46
v zaměstnání této pracovní kategorie. Pracu-
je-li v zaměstnání II. nebo III. pracovní ka-
tegorie, náleží mu starobní důchod jen ve výši
jedné třetiny. Po dosažení věku 60 let náleží
mu vždy plný starobní důchod bez ohledu na
to, v jakém zaměstnání pracuje.
K odst. 5:
Zaměstnanci mladšímu 65 let, jemuž již
vznikl nárok na starobní důchod ze zaměst-
nání v II. nebo III. pracovní kategorii, náleží
- pracuje - li dále v zaměstnaneckém pracov-
ním poměru - jedna třetina starobního dů-
chodu. Po dosažení věku 65 let náleží mu plný
starobní důchod, i když dále pokračuje v za-
městnání.
To platí i pro ženy, avšak s tím rozdílem,
že věková hranice se snižuje o 5 let.
K odst. 6:
Starobní důchod, který náleží zaměstnanci,
jenž nevykazuje dobu zaměstnání 20 let (§ 9
odst. 2), činí poměrnou část základní výměry
důchodu ze zaměstnání III. pracovní kategorie
(odstavec 1). Tato poměrná část je určena
poměrem doby zaměstnání k době 20 let po-
třebné pro nárok na starobní důchod.
K § 11.
K odst. 1:
Předpis odstavce 1 upravuje zvýšení náro-
ku na starobní důchod osob, které po získání
nároku na starobní důchod pokračují dále
v zaměstnaneckém pracovním poměru a jimž
proto podle § 10 odst. 4 a 5 náleží starobní
důchod ve výši jedné třetiny, jakož i zvýšení
nároku na starobní důchod pracujících dů-
chodců ze zaměstnání v I. pracovní kategorii.
Nárok na starobní důchod se ve všech tu uve-
dených případech zvyšuje za každý rok za-
městnání vykonávaného po vzniku nároku na
důchod nejdéle do dosažení věku 65 let, a
jde-li o zaměstnance s nárokem na starobní
důchod ze zaměstnání v I. pracovní kategorii
nebo o ženu, nejdéle do dosažení věku 60 let.
V těch případech, kde dosažení potřebného
věku bylo časově poslední podmínkou vzniku
nároku na důchod, bude tedy zvýšení nároku
na starobní důchod podle odstavce
1 příslu-
šet za dobu dalšího zaměstnání mezi 60. až
65. rokem věku, po případě mezi 55. až 60.
rokem věku. Zvýšení nároku na starobní dů-
chod činí za každý rok zaměstnání 4 % prů-
měrného ročního výdělku, z něhož byl důchod
vyměřen.
K odst. 2:
Pokračuje - li důchodce i po dosažení věku
65. (60) let dále v zaměstnání, zvyšuje se mu
nárok na starobní důchod podle toho, v které
pracovní kategorii je zaměstnán, o 2%,
11/2 % nebo
1 % z průměru hrubých ročních
výdělků docílených již po dosažení tohoto vě-
ku. Stejným způsobem se zvyšuje nárok na
starobní důchod osobám, jimž tento nárok
vznikl až po dosažení 65 let věku (§ 9 odst. 2).
K odst. 3:
Zvýšení starobního důchodu podle odstavců
1 a 3 se provede po dosažení věku 65 (60) let;
vystoupil - li však důchodce ze zaměstnání
před dosažením uvedeného věku, provede se
zvýšení po jeho výstupu ze zaměstnání. Zvý-
šení podle odstavce 2 se provede po výstupu
ze zaměstnání; pokud však zaměstnání trvá,
provede se zvýšení vždy po uplynutí 2 let za-
městnání.
K odst. 4:
Nárok na zvýšení starobního důchodu podle
odstavců 1 až 3 může být získán jen skuteč-
ným zaměstnáním; náhradní doby se tu neza-
počítávají jako doba zaměstnání.
K § 12.
Osnova nedefinuje pojem invalidity a čás-
tečně invalidity. Je účelnější, aby definice in-
validity a částečně invalidity byla stanovena
navrhovaným způsobem, který umožňuje
snadněji ji přizpůsobovat zkušenostem získa-
ným v řízení před posudkovými komisemi.
K nároku na invalidní nebo částečný invalidní
důchod se vyžaduje, aby invalidita nastala
nejpozději do 2 let od výstupu ze zaměstnání.
Je tu tedy stanovena ochranná lhůta 2 let.
Nastala - li invalidita sice po výstupu ze za-
městnání, ale v době, která je dobou ná-
hradní, má se za to, že nastala v době za-
městnání.
K § 13.
Podmínkou invalidního nebo částečného
invalidního důchodu je, aby zaměstnanec byl
aspoň po určitou dobu zaměstnán (potřebná
doba zaměstnání). Potřebnou dobu zaměst-
nání stanoví odstavec
1 rozdílně pro různá
věková pásma. Do doby zaměstnání se zapo-
čítávají také doby náhradní.
