Vznik a obsah smluv

(K § 106-123)

Osnova rozlišuje mezi podstatnými a nepodstatnými částmi smlouvy. K zvýšení právní jistoty při posuzování, zda určitý kontrakt vznikl či nikoliv, stanoví zásadu, že smlouva je uzavřena, jakmile se strany dohodnou o jejich podstatných částech, při čemž tyto části jsou zákonem definovány (§ 106). Za podstatné části smlouvy považují se především skutečnosti uvedené v základních ustanoveních pro jednotlivé druhy smluv ve zvláštní části závazkového práva a kromě toho ještě další skutečnosti, o nichž alespoň jedna ze stran při jednání o uzavření smlouvy dala na jevo; že dohoda o nich je předpokladem uzavření smlouvy. Poněvadž innominátní kontrakty nejsou v hlavě IV definovány dochází u nich k uzavření smlouvy, jakmile se strany dohodnou o všech skutečnostech, o nichž jedna ze stran dala najevo, že dohoda o nich je předpokladem uzavření smlouvy, tedy jakmile se strany dohodnou o obsahu smlouvy.

Osnova nevyžaduje, aby všechna práva a povinnosti stran byly smlouvou upraveny, nýbrž stanoví zásadu, že právo a povinnosti, jejichž úprava není ve smlouvě dohodnuta, řídí se tímto zákonem a obchodními zvyklostmi, pokud jsou obecně zachovávány v mezinárodním styku v příslušném obchodním odvětvi. Tím se tedy neuznává používání zvyklostí (obyčejů) jako jednoho ze základních pramenů práva. Půjde jen o subsidiární použití obecně uznávané obchodní zvyklosti v tomto omezeném rozsahu k vyplnění mezer v smluvní úpravě a tyto zvyklosti mohou být takto použity jen proto, že to zákon stanoví.

Obchodní zvyklosti lze užít, jen pokud doplňují smlouvu a ustanovení zákona a nejsou s nimi v rozporu (§ 118). Pokud by však strany použití určitých zvyklostí přímo smluvily, mělo by jejich použití pro stanovení práv a povinností stran přednost i před dispozitivními ustanoveními zákona, nebo by bylo nutné je považovat za součást smlouvy. Vztah mezi právy a povinnostmi stanovenými ve smlouvě a právy a povinnostmi stanovenými zákonem, pokud by byly vzájemně v rozporu, vyplyne z právní povahy těchto zákonných ustanovení. Dispozitivní ustanovení zákona použijí se pouze, nestanoví-li smlouva něco jiného, kdežto kogentní ustanovení je třeba aplikovat, i kdyby smlouva obsahovala odlišnou úpravu.

Osnova spojuje s návrhem na uzavření smlouvy určité právní následky, které se liší podle toho, zda jde o závazný návrh na uzavření smlouvy, či jen o návrh nezávazný. K vzniku těchto následků však je zapotřebí, aby návrh na uzavření smlouvy měl náležitosti stanovené v § 108. Návrh tedy musí obsahovat aspoň podstatné části navrhované smlouvy, jinak se považuje pouze za výzvu k podání návrhu na uzavření smlouvy. Proto napříkl. nelze považovat za návrh na uzavření smlouvy ve smyslu zákona zaslání ceníků, inserce v novinách a podobně, i když obsahují i cenové, případně i jiné dodací podmínky, poněvadž v nich není stanoven konkrétní předmět plnění a nejsou popřípadě adresovány určité osobě.

Osnova vychází ze zásady spočívající na závaznosti návrhu na uzavření smlouvy (§ 109); jež se projeví v tom, že návrh, který došel druhé straně, nelze již jednostranně odvolat; takový návrh zanikne teprve uplynutím lhůty, po kterou závaznost trvá, a jež vyplyne buď z obsahu návrhu nebo přímo ze zákona. Další důsledek této zásady se projeví v tom, že k uzavření smlouvy na základě závazného návrhu postačí shodný projev vůle druhé strany; kdežto u nezávazného návrhu na uzavření smlouvy vznikne teprve tím, že nabízející bez zbytečného odkladu po přijetí návrhu neoznámí druhé straně; že smlouvu odmítá uzavřít (§ 111).

V souladu s vývojem práva mezinárodního obchodu pamatuje zákon nově také na uzavírání smluv s použitím vzorů smluv, jestliže jsou oběma stranám známy (§ 116). Pro zjištění shodné vůle stran při vzniku smlouvy platí zásada doručení přijetí návrhu smlouvy (§ 115), pouhé odeslání přijetí návrhu tedy ještě nestačí. Ustanovení § 117 pamatuje ve shodě s moderní obchodní praxí na různá mezinárodně uznávaná pravidla, která obsahují detailní vyklad některých v mezinárodním obchodě užívaných doložek. Patří sem například "Incoterms 1953", tj. výklad některých obchodních termínů vydaný Mezinárodní obchodní komorou v Paříži.

