53

K § 43.

Odstavec 1 osnovy přejímá v podstatě usta-
novení § 107 zákona o národním pojištění.

Odstavec 2 nahrazuje dosavadní ustanove-
ní § 103 zákona o národním pojištění. Nové
ustanovení vychází z úvahy, že není odůvod-
něno, aby manželce a dětem důchodce, který
odpykává trest odnětí svobody, byl vyplácen
celý důchod, poněvadž náklady na domácnost
jsou podstatně sníženy nepřítomností dů-
chodce.

K § 44.

Přejímá se zásada uplatněná již v předpi-
sech o národním pojištění, že výměra důcho-
dů a sociální účelnost nepřipouštějí, aby při
souběhu několika důchodů zůstaly důchody
bez jakéhokoliv omezení.

Při souběhu nároků na několik důchodů
poskytuje se proto zásadně důchod jediný,
a to nejvyšší. Zásada tato je důsledně pro-
vedena, pokud jde o souběh nároků na důchod
starobní s invalidním, které v podstatě mají
stejnou funkci a které se také dosud podle
zákona o národním pojištění navzájem vy-
lučovaly, a pokud jde o souběh důchodů stej-
ného druhu. Poněvadž osnova zavádí částeč-
ný invalidní důchod a uvádí zvlášť invalidní a
částečný invalidní důchod při pracovním úra-
zu, je třeba podle zmíněné zásady postupovat
i při souběhu nároků na kterýkoliv z těchto
důchodů s důchodem starobním. Z povahy
invalidního důchodu a částečného invalidního
důchodu a týchž důchodů při pracovním úra-
zu pak plyne, že se i nároky na ně navzájem
vylučují tak, že při jejich souběhu náleží
vždy jen jeden důchod, a to vyšší (nejvyšší).

Odlišný od odstavce 1 je postup při souběhu
nároků na důchody, které plní různou funkci
(na př. souběh starobního nebo invalidního
důchodu s vdovským). V těchto případech se
vyplácí vyšší nebo nejvyšší ze souběžných
důchodů a z ostatních po jedné polovině. Pro-
tože výchovné a zvýšení důchodu pro bez-
mocnost mají zcela jinou povahu, totiž po-
vahu účelového zvýšení důchodu, bylo nutno
tyto složky vyloučit z konkurence stejně,
jako tomu bylo dosud při krácení důchodů
podle § 92 odst. 4 zákona o národním pojiš-
tění.

K § 45.

Ustanovení odstavce 1 odpovídá dosavad-
ním předpisům § 106 odst. 1 a 2 zákona o ná-
rodním pojištění; rozdíl je jen v tom, že se
měsíční splátky budou zaokrouhlovat na celé
koruny nahoru (dosud se zaokrouhlují na
dvacet haléřů dolů).

Pro výplatu dávek do ciziny platí podle od-
stavce 2 předpisy mezistátních úmluv. Kde

takové úmluvy nejsou, bude se výplata dávek
řídit směrnicemi, jež budou vydány podle
druhé věty.

K § 46.

Vzhledem k účelu, jemuž jsou dávky dů-
chodového zabezpečení určeny, nepřipouští
osnova, aby nároky na ně byly dávány v zá-
stavu. Postoupit tyto nároky je přípustné jen
pro pohledávky na úhradu osobních potřeb
(výživného), a to jen do poloviny dávky (shod-
ně s dosavadním právním stavem).

K § 47.

Osnova stanoví odchylně od dosavadních
předpisů zákona o národním pojištění, že se
nárok na dávku nepromlčuje (dosud se pro-
mlčuje v 10 letech ode dne nápadu). Lhůta
pro promlčení jednotlivých splátek zůstala
nezměněna.

Vzhledem ke sporům, které v praxi vzni-
kaly v otázce, zda se promlčuje právo poža-
dovat vrácení jednotlivých splátek neprá-
vem poskytnutých dávek (§ 109 odst. 2 zá-
kona o národním pojištění), stanoví osnova
výslovně, že se toto právo promlčuje v 10 le-
tech.

K § 48.

Tento předpis, podle něhož důchodci do-
stanou na rozdíl od dosavadního stavu dů-
chody nesnížené o daň, znamená další vý-
hodu pro důchodce. Tato výhoda platí jen
pro důchody, na které vznikne nárok za
účinnosti zákona, t. j. od 1. ledna 1957. Viz
též k § 8 a k § 19 odst. 1.

