Dovolím si ukázat to na příkladě: činí-li např. škoda více, než plat zaměstnance, tj. 15.000 Kčs, a měsíční plat činí 2000 Kčs, zaplatí podle předložené předlohy 6000 Kčs. Může se však v odůvodněných případech podle § 7 snížit tato částka na 2000 Kčs.

Odůvodněnými případy jsou podle § 7 především zaměstnancův poměr k práci a ke společenskému vlastnictví. Dále se přihlíží k míře zavinění, k společenskému významu škody, k osobním vlastnostem zaměstnance a k jeho hospodářským poměrům.

Přichází-li v platnost toto ustanovení, vypadal by příklad takto: podle dřívějšího vládního usnesení měl by viník zásadně platit 15.000 Kčs. A v případech zřetele hodných mohla by se tato částka snížit tak, že by podnik požadoval nejvýše 6000 Kčs. Ale zkušenost ukázala, že vedení závodu mohlo rozhodnout, že zaplatí třeba jen 5000 Kčs a také jenom 20 Kčs.

Osnova řeší odchylným způsobem otázku odpovědnosti za škodu těch zaměstnanců, kterým se svěřuje k vyúčtování zboží, ceniny, hotovosti apod. V úvahu přicházejí skladníci, pokladníci, vedoucí prodejen. V těchto případech návrh zákona vychází z přísnějšího hlediska a stojí na stanovisku, že tito zaměstnanci jsou povinni řádně vyúčtovat hodnoty, které jim byly svěřeny. Schází-li jim něco, odpovídají za tento schodek, aniž by jim muselo být prokázáno zavinění. Tvrdí-li však zaměstnanec, že škodu nezavinil, musí to dokázat, a tím se odpovědnosti zprostí. Toto přísnější posuzování slouží k ochraně socialistického vlastnictví na těch úsecích, kde máme nejvíce mank.

U společné odpovědnosti, jak o ní mluví § 9, vedoucí a jeho zástupce ručí zásadně neomezeně. Prodavači a ostatní spoluodpovědní ručí nejvýše do částky jednoměsíčního platu. Rozdíl v této míře odpovědnosti vyplývá z toho, že vedoucí a jeho zástupce mají vyšší odpovědnost, mají vyšší plat, ale mají také větší příležitost k nepoctivostem.

Pro výpočet úhrady schodku se započítává výdělek vedoucího a jeho zástupce v dvojnásobné výši. Výše náhrady ostatních zaměstnanců nesmí přesáhnout částku rovnající se průměrnému výdělku jednotlivého zaměstnance za jeden měsíc.

Uvedu opět příklad s přihlédnutím k uplatnění zákona a k uplatnění maximálních požadavků zákonných ustanovení. V podniku bude vedoucí a dva prodavači. Škoda bude činit 10.000 Kčs. Prodavači budou mít každý měsíčně 1000 Kčs a vedoucí 1500 Kčs. Uhradí tedy společně škodu tak, že každý prodavač uhradí po 1000 Kčs a 8000 Kčs uhradí vedoucí.

§ 13 je vlastně ochranou zaměstnance před neuváženými smíry. Stávalo se, že na zaměstnance, který škodu zavinil, závod naléhal a říkal, když podepíšeš, že jsi škodu způsobil, neuděláme trestní oznámení. A pak se určovala škoda podle dosavadního stavu libovolnou úvahou buď příliš nízko nebo příliš vysoko, takže byla ohrožena i výživa zaměstnance. Proto se stanoví, že uznání závazku k náhradě škody je neplatné, jestliže určení výše náhrady škody nebylo projednáno s příslušným orgánem odborového svazu.

Odpovědnost za škody podle tohoto návrhu zákona podporuje ochranu socialistického vlastnictví. Jde ale současně ruku v ruce s ochranou zaměstnance, či lépe s ochranou jeho mzdy při náhradách škod. Mzda se posuzuje jako nejdůležitější pramen obživy pracujícího a jeho rodiny. Proto se bere zřetel na to, aby závazky k náhradě škody odpovídaly mzdě zaměstnanců. Ustanovením, že náhrada se uhrazuje srážkami ze mzdy, jak stanoví § 13, je minimálně ohrožena výživa rodiny a socialistické vlastnictví je přece jen chráněno. Návrh zákona uvádí v soulad zájmy společnosti se zájmem zaměstnance. Taková úprava je možná jen v socialistickém podnikání.

