Důvodová zpráva

ČÁST PRVNÍ

OBECNÁ USTANOVENÍ

Hospodářskoprávní vztahy

Osnova hospodářského zákoníku klade si za cíl upravit základní právní vztahy vznikající při řízení a hospodářské činnosti socialistických organizací, a to tak, aby tato právní úprava aktivně působila na rozvoj socialistické ekonomiky. Hospodářský zákoník má se v tomto smyslu stát jednou ze základních právních norem upravujících hospodářskoorganizátorskou činnost socialistického státu. Úprava obsažená v osnově ovšem nezahrnuje veškeré právní vztahy při řízení a hospodářské činnosti socialistických organizací.

Podstatnou část obsahu osnovy tvoří úprava hospodářských vztahů, které vznikají při hospodaření socialistických organizací s majetkem v socialistickém vlastnictví, v nichž vystupují socialistické organizace jako samostatné právní subjekty s vlastní majetkovou odpovědností. Základním rysem těchto vztahů je jejich plánovitý charakter, čímž je dáno, že majetková samostatnost je obsahově vymezena celospolečenskými zájmy vyjádřenými zejména v úkolech státního plánu rozvoje národního hospodářství jako základního nástroje řízení. Tento charakter socialistických hospodářských vztahů je zdůrazňován celou koncepci navrhovaného zákoníku. Osnova na čelném místě upravuje základní principy řízení socialistického hospodářství, především soustavu státních plánů, jakož i zásady finančního plánování a financování hospodářské činnosti. I tím je vyjádřena jednota státního řízení národního hospodářství jak v oblasti přímého řízení ústředními a místními orgány, tak v oblasti nepřímého řízení pomocí hodnotových kategorií. Je odstraňována nejednotnost a nekoordinovanost dosavadní právní úpravy, ve které byly více méně odděleně upravovány vztahy přímého řízení a takzvané hospodářské vztahy socialistických organizací. Cílem tohoto nového pojetí úpravy hospodářských vztahů je účinnější zabezpečení celospolečenských zájmů na všech úsecích hospodářské činnosti socialistických organizací.

Pojmem "hospodářská činnost" označuje osnova jednak vlastní hospodářskou činnost socialistických organizací, jednak jejich vzájemnou součinnost, která se uskutečňuje především v oblasti dodavatelsko-odběratelských vztahů.

Žádné ustanovení osnovy nesmí být vykládáno a aplikováno pouze z hlediska dílčích zájmů jednotlivé socialistické organizace, nýbrž je nutno vždy vycházet z toho, že právní úprava má zajistit především celospolečenské zájmy, které v hospodářské oblasti jsou vyjádřeny zejména ve státním plánu rozvoje národního hospodářství. Za jeden ze základních celospolečenských zájmů je pak nutno pokládat všestrannou hospodárnost a zajišťování maximálních úspor společenské práce při plnění plánovaných úkolů. Hospodářské vztahy je proto nutno hodnotit důsledně i z tohoto základního hlediska.

Osnova i v řadě dalších ustanovení (§ 15, 24, 25, 120, 121 a 122) preferuje jednoznačně tato obsahová hlediska výkladu (ať již jde o výklad textu zákona nebo právních úkonů účastníků právních vztahů) před pouhými formálně logickými výklady, které by pomíjely, že právní úprava má sloužit především k zajištění rozvoje celého národního hospodářství a nikoliv jen k prosazování úzkých zájmů jednotlivých socialistických organizací.

Odrazem tohoto pojetí funkce právní úpravy je pak i ustanovení § 118, které je třeba vykládat tak, že nadřízené orgány i orgány hospodářské arbitráže jsou nejen oprávněny, ale podle potřeby i povinny změnit nebo zrušit závazky organizací, které by byly v rozporu s celospolečenskými zájmy.

Řízení národního hospodářství

Návrh osnovy v § 2 vypočítává nejdůležitější nástroje jednotné soustavy řízení národního hospodářství, z nichž v osnově jsou dole v § 3 až 7 upraveny plánování a financování a v § 27 až 106 organizace hospodářské činnosti.

Navrhovaná ustanovení o plánování a financování navazují na čl. 12 a 13 Ústavy. Veškeré národní hospodářství je řízeno státním plánem rozvoje národního hospodářství, který je hlavním nástrojem jeho řízení a který sjednocuje i ostatní nástroje řízení a podřizuje je vytyčenému cíli hospodaření.

Pojem státní plán souhrnně označuje celou soustavu plánů, rozdělenou jednak podle rozsahu hospodářství, které se jimi řídí (plány rozvoje celého národního hospodářství, plány jednotlivých odvětví, plány podniků, popřípadě plány územních celků apod.), jednak na plány na delší a kratší časová období.

V soustavě státního plánu jde z časového hlediska o skloubení výhledových cílů a koncepcí rozvoje s jejich konkretizací v systému úkolů dlouhodobých a ročních plánů rozvoje národního hospodářství. Dlouhodobý plán stanoví rozhodující úkoly a rozvržení hlavních prostředků v daném období. Roční plán zpodrobňuje a rozvádí tyto rozhodující úkoly dlouhodobého plánu v rozsahu potřebném ke konkrétnímu řízení národního hospodářství.

Úkoly a prostředky státního plánu rozvoje národního hospodářství rozpracovávají orgány na jednotlivých stupních řízení až na socialistické organizace, které je mají svou výrobní nebo jinou činností realizovat. Obsahem plánu hospodářské činnosti socialistické organizace je tedy plán zajišťující provedení úkolů státního plánu rozvoje národního hospodářství.