K části třetí.

K § 49.

Pracující důchodci jsou s hlediska-před-
pisů o nemocenském pojištění zaměstnanci,
a proto jsou nemocensky pojištěni jako za-
městnanci.

Ustanovení § 49 se vztahuje na poživatele
důchodu podle tohoto zákona, kteří nejsou
zaměstnáni, jakož i na jejich rodinné přísluš-
níky. Mají nárok na všechny dávky, které se
zaměstnancům poskytují podle zákona o ne-
mocenském pojištění zaměstnanců s výjim-
kou peněžitých dávek, které nahrazují vý-
dělek (mzdu), a s výjimkou rodinných pří-
davků. Peněžité dávky nahrazující mzdu jim
nepatří, protože jim žádná mzda v době ne-
schopnosti pro nemoc neodpadá a výplata dů-
chodu pokračuje i v této době; místo rodin-
ných přídavků dostávají na děti výchovné.

Preventivní a léčebnou péči, t. j. léčebnou
péči poskytovanou podle zákona č. 103/1951
Sb., poskytuje důchodcům bezplatně zdra-
votní správa v rámci svých rozpočtových
prostředků; lázeňskou péči, která patři mezi

54

věcné dávky nemocenského pojištění, jim
poskytuje také zdravotní správa ve svých
lázeňských objektech, avšak za úhradu z roz-
počtových prostředků sociálního zabezpečení.
Ostatní dávky věcné (rekreace důchodců a
jejich dětí) se budou poskytovat v zařízeních
k tomu určených rovněž na účet rozpočto-
vých prostředků sociálního zabezpečení.

Peněžité dávky (podporu při narození dí-
těte a pohřebné) poskytují orgány sociálního
zabezpečení.

Na dávky nemocenského zabezpečení podle
těchto zásad mají nárok také rodinní pří-
slušníci důchodců; okruh rodinných přísluš-
níků je určen předpisy o nemocenském po-
jištění zaměstnanců. V případě úmrtí dů-
chodce nebo jeho rodinného příslušníka mo-
hou mít nárok na pohřebné i pozůstalí, kteří
nejsou rodinnými příslušníky ve smyslu
předpisů o nemocenském pojištění, jestliže
zemřelému vypravili pohřeb.

Prováděcí předpisy budou mít obdobný
obsah jako prováděcí předpisy k nemocen-
skému pojištění zaměstnanců. V nich bude
stanoveno též, kteří poživatelé důchodů po-
dle dosavadních předpisů budou považováni
za důchodce podle třetí části tohoto zákona.

K části čtvrté.

K § 50.

Sociální péče doplňuje důchodové zabez-
pečení v případech, kdy je třeba ještě jiné
péče o člověka vzhledem k jeho okamžité
sociální situaci. Zejména jsou to případy, kdy
jde o důsledky kapitalismu, které zavinují
u starých lidí nepříznivé sociální postavení,
dále opuštěnost těchto lidí, neuspořádané
vztahy rodinné, pokud jde o děti, a konečně
je to poškození zdraví, které podstatně zne-
snadňuje postiženým osobám vhodné pra-
covní uplatnění. Ve všech takových případech
je třeba pomoci. Staří lidé, pokud žijí v ne-
příznivých sociálních poměrech, stojí zpra-
vidla stranou kulturního dění, takže i v tom-
to směru je třeba zlepšovat jejich životní
úroveň. Úkolem orgánů sociálního zabezpe-
čení je proto nejen poskytovat v odůvodně-
ných případech hmotnou pomoc a činit vhod-
ná opatření, nýbrž napomáhat občanům i ra-
dou, jakým způsobem odstranit příčiny jejich
nepříznivé sociální situace, která jim trvale
zhoršuje životní podmínky.

K §§ 51 až 60.

Umisťování osob se změněnou pracovní
schopností je v ČSR jedním z prostředků,
kterým se uskutečňuje právo na práci za-
ručené ústavou všem občanům. Neustálý růst

socialistického hospodářství vyžaduje pra-
covní zapojení nejen všech zdravých a plně
schopných občanů, ale  dává i možnost, aby
se plně pracovně uplatnily i osoby se změ-
něnou pracovní schopností.

