Federální shromáždění ČSSR 1986 – 1990

K bodu 19 /§ 76 odst. 2/:

Podle dosavadní úpravy musí být osoba přistižená při činu, která byla zadržena jinou osobou, odevzdána ihned prokurátorovi nebo vyšetřovateli nebo orgánu Sboru národní bezpečnosti. V zájmu zjednodušení postupu při odevzdání takové osoby a urychleného objasnění věci je účelné, aby takovou osobu bylo možno odevzdat i další (než právě jmenovaným) orgánům, které působí jako vyhledávací orgány (§ 168 odst. 2, 3).

K bodu 20 /§ 83 odst. 3/:

Tato změna souvisí s úpravou uvedenou v bodě 16.

K bodu 21 /§ 89 odst. 2/:

V ustanovení § 89 odst. 2, v němž se jmenovitě uvádějí všechny základní druhy důkazních prostředků v trestním řízení, jejichž provedení je v trestním řádu blíže uvedeno, je třeba uvést výslovně i nově zaváděné a dosavadní nově upravované důkazy (viz body 25 a 26). Současně se do tohoto ustanovení přebírá závazek vyplývající z Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, jíž je ČSSR vázána (vyhl. č. 143/1988 Sb.).

K bodům 22 a 23 /§ 93 a 94/:

Tyto změny souvisí s úpravou pod bodem 25 obsahující novou úpravu konfrontace a rekognice.

K bodu 24 /§ 103/:

Tato změna souvisí s úpravou pod body 22 a 23.

K bodu 25 /§ 104a a 104b/:

Navrhovaná úprava vychází z podstaty a účelu konfrontace, jak jsou obsaženy v § 94 odst. 1, navíc však blíže upravuje její průběh, aby se tak sjednotila praxe a zamezilo nesprávnostem při jejím provádění. Konfrontace, která je složitým úkonem dokazování, je v praxi často prováděna. Proto je třeba ji upravit podrobněji než činí úprava dosavadní.

Pokud jde o okruh osob, které mohou být konfrontovány, navrhuje se výslovně stanovit možnost konfrontace mezi svědky a dát možnost orgánům činným v trestním řízení posoudit podle výsledku konfrontace, zda je nutné konfrontované osoby znovu odděleně vyslechnout.

Podle dosavadního stavu je rekognice pouze součástí výslechu obviněného nebo svědka /§ 93 odst. 2, § 103/, Poznatky z praxe orgánů činných v trestním řízení však svědčí pro to, aby rekognice byla upravena jako samostatný důkazní prostředek a aby pro její provádění byl předepsán přesný procesní postup tak, aby byly vytvořeny záruky pro použitelnost toho to důkazu v dalších stadiích trestního řízení /již proto, že rekognici zpravidla nelze opakovat/.

Výslechem osoby, který má předcházet rekognici, se usnadní její vlastní průběh. Pokud jde o způsob provádění rekognice, se podle navrhované úpravy přejímá a legalizuje stav běžně obvyklý v dosavadní praxi.

V zájmu zajištění spolehlivosti rekognice se navrhuje výslovnou úpravou zamezit nesprávnostem, které mohou podle zkušeností z praxe vzniknout při po sobě bezprostředně následující rekognici podle fotografie a ukázáním osoby. Oba způsoby rekognice však možno použít v různých stadiích trestního řízení /např. rekognici podle fotografie v rámci pátrání po pachateli, rekognici ukázáním osoby v některém z dalších stadií trestního řízení/.

K bodu 26 /§ 118a a 118b/:

V praxi zejména v průběhu přípravného řízení se běžně provádějí důkazy ve formě vyšetřovacího pokusu nebo rekonstrukce. Tyto důkazy značnou měrou přispívají ke zjištění skutečného stavu věci. Je proto účelné doplnit těmito důkazy dosavadní systém základních důkazních prostředků.

Podstatou vyšetřovacího pokusu je záměrná experimentální obměna situace a okolností /zpravidla dílčí/ provedená s cílem prověřit důkazy, které byly již ve věci provedeny popřípadě i získat důkaz nový. V rekonstrukci jde jedině o obnovení událostí jako celku, které se použije především tehdy, jestliže jiné dosud provedené důkazy nepostačují k plnému objasnění věci. V rámci rekonstrukce lze provést i vyšetřovací pokus nebo po provedení vyšetřovacího pokusu může následovat rekonstrukce. Oba tyto důkazní prostředky se mohou při objasňování téže konkrétní trestní věci doplňovat.

Vyšetřovacího pokusu a rekonstrukce se jako důkazu použije jen ve vhodných případech, ve kterých nelze dosáhnout výsledků jimi sledovaných jinými důkazními prostředky.