Způsob plánování rozvoje národního hospodářství, zejména metody sestavení státního plánu a úkoly jednotlivých plánovacích orgánů stanoví prováděcí předpisy, zejména předpisy o plánovací metodice. Touto koncepci navrhované úpravy, tím, že plánování jako nejdůležitější nástroj řízení národního hospodářství a hospodářská činnost socialistických organizací, zejména systém hospodářských smluv, jsou upravovány společně v jednom zákoně a budou i v prováděcích předpisech jednotně rozváděny, vytváří navrhovaný zákon předpoklady pro to, aby v budoucnu bylo úplně odstraněno nežádoucí oddělování plánovací činnosti od činnosti podniků při uzavírání hospodářských smluv. Zdůrazňuje se tak zásada, že hospodářské smlouvy jsou jedním z článků jednotného plánovacího řetězu a vytvářejí se tank vhodné podmínky pro doplňování plánovacího systému systémem hospodářských smluv (to platí jak pro stadium sestavování plánu, tak pro sledování jednotlivých ukazatelů plánu, které by např. mohly být doplňovány ukazatelem placeného penále).

Mezi nástroji řízení národního hospodářství mají významné postavení finanční plány, které stejně jako státní rozpočet a rozpočty národních výborů vycházejí z úkolů státního plánu a zajišťují, aby se ve finančním hospodaření státu a socialistických organizací využívalo finančních vztahů k dosažení úkolů a cílů vytýčených státním plánem rozvoje národního hospodářství. Podrobnosti o financování národního hospodářství stanoví zvláštní nebo prováděcí předpisy.

Socialistické společenské vlastnictví

V hlavě třetí (§ 8 až 13) jsou obsažena ustanovení společná pro všechny formy socialistického vlastnictví. Výkon státního socialistického vlastnictví je upraven v § 63 a násl. o družstevním vlastnictví je blíže pojednáno v § 94 až 96, o vlastnictví společenských organizací v § 98 a násl. Osnova zdůrazňuje význam účasti pracujících na výkonu socialistického vlastnictví.

Socialistickému vlastnictví je nutno stanovit časově neomezenou právní ochranu. Vydání věci, která je v socialistickém vlastnictví, lze tedy požadovat kdykoliv. Ani hospodářský zákoník, ani občanský zákoník již neznají institut vydržení vlastnického práva. Od ochrany státního vlastnictví podle § 10 nutno však rozlišovat ochranu práva správy určitě státní organizace (viz § 66 odst. 3)

Právní způsoby nabytí socialistického vlastnictví jsou velmi různé. Osnova sama upravuje v částech jednajících o hospodářských smlouvách - pouze nabytí vlastnictví na základě těchto smluv. Jiné způsoby nabytí, zejména státního vlastnictví jsou upraveny v občanském zákoníku (např. nabytí vlastnictví k věcem nalezeným, opuštěným nebo skrytým, nabytí děděním), v trestním zákoně (propadnutí majetku), dále ve zvláštních předpisech (např. o vyvlastnění). Osnova obecně upravuje pouze dobu přechodu vlastnictví.

Aby se zamezilo pochybnostem, je v § 11 odst. 3 stanoveno, že stavba je vždy (bez zřetele na to, komu patří pozemek, na němž byla vybudována) ve vlastnictví organizace, která stavbu zřídila, popřípadě ve vlastnictví státu, jde-li o státní organizaci. Tím ovšem není socialistickým organizacím přiznáno oprávnění zřizovat stavby na pozemku kohokoliv. Na cizím pozemku je to možné jen tehdy, dovolují-li to zvláštní předpisy nebo souhlasí-li s tím vlastník.

Pro spoluvlastnictví státu, družstevních a společenských organizací platí v podstatě stejné zásady jako pro spoluvlastnictví občanů. Avšak vůči třetím osobám jsou socialističtí spoluvlastnici oprávněni a zavázáni vždy jen podle svých podílů, nikoli společně a nerozdílně. Při zrušení spoluvlastnictví je možné - nelze-li věc rozdělit - přikázat je některému nebo některým ze spoluvlastníků. Není však možný prodej věci a rozdělení výtěžku.

Spoluvlastnictví mezi občany a státem, popřípadě družstevními a společenskými organizacemi je upraveno v občanském zákoníku.

Socialistické organizace

Pro označení účastníků hospodářských vztahů používá osnova pojmu "socialistická organizace". Socialistickými organizacemi se rozumí především organizace státní, družstevní a společenské. Protože osnova s pojmem socialistická organizace spojuje přímo oprávnění organizace vystupovat vlastním jménem v hospodářských právních vztazích, určuje v dalších částech zákona, které z organizačních celků státních, družstevních či společenských se pokládají za socialistické organizace ve smyslu zákona. Aby totiž určitá organizační složka mohla v hospodářských vztazích vystupovat jako samostatný účastník, musí mít určité předpoklady, především jistý stupeň majetkové samostatnosti a vlastní organizační uspořádání, vyjádřené ve statutech, organizačních řádech nebo stanovách. Tak např. ve smyslu osnovy není socialistickou organizací dílna, cech, provoz, závod apod.; nýbrž až podnik, který hospodaří podle zásad úplného podnikového chozrasčotu a tím splňuje předpoklady státní hospodářské organizace ve smyslu osnovy. Podobně ani organizační složky rozpočtových organizací nemají právní subjektivitu, ale za státní rozpočtovou organizaci se ve smyslu osnovy pokládá pouze rozpočtová organizace jako celek. Obdobně i u družstevních a společenských organizací určuje osnova, které z organizačních útvarů se pokládají za socialistickou organizaci.

Kromě toho se za socialistické organizace pokládají i takové organizace, které sice nelze přímo označit za státní, družstevní nebo společenské, které však mají nesporně socialistický charakter daný tím, že svou činnosti přispívají k rozvoji socialistických společenských vztahů. Takovou atypickou socialistickou organizací jsou např. Ústředí československé advokacie, některé fondy apod. Zvláštní postavení v tomto směru mají také podniky zahraničního obchodu.

Jako socialistické organizace budou vystupovat též společné (mezistátní) podniky hospodářského charakteru, které v rámci Rady vzájemné hospodářské pomoci budou vyvíjet činnost na území Československé socialistické republiky.

