Povinnosti prodávajícího

(K § 278-338)

Základními povinnostmi prodávajícího je odevzdat zboží kupujícímu a umožnit mu nabytí vlastnického práva. § 278 vymezuje rozlišení mezi odevzdáním zboží a dodáním zboží tak, že odevzdáním zboží rozumí se jeho dodání spolu s příslušenstvím pokud se uskutečňuje podle smluvených, popřípadě zákonem stanovených podmínek.

Osnova podrobně stanoví, jak a jaké zboží má být odevzdáno, jaká je doba plnění a kde je místo plnění a vymezuje, kdy se zboží považuje za vadné a jaká je odpovědnost za jeho vady.

Při porušení povinnosti dodat zboží včas výchozí osnova z rozlišování podstatného a nepodstatného porušení smlouvy a stanoví v § 287 a násl. důsledky opožděného plnění, pokud se liší od ust. § 235 a násl. V § 290 jsou pak stanoveny odchylné důsledky opožděného plnění u tzv. fixních smluv.

Osnova rozlišuje (§ 281) mezi dobou plnění a dodací lhůtou, za kterou považuje oprávnění, resp. povinnost dlužníka splnit závazek během určitého časového období.

Při vymezení vad zboží, upustila osnova od dosud platného rozlišování případů vadného plnění a případů, kdy předmětem plnění bylo něco jiného (alliud) a kdy k plnění podle smlouvy tedy vůbec nedošlo. Zákon ve všech těchto případech považuje zboží za vadné (§ 297). V praxi bylo rozlišování mezi uvedenými případy, s nimiž byly spojeny různé právní následky, velmi obtížně a bránilo jednoznačné právní úpravě. Všechny tyto případy nutno s hlediska ekonomického posuzovat stejně jako porušení smlouvy a vyvodit z nich důsledky podle § 305 (u podstatného porušení smlouvy), nebo § 307 (u nepodstatného porušení smlouvy). K zamezení umělého konstruování vad zboží stanoví § 397 odst. 2 osnovy, že za vady zboží nelze považovat odchylky od množství nebo jakosti, které jsou pro kupujícího bezvýznamné nebo které připouštějí zvyklosti.

Poněvadž věřiteli může být způsobena značná škoda i tím, že bylo dodáno větší množství zboží, než bylo sjednáno ve smlouvě, nebo než prodávající uvedl v souvislosti s dodáním zboží, a to zejména v důsledku celních pokut nebo zvýšené celní sazby, považuje, osnova i dodání takového většího množství zboží rovněž za vadu zboží (§ 312), stanoví však pro mě odlišné právní následky.

Poněvadž s přechodem nebezpečí škody na zboží přecházejí na kupujícího i důsledky ztráty, zničení, poškození nebo znehodnocení věci; stanoví mu zákon v § 302 povinnost přesvědčit se při přechodu nebezpečí škody a zboží o množství a jakosti zboží. V případě, že kupující při přechodu nebezpečí škody na zboží se o množství a jakosti zboží nepřesvědčí, neztrácí ještě nárok z vad zboží, avšak přechází na něho důkazní břemeno, že později zjištěné vady zboží v místě určení byly na zboží již v době přechodu tohoto nebezpečí (§ 303).

Podobně jako ve všech moderních zákonících spojuje osnova s pozdním oznámením reklamačních nároků (§ 304) jejich zánik, poněvadž po uplynutí delší doby od plnění, resp. zjištění vad nelze již přesně zjistit, jaký byl skutečný stav zboží v době plnění.

Kupující má z vad zboží, jež představují podstatné porušení smlouvy, oprávnění požadovat (§ 305) buď řádné plnění, tj. náhradní nebo doplňující dodání zboží, nebo požadovat odstranění vad (pokud je uskutečnitelné bez nepřiměřených nákladů prodávajícího) nebo požadovat přiměřenou slevu nebo konečně může od smlouvy odstoupit. Vedle toho přísluší kupujícímu nárok na náhradu škody způsobené vadnou dodávkou (§ 310). Pojem podstatnosti porušení smluvních povinností je upraven v § 236 a vysvětlen již k poznámkám k tomuto ustanovení.

K omezení spekulace nepřiznává zákon (§ 306) kupujícímu, aby jednou zvolený reklamační nárok bez souhlasu prodávajícího změnil v reklamační nárok jiný. Výjimku činí případy, kdy kupující po zjištění vad zboží požaduje řádné splnění kupní smlouvy nebo odstranění vad zboží a prodávající své povinnosti včas nesplní; potom přísluší kupujícímu znovu možnost uplatnit buď přiměřenou slevu nebo od smlouvy odstoupit. Jestliže kupující sice včas vady zboží oznámí, ale nezvolí bez zbytečného odkladu druh reklamačního nároku, omezuje jej osnova pouze na možnost požadovat slevu z kupní ceny, která v praxi mezinárodního obchodu představuje nejčastější formu reklamačního nároku.

Při nepodstatném porušení smlouvy způsobeném dodáním vadného zboží (§ 307), může kupující požadovat dodání chybějícího zboží, dodání náhradního zboží za zboží vadné nebo opravu vadného zboží. Pokud však kupující neoznámí, který z těchto nároků uplatňuje, může prodávající vady odstranit podle své volby buď dodáním náhradního zboží nebo opravou vadného zboží.