V § 119 až 122 upravuje nově osnova tak zvané pactum de contrahendo, jímž se přebírá závazek uzavřít určitou budoucí smlouvu. Pro vznik tohoto závazku předepisuje jednak písemnou formu, jednak stanoveni doby, do kdy má být budoucí smlouva uzavřena. Poněvadž smlouva o budoucí smlouvě má umožnit vznik závazků i ohledně smlouvy, o jejímž obsahu nedošlo mezi stranami ještě k dohodě, není zapotřebí, aby budoucí smlouva byla určena v plném rozsahu, nýbrž postačí, aby byl určen alespoň předmět plnění obou stran a nevadí, jestliže v předběžné smlouvě nejsou stanoveny ostatní podstatné části budoucí smlouvy. Z požadavku, aby v smlouvě byl dohodnut předmět budoucího plnění obou stran vyplývá, že např. v smlouvě o uzavření budoucí kupní smlouvy musí již být určena i kupní cena. Toto ustanovení ovšem nevylučuje, aby smlouva o uzavření budoucí smlouvy byla uzavřena i ohledně smluv, při nichž plní pouze jedna strana. Poněvadž osnova upravuje předběžnou smlouvu jako zvláštní smluvní typ, u něhož vyžaduje písemnou formu a ještě další náležitosti, nemohou mít právních následků jiné innominátní kontrakty, které by sledovaly podobný účel, a u nichž by tyto náležitosti nebyly splněny.

Nedodrží-li zavázaná osoba svou povinnost uzavřít budoucí smlouvu, má oprávněná strana pouze nárok na náhradu škody vzniklou porušením takové povinnosti, kdežto domáhat se uzavření smlouvy může pouze v případě, kdy takový nárok mu smlouva přímo zajišťuje. Osnova současně obsahuje pro ten případ i zásady, podle kterých má být chybějící obsah smlouvy doplněn. Z těchto zásad je třeba vycházet nejen při doplňování chybějícího obsahu smlouvy při jeho stanovení soudem nebo jiným oprávněným orgánem nebo oprávněnou osobou, nýbrž při posuzování, zda zavázaná osoba porušila svůj závazek a zda je povinna k náhradě škody. Předběžnost celého závazku projevuje se zvláště výrazně přijetím zvláštní zásady rebus sic stantibus (§ 122) která se liší od obecné, úpravy této zásady stanovené v § 275 zákona.

Ustanovení o předběžné smlouvě užije se přiměřeně i na uzavřené smlouvy, u nichž si strany dohodly, že jejich obsah určitým způsobem doplní dodatečné (§ 123). Od ustanovení § 113 liší se předpoklady pro právní účinky tohoto ustanovení tím, že strany musí vyjádřit vůli, aby smlouva platila, i když k dohodě o zbytku obsahu smlouvy nedojde.

Společné závazky a společná práva

(K § 124-132)

Ustanovení § 124 stanoví vyvratitelnou právní domněnku, že je-li několik dlužníků zavázáno k témuž plnění, jsou zavázáni solidárně; u solidárních závazků plněním jednoho dlužníka zaniká povinnost ostatních dlužníků plnit závazek věřitelům. Blíže jsou pak stanoveny i vztahy mezi dlužníky solidárně závaznými a pravidla pro uplatnění regresních nároků.

V § 131 je upravena věřitelská solidarita; účinky tohoto ustanovení se mohou uplatnit bez ohledu na to, zda jde o plnění dělitelné či nedělitelné. Je-li však plnění dělitelné, může podle § 130 dlužník plnit každému věřiteli v případě pochybností pouze podíl pohledávky na něj připadající; jde-li o plnění nedělitelné, může pak požadovat plnění kterýchkoliv z věřitelů.

Závazky ve prospěch a k tíži třetího

(K § 133-137)

Zákon připouští i uzavření smlouvy ve prospěch třetí osoby. Právní postavení této třetí osoby liší se podle toho, zda projevila vůli plnění, v její prospěch smluvené přijmout, či nikoli, resp. zda-li toto splnění odmítla. Úprava je přizpůsobena potřebám mezinárodního obchodu a zejména bere zřetel i na tzv. vícestranné výměnné obchody (§ 420 až 423).

Nově je upraveno uzavírání smlouvy k tíži třetího. Stanoví se v § 137 zásada, že slíbí-li někdo někomu plnění třetí osoby, neznamená to ani závazek slibujícího plnit místo třetí osoby, tím méně závazek této třetí osoby. Pouze zaváže-li se někdo za plnění třetí osoby písemně, je slibující povinen nahradit škodu, kterou nedodržením tohoto závazku druhá strana utrpí. Případy zde upravené třeba lišit od ručení za třetí osobu, kdy již existuje právní vztah mezi dlužníkem a věřitelem, a kdy zavazující pouze přejímá ručení za splnění závazku z toho vyplývajícího, jakož i od případu, kdy zavazující osoba přejímá závazek splnit závazek sama prostřednictvím třetí osoby.