Na druhé straně však osnova nepokládá za socialistickou organizaci každou organizaci, jejíž činnost je naším právním řádem připuštěna. Socialistickými organizacemi nejsou např. akciové společnosti s cizí kapitálovou účastí, jimž byla udělena výjimka podle § 2 odst. 4 zákona čís. 119/1948 Sb., kanceláře zahraničních leteckých společností, dále různé organizace spolkového typu, které nelze pokládat za socialistické organizace ve smyslu zvláštních předpisů o společenských organizacích, případně ve smyslu § 97 osnovy a konečně například organizace církevní.

Pro pojetí právní subjektivity socialistických organizací má zásadní význam § 18 osnovy, který stanoví, že socialistické organizace vystupují jako subjekty hospodářských právních vztahů jen v rozsahu plnění svých společenských úkolů určených zejména ve statutech, stanovách či organizačních řádech. Všechny právní úkony socialistických organizací, které by vybočovaly z tohoto rámce jsou neplatné podle § 24 osnovy. Výjimka pro podniky zahraničního obchodu je obsažena v § 389 osnovy.

Z charakteru činnosti socialistických organizací vyplývají jejich povinnosti uložené jim podle § 15 osnovy. Socialistické organizace se nesmí, vyžadují-li to společenské zájmy, omezit jen na plnění vlastních úkolů, ale musí soudružsky spolupracovat a pomáhat si v plnění úkolů. Pokud jde a vypořádání nákladů vzniklých při účelném plnění povinností podle § 15, jsou upraveny v § 122 osnovy.

Návrh zákona, na rozdíl od dosavadního stavu, upravuje jednotně okamžik nabytí právní subjektivity socialistických organizací (§ 19). Způsob zřizování socialistických organizací je řešen buď v části druhé, třetí a čtvrté osnovy (zřizování státních hospodářských organizací, zřizování družstevních organizací) nebo vyplývá z ustanovení zvláštních předpisů (např. u rozpočtových organizací).

Obecná ustanovení o socialistických organizacích přinášejí podstatné zjednodušení právní úpravy; až dosud byly tyto otázky upraveny v řadě právních norem, jako např. v občanském zákoníku, v zákoně č. 69/1958 Sb. o hospodářských vztazích mezi socialistickými organizacemi, dále v právních předpisech o jednotlivých druzích socialistických organizací apod.

Právní úkony socialistických organizací

Ustanovení § 20 až 26 osnovy obsahují jednotnou úpravu právních úkonů socialistických organizací, s výjimkou úkonů, v nichž socialistická organizace vystupuje jako řídící orgán (např. plánovací akty ministerstva, rozhodnutí o delimitaci).

Osnova rozeznává jednání organizací uskutečňované jejich orgány a jednání uskutečňované zástupci. Orgány rozeznává osnova jednak tzv. statutární, jednak ostatní. Statutárním orgánem socialistické organizace je ten její pracovník nebo člen (popřípadě kolektiv pracovníků nebo členů), který je podle statutu, stanov nebo organizačních řádů oprávněn jednat jménem organizace navenek ve všech věcech. Tak např. statutárním orgánem národního podniku je jeho ředitel, statutárním orgánem lidového družstva je jeho představenstvo. Kolektivní orgán jedná způsobem stanoveným ve stanovách případně organizačních řádech.

Oprávnění ostatních pracovníků nebo členů socialistické organizace (ostatních orgánů) jednat jejím jménem je podstatně užší. Tito pracovníci nebo členové mohou jednat jen v rámci svých pracovních úkolů a to za podmínky, že

a) takové oprávnění vyplývá z vymezení jejich funkce organizačními předpisy (např. organizačním řádem) nebo

b) je to v hospodářském styku obvyklé.

Vymezení rozsahu, v němž mohou ostatní pracovníci nebo členové jednat jménem organizace činí v praxi potíže. Příslušné organizační předpisy totiž nevymezují pravomoc spojenou s určitým funkčním zařazením v organizaci dostatečně přesně, takže mohou vznikat pochybnosti o závaznosti právního úkonu pro organizaci. Tím je obvykle poškozena druhá organizace, která za dnešní situace nemá vždy možnost ověřit si rozsah oprávnění orgánu, s nímž jedná. Osnova řeší tuto; situaci tím, že připouští oprávnění zaměstnance nebo člena jednat za socialistickou organizaci, i když to sice plně nevyplývá z příslušných organizačních předpisů, ale takové jednání je v hospodářském styku běžné. V takovém případě se organizace, jejímž jménem byl právní úkon učiněn, nemůže dovolávat jeho neplatnosti poukazem na nedostatky svých organizačních předpisů.

Jménem socialistické organizace mohou jednat také její zástupci (§ 22), u nichž oprávnění jednat jménem organizace nevyplývá přímo z určitého funkčního zařazení, nýbrž je založeno výslovným zmocněním. Zmocnění se uskutečňuje vystavením plné moci, pro niž stanoví osnova písemnou formu. Zástupcem organizace může být její člen nebo pracovník nebo i jiný občan nebo i jiná socialistická organizace. Nejobvyklejším případem ovšem je, že jako zástupce organizace jedná její člen nebo pracovník, přičemž plná moc mu dává větší rozsah oprávnění jednat jménem organizace, než vyplývá z jeho funkčního zařazení. Plnou moc je oprávněn vydat výlučně statutární orgán. Osnova tedy nepřipouští, aby jiný než statutární orgán přenesl svoji pravomoc jednat jménem organizace na jiného člena nebo pracovníka bez vědomí statutárního orgánu.

K § 23 - Zákon dává možnost hospodářské arbitráži, aby svým rozhodnutím odstranila nedostatek písemné formy, jeví-li se to z hospodářského hlediska účelné. Tak např. hospodářská arbitráž může uznat, že hospodářská smlouva je od počátku platná, i když přijetí nabídky nebylo učiněno písemně. Za písemnou formu považuje osnova také dálnopisné sdělení, pokud však jde o telegram, pokládá se za písemnou formu jen tehdy, byl-li jeho obsah bez zbytečného odkladu potvrzen písemně.