Osnova omezuje volbu každé ze stran ohledně způsobu odstranění vad zboží tak, aby druhá strana nebyla bezdůvodně poškozována.

Kupující může požadovat slevu z kupní ceny nebo odstoupit od smlouvy teprve, když prodávající uvedeným způsobem neodstraní vady zboží v dodatečné přiměřené lhůtě, která mu k tomuto účelu musí být kupujícím poskytnuta. Osnova přirozeně nebrání tomu, aby i při nepodstatném, porušení smlouvy si strany dohodly; že bez stanovení uvedené dodatečné lhůty vyřídí se reklamace poskytnutím slevy nebo zrušením smlouvy.

Na rozdíl od nynější úpravy jsou stanoveny pro uplatnění nároků z vad zboží před soudem lhůty nikoliv propadné (preklusivní); nýbrž promlčecí. Právní charakter těchto promlčecích lhůt je však modifikován v porovnání s ostatními promlčecími lhůtami tím, že uznání nároku a vad zboží nezpůsobuje jejich přetržení (§ 313, odstavec 4). Touto úpravou se rovněž znemožňuje, aby k vymáhání nároků z vad zboží docházelo v příliš velkém časovém odstupu od uskutečnění dodání zboží, což bylo hlavním účelem stanovení těchto lhůt jako propadných. Význam tohoto ustanovení projeví se zejména při nové úpravě uznání dluhu, pro něž osnova nevyžaduje žádnou formu, takže i pouhá ochota prodávajícího vyhovět z komerčních důvodů do určité míry požadavku kupujícího právně neodůvodněnému by mohlo být spatřováno uznání dluhu s právními účinky přetržení promlčecí doby.

Naproti tomu úprava osnovy nepřekáží tomu, aby si strany prodloužily promlčecí dobu v rámci ustanovení § 88. Hlavním důvodem změny dosavadních lhůt prekluzívních v lhůty promlčecí byla v praxi pochována potřeba, aby kupujícího nárok uplatnitelný námitkou proti žalobě podle § 313 odstavce 2 byl zachován po celou dobu, dokud může být podána žaloba o zaplacení kupní ceny; dosavadní úprava v tomto směru vyvolávala pochybnosti. Ustanovení tohoto paragrafu nemění nic na propadném (prekluzívním) charakteru lhůt k oznámení vad podle § 304.

Delší lhůty stanoví osnova v § 313 odstavec 3 u vad zboží, o nichž prodávající věděla kdy tedy dodání vadného zboží blíží se civilnímu deliktu. Rozhodující je vědomí prodávajícího nikoliv fakticky zúčastněné třetí osoby, takže pro uplatnění ustanovení § 313 odstavec 3 nepostačí např. u traťových obchodů, jestliže o vadách zboží věděl dodavatel zboží prodávajícího, který zaslal zboží přímo kupujícímu.

Zvláštní ustanovení (§ 314 až 316) upravují záruku za jakost zboží (tzv. "garancie"), která dle pojetí zákona se liší od odpovědnosti za vady zboží především tím, že není pro odpovědnost prodávajícího za vady zboží rozhodující, v jakém stavu je zboží v době plnění, nýbrž prodávající odpovídá za nedostatky zboží, jichž se záruka týká i tehdy, jestliže vzniknou během záruční doby. Odpovědnost ze záruky je vyloučena, jestliže nedostatky způsobilosti zboží byly způsobeny neodborným zacházením. Zákon v tomto směru, nerozlišuje, zda-li se zbožím neodborně zacházel kupující, či jiné osoby, a prodávající bude tedy zbaven odpovědností ze záruky i tehdy, jestliže se zbožím bude někdo zacházet neodborným způsobem i bez souhlasu nebo dokonce proti vůli kupujícího.

Osnova upravuje podrobněji než dosud i povinnost prodávajícího odevzdat kupujícímu v smlouvě stanovené nebo ze zvyklosti vyplývající doklady (§ 317 a násl.). Při porušení povinnosti odevzdat doklady rozeznává zákon jednak mezi doklady, které jsou nutné pro převzetí zboží nebo pro volné nakládání s ním, popř. pro jeho použití, a mezi ostatními doklady. Poněvadž v prvém případě má porušení povinnosti odevzdat doklady včas a řádně hospodářsky tytéž následky jako porušení povinnosti k odevzdání věci, spojuje osnova s porušením této povinnosti tytéž právní účinky jako s porušením povinnosti včas zboží odevzdat. Porušení povinnosti odevzdat ostatní doklady má pro kupujícího mnohem méně tíživé důsledky a proto osnova odchylně od zásady stanovené v § 235, i při podstatném porušení smlouvy neopravňuje kupujícího od smlouvy odstoupit ihned, nýbrž pouze po uplynutí dodatečné lhůty k tomu stanovené. Při nepodstatném porušeni smlouvy přísluší kupujícímu jen nárok na náhradu škody.

K základní povinnosti prodávajícího patří i povinnost umožnit kupujícímu nabýt vlastnického práva k zboží neomezeného právy třetích osob, jinak přísluší kupujícímu nároky pro tzv. právní vady zboží (§ 332 a násl.).

