Nejde jen o to zákony znát, ale i správně chápat smysl právních norem, být si vědom nutnosti je dodržovat, tedy znát jejich praktické uplatňování.

Proto právní výchova a propaganda jako součást světonázorové výchovy musí posilovat společenské vědomí, že práva a povinnosti občanů spolu nerozlučně souvisejí a že nikdo nemůže beztrestně porušovat náš socialistický právní řád. Proto je třeba soustavně seznamovat veřejnost se zásadami našeho práva, s právy a povinnostmi vyplývajícími z právního řádu a získávat pracující pro podporu činnosti státních orgánů.

Významnou úlohu v právní výchově a v právní propagandě plní proto i kritika porušování socialistické zákonnosti na konkrétních příkladech z praxe. V tomto smyslu plní významnou funkci při rozšiřování a upevňování právního vědomí občanů orgány prokuratury a soudy jednak v průběhu trestního řízení, zejména zabezpečováním organizované účasti veřejnosti při hlavním líčení, jednak též pořádáním přednášek a besed, publikační činností a dalšími jinými formami.

Způsob, jak výrazněji zvýšit účinnost právní výchovy, je třeba hledat v koordinaci této činnosti mezi jednotlivými státními a společenskými organizacemi a s ostatními úseky politickovýchovné práce. Máme také možnost i v této oblasti využívat k rozvíjení právní výchovy zkušeností jiných socialistických zemí, především Sovětského svazu, kde výchova pracujících v duchu hlubokého respektování zákonů je prováděna na široké frontě. Jsou organizovány přednášky, pracují lidové univerzity a fakulty právních znalostí a veřejné právní poradny. Velkou úlohu při zvyšování právních znalostí hraje v SSSR tisk, televize a rozhlas, film a prostředky názorné agitace. Formy a metody této práce a jejich koordinace měly by být zdrojem poučení pro rozvíjení právní propagandy i v našich podmínkách.

Vážené soudružky a soudruzi, dovolte mi, abych v závěru své zpravodajské zprávy vyslovil přesvědčení, že tak, jak proběhlo jednání ve výborech, dá i dnešní naše schůze další podněty k prohloubení úsilí o upevňování socialistické zákonnosti, jako jednoho ze základních předpokladů dalšího rozvoje naší socialistické společnosti a tím i k upevnění síly našeho státu. /Potlesk./

Místopředseda ČNR František Toman: Děkuji společnému zpravodaji poslanci dr. Josefu Machačkovi za jeho zprávu.

Soudružky soudruzi, ústavně právní výbor ČNR vypracoval po projednání zprávy o stavu socialistické zákonnosti ve výborech České národní rady návrh usnesení. Doporučuji, abychom zvolili návrhovou komisi, která by podle výsledků jednání pléna České národní rady připravila návrh jeho konečného textu. Navrhuji, aby komise pracovala v tomto složení: předseda komise poslanec dr. Josef Machačka, členové komise poslanci Karel Simon, Cyril Kuklínek, dr. Jaroslav Henzl a Josef Teplý.

Máte k tomuto návrhu připomínky? Nejsou. Můžeme tedy přistoupit k volbě návrhové komise.

Kdo souhlasí s tím, aby navržení poslanci byli zvoleni do návrhové komise, nechť zvedne ruku Děkuji.

Je někdo proti?

Zdržel se někdo hlasování?

Není tomu tak.

Děkuji. Tím je návrhová komise zvolena.

Prosím její členy, aby se po večerním přerušení schůze sešli v místnosti č. 28 v I. poschodí za účelem přípravy návrhu usnesení. Zahajuji rozpravu. Přihlásilo se do ní dosud osm poslanců v tomto pořadí: ing. František Skácel, Vlasta Matějková, Anna Langerová, Alois Beran, Karel Kostka, Jan Vávrů, MUDr. Jaroslav Henzl a RSDr. Jiří Brejha.