Osobami se změněnou pracovní schopností
jsou osoby, které mají podstatně omezený
výběr zaměstnání pro trvalé zdravotní po-
škození a které mohou vykonávat své dosa-
vadní povolání jen za zvláštních pracovních
podmínek nebo mohou vykonávat jiné za-
městnání odpovídající jejich schopnostem, po
případě po předcházejícím výcviku. Není roz-
hodné, o jaký druh zdravotního poškození jde
a za jakých okolností a v kterém věku ke
zdravotnímu poškození došlo. U některých
důchodců se předpokládá, že mají pro trvalé
poškození zdraví podstatně omezený výběr
povolání a proto se podle osnovy považují
také za osoby se změněnou pracovní schop-
ností, a to bez rozdílu zda jde o poživatele
důchodů podle zákona o sociálním zabezpe-
čení či podle jiných předpisů, zejména podle
předpisů o důchodovém zaopatření přísluš-
níků ozbrojených sil.

Pracovní rehabilitace osob se změněnou
pracovní schopností má velký sociálně eko-
nomický význam, neboť jejím úkolem jest
zajistit těmto osobám uplatnění na pracov-
ních místech, která budou nejlépe vyhovovat
jejich tělesným a duševním schopnostem a
na nichž nemusí pracovat osoby zdravé.

Péče o osoby se změněnou pracovní schop-
ností se rozvíjela v ČSR postupně. Právní
normy až dosud vydané nezajišťují v dosta-
tečné míře úspěšné provádění této péče. Zá-
kon č. 164/1946 Sb., o péči o vojenské a vá-
lečné poškozence a oběti války a fašistické
persekuce, ukládal závodům povinnost za-
městnávat na prvých 20 zaměstnanců jedno-
ho a na každých dalších 30 zaměstnanců dal-
šího těžkého válečného invalidu a řešil i vý-
cvik válečných invalidů pro nová povolání,
Vyhláška ministra sociální péče č. 258/1947
O. 1. vyhradila pak 21 druhů pracovních míst,
na kterých musí být v prvé řadě zaměstnáni
těžší invalidé. Tato ustanovení zákona i vy-
hlášky umožnila z počátku sice rychlé umís-
tění válečných invalidů, avšak vyhrazená
pracovní místa byla postupně jimi brzy a na
delší dobu zaplněna. Proto tato ustanovení
již neplní svůj účel.

Ani zákon o národním pojištění (§§ 100 a
101), ani vládní nařízení č. 128/1951 Sb. (§ 8)
neřešily problémy pracovní rehabilitace úplně
a v souvislosti s celým sociálním zabezpeče-
ním občanů v naší republice.

Po přenesení agendy umisťování osob se
změněnou pracovní schopností do působnosti

55

státního úřadu důchodového zabezpečení
jsou vytvořeny předpoklady pro rozvinutí
péče o tyto osoby v plné šíři (pomoc při volbě
vhodného povolání, při výcviku, při pracov-
ním umístění a sledování umístěných na pra-
covišti).

Vážnou překážkou úspěšné péče o osoby se
změněnou pracovní schopností bylo až dosud,
že odbory sociálního zabezpečení rad ONV
neměly přehled o pracovních místech vhod-
ných pro tyto osoby. Proto se při umisťování
většinou omezovaly na běžně známé druhy
prací, jako je práce vrátného, hlídače a pod.,
které nevyžadují kvalifikace ani zapracování.
Závody nevycházely dostatečně vstříc pra-
covníkům národních výborů při provádění
výběru pracovišť přímo v závodech. Je proto
třeba, aby výkonné orgány byly oprávněny
provádět výběr pracovních míst vhodných
pro osoby se změněnou pracovní schopností
přímo v závodech a aby závody jim byly při
tom nápomocny. Závody se rozumějí všechny
rozpočtové hospodářské a jiné organisace,
tedy také úřady, JZD, družstva a dobrovolné
organisace.

Výcvik a školení osob se změněnou pra-
covní schopností se dosud prováděl jen v ma-
lém měřítku. Na závodech nebyly vytvářeny
podmínky pro výcvik přímo na pracovištích
a ústřední úřad dosud ne'měl oprávnění bu-
dovat výcviková střediska pro systematický
výcvik. Výcvikové kursy jsou organisovány
odbory sociálního zabezpečení rad KNV pře-
vážně v léčebných zařízeních zdravotní sprá-
vy. Předpokládá se, že potřeba vycvičit a
školit osoby se změněnou pracovní schop-
ností pro nové povolání bude naléhavější po
zavedení částečných invalidních důchodů.
Bude proto třeba rozšířit možnosti výcviku
na pracovištích v závodech i ve výcvikových
kursech a vybudovat výcviková střediska.