Osnova obsahuje ustanovení o nabytí vlastnického práva, zatím co úpravu obsahu vlastnického práva přenechává občanskému zákoníku a hospodářskému zákoníku. K nabytí vlastnického práva vyžaduje osnova, aby vedle uzavření smlouvy došlo i k odevzdání věci (§ 322). Tím se mění dosavadní právní stav, při němž ohledně věcí jednotlivě určených se nabývalo vlastnického práva již uzavřením smlouvy, kdežto u věcí druhově určených teprve jejich odevzdáním. Toto rozlišování pokládá osnova za zbytečné, zejména proto, že ustanovení o nabytí vlastnického práva má dispozitivní charakter, takže strany mohou si okamžik nabytí vlastnického práva sjednat odlišně. Naopak rozlišování mezi věcmi jednotlivě určenými a věcmi druhově určenými i když jejich pojmové vymezení je v zájmu jasnosti upraveno v § 15 by mohlo vést v praxi k zbytečným sporům. Proto k nabytí vlastnického práva v jiné době než při odevzdání věci je zapotřebí výslovného ujednání mezi stranami, z něhož vyplyne, kdy se má vlastnického práva nabýt.

V pravidelných případech dochází k převodu vlastnického práva ze zcizitele, který je vlastníkem, na nabyvatele. V zájmu právní jistoty v mezinárodním a obchodním styku však osnova v § 325 v široké míře připouští i nabytí vlastnického práva od nevlastníka a jako jedinou podmínku pro toto nabytí, za předpokladu, že se jinak opírá o platnou smlouvu, stanoví do dobrou víru nabyvatele. Tato úprava chrání nabyvatele vlastnického práva, jež bylo získáno na základě právního vztahu vznikajícího v mezinárodním obchodním styku před spory z vlastnického práva, které by k věci uplatňovaly třetí osoby. Původní vlastník bude tak nucen uplatniti svá práva vůči osobě, která věc neoprávněně prodala, aniž byla vlastníkem. Tato úprava představující značné ulehčení podmínek pro nabyvatele, který je v dobré víře, umožní, aby se zmenšily spory mezi osobami majícími sídlo (bydliště) na území různých států a aby nároky původního vlastníka byly uplatněny ve většině případu vůči osobám majícím sídlo (bydliště) na území téhož státu.

Osnova připouští, aby si strany ujednaly odchylnou dobu nabytí vlastnického práva. Pokud doba nabytí vlastnického práva má předcházet době, kdy by jinak kupující vlastnického práva nabyl podle ustanovení § 322; může být tato doba smluvena v jakékoliv formě. Má-li však dojít k nabytí vlastnického práva teprve po této době, musí být tato dohoda uzavřena písemně ve formě výhrady vlastnického práva. Poněvadž osnova upravuje v souladu s moderní obchodní praxí uskutečňovanou v mezinárodním obchodním styku otázku přechodu nebezpečí škody na věci odchylně od nabytí vlastnického práva k věci, nemá výhrada vlastnického práva, za následek změnu úpravy přechodu nebezpečí škody na věci, jež je stanovena v § 380.

O instituci spoluvlastnictví neobsahuje osnova na tomto místě s výjimkou ustanovení § 328 žádné podrobnější předpisy, poněvadž vztah mezi spoluvlastníky a jejich vztah k třetím osobám dotýká se již obsahu vlastnického práva. Výjimku tvoří osnova u úpravy smlouvy o sdružení (§ 648 až 652), kdy spoluvlastnický poměr bezprostředně souvisí se smlouvou o sdružení.

Odevzdání zboží nespočívá jen v skutečném fyzickém předání věci, nýbrž pojem odevzdání je úzce napojen na plnění ze smlouvy; o kterou se důvod nabytí vlastnického práva opírá. Proto obsah odevzdání zboží odpovídá vymezení obsaženému v § 278 osnovy.

Bezvýjimečné vázání nabytí vlastnického práva na odevzdání zboží v uvedeném smyslu poškozovalo by kupujícího při dodání vadného zboží, kdyby vlastnického práva k tomuto zboží nenabyl. Proto stanoví osnova, že nabytí vlastnického práva nebrání, jestliže k účinkům odevzdaní nedošlo jen proto, že zboží mělo vady. V tomto případě tedy kupující vlastnické právo nabude dodáním zboží.

V této souvislosti mají význam i § 292 a 294, které řeší nepřímo i nabytí vlastnického práva v případech, kdy při dodání byla porušena buď doba plnění nebo místo plnění.

Při této koncepci je nerozhodné a zbytečné naznačovat, v čem odevzdání spočívá, jako například v hmotném předání zboží, v symbolickém odevzdání předáním klíčů od skladu nebo v předání listiny a podobně. Pojem odevzdání splývá v uvedeném rozsahu s pojmem plněni dle smlouvy; na základě která k nabytí vlastnického práva má dojít.

Zvláštní ustanovení obsahuje osnova pokud jde o nabytí vlastnického práva k zboží, jestliže má dle smlouvy prodávající zboží odeslat. V tomto případě kupující nenabývá zboží již odevzdáním, nýbrž teprve okamžikem, kdy kupující získal oprávnění věcí nakládat (§ 554 a 555). Jedním z těchto případů bude i odevzdání náložného listu, který opravňuje jeho majitele zbožím nakládat. Oprávnění zbožím nakládat spadá tedy v jedno s oprávněním vyplývajícím z § 554 a ustanoveni § 555 odstavec 1 až 3.

Stanovit zásadu, že prodávající ztrácí vlastnické právo tím, že jej nabývá kupující je samozřejmé a bylo by nadbytečné ji upravovat.