Změny v subjektech závazků

(K § 138-157)

Na rozdíl od dosavadní úpravy nepožaduje osnova k postupu pohledávky průkaz o platném důvodu postupu pohledávky. Jinak se osnova opírá v podstatě o ustanovení dosavadního obč. zákoníka, které přizpůsobuje potřebám zahraničního obchodu. Osnova přebírá i obecně uznávanou zásadu; že námitky proti pohledávce, které měl dlužník v době postupu, zůstávají mu zachovány i po postupu vůči postupníkovi. Nově je však stanoveno v zájmu právní jistoty v mezinárodním obchodním styku, že dlužník musí postupníkovi oznámit své pohledávky vůči postupiteli bez zbytečného odkladu po té, co se o postoupení pohledávky dověděl (§ 143).

Osnova zachovává v podstatě i ustanovení dosavadního občanského zákoníka o převzetí dluhu a poukázce, stanoví však s ohledem na potřebu bankovního práva speciální úpravu akreditivu v hlavě IV (§ 152 odstavec 2); z toho plyne, že pro akreditiv neplatí ustanovení o poukázce ani podpůrně.

Zajištění závazků

(K § 158-210)

Osnova v těchto ustanoveních shrnuje všechny způsoby zajištění závazku, bez ohledu zda jde o instituty práva závazkového či věcného. Jejich funkce, tj. zajištění závazku, odůvodňuje i jejich systematické uřazení do hlavy III, obsahující obecná ustanovení o závazcích.

Osnova upravuje podrobným způsobem zástavní právo, které představuje v mezinárodním obchodním styku jeden z nejdůležitějších prostředků k zajištění splnění závazků. Ve shodě se zásadou oprostit právní úpravu mezinárodního obchodního styku od všech zbytečných formalit, umožňuje, aby zástavní právo, pokud bylo ujednáno písemně, vzniklo i bez odevzdání věci. V zájmu právní jistoty však stanoví v 169 povinnost, aby v těchto případech zástavce zastavovanou věc označil, případně, aby věc byla dána alespoň jiné osobě nebo aby vznik zástavního práva byl jinak patrný pro třetí osoby. Pokud tyto podmínky by nebyly splněny, vznikne zástavní právo s působností jen vůči zástavci a nikoliv s účinností vůči třetím osobám (§ 170). Porušení povinnosti stanovené v § 169 má za následek jeho povinnost k náhradě škody.

K platnosti smlouvy o zřízení zástavního práva se vyžaduje, aby ve smlouvě byla určena jednak zástava, jednak pohledávka, která se zajišťuje. Požadavek určení zajištěné pohledávky musí se pohybovat v rámci § 158, tj. musí být stanoven rozsah pohledávky i jejího příslušenství. Platnosti zástavní smlouvy však nebráni, jestliže pohledávka má teprve vzniknout, nebo jestliže zástava má sloužit k zajišťování pohledávek vzniklých z obchodního spojení teprve později.

Zástavnímu věriteli poskytuje se obdobná ochrana jako vlastníku při nabytí věci od nevlastníka, pokud byla zastavená věc zatížena právem neslučitelným s právem zástavním. Zástavní právo působí i vůči právům třetích osob, jestliže zástavní věřitel přijme při odevzdání zástavu v dobré víře.

Obsah zástavního práva shoduje se v podstatě s dosavadní právní úpravou, případně s obdobnými úpravami v zahraničí. V zájmu pružného obchodního styku a umožnění rychlé likvidace závazků převzatých v mezinárodním obchodním styku není zapotřebí, aby zástavní věřitel při nesplnění zajištěné pohledávky napřed žaloval na její přiznání a teprve v rámci výkonu rozhodnutí použil zástavy k uspokojení své pohledávky, nýbrž osnova mu umožňuje, aby svého uspokojení docílil za stanovených podmínek přímo ze zastavené věci.

Pokud mezi stranami není ujednáno nic jiného, může věřitel docílit svého uspokojení pouze ze soudního prodeje zástavy; jestliže však má zástavu u sebe a měl-li to písemně ujednáno, může sám dát zástavu prodat ve veřejné dražbě. Není-li pochybností o výši ceny zástavy tím, že zástava má úředně stanovenou cenu, může ji zástavní věřitel prodat za tuto cenu z volné ruky.

Zástavní právo může vzniknout vedle smlouvy i přímo ze zákona. Takové zákonné zástavní právo má např. skladovatel podle § 469, nebo dopravce podle § 563 a zasilatel podle § 546.

K zajištění nároků vzniklých v souvislosti s mezinárodním obchodním stykem upravuje osnova i právo zadržovací. V rámci ust. § 185 může ten, kdo má věc u sebe a je povinen ji vydat určité osobě, odpírat její vydání, pokud mu nebude upražena pohledávka retenčním právem zajištěná. Na rozdíl od zástavního práva nemůže oprávněná osoba, která věc zadržuje, dosáhnout uspokojení svého nároku přímo ze zadržené věci, nýbrž musí napřed soudně uplatnit svůj nárok a zadržená věc může sloužit k jeho uspokojení pouze při výkonu soudního rozhodnutí. Věcný charakter zadržovacího práva uplatní se mimo jiné i v tom, že věřitel má při výkonu soudního rozhodnutí přednostní nárok na uspokojení z výtěžku soudního prodeje zadržené věci před každým jiným věřitelem.

