V § 284 je zahrnut dosavadní typ "smlouvy o stavbě". Pro splnění jednotlivých dodávek, ze kterých takováto smlouva sestává, platí ustanovení o příslušných typech hospodářských smluv. Prováděcí předpisy mohou stanovit odpovědnost dodavatele odchylně.

K § 285 - Prověřování prací nemá tytéž důsledky jako přejímka prací. Dodavatel zejména není zbaven odpovědnosti za vady své dodávky.

K § 288 - Podle současné úpravy odběratel může za určitých okolností převzít i nedokončené práce. Na základě dosavadních špatných zkušeností s touto úpravou je navrhováno, aby nedokončené dodávky nebo jejich části nesměly být odevzdány a přejímány. Osnova vychází ze zkušenosti, že odběratelé pod ekonomickým tlakem jsou ochotni přejímat nedokončené práce častěji než bylo uvažováno (plán počítá s produkcí budované investice, odběratel proto musí provozovat; u bytové výstavby bývá mnohdy neúnosné neumožnit nastěhování a užívání bytů, když kupříkladu obývati dům je hotov, avšak chybí jen výtah, vzduchotechnika, terénní úpravy aj.). Tato situace má nepříznivé důsledky především v tom, že převzetím prací ze strany odběratele je dodavatelův úkol z hlediska sledování plnění plánu splněn a dodavatel již není dostatečně účinně nucen k tomu, aby nedokončené práce co nejdříve dodělal. Proto osnova nedovoluje přejímat nedokončené práce.

Pro případy, kdy z ekonomických nebo politických důvodů bude nutné, aby investor v souladu s bezpečnostními předpisy provozoval, nebo (u bytové výstavby) užíval stavbu ještě před jejím dokončením, umožňuje osnova nadřízeným orgánům rozhodnout, že nepřevzaté dodávky mohou být předčasně užívány. Půjde tedy o pouhé užívání a nikoliv o převod správy (vlastnictví); dodavatelé tím nesplní ještě svůj závazek ze smlouvy a v plánu nebudou moci vykazovat splnění akce. Je samozřejmé, že eventuální užívání musí být v souladu se stavebními předpisy, které vyžadují, aby užívání neohrožovalo bezpečnost a zdraví uživatele apod.

K § 291 - Osnova používá pojmu "závada", protože nejde o vadu předmětu plnění ve smyslu ustanovení § 133. Odstranění závady se může zajistit i uzavřením samostatné smlouvy.

K § 294 odst. 2 - Sporná může být otázka odpovědnosti za vadu. Nesporné však musí být, že dodávka má závady.

K § 298 - Zkušenost ukazuje, že dodavatelé nejsou ochotni navrhovat použití výkonnějších a ekonomicky efektivnějších strojů a zařízení kromě jiného i proto; že např. až ve zkušebním provozu (kdy dodávka již je ve správě odběratele), lze na provozně nevyzkoušeném stroji provádět takové změny nebo úpravy; které umožní běh stroje na předpokládané parametry. Osnova proto umožňuje, aby v prováděcích předpisech v případě potřeby mohly být dodací podmínky a odpovědnost upraveny odchylně.

K § 300 - Návrh v podstatě převzal dosavadní úpravu doby odpovědnosti za vady stavebních prací. Z důvodů zjednodušení však upouští od dosavadních lhůt pro sepisování zápisu a pouze stanoví; že odběratel je povinen nejpozději do určitých v návrhu výslovně uvedených lhůt reklamovat (§ 136). Odpovědnost poddodavatelů stavebních prací za vady jejich dodávek, které mohou objevit teprve po převzetí prací dalším odběratelem, je řešena v odstavci 4. Odpovídající doba odpovědnosti jiných poddodavatelů dodavatele stavební části je řešena v ustanovení § 313 a 317 odst. 2.

K § 303 - Komplexní vyzkoušení je vždy součástí dodávky. Pokud technicky nelze komplexní vyzkoušení před převzetím odběratelem provést (např. z toho důvodu, že komplexní vyzkoušení lze provést pouze společně s komplexním vyzkoušením ostatních navazujících souborů dodávaných jinými organizacemi), ukládá osnova organizacím, aby se dohodly na náhradním způsobu osvědčení způsobilosti o uvedení do provozu. Komplexní vyzkoušení je však dodavatel i v takovémto případě povinen provést jako plnění ze smlouvy, provodí se však teprve tehdy, až překážky, které bránily provedení komplexního vyzkoušení před převzetím odběratelem, odpadnou.