U provádění vyšetřovacího pokusu a rekonstrukce musí být přítomna alespoň jedna na věci nezúčastněná osoba, která v dalších stadiích trestního řízení může popřípadě potvrdit jako svědek průběh a výsledek tohoto důkazu. Její /jejich/ účastí se podpoří důkazní hodnota úkonu. Výjimka z obligatorní účasti osoby na věci nezúčastněné se připouští pouze pro případy, kdy provedení úkonu je časově naléhavé, nelze počítat s možností jej odložit nebo opakovat a není možno vzhledem ke konkrétním okolnostem případu /například při dopravní nehodě v noci na odlehlém místě/ osobu na věci nezúčastněnou získat.

K bodu 27 /§ 130 odst. 4/:

Tato změna souvisí s úpravou pod bodem 1.

K bodu 28 /§ 141/:

Podle dosavadní úpravy není proti usnesení generálního prokurátora přípustná stížnost. V praxi se však vyskytují případy, kdy rozhodnutí o zajištění osob nebo majetku uvedená v § 146a učiní generální prokurátor. Jde především o jeho rozhodnutí o vzetí obviněného do vazby. Ježto podle 74 odst. 1 je stížnost proti rozhodnutím o vazbě obecně přípustná, a je učinil kterýkoliv k tomu oprávněný orgán, navrhovanou úpravou se sleduje uvést ustanovení § 74 odst. 1 a § 141 do souladu.

Obdobná je situace i v případech o vyšetření duševního stavu obviněného, o zajištění nároku poškozeného a o zajištění výkonu trestu propadnutí majetku.

Zda stížnost podaná proti usnesení generálního prokurátora má či nemá odkladný účinek, platí u jednotlivých druhů rozhodnuti podle § 146a obecná ustanovení trestního řádu.

K bodu 29 /§ 158 odst. 1, 3/:

Podle dosavadní úpravy nejsou prokurátor, vyšetřovatel a vyhledávací orgán oprávněni provádět před zahájením trestního stíhání úkony zajištění osob a věcí /hlava čtvrtá/ ani úkony dokazování /hlava pátá/ s výjimkou prohlídky těla a jiných podobných úkonů /§ 113 a 114/. Aby již před zahájením trestního stíhání bylo možno posoudit /zejména v případech dopravních nehod/, zda jde o trestný čin, je účelné umožnit prokurátorovi, vyšetřovateli a vyhledávacímu orgánu, aby již před zahájením trestního stíhání mohli provést důkaz znaleckým posudkem nebo potvrzením nebo odborným vyjádřením příslušných orgánů. Zamezí se tak v mnoha případech zahajování trestního stíhání.

K navrhovanému upřesnění textu odstavce 1 nutno uvést, že tu může jít o oznamování pouze okolností, z nichž vyplývá podezření, že byl spáchán trestný čin. Zda k němu skutečně došlo, se zjišťuje až v trestním řízení.

K bodu 30 /§ 164 odst. 1/:

Tato změna souvisí s úpravou uvedenou pod bodem 29.

K bodu 31 /§168 odst. 1/:

U trestných činů, u nichž horní hranice trestu odnětí svobody ve výši jednoho roku odpovídá současné nejvyšší sazbě tohoto trestu stanovené u přečinů, postačí vzhledem k nízkému stupni nebezpečnosti pro společnost všech těchto trestných činů konat přípravné řízení formou vyhledávání. Tento postup znamená zjednodušení přípravného řízení oproti dosavadní úpravě, podle níž se o značné části trestných činů ohrožených trestem odnětí svobody do jednoho roku koná vyšetřování. Podle dosavadní úpravy se koná vyhledávání i o některých v § 168 odst. 1 uvedených trestných činech, i když horní hranice trestu odnětí svobody u nich stanovená přesahuje jeden rok. Není důvod na této situaci něco měnit; proto o těchto trestných činech se i nadále bude konat přípravné řízení formou vyhledávání.