Při úpravě smluvní pokuty vychází osnova podobně jako dosud z povahy smluvní pokuty jakožto paušalizované náhrady škody. Proto při porušení smluvní povinnosti smluvní pokutou zajištěné nemusí oprávněná osoba prokazovat ani, že jí vznikla škoda, ani v jaké výši. Převyšuje-li však škoda způsobená porušením povinnosti zajištěné smluvní pokutou výši smluvní pokuty, není věřitel oprávněn požadovat další náhradu škody. Dlužník však nemůže odpírat splnění svého závazku tím, že je ochoten zaplatit smluvní pokutu, a věřitel může požadovat vedle pokuty i věcné plnění.

Ustanovení o smluvní pokutě použije se i pro případy, kdy tato pokuta (penále) není ujednávána přímo mezi stranami, nýbrž je stanovena například v mezistátních smlouvách, jak plyne z ustanovení § 191 odstavec 1.

K vzniku ručení není podle § 195 zapotřebí dohody mezi ručitelem a věřitelem, nýbrž k jeho vzniku postačí i jednostranné prohlášení ručitele, pokud je učiněno v písemné formě a vyplývá z něho, že ručitel se zavazuje uspokojit věřitele v případě, že dlužník svůj závazek nesplní.

Ze zásady, že závazek z ručení předpokládá platný závazek dlužníka ručením zajištěný, je stanovena v § 196 odst. 2 výjimka pro případy, kdy tento závazek je neplatný jen pro nedostatek způsobilosti dlužníka, pro nedostatek formy právního úkonu nebo pro omyl dlužníka, o němž ručitel v době převzetí ručení věděl nebo vědět musel.

Závazek ručitele je - stejně jako v dosavadní úpravě - subsidiární a může být uplatněn pouze, nesplní-li závazek hlavní dlužník. K odstranění pochybností stanoví zákon i přesně rozsah ručení, které v potřebné míře rozšiřuje. Náhradu škody vzniklé z porušení dlužníkova závazku je ručitel povinen uhradit však pouze tehdy, jestliže rovněž porušil svůj závazek z převzatého ručení (§ 198).

Na rozdíl od ustanovení § 94, odstavec 1 stanoví osnova v § 206 pro přechod důkazního břemene při uznání závazku písemnou formu, poněvadž důsledky tohoto uznání jsou pro dlužníka tíživější. Zajištěni závazku je konečně možné také formou zajišťovacího převodu a poskytnutím jistoty, které osnova proti dosavadnímu stavu lépe přizpůsobuje potřebám zahraničního obchodu.

Splnění závazku

(K § 211-228)

Dlužník splní svůj závazek, jestliže jej splní nejenom včas; ale i řádně, jinak je, v prodlení podle § 229 a násl. jestliže mají obě strany plnit vzájemná zároveň; zejména podle § 361 osnovy, může se domáhat plnění závazku druhé strany jen ten, kdo dřív splnil svůj závazek nebo kdo je ochoten a schopen jej splnit. Nemůže proto požadovat plnění ani ten, kdo sám nebude moci splnit svůj závazek pro nemožnost plnění. Pokud některá ze straň měla plnit svůj závazek předem, může odmítat své plnění pouze tehdy, jestliže plnění druhé strany bylo ohroženo a o okolnostech ohrožujících plnění druhé strany věřitel nevěděl v době uzavření smlouvy. Na rozdíl od dosavadní úpravy obč. zákoníka může věřitel odstoupit od smlouvy, jestliže druhá strana v přiměřené lhůtě ohrožené splnění závazku nezajistí.

S ohledem na praxi je do zákona zařazeno ust. § 214, jímž je výslovně vyloučena možnost odpírat plnění nebo odstoupit od smlouvy podle § 213 jen proto, že jiný závazek než závazek z téhož právního vztahu, nebyl splněn včas a řádně. Výjimku z této zásady představuje § 363, odstavec 2, která vyplývá z toho, že placení kupní ceny je v podstatě závislé pouze na platební způsobilosti kupujícího nebo jeho ochotě, platit kdežto včasnému plnění prodávajícího může být; zabráněno různými jinými faktory.

Pokud jde o místo a dobu plnění vychází osnova z dosavadní úpravy obč. zákoníku, která se v praxi zahraničního obchodu v podstatě osvědčila.

Prodlení dlužníka

(K § 229 a 234)

Poněvadž hospodářské účinky při úplném nesplnění závazku nebo při plnění v rozporu se smluvní povinností dlužníka se v podstatě neliší, nečiní ani osnova rozdílu v tomto směru a stanoví, že dlužník je v prodlení, nesplnil-li svůj závazek řádně nebo včas. Při prodlení dlužníka může věřitel buď nadále na splnění závazku trvat, nebo od smlouvy odstoupit. Při odstoupení od smlouvy je však povinen postupovat podle § 235 a násl. Věřitel kromě toho může požadovat na dlužníkovi náhradu škody, která mu vznikla nesplněním závazku a to bez ohledu na to, zda k nesplnění závazku došlo zaviněním dlužníka či nikoliv. Osnova vychází totiž ze zásady objektivní odpovědnosti, tj. odpovědnosti za nesplnění závazku (§ 151); od povinnosti k náhradě škody způsobené nesplněním závazku je dlužník osvobozen pouze, jsou-li splněny předpoklady ustanovení § 152. Zanikne-li závazek proto, že se jeho splnění stalo nemožným po jeho vzniku, může věřitel požadovat pouze náhradu škody, ovšem opět jen v případech, není-li dlužník od této povinnosti osvobozen podle ustanovení § 152.