Předpis odstavce 2 je nutný, aby zaměst-
nanci nemohl být odmítnut invalidní nebo
částečný invalidní důchod proto, že nesplňuje
dobu zaměstnání stanovenou pro vyšší věkové
pásmo, ačkoliv splnil dobu stanovenou pro
věkové pásmo nižší.
Ustanovení odstavce 3 chrání vdovy, které
vstoupily do zaměstnání proto, že úmrtím
manželovým pozbyly zdroj své výživy a ne-
mají popřípadě již ani nárok na vdovský dů-
47
chod. Půjde tu často o ženy, u nichž by vzhle-
dem k jejich věku doba zaměstnání potřebná
pro nárok na invalidní nebo částečný invalidní
důchod činila 5 roků. Kdyby se tedy staly in-
validními nebo částečně invalidními dříve, než
by tuto dobu získaly, ale až po uplynutí 2 let
od zániku jejich nároku na vdovský důchod,
neměly by nárok ani na invalidní nebo částeč-
ný invalidní důchod, ani na vdovský důchod
(vzhledem k § 21 odst. 3). Před těmito dů-
sledky chrání je ustanovení odstavce 3.
K § 14.
Základní výměra invalidního důchodu je -
na rozdíl od starobního důchodu - stanove-
na stejným procentem průměrného ročního
výdělku pro zaměstnance všech pracovních
kategorií, a náleží, byl-li zaměstnanec ke dni
vzniku nároku na tento důchod zaměstnán
15 let. Vykazuje - li však zaměstnanec delší
dobu zaměstnání, připočítá se (obdobně jako
je tomu podle § 10 odst. 2 u starobního dů-
chodu) také jemu za každý rok zaměstnání
získaný navíc určité procento z průměrného
ročního výdělku, odstupňovaně podle toho,
do které pracovní kategorie spadá přebýva-
jící odpracovaná doba. Na případy, kdy za-
městnanec byl zaměstnán střídavě v zaměst-
náních různých pracovních kategorií, pama-
tuje odstavec 3.
Výměra částečného invalidního důchodu je
stanovena pevným procentem z průměrného
ročního výdělku rozličným podle pracovních
kategorií.
K § 15.
K odst. 1:
Ustanovení odstavce 1 upravuje zvýšení
nároku na invalidní důchod důchodce, který
je dále zaměstnán. Základem pro výpočet to-
hoto zvýšení je - na rozdíl od zvýšení inva-
lidního důchodu podle § 14 odst. 2 - průměr
ročních výdělků, kterých důchodce dosahoval
již po vzniku nároku na důchod.
K odst. 2 a 3:
Viz vysvětlivky k § 11 odst. 3 a 4.
K § 16.
K odst. 1:
Stal-li se zaměstnanec invalidním nebo čás-
tečně invalidním následkem pracovního úra-
zu, nevyžaduje se určitá doba zaměstnání pro
nárok na invalidní důchod. Tím jedině se pod-
mínky nároku na tyto důchody liší od podmí-
nek nároku na invalidní důchod nebo částeč-
ný invalidní důchod podle § 12.
K odst. 2:
Definice pracovního úrazu odpovídá v pod-
statě definici uvedené v § 77 písm. a) a c) zá-
kona o národním pojištění. Nově byl za pra-
covní úraz prohlášen úraz, který zaměstnanec
utrpěl při výkonu veřejné funkce (na př. při
výkonu funkce soudce z lidu, jako funkcionář
ROH a pod. ).
K odst. 3:
V seznamu nemocí z povolání uveřejněném
v příloze k zákonu o národním pojištění byly
provedeny tyto změny:
Onemocnění červivostí horníků bylo vypuš-
těno, protože se u nás dosud nevyskytlo; jed-
notlivě zavlečené případy, jež by se snad
mohly objevit, by bylo možno krýt na základě
zmocnění k odstraňování tvrdostí.
Nově bylo zařazeno onemocnění z fluoru a
jeho sloučenin, které se může vyskytovat se
zaváděním průmyslového zpracování těchto
látek. Poškození elektromagnetickým záře-
ním o vlnové délce řádu cm se uvádí s ohle-
dem na rozmach v používání těchto vln u nás.
Nedomykavost hlasivek nebo uzlíky na hlasiv-
kách u učitelů, zpěváků a herců z povolání
byly nově zařazeny proto, že vyřazují kvalifi-
kované zaměstnance z jejich povolání; při tom
se dají bezpečně prokázat z klinického obrazu
nemoci. Poněvadž se stále více užívá kyano-
vých sloučenin, zařazuje se jako nemoc z po-
volání onemocnění z kyanových sloučenin.