Ústavně-právní výbor projednal tuto osnovu ve své schůzi dne 8. října. Soudruzi poslanci vznesli dotazy, například jak a pokud ručí podniky, v kterých případech a nakolik ručí kontrolní orgány, má-li podnik, vznikla-li škoda bez zavinění zaměstnance, nárok na náhradu škody od subdodavatele apod. Všechny dotazy byly zodpovězeny.

Vzhledem k tomu, co jsem uvedl, navrhuji na základě usnesení ústavně-právního výboru, aby Národní shromáždění návrh zákona o závazcích k náhradě škody způsobené zaměstnancem porušením povinností z pracovního poměru schválilo v předloženém znění. (Potlesk.)

Podpredseda Žiak: Hlási sa niekto do rozpravy? (Nikto.)

Do rozpravy sa nikto nehlási, budeme hlasovať.

Ak nebudú námietky, dám hlasovať o celom vládnom návrhu zákona naraz podľa výborovej zprávy.

Sú nejaké námietky proti tomuto spôsobu hlasovania? (Neboli.)

Nie sú.

Kto teda súhlasí s celým vládnym návrhom zákona o záväzkoch na náhradu škody spôsobenej zamestnancom porušením povinností z pracovného pomeru podľa znenia predloženej zprávy výboru ústavnoprávneho, nech zdvihne ruku! (Deje sa.)

Je niekto proti? (Nikto.)

Zdržal sa voľakto hlasovania? (Nikto.)

Ďakujem. - Tým Národné zhromaždenie jednomyseľne schválilo vládny návrh zákona o záväzkoch na náhradu škody spôsobenej zamestnancom porušením povinností z pracovného pomeru.

Tým sme prejednali desiaty bod denného poriadku.

Prerušujem teraz schôdzu. K pokračovaniu v schôdzi sa zídeme o 15,00 hodine.

Podpredseda Valo (zvoní): Otváram prerušenú 27. schôdzu Národného zhromaždenia.

Budeme pokračovať v prerokúvaní schváleného poriadku.

Jedenástym bodom denného poriadku, ktorý teraz budeme prerokúvať, je

11. Spoločná zpráva výboru zahraničného a výboru ústavnoprávneho k vládnemu návrhu ústavného zákona o konečnom vytýčení štátnych hraníc s Poľskou ľudovou republikou (tlač 257).

Spoločným zpravodajcom je poslanec Kolář, dávam mu slovo.

Zpravodaj posl. A. Kolář: Vážené Národní shromáždění - soudružky a soudruzi!

Vláda Československé republiky předložila Národnímu shromáždění návrh ústavního zákona o konečném vytyčení státních hranic s Polskou lidovou republikou.

Už po skončení války, v důsledku velkých územních změn, které se ve velkém rozsahu dotkly předválečných československých hranic, považovala československá vláda za nutné uvést československo-polskou státní hranici do pořádku. Na návrh československé vlády v roce 1949 byla v roce 1953 až 1954 provedena společná prohlídka hraniční demarkace v úseku bývalých hranic československo-německých. Dne 23. září 1953 byl podepsán v Praze protokol mezi vládou ČSR a vládou Polské lidové republiky o vytyčení čs.-polských hranic. Tímto protokolem se vlády dohodly na smíšené čs.-polské komisi, která byla pověřena vypracováním návrhu definitivní úpravy československo-polské státní hranice. Smíšené komisi bylo uloženo, aby jako základ pro vytyčení hranic vzala dosavadní probíhající hraniční čáru s možnostmi provést drobné územní změny, pokud se ukáží z hlediska zájmu místního obyvatelstva nebo v zájmu účelného územního a vodního hospodářství. K významnějším, jinak drobným hraničním změnám došlo v oblasti obce Holasovice, Hlinka, Polubný, Machov, Bělý, Šonov, Harrachov-Nový Svět, Závorník, Kolnovice, Migulovice, Krnov a na řece Olši. Hraničními úpravami připadlo pod svrchovanost Polské lidové republiky celkem 837 ha prostoru, pod svrchovanost Československé republiky 1205 ha. Tím byl zvětšen prostor Československé republiky o 368 ha. Československá vláda nahradila Polské lidové republice tuto ztrátu tím, že přenesla vlastnické právo k půdě o stejné výměře, kterou vlastní československý stát nebo jeho právnické nebo fyzické osoby, na území Polské lidové republiky.