Dávám slovo prvnímu přihlášenému řečníkovi poslanci ing. Františku Skácelovi. Připraví se poslankyně Vlasta Matějková.

Poslanec ing. František Skácel: Vážené soudružky a soudruzi, ve svém vystoupení k projednávané problematice socialistické zákonnosti bych chtěl hovořit o některých poznatcích z používání stavebního zákona.

Stavební zákon č. 50/1976 Sb. sloučil do jediného právního předpisu problematiku územního plánování, stavebního řádu, vyvlastňování nemovitostí a práv k nim pro účely výstavby i uvádění dokončených staveb do užívání. Je do něj začleněna i problematika další, jako oprávnění k projektové činnosti, oprávnění k inženýrské činnosti, ověřování způsobilosti osob k některým činnostem ve výstavbě a vydávání osvědčení k jakosti výrobků pro stavby. Nově, na základě zkušeností s nevyhovující předchozí úpravou, jsou v zákoně i ustanovení o postihu protispolečenské činnosti na úseku výstavby, a to jak občanů, tak i organizací.

Zákon přinesl tedy řadu změn, které se závažným způsobem dotýkají rozhodovací praxe stavebních úřadů. Došlo k rozčlenění staveb podle jejich rozsahu, složitosti, příp. funkce na stavby drobné, jednoduché a ostatní, s nímž souvisí zjednodušení řízení u staveb jednoduchých a možnost jeho úplného vyloučení u staveb drobných, některých úprav staveb a udržovacích prací. Současně podle zásady, že stavbu kolauduje ten orgán, který ji povolil, přešla na stavební úřady národních výborů povinnost kolaudovat všechny stavby, které povolily, bez ohledu na to, kdo je jejich investorem.

Nově a podle jiných zásad než dříve je také upraven rozsah pravomoci, kterou lze přenést na MNV, které však nejsou stavebními úřady. Z této pravomoci jsou vyloučeny všechny úpravy staveb, jimiž se mění jejich vzhled a rozsah a které mohou nyní povolovat pouze stavební úřady.

Úprava týkající se postupu při provádění drobných staveb sleduje cíl, aby stavby a stavební práce tak malého rozsahu, že nemohou ovlivnit životní prostředí, ani se dotknout práv a oprávněných zájmů vlastníků sousedních nemovitostí, se neprojednávaly ve stavebním řízení a nezatěžovaly tak stavební úřady, případně MNV. Tento nový institut se však dosud právě u MNV, kde přenesenou pravomoc stavebního úřadu zabezpečují komise pro výstavbu, vžívá velmi pomalu.

Komise dále provádějí řízení, jednají se stavebníky i vlastníky sousedních nemovitostí a vyžadují jejich výslovný souhlas se stavbou, a to i když by stačilo sdělení, že proti provedení není námitek, eventuálně pouhé vzetí na vědomí.

V tomto směru přežívá praxe podle předchozí úpravy, neboť komise pro výstavbu MNV spatřovaly své hlavní poslání právě v projednávání takových staveb, posuzování připomínek sousedů a rozhodování o nich, i když se mnohdy jednalo o připomínky občanskoprávního charakteru.

Daleko menší pozornost však věnují MNV plnění povinností uložených jim § 122 zákona, který jim ukládá sledovat veškerou stavební činnost v obci a dbát na to, aby se rozvíjela v souladu se záměry územního plánování, kontrolovat, zda se stavby a jejich změny neprovádějí bez povolení a v rozporu s ustanovením stavebního zákona. Zcela nedostatečně využívají také ustanovení zákona, podle něhož, v případě, že zjistí stavbu prováděnou bez povolení nebo v rozporu s ním, mohou vydat rozhodnutí o zastavení stavby a vyrozumět o tom příslušný stavební úřad.