V zájmu dodržování převzatých závazků stanoví osnova, že u peněžitých závazků vychází se při výpočtu úroků z prodlení z úřední eskontní sazby, případně zákonné úrokové sazby, platné v zemi dlužníka v době prodlení zvýšené o 1 %.

Osnova nepřijímá zásadu Haagského návrhu, že úroky z prodlení se určují podle země věřitele, poněvadž tato úprava by při rozdílné eskontní sazbě platné v zemi dlužníka a v zemi věřitele mohla vést k nedodržování smluvních závazků; dlužník by mohl být při svém prodlení zvýhodněn tím, že by byl povinen platit nižší úrokovou sazbu, než jakou docílí použitím dluhovaných peněz při platné výši eskontní sazbě své země.

Úroky z prodlení mají věřitele odškodnit, proto může věřitel požadovat náhradu škody vzniklé nesplněním peněžitého závazku jen potud, pokud tato škoda není kryta úroky z prodlení (§ 231, odstavec 3). Povinnost platit úroky z prodlení se však opírá o speciální ustanovení § 231 a nikoliv o § 251, takže dlužník se nemůže zbavit povinnosti zaplatit úroky z prodlení tím, že prokáže, že mu zabránily splnit závazek okolnosti vylučující odpovědnost (§ 252).

Podle § 232 přechází na dlužníka, který je v prodlení, i nebezpečí škody na věci; jež je předmětem závazkového poměru. Dlužník je v tom případě povinen nahradit škodu na věci; bez ohledu na to, zda ji sám způsobil či nikoliv, dokud neprokáže, že škodu na věci způsobil věřitel nebo vlastník věci. Osnova zabraňuje neoprávněnému prospěchu věřitele tím, že dlužník neodpovídá za škodu na věci, jestliže prokáže, že by škoda na věci nastala, i kdyby své povinnosti dodržel.

Prodlení věřitele

(K § 233-234)

S přihlédnutím k povaze věci liší se obsah nebezpečí škody na věci při prodlení věřitelově od obsahu tohoto nebezpečí a jeho důsledků stanovených při prodlení dlužníka (§ 232). Zákon stanoví nejen věřitelovo právo požadovat plnění, nýbrž i jeho povinnost řádně nabídnuté plněni převzít a případně poskytnout potřebné spolupůsobení k tomu, aby dlužník mohl svůj závazek splnit. Proto je věřitel, porušil-li tuto svou povinnost, povinen nahradit dlužníkovi náklady a škody, které mu prodlením věřitelovým vznikly. Další důsledek věřitelova prodlení spočívá v tom, že je-li předmětem plnění věc, přechází na něho nebezpečí škody na věci po dobu jeho prodlení, a to bez ohledu na to, kdy by jinak toto nebezpečí vzhledem k danému právnímu vztahu přešlo.

Odstoupení od smlouvy

(K § 235 a 244)

Osnova přikládá zásadní význam rozlišování mezi podstatným a nepodstatným porušením smlouvy, jež je v souladu s moderními tendencemi při úpravě tzv. práva mezinárodní koupě. Toto rozlišování je rozhodné při vymezení možnosti věřitele odstoupit od smlouvy pro prodlení dlužníka. Jestliže smluvní závazek byl porušen podstatným způsobem, muže věřitel odstoupit od smlouvy bez odkladu, kdežto byl-li porušen pouze nepodstatným způsobem je věřitel povinen dlužníkovi stanovit dodatečnou přiměřenou lhůtu k splnění závazku, a teprve nedojde-li k splnění závazku v této lhůtě, může od smlouvy odstoupit. Aby se zároveň zamezilo spekulaci věřitele s odstoupením od smlouvy, stanoví se zásada, že odstoupení je účinné, jen jestliže věřitel oznámí dlužníkovi, že od smlouvy odstupuje bez zbytečného odkladu po té, kdy se o porušení závazku dověděl. Z téhož důvodu nemůže věřitel měnit bez souhlasu druhé strany své rozhodnutí, pokud jde o odstoupení od smlouvy nebo setrváni na splnění závazku.