Umístění osoby se změněnou pracovní
schopností na vhodné pracovní místo není
vždy možné provést v krátkém čase, neboť
je třeba vhodné místo vyhledat, po případě
projednat jeho uvolnění. Aby osoby se změ-
něnou pracovní schopností nezůstaly po tuto
dobu bez finančních prostředků potřebných
k obživě, je třeba jim poskytnout v době před
umístěním peněžitý příspěvek. Rovněž je
třeba hmotně zabezpečit osoby se změněnou
pracovní schopností a jejich rodiny po dobu
výcviku k novým povoláním, aby výcvik ne-
byl narušován hmotnými starostmi.

Účelem plánu pracovních míst pro osoby
se změněnou pracovní schopností je dát pev-
ný základ umisťování těchto osob. Sledují se
jím cíle sociální i ekonomické. Závodům se
jím ukládá povinnost obsadit během roku

určitý počet vhodných pracovních míst oso-
bami se změněnou pracovní schopností, které
se během roku přihlásí o zaměstnání. Při
zpracování podkladů pro plán vychází se ze
skutečné situace v závodech, pokud jde
o možnosti zaměstnávat osoby se změněnou
pracovní schopností, druh výroby, potřebu
pracovních sil v závodě, a dále z celostátního
hospodářského plánu. Neplnění plánu bude se
pokládat se všemi důsledky za neplnění hos-
podářského plánu.

Také péče o pracovní uplatnění mládeže
s těžkým zdravotním poškozením je důleži-
tým úkolem sociálním a ekonomickým. Před-
pokladem pro vhodné rozmístění této mlá-
deže je správně zaměřená a účelně prová-
děná příprava pro zaměstnání a další život.
Státnímu úřadu sociálního zabezpečení, u ně-
hož se soustřeďuje péče o rozmístění mládeže
s těžkými zdravotními vadami, se proto
umožňuje, aby v plánech rozmístění dorostu
zajistil potřebný počet vhodných učebních a
pracovních míst pro tuto mládež.

Až dosud závody někdy odmítaly přijímat
osoby se změněnou pracovní schopností s po-
ukazem na jejich zdravotní stav, i když v zá-
vodě byla pracovní místa, která by mohly
zastávat.. Tento postup osnova nepřipouští.
Rozhodne-li odbor sociálního zabezpečení
rady národního výboru, že místo je pro osobu
se změněnou pracovní schopností, jež se o ně
uchází, vhodné, musí být toto rozhodnutí,
opírající se samozřejmě o posudek posudkové
komise, respektováno vedením závodu a zá-
vodním lékařem.

Vážným nedostatkem dosavadního stavu
bylo, že závody neměly povinnost postarat se
o pracovní uplatnění pracovníků, u nichž do-
šlo k trvalému zdravotnímu poškození ná-
sledkem úrazu nebo nemoci, a přeřadit je na
jiná vhodná pracovní místa. Docházelo proto
často ke zbytečnému rozvazování pracovního
poměru, neboť tito pracovníci zhusta, mnohdy
po přiznání invalidního důchodu, žádali
o umístění. Tomu bude nyní zabráněno, tím,
že k rozvázání pracovního poměru s těmito
pracovníky, jakož i s pracovníky, kteří do-
sáhli věku potřebného pro získání nároku na
starobní důchod, bude třeba předchozího
souhlasu odboru sociálního zabezpečení rady
ONV, vydaného v dohodě s odborem pracov-
ních sil. Výjimku stanoví osnova jen pro
provozní zaměstnance ve veřejné dopravě.

Péče o osoby se změněnou pracovní schop-
ností není proveditelná bez přímé součinnosti
závodů, kterou zajišťuje § 59, v němž se zá-
vodům ukládají povinnosti uvedené pod písm.
a) až č). Tytéž povinnosti mají i výrobní
družstva a jednotná zemědělská družstva.