K § 24 - V ustanovení o neplatných právních úkonech přináší osnova změnu v tom, že povinnost k odvodu do státního rozpočtu je výslovně stanovena jen pro případy "contra legem", nikoliv tedy pro případ "praeter legem", což podle dosavadní úpravy nebylo tak jednoznačné. Zásady hospodářské politiky jsou vyjádřeny zejména v opatřeních ÚV KSČ a jeho předsednictva a v usneseních vlády.

Pokud jde o terminologii, třeba poznamenat, že názvu "prováděcí předpisy" se užívá pro všechny právní předpisy, které budou vydány podle § 391 až 395. "Zvláštními předpisy" se rozumějí jiné právní předpisy než je nový zákon a jeho prováděcí předpisy. Označení "právní předpisy" se užívá tam, kde jde o právní předpisy vůbec, tedy jak o nový zákon a jeho prováděcí předpisy, tak o jakékoliv jiné právní předpisy. Označení "stanoveno" se užívá pro případy, kdy úprava je stanovena předpisem nebo rozhodnutím příslušného orgánu; pro ostatní případy se užívá označení "dohodnuto" nebo "sjednáno".

ČÁST DRUHÁ

HOSPODÁŘSKÁ ČINNOST STÁTNÍCH ORGANIZACÍ

Úvodní ustanovení

Část druhá osnovy (§ 27 až 75) upravuje právní otázky hospodaření státních organizací s majetkem ve státním socialistickém vlastnictví a postavení, těchto organizací v hospodářskoprávních vztazích. Osnova se snaží upravit všechny podstatné otázky, které byly dosud upravovány v celé řadě právních předpisů, přičemž v mnoha případech šlo a opakování téže úpravy v různých předpisech. V mnoha předpisech naopak byly v právní úpravě bezdůvodné odlišnosti, které vedly ke zbytečným komplikacím.

Z hlediska právního postavení státních organizací v hospodářských vztazích upravuje osnova především dvě základní kategorie státních organizací, a to státní hospodářské organizace a státní rozpočtové organizace. Je třeba zdůraznit, že jde o klasifikaci státních organizací z hlediska způsobu jejich hospodaření a napojení na státní rozpočet, což je právě rozhodné pro postavení těchto organizací v hospodářských vztazích.

Státní hospodářské organizace

Státní hospodářské organizace (§ 28 až 59) jsou podle osnovy všechny státní organizace, které hospodaří podle zásad podnikového chozrasčotu. Hlavní náplní činnosti státních hospodářských organizací je činnost hospodářská, a to na různých úsecích socialistického hospodářství (výrobní, zásobovací a odbytová, obchodní, dopravní a jiná). Osnova tedy pod pojmem státní hospodářské organizace zahrnuje všechny formy státních hospodářských organizací a upravuje principy jejich právního postavení, takže nebude třeba jednotlivé formy státních hospodářských organizací upravovat zvláštními zákony (např. národní podniky, podniky řízené národními výbory, podniky státního obchodu apod.). Zvláštní předpisy však upravují právní postavení státních peněžních ústavů a Státní pojišťovny. Pokud tyto předpisy neobsahují odchylnou úpravu, vztahují se i na tyto organizace ustanovení osnovy.

Osnova v souladu s výsledky XII. sjezdu KSČ a na rozdíl od dosavadní úpravy zdůrazňuje zvýšenou odpovědnost ministerstev. Rozsah řídící činnosti ministerstev musí vycházet ze zásady komplexní odpovědnosti ministerstev za rozvoj řízených odvětví, za vysokou efektivnost veškeré činnosti podřízených organizací a za to; že podřízené organizace budou v rámci stanovených úkolů a prostředků plnit svou základní povinnost: maximálně uspokojovat potřeby národního hospodářství svými výrobky co do množství, sortimentu a kvality. Odvětvová odpovědnost ministerstev je zvyšována nejen u podniků přímo řízených (§ 30), ale též u podniků řízených národními výbory (§ 41). I na tomto úseku se stanoví odpovědnost příslušných ministerstev za zajišťování zájmů celého národního hospodářství.

K § 33 - Toto ustanovení neobsahuje úplný výpočet všech typů výrobně hospodářských jednotek. Národní podniky a sdružení jsou uváděny jako nejčastěji se vyskytující výrobně hospodářské jednotky. To však nevylučuje možnost vytvářet i jiné typy výrobně hospodářských jednotek, např. vedoucí podnik s podřízenými podniky. Osnova též nezabraňuje tomu, aby účelové organizace byly podřízeny přímo ministerstvu.

K § 45 - Odštěpný závod není samostatnou hospodářskou organizací. Vedoucí tohoto závodu je však oprávněn činit jménem organizace, jejíž součástí je odštěpný závod, všechny právní úkony týkající se tohoto závodu. Vzhledem k tomuto zvláštnímu postavení odštěpného závodu se navrhuje, aby byl zapisován do podnikového rejstříku.

K § 46 - Na základě zákona mají upravit zásady vnitřní organizace jednotlivých státních hospodářských organizací jejich statuty. Statuty nebudou opakovat základní ustanovení o právním postavení státních hospodářských organizací obsažená v osnově, ale budou se soustřeďovat na úpravu zvláštních organizačních forem státních hospodářských organizací vyplývajících z různého druhu hospodářské činnosti těch kterých organizací.

Konkrétní organizační strukturu jednotlivých podniků upraví organizační řády, které budou vycházet z příslušných statutů. Vydat organizační řád ukládá osnova řediteli. Rovněž organizační řády nemají opakovat ustanovení obsažená v zákoně nebo ve statutech, nýbrž mají konkrétně aplikovat zásady statutů na podmínky určité státní hospodářské organizace.