K § 304 - V tomto ustanovení je řešeno, v jakém rozsahu odběratel spolupracuje při přípravě komplexního vyzkoušení. Osnova nevyjadřuje, zda a z jakých prostředků se poskytuje úhrada nákladů vzniklých tím, že odběratel bude plnit povinnosti, u kterých je účelné, aby je v rámci spolupráce zajišťoval. Úhradu nákladů řeší cenové, popřípadě finanční předpisy. Potřebné pracovníky bude investor zpravidla poskytovat dodavateli jen v případě, že k přípravě komplexního vyzkoušení budou použity suroviny (obdobně jako u komplexního vyzkoušení).

K § 308 - Uplatňování práv z odpovědnosti za vady je oproti dosavadní úpravě podstatně zjednodušeno. Kterýkoliv odběratel, tj. jak investor vůči generálnímu dodavateli technologie, tak generální dodavatel technologie vůči finálnímu dodavateli a též finální dodavatel vůči svému dalšímu dodavateli souboru, popř. též generální dodavatel stavebních prací vůči finálnímu dodavateli technologie, je oprávněn reklamovat v jedné a téže lhůt, do jednoho roku ode dne skončení zkušebního provozu, a není-li zkušební provoz sjednán - do jednoho a půl roku od splnění dodávky investorovi. Aby však na dalších dodavatelských stupních nebyla při této zásadě odpovědnost dodavatelů prodlužována na neúměrně dlouhou dobu, je oprávnění odběratele reklamovat omezeno maximálně dobou dvou let od splnění dodávky jeho dodavatele. (odst. 3).

K § 311 až 314 - Podle dosavadní úpravy dodavatel odpovídá zvlášť za dodávku stroje (zařízení) a zvlášť za dodávku montáže. Pro odběratele je však důležitý termín, kdy bude mít stroj smontovaný a zda smontovaný stroj bude plnit svoji funkci. Odběratele vcelku nezajímá, kdy bude stroj vyroben, popř. zda vada spočívá ve stroji nebo v montáži. Kromě toho dosavadní úprava odděleného plnění stroje a odděleného plnění montáže může též vést k úniku z odpovědnosti (např. proto, že montáž je prováděna až v době, kdy odpovědnost za skryté vady stroje již zanikla nebo proto, že odběratel nereklamoval zjevné vady stroje).

Proto návrh obsahuje typ smlouvy o dodávce jednotlivých smontovaných strojů, zařízení nebo konstrukcí. Odpovědnost je upravena obsahově shodně s ustanoveními o odpovědnosti za dodávku souboru. Odběrateli je uloženo plnit přibližně stejné povinnosti, které plni i při dosavadním způsobu oddělených dodávek strojů a montáže. Rovněž úplatu obdrží dodavatel ve stejných lhůtách jako doposud.

Zařazením tohoto smluvního typu se vytváří též vhodnější předpoklady pro to, aby dodavatelé souborů mohli řádně plnit své povinnosti.

K § 310 a 316 - Návrh důsledně zachovává zásadu, že dodavatel souboru plní teprve tehdy, až provedením stanovených zkoušek prokázal připravenost k odevzdání. Proto i při šéfmontáži, na rozdíl od dosavadní úpravy, plní dodavatel teprve tehdy, až prokáže, že dodávka (tj. samozřejmě dodávka včetně montáže) je schopna plnit svou funkci. Na druhé straně však návrh zákona dodavatele dostatečně chrání proti zpoždění, které způsobili pracovníci odběratele.

K § 319 - Toto ustanovení obsahuje zásadu, že otázku dodavatelského systému musí ve sporných případech urychleně řešit nadřízené orgány.

Dodávky vývozních investičních celků

Úprava vychází z dosavadní zásady, že dodávky vůči podniku zahraničního obchodu zajišťuje zpravidla jediný dodavatel (hlavní dodavatel); přitom návrh připouští, aby se zúčastněná ministerstva dohodla i na jiném způsobu dodávek.