Osnova neukládá prodávajícímu povinnost přímo převést vlastnické právo na kupujícího, nýbrž omezuje se pouze na požadavek umožnění, aby kupující vlastnického práva nabyl. Postačí, jestliže se tak stane např. podle ustanovení § 325 zákona; v tomto případě nepřísluší kupujícímu nároky pro právní vady zboží.

V praxi mezinárodního obchodního styku působí někdy potíže nedostatek vývozního nebo dovozního povolení pro uskutečnění kupních smluv. Účastníci mezinárodního obchodního styku vedle toho mnohdy nedostatku takového povolení zneužívají k tomu, aby se zbavili smluvních závazků, které se v mezidobí staly pro ně nežádoucími; při nedostatečné právní úpravě umožňuje jim nedostatek takového úředního povolení i uniknout odpovědnosti za nedodržení smluvních závazků. Osnova proto v § 334 stanoví nově zásadu, že vývozní povolení je povinen opatřit prodávající a dovozní povolení kupující a to bez ohledů na to, zda byla povoleni nutná v době uzavření smlouvy, či zda nutnost takového úředního povolení vznikla teprve později a trvala při plnění závazku.

Povinnosti kupujícího

(K § 339-360)

Jako hlavní povinností kupujícího stanoví zákon povinnost zaplatit smluvenou kupní cenu nebo cenu, pro jejíž určení platí ustanovení § 340 odstavec 2, a převzít dodané zboží. Obsahuje však zároveň nové podrobné předpisy týkající se kupní ceny, zejména také měny, ve které má být placeno, a v zájmu upevnění právní jistoty a zabezpečení účastníků mezinárodního obchodního styku proti nepředvídaným událostem dotýkajícím se měny, v níž má být kupní cena zaplacena, stanoví osnova v § 343 a 344 zákonnou zlatou a měnovou doložku. Ustanovení o těchto doložkách se uplatní pouze subsidiárně, tj. v případě, že nebude mezi stranami smluvena, jiná měnová nebo zlatá doložka např. měnová nebo zlatá doložka podle § 403 nebo 404 zákona, nebo jestliže tato, ustanovení strany v smlouvě nevyloučí.

Pokud by devizové a podobné předpisy znemožňovaly zaplacení kupní ceny v měně, která byla mezi stranami sjednána, je podle ustanovení § 341 povinná strana, která v důsledku toho své smluvní povinnosti nesplní, zaplatit protistraně náhradu škody v souvislosti s tím jí způsobené. Snaha vyjasnit některé dosud sporné okolnosti při mezinárodních kupních smlouvách vedla k novému předpisu o tom, k čí tíži jdou celní a jiné poplatky a kterou ze stran postihuje jejich změna (§ 347). Také sporná doložka, kdy se považuje za zaplacenou kupní cena placená akreditivem, byla vyřešena v § 349 důsledně ve prospěch tzv. teorie doručení.

Při porušení povinnosti kupujícího zaplatit včas kupní cenu, rozlišuje opět zákon mezi podstatným a nepodstatným porušením smlouvy, avšak stanoví v § 350 a 351 odchylné právní následky, než jsou stanoveny pro ostatní porušení smlouvy v § 235. Nezaplatí-li kupující kupní smlouvu včas, pokládá se vždy toto porušení za podstatné, pokud kupující neprokáže opak. Při podstatném porušení smlouvy pak může prodávající odstoupit od smlouvy kdykoliv a nemusí tak učinit ihned po prodlení kupujícího. Osnova v této souvislosti přihlíží k rozlišné povaze plnění kupujícího a prodávajícího. Zatím co dodávka zboží může narazit na překážky, které spočívají ve velmi širokém okruhu okolností, jako např. nedostatek surovin a podobně, má plnění kupujícího ve formě zaplacení kupní ceny naprosto odlišnou ekonomickou povahu, neboť pozdní placení může spočívat - kromě úmyslného prodlení - v nedostatku finančních prostředků kupujícího. Kromě toho prodlení kupujícího zpravidla způsobuje vznik nových nákladů prodávajícímu, jako například při placení proti dokumentům náklady s uskladněním zboží a podobně. Proto zákon i při nepodstatném porušení smlouvy umožňuje prodávajícímu odstoupit od smlouvy bez dodatečné lhůty poskytnuté k zaplacení kupní ceny, jestliže prodávajícímu v souvislosti s prodlením kupujícího hrozí neúměrně vysoké náklady nebo značná škoda.

Zákon stanoví obsahově nově i předpisy týkající se zajištění zaplacení kupní ceny. Poskytuje především ochranu prodávajícímu před zneužíváním práv kupujícího v těch případech, kdy zajištění zaplacení kupní ceny zaniklo pro nevčasné splněni povinností prodávajícího a kupující by setrval na plnění prodávajícím, avšak sám by zaplacení kupní ceny nově nezajistil (§ 355). Prodávající může v těchto případech požadovat nové zajištění kupní ceny a jestliže je kupující neopatří; může od smlouvy odstoupit. Praktické toto ustanovení bude zejména v souvislosti se zřízením akreditivu, jehož platnost je časově omezena.