K § 48 až 50 - Osnova upravuje dále formy organizačních změn v soustavě státních hospodářských organizací (sloučení a rozdělení státní hospodářské organizace), popřípadě zrušení státní hospodářské organizace. S dosavadním institutem splynutí se již nepočítá; neboť pokud jde o důsledky jsou totožné se zrušením a sloučením organizace. Pokud jde o majetkoprávní důsledky zrušení organizace, vychází osnova ze zásady, že zrušovací akt stanoví, na koho přecházejí majetková práva a závazky zrušené organizace. Pokud by zrušovací opatření nemělo takový předpokládaný obsah, přichází v úvahu jako výjimečný případ, majetkoprávní likvidace. Vedoucí přejímající nebo nově vzniklé organizace je povinen neprodleně vyrozumět o prováděných změnách všechny orgány a organizace, které jimi budou dotčeny. Taková povinnost je nutná proto, aby nevznikala nejistota v konkrétních hospodářských vztazích.

K § 51 až 55 - V souvislosti s organizačními změnami upravuje osnova i otázku převodu a změny výrobních programů a z toho vyplývajících hospodářských úkolů a závazků státních hospodářských organizací. Je sledován cíl, aby v každém stadiu organizačních změn bylo jasné, kdo odpovídá za úkoly spojené s určitým výrobním programem. Vzájemné povinnosti předávající i přejímající organizace musí být ujasněny ve vzájemné dohodě, jejíž obligatorní náležitosti osnova stanoví. Ustanovení o převodech výrobních programů použije se pro převody a změny nevýrobních hospodářských úkolů přiměřeně. Dochází-li v souvislosti s převodem výrobního programu rovněž k převodu správy národního majetku postupuje se podle § 68, popřípadě § 347 osnovy.

Rozpočtové a jiné státní organizace

Hlavní činností rozpočtových organizací není obvykle činnost hospodářská. K zajištění svých úkolů svěřuje však stát rozpočtovým organizacím část národního majetku do správy, rozpočtové organizace uzavírají hospodářské smlouvy apod. Ustanoveními osnovy (§ 60 a 61) se tedy bude řídit pouze tato hospodářská činnost rozpočtových organizací. V souladu s běžnou hospodářskou praxí stanoví osnova zásadu, že rozpočtové organizace vystupují v hospodářských vztazích svým jménem, tedy jako samostatné právní subjekty. Tato zásada se ovšem nedotýká oblastí, v nichž rozpočtové organizace vystupují jako orgány státní moci nebo správy a platí jen pro vztahy upravené navrhovaným zákonem.

Pojem rozpočtové organizace, tak jak jej používá osnova (§ 60 odst. 2) zahrnuje i dosavadní kategorii takzvaných "zvláštních rozpočtových organizací". Tento pojem kryje velmi různorodé organizace, které působí na rozličných úsecích a mají i odlišné úkoly. (V soustavě státních orgánů rozpočtovou organizací je např. ministerstvo, národní výbor, vysoká škola, různá kulturní zařízení apod.). Proto osnova nemůže řešit otázku zřizování rozpočtových organizací, jejich vnitřní uspořádání, statutární orgány apod. obecně a ponechává řešení těchto otázek zvláštním předpisům.

K § 62 - Toto ustanovení upravuje různé atypické státní organizace, které nemají formu ani hospodářské ani rozpočtové organizace. U těchto organizací neřeší osnova otázku jejich právní subjektivity a poukazuje v tomto směru na zvláštní předpisy. To znamená, že zvláštní předpisy, na jejichž základě je nebo bude taková atypická státní organizace zřízena, musí výslovně stanovit, že tato státní organizace má právní subjektivitu. Nebude-li tak stanoveno, bude taková organizace vystupovat výlučně jménem státu, případně jménem příslušné státní hospodářské či rozpočtové organizace. Případem takových atypických státních organizaci mohou být např. státní fondy.

Státní socialistické vlastnictví, národní majetek a jeho správa

V ustanoveních § 63 až 75 jsou vyjádřeny zásady platné pro správu národního majetku, které dosud byly obsaženy zejména ve vládním nařízení č. 81/1958 Sb., o správě národního majetku, přičemž osnova však na základě zkušeností z praxe zavádí některé důležité změny oproti dosavadnímu stavu.

Jako dosud se národní majetek dělí na hmotný národní majetek (tj. věci ve státním socialistickém vlastnictví) a na pohledávky a ostatní majetková práva státu. U hmotného národního majetku se zdůrazňuje zásada jednotného fondu státního socialistického vlastnictví. Jediným vlastníkem všech věcí tvořících hmotný národní majetek je stát. Státní organizace mohou mít tyto věci toliko ve správě; ale nemohou být jejich vlastníky.

Podstata správy hmotného národního majetku na jedné straně a správy pohledávek a jiných práv státu na straně druhé je různá. U hmotného národního majetku jde o výkon vlastnického práva státu, zejména o užívání majetku a o nakládání s ním. Z ustanovení § 17, kde se stanoví zásada, že socialistické organizace vystupují v hospodářských vztazích svým jménem, vyplývá; že i správu národního majetku budou státní organizace vykonávat vlastním jménem. Tím jsou odstraněny pochybnosti, které na základě dosavadní úpravy vznikly u rozpočtových organizací. I tyto organizace tedy budou napříště při správě národního majetku jednat nikoli jménem státu, nýbrž vlastním jménem, pokud ovšem zvláštní předpis nestanoví výjimku (srovnej § 61 odst. 2).

Jiná situace je u pohledávek a ostatních majetkových práv státu. Úkolem organizace spravující např. pohledávku státu je dbát o to, aby povinnosti dlužníka byly včas splněny, popřípadě aby pohledávka byla včas uplatněna u příslušného orgánu. Organizace spravující pohledávku státu nemá k této pohledávce žádných vlastních oprávněni. Proto v tomto případě nemůže jednat vlastním jménem, nýbrž jménem státu. Stát může navenek jednat pouze prostřednictvím svých orgánů. Organizace spravující pohledávku státu je právě orgánem oprávněným jednat v určité konkrétní věci jménem státu.