S ohledem na rychlý vývoj technologie a
zavádění praktického používání nových látek
se škodlivými účinky na organismus obsahuje
zákon zmocnění pro státní úřad sociálního
zabezpečení k provedení změn a doplňků v se-
znamu nemocí z povolání.
K § 17.
Invalidní důchod při pracovním úrazu má
základní výměru 65 % průměrného ročního
výdělku; je tedy o 15 % průměrného roční-
ho výdělku vyšší než obyčejný invalidní dů-
chod. Částečný invalidní důchod při pracov-
ním úrazu je o 10 % průměrného ročního
výdělku vyšší než obyčejný částečný inva-
lidní důchod.
K § 18.
Jestliže poživatel starobního důchodu dále
pracuje, získává nárok na zvýšení svého dů-
chodu podle ustanovení § 11. Pracující dů-
chodce získává svou prací především další
dobu zaměstnání. Může se však stát, že do-
sahuje ve své další práci vyššího výdělku, než
měl před vznikem nároku na starobní důchod.
Kdyby byl v takovém případě starobní důchod
znovu vyměřován s přihlédnutím k další době
zaměstnání a k výdělkům v ní dosaženým,
mohl by být nově vyměřený starobní důchod
vyšší než původní starobní důchod se zvýše-
ním podle § 11. Proto umožňuje předpis § 18
nové vyměření starobního důchodu.
48
Ustanovení odstavce 2 umožňuje, aby i in-
validní důchod byl znovu vyměřen, bude-li to
pro důchodce příznivější než zvýšení dosa-
vadního důchodu (§ 15).
K § 19.
K odst. 1:
Tento předpis odpovídá ustanovením § 71
odst. 8 a § 140 odst. 3 zákona o národním po-
jištění. Důchody se vyměřují z hrubých vý-
dělků, jsou však vypláceny v netto částkách
(nejsou zdaňovány). Aby důchody nepřekro-
čily výši čistého výdělku, stanoví se jejich
nejvyšší výměra o 10 % nebo 15 % níže než
činí průměrný roční výdělek. Tím se vylu-
čuje, aby - až na zcela ojedinělé případy -
důchody překračovaly výši čistého výdělku.
Vyměřováním důchodů z průměrného ročního
výdělku vystihuje se životní úroveň zaměst-
nance za dlouhou řadu let a nelze proto dů-
chod srovnávat s výdělkem zaměstnance do-
saženým v poslední době před vznikem ná-
roku na důchod. Zásada, že důchody nemají
překračovat čistý výdělek zaměstnance, se
důsledně zachovává i u malých výdělků sta-
novením nejvyšší hranice důchodů na 90 %
průměrného ročního výdělku.
K odst. 2:
Minimální částky důchodů náleží jenom po-
tud, pokud nepřesahují nejvyšší přípustnou
hranici 90 % průměrného ročního výdělku,
který je základem pro vyměření důchodu.
Na zaměstnance mladší 20 let se toto omezení
nevztahuje. U nich přichází v úvahu jen inva-
lidní důchod. Jestliže se mladý zaměstnanec
stal invalidním, postihla ho ztráta výdělečné
schopnosti předčasně v době, kdy nemohl
ještě plně uplatnit své pracovní schopnosti.
Nebylo by proto spravedlivé, kdyby to mělo
nepříznivě působit na výši jeho invalidního
důchodu.
K § 20.
Důchody pozůstalých náležejí po zaměst-
nancích a po důchodcích. Podmínkou pro ná-
rok na důchod pozůstalých po zaměstnancích
je, že zaměstnanci získali dobu zaměstnání
potřebnou pro nárok na invalidní důchod
(§ 13). Zemřel-li zaměstnanec následkem
pracovního úrazu, není této doby třeba (§ 16
odst. 1). Další podmínkou je, že zaměstnání
trvalo v době smrti nebo - vystoupí-li za-
městnanec ze zaměstnání - že v době jeho
smrti neuplynula doba delší dvou let od vý-
stupu ze zaměstnání.
Důchody pozůstalých náležejí po těch dů-
chodcích, kteří jsou uvedeni v zákoně.
Důchody pozůstalých mohou být přiznány
také tehdy, není-li smrt zaměstnance (dů-
chodce) sice prokázána, lze-li však ze zjiště-
ných skutečností usuzovat na její pravdě-
podobnost.
K § 21.
K odst. 1:
Vdovský důchod náleží každé vdově, která
splňuje všeobecné podmínky nároku na dů-
chod pozůstalých (§ 20), po dobu jednoho
roku od smrti zaměstnance (důchodce).
K odst. 2:
Po uplynutí jednoroční lhůty trvá nárok na
další poskytování důchodu, jestliže ke konci
této lhůty vdova splňuje některou z podmí-
nek uvedených v odstavci 2 písm. a) až e).
Z důvodů uvedených k § 12 se ponechává
vládě stanovit, kdy se vdova považuje za
invalidní.