Zvláštní podmínky, za kterých se uskutečňuje mezinárodní obchod, projevují se i v úpravě povinnosti kupujícího převzít dodané zboží. Poněvadž kupující přebírá zboží zpravidla v značných vzdálenostech od sídla (bydliště) prodávajícího, ukládá mu zákon povinnost spolupůsobit při plnění povinnost prodávajícího tím; že mu poskytne vše potřebné pro splněni jeho závazků a po odevzdání zboží zařídí vše potřebné k jeho přijetí. Nesplnění této povinnosti je provázeno právními následky, které se rovněž liší od úpravy stanovené v § 235 s přihlédnutím k tomu, že hlavní povinností kupujícího je zaplatit kupní cenu, kdežto převzetí zboží má ve vztahu smluvních stran pouze druhotný význam. Při podstatném porušení smlouvy má kupující pouze právo stanovit dodatečnou lhůtu a po marném jejím uplynutí může od smlouvy odstoupit. Tytéž právní účinky má i porušení smlouvy nepodstatné za podmínky, že chování kupujícího vyvolává odůvodněné obavy prodávajícího, že kupující kupní cenu nezaplatí včas. Jinak prodávající není oprávněn od smlouvy odstoupit.

Společná ustanovení o povinnostech prodávajícího a kupujícího

(K § 361-384)

V § 361, zejména v jeho odstavci 3, je pro kupní smlouvu blíže provedena zásada o plnění prováděném oběma stranami zároveň, jehož se tyká i ustanovení § 212 zákona. Kdežto při prodeji, který se neděje "proti dokumentům", není povinen kupující podle odstavce 1 zaplatit kupní cenu, dokud mu nebyla dána prodávajícím možnost přezkoumat dodané zboží, je naopak podle odstavce 2 povinen kupní cenu zaplatit při převzetí dokladu. Tato úprava odpovídá obchodní praxi a je v souladu s Haagským návrhem, jakož i např. s italským právem.

Zvláštní podmínky, za kterých se uskutečňuje mezinárodní obchod (kupující přejímá zboží zpravidla ve značných vzdálenostech od sídla [bydliště] prodávajícího) projevují se i v úpravě povinností kupujícího, postarat se na účet prodávajícího o bezpečné uložení zboží, i když je oprávněně odmítá přijmout, pokud získal právo zbožím nakládat. K takto uloženému zboží má však kupující zadržovací právo k zajištění svých skladovacích a jiných výloh. Obdobná situace je v § 367 upravena, pokud jde o povinnosti prodávajícího při prodlení kupujícího.

Uložení zboží při prodlení protistrany má však mít pouze přechodný charakter a proto osnova zabraňuje tomu, aby strana, která je k uložení povinna, přebírala neúměrně tíživé závazky. Proto osnova umožňuje této straně, aby po předchozím upozornění druhé strany způsobem stanoveným v § 370 uschované zboží prodala na účet strany, která je v prodlení.

Při odstoupení od smlouvy vzniká stranám povinnost vrátit plnění, které na základě zrušené smlouvy obdržely, jak by to odpovídalo předpisům o bezdůvodném obohacení. Zákon nově řeší některé případy, kdy tato restituce je neuskutečnitelná a kdy aplikace předpisů o bezdůvodném obohacení (§ 703 a násl.) by mohla vést k pochybnostem o rozsahu práv a povinností stran. Stanoví proto v § 372 zásadu, že kupující není oprávněn odstoupit od smlouvy, jestliže nemůže vrátit prodávajícímu zboží ve stavu, v jakém je převzal. Z této zásady pak stanoví § 373 taxativně výjimky a v § 375 upravuje i případy, kdy nemožnost vrátit zboží v uvedeném stavu nastala teprve po odstoupení od smlouvy.

Osnova obsahuje novou a detailní úpravu, pokud jde o rozsah nároku na náhradu škody při porušení povinnosti z kupní smlouvy. Jde opět jednak o důsledné provedení snahy zabránit spekulaci s výší škody na straně poškozeného, jednak o odstranění sporů o určení výše škody, kterou nebývá snadné prokázat. Strana, která důvodně odstoupila od kupní smlouvy, má podle § 377 pouze nárok na tzv. abstraktní škodu, odpovídající rozdílu mezi cenou uvedenou ve smlouvě a běžnou cenou zboží platnou v době, kdy nejdříve mohla od smlouvy odstoupit. Vedle této škody má pouze na rok na úhradu skutečných a účelně vynaložených nákladů vzniklých z nesplnění smlouvy. Výjimku z této zásady představuje § 377 odstavec 3; jestliže kupující skutečně provede náhradní koupi nebo prodávající náhradní prodej a postupoval přitom s náležitou péčí, je rozhodná pro výpočet škody cena docílená při náhradním obchodě. V takovém případě je totiž spravedlivé přihlížet ke skutečně vzniklé škodě, ježto prvky spekulace a obtíže s důkazem výše škody jsou zde podstatně zmenšeny o náhradní prodej či koupi se musí poškozená strana však starat včas (§ 379). K zamezení bezdůvodného obohacení však stanoví § 378, že náhrada škody zjištěná podle předchozích zásad nesmí přesahovat skutečně vzniklou škodu, pokud by na její náhradu měl poškozený jinak podle zákona nárok.

Zákon upravuje podrobněji než dosud v § 380 a násl. přechod nebezpečí škody na zboží, a to nezávisle na vzniku vlastnického práva k zboží a stanoví jednoznačně, že toto nebezpečí přechází na kupujícího odevzdáním zboží.