Při vymezení rozdílu mezi podstatným a nepodstatným porušením smlouvy přihlédla osnova k Haagskému návrhu, avšak jeho myšlenky posoudila kriticky ve shodě s potřebou zavést jasné rozlišovací znaky. Haagský návrh totiž vychází výhradně ze subjektivního hlediska při posuzování, zda dlužník věděl nebo musel vědět v době uzavření smlouvy, že by byl věřitel smlouvu neuzavřel, kdyby porušení smlouvy předvídal; osnova považovala v zájmu zvýšení právní jistoty za nutné tato subjektivní hlediska oboustranně objektizovat tím způsobem, že pohnutka uzavření smlouvy, která je pro toto hodnocení rozhodující, musí být vyjádřena přímo ve smlouvě pohnutkou uzavření smlouvy rozumí se vlastní účel smlouvy, k jehož přímému dosaženi byla smlouva uzavřena a nelze na tento účel např. usuzovat jen ze způsobu, jakým byla stanovena kvalita předmětu plnění, jako stanovením výkonů, které má docilovat strojní zařízení nebo podobně. Osnova postupuje obdobně také při zjišťování podstatných náležitostí smlouvy podle § 106, resp. při zjišťování účelu § 275.

Zvolenou úpravou se z jedné strany zachovává pružné hodnocení mezi podstatným a nepodstatným porušením smlouvy s přihlédnutím k tomu, zda účel smlouvy sledovaný věřitelem je ohrožen, či nikoliv, a nikoliv tedy pouze s přihlédnutím k formálnímu hodnocení, zda byla porušena podstatná náležitost smlouvy či nepodstatná, z druhé strany se však předchází nebezpečí, že hodnocení účelu smlouvy a subjektivního vztahu stran bude přenecháno celé řadě okolností, jejichž důkaz či význam nemůže být spolehlivě hodnocen. Účel smlouvy představující pohnutku uzavření smlouvy musí být vyjádřen přímo ve smlouvě a nepostačí, jestliže je stranám znám jen z korespondence nebo z jednání, jež se vedlo před uzavřením smlouvy. Poněvadž podstatné porušení má velmi vážně právní důsledky pro dlužníka, mohou nastat jeho účinky pouze tehdy, jestliže nejsou žádné pochybnosti o tom, že se v daném případě skutečně jedná o podstatné porušení.

Dlužník je oprávněn odstoupit nejen ohledně plnění, s kterým je ještě dlužník v prodlení, nýbrž i ohledně dílčího plnění, které již obdržel, prokáže-li, že toto přijaté plnění nemá pro něho hospodářský význam bez včasného splnění závazků, s kterým je dlužník v prodlení. Hospodářský význam je také třeba hodnotit objektivně s přihlédnutím k účelu, kterému plnění mělo v daném případě sloužit, a to v době porušení závazku. V § 241 odst. 1 a 242 je stanova na možnost odstoupit od smlouvy ještě před tím, než dojde k vlastnímu porušení závazku, a to pro případy, kdy by vyčkávání s odstoupením od smlouvy až do doby plnění bylo pouhým formalismem, který by neprospíval mezinárodnímu obchodu.

Odstoupením od smlouvy zanikají veškerá práva a povinnosti přijaté smlouvou a oprávněnému náleží nárok na náhradu škody, jsou-li splněny podmínky ustanovení 251. S přihlédnutím k potřebám praxe a k zamezení zbytečných rozporů stanoví osnova výslovně, že odstoupení od smlouvy se nedotýká platnosti dohody mezi stranami o způsobu řešení sporů ze smlouvy, takže lze např. nárok na náhradu škody uplatňovat v rozhodčím řízení i na základě rozhodčí doložky, jež byla součástí smlouvy, u níž došlo k odstoupení.

Odstoupením od smlouvy zaniká právní důvod plnění a proto strana, která plnění přijala, je povinna je vrátit podle předpisů o bezdůvodném obohacení (§ 703 až 715). Zvláštní ustanovení je v souvislosti s tím obsaženo v § 244, odstavec 2, jehož motivace je přibližně stejná jako u § 212.

Dodatečná nemožnost plnění

(K § 245-250)

Nastane-li nemožnost plnění závazku dodatečně po jeho vzniku, závazek zaniká, kdežto jde-li o nemožnost plnění již v době právního úkonu, stává se právní úkon neplatný podle § 28. Rozdíl právních následků je v tom, že při neplatnosti právního úkonu je povinen podle § 37, ten kdo jeho neplatnost způsobil (tedy např. ten, kdo nabídne plnění, které v době návrhu na uzavření smlouvy, již objektivně je nesplnitelné), nahradit škodu, ovšem jen za předpokladu, že poškozený byl v dobré víře v době přijetí návrhu, pokud jde o jeho splnitelnost. Naproti tomu při dodatečné nemožnosti plnění odpovídá zavázaný za škodu způsobenou nesplněním závazku, ledaže nemožnost nebyla způsobena okolnostmi vylučujícími jeho odpovědnost (§ 251, § 252); okamžik počátku odpovědnosti se posouvá v takovém případě již k okamžiku zániku závazku pro nemožnost plnění.

Nemožnost plnění musí být objektivní a nikoliv tedy závislá pouze na osobě dlužníka, takže zánik závazku pro nemožnost plnění nenastává např., nemůže-li dlužník závazek splnit pro své finanční potíže. Nemožnost musí být absolutní co do času a zákon proto nestanoví zánik závazku, jestliže závazek je nesplnitelný jen po určitou dobu [§ 245, odstavec 2 písm. b)]. V případě prodlení dlužníka pro dočasnou nemožnost plnění může věřitel od smlouvy odstoupit podle ustanovení § 235 až 244. Důkazní břemeno přísluší dlužníkovi (§ 249); protože je to dlužník, kdo se nemožnosti plnění dovolává.