Osnova nestanoví, kdy se má za to, že
vdova vychovala aspoň 2 děti. Vzhledem k to-
mu, že. se v praxi budou vyskytovat zcela od-
lišné případy, není možné řešit tuto otázku
strohým předpisem zákona, aniž by při jeho
provádění došlo k tvrdostem. Proto se pone-
chává praxi posouzení, je-li splněna podmín-
ka stanovená odstavcem 2 písm. c) pro nárok
na vdovský důchod či nikoli. Při zkoumání
této otázky bude vždy nutno pečlivě uvažovat
okolnosti každého jednotlivého případu a roz-
hodovat tak, aby se vyhovělo smyslu tohoto
ustanovení, jež je dáno zcela ve prospěch
vdov, které porodily aspoň 2 děti.
K odst.. 3:
Tento předpis stanoví ochrannou lhůtu ve
prospěch vdov, jimž nárok na vdovský dů-
chod, ať již podle odstavce
1 nebo podle od-
stavce 2 písm. a) nebo b), zanikl, a které se
nejpozději do 2 roků od zániku nároku na
vdovský důchod stanou invalidními.
K odst. 4:
Tento předpis je dán ve prospěch vdov,
které dosáhly věku 50 let později než do kon-
ce jednoroční lhůty stanovené v odstavci 1,
avšak v době, kdy byly poživatelkami vdov-
ského důchodu podle odstavce 2 písm. a)
nebo b). Platí též pro vdovy, které vychovaly
aspoň 2 děti a dosáhly věku 45 let v době, kdy
jim náležel vdovský důchod pro některou
z podmínek uvedených v odstavci 2 písm. a)
a b) (na př. z důvodu invalidity).
K odst. 5:
Podobně jako zákon o národním pojištění
přiznává také osnova nárok na vdovský dů-
chod rozvedené manželce.
Proti dosavadnímu stavu se zpřísňuje
a rozvedené ženy podmínka pro nárok na
vdovský důchod v tom, že nestačí, aby ze-
mřelý zaměstnanec měl vůči rozvedené ženě
vyživovací povinnost, nýbrž je třeba, aby roz-
49
vedená žena byla odkázána výživou na svého
bývalého manžela.
Ustanovení o výživném je vykládat tak, aby
nedocházelo k sociálním tvrdostem.
K odst. 7:
Vdovský důchod zaniká provdáním; jestliže
by však provdavší se vdova znovu ovdověla
a neměla po posledním manželovi nárok na
vdovský důchod nebo by jí sice náležel vdov-
ský důchod, ale v nižší výměře, oživne nárok
na dříve poskytovaný vdovský důchod, trva-
jí-li jeho podmínky. Toto ustanovení, jak
plyne z povahy věci, se netýká vdovského dů-
chodu, jenž byl podle odstavce 5 poskytován
ženě, jejíž manželství bylo rozvedeno.
K § 22.
K odst. 1:
Podle ustanovení odstavce 1 písm. a) vy-
měří se vdovský důchod, jde-li o vdovu po
nepracujícím důchodci; podle ustanovení od-
stavce
1 písm. b) se vyměří vdovský důchod,
jde-li o vdovu po zaměstnanci nebo po pra-
cujícím důchodci. Kdežto v případech řeše-
ných v ustanovení odstavce
1 písm. a) se dů-
chody vdov vyměřují ze skutečně přiznaného
důchodu, vyměřují se v případech uvedených
v odstavci
1 písm. b) z toho důchodu, který
by byl vyšší.
K odst. 2:
U poživatele částečného invalidního důcho-
du se předpokládá, že bude po přiznání dů-
chodu zaměstnán. Nebude-li dále zaměstnán,
vyměří se vdovský důchod jen z částečného
invalidního důchodu [odstavec
1 písm. a)].
Toto ustanovení by mohlo vést někdy k tvrdo-
stem, a proto se umožňuje státnímu úřadu
sociálního zabezpečení, aby posoudil podle
konkrétních okolností případu, zda důchod
vdovský po nepracujícím poživateli částeč-
ného invalidního důchodu má být vyměřen
z částečného nebo z plného invalidního dů-
chodu.
K odst. 3:
Výměra vdovského důchodu rozvedené že-
ny nemůže přesahovat výši výživného; kdyby
však důchod náležel v nižší výměře, než ko-
lik činilo výživné, nebude důchod zvýšen.
K § 23.
Ustanovení § 23 zakládá pro vdovce po za-
městnankyni (důchodkyni) nárok na vdovec-
ký důchod ve výši vdovského důchodu. Pod-
mínkou nároku je neschopnost vdovce k ja-
kékoli výdělečné činnosti, která způsobila, že
byl aspoň jeden rok před smrtí manželčinou
odkázán výživou na její výdělek (důchod).
Taková odkázanost by tu nebyla, kdyby měl
vdovec z vlastního zaměstnání nárok na dů-
chod starobní, invalidní či částečný invalidní.