Od pohledávek (a jiných majetkových práv) státu je nutno rozeznávat pohledávky (jiná majetková práva) státních, organizací. Tato práva nepatří k národnímu majetku ve smyslu osnovy. V těchto případech je státní organizace sama subjektem majetkového práva a uplatňuje je samozřejmě vlastním jménem. U práv, jejichž nositelem je státní organizace, nelze proto vůbec mluvit o správě. Osnova však obsahuje zmocnění; aby prováděcí předpisy mohly upravit též vymáhání, popřípadě prominutí pohledávek státních organizací (§ 75), neboť je účelné, aby tu platila stejná úprava jako pro pohledávky státu.

Národní majetek mohou spravovat pouze státní organizace. Družstevní nebo společenská organizace nemůže mít národní majetek ve správě. Těmto organizacím ovšem může být přiznáno právo dočasného nebo trvalého užívání určitého hmotného národního majetku. I takový majetek však musí zůstat ve správě státní organizace, která zejména dozírá na to, jak družstevní nebo společenská organizace vykonává svá oprávnění.

Organizace spravující hmotný národní majetek může požadovat vydání tohoto majetku na každém, kdo jej neoprávněně zadržuje. Jestliže věc zadržuje jiný subjekt než státní organizace, jde o ochranu státního vlastnictví a organizace, která má věc ve správě, může se podle § 10 domáhat jejího vydání kdykoliv. Jinak je tomu, jestliže věc má u sebe neoprávněně jiná státní organizace. V tomto případě nejde totiž o ochranu státního socialistického vlastnictví, nýbrž o ochranu práva správy určité organizace. Osnova nepřiznává organizaci spravující hmotný národní majetek časově neomezené právo požadovat vydání majetku na jiné státní organizaci. Právo na vydání neoprávněného majetkového prospěchu zaniká, nebylo-li uplatněno do jednoho roku. Organizaci, která řádně nepečuje o svěřený národní majetek a včas neuplatní vůči jiné státní organizaci právo na jeho vydání, postihuje sankce ve formě zániku práva správy tohoto majetku. Na druhé straně by však nebylo vhodné, aby v důsledku nedbalosti organizace spravující národní majetek získala právo správy organizace, která neoprávněně u sebe zadržela cizí majetek. Proto se stanoví, že v takovém případě o správě rozhodne orgán obecně příslušný rozhodovat o tom, která organizace má určitý národní majetek spravovat (§ 65).

Osnova přináší podstatné zjednodušení forem převodů správy národního majetku, k nimž dochází mimo obvyklé hospodaření, tj. mimo dodávky výrobků a provádění prací. Jde zejména o převody správy při reorganizacích, převodech výrobních programů, nebo jde-li o majetek přebytečný anebo neupotřebitelný. Dosud tyto převody byly prováděny bud tzv. jednostranným opatřením nadřízených orgánů nebo administrativní dohodou zúčastněných organizací anebo konečně - šlo-li o úplatný převod hospodářskou smlouvou. Praxe v nedostatku podrobnější úpravy převodů administrativní dohodou (např. otázek odpovědnosti za vady) a v důsledku neujasněnosti právní povahy těchto dohod používala i na tyto dohody ustanovení o hospodářských smlouvách, takže rozdíly mezi oběma formami převodů správy národního majetku se i v praxi značně stíraly. Osnova proto zavádí pro převody správy národního majetku mimo obvyklé hospodaření pouze dvě formy, a to převod opatřením nadřízených orgánů a převod hospodářskou smlouvou. Podrobnější úpravu převodů hospodářskou smlouvou obsahuje ustanovení § 347. Často ovšem podkladem pro hospodářskou smlouvu bude rozhodnutí nadřízených orgánů (např. rozhodnutí a převodu výrobního programu), v němž se stanoví povinnost převést správu určitého národního majetku, aniž by se řešily všechny podstatné otázky převodu (zejména přesné určení převáděného majetku, stanovení dne přechodu správy atd.). Takové rozhodnutí nelze považovat za opatření nadřízených orgánů o převodu správy a proto je nutné provést převod hospodářskou smlouvou.

Osnova upravuje převod vlastnictví k národnímu majetku a přenechání tohoto majetku k užívání někomu jinému jen ve vztahu k družstevním a společenským organizacím. Ve vztahu k občanům upravuje tyto otázky občanský zákoník.

U pohledávek a jiných majetkových práv státu osnova upravuje pouze příslušnost ke správě. Podrobnosti budou stanoveny v prováděcích předpisech.

ČÁST TŘETÍ

HOSPODÁŘSKÁ ČINNOST DRUŽSTEVNÍCH

ORGANIZACÍ

Ve třetí části zákona jsou soustředěny základní právní předpisy o družstevních organizacích: o právní povaze a činnosti družstevních organizací, o jejich organizační výstavbě a řízení a o hospodaření s družstevním socialistickým vlastnictvím. Osnova přitom vychází z ústavy, která nečiní rozdíl mezi státními a družstevními organizacemi, pokud jde o jejich úkoly při rozvoji socialistického hospodářství. V novém hospodářském zákoníku se společně zakotvují základní předpisy o všech socialistických organizacích a o jejich vzájemných vztazích; tím se zdůrazňuje a posiluje úloha a poslání družstevnictví při výstavbě vyspělé socialistické společnosti a tendence sbližování státního a družstevního sektoru.