Jedním z nejdůležitějších důsledků přechodu nebezpečí škody na zboží je povinnost kupujícího zaplatit plnou kupní cenu, jestliže došlo k ztrátě, zničení; poškození nebo znehodnocení zboží v době přechodu tohoto nebezpečí. Právně je nerozhodné, z jakých příčin škoda vznikla; proto v případě; že škoda byla způsobena třetí osobou, může nárok na náhradu škody v souvislosti s tím vzniklou uplatnit již jen osoba, na niž nebezpečí škody na zboží přešlo.

Nebezpečí škody přechází tedy odevzdáním zboží, přičemž odevzdáním je třeba ve smyslu ustanovení § 278 rozumět dodání zboží a jeho příslušenství uskutečněné podle smluvených, popřípadě zákonem stanovených podmínek. Jestliže prodávající dodá zboží vadné, nedojde proto k přechodu nebezpečí a důsledky přechodu nebezpečí nastanou teprve dodáním náhradního zboží, popřípadě podle § 305 odstavec 2.

Pro přechod nebezpečí na kupujícího má význam i ustanovení § 292 a 294 osnovy.

Vedle toho však nebezpečí škody na zboží přechází na kupujícího i tehdy, je-li v prodlení s převzetím zboží. Poněvadž jedním z nejdůležitějších důsledků tohoto prodlení jsou následky stanovené v § 234, stanoví zákon v § 381 podmínku, aby zboží - je-li určeno jen podle druhu - bylo odděleno od ostatního zboží a zřetelně označeno, že jde o zboží určené k plnění pro kupujícího, a aby kupující byl o uložení zboží vyrozuměn. Bez tohoto oddělení a vyznačení zboží nebylo by lze odlišit škodu na zboží, s nímž je kupující v prodlení, od ostatního zboží, náležejícího prodávajícímu.

K zamezení pochybností stanoví nově zákon v § 383, že ujednání určující místo, kam hradí prodávající dopravní náklady; neznamená samo o sobě určení místa přechodu nebezpečí škody na zboží. Tím řeší se výslovně otázka, která v praxi působila často potíže, a to zejména v souvislosti s výkladem podmínek Incoterms.

Zvláštní ujednání v kupní smlouvě

(K § 385 až 404)

Pod názvem "zvláštní ujednání v kupní smlouvě" řeší zákon práva a povinnosti stran, které vznikají v souvislosti s ujednáním stran a nepředstavují samostatnou smlouvu, nýbrž jsou toliko součástí smluvních ujednání zahrnovaných do kupní smlouvy.

Vedle institucí práva zpětné koupě, práva zpětného prodeje, koupě na zkoušku, výhrady výhodnějšího prodeje, výhrady výhodnější koupě a práva předkupního, které bývají porůznu upraveny v cizích občanských nebo obchodních zákonících i bez vztahu k zahraničnímu obchodu - nebyly však přesto většinou obsaženy v dosavadním čs. občanském zákoníku - upravuje zákon poprve i speciální otázky týkající se výlučně mezinárodního obchodního styku.

Jde především o ujednání o zákazu dalšího vývozu (reexportu) § 395 až 397, kterého se používá rovněž v modifikované formě v souvislosti s převzetím závazku, že zboží nebude dodáváno kupujícím do určité oblasti. Jde obvykle o určité zboží označené ochrannými známkami, nebo jiným podobným způsobem.

V některých případech má již prodávající sám podobný závazek vůči třetí osobě a musí se tedy ujednáním zákazu dalšího prodeje zajistit. Jindy vedou účastníky mezinárodního obchodního styku k ujednání zákazu dalšího vývozu pohnutky komerční a prodávající zahrnutím doložky do kupní smlouvy zabraňuje tomu; aby kupujícímu nekonkuroval, případně nekonkuroval jeho odběratelům, na jiných zahraničních trzích. Zákaz dalšího vývozu zavazuje kupujícího zabránit vývozu zboží ze stanovené oblasti bez ohledu na osobu, která zboží vyváží a odpovídá proto kupující prodávajícímu ve všech případech, kdy k takovému vývozu došlo bez ohledu na to, kdo jej uskutečnil. Vázat zákaz, vývozu pouze na osobu kupujícího by znamenalo znemožnit dosažení účelu, ke kterému má ujednání o zákazu dalšího vývozu sloužit.

Ujednání o omezení prodeje (§ 398 a násl.) vyskytuje se především v souvislosti s prodejem výrobního zařízení, kdy kupující, zejména v zemích méně hospodářsky vyvinutých, vynucují si závazek prodávajícího, že zařízení obdobné prodávanému zařízení neprodá do stanovené oblasti jinému zájemci, který by mohl představovat pro kupujícího konkurenci. Zákaz prodeje liší se od smlouvy o výhradním prodeji (§ 405) zejména v tom, že při omezení prodeje nedochází k dalšímu obchodnímu spojení mezi kupujícím a prodávajícím a kupující s koupeným zbožím dále neobchoduje, nýbrž koupené zboží slouží kupujícímu jen při jeho podnikatelské, obvykle výrobní činnosti. Poněvadž jde o velmi tíživý závazek pro prodávajícího, omezující rozvíjení obchodní činnosti, stanoví zákon přísné podmínky pro jeho vznik a donucující ustanovení omezuje i jeho účinky.