Přitom právě tato pravomoc místních národních výborů, které nejsou stavebními úřady, pokud by byla účelně využívána, by mohla podstatným způsobem pomoci k upevnění disciplíny na úseku výstavby. Stavební úřady samy s ohledem na počty svých pracovníků a rozsah úkolů ze stavebního zákona jim plynoucích nejsou s to všechny úkoly zákonem stanovené plně zabezpečovat. Z hlediska místních národních výborů jsou tato opatření vůči nedisciplinovaným stavebníkům i trochu nepopulární, neboť v mnoha případech by zasahovala do přátelských a příbuzenských vztahů. Jen velmi pomalu se daří přesvědčovat například členy komisí pro výstavbu, že právě v této kontrolní činnosti a jejím důsledném výkonu, je zakotvena jejich největší pravomoc i povinnosti na úseku výstavby.

Správní rozhodování podle stavebního zákona je u stavebních úřadů velmi rozsáhlé a časově i na odborné znalosti velmi náročné. Stavební zákon v plném rozsahu využil možnosti, kterou dává správní řád a vymezil s ohledem na specifičnost řízení samostatně okruh účastníků řízení u jednotlivých jeho druhů, zakotvil v některých případech povinnost ústního jednání, příp. místního šetření. V řadě případů je také přesně vymezen obsah žádostí i doklady k nim nezbytné. Většinou je také upraven průběh řízení tak, aby odpovídal sledovaným cílům. Ve všech závažnějších případech vyžaduje zákon spolupráci s orgány státní správy, které hájí obecné zájmy podle zvláštních předpisů, jejichž stanoviska nebo vyjádření mají být předložena ve stanovených termínech.

Stavební zákon dále sjednotil povolovací řízení u všech staveb bez ohledu na jejich investora. S výjimkou staveb jednoduchých, u nichž lze řízení omezit na ověření souladu dokumentace s obecnými technickými požadavky na výstavbu, event. i bez účasti jiných orgánů státní správy, měla tato úprava ovlivnit výrazně činnosti stavebních úřadů tím, že řízení probíhá v jedné fázi. Tento předpoklad se však zatím nesplnil, neboť časová úspora tím dosažená je nepodstatná a zdaleka se nerovná nárůstu práce v důsledku jiných, zákonem provedených změn.

Mezi tyto změny patří především také přenesení kolaudačního řízení u všech staveb, které povoloval stavební úřad. Realizace zásady, podle níž stavbu kolauduje ten orgán, který ji povolil, znamená pro stavební úřady velký nárůst práce, a to jak z hlediska spotřeby času, tak i nároků na odborné znalosti. Značné potíže působí zajišťování stanoviska nadřízeného orgánu investora, zda je provozovna způsobilá k provozu, bez něhož tyto objekty nelze kolaudovat.

K obtížnosti přispívá i okolnost, že není zatím jednoznačně vysvětleno, které objekty mají charakter provozovny, respektive, které tento charakter nemají. Tato okolnost má dále za následek, že vyžadování stanovisek před provedením kolaudačního řízení není jednotné.

Možnosti upustit u některých staveb od kolaudace dané § 45 vyhlášky č. 85 využívají stavební úřady velmi omezeně s odůvodněním, že právě při kolaudaci mají nejlepší příležitost ověřit splnění podmínek stavebního povolení, příp. dodržení projektové dokumentace ověřené na stavebním řízení. U velkého počtu staveb se zjišťují teprve v kolaudačním řízení odchylky, což je důsledek nečinnosti MNV a neprovádění státního stavebního dohledu v rozsahu, jak jej stavební zákon předpokládá.

Státní stavební dohled vykonávají mnohdy stavební úřady jen namátkově a ve zcela nedostatečném rozsahu. V důsledku toho nejsou ani oprávnění z tohoto důležitého institutu vyplývající využívána a nemohou tedy přispívat ke zvýšení kázně na úseku výstavby.

Neplnění této povinnosti stavebních úřadů vyplývá v prvé řadě z jejich nedostatečného obsazení, a to jak pokud jde o počet pracovníků, tak i odbornou kvalifikaci a praktické zkušenosti.