Vzhledem k tomu, že při vývozu investičních celků řadu prací (zejména stavebních, ale i montážních) provádí zpravidla zahraniční odběratel sám, je na tomto úseku v podstatě ponechán dosavadní způsob plnění dodávek, tj. zejména oddělené plnění dodávek strojů a zařízení.

Podstatně jednodušeji než doposud je upravována odpovědnost za vadné plnění. Vychází se přitom ze zásady, že ve všech případech, kdy podnik zahraničního obchodu podle podmínek zahraničního kontraktu je povinen vůči zahraničnímu odběrateli zajistit odstranění vad, je na žádost podniku zahraničního obchodu povinen provádět příslušné opravy tuzemský dodavatel. Aby při této koncepci podmínky zahraničního kontraktu, ovlivněné často obchodně politickými důvody, nezkreslovaly hospodářské výsledky výrobních podniků, je v osnově zakotvena další zásada, podle níž tuzemský dodavatel provádí opravy na svůj náklad jen přibližně v tom rozsahu, v jakém by za vadu dodávky odpovídal při tuzemských dodávkách podobného charakteru. Náklady oprav nad tento rozsah hradí podnik zahraničního obchodu.

K § 332 - Vychází se z předpokladu, že hlavní dodavatel vzhledem k rozsahu vývozních investičních celků nebývá zpravidla výrobcem celého vyváženého zařízení. Proto se v návrhu stanoví, že ostatní dodavatelské organizace, z jejichž dodávek hlavní dodavatel vývozní investiční celek kompletuje, mají stejné povinnosti, jaké návrh ukládá hlavnímu dodavateli. Předpokladem však je, že se jedná buď o typickou dodávku vývozních investičních celků nebo o dodávku, která jako dodávka vývozního investičního celku byla mezi stranami nebo jejich nadřízenými orgány dohodnuta. Dohoda organizací se však může týkat jen dodávky alespoň v rozsahu jednoho souboru.

ČÁST DEVÁTÁ

HOSPODÁŘSKÉ ZÁVAZKY V NÁKLADNÍ PŘEPRAVĚ

K § 333 - Ustanovení osnovy o hospodářských závazcích v nákladní přepravě vztahují se nejen na případy, kdy odesílateli příjemce jsou socialistickými organizacemi, nýbrž i na případy, kdy odesílatelem je socialistická organizace a příjemcem občan, nebo na případy, kdy odesílatelem je občan a příjemcem socialistická organizace (v těchto případech platí ovšem pouze pro vztah mezi odesílatelem, popřípadě příjemcem a dopravcem).

K § 334 - Navrhované ustanovení zakotvuje zásadu, že schválený měsíční přepravní plán zakládá hospodářský závazek mezi dopravní organizací a přepravcem. Zvláštností tohoto hospodářského závazku je zejména to, že vzniká přímo z plánovacího aktu.

K § 335 - Tak jako u jiných hospodářských závazků je i u hospodářského závazku z měsíčního přepravního plánu splnění příslušných povinností zajištěno zákonnými majetkovými sankcemi. Výši těchto sankcí stanoví v jednotlivých druzích dopravy příslušné přepravní řády.

K § 336 - Okamžik vzniku přepravní smlouvy, resp. vzniku závazkového vztahu z přepravní smlouvy, není možno stanovit stejně pro všechny druhy dopravy. Navrhované ustanovení vychází ze zásady, že přepravní smlouva vzniká převzetím zásilky; ponechává však přepravním řádům možnost, aby stanovily; že přepravní smlouva vzniká již potvrzením objednávky přepravy, tj. dohodou o podmínkách přepravy. Výslovného ustanovení, že přepravní smlouva může vzniknout též pouhým přistavením dopravního prostředku podle přepravcovy objednávky; není třeba, neboť to vyplývá z obecných ustanovení o uzavírání hospodářských smluv [§ 153 odst. 2 písm. c)].

K § 340 - Dopravcova odpovědnost za škody způsobené na přepravované zásilce je založena na principu odpovědnosti objektivní a vyžaduje proto zvláštní úpravu. Na dopravcovu odpovědnost za škody způsobené na přepravované zásilce nelze tedy užít ustanovení § 145 a násl. o vypořádání škod mezi socialistickými organizacemi.