56

Pro nesplnění těchto povinností mohou být
odpovědné osoby stíhány podle §§ 72 a 73
trestního zákona správního č. 88/1950 Sb:

Odborům sociálního zabezpečení rad ná-
rodních výborů zajišťuje se v § 60 právo do-
zoru, k jehož výkonu mají podle § 77 opráv-
nění vstupovat do závodů a na pracoviště.
Shledají-li, že závod (družstvo) neplní řádně
některou povinnost stanovenou v § 59, uloží
mu písemným rozhodnutím, v čem, jak a do
které lhůty má zjednat nápravu. Pravoplatná
rozhodnutí jsou vykonatelná podle obecných
předpisů o správní exekuci pro nepeněžité
nároky (§§ 46 a 47 správního řádu č. 20/1955
Sb. a část druhá vyhlášky min. spravedlnosti
č. 73/1955 Ú. l).

K §§ 61 až 63.

Ústavní péče o staré a invalidní občany vy-
víjela se dříve neorganisovaně a byla obsta-
rávána různými subjekty, které jí zejména
pro nedostatek finančních prostředků vtisko-
valy ráz dobročinnosti. Ústavy spravovaly
jednak obce, okresy a země (výjimečně stát,
pokud šlo o ústavy pro vojenské invalidy a
oběti války), jednak spolek Česká katolická
Charita, některé církve a náboženské spo-
lečnosti. Obecní a okresní ústavy spadaly do
působnosti ministerstva sociální péče, a to
pod označením domovy odpočinku a asylové
ústavy. Ústavy České katolické Charity,
církví a náboženských společností podléhaly
pak dozoru státního úřadu pro věci církevní.

Vyhláškou ministra pracovních sil č. 316/
1951 Ú. l. byla převedena působnost mini-
sterstva sociální péče ve věcech domovů od-
počinku a asylových ústavů na ministerstvo
zdravotnictví, jež začlenilo tyto ústavy mezi
svá zařízení s označením "domovy odpočin-
ku" a "ošetřovací ústavy" a zároveň upravilo
určení každého druhu těchto ústavů. Ústavy
ve správě České katolické Charity, církví a
náboženských společností zůstaly i nadále
v oboru působnosti státního úřadu pro věci
církevní; preventivní a léčebnou péči zajiš-
ťovala ovšem i zde zdravotní správa.

Vládním usnesením z 10. 4. 1354 byly pře-
vedeny s účinností od 1. 4. 1954 do působ-
nosti státního úřadu důchodového zabezpe-
čení domovy odpočinku, jež až dosud byly
zařízením státní zdravotní správy; ošetřovací
ústavy zůstaly v působnosti ministerstva
zdravotnictví. Statni úřad důchodového za-
bezpečení byl mimo to pověřen i výkonem
odborného dozoru na domovy České kato-
lické Charity, církví a náboženských společ-
ností. Tento stav trvá až dosud.

Domovy odpočinku, nyní nazývané domovy
důchodců, jsou určeny jednak pro staré oso-
by neschopné práce, jejichž stav vyžaduje

zvýšené péče a které nemají nikoho, kdo by
o ně mohl pečovat, jednak pro osoby stížené
trvalými tělesnými nebo smyslovými vadami,
vylučujícími ošetřování v domácím prostředí.
Jde tedy o ústavy charakteru převážně so-
ciálního.

Do působnosti státního úřadu sociálního
zabezpečení budou náležet též ústavy pro
osoby stížené některými poruchami zdraví,
pro něž je charakteristický častý výskyt, ty-
pický a chronický průběh, jsou diagnosticky
vyjasněny a nevyžadují léčebné péče v lůž-
kovém zdravotnickém zařízení. I v těchto
ústavech převažuje totiž péče zaopatřovací
nad péči preventivní a léčebnou a jsou tedy
podle svého určení ústavy sociálními, nikoli
zdravotnickými zařízeními.

Ústavy sociální péče všech typů zřizují,
provozují a udržují jednak národní výbory,
jednak dobrovolné organisace (na př. Česká
katolická Charita), církve a náboženské spo-
lečnosti. Také podniky a jednotná zemědělská
družstva mohou takové ústavy zřizovat; pro-
vozovat, spravovat a udržovat je však budou
výkonné orgány příslušných národních vý-
borů, aby byla zajištěna jednotnost správy a
provozu a tím i stejná míra a úroveň ústavní
péče ve všech ústavech téhož typu. Na ústa-
vy sociální péče uvedené v § 61 odst. 1 písm.
a) až c), jakož i na ústavy, které za ústavy
sociální péče prohlásí vláda podle § 61 odst. 2,
vykonává dozor prostřednictvím výkonných
orgánů národních výborů státní úřad sociál-
ního zabezpečení, který též stanoví zásady
pro jejich zřizování, organisaci a správu.