Realizace zásady, že vyhledávání se koná o všech trestných činech se sazbou trestu odnětí svobody nepřevyšující jeden rok, do určité míry oproti stávajícímu stavu zvýší objem agendy vyhledávání. Nepůjde však o takové zvýšení, které by mělo za následek neúměrné zatížení příslušníků obvodních oddělení VB administrativní činností, znemožňovalo jim plnit další úkoly na úseku ochrany veřejného pořádku, nebo vyvolávalo nutnost přijmout organizační opatřeni zásadní povahy. Samotný přesun se dotýká celkem 38 trestných činů nepříliš frekventovaných, nebo o ostatních trestných činech se sazbou trestu odnětí svobody do jednoho roku se buď jíž podle platné právní úpravy koná vyhledávání nebo podle návrhu novelizace trestního zákona mají být zrušeny, případně jejich trestní sazby zvýšeny. Za tyto trestné činy bylo v ČSR v roce 1986 odsouzeno celkem 1.692 osob, což představuje v jednom okrese měsíčně 1 - 2 osoby. Obdobný stav lze předpokládat i v SSR. I když mezi počtem stíhaných a odsouzených osob je vždy rozdíl, skutečný počet osob, které vyhledavatelé budou stíhat, se podstatněji nezmění. Nutno totiž přihlédnout ke skutečnosti, že v řadě případů se tyto trestné činy vyšetřují z důvodů uvedených v § 161 odst. 2, 3.

K bodu 32 /§ 171 odst. 1/:

Jde o zněnu ze stejných důvodů jako u bodu 42.

K bodu 33 /§ 175 odst. 1 písm. b/:

Tato změna souvisí s úpravou pod bodem 16.

K bodu 34 /§ 178 odst. 1/:

Pokud jde o ochranný dohled, postupuje se podle ustanovení § 178 na základě ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 44/1973 Sb., o ochranném dohledu. Ježto tento institut je ochranným opatřením /§ 71 tr. zák./, je účelné postup podle § 178 umožnit přímo na základě ustanovení trestního řádu.

K bodům 35 až 37 /§ 183, 196 odst. 1 a § 198 odst. 2/:

Změny v textu souvisejí s úpravou uvedenou pod bodem 1.

K bodu 38 /§ 202 odst. 1/:

Tato změna souvisí s úpravou uvedenou pod bodem 72.

K bodu 39 /§ 211 odst. 5 a 6/:

Z ustanovení § 89 odst. 2 vyplývá, že za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. Je proto možno k důkazu použít i zvukový a obrazový záznam /viz k bodu 12/, a to ve všech stadiích trestního řízení, tedy i v hlavním líčení, Vzhledem ke zvláštní povaze těchto důkazů je však třeba stanovit, že k jejich provedení v hlavním líčení může docházet na základě rozhodnutí soudu vydaného po předchozím zjištění stanoviska stran, a to jde-li o zvukový záznam výslechu obžalovaného nebo svědka, pouze za předpokladu, že tyto osoby byly již osobně vyslechnuty nebo že za splnění zákonných podmínek byl proveden důkaz čtením protokolu o jejich výslechu.

K bodům 40 a 41 /§ 215 odst. 1 a 216 odst. 2 a 3/:

Změny souvisí s úpravou uvedenou pod bodem 1.

K bodu 42 /§ 222 odst. 2/:

Pozměněné znění tohoto ustanovení vyjadřuje, že posouzení, zda zažalovaný skutek je přestupkem nebo kárným proviněním, není věcí soudu, ale orgánu příslušného k jeho projednání.

K bodu 43 /§ 234 odst. 1/:

Souvisí s úpravou navrhovanou pod bodem 72.

K bodu 4 /§ 239 odst. 2/:

V praxi se vyskytují případy, v nichž se obtížně zjišťuje, kdo je vlastníkem věci, která má být zabrána nebo pobyt vlastníka v takové věci. Může jím být nejen pachatel ale kdokoliv, zvláště složitá bývá situace v případech, v nichž obviněný o pašované věci zajištěné celními orgány tvrdí, že vlastníkem věci je někdo neurčitý trvale se zdržující v cizině, takže ověřit tyto údaje bývá spojeno se značnými obtížemi. V případech, kdy vlastník věci je sice znám, avšak není znám jeho pobyt /zejména je-li v cizině/, je často vůbec nemožné předvolat jej k veřejnému zasedání. Vyskytují se i případy, kdy se vlastníka věci nebo jeho pobyt vůbec nepodaří zjistit; rozhodnutí soudu, má-li k němu dojit ve veřejném zasedání, nelze vůbec uskutečnit.

Navrhovaná úprava má zajistit, aby soud mohl v uvedených případech rozhodnout o zabrání věci bez vyrozumění a účasti vlastníka věci /v neveřejném zasedání/. Ustanovením opatrovníka se vytváří předpoklad, aby rozhodnutí o zabrání věci mohlo nabýt právní moci a být realizováno a práva neznámého vlastníka věci byla chráněna. Tím se obecně zrychlí postup při rozhodování, aniž by se v zákoně stanovila zvláštní lhůta k rozhodnutí /její délka a běh by musely být diferencovány podle stadií, v nichž došlo ke skončení trestního stihání s rozlišením případů, kdy soud rozhoduje pouze na návrh prokurátora/.