Poněvadž nesplnění závazků může způsobit věřitel značné hospodářské škody, stanoví se dlužníkovi v § 248 povinnost, aby věřitele o nemožnosti plněni bez odkladu uvědomil. Porušil-li tento závazek, je povinen k náhradě škody, která tím věřiteli byla způsobena a která může být širší, než by tomu bylo při pouhém porušení závazku, poněvadž rozsah náhrady škody bude se posuzovat nejenom s ohledem na nesplněný závazek, nýbrž i s ohledem na nesplnění této povinnosti.

Náhrada škody z porušení povinností ze závazkového vztahu

(K § 251-257)

Zásada důsledného plnění převzatých závazků v mezinárodním obchodním styku nachází svůj výraz i v úpravě náhrady škody způsobené porušením závazku. Osnova opouští princip zavinění, takže k úspěšnému uplatnění nároku na náhradu škody postačí, jestliže poškozený prokáže, že mu vznikla z nesplnění závazku určitá škoda. Stejné účinky jako nesplnění závazku v době plnění, tj. prodlení dlužníka, případně věřitele, má i nesplnění tohoto závazku v důsledku toho, že závazek zanikl pro nemožnost plnění (§ 250). Povinnosti k náhradě škody může se dlužník zbavit pouze tím, že prokáže, že nesplnění závazku bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost (§ 252), tedy tzv. vyšší moci.

Za okolnosti vylučující odpovědnost považují se všechny mimořádné okolnosti bránící dočasné nebo trvalé splnění povinnosti ze závazkového poměru za předpokladu, že nastaly po jeho vzniku a nemohly být zavázanou stranou odvráceny. Nepožaduje se výslovně, aby tyto okolnosti nemohly být zavázanou stranou předvídány, poněvadž povinnost dlužníka přihlížet předem k možnosti, že nastanou určité okolnosti, které by mu mohly zabránit splnit jeho závazek, je již zahrnuta v požadavku neodvratitelnosti. Dále však požadavek předvídatelností vůči zavázanému nemůže jít. Budou tedy okolnostmi vylučujícími odpovědnost válečné události, překážky v dopravě, přírodní pohromy apod., pokud se jím dlužník nemohl při rozumném posuzování situace včas vyhnout.

V zájmu rozšiřování mezinárodních hospodářských styků, jsou výslovně z okolností vylučujících odpovědnost vyloučeny případy, kdy závazek nemohl být splněn jen proto, že chybělo úřední povolení nutné k splnění závazku dlužníka. Pokud by takový nedostatek úředního povolení vůbec znemožňoval splnění závazku podle § 245, závazek by sice zanikl, ale dlužník by byl povinen k náhradě škody, která by nesplněním závazku byla věřiteli způsobena. Odpovědnost za takovou škodu přirozeně předpokládá, že jde o povolení, které měl obstarat dlužník a nikoliv věřitel, poněvadž jinak by byl v prodlení věřitel tím, že neposkytl potřebné spolupůsobení pro splnění závazku dlužníka. V této souvislosti je třeba přihlédnout i k ust. § 334 a 360 osnovy, z kterých vyplývá, kdo má obstarati vývozní povolení a kdo povolení dovozní. Jestliže v konkrétním případě jedna ze stran opatření úředního povolení považuje za nejisté a nechce nést důsledky toho, že se jí nepodaří je obstarat, musí to náležitě vyjádřit ve smlouvě.

Proti dosavadnímu stavu se zaměření zákona na zahraniční obchodní styk projevuje i v tom, že jako zásada se stanoví náhrada škody v penězích. Osnova přihlédla v tomto směru k praxi v mezinárodním obchodním styku; v které náhrada škody ve formě uvedení v předešlý stav je naprostou výjimkou. Proto stanoví, že taková náhrada přichází v úvahu pouze tehdy, je-li možná a obvyklá (§ 253).

Vedle skutečné škody nahražuje se i ušlý zisk. Poněvadž však průkaz ušlého zisku působí značné potíže a vede velmi často k prodlužování sporů a zvyšování nákladů s tím spojených, stanoví § 254 abstraktní vymezení náhrady ušlého zisku a to tak, že se nahrazuje ušlý zisk odpovídající zisku docilovanému obvykle v poctivém obchodním styku v zemi, kam mělo být zboží prodávajícím odesláno, resp. kde mělo být plněno. Při posuzování výše ušlého zisku v tomto smyslu je však třeba vždy přihlížet k podmínkám obdobným podmínkám porušené smlouvy. Bude proto rozhodující doba, v které závazek měl být splněn. Zákon v § 254 odstavec 2 dbá toho, aby škoda, jež má být nahrazena, byla vždy v přímém vztahu k porušení závazku, i aby škoda obvykle byla spojena s porušením takového závazku. Při posuzování, o jakou škodu se jedná vychází se z možnosti předvídat takový následek v době uzavření smlouvy. Nepřímá (vzdálená) škoda a škoda nepředvídatelná se nenahrazuje. Současně musí ovšem poškozený vždycky dbát náležitě sám o odvrácení nebo zmenšení škody (§ 257).