Zvláštní skupinu ujednání zahrnovaných do kupní ceny tvoří doložky týkající se určení kupní ceny. V této souvislosti dochází často k různým výkladům u použitých doložek, které přes svou složitost nebývají; pokud se týče účinků, ve smlouvě mnohdy dostatečně podrobně upraveny; zákon stanoví proto vykládací pravidla, která mají zabezpečit větší právní jistotu v mezinárodním obchodním styku. Na rozdíl od ustanovení § 343 až 344 uplatní se ustanovení § 403 a 404 pouze v případech, kdy měnová doložka nebo zlatá doložka byla zahrnuta přímo do kupní smlouvy a kdy účinky těchto doložek v smlouvě nebyly stanoveny jinak.

Potřebě zahraničního obchodu vyhovuje dále často užívaný případ tzv. klouzavé doložky (§ 401), významné zejména při dodávkách strojů a investičních zařízení zhotovovaných na zakázku. Přitom však se zákon omezuje jen na nejdůležitější cenové komponenty (cenové změny hlavních surovin), kdežto zařazení dalších komponentů; které jsou obtížně zjistitelné (např. mzdové změny), přenechává zvláštnímu ujednání stran. Při vymezování pojmu suroviny; je třeba vycházet nikoliv, objemového; nýbrž hodnotového hlediska.

Jestliže strany nezahrnuly klouzavou doložku do smlouvy, jsou cenové úpravy, bez dohody stran vyloučeny; pokud by však radikální důsledky změn výrobních či jiných nákladů dosáhly zmaření základního účelu smlouvy, nastaly by účinky § 275, jestliže by bylý splněný podmínky tam stanovené.

Smlouvy uzavřené v souvislosti s kupní smlouvou

(K § 405-418)

Osnova upravuje nově, a to i ve srovnání se zahraničními právními řády, nejen kupní smlouvu, ale i smlouvy, které jsou v souvislosti s kupní smlouvou uzavírány, i když jsou samostatně a netvoří její součást.

K nejvýznačnějším patří smlouva o výhradním prodeji. S jejím uzavřením je spojena povinnost dodavatele nedodávat do určité oblasti nikomu jinému; než určitému odběrateli. Tato smlouva nezakládá ani povinnost zboží kupovat, ani povinnost zboží prodávat, a tyto účinky mohou nastat jen na základě uzavřených konkrétních kupních smluv.

Uzavření smlouvy o výhradním prodeji přináší převážný prospěch kupujícímu a pro prodávajícího je značně tíživé, neboť omezuje jeho obchodní aktivitu. Proto by nebyla platná smlouva, v níž by nebyl závazek prodávajícího vymezen jak co do prostoru, tak i co do zboží. Lze však uzavřít smlouvu o výhradním prodeji i pro oblast celého světa, pokud je to ve smlouvě výslovně uvedeno; nebo na veškeré zboží, které prodávající v dané době vyrábí nebo kterým obchoduje, pokud je ve smlouvě vyjmenováno.

Aby nemohl výhradní odběratel zneužit smlouvu o výhradním prodeji tím, že by ji uzavřel k dosažení blokování dodavatelé na určitém trhu, umožňuje dodavateli osnova v § 409, aby od smlouvy odstoupil; jestliže výhradní odběratel nedodržel časové rozvržení odběru zboží předpokládaného i smlouvou nebo odebírá-li zboží od jiného dodavatele. Množství odběru zboží nemusí být v smlouvě přesně vyznačeno; nýbrž na vůli stran lze usuzovat i z okolností, za níž byla smlouva uzavřena. Poněvadž odběratel; není povinen zboží, jehož odběr strany předpokládaly, koupit a není mu dána povinnost neodebírat totéž zboží od jiného dodavatele; nepřísluší prodávajícímu při odstoupení od smlouvy podle § 409 nárok na náhradu škody. Naproti tomu při porušení povinnosti dodavatele, stanovené v § 409, odstavec 2, má odběratel nárok na náhradu škody.

Úprava o výhradním odběru, jakož i smlouva o přednostním odběru a přednostním prodeji přihlíží k ekonomické charakteristice těchto smluv vyskytujících se, podobně, jako smlouva o výhradním prodeji, pouze v obchodním styku, na němž alespoň na jedné straně se účastní kapitalistický podnikatel. Úprava soustřeďuje se na otázky v praxi nejvíce sporné a předchází tak případným sporům.

Smlouvy o vázaných obchodech

(K § 419-424)

V souvislosti s uskutečňováním mezinárodního obchodního styku docházívá k právním vztahům; které jsou především důsledkem vázaného devizového hospodářství a jiných omezení platebního nebo obchodního styku mezi dvěma nebo více státy. V této souvislosti jsou charakteristické tzv. vázané obchody, mezi něž patří zejména obchody junktimové, reciproční a obchody výměnné (kompenzační). Při těchto obchodech účastní se zpravidla několik stran a dochází při nich ke komplikovaným právním vztahům, které v případě nedostatku speciální podrobné smluvní úpravy musí pomáhat řešit dostatečná úprava v zákoně. Osnova proto upravila subsidiárně nejtypičtější právní otázky; které se v souvislosti s uskutečňováním vázaných obchodů vyskytují. K zákonné úpravě dosud - pokud je známo - nikde v zahraničí nedošlo.