K bodu 45 /§ 242 odst. 1/:

Změny souvisí s úpravou uvedenou pod bodem 72.

K bodům 46 až 49 /§ 258 odst. 1, 2, § 259 odst. 3, 4, § 263 odst. 6 a § 264 odst. 2/:

Navrhovaná úprava se modifikuje a zpřesňuje tak, aby byla jasnější možnost pro odvolací soud provádět dokazování a rozhodovat ve věci i na podkladě skutkových zjištění provedených v odvolacím řízení. Dosavadní úprava není v souladu se zásadou rychlého projednání věci ani s požadavkem procesní ekonomie. V důsledku příliš omezené možnosti odvolacího soudu, aby na podkladě úplně zjištěného skutkového stavu včetně některých svých vlastních doplnění důkazů sám ve věci rozhodl, dochází často k tomu, že rozsudek soudu I. stupně je odvolacím soudem vícekrát zrušen a věc vrácena tomuto soudu k novému projednání. Odvolací soudy ve snaze zabránit tomuto nežádoucímu postupu mnohdy nedodržují ustanovení § 259 odst. 3; jejich praxe je v tomto směru již dlouhodobě ustálená, aniž by se tím nahrazovalo rozhodování soudu I. stupně. Navrhovaná úprava tudíž nepovede k zásadní změně v praxi odvolacích soudů, takže nemůže přivodit omezení rozhodovací činnosti soudu I. stupně ani zkrácení práva na obhajobu. Případy, kdy odvolací soud nemůže sám rozhodnout, se rozšiřují a případy, kdy v řízení u soudu I. stupně byla porušena základní ustanovení trestního řádu o věcné příslušnosti.

Dosavadní omezení zákazu reformace in peius pouze na výrok o trestu vede v praxi k tomu, že odvolací soud, i když uzná na vinu obžalovaného těžším trestným činem, je často nucen uložit trest, který je v rozporu se zákonem /například pod dolní hranicí trestní sazby nebo druh trestu, který u tohoto trestného činu uložit nelze/. Je proto třeba rozšířit zkaz reformace in peius i na výrok o vině. Tento zákaz se však nevztahuje na adhézní řízení a na ochranná opatření /odvolací soud je může uložit, i když rozsudkem soudu I. stupně nebylo vysloveno/.

K bodu 50 /§ 266/:

V praxi dochází k tomu, že generální prokurátor nebo ministr spravedlnosti z různých důvodů vezme zpět stížnost pro porušení zákona, kterou podal, a to buď ještě před konáním veřejného zasedání nejvyššího soudu nařízeného k jejímu projednání nebo během tohoto zasedání /tu jde především o případy změn stavu věci na základě šetření podle § 276/. Takto se postupuje pouze s použitím analogie ustanovení trestního řádu, která se týkají zpětvzetí řádných opravných prostředků /§ 250 odst. 2 a § 144 odst. 2/. Navrhuje se zmíněnou praxi legalizovat výslovným zákonným ustanovením.

K bodu 51 /§ 268 odst. 2/:

Změna souvisí s úpravou pod bodem 54. V neveřejném zasedání nelze rozhodovat rozsudkem, který vždy musí být veřejně vyhlášen.

K bodu 52 /§ 272/:

Podle dosavadní úpravy může nejvyšší soud rozhodnout o stížnosti pro porušení zákona podle § 269 odst. 2 až § 271 v případech, kdy byl zákon porušen ve prospěch obviněného, do tří měsíců od jejího podání.

V praxi nejvyšších soudů však vznikají potíže s dodržováním uvedené tříměsíční lhůty, jde-li o věc s obsáhlým spisovým materiálem, dále za situace, kdy se vyskytnou závady při předvolání a vyrozumívání osob o veřejném zasedání, a konečně v případech, kdy je třeba konat šetření podle § 276. Navrhuje se proto prodloužení uvedené lhůty na šest měsíců, aby byly vytvořeny lepší předpoklady pro kvalitu rozhodování.

K bodu 53 /§ 273/:

Dosavadní úprava obsahu zákazu reformace in peius vychází z jednotné koncepce společné pro odvolání i mimořádné opravné prostředky. Navrhuje se tuto jednotnou koncepci zachovat i při změně dosavadní úpravy způsobem uvedeným u odvolání v bodě 49 /§ 264 odst. 2/.