K § 24.
Sirotčí důchod náleží dětem uvedeným
v odstavcích 1 a 2. U dětí vlastních a osvo-
jených (odstavec
1) se odkázanost výživou na
zemřelého zaměstnance (důchodce) předpo-
kládá jako samozřejmá; u dětí uvedených
v odstavci 2 musí být prokázána.
Až do skončení povinně školní docházky
náleží sirotčí důchod bezpodmínečně. Poté ná-
leží, a to nejdéle do 25. roku věku dítěte, jen
je-li splněna některá z podmínek uvedených
v odstavci 3.
K § 25.
Základ pro vyměření sirotčích důchodů je
týž jako pro vyměření důchodu vdovského
(vdoveckého); platí tu tedy obdobně to, co
bylo uvedeno k § 22. Druhá věta zajišťuje,
aby úhrn sirotčích důchodů nebyl nižší než
úhrn výchovného, který pobíral zemřelý dů-
chodce; k takové situaci by mohlo dojit při
větším počtu dětí.
K § 26.
Zachovává se dosavadní stav. V podstatě
převzato ustanovení § 64 zákona o národním
pojištění.
K § 27.
Některá speciální zaměstnání kladou na ty,
kdo je vykonávají, zvláštní požadavky a způ-
sobují, že organismus těchto pracovníků nebo
jejich zvláštní schopnosti jsou opotřebovány
dříve než v obvyklých zaměstnáních. Tak na
př. u výkonných letců po nalétání určitého
počtu kilometrů dochází k změnám na jejich
zdraví, které jsou jinak neobvyklé nebo před-
časné. Obdobně je tomu u některých výkon-
ných umělců. Proto se dává možnost, aby vlá-
da stanovila takováto výjimečná zaměstnání
a podmínky, za nichž bude osobám v nich čin-
ným poskytnut zvláštní důchod za výsluhu
let.
K § 28.
Za vynikající životní zásluhy v pracovním,
politickém, vědním, uměleckém, kulturním,
zdravotnickém, sportovním nebo jiném oboru
může státní úřad sociálního zabezpečení při-
znat k návrhu příslušného ústředního orgá-
nu osobní důchod, i když zasloužilý občan
nesplňuje podmínky stanovené pro důchody
uvedené v tomto zákonu. Přiznaný osobní dů-
chod nahradí všechny důchody, které by jinak
oprávněnému náležely podle předpisů
o dů-
chodovém zabezpečení. Vládě je vyhrazeno
právo stanovit podrobnosti. Poskytování
osobních důchodů se nikterak nedotýká práva
presidenta republiky podle § 74 č. 10 ústavy
50
K § 29.
Sociální důchod je napříště jen dávkou
dobrovolnou.
K § 30.
K odst. 1 až 3:
Výchovné náleží na děti poživatelů všech
důchodů, kromě důchodu vdovského (vdovec-
kého) a důchodu manželky. Proti dosavad-
nímu stavu nenáleží na jednostranně osiřelé
sirotky výchovné, nýbrž sirotčí důchod. Vý-
chovné k invalidnímu důchodu (a vzhledem
k § 16 odst. 4 i k invalidnímu důchodu při
pracovním úrazu) je stanoveno vyšší část-
kou než výchovné k ostatním důchodům. Je
to především proto, že nárok na invalidní dů-
chod vzniká zpravidla po kratší době zaměst-
nání, než se vyžaduje pro nárok na starobní,
důchod, takže může být nižší než starobní
důchod. Nadto má poživatel starobního dů-
chodu možnost dále pracovat. Z obou uvede-
ných důvodů bude péče o dítě hmotně zatě-
žovat poživatele starobního důchodu méně
než poživatele důchodu invalidního. Ostatní
důchody nepřicházejí tu pro srovnání s dů-
chodem invalidním v úvahu vzhledem k jejich
zvláštní povaze.
K odst. 4:
Tento odstavec upravuje jednak souběh ná-
roků několika osob na výchovné na totéž dítě,
jednak souběh nároků jedné osoby na vý-
chovné na totéž dítě, ale podle různých práv-
ních předpisů. Vůdčí myšlenkou je v obou
případech, že má být poskytováno jen jedno
výchovné, a to vyšší; toliko v případě, že by
několik osob mělo nárok na výchovné v téže
výši, ponechává se z administrativních dů-
vodů výchovné osobě, které již bylo při-
znáno.
K odst. 5:
Výchovné se, pokud jde o věk dítěte, po-
skytuje za stejných podmínek, za jakých ná-
leží sirotčí důchod.
K odst. 6:
Tento předpis sleduje myšlenku, aby se vý-
chovné co nejjednodušším způsobem dostalo
do rukou osoby, která má dítě v zaopatření,
a mohlo ho být použito k účelu, jemuž má
sloužit.