Osoby umístěné v ústavech přispívají na
úhradu nákladů provozu jen podle svých
hospodářských poměrů. Pro výši příspěvků
jsou rozhodné celkové hospodářské poměry
osoby umístěné v sociálním, ústavu. Bude se
přihlížet zejména k jejím pravidelným pří-
jmům (na př. k důchodu, k výměnku, k vý-
živnému a pod. ).

K § 64.

V předmnichovské republice byla péče
o osoby potřebující zvláštní sociální péče pro-
váděna formou péče chudinské, jejímiž no-
siteli byly obce. okresy a země. Tuto veřejnou
péči doplňovala soukromá dobrovolná péče,
kterou obstarávaly různé spolky, dobročinné
ústavy a pod. Osobám, které byly vyloučeny
z pojištění podle zákona č. 221/1924 Sb., jen
proto, že překročily 60. rok věku, mohly okre-
sy od 1. 1. 1929 poskytovat, jakmile dovršily
65 let věku, byly nemajetné a výdělku ne-
schopné, starobní podporu 500 Kčs ročně,
k níž obec bydliště podporovaného poskyto-
vala příplatek ve výši 10 % až 20 % (zákon

57

č. 43/1929 Sb., o státních starobních podpo-
rách).

Zákon o národním pojištění přiznal potřeb-
ným osobám, jejichž výživa by jinak nebyla
zabezpečena, sociální důchod. Těm potřebným
osobám, na něž se ustanovení o sociálních dů-
chodech nevztahovalo, jakož i příjemcům so-
ciálních důchodů, kteří z mimořádných příčin
se octli přechodně nebo trvale v tísni, byla
zajištěna pomoc z doplňkově sociální péče,
jež patřila do působnosti ministerstva vnitra.

Od 15. 9. 1953 byla tato agenda z oboru mi-
nisterstva vnitra přenesena na státní úřad
důchodového zabezpečení, dostalo se jí ozna-
čení "individuální sociální péče" a její pro-
vádění bylo svěřeno odborům sociálního za-
bezpečení rad ONV (vyhláška min. vnitra
č. 278/1953 O. L). Od 1. 11. 1954 byla indi-
viduální sociální péče rozšířena o nové formy
pomoci, a to o společné stravování důchodců.
Od 1. 5. 1955 byl zaveden existenční příspě-
vek nevidomým pracujícím. Od 1. 1. 1956 po-
skytuje státní úřad důchodového zabezpečení
v rámci individuální sociální péče dětský pří-
spěvek dětem, o jejichž výživu není dosta-
tečně postaráno, kterýžto příspěvek před tím
od 1. 1. 1953 poskytovaly na základě rozhod-
nutí lidových soudů krajské soudní správy
(žák. opatření č. 58/1955 Sb. ). Individuální
sociální péče se stále rozšiřovala, takže nyní
zahrnuje tyto formy pomoci: poskytování
jednorázových podpor neb opakovaných mě-
síčních příspěvků, příspěvků na společně
(normální neb dietní) stravování důchodců,
zejména důchodců osamělých, starých a ne-
mocných, podpory při přestěhování z města
na venkov, průjezdné, existenční příspěvek
nevidomým pracujícím, rekreaci zasloužilých
důchodců, příspěvek na instalaci rozhlasu po
drátě starým, osamělým a nemocným dů-
chodcům, příspěvky na zakoupení motorových
vozíků pro invalidy, příspěvky na opatření
Pichtových psacích strojů pro nevidomé a
dětský příspěvek. V oboru kulturní péče o dů-
chodce jsou zřizovány kluby důchodců vy-
bavené denním tiskem, časopisy, rozhlasový-
mi přijímači, televisory a společenskými hra-
mi a důchodcům jsou opatřovány volné vstu-
penky do divadel a pod.

Těmto formám individuální sociální péče
dostává se v osnově názvu doplňková péče.
V budoucnu bude tato péče dále prohlubována
a rozšiřována o další způsoby, jež nelze zatím
všechny předvídat a proto ani v osnově vy-
počítat. Zejména se počítá s prohloubením
doplňkové péče o osoby tuberkulosní, nevi-
domé a hluchoněmé, péče o opuštěně nastá-
vající matky a se zavedením pečovatelské
služby v domácnostech o staré osoby, které

jsou osamělé nebo jejichž rodinní příslušníci
odcházejí z domova za prací.