Dalším závažným důvodem je i velká fluktuace pracovníků stavebních úřadů, zejména s vysokoškolským, příp. středoškolským odborným vzděláním technického směru, pro něž nejsou zatím vytvořeny podmínky, jež by odpovídaly podmínkám, např. u výrobních podniků. Stejná situace je i u pracovníků s právnickým vzděláním, jichž je na stavebních úřadech naprostý nedostatek, ačkoliv složitost rozhodování vyžaduje značné právní znalosti.

Stavební zákon také nově upravil postih neukázněných stavebníků tak, aby odpovídal stupni společenské nebezpečnosti jednání občanů i organizací.

U občanů stavební úřady postupně přistupují k přísnějšímu postihu přestupků, jejichž skutkové podstaty jsou oproti ustanovení § 9 zákona č. 60/1961 Sb. podstatně rozšířeny. S ohledem na výši pokut, které lze uložit až do výše 20 000 Kčs, vyžaduje každý přestupek daleko podrobnější projednání, jednoznačné prokázání zavinění i zjištění dalších rozhodujících okolností, což značně ovlivňuje operativnost zásahu stavebního úřadu. Postih organizací za porušení právních předpisů na úseku výstavby se zatím objevuje jen ojediněle a je poměrně značně ovlivněn vztahy mezi organizacemi a národními výbory. Organizace se zpravidla podílejí na plnění závazků zakotvených ve volebních programech a svou pomoc mnohdy váží na dodatečnou legalizaci zahájených staveb nebo stavebních prací. Stavební úřady pak tato porušení právních předpisů nepostihují a nevyužívají pravomoci, kterou jim v tomto směru dal stavební zákon.

Průměrný počet rozhodnutí podle stavebního zákona, jež ve správním řízení vydávají jednotlivé odbory výstavby a územního plánování ONV, například v Severomoravském kraji, se pohybuje kolem 200 měsíčně, u některých ONV dosahuje až 500 rozhodnutí. Tomuto rozsahu neodpovídá obsazení odborů výstavby a územního plánování ONV, ani stavebních úřadů MNV, které tak nejsou s to plnit všechny úkoly ze zákona jim plynoucí, zejména na úseku státního stavebního dohledu, na nějž stavební zákon klade zvýšený důraz. Uplatňování pravomoci zákonem jim v tomto směru dané, by mohlo podstatným způsobem přispět k upevnění disciplíny na úseku výstavby a zabránit vzrůstu počtu nepovolených staveb, jenž se v poslední době projevuje. Druhým závažným nedostatkem, který z toho vyplývá, je také zatím nedostatečné využívání sankcí při porušení zákona, jež má za následek oslabování autority stavebních úřadů, jako orgánů státní správy.

Ke zlepšení a sjednocení činnosti stavebních úřadů by také přispělo kdyby federální ministerstvo pro technický a investiční rozvoj ve spolupráci s výborem pro stavební právo vydalo co nejdříve vysvětlení nebo výklad k některým ustanovením stavebního zákona, příp. i prováděcích vyhlášek, které nejsou v některých případech zcela jednoznačné.

Dosud bylo vydáno jen několik výkladů /jako např. k postihu přestupků občanů, věcným břemenům u staveb občanů a ke změnám v užívání stavby/. Nejzávažnější problémy, s nimiž se stavební úřady setkávají, nejsou však zatím vyřešeny, jako např. co je provozovna, postup při nařizování nezbytných stavebních úprav, postup při dodatečném povolování staveb apod./. Výklad některých ustanovení zákona a prováděcích předpisů, daný před účinností zákona, nepostihuje všechna ustanovení a problémy, které se objevily až při praktické aplikaci zákona. Jednotný výklad k postupu stavebních úřadů by jim značně pomohl v jejich náročné práci.

Tolik, soudružky a soudruzi, k některým poznatkům z používání stavebního zákona. /Potlesk./