K odst. 7:
Toto ustanovení umožňuje soudu, aby
stanovil výživné částkou vyšší, než kolik činí
výchovné, podle hospodářských možností otce
povinného výživou. Při určení výživného se
předpokládá, že výchovné je určeno pro, po-
třebu dítěte.
K§ 31.
Ustanovení § 31 se svým obsahem shoduje
s dosavadním předpisem § 69 zákona o národ-
ním pojištění.
K § 32.
Pro některé skupiny zaměstnanců nebo
osob, které jsou jim postaveny na roven, je
zapotřebí stanovit odchylky od podmínek
obecně platných. Důvodem pro stanovení ta-
kových odchylek je nejčastěji zvláštní pova-
ha činnosti takových pracovníků (na př. se-
zónní zaměstnanci v zemědělství nebo les-
nictví, domáčtí dělníci, studenti a pod. ). Ně-
kdy mohou být důvodem pro stanovení od-
chylek mimořádné poměry, za nichž takoví
pracovníci pracují a které mají za následek
rychlejší opotřebování fysické nebo nervové
soustavy (na př. práce slepců). Potřebu od-
chylek může si též vynutit zvláštní způsob
odměňování (na př. způsob honorování samo-
statných spisovatelů, hudebních skladatelů
nebo výtvarných umělců) nebo nedostatek
výdělku vůbec (na př. u studentů).
Zmocnění je společné pro státní úřad so-
ciálního zabezpečení a Ústřední radu odborů,
takže je zajištěno respektování zájmů za-
městnanců.
K § 33.
Zaměstnanci projevují přání, aby si mohli
zvýšit své nároky z důchodového zabezpečení
tím, že v přítomnosti omezí svou osobní spo-
třebu a část mzdy věnují na nadlepšení dů-
chodů. Náklady tohoto nadlepšení se budou
hradit jen z příspěvků zaměstnanců. Bližší
úpravu provede vláda nařízením.
K dílu II.
K §§ 34 a 35.
Předpisy těchto paragrafů upravují důcho-
dové zabezpečení osob povolaných k výkonu
služby v ozbrojených silách bez ohledu na to,
zda byly předtím účastný důchodového za-
bezpečení (pojištění); tyto předpisy se však
nevztahují na osoby, které jsou účastný dů-
chodového zabezpečení příslušníků ozbroje-
ných sil podle zákona č. 89/1952 Sb.
Za příslušníky ozbrojených sil se považují
osoby vykonávající vojenskou službu (čítajíc
v to službu ve vnitřní stráži) nebo službu
v Pohraniční stráži (§ 3 odst. 2 první věta
zákona č. 69/1951 Sb. ), jakož i osoby povolané
k osobním úkonům podle § 45 odst. 2 bran-
ného zákona č. 92/1949 Sb.
Osnova zabezpečuje příslušníky ozbroje-
ných sil pro případ invalidity (částečné inva-
lidity) nastalé úrazem neb onemocněním
v době, kdy vykonávají službu v ozbrojených
silách. Přitom rozlišuje případy, kdy invali-
51
dita (částečná invalidita) nastala v přímé pří-
činné souvislosti s výkonem služby v ozbro-
jených silách (§ 34), od případů, kdy invali-
dita nastala v době vykonávání služby
v ozbrojených silách, nebyla však v přímé
souvislosti s výkonem této služby (§ 35).
Za vznik onemocnění se považuje též zhor-
šení skrytého onemocnění, jestliže v době vý-
konu vojenské služby dostoupilo takového
stupně, že způsobilo invaliditu.
K § 34.
Předpisy tohoto paragrafu upravují důcho-
dové zabezpečení příslušníků ozbrojených sil,
u nichž invalidita (částečná invalidita) nasta-
la v přímé příčinné souvislosti s výkonem
služby v ozbrojených silách. Příslušníku
ozbrojených sil poškozenému na zdraví, který
byl bezprostředně před nastoupením služby
v ozbrojených silách účasten důchodového
zabezpečení jako zaměstnanec [písm. a)], za-
ručuje osnova invalidní (částečný invalidní)
důchod, tak jako kdyby utrpěl pracovní úraz
v zaměstnání. Důchod se vyměří z průměr-
ného ročního výdělku podle výdělků z doby
před nastoupením služby v ozbrojených
silách, nejméně však z částky 12. 000 Kčs
ročně. Tato minimální částka je stanovena
ve prospěch mladých osob povolaných ke
službě v ozbrojených silách. Ostatním přísluš-
níkům ozbrojených sil poškozeným na zdraví
[písm. b)] bude invalidní (částečný invalidní)
důchod vyměřen stanoveným procentem
z částky 12. 000 Kčs ročně. Půjde tu o osoby,
jež byly před nastoupením služby v ozbro-
jených silách důchodově zabezpečeny podle
jiných právních předpisů než podle předpisů
o důchodovém zabezpečení zaměstnanců
(jako členové JZD, jako osoby samostatně
hospodařící a pod. ) a na něž se proto nevzta-
huje ustanovení § 8 osnovy.