Tyto účelné avšak drobné hraniční změny jsou vytyčeny v těchto dokumentech:

1. Protokolární popis průběhu hraniční čáry s náčrty v měřítku 1:5000 s tabulkou číselných údajů v 6 svazcích v českém a polském jazyku každý o obsahu 1211 listů.

2. Mapou čs.-polských státních hranic v měřítku 1:200 000 zobrazující pohraniční území v šířce 5 km po každé straně státních hranic.

3. Závěrečným protokolem o činnosti československo-polské smíšené komise pro vytyčení státních hranic.

Dále je československo-polská státní hranice doložena dalšími dokumenty, jako jsou zejména dokumenty o vytyčení trojzemí státních hranic mezi ČSR, Polskem a Sovětským svazem a mezi ČSR, Polskem a NDR.

Drobné otázky, jako je otázka státní příslušnosti osob, které v důsledku územních změn přešly pod svrchovanost druhého státu, předání úředních listin a podobné, nejsou zakotveny ve smlouvě, protože to nejsou otázky zásadního charakteru. Tyto jsou obsaženy v dodatkovém protokolu československo-polské komise pro vytyčení státních hranic a o jejich vyřešení se obě vlády postarají samy.

Soudružky a soudruzi!

Vládou předložený ústavní zákon je důležitým článkem ve smluvních vztazích obou zemí. Tento návrh ústavního zákona je zejména dokumentem mimořádného politického významu. Po prvé za celé existence těchto obou zemí přistupují tyto svrchované státy k úpravě společné hranice bez zásahu třetí mocnosti. V historii našich zemí už několikrát byly upravovány naše společné hranice a vždy o úpravách hranice rozhodoval někdo třetí. Např. část hranic byla určena Versailleskou smlouvou. O hranici na Těšínsku, Oravě a Spiši rozhodovaly v roce 1920 ne Československo a Polsko, ale USA, Velká Británie, Itálie a Japonsko. V roce 1921 znovu zasahovala do našich hraničních otázek tehdejší Rada Společnosti národů. Západní imperialisté zásadně rozhodovali o nás bez nás. Jejich politice vyhovovaly neustále hraniční spory a nejistota, které sloužily k výbojným záměrům buržoasie obou zemí i k spekulaci západních imperialistických mocností. Takový stav byl možný jen za panství buržoasie obou zemí. Československá a polská buržoasie záměrně otravovala vzájemné přátelství a úctu našich národů jedem buržoasního nacionalismu, uměle vyvolávala a živila rozpory, což nakonec mimo jiné přispělo k Mnichovu a nacistické okupaci Československa i Polska - k strašné tragédii našich národů.

Tyto tragické události se už nebudou nikdy opakovat, neboť se od základu změnily poměry v našich zemích, ve kterých už nevládnou Pilsudští, ani Beckové, Preisové, ani Benešové, ale ve kterých vládne dělnická třída spolu s rolníky a pracující inteligencí. Naše síla se zmnohonásobila, protože naše obě země jsou členy mohutného tábora socialismu a míru, vedeného Sovětským svazem, jehož existence a důsledná mírová politika dává záruku, že v našich zemích už nebude nikdo jiný rozhodovat, než sám lid.

Je nutno jen vřele souhlasit se slovy maršálka Sejmu Polské lidové republiky, soudruha Czeslawa Wycecha, který při oficiální návštěvě ČSR řekl na půdě našeho Národního shromáždění tato slova: "Vždy, když jsme byli zajedno, dokázali jsme se postavit nepříteli na odpor. Vždy, když jsme byli rozděleni, zvítězil nepřítel. Dnes nás spojuje už nejen společný slovanský původ, nejen společný boj proti hitlerovským okupantům, ale dnes nás pojí něco většího, hlubšího a širšího. Spojuje nás společná myšlenka socialismu, socialistická ideologie, životní zájmy socialistického tábora. Tuto jednotu a všestrannou spolupráci socialistických zemí považujeme za základ našeho rozvoje, a zde je příčina, proč tuto jednotu střežíme a budeme ji střežit jako oko v hlavě."

Těmto pozoruhodným slovům soudruha Wycecha odpovídá plně obsah a duch navrženého ústavního zákona o konečném vytyčení státních hranic s Polskou lidovou republikou.

