, popř. poškozování majetku v socialistickém vlastnictví.

Nejvyšší soud ČSSR proto doporučil zvážit legislativní úpravu ustanovení § 124 tak, aby novými formálními znaky byl náležitě odlišen od celního přestupku a byla vyloučena možnost jeho jednočinného souběhu s trestným činem zkrácení daně.

Proto byla nově vymezena míra ohrožení obecného zájmu slovy "podstatně", čímž je třeba rozumět taková porušení předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou, u nichž cena zboží překročí zpravidla 80 000 Kčs, popřípadě jsou dány jiné okolnosti, které by znamenaly podstatný zásad do ochrany obecného zájmu. Takovými okolnostmi by bylo porušení dalších zvláštních předpisů (např. věci památkově chráněné) nebo zvláštního režimu (např. zbraně, omamné látky apod.).

Takové řešení umožní rychle a účinně správním orgánem (jímž bude v naprosté většině případů celní orgán) postihovat jednotlivá jednání, kdy pachatel jedná samostatně a neporušuj další zvláštní předpisy. Zahraničně politický aspekt, v souladu s doporučeními protokolu vídeňské následné schůzky, zahrnuje skutečnost, že ani v zahraničí nejsou pro řízení v podobných případech příslušné orgány činné v trestním řízení.

Zájem státu bude dostatečně účinně chráněn tím, že zboží, jehož se obdobné delikty budou týkat, může být ve správnímu řízení zabaveno a i peněžitá pokuta, kterou bude možno uložit, se podstatně zvýší.

Taková úprava, existující i v jiných státech, je zejména pro cizince pochopitelnější, znamená krok k diskriminalizaci a depenalizaci a rovněž není zanedbatelné, že v důsledku možnosti okamžité nebo přinejmenším rychlé konfiskace nedojde k morálnímu nebo fyzickému znehodnocení zboží, což se dosud někdy stává vzhledem k dlouhému (až několikaletému) odstupu mezi zjištěním činu a právní mocí rozsudku, na jehož základě je teprve možno se zajištěným zbožím dále nakládat.

Úprava sleduje cíl schválených zásad a v připomínkovém řízení se nesetkala s námitkami.

K č. 16:

Řízení, plánování a kontrola národního hospodářství mohou být narušovány nejenom uváděním nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů ve výkazech a hlášeních hospodářské evidence, ale též tím, že podklady o hospodářské činnosti byly zničeny, poškozeny, učiněny neupotřebitelnými anebo tím, že vůbec nebyly vedeny, ač je to právním předpisem nařízeno. Taková nezákonná manipulace s podklady slouží k zakrytí nezákonností v hospodaření a je stejně nebezpečná jako uvádění nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů. S ohledem na široké zavádění počítačové techniky je třeba výslovně chránit i údaj vkládané do počítačů a technické systémy těchto zařízení.

U podmínkách přestavby hospodářského mechanismu bude nezbytné počet výkazů, hlášení a jiných podkladů hospodářské evidence co nejvíce omezit. Tím důležitější je, aby stanovené podklady byly spolehlivě vedeny a souhlasily se skutečným stavem.

Ustanovení § 126 tr. zák. je třeba upravit ze stejných důvodů jako ustanovení § 125 tr. zák.

K č. 17:

Zvláštním ustanovením je třeba postihnout případy, kdy pachatel jednáním uvedeným v § 127 odst. 1 tr. zák. způsobí značnou škodu na majetku státního podniku, družstva nebo jiné socialistické organizace, nikoli však na majetku v socialistickém vlastnictví jako celku. Tak je tomu v případech, kdy se nezákonným jednáním uvedeným v tomto ustanovení obohatí jedna hospodářská organizace na úkor druhé.

Vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost dosahuje jednání uvedené v § 127 odst. 1 a 2 tr. zák., byla-li jím způsobena značná škoda na majetku v socialistickém vlastnictví, zejména stalo-li se tak za současného neoprávněného obohacení občana nebo jiné než socialistické organizace. Stejně nebezpečné je takové jednání, byl-li jím ve značném rozsahu, ve prospěch státního podniku, družstva či jiné socialistické organizace ochuzen stát o hodnoty, které mu měly být odvedeny. Takový nezákonný příjem organizací často pak uniká nepřímo do soukromé sféry např. formou neoprávněných prémií, podílů na zisku apod.

Při značně rozšířené samostatnosti podniků po přestavbě hospodářského mechanismu bude vzrůstat nebezpečí právě takových machinací, kterými by podniky ve svůj prospěch krátily odvody či jiné příjmy státu.

Zpřesněné a doplněné ustanovení §127 tr. zák. poskytuje v duchu přestavby hospodářského mechanismu ochranu zdravým hospodářským vztahům jak mezi socialistickými organizacemi a státem, tak mezi socialistickými organizacemi navzájem.

K č. 18:

Z dosavadního ustanovení § 128 odst. 1 písm. a) tr. zák. byla vypuštěna slova "ač ví, že jich odběratel nemůže použít ke splnění svých úkolů". Výslovně uvedení tohoto subjektivního znaku skutkové podstaty je nadbytečné, neboť pachatel, který dá souhlas k dodání zvlášť vadných výrobků nebo prací, je si této skutečnosti vědom vždy. Po této úpravě byly obě formy jednání, uvedené dosud v písm. a), b) spojeny.

Vzhledem k tomu, že pojem podstatné vady v sobě současně zahrnuje vždy i zvlášť vadné výrobky nebo práce, není nadále zapotřebí obě formy vad zvlášť rozlišovat.

K č. 19:

Ustanovení § 127 a § 129 tr. zákona jsou v logickém rozporu v tom, že za porušení důležité povinnosti zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce jsou podle § 129 odst. 1 tr. zák. řadoví pracovníci postiženi přísnější sankcí, než odpovědní hospodářští pracovníci za závažné porušení svých povinností podle § 127 odst. 1 tr. zák. Pro řadové pracovníky byla horní hranice trestu odnětí svobody do tří let v § 129 tr. zák. stanovena nepřiměřeně vysoko a v praxi ji není využíváno. Navrhovaná změna tuto disproporci odstraní.

K č. 20:

Při neoprávněném užívání věci svěřené je třeba rozlišení trestného činu na jedné a přestupku na druhé straně upravit na základě způsobené škody. Jinak by došlo k tomu, že by pro trestný čin byl stíhán pachatel, který užíváním věci způsobil jen nízkou škodu, zatímco při rozkrádání stejné částky by odpovídal pouze za přestupek. Tím by byla porušena zásada, z níž trestní zákon jinak vychází, že krádež užitku vykazuje nižší stupeň nebezpečnosti pro společnost než rozkrádání nebo krádež. Pokud škoda způsobená neoprávněným užíváním věci svěřené nepřesáhne uvedenou hranici, může jít o přečin podle § 3 odst. 1 zákona o přečinech.

Jinak je tomu, jestliže se pachatel věci zmocní, aby ji neoprávněně užíval. V takových případech je třeba vycházet nikoli z výše způsobené škody, ale z té skutečnosti, že jde o věc větší hodnoty.

Současně bylo vyhověno připomínkám poslanců, které vzešly z projednávání zásad ve výborech Federálního shromáždění ČSSR, kteří poukazovali na to, že ochrana majetku v socialistickém vlastnictví by se neměla vztahovat pouze na jedinou věc větší hodnoty, ale také na soubory předmětů ve větším rozsahu, které jednotlivě větší hodnoty nedosahují, nebo v praxi nejsou výjimkou případy, kdy pachatel neoprávněně současně užívá např. nářadí (míchačku, vrátek, vrtačku apod.), jehož hodnota v souhrnu převyšuje větší hodnotu, avšak není možno jej trestně postihnout. Proto nad rámec zásad byly znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 133 odst. 1 rozšířeny.