Aby částečný invalidní důchod příslušníka
ozbrojených sil, který byl zaměstnán v III.
pracovní kategorii, nemohl být vyměřen nižší
částkou než částečný invalidní důchod osoby,
která nebyla vůbec zaměstnancem, bylo nut-
no stanovit nejnižší výměru částečného inva-
lidního důchodu osob ze řad zaměstnanců na
42 % průměrného ročního výdělku.
K § 35.
Předpisy tohoto paragrafu upravují důcho-
dové zabezpečení příslušníků ozbrojených sil,
u nichž invalidita (částečná invalidita) na-
stala v době výkonu služby v ozbrojených si-
lách, nebyla však v příčinné souvislosti s vý-
konem této služby. Obdobně jako v § 34 je
také zde důchodové zabezpečení upraveno
4*
podle toho, zda příslušník ozbrojených sil po-
škozený na zdraví byl před nástupem služby
v ozbrojených silách účasten důchodového
zabezpečení jako zaměstnanec či nikoli. Nej-
nižší částka, ze které se v těchto případech
vyměřuje invalidní (částečný invalidní) dů-
chod, je i zde stanovena na 12. 000 Kčs
ročně.
Z důvodů uvedených v posledním odstavci
k § 34 bylo nutno stanovit i zde nejnižší vý-
měru částečného invalidního důchodu pro pří-
slušníky ozbrojených sil ze řad zaměstnanců
na 32 % průměrného ročního výdělku.
K § 36.
Tento předpis upravuje jednak zabezpečení
obětí fašistické persekuce v době nesvobody
(odstavec 1), jednak zabezpečení účastníků
branné výchovy (odstavec 2) a konečně za-
bezpečení jiných osob zraněných bojovými
prostředky (odstavec 3).
Oběti fašistické persekuce byly dosud od-
škodňovány podle předpisů zákona č. 164/1946
Sb. Valná většina těchto obětí, které utrpěly
poškození zdraví nebo těla je zaopatřena dů-
chody přiznanými podle uvedeného zákona.
Jejich nároky upravují přechodná ustanovení
(§§ 80 až 82) resp. budou upraveny provádě-
cími předpisy vydanými na základě zmocnění
obsaženého v § 85. Poněvadž však není vy-
loučeno, že se u některých obětí fašistické
persekuce projeví následky poškození zdraví,
utrpěného vězněním v době nesvobody, ještě
v budoucnosti, pamatuje osnova i na tyto pří-
pady a postižené osoby zabezpečuje obdobně
jako příslušníky ozbrojených sil, kteří nejsou
účastni důchodového zaopatření podle zvlášt-
ních předpisů. Na oběti fašistické persekuce
může ovšem dopadat jen ustanovení § 34,
ježto předpokladem nároku je vždy příčinná
souvislost invalidity nebo částečné invalidity
s vězněním, při němž došlo k poškození
zdraví.
Na účastníky branné výchovy budou se
vztahovat ustanovení § 34 nebo § 35 podle
toho, vzniklo-li poškození zdraví v přímé sou-
vislosti s brannou výchovou nebo v době pro-
vádění branně výchovy, avšak bez přímé sou-
vislosti s ní.
Na ostatní osoby poškozené na zdraví bo-
jovými prostředky nemůže dopadat ustano-
vení § 34, nýbrž jen § 35, poněvadž v těchto
případech nemůže poškození vzniknout v sou-
vislosti s povinnostmi, jaké má na mysli § 34
nebo které se vyskytují při branné výchově.
Přiznání důchodu mladistvým osobám, na něž
náleží výchovné, neovlivňuje nárok na vý-
chovné.
52
K § 37.
Ustanovení tohoto paragrafu upravuje dů-
chodově zabezpečení pozůstalých po osobách
zabezpečených podle §§ 34 až 36; činí tak od-
kazem na předpisy o důchodovém zabezpe-
čení osob pozůstalých po zaměstnancích nebo
poživatelích důchodů z důchodového zabezpe-
čení zaměstnanců.
K dílu III.
K § 39.
Předpis o vzniku nároku na dávky odpovídá
dosavadním předpisům § 90
odst. 1 prvé věty
a odst. 2 zákona o národním pojištění.
Také předpis o zániku nároku na dávku
odpovídá dosavadnímu právnímu stavu (§ 91
odst. 1 zákona o národním pojištění). Dosa-
vadní ustanovení o tom, že nárok na důchod
zaniká smrtí důchodcovou, nebylo do osnovy
převzato, poněvadž je zbytečné. Nárok na dů-
chod je osobním právem, které zaniká smrtí
oprávněného; místo něho nastupují nároky
na dávky pozůstalých. Případy, kdy nárok na
důchod nezaniká odpadnutím podmínky, kte-
rá jej zakládala, jsou obsaženy v příslušných
předpisech osnovy (nezaniká nárok na důchod
manželky, skončí - li manželské soužití -
§ 26 odst. 4).