Osnova obsahuje taxativní výpočet deliberačních důvodů, zprošťujících dopravce odpovědnosti. Přepravní řády nemohou proto uvedením dalších deliberačních důvodů rozsah dopravcovy odpovědnosti zúžit. Mohou však v návrhu uvedené důvody podrobněji rozvést.

K § 341 - Rozsah dopravcovy odpovědnosti při zničení nebo poškození zásilky nebo při její částečné či úplné ztrátě je omezen jen na škody vzniklé na zásilce a na náklady opravy, pokud ji bude účelné provést. Kromě toho je dopravce povinen hradit všechny náklady související s přepravou.

K § 345 - Navrhované ustanovení zachovává také dosavadní zásadu obligatorní reklamace náhrady škody a ostatních práv u dopravce. Oprávnění k reklamaci však neomezuje jen na odesílatele nebo jen na příjemce; k reklamaci je oprávněn kterýkoliv z přepravců, tudíž odesílateli příjemce. Prakticky ovšem bude moci i podle navrhované úpravy reklamovat jen ta organizace (příjemce nebo odesílatel), která bude mít doklad osvědčující správnost reklamace.

K § 346 - Délka prekluzivní lhůty pro uplatnění přepravcova práva u hospodářské arbitráže je stanovena shodně s obecnou lhůtou pro uplatnění práv z odpovědnosti za vady a práv na zaplacení majetkových sankcí.

Není důvodu, aby pro zánik práv dopravce vůči přepravcům platily jiné lhůty než mezi ostatními socialistickými organizacemi. Navrhované ustanovení odkazuje proto na obecné lhůty zániku práv ze závazkových vztahů mezi socialistickými organizacemi.

ČÁST DESÁTÁ

HOSPODÁŘSKÉ ZÁVAZKY PŘI JINÝCH ZPŮSOBECH SPOLUPRÁCE MEZI SOCIALISTICKÝMI ORGANIZACEMI

Převody správy národního majetku mimo obvyklé hospodaření se budou provádět buď opatřením nadřízených orgánů anebo hospodářskou smlouvou.

Osnova zavádí pro převody správy mimo obvyklé hospodaření zvláštní typ hospodářských smluv. Důvodem pro tuto úpravu je skutečnost, ze tu nejde o dodávku výrobků nebo o předání staveb apod., zhotovených na základě objednávky určité organizace a podle sjednaných podmínek, nýbrž o převod majetku, který byl původně určen k tomu, aby sloužil organizaci, jež jej má ve správě.

Hlavní rozdíly oproti hospodářským smlouvám o dodávkách výrobků a smlouvám uzavíraným na úseku investiční výstavby jsou tyto:

Přechod správy nastává dnem určeným ve smlouvě bez zřetele na to, kdy bude předávaný majetek odevzdán (či odeslán) přejímající organizaci.

Poněvadž zpravidla jde o věci opotřebované a často jde o bezplatný převod, nelze zde použít obecných ustanovení o odpovědnosti za vady plnění.

Na rozdíl od hospodářských smluv o dodávce výrobků a smluv uzavíraných na úseku investiční výstavby je k účinnosti hospodářských smluv o převodu správy národního majetku podle § 347 zpravidla třeba schválení orgánů nadřízených organizacím, mezi nimiž dochází k převodu správy.

Podkladem hospodářských smluv o převodu správy mimo obvyklé hospodaření nikdy nejsou ani plánovací akty, ani smlouvy o přípravě dodávek Smlouvy se uzavírají jedině z podnětu některé ze stran anebo na základě rozhodnutí nadřízených orgánů. Proto také dohoda organizací nemůže být v těchto případech nahrazena rozhodnutím hospodářské arbitráže; osnova stanoví, že spory vznikající při uzavírání těchto hospodářských smluv řeší nadřízené orgány. Z týchž důvodů je také nutné, aby se strany při uzavírání smlouvy dohodly na všech podstatných náležitostech smlouvy uvedených v § 347 odst. 1. Hospodářská arbitráž zde nemůže stanovit ani část obsahu smlouvy a proto zde nelze použít ustanovení § 153 odst. 1 a 3.