K bodu 54 /§ 274/:

Podle dosavadní úpravy nejvyšší soudy rozhodují o stížnosti pro porušení zákona vždy ve veřejném zasedání. S touto formou rozhodování je spojeno obligatorní předvolávání nebo vyrozumívání především obviněných a jejich obhájců, ačkoliv v případech, kdy je evidentní, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného a dojde ke zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci k došetření, je účast těchto osob u veřejného zasedání zcela formální, proto v těchto případech, kdy výrokem nejvyššího soudu nemůže dojít ke zhoršení postavení obviněného, se navrhuje, aby soud rozhodoval v neveřejném zasedání. Dojde tím i ke zrychlení trestního řízení a odpadnou náklady spojené s účastí těchto osob u soudů, které vzhledem k soustředění uvedené agendy u nejvyšších soudů nejsou zanedbatelné.

K bodům 55 /§ 276 a 282 odst. 2/:

Změny souvisí s úpravou uvedenou pod bodem 16.

K bodu 56 /§ 289/:

Navrhuje se stejná změna obsahu zákazu reformace in peius a z týchž důvodů, jak jsou uvedeny k bodu 53.

K bodu 57 /§ 293/:

Obecně znějící ustanovení o nahrazení vazby u mladistvých jinými způsoby se navrhuje doplnit alespoň příkladným uvedením těchto způsobů, přičemž se vychází z dosavadní judikatury. Nově se navrhuje další způsob, jak nahradit vazbu mladistvého, a to zárukou způsobilé osoby, které provádí výchovu nebo odborný výcvik mladistvého. Jde tu zejména o mistra odborného výcviku, o vedoucího dílny, o vychovatele učňovského střediska, o učitele střední školy apod. V zájmu prohloubení tohoto postupu se navrhuje, aby byl spojen s uložením přiměřených povinností a omezení mladistvému. V případě uložení povinnosti hlásit se u určitého orgánu po propuštění z vazby, může být tímto orgánem též orgán pověřený péčí o mládež, popř. jiný orgán národního výboru.

K bodu 58 /§ 301/:

Podle poznatků ze soudní praxe je v řízení souvisejícím s výkonem trestů a ochranných opatření /popř. i v jiném řízení konaném po právní moci rozhodnutí ve věci samé/ účast orgánu pověřeného péčí o mládež zcela formální, jestliže obviněný v té době již dovršil věk 19 let. Účast tohoto orgánu v takovém řízení vyplývající z dosavadní úpravy vede k průtahům a neznamená věcný přínos, neboť o poměrech mladistvého v této době již orgán pověřený péčí o mládež nemá žádné informace a nemůže na něj prakticky vykonávat žádný vliv.

K bodu 59 /§ 314a/:

Není důvod měnit základní koncepci platné úpravy řízení před samosoudcem, které je jedním ze zvláštních způsobů řízení. Zachovávají se tak všechny úpravy, kterými se toto řízení ve srovnání s normálním řízením podle obecně platných předpisů trestního řádu zjednodušuje a zrychluje. Navrhuje se změnit pouze objem věcí spadajících do působnosti samosoudce. Podle dosavadní úpravy je samosoudce příslušný konat řízení jednak o přečinech, jednak o taxativně stanovených trestných činech /§ 314a odst. 1/, k jejichž výběru se přistupovalo z více hledisek. Již nyní jsou mezi nimi i trestné činy, u nichž zákon stanoví trest odnětí svobody do dvou let. Navrhovanou úpravou se sleduje, aby se účast soudců z lidu na soudním rozhodování uplatnila v těch případech, kdy je skutečným přínosem, tedy kdy soudci z lidu v souladu se záměrem zákona mohou v rozhodování reálně uplatnit své životní zkušenosti. Do působnosti samosoudce se svěřuje řízení o trestných činech skutkově i právně jednoduchých a o přečinech, kde účast soudců z lidu by byla značně formální. Respektuje se přitom stávající stav, že typová společenská nebezpečnost deliktů svěřených do působnosti samosoudce vyjádřená sazbou trestu odnětí svobody nepřevyšuje dva roky.

Výjimky, podle nichž konkrétní případy trestných činů spadajících do působnosti samosoudce projednává senát /§ 314a odst. 2/, se zachovávají. Jediná odchylka spočívá v tom, že senátu přísluší projednávat případy, kdy obviněný je stíhán jako zvlášť nebezpečný recidivista /místo dosavadní podmínky, že byl již odsouzen jako zvlášť nebezpečný recidivista/. Tato změna podle zkušeností z praxe vystihuje lépe značně zvýšený stupeň nebezpečnosti projednávaného případu trestného činu pro společnost.