Výhody při osobní dopravě a některé další
výhody byly upraveny již zákonem č. 164/
1946 Sb. pro invalidy z řad vojenských a vá-
lečných poškozenců, obětí války a fašistické
persekuce. Tyto výhody se v podstatě větši-
nou zachovávají a zároveň se rozšiřují na
všechny občany těžce poškozeně na zdraví.
Těžké poškození zdraví zpravidla ovlivňuje
nepříznivě životní úroveň postiženého, poně-
vadž jeho následky způsobují zvláštní výdaje.
Je tomu tak zejména u nevidomých a u osob,
jejichž pohybová schopnost je omezena. Bu-
dou proto výhody poskytnuty zejména oso-
bám takto postiženým.

K § 65.

Agenda zaopatřovacího příspěvku poskyto-
vaného podle části páté zákona č. 64/1950 Sb.,
o sociálním zabezpečení osob povolaných
k službě v branné moci a jejich rodinných
příslušníků, přechází jakožto agenda sociální
péče dnem 1. ledna 1957 do resortní působ-
nosti státního úřadu sociálního zabezpečení.
Zaopatřovací příspěvek budou poskytovat od-
bory sociálního zabezpečení rad okresních ná-
rodních výborů. Zákon č. 64/1950 Sb. a pro-
váděcí nařízení č. 131/1950 Sb. zůstávají za-
tím v platnosti, odstavec 2 však zmocňuje
vládu, aby nařízením mohla nově upravit
podmínky a rozsah nároku na tento příspě-
vek. V mezích těchto norem může pak státní
úřad sociálního zabezpečení podle zmocnění
obsaženého v § 66 upravit podrobnosti.

K části páté.

K §§ 67 až 69.

Působnost ve věcech sociálního zabezpečení
upravovaných touto osnovou vykonávají
státní úřad sociálního zabezpečení jako úřad
ústřední, slovenský úřad sociálního zabezpe-
čení jako slovenský orgán a výkonné orgány
národních výborů (odbory sociálního zabez-
pečení) všech stupňů. Pokud se v této osno-
vě mluví o orgánech sociálního zabezpečení,
rozumí se jimi všechny tyto úřady a orgány.
Státní úřad důchodového zabezpečení a slo-
venský úřad důchodového zabezpečení do-
staly tedy nové názvy, které lépe vystihují
novou náplň jejich působnosti, která se po-
stupně a podstatně rozšiřovala o některé so-
ciální agendy.

Provádění sociálního zabezpečení ve všech
jeho oborech upravených touto osnovou ná-
leží - pokud není stanoveno jinak - odbo-
rům sociálního zabezpečení rad národních vý-
borů. Státnímu úřadu sociálního zabezpečení
(SÚSZ) a slovenskému úřadu sociálního za-
bezpečení (SÚSZ) náleží řízení a kontrola

58

činnosti odborů sociálního zabezpečení rad
krajských (ústředních) národních výborů a
jejich prostřednictvím i odborů sociálního za-
bezpečení rad okresních (městských, obvod-
ních) národních výborů. Mimo to jim náleží
rozhodovat o všech dávkách (§ 4) důchodo-
vého zabezpečení (t. j. zejména o jich při-
znání, odnětí, zvýšení, snížení a o" zastavení
jich výplaty) a vykonávat působnost, která
je jim podle této osnovy vyhrazena nebo jim
přísluší podle jiných předpisů.

V § 69 se pamatuje na možnost budoucí
další decentralisace. Připouští se přenést
rozhodování o dávkách důchodového zabez-
pečení a tedy i o jich vrácení (§ 41) a o po-
vinnostech je nahradit (§ 76) na odbory so-
ciálního zabezpečení rad národních výborů.

K § 70.

Při provádění zákona, zejména pří rozho-
dování o žádostech za některé dávky a při
umisťování osob se změněnou pracovní
schopností, musí si orgány sociálního zabez-
pečení tvořit svůj úsudek na podkladě posud-
ků o zdravotním stavu a pracovní schopnosti
žadatele. Podávání posudků v oboru sociál-
ního zabezpečení upraveného osnovou se svě-
řuje kolektivním orgánům - posudkovým
komisím sociálního zabezpečení - jež budou
stejně jako dosavadní posudkově komise dů-
chodového zabezpečení složeny nejen z lé-
kařů, nýbrž i ze zástupců pracujících. Tyto
posudkové komise se zřizují jako poradní
orgány při odborech sociálního zabezpečení
rad okresních (městských, obvodních) a kraj-
ských (ústředních) národních výborů. V osno-
ve se příkladmo uvádějí nejdůležitější účely,
pro které podávají posudky a návrhy.