Proti dosavadní úpravě obsažené v zákoně č. 53/1954 Sb., o lidových družstvech a o družstevních organizacích jsou předpisy třetí části osnovy hospodářského zákoníku mnohem stručnější a neupravují řadu podrobností (jako např. jednotlivosti o družstevních orgánech, o právech a povinnostech členů, o vlastních prostředcích družstev, a úkolech družstevních svazů a Ústřední rady družstev a o jejich orgánech). Tyto podrobné úpravy se vyhrazuji stanovám (§ 90). Jde nejen o úpravu pružnější, která umožní, aby organizační výstavba a řízení družstevních organizaci byly upravovány podle daných politických a hospodářských potřeb, aniž by byla nutno měnit zákon; družstevním stanovám, které přijímají sami členové družstev a svazů, se tak současně dostává většího významu a závažnosti jako nezbytné součásti právního řádu, posiluje se tak i princip socialistické demokracie, která je vedoucí zásadou řízení a organizační výstavby socialistického družstevnictví (§ 82). Naproti tomu jsou do zákona zařazeny některé předpisy, které dosavadní družstevní zákon z roku 1954 nezná. Je to např. předpis o tom, že družstevní svazy a Ústřední rada družstev vydávají v souladu s právními předpisy a potřebami národního hospodářství závazné směrnice pro organizaci, plánování, hospodaření s majetkem, financování a úvěrování (§ 87 odst. 1), čímž je v zákoně vyjádřena obdobná působnost těchto řídících družstevních orgánů, jakou mají státní orgány při řízení státního socialistického sektoru. Dále je to předpis o státní pomoci družstevním organizacím formou přenechávání části národního majetku do trvalého užívání, případně formou jiné hospodářské pomoci (§ 88 odst. 1) a předpis o úzké součinnosti s národními výbory, která je nutná v zájmu maximálního uspokojováni potřeb obyvatelstva (§ 88 odst. 2). V tomto směru jsou nové předpisy třetí části osnovy proti dosavadnímu družstevnímu zákonu komplexnější.

Tato komplexnost byla nutná zejména v poměru ke stavebním bytovým družstvům, jejichž právní poměry upravoval dosud zákon č. 27/1958 Sb., o družstevní bytové výstavbě. Tento zákon osnova zrušuje a proto z něho přejímá některé hlavní zásady družstevní bytové výstavby. Družstevní bytová výstavba, která se má stát hlavní formou bytové výstavby, umožňuje zapojit do řešení bytového problému nejširší vrstvy pracujících. Stát podporuje tuto výstavbu poskytováním finančních, daňových a poplatkových výhod. Při své činnosti se stavební bytová družstva opírají též o všestrannou pomoc národních výborů (pomoc při výstavbě, při získávání pozemků, stavebních hmot z místních zdrojů apod.), popřípadě o pomoc organizací, pro jejichž zaměstnance je družstvo zřízeno.

Úpravu zemědělsko-družstevních vztahů obsahují zvláštní předpisy (zákon č. 49/1959 Sb. a jeho prováděcí předpisy).

Družstevní organizace

Osnova zákona přejímá dosavadní stav, kdy za samostatné družstevní organizace se považují jednak družstva, jednak družstevní svazy a jejich podniky. Osnova charakterizuje lidové družstvo jako dobrovolný kolektiv pracujících, který společnou prací a společnými prostředky přispívá k rozvoji socialistické společnosti a národního hospodářství. Jednotlivé typy (druhy) družstev osnova nevyjmenovává, ale příkladmo uvádí hlavní druhy v § 77 odst. 2; "družstva vzájemné občanské pomoci" jsou družstva, která mohou pracující například vytvořit k různým účelům (například pro stavbu rekreačních chat). Pro jednotná zemědělská družstva, jiné družstevní zemědělské organizace (například družstva meliorační) a společné družstevní podniky platí z ustanovení části třetí osnovy jen ustanovení o družstevním socialistickém vlastnictví jakož i ustanovení o formách státní pomoci a o součinnosti s národními výbory; jinak se právní úprava ostatních záležitostí těchto družstevních organizací ponechává zvláštním předpisům (zák. č. 49/1959 Sb., o jednotných zemědělských družstvech a zák. č. 11/1955 Sb., o vodním hospodářství, ve znění zák. č. 12/1959 Sb.), a to s ohledem na odlišný charakter jmenovaných družstevních organizací.

Zřizování a právní postavení

Osnova přejímá v podstatě dosavadní zásady zákona č. 53/1954 Sb., pokud jde o zřizování a právní postavení družstevních organizací, je však daleko stručnější. V souladu s požadavky plánovaného hospodářství se vyžaduje, aby ke vzniku družstva nebo družstevního svazu vyslovil souhlas nadřízený orgán (§ 89).

Družstevní socialistické vlastnictví

Družstevní majetek je na rozdíl od národního majetku, který je jednotlivým státním podnikům svěřován do správy, vlastnictvím jednotlivých lidových družstev nebo jejich vyšších organizací (svazů; Ústřední rady družstev). Bližší předpisy o hospodaření družstevním majetkem podle zásad, stanovených v zákoně, budou obsaženy ve směrnicích družstevních svazů nebo Ústřední rady družstev (§ 87 odst. 1).

ČÁST ČTVRTÁ

HOSPODAŘENÍ SPOLEČENSKÝCH ORGANIZACÍ

Osnova upravuje vlastnictví společenských organizací a zásady hospodaření s majetkem společenských organizaci. Tyto otázky nebyly dosud právně upraveny vůbec. Při úpravě vlastnictví společenských organizací osnova vychází ze zásady, že majetek společenské organizace je zásadně ve vlastnictví organizace jako celku a že nižší organizační složky mají tento majetek ve správě v rozsahu určeném stanovami (§ 100 a 101).

Ve vlastnictví společenských organizací jsou zejména předměty společenské potřeby; v tomto vlastnictví však mohou být i výrobní prostředky, pokud je společenské organizace nezbytně potřebují k zajištění vlastní činnosti. Osnova vychází z toho; že majetek, který je ve vlastnictví společenských organizací, představuje zvláštní formu socialistického vlastnictví, neboť jde o významné prostředky naší společenské spotřeby, dosahující miliardových hodnot.