Smlouva o dočasném užívání národního majetků nahrazuje ve vztazích mezi socialistickými organizacemi dříve uzavíranou smlouvu nájemní. Jde-li o užívání místností určených nebo užívaných k jiným účelům než obytným nebo zemědělským, vzniká právo takového užívání pouze rozhodnutím orgánů příslušných podle zvláštních předpisů (zákon č. 111/1950 Sb., o hospodaření s některými místnostmi, prováděcí vládní nařízení č. 172/1950 Sb. a vládní nařízení č. 52/1955 Sb., o přesunu působnosti ve věcech hospodaření s některými místnostmi).

ČÁST JEDENÁCTÁ

PLATEBNÍ A ÚVĚROVÉ VZTAHY

V hospodářské praxi existuje úzká a neoddělitelná ekonomická souvislost mezi dodávkami výrobků, prováděním prací, poskytováním služeb apod. a mezi placením za ně. Platební vztahy přitom nerozlučně souvisí s fakturováním, jakož i s poskytováním peněžních prostředků formou úvěru. Kodifikace základních ustanovení upravující tyto vztahy odstraní dosavadní roztříštěnost předpisů na tomto úseku a vytvoří předpoklad pro jejich jednotnou podrobnější úpravu v prováděcích předpisech.

Úvodní ustanovení

K § 361 - V úvodním paragrafu jsou upraveny základní povinnosti organizací v platebních vztazích. Osnova jim ukládá provádět peněžní platby řádně (oprávněným subjektům, příslušnou formou apod.), a včas, ať již platební povinnost vyplývá ze závazkových vztahů nebo jiných skutečností (z rozhodnutí příslušného orgánu, z daňových předpisů apod.). Aby bylo zajištěno náležité sledování a kontrolování platebního styku, mohou organizace provádět platby zásadně prostřednictvím banky, případně těch orgánů, které banka zajišťováním platebního styku pověří. V současné době tuto činnost vykonávají státní spořitelny a pošta; osnova dává možnost svěřit tento úkol v budoucnu podle potřeby i jiným subjektům. Z téhož důvodu mohou organizace kompenzovat vzájemné pohledávky jen v případech stanovených právními předpisy nebo v konkrétních případech se souhlasem banky.

K § 362 - Toto ustanovení upravuje základní principy úvěrových vztahů. V souladu se současným stavem je organizacím zakázáno poskytovat si navzájem úvěr a je jim uložena povinnost používat úvěrových prostředků účelně a hospodárně. Je zde dána možnost, aby v budoucnu mohly být podle potřeby úvěrováním socialistických organizací pověřeny i jiné orgány než je Státní banka československá.

Ustanovení § 363 až 365 upravují vztah banky a socialistických organizací. Osnova vychází ze skutečnosti, že v socialistické společnosti neplní banka v platebních nebo úvěrových vztazích pouze povinnosti vůči organizacím, pro které provádí platbu nebo které úvěruje, nýbrž že jako státní ekonomický orgán především zajišťuje úkoly celospolečenského významu, spočívající zejména v zabezpečování požadavků centrálně řízeného proporcionálního rozvoje národního hospodářství. Proto uvedená ustanovení dávají bance oprávnění kontrolovat platební styk organizací a používání úvěrových prostředků, žádat k tomu potřebné doklady a informace, jakož i požadovat, aby za účelem zlepšení hospodaření byla organizacemi nebo jejich nadřízenými orgány provedena potřebná opatření. Mimo to může banka použít vůči organizacím, které nedodržují platební nebo úvěrovou kázeň či jinak porušují zásady řádného hospodaření, různých opatření (sankcí); poněvadž tato opatření podléhají změnám a je zapotřebí je přizpůsobovat požadavkům hospodářského vývoje, přenechává osnova na tomto úseku bližší úpravu prováděcím předpisům.

Platební styk socialistických organizací

Ustanovení § 366 až 374 zahrnují úpravu platebních vztahů. Ukládají socialistickým organizacím povinnost odvádět peněžní prostředky přesahující limit pokladní hotovosti, stanovený jim bankou, na svůj účet a z těchto prostředků provádět platby zásadně bezhotovostním způsobem. Tato povinnost, kterou mají organizace již podle nynějších právních předpisů, má základní význam nejen z hlediska kontroly platebních a jiných hospodářských vztahů bankou, ale též z hlediska objemu a regulace oběživa. Prováděcí předpisy upraví případy a rozsah placení v hotovosti. Se svolením banky mohou mít organizace účet i u jiných peněžních ústavů; příslušné ustanovení (§ 367 odst. 2) zahrnuje i výjimečné případy ukládání peněžních prostředků organizací na vkladové účty u státních spořitelen.