Zahraniční výbor a ústavně-právní výbor Národního shromáždění, které projednaly na svých zasedáních dne 29. září a 8. října t. r. tento návrh vlády, dospěly k jednoznačnému názoru, že přijetí navrhovaného ústavního zákona o konečném vytyčení státních hranic s Polskou lidovou republikou přispěje k dalšímu prohloubení přátelství a jednoty našich zemí. Proto zmíněné výbory doporučují Národnímu shromáždění, aby navržený ústavní zákon o konečném vytyčení státních hranic s Polskou lidovou republikou schválilo. (Potlesk.)

Podpredseda Valo: Do rozpravy sa prihlásil poslanec Kaliský. Dávam mu slovo.

Posl. Kaliský: Vážené Národné zhromaždenie!

Dovoľte mi, aby som k zpráve súdruha zpravodajcu povedal ešte niekoľko slov.

Otázka hraníc každého suverénneho štátu je otázka veľmi citlivá, pretože pevné hranice nielen vytyčujú presne jeho územie, ale sú aj výrazným znakom jeho zvrchovanosti, celistvosti a nedotknuteľnosti.

Len medzi štátmi, ktorých ľud spája rovnaký cieľ - vybudovanie socializmu a zabezpečenie mieru v Európe a na celom svete je možné riešiť takú citlivú otázku, ako je konečná úprava hraníc v duchu vzájomnej zhody a priateľského porozumenia, ako sa to deje dnes medzi ľudovodemokratickým Československom a ľudovo-demokratickým Poľskom.

Zmluva o konečnom vytýčení štátnych hraníc s Poľskou ľudovou republikou. Ako to znie právnicky striktne a sucho. Ale ako živo a ohromne to zaznie, ak necháme vyniknúť politický zmysel týchto slov. Ako ohromne to znie najmä v tejto jeseni, pripomínajúcej nám tragické udalosti spred 20 rokov, ktoré sa začali útokom na československé hranice, trhaním živého tela našej vlasti a vyvrcholili napokon stratou štátnej samostatnosti i Československa i Poľska, fašistickou porobou i československého i poľského ľudu.

Keď v čase Mníchova sa popri nemeckom fašizme uchádzala o svoj podiel na koristi z nášho štátu aj bekovsko-panská klika vo Varšave, naše národy napriek všetkým bolestným pocitom nikdy nestotožňovali toto počínanie so zmýšľaním a skutočnými záujmami statočného poľského ľudu. A keď sa o rok neskoršie pri hitlerovskom útoku na Poľsko prihlásila s velikým hurhajom o svoj koštiaľ aj tisovsko-tukovsko-machovská svorka v Bratislave, vedeli sme a cítili sme, že poľský národ nepripisuje tento podlý čin nášmu ľudu.

Pravdaže, fašistické sily, ktoré spôsobili našim národom toľko utrpenia, poníženia a škôd a ktoré boli predovšetkým vďaka dejinnému osloboditeľskému dielu Sovietskeho sväzu vo Veľkej vlasteneckej vojne porazené, úplne nezmizli a pod tútorstvom amerických imperialistov sa zviechali a nehanebne, pred očami celej svetovej demokratickej verejnosti dvíhajú svoje hlavy.

Znova počúvame z bonnského štátu nové variácie na staré témy, ako "Drang nach Osten", "Lebensraum", "Es kommt der Tag", znova sa oprašujú a umele k životu privádzajú všelijaké pseudoteórie, označujúce územie zvrchovaného ľudového Poľska ako nemecký východ a naše pohraničie ako Sudety - súčasť veľkonemeckej ríše. A to všetko nie sú unáhlené výroky nezodpovedných jednotlivcov, ale dôkladne organizovaná súčasť štátnej politiky, ktorú dnes robí vláda Nemeckej spolkovej republiky.

Všetko to tam začína vyzerať tak, ako by sa tamojšie vládnúce kruhy ničomu z dejín nepoučili, najmä novších, a ako by sa chystali na zopakovanie dobrodružstva spred 20 rokov, o ktorom vieme, ako sa skončilo a čo z neho mal nakoniec samotný nemecký ľud. Možno je to naozaj tak a možno sa naozaj v západnom Nemecku okrem firmy nič nezmenilo.