K bodu 60 /§ 314d odst. 2/:

Zjednodušený písemný rozsudek neobsahující odůvodnění bude i nadále možné vyhotovovat pouze v jednoduchých trestních věcech v řízení před samosoudcem a za podmínky, že obviněný i prokurátor se po vyhlášení rozsudku vzdají práva odvolání. Používání tohoto institutu není na úkor výchovného účinku trestního řízení, neboť rozsudek musí být v hlavním líčení samosoudcem vždy ústně zdůvodněn. Proti dosavadní právní úpravě se navrhuje rozšířit možnost využívání tohoto institutu nejen v řízení o přečinech, ale i o typově stejných společensky nebezpečných deliktech, tj. trestných činech, jejichž sazba trestu odnětí svobody nepřevyšuje jeden rok.

K bodu 61 /§ 314e/:

Institut trestního příkazu je v souladu se zákonem praxí využíván jako způsob rozhodování v řízení o právně i skutkově zcela jednoduchých věcech, kde obviněný svou vinu doznává. V naprosté většině se navíc jedná o trestnou činnost pachatelů dosud netrestaných, na které dostatečné výchovně působí již skutečnost, že je proti nim vedeno trestní stíhání a projednání věci v hlavním líčení za těchto okolností vyznívá formálně. Proto se navrhuje možnost aplikace tohoto institutu vztahovat na všechny samosoudcem projednávané delikty, jejichž typová společenská nebezpečnost nepřevyšuje typovou nebezpečnost přečinů. K podtržení skutečnosti, že by měl být využíván především v řízení o trestné činnosti pachatelů dosud netrestaných, se umožňuje uložit jim jen výchovné tresty nespojené s omezením osobní svobody. Nadále se vylučuje, aby trestním příkazem byly ukládány tresty odnětí svobody. Vyřízením věci trestním příkazem nedojde k omezení základních procesních práv obviněného. Pokud s vydaným trestním příkazem nesouhlasí, m ve všech případech možnost podáním odporu dosáhnout projednání věci v hlavním líčení.

K bodu 62 /§ 335/:

Toto ustanovení upravuje postup při aplikaci nového institutu obsaženého v současném návrhu novely trestního zákona.

K bodům 63 a 64 /§ 336 a § 338/:

Tyto změny souvisí s úpravou navrhovanou v novele trestního zákona, podle které již nebude s trestem nápravného opatření spojena změna zaměstnání nebo pracoviště. K odstraněni pochybností v praxi, z jakého zakladu se počítají srážky z odměny za práci u trestu nápravného opatření, je účelné stanovit tento základ přímo v zákoně.

K bodu 65 /§ 344/:

Poznatky z praxe ukazují, že značná část odsouzených, kterým byl uložen peněžitý trest, se jeho zaplacení nebo splácení v určených lhůtách vyhýbá, splnění této své povinnosti různým způsobem zdržuje nebo ztěžuje machinacemi se svým majetkem, ač jejich majetková situace jim umožňuje peněžitý trest zaplatit. Dosavadní vymáhání peněžitého trestu je složité, zdlouhavé a často zcela nebo zčásti bezvýsledné. Agenda s ním spojená je rozsáhlá a zpravidla dlouhodobá a znamená značné pracovní zatížen. Navrhovaná úprava, která reaguje na změny provedené v § 54 odst. 3 tr. zák., předpokládá, že k nařízení náhradního trestu odnětí svobody by docházelo tehdy, jestliže peněžitý trest nebo jeho zbytek nebyl zaplacen, osobní a majetkové poměry odsouzeného neodůvodňují rozhodnout o odkladu výkonu peněžitého trestu, povolení splátek nebo upuštění od jeho výkonu a přitom vymáhání by nevedlo k výsledku. Bezvýslednost je nutné chápat z hlediska účelu tohoto trestu. Půjde nejen o případy, kdy vymáhání nelze vůbec realizovat např. proto, že odsouzený bez závažného důvodu nepracuje a nelze provádět srážky ze mzdy, ale i o případy, kdy z výtěžku vymáháni nelze ve smyslu § 342 tr. řádu peněžitý trest zaplatit do jednoho roku od jeho uložení, ačkoliv osobní a majetkové poměry, ke kterým soud při ukládání tohoto trestu přihlížel, se podstatně nezhoršily, nebo k takové změně došlo z vůle odsouzeného.

K bodu 66 /§ 350/:

Tato změna souvisí s úpravou navrhovanou v novele trestního zákona o započítání doby, po kterou bylo odsouzenému odňato oprávnění k činnosti podle administrativních nebo jiných předpisů, do trestu zákazu činnosti.