Z rozmanitosti hospodářských vztahů socialistických organizací vyplývá nutnost používání řady forem bezhotovostního placení. V současné době k nim patří akceptní forma (inkasní příkaz), bankovní převod, plánované zúčtování, bankovní akreditiv, zúčtovací šeky, poštovní poukázky, příkazy k vybrání, výběrky přepravného a zúčtování vzájemných pohledávek započtením. Vztahy vznikající při placení jednotlivými formami bezhotovostního platebního styku osnova konkrétně neupravuje, neboť podmínky (např. lhůty, částky minimálních plateb) nebo v některých případech i sama existence té které formy nejsou dostatečně stabilní a dlouhodobou perspektivu vývoje není možné ani účelné v zákoně zakotvit. Místo konkrétní a povětšině pro rámec zákona příliš detailní úpravy jednotlivých forem bezhotovostního placení byla do osnovy zahrnuta ustanovení upravující základní vztahy společné všem současným i v budoucnu možným případům bezhotovostního placení. Banka je povinna provádět platby (§ 368) podle příkazu, který dává buď organizace, z jejíhož účtu má být placeno (např. při převodním příkazu) nebo organizace, která má platbu obdržet (např. při inkasním příkazu). Aby nebyla dotčena oprávnění ani odpovědnost týkající se hospodaření se svěřenými prostředky, je nutný pro případy placení na základě příkazu příjemce souhlas plátce. Tohoto souhlasu není zapotřebí, vyplývá-li nárok příjemce z právoplatného rozhodnutí příslušného orgánu (např. hospodářské arbitráže nebo soudu) nebo v jiných případech stanovenými právními předpisy (např. vymáhání daňových nedoplatků nebo při vyrovnání úvěru bankou). V souvislosti s tím je též uvedeno, kdy banka příkaz k platbě není povinna realizovat (§ 369). Pořadí plateb při nedostatku prostředků na účtě podléhá změnám; proto bude toto pořadí stanoveno podle hospodářské potřeby prováděcími předpisy a to pro případy, kdy banka provedení příkazu pouze odkládá na dobu, kdy zanikne platební neschopnost plátce a nevrací mu příkaz jako realizovatelný. V prováděcích předpisech bude rovněž obsažen výčet jiných skutečnosti omezujících právo organizace volně disponovat s prostředky na účtě; půjde o případy, kdy provedení platby nebude v souladu s předpisy o platebním styku (např. organizace použije pro daný případ nepřípustné formy placení nebo nepřipojí k příkazu předepsané doklady apod.).

Neprovedením platby nebo jejím částečným provedením může být organizaci způsobena škoda např. tím, že organizace má na účtě méně prostředků, že je zkrácena o případný úrok z této částky apod. Mimo to může vzniknout organizaci tato škoda i v případě, že z jejího účtu banka provede platbu neoprávněně. Za současného stavu otázka náhrady škody způsobené organizaci bankou není upravena v obecném právním předpise společně s ostatními vztahy vyskytujícími se při platebním styku a pokud jde o výši náhrady, banka hradí organizacím škodu jen do výše ušlého úroku. Osnova vychází ze zásady, že banka má odpovídat za způsobenou škodu v zásadě stejně jako každá jiná socialistická organizace. Proto ukládá bance odpovědnost při nepochybném porušení předpisů nebo povinnosti až do výše prokázané škody. Povinnost k náhradě škody však nevznikne v případě, že banka pozdržela nebo neprovedla platbu na základě svých kontrolních oprávnění proto, že měla odůvodněné pochybnosti o její správnosti. Vzhledem k ustanovení § 378 odst. 4 lze však předpokládat, že povinnost k náhradě škody se prakticky bude týkat jen náhrady bankovních úroků.