Osnova vychází z odpovědnosti za nesplnění závazku, a to bez ohledu na to, zda dlužník chce plnit svůj závazek sám, nebo použije-li k plnění další osoby. V § 720 je postavení věřitele ještě dále posíleno tím, že dlužník ručí za škodu způsobenou při plnění tohoto závazku, které použije k splnění závazku. V tomto případě nejde o odpovědnost za plnění tohoto závazku, nýbrž o ručení za splnění povinnosti uvedených osob k náhradě škody z porušení mimosmluvních povinností, jichž se tyto osoby dopustily v souvislosti s plněním závazku dlužníka.

Jiné způsoby zániku závazku

(K § 258-275)

Závazek pravidelně zaniká tím, že je dlužníkem splněn. Tím se také dociluje vlastního ekonomického účelu, který sleduje mezinárodní obchodní styk. Vedle toho však může zaniknout závazek i z jiných důvodů, které osnova upravuje v § 258 až 275.

Při úpravě jednotlivých důvodů zániku závazku vychází osnova v podstatě z dosavadní úpravy. Započtení upravuje podrobnějším způsobem a stanoví nově zásadu, která je běžná i v zahraničních zákonných úpravách (např. švýcarské), že k započtení jsou způsobilé pohledávky sice již v době kompenzačního projevu promlčené, které však nebyly promlčeny v době; kdy se vzájemně setkaly. V zájmu poctivého obchodního styku je rovněž přijato ustanovení, že započtení nebrání, jestliže věřitel odsunul bezúplatně k žádosti dlužníka dobu plnění jeho závazků. Potřebám mezinárodního obchodu je přizpůsobeno i nové upravení možnosti uložit plnění do úřední úschovy. K zamezení úniku dlužníka před splněním závazku tím; že by splnil svůj závazek do soudní úschovy i v případech, kde to není nutné, osnova přesně stanoví, v kterých případech je dlužník k této úschově oprávněn. Důležitá je především zásada, že úschova se musí uskutečnit v místě plnění; tím se znemožňuje, aby dlužník plnil v místě, které pro věřitele nemá ekonomický význam. Poněvadž v různých zemích k přijeti plnění závazku do úschovy jsou příslušné nejrůznější státní orgány, přenechává osnova určení orgánu, kterému má být úschova ověřena, předpisům platným v zemi, kde je místo plnění.

V ustanovení § 275 upravuje osnova pro čs. právní řád poprvé tzv. zásadu rebus sic stantibus, tj. vliv zásadní změny okolností po uzavření smlouvy na trvání smlouvy. V zájmu právní jistoty mezinárodního obchodu omezuje se však uplatnění této zásady na minimální míru, takže změna okolností, za nichž byla smlouva uzavřena, může způsobit zánik platnosti smlouvy, jen když se tato změna týká základního účelu smlouvy, který je výslovně ve smlouvě vyjádřen. V ostatních případech změněné okolnosti nezpůsobují zánik platnosti smlouvy. V žádném případě takovými okolnostmi nejsou okolnosti uvedené výslovně v druhé větě odstavce 1 § 275. V tomto smyslu i v jiných směrech je uvedená zásada osnovy upravena v zájmu jistoty v mezinárodním obchodě v podstatně jiné podobě, než v jaké se vyskytuje v některých zahraničních právech, např. v právu švýcarském nebo německém.

Hlava IV

Základní ustanovení o kupní smlouvě

(K § 276-277)

Hlavní váha právní úpravy mezinárodních obchodních styků spočívá v podrobné úpravě nejčastějšího právního vztahu, která v této souvislosti vzniká, tj. smlouvy kupní. Osnova při úpravě vztahů vznikajících z kupní smlouvy přihlédla jednak k Haagskému návrhu, jednak i k zkušenostem z praxe vznikající při uskutečňování zahraničního obchodu. Jsou zde upraveny všechny formy mezinárodního obchodního styku při mezinárodní kupní smlouvě s použitím zkušeností z nynějšího stavu rozvinutého mezinárodního obchodu.

Vznik kupní smlouvy není již vázán, jak tomu bylo v dosavadní úpravě, na dohodu stran o výši kupní ceny nebo na stanovení způsobu, jakým tato cena má být určena. Osnova umožňuje, aby kupní smlouva vznikla i bez dohody stran o kupní ceně, požaduje však v tomto případě, aby strany projevily výslovně vůli kupní smlouvu uzavřít i bez dohody o výši kupní ceny.

Poněvadž osnova stanoví rozdílné právní následky při uzavření kupní smlouvy než při uzavření smlouvy o dílo, je třeba, aby tyto dva typy smluv byly pojmově mezi sebou rozhraničeny. Proto v § 277 se prohlašuje za kupení smlouvu i smlouva o dodání zboží, které má být teprve vyrobeno, jestliže věci, které jsou určeny pro zpracování při jeho výrobě, má opatřit prodávající.