O důchodech, tedy i o důchodech podmíně-
ných nepříznivým zdravotním stavem, jakož
i o výběru míst vhodných pro umisťované
osoby se změněnou pracovní schopností bu-
dou sice rozhodovat správní orgány, budou
však při tom vázány posudky posudkových
komisí. Posudkové komise jsou proto důleži-
tými orgány, které při své činnosti stále kon-
trolují nejen invaliditu, ale i pracovní schop-
nost obyvatelstva našeho státu a tak regulují
příliv i úbytek pracujících, kteří se zapojují
do práce v závodech jako osoby se změněnou
pracovní schopností nebo z ní pro pracovní
nezpůsobilost vystupují. Má tedy jejich pů-
sobnost dalekosáhlý význam sociální, politic-
ký a ekonomický.

Pokud nebude nově upravena organisace a
působnost posudkových komisí, platí dosa-
vadní předpisy. V platnosti zůstává též naří-
zení ministra spravedlnosti č 96/1952 Sb.,
kterým se stanoví odchylky při důkazu znalci
v některých věcech národního pojištění.

K § 71.

O poskytnutí dávek (služeb) se zpravidla
nerozhoduje z podnětu orgánu sociálního za-
bezpečení, ale na žádost. Z tohoto pravidla
platí výjimka pro přiznání osobního důchodu
(§ 28), po případě doplňkové péče (§ 64). Žá-
dost má býti podána u odboru sociálního za-
bezpečení rady ONV, v jehož obvodu žadatel
bydlí. Je-li žádost podána jinde, na př. přímo
u státního úřadu sociálního zabezpečení nebo
u místně nebo věcně nepříslušného výkon-
ného orgánu národního výboru kteréhokoli
stupně, nemůže to být žadateli na újmu; ze-
jména se bude pokládat za den uplatnění ná-
roku již den, kdy žádost byla podána u ne-
příslušného orgánu, nikoli teprve den, kdy
došla k orgánu příslušnému. Je ovšem v zá-
jmu žadatele, aby žádost podal u příslušného
orgánu; zde bude zároveň upozorněn, jaké
doklady má předložit, po případě s ním bude
sepsán záznam o skutečnostech rozhodných
pro přiznání dávky a pod.

Poněvadž zaměstnanci mají pochopitelný
zájem znát aspoň přibližně výši svých nároků
na důchodové dávky ještě před odchodem do
důchodu, zaručuje jim osnova, že orgány so-
ciálního zabezpečení jim umožní seznat pře-
dem podklady rozhodné pro nárok na dávku
a pro její výši.

K § 72.

Podle obecného ustanovení § 7 správního
řádu dbá správní orgán toho, aby účastníci
řízení byli jeho činnými spolupracovníky.
Toto ustanovení by však nepostačilo pro ří-
zení ve věcech dávek a služeb sociálního za-
bezpečení. Proto se v § 72 odst. 1 ukládá ža-
dateli povinnost, aby na vyzvání prokázal
skutečnosti rozhodné pro poskytnutí dávky
(služby), pro její výši nebo výplatu (na př.
věk, dobu žití ve společné domácnosti, výši
zákonného výživného, řádné studium dítěte
a pod. ). Neprokáže-li žadatel rozhodné sku-
tečnosti, nebude k jeho tvrzením přihlíženo,
po případě bude žádost zamítnuta. Jen vý-
jimečně lze o tvrzených skutečnostech při-
pustit čestné prohlášení, a to jen nelze-li je
prokázat důkazními prostředky, zejména ve-
řejnými listinami. Žadatelé o dávky pod-
míněné nepříznivým zdravotním stavem jsou
povinni podrobit se lékařskému vyšetření. To
platí i o dítěti, na které žádá důchodce vý-
chovné podle § 30.

K § 73.

Tímto ustanovením se zajišťuje plynulá
součinnost výkonných zdravotnických zaří-
zení při opatřování potřebné lékařské doku-
mentace. Pojem výkonných zdravotnických
zařízení je vymezen v § 7 zákona č. 103/1951
Sb., o jednotné preventivní a léčebné péči.