Osnova se odchyluje od dosavadních předpisů pokud jde o úpravu lhůty pro uplatnění práv vůči bance ze závad v platebním styku (§ 371) a pokud jde o úpravu opravného zúčtování. Šestiměsíční lhůta pro reklamaci práv je oproti dosavadní osmnáctiměsíční navrhována proto, aby působila na organizace, aby odpovědněji a včas evidovaly a ověřovaly ve prospěch účtu poukázané i z účtu prováděné úhrady. Pro možnost provedení opravného zúčtování je navrhována místo dosavadní tříleté lhůty prakticky lhůta jednoho roku, neboť není žádoucí, aby opravným zúčtováním byla vykonávána práva již zaniklá. Pokud by se dodatečně ukázalo ekonomicky potřebným odstranit nesprávnosti v placení, mohla by banka podle nově navrhované úpravy odvést příslušnou částku do státního rozpočtu.

Fakturování a jiné podklady pro placení

V § 375 až 380 jsou obsažena základní ustanovení o fakturování a jiných podkladech pro placení. Je zde zejména upraven vznik práva a povinnosti fakturovat (§ 376). Osnova dále obsahuje ustanovení o penalizaci za neodeslání faktury ve stanovené lhůtě. V souladu s dosavadní praxí obsahuje osnova ustanovení o tom, že v jiných případech než při placení dodávek jsou podkladem pro placení zpravidla dobropis, a to v tom případě, vystavuje-li podklad dlužník a vyúčtování, jestliže podklad vystavuje věřitel. Jiným podkladem pro placení může být též rozhodnuti nebo opatření příslušných orgánů, např. rozhodnutí hospodářské arbitráže, popřípadě soudu, nebo daňový výměr národního výboru apod.

K § 378 - Osnova upravuje placení poplatku z prodlení tak, aby organizace byly hmotně zainteresovány na co nejrychlejším uskutečňování plateb a tím na zrychlování oběhu oběžných prostředků. Poplatek z prodlení se podle ustanovení odstavce 1 platí i v případě, kdy fakturu jako podklad pro placení nahrazuje nákupní lístek (při nákupu zemědělských výrobků od zemědělských organizací). Vzhledem k ustanovení odstavce 2 osnova nepřejímá z dosavadní úpravy institut zákonného úroku z prodlení.

Bankovní úvěr

Osnova v § 381 až 384 upravuje základní práva a povinnosti organizací i banky při plánování, poskytování, používání a splácení bankovního úvěru. Osnova, podobně jako u platebního styku, obsahuje pouze ustanovení upravující hlavní úvěrové vztahy a neupravuje jednotlivé druhy provozních a investičních úvěrů apod.: na tomto úseku je totiž třeba předpokládat časté změny, protože je nutné úvěrování pružně přizpůsobovat požadavkům rychle se rozvíjejícího národního hospodářství.

Navrhovaná úprava vyhovuje často opakovaným požadavkům, aby právní zakotvení úvěrového plánu, který patří k ústředním finančním plánům, bylo provedeno v zákoně a ne v nižších právních předpisech, jak je tomu dosud.

Úprava zásad úvěrování (§ 382) je obdobná jako v dosavadních právních normách (vyhláška ministra financí č. 66/1958 Ú. l.); je samozřejmé, že osnova stanoví pouze zásady a nevylučuje, aby v konkrétním případě bylo při úvěrování přihlíženo též k jiným hlediskům.

Závěrečná ustanovení

Ustanovení § 399 obsahuje úplný výpočet zrušovaných předpisů. Je samozřejmé, že ve vztazích předkládanou osnovou nedotčených; jako např. v úseku nemocenského pojištění nebo náhrad při úrazech a nemocech z povolání, zůstávají dosavadní předpisy plné v platnosti.

Zrušením zákona č. 27/1959 Sb., o družstevní bytové výstavbě, sleduje osnova ten cíl, aby právní předpisy byly soustředěny a aby i na stavební bytová družstva byla vztažena obecná ustanovení platná pro všechna družstva.

Provedení zákona si vyžádá zvýšených finančních nákladů ze státního rozpočtu pouze v souvislosti s osobním a věcným vybavením arbitrážních orgánů pro rozhodování hospodářských sporů, v nichž jednou ze stran je JZD.

V Praze dne 20. března 1964.

Předseda vlády:

Lenárt v. r.