K bodu 67 /§378 odst. 4/:

V rámci rozšiřování a prohlubování spolupráce mezi jednotlivými státy v trestněprávní oblasti dochází na základě uzavřených bilaterálních smluv nebo výsledku konkrétního mimosmluvního jednání mezi dvěma státy k případům, kdy stát, který je požádán druhým státem o vydání občana tohoto /dožadujícího/ státu zdržujícího se v dožadovaném státě k výkonu trestu nebo ochranného opatření uloženého pravomocným rozsudkem dožadujícího státu, váže svůj souhlas s vydáním na splnění určitých okolnosti a činí v tomto směru výhrady. Např. podle Smlouvy mezi ČSSR a Rakouskou republikou publikovanou pod č. 90/1985 Sb. spočívá výhrada při vydání k výkonu trestu nebo ochranného opatření v požadavku provedení nového řízení proti vydané osobě, jestliže došlo k uložení trestu nebo ochranného opatření v řízení konaném v její nepřítomnosti. Trestní řád neobsahuje ustanovení, podle něhož by výhradám týkajícím se rozsudku a řízení mu předcházejícího bylo možno vyhovět, ač ustanovení § 378 odst. 1 stanoví, že v případech, kdy obviněný byl vydán s výhradou, nutno výhradě vyhovět. V konkrétních případech, o něž jde, si praxe zatím vypomáhá pomocí analogie s použitím ustanovení trestního řádu o obnově řízení. Navrhovaná úprava zmíněnou mezeru v zákoně odstraní.

K bodu 68 /§ 383a a 383b/:

Trestní řád v dvacáté čtvrté hlavě jednající o právním styku s cizinou neobsahuje instituty převzetí a odevzdání trestního stíhání, které se v poslední době běžně užívají a pojímají se do bilaterálních smluv o právní pomoci. Pro použití těchto institutů vůči cizím státům, s nimiž nejsou uzavřeny smlouvy o právní pomoci nebo i státům, s nimiž uzavřené smlouvy neobsahují úpravu těchto institutů, tak v československém právním řádu chybí zákonný podklad. Předpis z roku 1965, podle něhož se v praxi zatím postupuje, je normou pouze nižšího druhu, která se neopírá o žádné ustanovení s mocí zákona, které ve věcech právního styku s cizinou je vzhledem k jejich povaze potřebné. V praxi jde o případy, kde osoba, která na území cizího státu spáchala soudně trestný čin, opustí před skončením trestního stíhání území tohoto státu a vrátí se do státu, jehož je státním občanem /v těchto případech se vzhledem k obecně platné zásadě, že stát nevydává svého občana druhému státu, nemůže uskutečnit jeho vydání do státu, kde trestný čin spáchal/. Styk orgánů činných v trestním řízení s příslušnými orgány cizího státu se v případech převzetí a odevzdání trestního stíhání bude i nadále provádět diplomatickou cestou, pokud mezinárodní smlouva nestanoví jiný postup.

Podle dosavadní praxe se při odevzdání trestní věci do ciziny trestní stíhání přerušuje a po dojití zprávy o výsledku trestního řízení v cizině se zastavuje. Tento postup je zbytečně složitý. Proto se navrhuje, aby rozhodnutí o odevzdání věci za situace, kdy orgán cizího státu s převzetím souhlasí, mělo stejné účinky jako zastavení trestního stíhání. Tím by odpadlo mnohdy i několikaleté evidování spisů po dobu mezi přerušením a zastavením trestního stíhání, které jak vyplývá z poznatků praxe, v těchto případech nemá fakticky smysl. Vzhledem k ustanovení § 375 však nebude možno uplatnit postup podle navrhované úpravy, kde vyhlášená mezinárodní smlouva obsahuje v této otázce úpravu odlišnou /např. Smlouva o právní pomoci se SSSR č. 95/1983 Sb. nebo Smlouva o právní pomoci ve věcech trestních s Rakouskou republikou č. 90/1985 Sb., které obsahují úpravu odpovídající dosavadní praxi/.

K bodu 69 /§ 385/:

Dosavadní znění nutno upravit tak, aby rozhodujícím dnem tu byl místo dne 1. ledna 1962, kdy nabyl účinnosti platný trestní řád, den účinnosti této novely.

K bodu 70 /§ 386/:

Toto ustanovení se vzhledem k časovému odstupu od 1. ledna 1962 stalo bezpředmětným.

K bodu 71 /§ 389/:

Vzhledem k tomu, že podle současně navrhované novely trestního zákona budou některé trestné činy a přečiny posuzovány pouze jako přestupky, stane se používání ustanovení § 296 trestního zákona opět aktuální. V trestním řádu je třeba stanovit, že vzhledem k významu rozhodnutí soudu se proti němu v těchto případech připouští stížnost. Skutečnost, že rozhodnutí učiní soud, který ve věci rozhodl v I. stupni, vyplývá z § 315 odst. 2 tr. ř. Vzhledem k § 240 tr. ř. soud bude rozhodovat v neveřejném zasedání.