Dále osnova upravuje právní postavení společenských organizací v hospodářských vztazích (§ 102, 103 a 105), do kterých společenské organizace vstupují při zajišťování materiálních prostředků potřebných pro provádění vlastní činnosti. Nedostatek úpravy v tomto směru byl praxí citelně pociťován a vedl k celé řadě komplikací. Ustanovení § 106 odst. 2 je praktické jen pro ty případy, kdy nižší organizační složka nebo orgán společenské organizace je oprávněný svým jménem nabývat práv a zavazovat se.

ČÁST ŠESTÁ

SPOLEČNÁ USTANOVENÍ O HOSPODÁŘSKÝCH ZÁVAZCÍCH

Plány a hospodářské závazky

Plánovaná kooperace organizací je vyjádřena plánovacími akty, které vymezují předpokládanou budoucí spolupráci podniků, a které jsou zpravidla podkladem pro uzavírání hospodářských smluv. Tyto plánovací akty vydávají při rozpracování státního plánu stupně řízení, oprávněné k tomu podle plánovací metodiky. Pokud jde o podnikově plánované výrobky, vznikají plánovací akty nejčastěji jako výsledek přímého jednání podniků.

Osnova pod pojmem "plánovací akt" rozumí z hlediska hospodářských vztahů socialistických organizací jen takový doklad vydaný příslušným plánujícím místem, který obsahuje určení podniků a vymezení jejich plánované kooperace v rámci příslušné plánovací (bilanční) skupiny. Doposud jsou tyto plánovací akty označovány jako "plánovací doklady". Dosavadní úprava (§ 23 zákona č. 69/1958 Sb.) však umožňuje odběrateli, aby si vynutil uzavření hospodářské smlouvy, jestliže jde o zajištění dodávky pro preferovaný úkol (odst. 2 písm. b) až d) citovaného ustanovení), a to i když řádně vydaný plánovací doklad jeho potřebu nezajišťuje. Tím vzniká rozpor mezi centrálním řízením rozdělování produkce plánem a mezi úpravou vynutitelnosti uzavření hospodářské smlouvy; odběratel si může vynutit uzavření smlouvy na preferovanou dodávku, i když porušil plánovací metodiku a požadavek na dodávku neuplatňoval v plánu.

Osnova tuto situaci odstraňuje. Ukládá plánujícím místům povinnost vydat plánovací akty tak, aby zabezpečovaly především dodávky a poddodávky pro úkoly stanovené jmenovitě vládou, pro plánované úkoly rozvoje vědy a techniky, pro zajištění obranyschopnosti státu, vývoz a životně důležité potřeby péče o zdraví. Tyto úkoly jsou i z hlediska perspektivy rozvoje národního hospodářství natolik zřejmě přednostní, že je možno jejich preferenci stanovit přímo v zákoně. Mimo to osnova umožňuje vládě podle okamžité potřeby rozvoje národního hospodářství vytyčit pro konkrétní období, který úkol má být přednostně zajišťován [§ 115 odst. 2 písm. a)].

Osnova tedy - na rozdíl od dosavadní úpravy - v § 115 stanoví pravidla již pro vydávání plánovacích aktů. Tím zesiluje vazbu hospodářských smluv na vydaný plánovací akt a posiluje tak jednotu plánovacích prací a uzavírání hospodářských smluv. Osnova tím též zdůrazňuje posílení centrálního řízení materiálně technického zásobování plánem. Navrhovaná úprava v poměru plánu a závazku zvyšuje autoritu státního plánu a důsledně zakotvuje odpovědnost všech stupňů řízení za zajištění úkolů státního plánu v plánech hospodářské činnosti organizací (§ 6 odst. 2) i v hospodářských smlouvách.

Zákon umožňuje stanovit v prováděcích předpisech, že hospodářský závazek vzniká přímo z plánovacího aktu, jestliže konkretizace dodávek v plánovacím aktu je tak podrobná, že ani předmět ani čas plnění není třeba zpřesňovat v hospodářské smlouvě. To bude účelné například u dodávek masa do maloobchodních prodejen, kde na základě operativních bilancí prováděných okresními národními výbory jsou měsíčně stanoveny podrobné dodávkové úkoly.

Zásady spolupráce socialistických organizací

Charakteristickým rysem kooperačních vztahů v socialistickém hospodářství je vzájemná spolupráce organizací zaměřená k hlavnímu cíli - plnění úkolů státního plánu. Závazky organizací, jejich postup při plnění, jakož i následky případného nesplnění je tedy třeba posuzovat především z tohoto hlavního hlediska. Proto také jsou organizace povinny oznamovat si vzájemně překážky, které jim znemožňují včasné nebo řádné splnění závazků, působit k odvrácení možných škod na majetku v socialistickém vlastnictví, a to i v případech, vymyká-li se odvrácení škody z mezí jejich běžných úkolů.

Vznik, změna a zrušení hospodářských závazků

K § 126 - Navrhované ustanovení má podněcovat vedoucí pracovníky organizací k tomu, aby odpovědně vytvářeli předpoklady (po stránce organizace výrobního procesu, materiálně technického zásobování apod.) pro plnění socialistických závazků kolektivů pracujících a aby přijaté socialistické závazky, pokud s tím souhlasí kolektiv, jenž je přijal, se přímo projevily i ve smluvních vztazích organizací. Nejčastěji bude třeba provést úpravu hospodářských závazků na základě sdruženého socialistického závazku, uzavíraného zejména v investiční výstavbě. Půjde-li však i a jiný socialistický závazek, např. přijatý pracujícími výrobního podniku na základě výzvy společenských organizací odběratele ke kvalitnějšímu nebo předčasnému splnění hospodářské smlouvy, bude i takovýto socialistický závazek podkladem pro změnu smlouvy, ovšem jen v případě, že s tím kolektiv, který závazek přijal, souhlasí.

K § 127 a 128 - Dohoda podle § 127 osnovy není novací. Zjednodušuje se též postup práv a povinností ze závazků na jinou organizaci. Přivolení k postupu ze strany všech zúčastněných organizací není třeba, jde-li o převod výrobního programu, upravený v § 51 a násl.