Osnova rozlišuje vázané obchody dvojího druhu. Na jedné straně tzv. smlouvy závislé, mezi něž řadí obchody junktimové a reciproční, a na druhé straně vícestranné smlouvy výměnné; kam spadají tzv. obchody kompenzační; pokud se na nich podílejí více než dvě strany. Dvojstranné kompenzační obchody spadají pod smlouvu o výměně.

Osnova nepovažuje za nutné rozlišovat právní úpravu mezi obchody junktimovými, při nichž závislost smlouvy na smlouvě jiné je motivována nepříznivým vývojem clearingové platební bilance pro jednu stranu, a smlouvami recipročními, ke kterým dochází, jestliže se naskytne možnost dalšího rozvíjení hospodářských styků, ve srovnání s rozsahem předpokládaným, v obchodní dohodě. Rozdíl mezi nimi spočívá pouze v účelu, kterým se závislost smlouvy sleduje, nikoliv ve vlastní povaze této závislosti.

Jiná je situace u tzv. kompenzačních obchodů (vícestranných výměnných obchodů), které se od závislých smluv zásadně liší tím; že při nich dochází k peněžnímu styku mimo rámce určitého státu. Zatím, co tedy závislých smluv se užívá především ve styku mezi státy mezi nimiž je platební styk smluvně upraven a dochází tudíž i k skutečnému placení kupní smlouvy, i když zpravidla prostřednictvím clearingu; kompenzační obchody se používají především tam, kde takový styk je nemožný nebo alespoň obtížný. Tato odlišná hospodářská praxe vyžaduje i odlišnou právní úpravu.

Při recipročních a junktimových obchodech nejsou strany smlouvy hlavní a smlouvy vedlejší spolu smluvně vázány a nemají ani přímý obchodní styk; proto i vzájemný vztah těchto smluv je mnohem volnější, než tomu je u vícestranných výměnných obchodů. Z tohoto důvodů také není v § 419 stanoveno solidární ručení (jako je tomu v § 423 pro účastníky vícestranného obchodu) a podle povahy věci se nemůže ani uplatnit ustanovení § 422, ani ustanovení 420 odstavec 2 a 3, jakož i ustanovení § 421.

Účelem úpravy závislých smluv je vyloučit možnost domáhat se plnění hlavní smlouvy, aniž by byla splněna smlouva vedlejší. S přihlédnutím k tomu je stanoven i charakter podmínky, na niž je závislá platnost smlouvy hlavní.

Naopak důsledkem sepjetí stran při vícestranných výměnných obchodech (kompenzačních obchodech) podle § 420, odstavec 2 vzniká každému z účastníků přímý nárok na plnění z výše stanoveného výměnnného obchodu podle předpisů o smlouvách ve prospěch třetího, avšak účastníci nemohou smlouvu zrušit nebo ji změnit bez souhlasu účastníka, jemuž je plnění určeno. Význam tohoto ustanovení se projeví jednak při řešení otázky aktivní legitimace, jednak při otázce, komu např. má být oznamována vadnost dodávky, dále na tom mají být požadovány reklamační nároky atd. Vedle toho tato úprava umožňuje, aby uskutečnění vícestranného výměnného obchodu zachoval některý účastník tím, že vstoupí na místo jiného účastníka, který plnění odmítl.

Poněvadž při vícestranných výměnných obchodech nemá dojít v zásadě k peněžnímu styku mimo hranice téhož státu, upravuje osnova i oprávnění stran při porušení smlouvy tak, že v § 421 omezuje možnost odstoupení od smlouvy a z reklamačních nároků vylučuje nárok na slevu z kupní ceny, který předpokládá platební styk. Oprávněnému účastníku jsou zachovány zbývající ostatní formy reklamačních nároků, zejména právo žádat náhradní dodávku, opravu apod.

Tím je vyloučeno uplatnění těch nároků, které by se dotkly i ostatních účastníků obchodu a které by mohly uskutečnění celého vícestranného výměnného obchodu znemožnit.

Použití ustanovení § 420-423 nelze použít na případy, kdy výměnného obchodu se zúčastní pouze dvě strany, neboť tyto obchody pojmově spadají pod smlouvu o výměně a řídí se proto podle § 420 odstavec 3 jejími předpisy.

Naproti tomu není překážkou pro analogické použití předpisů o vícestranných obchodech okolnost, že jen u některých účastníků má být kupní cena vyrovnána v rámci téhož státu, zatímco jiní účastníci si vzájemná nároky v mezinárodním platebním styku vyrovnávají.

K zvýšení právní jistoty v mezinárodním obchodním styků vylučuje v § 419 osnova uplatnění § 361-365 na vícestranné výměnné obchody v těch případech; kdy účastník má plnit z vícestranného výměnného obchodu a nedostalo se mu ještě plnění od jiného účastníka majícího sídlo na území téhož státu. Toto ustanovení se však uplatní pouze; má-li být plněno účastníkům majícím sídlo (bydliště) na území cizího státu.

Tentýž princip, tj. zvýšená ochrana vztahů mezi účastníky majícími sídlo na území rozdílných států před vztahy mezi účastníky majícími sídlo na území téhož státu, kterou zákon normuje v zájmu rozvíjení mezinárodního obchodního styku projevuje se i v ustanovení § 423. Podle tohoto ustanovení ručí účastníci mající sídlo (bydliště) na území téhož státu za plnění, které má poskytnout některý z nich vůči účastníku majícímu sídlo (bydliště) na území jiného státu.