K bodu 72 /§ 391a až 391c/:

Výslovným zmocňovacím ustanovením je třeba zajistit, aby jednací řády pro soudy měly zákonnou oporu v trestním řádu, mají-li zabezpečovat přehledným způsobem jednotné uplatňování tohoto zákona v trestním řízení před soudem /§ 391a/, vzhledem k tomu, že jde o zmocňovací ustanovení, nelze uplatnit § 12 odst. 14 tr. řádu a nutno v něm výslovně zakotvit zmocnění pro federální ministerstvo národní obrany k vydání jednacího řádu pro vojenské soudnictví.

Dosavadní úprava nevylučuje možnost zaznamenat průběh a obsah jednání konaného před soudem v trestních věcech technickou cestou /s použitím diktafonu nebo magnetofonu/. Možnost tohoto postupu však vzhledem k tomu, že podle ustanovení trestního řádu je přítomnost zapisovatele u hlavního líčení, veřejného zasedání a neveřejného zasedání obligatorní, neznamená nyní použití technických prostředků v trestním řízení výraznější úsporu času a práce. Zapisovatel dodatečně vyhotovuje protokol podle znění zaznamenaného technickou cestou. Navrhuje se proto, aby příslušná ministerstva mohla stanovit, za jakých podmínek by bylo možné upustit od přítomnosti zapisovatele při jednání před soudem v trestních věcech v případech, v nichž se průběh a obsah jednání zaznamenává technickou cestou /§ 391b/.

Navrhovaným ustanovením § 391c se sleduje, aby v trestním řádu bylo zakotveno zmocnění k vydání právní úpravy ohledné majetku, který byl v rámci trestního řízení zajištěn prokurátorem nebo soudem. Jde v podstatě o provedení ustanovení § 347 a 348 tr. řádu. Má se tak stát obecně závazným právním předpisem /čl. 80 a 139 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o čs. federaci/, musí trestní řád proto obsahovat zmocnění, které se navrhuje.

Přijetí tohoto zákona si vyžádá nové náklady ze státního rozpočtu v důsledku změny postupu při rozhodování o vzetí do vazby. Požadavek vyjádřený v § 69, aby osoba zadržená na základě příkazu k zatčení byla nejpozději do 48 hodin dodána k orgánu, který příkaz vydal, si vyžádá zvýšené náklady na přepravu. Jejich výši v současné době nelze přesně odhadnout, lze však předpokládat, že budou v podstatě zanedbatelné. Stávající praxe, kdy zadržená osoba není předána soudu nebo prokurátorovi, ale dodána do nejbližší věznice, představuje v ČSR průměrné 400 případů ročně. Uvedené náklady budou uhrazeny v rámci schválených rozpočtů ministerstev vnitra a životního prostředí republik.

V Praze dne 28. září 1989

kterým se mění nařízení vlády Československé socialistické republiky č. 54/1570 Sb., o rejstříku trestů.

Vláda Československé socialistické republiky nařizuje podle článku V zákona č. 149/1969 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád):

§ 5 odst. 3 nařízení vlády Českoslovanské socialistické republiky č. 54/1970 Sb. zní:

"/3/ Odsouzení pro přečin podle zákona č. 150/1969 Sb. uvede se ve výpisu jen tehdy, nebyl-li dosud uložený trest vykonán. Odsouzení pro přestupek podle zákona č. 58/1965 Sb., nebo přestupek podle zákonného opatření č. 99/1569 Sb. se ve výpise neuvádějí".

Toto nařízení nabývá účinnosti dnem 1. dubna 1990.

Vzhledem k nové úpravě zahlazení odsouzení pro přečin (článek I č. 11 zákona č. ..../1989 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon o přečinech) se na pachatele po výkonu trestu uloženého za přečin, popřípadě po výkonu všech takových trestů, hledí, jako by nebyl odsouzen. Tomu je třeba přizpůsobit i znění § 5 odst. 3 nařízení vlády č. 54/1970 Sb. o rejstříku trestů.

Pokud jde o odsouzení za provinění či přestupek podle zákona č. 58/1965 Sb. nebo přestupek podle zákonného opatření č. 99/1969, bylo původně stanoveno, že ve výpise uvede jen tehdy, neuplynula-li od odsuzujícího rozsudku doba tří let. S ohledem na odstup času je možno výslovně upravit, že tato odsouzení se již neuvádějí.