K § 40.
Ustanovení o povinnostech důchodce je
v podstatě převzato z § 227
odst. 1 zákona
o národním pojištění. Sankce na nesplnění
povinnosti je obsažena v § 41 odst. 2.
Orgánům sociálního zabezpečení je v od-
stavci 2 dána možnost, aby se přesvědčily,
zda stále ještě trvají skutečnosti rozhodné
pro další poskytování dávky nebo pro výši
dávky. Důchodce (příjemce dávky) je povinen
na vyzvání tyto skutečnosti prokázat; neuči-
ní-li tak bez omluvného důvodu v dané mu
lhůtě, může k tomu být donucen tím, že bude
zastavena další výplata dávky.
Ustanovení odstavce 3 je obdobné předpisu
odstavce 2; také tu jde o zjištění okolnosti
rozhodné nebo významné pro další trvání ná-
roku na důchod.
Povinnosti žadatele o dávku stanoví § 72
osnovy.
K § 41.
Osnova v podstatě přejímá a zpřesňuje
ustanovení § 109 zákona o národním pojištění.
Předpokladem zpětného zvýšení dávky jest,
že dávka byla přiznána na podkladě omylu
jen ve skutkových okolnostech rozhodných
pro výši dávky, a to v době jejího vyměření.
Ustanovení o tom, že se promlčuje právo
požadovat vrácení jednotlivých splátek dá-
vek poskytnutých neprávem, obsahuje § 47
odst. 3 osnovy.
K § 42.
Ustanovení odstavce 1 sleduje myšlenku
vyjádřenou dosud v § 104 zákona o národním
pojištění. Podle tohoto dosavadního předpisu
nenáleží starobní a invalidní důchod po dobu
výplaty nemocenského přiznaného před vzni-
kem nároku na důchod. Důvodem tohoto
předpisu byla úvaha, že jak nemocenské, tak
i starobní či invalidní důchod jsou náhradou
výdělku, který si zaměstnanec nemůže opatřit
vlastní prací, a že tedy nemůže být tato ná-
hrada poskytována v téže době dvakrát, jed-
nou výplatou nemocenského, po druhé výpla-
tou důchodu. Tato myšlenka je nadále uplat-
něna v plném rozsahu v odstavci 2 prvá věta,
pro případ souběhu nároku na nemocenské
s nárokem na invalidní nebo částečný inva-
lidní důchod; jen v tomto případě je zachová-
ní dosavadního stavu odůvodněno. Jinak je
tomu, pokud jde o souběh nároku na nemo-
censké s nárokem na starobní důchod. Nárok
na starobní důchod není osnovou již vázán na
pokles výdělku, jako tomu bylo dosud. Pří-
sluší bez ohledu na to, zda zaměstnanec dále
pracuje či nikoli a bez ohledu na to, kolik vy-
dělá. Je-li výdělečně činný, náleží mu buď
starobní důchod plný nebo jen ve výši jedné
třetiny (§ 10 odst. 4 a 5). Této skutečnosti
se přizpůsobuje předpis odstavce
1, podle ně-
hož v těch případech, kdy vedle výdělku ná-
leží jen třetina starobního důchodu, náleží
třetina starobního důchodu i vedle nemocen-
ského. Tam, kde vedle výdělku náleží sta-
robní důchod plný, náleží plný i vedle nemo-
cenského.
Druhá věta odstavce 2 se vztahuje na vý-
platu invalidního nebo částečného invalidního
důchodu náležejícího z důvodu poškození
zdraví utrpěného při službě v ozbrojených si-
lách (§§ 34 a 35). Po dobu, po kterou zůstává
oprávněná osoba v takové službě, má plné
zaopatření, stejně jako je měla před utrpě-
ným poškozením zdraví. Není proto důvod,
aby jí byl již v této době vyplácen invalidní
nebo částečný invalidní důchod.
Ustanovení odstavce 3 je odůvodněno tím,
že se důchodci dostává v psychiatrické lé-
čebně zdarma plného zaopatření. Ústav však
neuspokojuje všechny osobní potřeby dů-
chodcovy; na úhradu takových neuspokoje-
ných osobních potřeb důchodcových a na
úhradu jeho závazků (na př. placení nájem-
ného a pod. ) může být důchodci nebo jeho
opatrovníku vyplácena část důchodu. Usta-
novení odstavce 3 se nevztahuje na důchodce,
kteří jsou povinni vyživovat jiné osoby. V ta-
kových případech se důchod vyplácí nezkrá-
ceně dále buď důchodci nebo jiné osobě (srov.
§ 43).